k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #33 - Tramadol

CC by-nc-nd (via)

Uply­nuly tisíce let.

Vzpo­mí­nám si, že jsem slyšel roz­ma­zané hlasy a viděl čer­na­jící táhlá světla, někdo něco říkal, něco volal, někdo mě chytil a někam odnesl. Hou­kání umí­ráčku, dunění zvonů. Viděl jsem dva po­pe­lavě šedé muže, kteří měli v ten­kých rtech ci­ga­rety a hada s elek­tron­ko­výma očima, jak se plazil hloub a hloub vrst­vami noci a kamene a za­hní­va­jící pra­me­nité vody. „Kolik si toho vzal?“101 Zase se mi vrátil ten starý sen, kdy stojím na střeše ob­rov­ské Věže, vedle mě stojí on, bičuje nás déšť a spo­lečně míříme pis­to­lemi na jediné pří­stu­pové scho­diště. Věž se tyčila ně­ko­lik tisíc pater k obloze. Byla vy­bu­do­vána jako po­slední úto­čiště oby­va­tel Města, které už jed­n­a­dva­cet let su­žo­vala bouře. Před čtyřmi roky Město za­pla­vili Mr­cho­žrouti – bez­tvaré černé bestie, vraž­dící li­do­žravá mon­stra. Oby­va­telé města se museli stáh­nout do Věže a tam se bránit. Dařilo se jim to, ale Mr­cho­žrouti se do­stali dovnitř a valili se po scho­diš­tích vzhůru jako vlna smrti. Na sa­motné střeše jsme stáli my dva, po­slední pře­ži­vší na po­sled­ním svo­bod­ném místě světa. Ne­mohli jsme vyhrát, lavina těl a tesáků a drápů se vy­va­lila scho­diš­těm a smetla nás.

Pak jsem se pro­bu­dil. Bylo mi zle, cítil jsem se slabý a bolela mě hlava.

„Vzpo­mí­náš si, co se dělo na za­čátku?“

„To už je dva roky zpátky, ale pořád si to vy­ba­vuji. Celý den jsme se flá­kali a pak v noci začala bouřka, žádný vlak už nejel a tak jsi řekl, ať přespím v Orlím hnízdě. Všechny ty po­hledy. Bylo to divné, ale nás to ne­za­jí­malo. Svět byl tak blízko. V noci se mi pak zdál divný sen, který se mi ještě mno­ho­krát vracel a ráno jsme našli v tráv­níku před domem to uříz­nuté lidské ucho. Za čtvrt hodiny přijel ten straš­livý de­tek­tiv a říkal, že patří za­vraž­děné Lauře P. Jaký tohle dávalo smysl? Tam někdy to celé začalo, museli jsme utéct, vydat se na cestu kam­koli, ale hlavně někam pryč, pro­tože jenom na cestě jsme žili. A pak jsme po­tkali ty dvě bláz­nivé holky. Spo­jenci na útěku. Ten den byl zvláštní, krásný a když jsem se díval skrz ža­lu­zie toho ho­týlku, viděl jsem na střeše na­proti po­stavu, do­ko­nale vzpří­me­nou, ne­hyb­nou ve slunci, dlouhé vlasy se po­hu­po­valy ve větru a v ruce měla něco jako hůl nebo úzký lehce za­hnutý meč. Jaký to mělo smysl?“

„Hej, taková byla naše cesta, divoká i pomalá, vlá­čela nás kanály, táhla nás na slunce, házela s námi ze strany na stranu v rych­líku života a někdy ne­dá­vala smysl. Už od za­čátku bylo jasné, že to s námi nemůže do­pad­nout dobře, ale pře­žili jsme.“

Usly­šel jsem Zalgův zpěv a v hlavě se mi ro­ze­zněly sin­gu­lární kon­certy tmy a nicoty.


Pro­bral jsem se s ne­sne­si­tel­nými bo­lestmi zad, jako kdyby mi místo svalů někdo transplan­to­val jehly. Mohl jsem se po­hnout jenom s ne­smír­nou ná­ma­hou, když jsem chvíli se­tr­val v jedné pozici, muka se plí­živě vrá­tila a ničila mě, bodala, pus­to­šila, spa­lo­vala a drtila.

„Anit!“ za­kři­čel jsem za všech sil, ale stejně můj hlas zněl při­du­šeně. „Anit, mohla bys ses po­dí­vat, jestli někde nemám kra­bičku prášků proti bo­lesti. Tohle nemůžu přežít,“ skučel jsem bo­lestí a mluvil trhaně.

„Tady je jedna.“ Za­tře­pala jí. „Ale prázdná, tady další a další.“ Pro­hra­bala se mým ba­to­hem a vy­sy­pala na zem dal­ších dvacet ba­líčků. Se­hnula se k nim a četla na kra­bič­kách: „Tra­ma­dol, Kodein… Co to sakra je?“ Po­dí­vala se na mě.

„Když si jich pár vezmu, můžu se nor­málně po­hy­bo­vat, můžu nor­málně žít. Sa­mo­zřejmě to neberu, pro­tože bych na tom byl zá­vislý. Beru to kvůli té fan­tas­tické chuti,“ od­po­vě­děl jsem a snažil jsem se usmát. Potil jsem se a ruce se mi třásly. S ná­ma­hou jsem se po­sa­dil a Anit na­jed­nou str­nula. Dívala se na mě, sle­do­val jsem její pohled a snažil se zjis­tit na co se dívá. Chvíli jsem kmital očima z její tváře na své tělo a pak mi to došlo. Uvi­děla dál­nici na mém zá­pěstí. Pře­má­hal jsem tremor a po­ma­ličku jsem otáčel před­loktí dla­němi vzhůru. Na vnitřní straně se mi táhly dlouhé čer­stvé a tenké jizvy, jedna vedle druhé. Anit se na­pří­mila. Tyčila se nade mnou a ne­chtěla nic říct. Po­dí­vala se na hro­madu prázd­ných kra­bi­ček léků, pak na můj zpo­cený ob­li­čej zkrou­cený bo­lestí a nohou roz­hrábla haldu prázd­ných kra­bi­ček. Od­su­nula je na stranu a na zemi leželo jenom balení ži­le­tek.

„Co to je?“ Jedno ostří vzala do ruky, otá­čela je a dívala se na ně. Na­má­havě jsem od­de­cho­val. Na jedné straně byla ži­letka úplně ztu­pená a na­bar­vená na bílo, za­tímco druhá se ostře leskla. „To je – zbraň.“

„Ter­mi­nální,“ od­po­vě­děl jsem, po­ly­kal na prázdno a zpo­ce­nýma roz­tře­se­nýma rukama se snažil na­zna­čit, že je všechno v po­řádku. „Neboj se. Tohle všechno je sou­částí plánu.“ Za­tře­pal jsem hlavou, silně mrkal a mnul si spánky. „Musím se držet plánu.“ Při­pa­dalo mi, že slábnu a ztrá­cím vědomí. Bolest a Nemoc vy­hrála.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz