povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 12. 2015

Terminalita #34 - Malej Marty

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Pak si pamatuju, že jsem seděli v nějakém bytě a spolu s frendíky pili vodka-martini. Místností se tiše nesla tichá deklamace Our History Will Be What We Make Of It od Maybeshewill, hned následovaná tichým terorem Steadied Stars In The Morphium Sky od Our Ceasing Voice.

"No tak pojď."

Záblesk.

A pak jsem ležel polonahý na gauči a na mě ten kluk se zářivýma modrýma očima a úsměvem, který tavil ledovce. Bylo mu 17 a masíroval mi záda. Bylo to něco neuvěřitelného. I přesto, že měl muší váhu, krásně mě drtil a já hekal jako blázen a nalitý frendíci se od stolu tlemili a chrochtali jako prasata. Všichni jsme byli na mol, já i ten kluk-masér, kterému říkali Malej Marty nebo taky Marty-chan, stejně tak jeho kamarádi Jesse a Mu s koňským obličejem[[75]] a taky všichni ostatní. Malej Marty nějakou dobu chodil s holkou, která se znala s někým, kdo znal někoho, kdo znal Ruby. Svět byl malý a gravitační past internetu a sociálních sítí a realtime zpravodajství ho neustále stlačovala do sebe. Ruby vždycky říkala, že jednou bude každý znát každého, komunikace bude okamžitá a společnost se promění na kolektivní inteligenci podobnou Borgům nebo The Many[[74]]. V tom okamžiku se svět scvrkne do singularity a bude načase jít někam pryč.

Seděli jsme - všech dvanáct jidášů - v bytě Marty-chana, který byl placený jeho rodiči.

Malej Marty nade mnou obkročmo klečel a kouzlil rukama. Pak se natáhl pro čekající chladnou koktejlovou sklenici, kterou připravil Mu - kentaur se zlatým srdcem.

"Mě taky! Mě taky" zakňučel jsem zdola.

Přistrčil mi sklenici k ústům a nahnul. Srkl jsem tu tekutou hrůzu a zase jsem se o kousek přiblížil kocovinové nirváně. Pak mi dlaněmi zatlačil do prostoru mezi lopatkami, přesně do místa, kde mě už několik dnů bolelo a sestupoval níž. Zasténal jsem blahem.

"Podívej se na ně. Podívej se na Malýho Martyho. Sleduj Adama. No-ty-vole." Shodou náhod nikoho z nich nenapadlo vytáhnout foťák. "Sleduj je," zaržál Mu a loktem štouchl Jesseho do žeber, zatímco v rukou držel sklenici a lopatku plnou ledu. Jesse - s hřívou lva a brýlemi s výrazně černými obroučkami - všechno přivřenýma očima jenom pozoroval. V té době jsem ještě nevěděl, že se Marty-chan velice dobře zná s o deset let starším K.

"Ta kurva."

"Uvolněte démona v sobě. Dejte volný průběh bestialitě a nespoutanosti. No tak sakra už," drmolil jsem a horečně gestikuloval rukama, jak mi poloha ležícího střelce částečně paralyzovaného rozkoší dovolila a malej Marty se tomu všemu opile smál.

Šest falešných apoštolů odešlo a pak se do místnosti přiřítil Peo a Anit. P. držel A. kolem pasu.

"A kde jste vlastně byli?" drobný Marty-chan mi ležel zády na zádech a spokojeně oddychoval. Peo měl na límci košile otisk rtěnky nebo krev.

"Museli jsme něco zařídit," odpověděl smutně.

"Peo mi vyprávěl o zmizelém blogerovi z /dev/null. Hledali jsem dál a našli jsme stopy na Okounovi, postoval tam s nickem LDrTikol, zpětné odkazy v podpisech vedou na /dev/null, takže můžeme na devadesát procent říct, že je to on. Zjistili jsme, že se odmlčel přesně 19. února 2008. V ten den pravděpodobně zahladil všechny stopy a zmizel.[[76]] Já si nemůžu pomoct, ale celé mi to něco připomíná, ale nemůžu si vzpomenout co."

