povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

31. 12. 2015

Terminalita #32 - Naše věc

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Nakonec nás k sobě vzala Anit. Jednak proto, že jsem se stali přáteli v nouzi, pak taky byla jediná střízlivá a viděla, že trpíme a měla o nás strach a pak taky potřebovala zaplatit nájem. Nikdy jsme jí nezatahovali příliš hluboko do našeho problému, ale byla přirozeně zvědavá a nějakému vyprávění jsme se nevyhnuli. Ale muselo to pro ní být, jako kdyby četla knihu od prostředku.

Od té doby, co zmizela Ruby, jsme skoro přestali pracovat na Naší Věci. Předtím jsme pořád zrychlovali, ale stále nám bylo jasné, že je to málo, že musíme jít dál. S Ruby jsme to přepsali do Javy a kritické části pak do čistého C a tvrdě optimalizovali. "Musí to být dokonalé," říkala pořád Ruby. Naše věc - aplikace složená ze zdrojáků, binárního kódu, javovského bytekódu a databází se stále více začínala podobat uměleckému dílu a její tvorbu jsme hluboce prožívali, jinak než běžné programování. Byla to naše synekdocha - vešel by se do ní celý svět. Ale teď, když Ruby zmizela, nemělo smysl pokračovat. Program, který milovala hlavně proto, že pracuje s neuvěřitelným objemem paměti a dat, jí dával zapomenout na její vlastní mizející paměť, teď zapadl prachem. Později, když jsme na zachráněných discích, hledali strhující experimentální dokument Baraka, narazili jsme na několik mailů, v nichž se Ruby domlouvala s členy BlackHatu, že by naší věc nechali šířit svými botnety.

"Panebože," řekl Peo, strnul a na rukách mu naskákala husí kůži.

"Co se děje?" zeptala se Anit, která se mihla kolem.

"Nikdy mi nedošlo, jak moc Ruby tohle myslí vážně."

"O čem to mluvíte?"

Anit nebyla z oboru IT a proto začal zeširoka: "Spousta lidí dneska žije svoje životy online. Zanechává o sobě neuvěřitelně mnoho svědectví a informací, které jsou dost často veřejně dostupné: Blogy, sociální sítě, Twitter, fotogalerie a spousta dalších. Množství informací neustále narůstá a lidé se pomalu přestávají starat o svoje soukromí. Je to pomalý proces, ale děje se to. To co by dřív nikoho ani v nejmenším nenapadlo je dnes zcela běžné. Lidé sdělují detaily svých životů bez zábran a ty informace může kdokoli získat a použít. Třeba my. S Adamem a Ruby jsme pracovali na systému, kterému jsme říkali jednoduše la cosa nostra - naše věc. Chtěli jsme vytvořit robota, který by procházel web, vyhledával tyto informace, rozpoznával je a doslova by tvořil rekonstruoval životy jednotlivých lidí, včetně adres, telefonů, fotek, jejich denních zvyků, stránek, které navštěvují, vzdělání, profesí a všeho ostatního. Byl by to plně automatizovaný sledovací systém - dělal by zcela sám, to co člověk může poměrně snadno, ale zdlouhavě udělat ručně - někoho sledovat. Samozřejmě nemáme takové možnosti jako Yahoo nebo Google, který spoustu služeb vlastní a může sbírat uživatelská data přímo u zdroje. Jsme v horší pozici a nemáme tyto výhody, ale přesto jsme dosáhli zajímavých výsledků. Jedním z velkých problémů byla nedostatečná výpočetní a datová kapacita. Zkrátka, abychom to mohli dělat ve velkém měřítku, potřebovali bychom spousta počítačů dohromady za miliony korun, proto jsme se snažili jít až na dřeň a všechno co nejvíc optimalizovat, aby to nějak rozumně fungovalo i na našich strojích, které všechny bohužel shořely." Anit napjatě poslouchala. "No a právě, jak jsem se dočetl v tomhle mailu, Ruby se dohadovala s několika známými hackery, nebo spíš crackery, kteří mají obrovský botnet, že by tam nasadila náš systém. Botnet je síť zombie počítačů, tedy strojů infikovaných virem. A ten, kdo daný botnet ovládá může zombie využívat k různým účelům: rozesílání spamu, replikaci sama sebe, kradení hesel a čísel kreditních karet. Moderní viry často umožňují plnou kontrolu nad nakaženým počítačem, můžou využívat celý výpočetní výkon, paměť, síťové připojení, všechno. Takový botnet může zahrnovat deset tisíc, sto tisíc, klidně i milion strojů. Kdyby se ruby dohodla s lidmi z BlackHatu, aby nasadila náš systém aspoň na část jejich botnetu a celý systém distribuovala všude po světě, získali bychom obrovský výkon a všechno by mohlo fungovat velice pěkně. Navíc bychom získali další výhody, mohli bychom pomocí keyloggerů sledovat, co uživatelé píšou a hledají, ale to už hodně zavání černými praktikami. Původně byl náš plán zcela legální, data jsme získávali z veřejných zdrojů a zpracovávali je na svém hardwaru. Kdybychom to spustili na botnetu, pak už by to bylo právně problematické, ale představ si ty ohromné možnosti."

"Tohle jsem nevěděla, že je něco takového možné," řekla Anit ohromeně a dodala: "Proč to vlastně děláte?"

"Protože můžeme," odpověděl Peo. "Hlavní motivace je to, že nás to baví, samozřejmě. Ale získané informace mají svojí cenu. Když dobře poznáš lidi, můžeš na ně cílit různé nabídky. Jsme jenom tři, takže je to více méně jen hypotetická možnost, že bychom někomu prodali nějaké informace, ale stejně. Jde hlavně o to, co zajímavého se nám z té záplavy dat, kterou nasbíráme, podaří zjistit."

