k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #34 - Malej Marty

31. 12. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Pak si pa­ma­tuju, že jsme seděli v ně­ja­kém bytě a spolu s fren­díky pili vodka-mar­tini. Míst­ností se tiše nesla tichá de­kla­mace Our His­tory Will Be What We Make Of It od Ma­y­be­shewill, hned ná­sle­do­vaná tichým te­ro­rem Ste­a­died Stars In The Mor­phium Sky od Our Ce­a­sing Voice.

„No tak pojď.“

Záblesk.

A pak jsem ležel po­lo­nahý na gauči a na mě ten kluk se zá­ři­výma mod­rýma očima a úsmě­vem, který tavil le­dovce. Bylo mu 17 a ma­sí­ro­val mi záda. Bylo to něco ne­u­vě­ři­tel­ného. I přesto, že měl muší váhu, krásně mě drtil a já hekal jako blázen a nalitý fren­díci se od stolu tle­mili a chroch­tali jako pra­sata. Všichni jsme byli na mol, já i ten kluk-masér, kte­rému říkali Malej Marty nebo taky Marty-chan, stejně tak jeho ka­ma­rádi Jesse a Mu s koň­ským ob­li­če­jem75 a taky všichni ostatní. Malej Marty ně­ja­kou dobu chodil s holkou, která se znala s někým, kdo znal někoho, kdo znal Ruby. Svět byl malý a gra­vi­tační past in­ter­netu a so­ci­ál­ních sítí a re­al­time zpra­vo­daj­ství ho ne­u­stále stla­čo­vala do sebe. Ruby vždycky říkala, že jednou bude každý znát kaž­dého, ko­mu­ni­kace bude oka­mžitá a spo­leč­nost se pro­mění na ko­lek­tivní in­te­li­genci po­dob­nou Borgům nebo The Many74 . V tom oka­mžiku se svět scvrkne do sin­gu­la­rity a bude načase jít někam pryč.

Seděli jsme – všech dva­náct jidášů – v bytě Marty-chana, který byl pla­cený jeho rodiči.

Malej Marty nade mnou ob­kročmo klečel a kouz­lil rukama. Pak se natáhl pro če­ka­jící chlad­nou koktej­lo­vou skle­nici, kterou při­pra­vil Mu – ken­taur se zlatým srdcem.

„Mě taky! Mě taky“ za­kňu­čel jsem zdola.

Při­str­čil mi skle­nici k ústům a nahnul. Srkl jsem tu te­ku­tou hrůzu a zase jsem se o kousek při­blí­žil ko­co­vi­nové ni­r­váně. Pak mi dla­němi za­tla­čil do pro­storu mezi lo­pat­kami, přesně do místa, kde mě už ně­ko­lik dnů bolelo a se­stu­po­val níž. Za­sté­nal jsem blahem.

„Po­dí­vej se na ně. Po­dí­vej se na Malýho Mar­tyho. Sleduj Adama. No-ty-vole.“ Shodou náhod nikoho z nich ne­na­padlo vy­táh­nout foťák. „Sleduj je,“ zaržál Mu a loktem štouchl Jes­seho do žeber, za­tímco v rukou držel skle­nici a lo­patku plnou ledu. Jesse – s hřívou lva a brý­lemi s vý­razně čer­nými obrouč­kami – všechno při­vře­nýma očima jenom po­zo­ro­val. V té době jsem ještě ne­vě­děl, že se Marty-chan velice dobře zná s o deset let star­ším K.

„Ta kurva.“

„Uvol­něte démona v sobě. Dejte volný průběh bes­ti­a­litě a ne­spou­ta­nosti. No tak sakra už,“ dr­mo­lil jsem a ho­rečně ges­ti­ku­lo­val rukama, jak mi poloha le­ží­cího střelce čás­tečně pa­ra­ly­zo­va­ného rozkoší do­vo­lila a malej Marty se tomu všemu opile smál.

Šest fa­leš­ných apoš­tolů odešlo a pak se do míst­nosti při­ří­til Peo a Anit. P. držel A. kolem pasu.

„A kde jste vlastně byli?“ drobný Marty-chan mi ležel zády na zádech a spo­ko­jeně od­dycho­val. Peo měl na límci košile otisk rtěnky nebo krev.

„Museli jsme něco za­ří­dit,“ od­po­vě­děl smutně.