"A taky jsme zahlédli Reverenda," vzpomněl si Peo. "Nepřítomně se potácel ulicí a něco si neustále opakoval. Přišlo mi, že překonává těžké bolesti."

"Nemá být v nemocnici?"

"Myslím, že ano."

Druhý den jsem se za ním byl podívat a zjistil jsem, že je pryč.

O několik dní později Peo opakoval svoje stará slova: "Žijeme v bezpečnejch světech, žijeme v oázách."

Ale v té době si s Anit jenom přisedl ke stolu a Mu jim už něco míchal. Většinou mlčel a poslouchal, ale když začal žonglovat sklenkami a míchat nápoje, musel mluvit. Rozvážně otevřel namodralou láhev Bombay Saphire, jak kdyby to byl klenot a zářil. "Víte, že louhováním listů Boka," povídal, "je možno získat světle modrý nápoj, který má účinky podobné alkoholu, ale nezpůsobuje kocovinu. Tady to máte," postavil na dvě sklenky na ubrousek. "Vylouhovaná Boka obsahuje etanol, obsah závisí na způsobu přípravy a může dosáhnout asi padesáti procent, ale další obsažené sloučeniny brzdí působení enzymu alkoholdehydrogenázy a nevzniká tak acetaldehyd - metabolit alkoholu, který způsobuje kocovinu. Sice vás to neuchrání před těžkou dehydratací, ale ta se dá snadno vyřešit sklenkou vody. Můj děda, táta i máma jsou chemici a všichni mi potvrdili, že všechny výzkumy s rostlinou Boka byly ukončeny a každý pokus o nový výzkum je problematický. Kdyby se podařilo prokázat, že Boka nemá žádné vážné vedlejší účinky, pak by to byla rána pod pás alkoholovému průmyslu, legislativě i zdravotnictví." "Jak to myslíš?", zeptal se někdo a Mu upřesnil: "Alkohol bez akutních nežádoucích účinků? Kdo by se pak krotil? Kocovina je přirozená brzda. vychutnejte si tenhle nedokonalý alkohol, který v sobě nemá nic z chemie listů Boka, protože někdy skutečně platí Worse is better[[152]]" Mu tam seděl, kovbojský klobouk pověšený na židli, vlasy vyžehlil a přebarvil na černo. Říkali o něm, že se změnil. Všichni tři byli cyklisté, kteří téměř každý víkend vyráželi na jednodenní tůry. "Jedeme rychle a nikde nestavíme, jako gang futuristů: krása neklidu, rychlost, mládí a násilí." říkal Marty-chan. "A díky tomu jsme fit. Podívej na moje cyklistické nohy." Smál se a ukazoval mi svá drobná, ale vyrýsovaná lýtka. "Z nuly na sto za tři vteřiny."

Jesse počkal až Mu skončí s výkladem, který si dost dobře mohl vymyslet a posunkem naznačil, aby mu taky přihrál novou várku krystalického ohně.

"Jesse, ty mi někoho připomínáš," řekl Peo a lovil v paměti. "Nepotkali jsme se už někdy? Neznám tvoje rodiče? Tvoje tvář je mi povědomá."

"To si mě s někým musíš plást," nesouhlasil vyprahlým hlasem. "U vás na pařbě v hořícím domě byl jenom Marty, takže jsi mohl vidět jedině jeho, mě určitě ne."

"Asi máš pravdu," odvětil, ale viděl jsem na něm, že mu to stále vrtá hlavou.


Zaostřil jsem na Peovo ucho. "Od kdy nosíš náušnici?" zeptal jsem se a zblízka prozkoumával jsem ten kousek kovu zabodnutý do ušního lalůčku. Strnule jsem zíral z jednoho místa, pak jsem s sebou trhl a pozoroval z jiného úhlu. Musel jsem se na všechno dívat zblízka a velice pečlivě.