"Aby bylo jasno," dodal jsem, "datamining, tedy princip toho, co děláme, představuje skrytou moc dnešních informačních technologií a většina lidí o jejích možnostech nemá ani potuchy. Pokaždé, když nakoupíš v nějakém hypermarketu, je tvůj nákup zaznamenán, tvojí identitu ověřují pomocí takových těch slevových kartiček s čárovým kódem, nejenom, že takhle zjišťují o jaké zboží je zájem a jaké je potřeba doobjednat, ale když takovýhle dat nashromáždí dostatečné množství, můžou začít těžit data a získávat znalosti. Například jaká skupina obyvatel chodí kdy nakupovat, jaké zboží berou najednou, můžou pak ty věci dát do jednoho regálu, můžou cílit reklamu na nějakou věkovou nebo příjmovou skupinu. Oni ty data sbírají a můžou z nich zjistit spousta věcí, které jim pomohou lépe prodávat. Ale primárně je nezajímá jednotlivec, nezajímáš je konkrétně ty, Anit, ale podobná statisticky významná demografická skupina o které můžou něco zjistit. Skoro z toho běhá mráz po zádech. Ruby se právě o tohle zajímala. Ne náhodou bylo její čtvrté jméno právě datamining.

Ale na rozdíl od tohoto plošného průzkumu, se náš systém zajímal o jednotlivce a to na něm bylo krásné. Sesbírej co nejvíce relevantních informací a sestav z nich profil žijícího neznámého člověka. Ale bohužel jsme byli jenom tři a i když Ruby byla nadaná a geniální, postupovali jsme velice pomalu. Navíc jsme museli část systému přepisovat kvůli výkonnosti ze Smalltalku do čistého C."


Ruby odjakživa fascinoval Smalltalk. Nebyl to jenom obyčejný programovací jazyk, ale směs operačního systému, programovacího jazyka a vývojového prostředí. Virtuální tvor, který se narodí v okamžiku, kdy je spouštěn virtuální stroj a založena objektová paměť a pak dál žije vlastním životem. Ve Smalltalku neexistuje rozdíl mezi úpravou, laděním a během programu, všechny fáze splývají, jsou to jenom jednotlivé aspekty života programu. Na rozdíl od programů v běžných jazycích se objekty při spuštění znovu nevytvářejí a při ukončení nezanikají, ale pouze se oživí jeho objektová paměť z obrazu uloženého do jediného souboru, kterému se říká image a na konci se nevypne, ale uspí podobně jako virtualizovaný počítač. Z toho důvodu jsou některé z nich už velice staré. Má se za to, že několik dodnes používaných objektů vzniklo v roce 1976. Smalltalk je živý jazyk, který má paměť. A to Ruby nepřestávalo fascinovat, zvlášť v době, kdy se začala projevovat její choroba.

Čas běžel neobvykle rychle, když jsme si s Anit povídali, vyprávěli životní příběhy a spojovali rozdílné světy ve kterých jsme žili. Přišel večer, setmělo se, odbyla půlnoc a hned potom čtvrtá hodina ráno.

"Za chvíli svítá, asi bychom měli jít spát," zakončila Anit. "Ale jak." Byl to první den, co jsme s ní bydleli a tak bylo potřeba vyřešit několik organizačních záležitostí.

"S Ruby jsme spali všichni tři na jednom letišti," vypálil jsem.

Podívala se na nás ledovým pohledem a zlostně vykřikla: "Tak na to zapomeňte."

"Dobře," ustoupil jsem o krok.

"Takový život jsem už žila a odnesla jsem si z něho jenom dost nepříjemnou chorobu, dvě operace a rozkol s rodiči." Jednou rukou trochu poodhrnula tričko a ukázala nám starou jizvu. "To už se nikdy nebude opakovat." Do očí se jí vehnaly slzy.

"No tak," chytil jsem jí kolem ramen a uklidňoval: "Nic takového by nás nikdy nenapadlo. Myslel jsem jenom obyčejný spánek. Lehnout si a chrápat až do rána. Nic víc."

"Vy jste si museli s Ruby být hodně blízcí, co?"

"Ani nevíš jak," odpověděl Peo. "Ona byla jako naše sestra a nikdy nezkazila žádnou legraci. Její motto znělo: I did it for the lulz.[[95]] Šílená holka která nás naoko milovala a ze srandy nenáviděla."


Nakonec jsme si zase ustlali na podlaze s tím, že podrobnosti vyřešíme za pochodu. Usínal jsem unavený s příjemným pocitem, ale spal jsem jenom krátce. Probudila mě bodavá bolest, která pulzovala celým tělem. V křeči jsem se svíjel a kroutil a hekal a potil se a hlavou mi bleskaly myšlenky na smrt. "Panebože, tohle musí se mi musí jenom zdát. Kdybych byl takhle nemocný, dávno bych už chcípnul." Nohou jsem si přistrčil batoh, vyhrabal z něj lahvičku prášků proti bolesti, čtyři si vysypal na roztřesenou dlaň a vzpomněl si, jak Ruby říkala: "Dávej pozor s těmi pilulkami, je to silný." Spolykal jsem je.

Podíval jsem se na etiketu. "Takhle ty prášky předtím nechutnali."

Chvíli se nic nedělo a pak se najednou zastavil čas.


publikováno 31. 12. 2015

příbuzné články:
Terminalita #33 - Tramadol
Terminalita #34 - Malej Marty
Terminalita #35 - Detektiv Toborin
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #29 - Anon

sem odkazují:
Poslední Terminalita (tohoto roku)
Terminalita