„Peo mi vy­prá­věl o zmi­ze­lém blo­ge­rovi z /dev/null. Hle­dali jsme dál a našli jsme stopy na Okou­novi, po­sto­val tam s nickem LDr­Ti­kol, zpětné odkazy v pod­pi­sech vedou na /dev/null, takže můžeme na de­va­de­sát pro­cent říct, že je to on. Zjis­tili jsme, že se od­ml­čel přesně 19. února 2008. V ten den prav­dě­po­dobně za­hla­dil všechny stopy a zmizel.76 Já si nemůžu pomoct, ale celé mi to něco při­po­míná, ale nemůžu si vzpo­me­nout co.“

„A taky jsme za­hlédli Re­ve­renda,“ vzpo­mněl si Peo. „Ne­pří­tomně se po­tá­cel ulicí a něco si ne­u­stále opa­ko­val. Přišlo mi, že pře­ko­nává těžké bo­lesti.“

„Nemá být v ne­moc­nici?“

„Myslím, že ano.“

Druhý den jsem se za ním byl po­dí­vat a zjis­til jsem, že je pryč.

O ně­ko­lik dní poz­ději Peo opa­ko­val svoje stará slova: „Žijeme v bez­pečnejch svě­tech, žijeme v oázách.“

Ale v té době si s Anit jenom při­sedl ke stolu a Mu jim už něco míchal. Vět­ši­nou mlčel a po­slou­chal, ale když začal žong­lo­vat sklen­kami a míchat nápoje, musel mluvit. Roz­vážně ote­vřel na­mod­ra­lou láhev Bombay Sa­phire, jak kdyby to byl klenot a zářil. „Víte, že lou­ho­vá­ním listů Boka,“ po­ví­dal, „je možno získat světle modrý nápoj, který má účinky po­dobné al­ko­holu, ale ne­způ­so­buje ko­co­vinu. Tady to máte,“ po­sta­vil na dvě sklenky na ubrou­sek. „Vy­lou­ho­vaná Boka ob­sa­huje etanol, obsah závisí na způ­sobu pří­pravy a může do­sáh­nout asi pa­de­sáti pro­cent, ale další ob­sa­žené slou­če­niny brzdí pů­so­bení enzymu al­ko­hol­de­hyd­ro­ge­názy a ne­vzniká tak ace­tal­de­hyd – me­ta­bo­lit al­ko­holu, který způ­so­buje ko­co­vinu. Sice vás to ne­u­chrání před těžkou de­hyd­ra­tací, ale ta se dá snadno vy­ře­šit sklen­kou vody. Můj děda, táta i máma jsou che­mici a všichni mi po­tvr­dili, že všechny vý­zkumy s rost­li­nou Boka byly ukon­čeny a každý pokus o nový výzkum je pro­ble­ma­tický. Kdyby se po­da­řilo pro­ká­zat, že Boka nemá žádné vážné ve­d­lejší účinky, pak by to byla rána pod pás al­ko­ho­lo­vému prů­myslu, le­gisla­tivě i zdra­vot­nic­tví.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se někdo a Mu upřes­nil: „Al­ko­hol bez akut­ních ne­žá­dou­cích účinků? Kdo by se pak krotil? Ko­co­vina je při­ro­zená brzda. vy­chut­nejte si tenhle ne­do­ko­nalý al­ko­hol, který v sobě nemá nic z chemie listů Boka, pro­tože někdy sku­tečně platí Worse is better152 “ Mu tam seděl, kov­boj­ský klo­bouk po­vě­šený na židli, vlasy vy­žeh­lil a pře­bar­vil na černo. Říkali o něm, že se změnil. Všichni tři byli cyk­listé, kteří téměř každý víkend vy­rá­želi na jed­no­denní tůry. „Jedeme rychle a nikde ne­sta­víme, jako gang fu­tu­ristů: krása ne­klidu, rych­lost, mládí a násilí.“ říkal Marty-chan. „A díky tomu jsme fit. Po­dí­vej na moje cyk­lis­tické nohy.“ Smál se a uka­zo­val mi svá drobná, ale vy­rý­so­vaná lýtka. „Z nuly na sto za tři vte­řiny.“

Jesse počkal až Mu skončí s vý­kla­dem, který si dost dobře mohl vy­mys­let a po­sun­kem na­zna­čil, aby mu taky při­hrál novou várku krys­ta­lic­kého ohně.

„Jesse, ty mi někoho při­po­mí­náš,“ řekl Peo a lovil v paměti. „Ne­po­tkali jsme se už někdy? Neznám tvoje rodiče? Tvoje tvář je mi po­vě­domá.“

„To si mě s někým musíš plást,“ ne­sou­hla­sil vy­prah­lým hlasem. „U vás na pařbě v ho­ří­cím domě byl jenom Marty, takže jsi mohl vidět jedině jeho, mě určitě ne.“

„Asi máš pravdu,“ od­vě­til, ale viděl jsem na něm, že mu to stále vrtá hlavou.


Za­ost­řil jsem na Peovo ucho. „Od kdy nosíš ná­uš­nici?“ zeptal jsem se a zblízka pro­zkou­má­val jsem ten kousek kovu za­bod­nutý do ušního la­lůčku. Str­nule jsem zíral z jed­noho místa, pak jsem s sebou trhl a po­zo­ro­val z jiného úhlu. Musel jsem se na všechno dívat zblízka a velice peč­livě.