"Pár měsíců. Už si přesně nepamatuji jak dlouho. A není to náušnice, ale mikrofon. Stále zapnuto," odpověděl Peo a pohladil mřížku z jemných lesklých drátků.

"O ano, gadgety," zamumlal jsem, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Zkoumal jsem dál. Přesunul jsem se k náplasti na jeho tváři, další náplasti pod okem a další na krku. Jednu ruku měl zavázanou a na hřbetu druhé další náplasti.[[113]] Kde se vzalo tolik zranění na jeho křehkém těle, ptal jsem se sám sebe.

Čas se jako urvaná kabina výtahu řítil vstříc nevyhnutelnému.

"Jsem spisovatel, ale dokážu psát jenom, když jsem opilý. Brzy čekám onemocnění jater jako důkaz mé tvůrčí síly," prohlásil jsem a napil se křišťálu. Zatímco se na mě Marty-chan pořád smál. "Ale spíš to způsobí koktejl paracetamolu a alkoholu."

Jesse tu absurdní opileckou scénu pozoroval mlčky, shrbeně a s přivřenýma očima. Téměř vůbec nemluvil a pohyboval se pomalými krabími pohyby. Viděl jsem mu v očích plameny a světlo a chlad. I s mlhavou myslí jsem poznal, že mezi ním a Malým Martym je nějaké napětí, brnkající na struny hlubokého přátelství, které se právě vyvrací z kloubů. Celý večer jsem Jesseho po očku sledoval, jak se mračí na svět, jako zrazený a podvedený, jak se v něm všechno začíná vařit a pomalu se projevuje Šílenství, ostré, břitké a cynické. On a jeho skrytý a maskovaný hněv se mi v určitém smyslu líbil. Skoro bych řekl, že se navrací zpátky k nějakému starému a nepříjemnému statutu quo ante bellum a že právě tato chvíle je pro něj procitnutím. Zajímaly mě podrobnosti a rád bych se ho zeptal, ale bylo to vážné téma a nechtěl jsem ho vytahovat na večírku, kde se všichni dobře bavili. Byla to chyba.

"Důležité je věnovat se tomu, co považuješ za důležité," říkal David Baran, když jsem ho potkal během některého následujícího větrného poledne. S Petrem Balabánem přisvištěli na čtyřkolce, těsně vedle mě zabrzdili, stroj ztichl. Seskočili, oblečeni v bílých nátělnících a rozhlíželi se po střechách. "Ale při rozhodování, co je a co není důležitý, se nemůžeš řídit nějakým obecně uznávanými žebříčky důležitosti. To není tvůj názor, ale kolektivní zprůměrované vědomí masy. Zjisti, co je pro tebe důležitý a prostě to udělej."

"Tamhle," ukázal Petr Balabán na požární schodiště, které vedlo až na plochou asfaltovou střechu.

"My teď prozkoumáváme město, hledáme zajímavá místa, kde bychom mohli cvičit. Napětí města a čerstvý vzduch, je něco, co člověk musí zažít na vlastní kůži. Posilovny jsou proti tomu jen nudné fabriky. Proč je právě tohle důležité? To není možné vysvětlit, jazyk nemá slova, která by to dovedla, ale je to tak."

Vylezli po schodech, nahoře v záplavě slunce a větru si sundali trika, lehli zády na beton, nohy zapřeli o nějakou trubku a začali dělat sed-lehy. Sledoval jsem je zdola. Připomněli mi Ruby a její instinkt, který ji táhl na střechy. Musel jsem jim dát za pravdu. Poznání se těžko definovalo, nedalo se vysvětlit, naučit nebo nějak sdělit. Poznání prostě přišlo a člověk TO najednou cítil, chápal všechny detaily nebo se mu aspoň odkryly nové obzory. Bylo to jako s učením: Když jsem se něco naučil nazpaměť, tak jsem to uměl, ale doopravdy jsem to nechápal. A právě pochopení je ten krásný těžko sdělitelný stav poznání detailů, vazeb, podobností, odlišností, kdy člověk něco chápe hluboce a přirozeně. A to bylo přesně TO, co jsme s Peem a Ruby už nějakou dobu snažili najít. Chtěli jsme bytostně pochopit, co je vlastně v životě důležité. Chtěli jsme dosáhnout jistého osvícení. Běžné šablony existence se zdály jako příliš těsné. Neměli jsme kam couvnout.

