povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 10. 2015

Terminalita #31

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Nitro Hory osudu, Amon Amarth, Orodruiny bylo nákupní a zábavní centrum - pro nás geeky zužované permanentní kocovinou z yagé velice nebezpečné nepřátelské prostředí. Příliš mnoho lidí, světel a zvuků.

"Proč mi nikdo neřekl, že je na světě tolik lidí," zaskřípal Peo zuby.

"Tohle přece nemůžeme přežít. Potřebujeme plato Syntheinu nebo aspoň hodně technické dvanáctky. Kde by se to tady dalo sehnat?" Rozhlédl jsem se kolem sebe. "Starbucks? Tam nám nedají nic, čím by se dalo aspoň vykloktat." Peo prohrabal kapsy a vytáhl jednu prázdnou zmačkanou krabičku. "Tohle nevěští nic dobrého," smutně jsem se na ni díval, ale pak jsem podvědomě vycítil vibrace prostoru, chvění superstrun, které se ke mě neslo jako vábení, zpěv sirén. Zavřel jsem oči, otočil se a stál jsem čelem k lékárně. "Tady dostaneme všechno potřebné k přežití."

"Co to je?" ptala se Anit, když mezi prsty otáčela jednou čistě bílou tabletou s vyraženými písmeny S1-100.

"Synthein," odpověděl jsem, vymačkal z plata čtyři tabletky a podal ho Peovi. "Jedna tahle stovková tableta odpovídá pěti hrnkům kafe, skoro čtyřem litrům coly, třem a půl litru semtexu, víc než jednomu litru redbullu, pokud přepočítáváme na obsah kofeinu[[108]]. Ale má bleskový nástup, působí velice dlouho, člověk nezíská rezistenci, nemá žádné vedlejší účinky, nezpůsobuje fyzickou závislost a není toxický s alkoholem. Tedy v tom posledním bodě pevně věřím příbalové informaci. Díky bohu je zatím klasifikován jako doplněk stravy a je volně dostupný."

"Vítej v našem světě," řekl přidušeně Peo, vylámal svoje čtyři tablety, nasucho je polkl, zatřepal krabičkou a pokračoval: "Tohle je naše naděje. Už neexistuje jiný způsob jak přežít v tomhle smutném světě. Kdyby k nám SCG nezačali před pár měsíci dovážet svůj nektar z ambrosie, už dávno bychom byli mrtví, zbláznili by jsem se, dostala by nás Choroba nebo Šílenství." Synthein, stejně jako alkohol léčil symptomaticky a nikoli kauzálně: dokázal na čas utlumit nesnesitelná muka, ale celkový průběh nemoci výrazně uspíšil.

"Tak, teď jsme připraveni. Můžeš si s námi dělat, co chceš," prohlásil jsem spokojeně a pociťoval nástup účinků, stará únava a tíha nashromážděná ve svalech, v hlavě a v očích mizela a zase jsem se cítil nabroušený, nedočkavý a bláznivý. Lék zabral.

Toho dne jsme si chtěli užít několik chvil s Anit, pobavit se, rozveselit ji, nechat ji na chvíli zapomenout na její tíživou situaci, utratit Rubiny špinavé peníze a pak, až se setmí, se zase propadnout pod led a brodit se lavinou prázdných lahví a hledat světlo na konci tunelu nebo maják na ostrově Faros, který nám ukáže cestu temnotou. Peněz jsme měli dost. Ruby na nich nikdy nezáleželo a vždycky říkala, že kdyby se jí stalo něco zlého, nemusíme se stydět vzít si její hotovost. Alespoň myslím, že to říkala. Možná se mi to jenom zdálo. Taky možná jsem byl jednoduše bez peněz.