„Pár měsíců. Už si přesně ne­pa­ma­tuji jak dlouho. A není to ná­uš­nice, ale mi­k­ro­fon. Stále za­pnuto,“ od­po­vě­děl Peo a po­hla­dil mřížku z jem­ných lesk­lých drátků.

„O ano, gad­gety,“ za­mumlal jsem, ale ne­vě­no­val jsem mu po­zor­nost. Zkou­mal jsem dál. Pře­su­nul jsem se k ná­plasti na jeho tváři, další ná­plasti pod okem a další na krku. Jednu ruku měl za­vá­za­nou a na hřbetu druhé další ná­plasti.113 Kde se vzalo tolik zra­nění na jeho křeh­kém těle, ptal jsem se sám sebe.

Čas se jako urvaná kabina výtahu řítil vstříc ne­vy­hnu­tel­nému.

„Jsem spi­so­va­tel, ale dokážu psát jenom, když jsem opilý. Brzy čekám one­moc­nění jater jako důkaz mé tvůrčí síly,“ pro­hlá­sil jsem a napil se křiš­ťálu. Za­tímco se na mě Marty-chan pořád smál. „Ale spíš to způ­sobí koktejl pa­ra­ce­ta­molu a al­ko­holu.“

Jesse tu ab­surdní opi­lec­kou scénu po­zo­ro­val mlčky, shr­beně a s při­vře­nýma očima. Téměř vůbec ne­mlu­vil a po­hy­bo­val se po­ma­lými kra­bími pohyby. Viděl jsem mu v očích pla­meny a světlo a chlad. I s ml­ha­vou myslí jsem poznal, že mezi ním a Malým Martym je nějaké napětí, brn­ka­jící na struny hlu­bo­kého přá­tel­ství, které se právě vy­vrací z kloubů. Celý večer jsem Jes­seho po očku sle­do­val, jak se mračí na svět, jako zra­zený a pod­ve­dený, jak se v něm všechno začíná vařit a pomalu se pro­je­vuje Ší­len­ství, ostré, břitké a cy­nické. On a jeho skrytý a mas­ko­vaný hněv se mi v ur­či­tém smyslu líbil. Skoro bych řekl, že se na­vrací zpátky k ně­ja­kému starému a ne­pří­jem­nému sta­tutu quo ante bellum a že právě tato chvíle je pro něj pro­cit­nu­tím. Za­jí­maly mě po­drob­nosti a rád bych se ho zeptal, ale bylo to vážné téma a ne­chtěl jsem ho vy­ta­ho­vat na ve­čírku, kde se všichni dobře bavili. Byla to chyba.

„Dů­le­žité je vě­no­vat se tomu, co po­va­žu­ješ za dů­le­žité,“ říkal David Baran, když jsem ho potkal během ně­kte­rého ná­sle­du­jí­cího vě­tr­ného po­ledne. S Petrem Ba­la­bá­nem při­sviš­těli na čtyř­kolce, těsně vedle mě za­brz­dili, stroj ztichl. Se­sko­čili, ob­le­čeni v bílých ná­těl­ní­cích a roz­hlí­želi se po stře­chách. „Ale při roz­ho­do­vání, co je a co není dů­le­žitý, se ne­mů­žeš řídit ně­ja­kým obecně uzná­va­nými žeb­říčky dů­le­ži­tosti. To není tvůj názor, ale ko­lek­tivní zprů­mě­ro­vané vědomí masy. Zjisti, co je pro tebe dů­le­žitý a prostě to udělej.“

„Tamhle,“ ukázal Petr Ba­la­bán na po­žární scho­diště, které vedlo až na plo­chou as­fal­to­vou stře­chu.

„My teď pro­zkou­má­váme město, hle­dáme za­jí­mavá místa, kde bychom mohli cvičit. Napětí města a čer­s­tvý vzduch, je něco, co člověk musí zažít na vlastní kůži. Po­si­lovny jsou proti tomu jen nudné fab­riky. Proč je právě tohle dů­le­žité? To není možné vy­svět­lit, jazyk nemá slova, která by to do­vedla, ale je to tak.“

