povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 12. 2015

Terminalita #33 - Tramadol

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Uplynuly tisíce let.

Vzpomínám si, že jsem slyšel rozmazané hlasy a viděl černající táhlá světla, někdo něco říkal, něco volal, někdo mě chytil a někam odnesl. Houkání umíráčku, dunění zvonů. Viděl jsem dva popelavě šedé muže, kteří měli v tenkých rtech cigarety a hada s elektronkovýma očima, jak se plazil hloub a hloub vrstvami noci a kamene a zahnívající pramenité vody. "Kolik si toho vzal?"[[101]] Zase se mi vrátil ten starý sen, kdy stojím na střeše obrovské Věže, vedle mě stojí on, bičuje nás déšť a společně míříme pistolemi na jediné přístupové schodiště. Věž se tyčila několik tisíc pater k obloze. Byla vybudována jako poslední útočiště obyvatel Města, které už jednadvacet let sužovala bouře. Před čtyřmi roky Město zaplavili Mrchožrouti - beztvaré černé bestie, vraždící lidožravá monstra. Obyvatelé města se museli stáhnout do Věže a tam se bránit. Dařilo se jim to, ale Mrchožrouti se dostali dovnitř a valili se po schodištích vzhůru jako vlna smrti. Na samotné střeše jsme stáli my dva, poslední přeživší na posledním svobodném místě světa. Nemohli jsme vyhrát, lavina těl a tesáků a drápů se vyvalila schodištěm a smetla nás.

Pak jsem se probudil. Bylo mi zle, cítil jsem se slabý a bolela mě hlava.

"Vzpomínáš si, co se dělo na začátku?"

"To už je dva roky zpátky, ale pořád si to vybavuji. Celý den jsme se flákali a pak v noci začala bouřka, žádný vlak už nejel a tak jsi řekl, ať přespím v Orlím hnízdě. Všechny ty pohledy. Bylo to divné, ale nás to nezajímalo. Svět byl tak blízko. V noci se mi pak zdál divný sen, který se mi ještě mnohokrát vracel a ráno jsme našli v trávníku před domem to uříznuté lidské ucho. Za čtvrt hodiny přijel ten strašlivý detektiv a říkal, že patří zavražděné Lauře P. Jaký tohle dávalo smysl? Tam někdy to celé začalo, museli jsem utéct, vydat se na cestu kamkoli, ale hlavně někam pryč, protože jenom na cestě jsme žili. A pak jsme potkali ty dvě bláznivé holky. Spojenci na útěku. Ten den byl zvláštní, krásný a když jsem se díval skrz žaluzie toho hotýlku, viděl jsem na střeše naproti postavu, dokonale vzpřímenou, nehybnou ve slunci, dlouhé vlasy se pohupovaly ve větru a v ruce měla něco jako hůl nebo úzký lehce zahnutý meč. Jaký to mělo smysl?"

"Hej, taková byla naše cesta, divoká i pomalá, vláčela nás kanály, táhla nás na slunce, házela s námi ze strany na stranu v rychlíku života a někdy nedávala smysl. Už od začátku bylo jasné, že to s námi nemůže dopadnout dobře, ale přežili jsme."

Uslyšel jsem Zalgův zpěv a v hlavě se mi rozezněly singulární koncerty tmy a nicoty.


Probral jsem se s nesnesitelnými bolestmi zad, jako kdyby mi místo svalů někdo transplantoval jehly. Mohl jsem se pohnout jenom s nesmírnou námahou, když jsem chvíli setrval v jedné pozici, muka se plíživě vrátila a ničila mě, bodala, pustošila, spalovala a drtila.

"Anit!" zakřičel jsem za všech sil, ale stejně můj hlas zněl přidušeně. "Anit, mohla bys ses podívat, jestli někde nemám krabičku prášků proti bolesti. Tohle nemůžu přežít," skučel jsem bolestí a mluvil trhaně.

"Tady je jedna." Zatřepala jí. "Ale prázdná, tady další a další." Prohrabala se mým batohem a vysypala na zem dalších dvacet balíčků. Sehnula se k nim a četla na krabičkách: "Tramadol, Kodein... Co to sakra je?" Podívala se na mě.

"Když si jich pár vezmu, můžu se normálně pohybovat, můžu normálně žít. Samozřejmě to neberu, protože bych na tom byl závislý. Beru to kvůli té fantastické chuti," odpověděl jsem a snažil jsem se usmát. Potil jsme se a ruce se mi třásly. S námahou jsem se posadil a Anit najednou strnula. Dívala se na mě, sledoval jsem její pohled a snažil se zjistit na co se dívá. Chvíli jsem kmital očima z její tváře na své tělo a pak mi to došlo. Uviděla dálnici na mém zápěstí. Přemáhal jsem tremor a pomaličku jsem otáčel předloktí dlaněmi vzhůru. Na vnitřní straně se mi táhly dlouhé čerstvé a tenké jizvy, jedna vedle druhé. Anit se napřímila. Tyčila se nade mnou a nechtěla nic říct. Podívala se na hromadu prázdných krabiček léků, pak na můj zpocený obličej zkroucený bolestí a nohou rozhrábla haldu prázdných krabiček. Odsunula je na stranu a na zemi leželo jenom balení žiletek.

"Co to je?" Jedno ostří vzala do ruky, otáčela je a dívala se na ně. Namáhavě jsem oddechoval. Na jedné straně byla žiletka úplně ztupená a nabarvená na bílo, zatímco druhá se ostře leskla. "To je - zbraň."

"Terminální," odpověděl jsem, polykal na prázdno a zpocenýma roztřesenýma rukama se snažil naznačit, že je všechno v pořádku. "Neboj se. Tohle všechno je součástí plánu." Zatřepal jsem hlavou, silně mrkal a mnul si spánky. "Musím se držet plánu." Připadalo mi, že slábnu a ztrácím vědomí. Bolest a Nemoc vyhrála.


publikováno 31. 12. 2015

příbuzné články:
Terminalita #32 - Naše věc
Terminalita #34 - Malej Marty
Terminalita #35 - Detektiv Toborin
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #29 - Anon

sem odkazují:
Poslední Terminalita (tohoto roku)
Terminalita