Měl jsem se zeptat Jesseho, měl jsem se dozvědět všechny detaily, neměl jsem podlehnout šabloně lidství, která se stále směje a na nic se neptá. Byl by to sice jenom malý krok, ale každý první krok je malý a nesmělý.

Na chvíli jsem musel usnout. Teplo Martyho těla a alkoholu mě ukolébalo. Probudil jsem se s trhnutím, když se Malej Marty nakláněl pro další skleničku na úzké nožce.


"Celej tenhle svět," slyšel jsem pak svůj hlas, "tím myslím náš svět, je zatraceně misogynní. Jenom se na to podívej, dvanáct jidášů-námořníků s hmyzími jazyky, Mu, Jesse, Marty, Adam a další."

"Anit? Ruby?"

"To jsou samozřejmě výjimky. Může to znít divě, ale Ruby jsem vnímal spíš jako kamaráda než jako ženu nebo dívku." Ruby byla výjimečná i v tom, že z nás tří jenom s ní mluvili lidé z BlackHatu - hackeři na steroidech, kteří z mě nejasných důvodů nesnášeli Pea a měli prsty v celém našem trápení. Já jim byl ukradený. Naštěstí, protože oni dokázali udělat člověku ze života peklo.

"No jo, samá buzna," zasmál se drobný Malej Marty, ležel mi na zádech a vrtěl se.

"Každopádně: homosexualita je defekt."

"Nevěděl jsem, že s tím máš takový problém," řekl jeden trosečník. "Myslel jsem, že žijeme z civilizovaným světě, kde už takhle lidi neodsuzujeme."

"Ano, to je pravda a já v tom nevidím žádný problém. Ale lidé často v záchvatu politické korektnosti říkají, že je to perfektně normální. Není. Jde o defekt, omyl a slepou uličku. Jenom konstatuji fakt, nechci se nikoho dotknout. Smyslem života, aspoň podle evoluce, je mít potomky, aby rod mohl pokračovat. Ale s partnerem stejného pohlaví tenhle předpoklad nenaplníš a tvoje genetická stopa nenávratně zmizí. A teď mi řekněte: Je tohle defektní chování? Ano, ale mě je to jedno. Doufám, že lidstvo vyhyne a my patříme do poslední generace druhu homo sapiens sapiens. Vymření nepřeju jenom jenom staré Evropě nebo západnímu světu, ale všem jedincům na Zemi. Byla by to ironie: evoluce pracuje miliardy let a vytvořila z nás to, tím čím jsme a my najednou vymřeme. Mám čím dál silnější pocit, že jednou lidstvo prostě musí ztratit sílu jít dál. Padne na ně tíha potlačovaná tisíce let a oni zjistí, že už nemá cenu pokračovat."

"Na vymření lidstva," řekl jeden námořník a zvedl svojí skleničku.

"Na vymření. Jsme ti poslední a užijeme si to," odpověděli jeho frendíci.

Ledy rozmrzly a večer se zase rozjel, pravidelně jsme připíjeli na konec lidstva a na věčnou slávu Reverenda a uskutečnění jeho slov. Nedávalo to smysl.


Rozednilo se.


publikováno 31. 12. 2015

příbuzné články:
Terminalita #32 - Naše věc
Terminalita #33 - Tramadol
Terminalita #35 - Detektiv Toborin
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #29 - Anon

sem odkazují:
Poslední Terminalita (tohoto roku)
Terminalita