Vy­lezli po scho­dech, nahoře v zá­plavě slunce a větru si sun­dali trika, lehli zády na beton, nohy za­přeli o ně­ja­kou trubku a začali dělat sed-lehy. Sle­do­val jsem je zdola. Při­po­mněli mi Ruby a její in­stinkt, který ji táhl na stře­chy. Musel jsem jim dát za pravdu. Po­znání se těžko de­fi­no­valo, nedalo se vy­svět­lit, naučit nebo nějak sdělit. Po­znání prostě přišlo a člověk TO na­jed­nou cítil, chápal všechny de­taily nebo se mu aspoň od­kryly nové obzory. Bylo to jako s učením: Když jsem se něco naučil na­zpa­měť, tak jsem to uměl, ale do­o­pravdy jsem to ne­chá­pal. A právě po­cho­pení je ten krásný těžko sdě­li­telný stav po­znání de­tailů, vazeb, po­dob­ností, od­liš­ností, kdy člověk něco chápe hlu­boce a při­ro­zeně. A to bylo přesně TO, co jsme s Peem a Ruby už ně­ja­kou dobu sna­žili najít. Chtěli jsme by­tostně po­cho­pit, co je vlastně v životě dů­le­žité. Chtěli jsme do­sáh­nout jis­tého osví­cení. Běžné ša­b­lony exis­tence se zdály jako příliš těsné. Neměli jsme kam couv­nout.

Měl jsem se zeptat Jes­seho, měl jsem se do­zvě­dět všechny de­taily, neměl jsem pod­leh­nout ša­b­loně lid­ství, která se stále směje a na nic se neptá. Byl by to sice jenom malý krok, ale každý první krok je malý a ne­smělý.

Na chvíli jsem musel usnout. Teplo Mar­tyho těla a al­ko­holu mě uko­lé­balo. Pro­bu­dil jsem se s trh­nu­tím, když se Malej Marty na­klá­něl pro další skle­ničku na úzké nožce.


„Celej tenhle svět,“ slyšel jsem pak svůj hlas, „tím myslím náš svět, je za­tra­ceně mi­so­gynní. Jenom se na to po­dí­vej, dva­náct jidášů-ná­moř­níků s hmy­zími jazyky, Mu, Jesse, Marty, Adam a další.“

„Anit? Ruby?“

„To jsou sa­mo­zřejmě vý­jimky. Může to znít divě, ale Ruby jsem vnímal spíš jako ka­ma­ráda než jako ženu nebo dívku.“ Ruby byla vý­ji­mečná i v tom, že z nás tří jenom s ní mlu­vili lidé z Blac­kHatu – hac­keři na ste­ro­i­dech, kteří z mě ne­jas­ných důvodů ne­sná­šeli Pea a měli prsty v celém našem trá­pení. Já jim byl ukra­dený. Na­štěstí, pro­tože oni do­ká­zali udělat člo­věku ze života peklo.

„No jo, samá buzna,“ zasmál se drobný Malej Marty, ležel mi na zádech a vrtěl se.

„Kaž­do­pádně: ho­mose­xu­a­lita je defekt.“

„Ne­vě­děl jsem, že s tím máš takový pro­blém,“ řekl jeden tro­seč­ník. „Myslel jsem, že žijeme z ci­vi­li­zo­va­ným světě, kde už takhle lidi ne­od­su­zu­jeme.“

„Ano, to je pravda a já v tom ne­vi­dím žádný pro­blém. Ale lidé často v zá­chvatu po­li­tické ko­rekt­nosti říkají, že je to per­fektně nor­mální. Není. Jde o defekt, omyl a slepou uličku. Jenom kon­sta­tuji fakt, nechci se nikoho do­tknout. Smys­lem života, aspoň podle evo­luce, je mít po­tomky, aby rod mohl po­kra­čo­vat. Ale s part­ne­rem stej­ného po­hlaví tenhle před­po­klad ne­na­pl­níš a tvoje ge­ne­tická stopa ne­ná­vratně zmizí. A teď mi řek­něte: Je tohle de­fektní cho­vání? Ano, ale mě je to jedno. Doufám, že lid­stvo vyhyne a my pa­t­říme do po­slední ge­ne­race druhu homo sa­pi­ens sa­pi­ens. Vy­mření ne­přeju jen staré Evropě nebo zá­pad­nímu světu, ale všem je­din­cům na Zemi. Byla by to ironie: evo­luce pra­cuje mi­li­ardy let a vy­tvo­řila z nás to, tím čím jsme a my na­jed­nou vy­mřeme. Mám čím dál sil­nější pocit, že jednou lid­stvo prostě musí ztra­tit sílu jít dál. Padne na ně tíha po­tla­čo­vaná tisíce let a oni zjistí, že už nemá cenu po­kra­čo­vat.“

„Na vy­mření lid­stva,“ řekl jeden ná­moř­ník a zvedl svojí skle­ničku.

„Na vy­mření. Jsme ti po­slední a uži­jeme si to,“ od­po­vě­děli jeho fren­díci.

Ledy roz­mrzly a večer se zase rozjel, pra­vi­delně jsme při­pí­jeli na konec lid­stva a na věčnou slávu Re­ve­renda a usku­teč­nění jeho slov. Ne­dá­valo to smysl.


Ro­ze­dnilo se.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz