k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #32 - Naše věc

31. 12. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Na­ko­nec nás k sobě vzala Anit. Jednak proto, že jsme se stali přá­teli v nouzi, pak taky byla jediná stříz­livá a viděla, že trpíme a měla o nás strach a pak taky po­tře­bo­vala za­pla­tit nájem. Nikdy jsme jí ne­za­ta­ho­vali příliš hlu­boko do našeho pro­blému, ale byla při­ro­zeně zvě­davá a ně­ja­kému vy­prá­vění jsme se ne­vy­hnuli. Ale muselo to pro ní být, jako kdyby četla knihu od pro­středku.

Od té doby, co zmi­zela Ruby, jsme skoro pře­stali pra­co­vat na Naší Věci. Před­tím jsme pořád zrych­lo­vali, ale stále nám bylo jasné, že je to málo, že musíme jít dál. S Ruby jsme to pře­psali do Javy a kri­tické části pak do čis­tého C a tvrdě op­ti­ma­li­zo­vali. „Musí to být do­ko­nalé,“ říkala pořád Ruby. Naše věc – apli­kace slo­žená ze zdro­jáků, bi­nár­ního kódu, ja­vov­ského by­te­kódu a da­ta­bází se stále více za­čí­nala po­do­bat umě­lec­kému dílu a její tvorbu jsme hlu­boce pro­ží­vali, jinak než běžné pro­gra­mo­vání. Byla to naše sy­nekdo­cha – vešel by se do ní celý svět. Ale teď, když Ruby zmi­zela, nemělo smysl po­kra­čo­vat. Pro­gram, který mi­lo­vala hlavně proto, že pra­cuje s ne­u­vě­ři­tel­ným ob­je­mem paměti a dat, jí dával za­po­me­nout na její vlastní mi­ze­jící paměť, teď zapadl pra­chem. Poz­ději, když jsme na za­chrá­ně­ných dis­cích, hle­dali str­hu­jící ex­pe­ri­men­tální do­ku­ment Baraka, na­ra­zili jsme na ně­ko­lik mailů, v nichž se Ruby do­mlou­vala s členy Blac­kHatu, že by naší věc ne­chali šířit svými bot­nety.

„Pa­ne­bože,“ řekl Peo, strnul a na rukách mu na­ská­kala husí kůži.

„Co se děje?“ ze­ptala se Anit, která se mihla kolem.

„Nikdy mi ne­do­šlo, jak moc Ruby tohle myslí vážně.“

„O čem to mlu­víte?“

Anit nebyla z oboru IT a proto začal ze­ši­roka: „Spousta lidí dneska žije svoje životy online. Za­ne­chává o sobě ne­u­vě­ři­telně mnoho svě­dec­tví a in­for­mací, které jsou dost často ve­řejně do­stupné: Blogy, so­ci­ální sítě, Twit­ter, fo­to­ga­le­rie a spousta dal­ších. Množ­ství in­for­mací ne­u­stále na­růstá a lidé se pomalu pře­stá­vají starat o svoje sou­kromí. Je to pomalý proces, ale děje se to. To co by dřív nikoho ani v nejmen­ším ne­na­padlo je dnes zcela běžné. Lidé sdě­lují de­taily svých životů bez zábran a ty in­for­mace může kdo­koli získat a použít. Třeba my. S Adamem a Ruby jsme pra­co­vali na sys­tému, kte­rému jsme říkali jed­no­duše la cosa nostra – naše věc. Chtěli jsme vy­tvo­řit robota, který by pro­chá­zel web, vy­hle­dá­val tyto in­for­mace, roz­po­zná­val je a do­slova by tvořil re­kon­stru­o­val životy jed­not­li­vých lidí, včetně adres, te­le­fonů, fotek, jejich den­ních zvyků, strá­nek, které na­vště­vují, vzdě­lání, pro­fesí a všeho ostat­ního. Byl by to plně au­to­ma­ti­zo­vaný sle­do­vací systém – dělal by zcela sám, to co člověk může po­měrně snadno, ale zdlou­havě udělat ručně – někoho sle­do­vat. Sa­mo­zřejmě nemáme takové mož­nosti jako Yahoo nebo Google, který spoustu služeb vlastní a může sbírat uži­va­tel­ská data přímo u zdroje. Jsme v horší pozici a nemáme tyto výhody, ale přesto jsme do­sáhli za­jí­ma­vých vý­sledků. Jedním z vel­kých pro­blémů byla ne­do­sta­tečná vý­po­četní a datová ka­pa­cita. Zkrátka, abychom to mohli dělat ve velkém mě­řítku, po­tře­bo­vali bychom spousta po­čí­tačů do­hro­mady za mi­li­ony korun, proto jsme se sna­žili jít až na dřeň a všechno co nejvíc op­ti­ma­li­zo­vat, aby to nějak ro­zumně fun­go­valo i na našich stro­jích, které všechny bo­hu­žel sho­řely.“ Anit na­pjatě po­slou­chala. „No a právě, jak jsem se dočetl v tomhle mailu, Ruby se do­ha­do­vala s ně­ko­lika zná­mými hac­kery, nebo spíš crac­kery, kteří mají ob­rov­ský botnet, že by tam na­sa­dila náš systém. Botnet je síť zombie po­čí­tačů, tedy strojů in­fi­ko­va­ných virem. A ten, kdo daný botnet ovládá může zombie vy­u­ží­vat k různým účelům: ro­ze­sí­lání spamu, repli­kaci sama sebe, kra­dení hesel a čísel kre­dit­ních karet. Mo­derní viry často umož­ňují plnou kon­t­rolu nad na­ka­že­ným po­čí­ta­čem, můžou vy­u­ží­vat celý vý­po­četní výkon, paměť, síťové při­po­jení, všechno. Takový botnet může za­hr­no­vat deset tisíc, sto tisíc, klidně i milion strojů. Kdyby se ruby do­hodla s lidmi z Blac­kHatu, aby na­sa­dila náš systém aspoň na část jejich bot­netu a celý systém dis­tri­bu­o­vala všude po světě, zís­kali bychom ob­rov­ský výkon a všechno by mohlo fun­go­vat velice pěkně. Navíc bychom zís­kali další výhody, mohli bychom pomocí key­lo­ggerů sle­do­vat, co uži­va­telé píšou a hle­dají, ale to už hodně zavání čer­nými prak­ti­kami. Pů­vodně byl náš plán zcela le­gální, data jsme zís­ká­vali z ve­řej­ných zdrojů a zpra­co­vá­vali je na svém hard­waru. Kdy­bychom to spus­tili na bot­netu, pak už by to bylo právně pro­ble­ma­tické, ale před­stav si ty ohromné mož­nosti.“

„Tohle jsem ne­vě­děla, že je něco ta­ko­vého možné,“ řekla Anit ohro­meně a dodala: „Proč to vlastně děláte?“

„Pro­tože můžeme,“ od­po­vě­děl Peo. „Hlavní mo­ti­vace je to, že nás to baví, sa­mo­zřejmě. Ale zís­kané in­for­mace mají svojí cenu. Když dobře poznáš lidi, můžeš na ně cílit různé na­bídky. Jsme jenom tři, takže je to více méně jen hy­po­te­tická mož­nost, že bychom někomu pro­dali nějaké in­for­mace, ale stejně. Jde hlavně o to, co za­jí­ma­vého se nám z té zá­plavy dat, kterou na­sbí­ráme, podaří zjis­tit.“

„Aby bylo jasno,“ dodal jsem, "da­ta­mi­ning, tedy prin­cip toho, co děláme, před­sta­vuje skry­tou moc dneš­ních in­for­mač­ních tech­no­lo­gií a vět­šina lidí o jejích mož­nos­tech nemá ani po­tu­chy. Po­každé, když na­kou­píš v ně­ja­kém hy­per­mar­ketu, je tvůj nákup za­zna­me­nán, tvojí identitu ově­řují pomocí ta­ko­vých těch sle­vo­vých kar­ti­ček s čá­ro­vým kódem, neje­nom, že takhle zjiš­ťují o jaké zboží je zájem a jaké je po­třeba do­ob­jed­nat, ale když ta­ko­vý­hle dat na­shro­máždí do­sta­tečné množ­ství, můžou začít těžit data a zís­ká­vat zna­losti. Na­pří­klad jaká sku­pina oby­va­tel chodí kdy na­ku­po­vat, jaké zboží berou na­jed­nou, můžou pak ty věci dát do jed­noho regálu, můžou cílit re­klamu na ně­ja­kou vě­ko­vou nebo pří­jmo­vou sku­pinu. Oni ty data sbí­rají a můžou z nich zjis­tit spousta věcí, které jim po­mo­hou lépe pro­dá­vat. Ale pri­márně je ne­za­jímá jed­not­li­vec, ne­za­jí­máš je kon­krétně ty, Anit, ale po­dobná sta­tis­ticky vý­znamná de­mo­gra­fická sku­pina o které můžou něco zjis­tit. Skoro z toho běhá mráz po zádech. Ruby se právě o tohle za­jí­mala. Ne ná­ho­dou bylo její čtvrté jméno právě da­ta­mi­ning.

Ale na rozdíl od tohoto ploš­ného prů­zkumu, se náš systém za­jí­mal o jed­not­livce a to na něm bylo krásné. Se­sbí­rej co nej­více re­le­vant­ních in­for­mací a sestav z nich profil ži­jí­cího ne­zná­mého člo­věka. Ale bo­hu­žel jsme byli jenom tři a i když Ruby byla nadaná a ge­ni­ální, po­stu­po­vali jsme velice pomalu. Navíc jsme museli část sys­tému pře­pi­so­vat kvůli vý­kon­nosti ze Small­talku do čis­tého C."