Jak nás nasál klimatizovaný a aromatizovaný vzduch megacentra, velice rychle jsme zjistili, že Anit ráda nakupuje. Tahala nás po různých obchodech, krámech, buticích, outletech, zkoušela si tisíce různých šatů, sukní, kalhot, košilí a dalších kusů oblečení o kterých jsem nevěděl, že už byly vynalezeny a ptala se nás, jak v tom vypadá, co si myslíme, jestli jí to sluší. Ale když má člověk v hlavě 400 miligramů Syntheinu, z principu není možné, aby ho něco nebavilo, vnímá čas zpomaleně a myslí překotně, ale zcela racionálně. Zaplavuje ho nevysvětlitelný pocit břitkosti, ostrosti a lesku. Není náhoda, že mnoha uživatelům Syntheinu začnou přemýšlet o sekyrách, nožích, břitvách nebo žiletkách a někdy o nich zasněně vyprávějí. Proto se mezi lidmi šířily zvěsti, že Synth vede lidi k sebepoškozování. Anit vyzkoušela milion věcí, než si jednu koupila a pak nás táhla do pánského oddělení.

Vtrhli jsme do naší sekce a Anit začala ukazovat a říkat: "Nechcete si zkusit tohle. Tohle vypadá hezky a tohle taky a tohle taky." Vzal jsem si dalších dvě stě miligramů Syntheinu a vyzkoušeli jsme si mnoho věcí a něco jsme si za Rubiny peníze i koupily. Musel jsem uznat, že co se vkusu týče, patřila Anit mezi velikány. A vždycky bylo výhodné stát na ramenou obrů.

"Nemohli byste se k sobě víc přitulit?" navigovala nás Anit s foťákem, když jsem vyšli z kabinek, abychom ukázali sto padesátý model toho dne. "Kluci, vy jste tak roztomilí," smála se.

Záblesk.


Když jsme se vraceli domů a nesli v rukách několik papírových tašek, začala Anit zeširoka: "Já jsem žena."

"S tím si nedovolíme polemizovat."

"A jako žena mám svoje potřeby."

"Všimli jsme si. Například nutkavá potřeba rabovat a plenit obchodní domy."

"Myslím jiné potřeby. Když nejsou dlouho vyslyšeny, není se mnou k vydržení."

"Aha," kývali jsme hlavami a pomalu dodávali: "A jak se to týká nás?"

"Okrajově. Mám jednu kamarádku, surfařku[[109]], která za mnou v obdobích nouze chodí a vždycky se o mě postará."

"To je - pěkné," řekl jsem. "A co z toho plyne?"

"Když taková situace nastane, byla bych vám vděčná, kdybyste neprodleně opustili byt." Neurčitě jsme přikývli a Anit dodala: "Fajn, jsem ráda, že si rozumíme."


Převlékl jsem se do nakoupeného oblečení a najednou jsem si připadal jako nový člověk. "A teď musíme vyrazit, Zalgo je nám v patách."

"Hou, hou, bratře. Půjdu za tebou do pekla a zpátky, když bude třeba," zareagoval Peo.

"Jděte sami, já jsem vyčerpaná," prohlásila Anit, sedla si na gauč a unaveně sledovala, jak se Peo převléká. "Heleďte kluci, kdy vy vlastně spíte?" zeptala se za chvíli. Nedopověděli jsme, jenom Peo zachrastil krabičkou Syntheinu.

Bylo jasno a my vyrazili po cestičkách vyšlapaných v betonu a asfaltu, kudy jsme my a tisíce frendíků a alkoholiků s krysími tvářemi celé dekády noc co noc cupitali do svých líhní. V jednom z těch slizkých inkubátorů, kde do žil pumpovali gin a vodku a vzduch měl příchuť žaludečních šťáv, jsme se usadili. Pili jsme a čekali až nás vyhodí z FELu, pošlou srdcervoucí dopisy, dají sbohem a šáteček. Nikdy jsme se k ničemu neodhodlali, odkládali, skolila nás nechuť k činu, drsná separující samota a bezmoc cokoli změnit. Všechno na nás dolehlo a rozdrtilo nás to. Rezignovali jsme. Nemělo smysl se snažit, protože by všechno bylo stejné, opakovaly by se stejné prohry. Neúspěch se nám lepil na paty, ale ani jsme se nedokázali vyrovnat s úspěchem, komplimentem, povzbuzením, oceněním nebo uznáním. Společnost byla nemocná a zdeformovaná, nakazila nás a jediné, co jsme čekali byla nekončící série nezdaru. Ti, kdo tvrdili opak, lhali, ti kdo chválili, si dělali srandu a tajně se vysmívali. Viděl jsem jejich pohledy. Tohle všechno se snažila do svých děsivě krásných gradujících pulzujících melodií napěchovat NEI - hudební skupina Nonexistent Ideals. Snažili se prostřednictvím not mluvit o Sociální chorobě, která se šíří memetickou cestou a v současné době ji už nelze zastavit. Nejdřív by bylo nutné vyléčit nebo vyhubit Přenašeče choroby a to nemůže nakažená společnost dokázat. Proto také Reverend mluvil o nutnosti rychlé změny a nevyhýbal se myšlenkám na násilí. Kázal o celém spektru rakovin západní civilizace do které zapadá i Sociální choroba, ač ji nikdy výslovně nejmenoval. Je tak poddajná a příjemná a nikoho by nenapadlo, že to co a nás shlíží z televizních obrazovek, časopisů a billboardů je příznak nemoci. Ale nemoci se nikdy nezbavíme, když budeme léčit symptomy.

Každou hodinu jsme brali 75mg Syntheinu - syntetické látky šedesátkrát silnější než 1,3,7-trimethylxanthin známý jako kofein. Doporučená denní dávka činila 25mg, maximální 50mg, smrtelná byla někde kolem 1800mg, ale záleželo na váze člověka, metabolismu a vybudované rezistenci. Já jsem to míchal s Tramadolem a dalšími silnými analgetiky. Čekali jsme až chemici přijdou s léky potlačující potřebu spánku, které pak zcela změní život naší generace.

V té době už byl Synthein v několika zemích světa kvalifikován jako lehká droga a v mnoha dalších probíhala šetření, kam ho vlastně zařadit. Mezitím společnost Scandianavian Chemicals and Genetic, často zkracovaná jako SCG, dokončovala látku šedesátkrát silnější než Synthein, kterou označovala Syndeum a jejich nejlepší vědci s milionovými platy byli na stopě další chemikálii, která byla ještě šedesátkrát silnější než Syndeum. Zmiňovali se o ní jen pod kódovým označením S36 a nešetřili nadšením. Ale čekala je ještě dlouhá cesta, roky výzkumu a testování. Jak nám později vyprávěl Mu, výsledky prvních testů na myších byly ohromující. Nejen, že S36 organismu dodával neuvěřitelné množství energie, ale reguloval metabolismus, měl pozoruhodné neurologické efekty a u myší snižoval potřebu spánku na třetinu, aniž by tím negativně ovlivnil činnost jejich mozků, paměti, nebo zrychlil stárnutí buněk. Možná, že jakmile se podaří vyladit výrobní proces, aby se odstranila toxicita nežádoucích příměsí a umožnila se syntetizace ve velkém, pak se S36 stane oním vytouženým ultimátním Lékem. Aspoň my v to pevně doufali.

Seděli jsme v baru Zítřejší úsvity a včerejší rána, kterému se říkalo krátce Věž a do sluchátek se nám linul kvílivý šum NEI. Beze slov vyprávěl o zničující rutině, životě bez vzrušení, snažení, které nedává žádný smysl, o ambivalentní lásce a nenávisti k lidem i k sobě. Chtělo se mi letět pryč k modré obloze a zmizet. Se slzami v očích jsem se podíval z okna a viděl jsem tmu.

"Zase tma, prší. Už přestalo vycházet slunce a bičuje ho neutuchající bouře," těžce jsem polkl. "Dívám se na svět zčernalým kaleidoskopem vědomí věčného šílence, sebezničujícího melancholika, sebevraha v pořadníku, člověka jehož mozek prorostl nádorem smutku, beznaděje a prázdnoty," říkal jsem a trhaně jsem mával rukama nad armádou prázdných sklenic. Nevěděli jsme kolik je hodin, neměli jsme ani ponětí kolikátého je, jaký je měsíc, rok, století. Čas nám vyklouzl z rukou už dávno a z bezpečnostních důvodů jsme se ho ani nesnažili chytit. Chronometr nahradily prázdné sklenice. Obsluze jsme řekli, ať nic neodnáší. Když jsme najednou bolestivě přišli k sobě a chtěli mít určité ponětí o relativním čase, stačilo spočítat prázdné sklo. "Proč se tohle muselo stát." Kousal jsem se do kloubů na ruce. "Nic nemá smysl. Co se stalo? Nic, nic, nic. Kurva. Tohle se nedá vydržet." Bylo mi úzko, bylo mi zle. Cítil jsem že nemá smysl se ani hýbat.

Půl hodiny jsem se udržoval ve stavu absurdního šílenství. Seděl jsem za stolem, kolem mě moji drugové, ale nevnímal jsem je. Třásl jsem se po těle, ale nebyl jsem schopen pohybu. Skřípal jsem zuby, všechny svaly napjaté k prasknutí, potil jsem se a úpěl a hekal. Ale ta pravá bouře probíhala v mojí hlavě, zpustlé, prázdné a divoké, nakažené Chorobou - černou houbou, která postupně infikovala všechny laloky šedé kůry mozkové a prorůstala hlouběji. Balancoval jsem na hraně, ale nevydržel jsem to a přepadl jsem přes záhyb nesnesitelna. Zařval jsem, až se otřásla podlaha. Pevně jsem se držel stolu a křečovitě sledoval svoje ztichlé okolí, které mě zděšeně pozorovalo. "Musím pryč," naklonil jsem se k Peovi a pomalu a bolestivě ze sebe soukal slova Zalgovi písně. "Tohle se nedá vydržet. Musím - se zabít. Chtěl bych se dívat - na ten krásný - svět, ale to - je teď už jedno, protože všechno - všechno - je svým způsobem - jedovatý. Nedokážu - popsat stav ve kterým - teď jsem. Musím pryč. Podej mi svůj revolver." [[111]]

Myšlenky a přání sebevraždy, akutní touha neexistence, terminality, nebylo nikdy nic, s čím by se pacient trpící Chorobou svěřoval jiným, chtěl svoje pocity uzavřít v sobě a nechat je kvasit a sílit až do samotného konce. Nikdy by nechtěl, aby kdokoli měl nejmenší tušení, že se něco děje. Choroba byla v tomhle ohledu nebezpečná, protože maskovala sama sebe. Ale Peo byl výjimkou. Svěřil bych mu cokoli, protože jsem věděl, že tíhu skutečnosti bude nést rád. Stejně jako já tu jeho. Byl mi velice blízký a jedině on mi dokázal a mohl pomoci. Byli jsme bratři v utrpení,

"Adame, klid," řekl Peo a vzal mě za cukající rameno. Hodil pár stovek na stůl a řekl frendíkům, aby zaplatili. "Všechno bude v pořádku. A teď pojď. Pomalu se zvedneme a půjdeme ven, na vzduch." Přidržoval mě, když jsem se zvedal a podpíral mě na cestě ven.


publikováno 14. 10. 2015

příbuzné články:
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #29 - Anon
Terminalita #30
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan

sem odkazují:
Každé ráno vykašlávám hroudu hlenu velkou jako pěst malého dítěte a každý večer se zasypávám hlínou jen proto, abych se cítil připraven
Terminalita