Ruby od­jak­živa fas­ci­no­val Small­talk. Nebyl to jenom oby­čejný pro­gra­mo­vací jazyk, ale směs ope­rač­ního sys­tému, pro­gra­mo­va­cího jazyka a vý­vo­jo­vého pro­středí. Vir­tu­ální tvor, který se narodí v oka­mžiku, kdy je spouš­těn vir­tu­ální stroj a za­lo­žena ob­jek­tová paměť a pak dál žije vlast­ním ži­vo­tem. Ve Small­talku ne­e­xis­tuje rozdíl mezi úpra­vou, la­dě­ním a během pro­gramu, všechny fáze splý­vají, jsou to jenom jed­not­livé aspekty života pro­gramu. Na rozdíl od pro­gramů v běž­ných ja­zy­cích se ob­jekty při spuš­tění znovu ne­vy­tvá­řejí a při ukon­čení ne­za­ni­kají, ale pouze se oživí jeho ob­jek­tová paměť z obrazu ulo­že­ného do je­di­ného sou­boru, kte­rému se říká image a na konci se ne­vy­pne, ale uspí po­dobně jako vir­tu­a­li­zo­vaný po­čí­tač. Z toho důvodu jsou ně­které z nich už velice staré. Má se za to, že ně­ko­lik dodnes po­u­ží­va­ných ob­jektů vzniklo v roce 1976. Small­talk je živý jazyk, který má paměť. A to Ruby ne­pře­stá­valo fas­ci­no­vat, zvlášť v době, kdy se začala pro­je­vo­vat její cho­roba.

Čas běžel ne­ob­vykle rychle, když jsme si s Anit po­ví­dali, vy­prá­věli ži­votní pří­běhy a spo­jo­vali roz­dílné světy ve kte­rých jsme žili. Přišel večer, setmělo se, odbyla půlnoc a hned potom čtvrtá hodina ráno.

„Za chvíli svítá, asi bychom měli jít spát,“ za­kon­čila Anit. „Ale jak.“ Byl to první den, co jsme s ní byd­leli a tak bylo po­třeba vy­ře­šit ně­ko­lik or­ga­ni­zač­ních zá­le­ži­tostí.

„S Ruby jsme spali všichni tři na jednom le­tišti,“ vy­pá­lil jsem.

Po­dí­vala se na nás le­do­vým po­hle­dem a zlostně vy­křikla: „Tak na to za­po­meňte.“

„Dobře,“ ustou­pil jsem o krok.

„Takový život jsem už žila a od­nesla jsem si z něho jenom dost ne­pří­jem­nou cho­robu, dvě ope­race a rozkol s rodiči.“ Jednou rukou trochu po­od­hr­nula tričko a uká­zala nám starou jizvu. „To už se nikdy nebude opa­ko­vat.“ Do očí se jí vehnaly slzy.

„No tak,“ chytil jsem jí kolem ramen a uklid­ňo­val: „Nic ta­ko­vého by nás nikdy ne­na­padlo. Myslel jsem jenom oby­čejný spánek. Leh­nout si a chrá­pat až do rána. Nic víc.“

„Vy jste si museli s Ruby být hodně blízcí, co?“

„Ani nevíš jak,“ od­po­vě­děl Peo. „Ona byla jako naše sestra a nikdy ne­zka­zila žádnou legraci. Její motto znělo: I did it for the lulz.95 Šílená holka která nás naoko mi­lo­vala a ze srandy ne­ná­vi­děla.“


Na­ko­nec jsme si zase ustlali na pod­laze s tím, že po­drob­nosti vy­ře­šíme za po­chodu. Usínal jsem una­vený s pří­jem­ným po­ci­tem, ale spal jsem jenom krátce. Pro­bu­dila mě bodavá bolest, která pul­zo­vala celým tělem. V křeči jsem se svíjel a krou­til a hekal a potil se a hlavou mi bleskaly myš­lenky na smrt. „Pa­ne­bože, tohle musí se mi musí jenom zdát. Kdy­bych byl takhle ne­mocný, dávno bych už chcípnul.“ Nohou jsem si při­str­čil batoh, vy­hra­bal z něj lah­vičku prášků proti bo­lesti, čtyři si vy­sy­pal na roz­tře­se­nou dlaň a vzpo­mněl si, jak Ruby říkala: „Dávej pozor s těmi pi­lul­kami, je to silný.“ Spo­ly­kal jsem je.

Po­dí­val jsem se na eti­ketu. „Takhle ty prášky před­tím ne­chut­nali.“

Chvíli se nic nedělo a pak se na­jed­nou za­sta­vil čas.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz