k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #31

CC by-nc-sa (via)

Nitro Hory osudu, Amon Amarth, Oro­druiny bylo ná­kupní a zá­bavní cen­t­rum – pro nás geeky zu­žo­vané per­ma­nentní ko­co­vi­nou z yagé velice ne­bez­pečné ne­přá­tel­ské pro­středí. Příliš mnoho lidí, světel a zvuků.

„Proč mi nikdo neřekl, že je na světě tolik lidí,“ za­skří­pal Peo zuby.

„Tohle přece ne­mů­žeme přežít. Po­tře­bu­jeme plato Syn­the­inu nebo aspoň hodně tech­nické dva­náctky. Kde by se to tady dalo sehnat?“ Roz­hlédl jsem se kolem sebe. „Star­bucks? Tam nám nedají nic, čím by se dalo aspoň vy­klok­tat.“ Peo pro­hra­bal kapsy a vytáhl jednu prázd­nou zmač­ka­nou kra­bičku. „Tohle ne­věští nic dob­rého,“ smutně jsem se na ni díval, ale pak jsem pod­vě­domě vy­cí­til vib­race pro­storu, chvění su­per­strun, které se ke mně neslo jako vábení, zpěv sirén. Zavřel jsem oči, otočil se a stál jsem čelem k lé­kárně. „Tady do­sta­neme všechno po­třebné k pře­žití.“

„Co to je?“ ptala se Anit, když mezi prsty otá­čela jednou čistě bílou table­tou s vy­ra­že­nými pís­meny S1-100.

„Syn­thein,“ od­po­vě­děl jsem, vy­mač­kal z plata čtyři tabletky a podal ho Peovi. „Jedna tahle stov­ková tableta od­po­vídá pěti hrnkům kafe, skoro čtyřem litrům coly, třem a půl litru semtexu, víc než jed­nomu litru red­bullu, pokud pře­po­čí­tá­váme na obsah ko­feinu108 . Ale má bles­kový nástup, působí velice dlouho, člověk ne­získá re­zistenci, nemá žádné ve­d­lejší účinky, ne­způ­so­buje fy­zic­kou zá­vis­lost a není to­xický s al­ko­ho­lem. Tedy v tom po­sled­ním bodě pevně věřím pří­ba­lové in­for­maci. Díky bohu je zatím kla­si­fi­ko­ván jako do­pl­něk stravy a je volně do­stupný.“

„Vítej v našem světě,“ řekl při­du­šeně Peo, vy­lá­mal svoje čtyři tablety, na­su­cho je polkl, za­tře­pal kra­bič­kou a po­kra­čo­val: „Tohle je naše naděje. Už ne­e­xis­tuje jiný způsob jak přežít v tomhle smut­ném světě. Kdyby k nám SCG ne­za­čali před pár měsíci do­vá­žet svůj nektar z am­bro­sie, už dávno bychom byli mrtví, zbláz­nili by jsem se, do­stala by nás Cho­roba nebo Ší­len­ství.“ Syn­thein, stejně jako al­ko­hol léčil sympto­ma­ticky a nikoli kauzálně: do­ká­zal na čas utlu­mit ne­sne­si­telná muka, ale cel­kový průběh nemoci vý­razně uspí­šil.

„Tak, teď jsme při­pra­veni. Můžeš si s námi dělat, co chceš,“ pro­hlá­sil jsem spo­ko­jeně a po­ci­ťo­val nástup účinků, stará únava a tíha na­shro­máž­děná ve sva­lech, v hlavě a v očích mizela a zase jsem se cítil na­brou­šený, ne­do­čkavý a bláz­nivý. Lék zabral.

Toho dne jsme si chtěli užít ně­ko­lik chvil s Anit, po­ba­vit se, roz­ve­se­lit ji, nechat ji na chvíli za­po­me­nout na její tí­ži­vou si­tu­aci, utra­tit Rubiny špi­navé peníze a pak, až se setmí, se zase pro­pad­nout pod led a brodit se la­vi­nou prázd­ných lahví a hledat světlo na konci tunelu nebo maják na os­t­rově Faros, který nám ukáže cestu tem­no­tou. Peněz jsme měli dost. Ruby na nich nikdy ne­zá­le­želo a vždycky říkala, že kdyby se jí stalo něco zlého, ne­mu­síme se stydět vzít si její ho­to­vost. Ale­spoň myslím, že to říkala. Možná se mi to jenom zdálo. Taky možná jsem byl jed­no­duše bez peněz.

Jak nás nasál kli­ma­ti­zo­vaný a aro­ma­ti­zo­vaný vzduch me­ga­cen­tra, velice rychle jsme zjis­tili, že Anit ráda na­ku­puje. Tahala nás po růz­ných ob­cho­dech, krá­mech, bu­ti­cích, out­le­tech, zkou­šela si tisíce růz­ných šatů, sukní, kalhot, košilí a dal­ších kusů ob­le­čení o kte­rých jsem ne­vě­děl, že už byly vy­na­le­zeny a ptala se nás, jak v tom vypadá, co si mys­líme, jestli jí to sluší. Ale když má člověk v hlavě 400 mi­li­gramů Syn­the­inu, z prin­cipu není možné, aby ho něco ne­ba­vilo, vnímá čas zpo­ma­leně a myslí pře­kotně, ale zcela ra­ci­o­nálně. Za­pla­vuje ho ne­vy­svět­li­telný pocit břit­kosti, os­t­rosti a lesku. Není náhoda, že mnoha uži­va­te­lům Syn­the­inu začnou pře­mýš­let o se­ky­rách, nožích, břitvách nebo ži­let­kách a někdy o nich za­sněně vy­prá­vějí. Proto se mezi lidmi šířily zvěsti, že Synth vede lidi k se­be­po­ško­zo­vání. Anit vy­zkou­šela milion věcí, než si jednu kou­pila a pak nás táhla do pán­ského od­dě­lení.

Vtrhli jsme do naší sekce a Anit začala uka­zo­vat a říkat: „Ne­chcete si zkusit tohle. Tohle vypadá hezky a tohle taky a tohle taky.“ Vzal jsem si dal­ších dvě stě mi­li­gramů Syn­the­inu a vy­zkou­šeli jsme si mnoho věcí a něco jsme si za Rubiny peníze i kou­pily. Musel jsem uznat, že co se vkusu týče, pa­t­řila Anit mezi ve­li­kány. A vždycky bylo vý­hodné stát na ra­me­nou obrů.

„Ne­mohli byste se k sobě víc při­tu­lit?“ na­vi­go­vala nás Anit s fo­ťá­kem, když jsme vyšli z ka­bi­nek, abychom uká­zali sto pa­de­sátý model toho dne. „Kluci, vy jste tak roz­to­milí,“ smála se.

Záblesk.


Když jsme se vra­celi domů a nesli v rukách ně­ko­lik pa­pí­ro­vých tašek, začala Anit ze­ši­roka: „Já jsem žena.“

„S tím si ne­do­vo­líme po­le­mi­zo­vat.“

„A jako žena mám svoje po­třeby.“

„Všimli jsme si. Na­pří­klad nut­kavá po­třeba ra­bo­vat a plenit ob­chodní domy.“

„Myslím jiné po­třeby. Když nejsou dlouho vy­sly­šeny, není se mnou k vy­dr­žení.“

„Aha,“ kývali jsme hla­vami a pomalu do­dá­vali: „A jak se to týká nás?“

„Okra­jově. Mám jednu ka­ma­rádku, sur­fařku109 , která za mnou v ob­do­bích nouze chodí a vždycky se o mě po­stará.“

„To je – pěkné,“ řekl jsem. „A co z toho plyne?“

„Když taková si­tu­ace na­stane, byla bych vám vděčná, kdy­byste ne­pro­dleně opus­tili byt.“ Ne­u­r­čitě jsme při­kývli a Anit dodala: „Fajn, jsem ráda, že si ro­zu­míme.“


Pře­vlékl jsem se do na­kou­pe­ného ob­le­čení a na­jed­nou jsem si při­pa­dal jako nový člověk. „A teď musíme vy­ra­zit, Zalgo je nám v patách.“

„Hou, hou, bratře. Půjdu za tebou do pekla a zpátky, když bude třeba,“ za­re­a­go­val Peo.

„Jděte sami, já jsem vy­čer­paná,“ pro­hlá­sila Anit, sedla si na gauč a una­veně sle­do­vala, jak se Peo pře­vléká. „He­leďte kluci, kdy vy vlastně spíte?“ ze­ptala se za chvíli. Ne­do­po­vě­děli jsme, jenom Peo za­chras­til kra­bič­kou Syn­the­inu.

Bylo jasno a my vy­ra­zili po ces­tič­kách vy­šla­pa­ných v betonu a as­faltu, kudy jsme my a tisíce fren­díků a al­ko­ho­liků s kry­sími tvá­řemi celé dekády noc co noc cu­pi­tali do svých líhní. V jednom z těch sliz­kých in­ku­bá­torů, kde do žil pum­po­vali gin a vodku a vzduch měl pří­chuť ža­lu­deč­ních šťáv, jsme se usa­dili. Pili jsme a čekali až nás vyhodí z FELu, pošlou srd­cervoucí dopisy, dají sbohem a šá­te­ček. Nikdy jsme se k ničemu ne­od­hod­lali, od­klá­dali, sko­lila nás nechuť k činu, drsná se­pa­ru­jící samota a bezmoc cokoli změnit. Všechno na nás do­lehlo a roz­dr­tilo nás to. Re­zig­no­vali jsme. Nemělo smysl se snažit, pro­tože by všechno bylo stejné, opa­ko­valy by se stejné prohry. Ne­ú­spěch se nám lepil na paty, ale ani jsme se ne­do­ká­zali vy­rov­nat s úspě­chem, kom­pli­men­tem, po­vzbu­ze­ním, oce­ně­ním nebo uzná­ním. Spo­leč­nost byla ne­mocná a zde­for­mo­vaná, na­ka­zila nás a jediné, co jsme čekali byla ne­kon­čící série ne­zdaru. Ti, kdo tvr­dili opak, lhali, ti kdo chvá­lili, si dělali srandu a tajně se vy­smí­vali. Viděl jsem jejich po­hledy. Tohle všechno se sna­žila do svých děsivě krás­ných gra­du­jí­cích pul­zu­jí­cích me­lo­dií na­pě­cho­vat NEI – hu­dební sku­pina No­nexis­tent Ideals. Sna­žili se pro­střed­nic­tvím not mluvit o So­ci­ální cho­robě, která se šíří me­me­tic­kou cestou a v sou­časné době ji už nelze za­sta­vit. Nejdřív by bylo nutné vy­lé­čit nebo vy­hu­bit Pře­na­šeče cho­roby a to nemůže na­ka­žená spo­leč­nost do­ká­zat. Proto také Re­ve­rend mluvil o nut­nosti rychlé změny a ne­vy­hý­bal se myš­len­kám na násilí. Kázal o celém spek­tru ra­ko­vin zá­padní ci­vi­li­zace do které zapadá i So­ci­ální cho­roba, ač ji nikdy vý­slovně nejme­no­val. Je tak pod­dajná a pří­jemná a nikoho by ne­na­padlo, že to co a nás shlíží z te­le­viz­ních ob­ra­zo­vek, ča­so­pisů a bill­bo­ardů je pří­znak nemoci. Ale nemoci se nikdy ne­zba­víme, když budeme léčit symptomy.

Každou hodinu jsme brali 75mg Syn­the­inu – syn­te­tické látky še­de­sát­krát sil­nější než 1,3,7-tri­me­thy­lxan­thin známý jako kofein. Do­po­ru­čená denní dávka činila 25mg, ma­xi­mální 50mg, smr­telná byla někde kolem 1800mg, ale zá­le­želo na váze člo­věka, me­ta­bo­lismu a vy­bu­do­vané re­zistenci. Já jsem to míchal s Tra­ma­do­lem a dal­šími sil­nými anal­ge­tiky. Čekali jsme až che­mici při­jdou s léky po­tla­ču­jící po­třebu spánku, které pak zcela změní život naší ge­ne­race.

V té době už byl Syn­thein v ně­ko­lika zemích světa kva­li­fi­ko­ván jako lehká droga a v mnoha dal­ších pro­bí­hala še­t­ření, kam ho vlastně za­řa­dit. Me­zi­tím spo­leč­nost Scan­di­a­na­vian Che­mi­cals and Ge­ne­tic, často zkra­co­vaná jako SCG, do­kon­čo­vala látku še­de­sát­krát sil­nější než Syn­thein, kterou ozna­čo­vala Syn­deum a jejich nej­lepší vědci s mi­li­o­no­vými platy byli na stopě další che­mi­ká­lii, která byla ještě še­de­sát­krát sil­nější než Syn­deum. Zmi­ňo­vali se o ní jen pod kó­do­vým ozna­če­ním S36 a ne­šet­řili nad­še­ním. Ale čekala je ještě dlouhá cesta, roky vý­zkumu a tes­to­vání. Jak nám poz­ději vy­prá­věl Mu, vý­sledky prv­ních testů na myších byly ohro­mu­jící. Nejen, že S36 or­ga­nismu do­dá­val ne­u­vě­ři­telné množ­ství ener­gie, ale re­gu­lo­val me­ta­bo­lis­mus, měl po­zo­ru­hodné neu­ro­lo­gické efekty a u myší sni­žo­val po­třebu spánku na tře­tinu, aniž by tím ne­ga­tivně ovliv­nil čin­nost jejich mozků, paměti, nebo zrych­lil stár­nutí buněk. Možná, že jakmile se podaří vy­la­dit vý­robní proces, aby se od­stra­nila to­xi­cita ne­žá­dou­cích pří­měsí a umož­nila se syn­te­ti­zace ve velkém, pak se S36 stane oním vy­tou­že­ným ul­ti­mát­ním Lékem. Aspoň my v to pevně dou­fali.

Seděli jsme v baru Zí­t­řejší úsvity a vče­rejší rána, kte­rému se říkalo krátce Věž a do slu­chá­tek se nám linul kví­livý šum NEI. Beze slov vy­prá­věl o zni­ču­jící rutině, životě bez vzru­šení, sna­žení, které nedává žádný smysl, o am­bi­va­lentní lásce a ne­ná­visti k lidem i k sobě. Chtělo se mi letět pryč k modré obloze a zmizet. Se slzami v očích jsem se po­dí­val z okna a viděl jsem tmu.

„Zase tma, prší. Už pře­stalo vy­chá­zet slunce a bičuje ho ne­u­tu­cha­jící bouře,“ těžce jsem polkl. „Dívám se na svět zčer­na­lým ka­lei­do­sko­pem vědomí věč­ného ší­lence, se­bez­ni­ču­jí­cího me­lan­cho­lika, se­be­vraha v po­řad­níku, člo­věka jehož mozek pro­rostl ná­do­rem smutku, bez­na­děje a prázd­noty,“ říkal jsem a trhaně jsem mával rukama nad ar­má­dou prázd­ných skle­nic. Ne­vě­děli jsme kolik je hodin, neměli jsme ani ponětí ko­li­ká­tého je, jaký je měsíc, rok, sto­letí. Čas nám vy­klouzl z rukou už dávno a z bez­peč­nost­ních důvodů jsme se ho ani ne­sna­žili chytit. Chro­no­metr na­hra­dily prázdné skle­nice. Ob­sluze jsme řekli, ať nic ne­od­náší. Když jsme na­jed­nou bo­les­tivě přišli k sobě a chtěli mít určité ponětí o re­la­tiv­ním čase, sta­čilo spo­čí­tat prázdné sklo. „Proč se tohle muselo stát.“ Kousal jsem se do kloubů na ruce. „Nic nemá smysl. Co se stalo? Nic, nic, nic. Kurva. Tohle se nedá vy­dr­žet.“ Bylo mi úzko, bylo mi zle. Cítil jsem že nemá smysl se ani hýbat.

Půl hodiny jsem se udr­žo­val ve stavu ab­surd­ního ší­len­ství. Seděl jsem za stolem, kolem mě moji dru­gové, ale ne­vní­mal jsem je. Třásl jsem se po těle, ale nebyl jsem scho­pen pohybu. Skří­pal jsem zuby, všechny svaly na­pjaté k prask­nutí, potil jsem se a úpěl a hekal. Ale ta pravá bouře pro­bí­hala v mojí hlavě, zpustlé, prázdné a divoké, na­ka­žené Cho­ro­bou – černou houbou, která po­stupně in­fi­ko­vala všechny laloky šedé kůry mozkové a pro­růs­tala hlou­běji. Ba­lan­co­val jsem na hraně, ale ne­vy­dr­žel jsem to a pře­padl jsem přes záhyb ne­sne­si­telna. Zařval jsem, až se otřásla pod­laha. Pevně jsem se držel stolu a kře­čo­vitě sle­do­val svoje ztichlé okolí, které mě zdě­šeně po­zo­ro­valo. „Musím pryč,“ na­klo­nil jsem se k Peovi a pomalu a bo­les­tivě ze sebe soukal slova Za­l­govi písně. „Tohle se nedá vy­dr­žet. Musím – se zabít. Chtěl bych se dívat – na ten krásný – svět, ale to – je teď už jedno, pro­tože všechno – všechno – je svým způ­so­bem – je­do­vatý. Ne­do­kážu – popsat stav ve kterým – teď jsem. Musím pryč. Podej mi svůj re­vol­ver.“ 111

Myš­lenky a přání se­be­vraždy, akutní touha ne­e­xis­tence, ter­mi­na­lity, nebylo nikdy nic, s čím by se pa­ci­ent trpící Cho­ro­bou svě­řo­val jiným, chtěl svoje pocity uzavřít v sobě a nechat je kvasit a sílit až do sa­mot­ného konce. Nikdy by ne­chtěl, aby kdo­koli měl nejmenší tušení, že se něco děje. Cho­roba byla v tomhle ohledu ne­bez­pečná, pro­tože mas­ko­vala sama sebe. Ale Peo byl vý­jim­kou. Svěřil bych mu cokoli, pro­tože jsem věděl, že tíhu sku­teč­nosti bude nést rád. Stejně jako já tu jeho. Byl mi velice blízký a jedině on mi do­ká­zal a mohl pomoci. Byli jsme bratři v utr­pení,

„Adame, klid,“ řekl Peo a vzal mě za cu­ka­jící rameno. Hodil pár stovek na stůl a řekl fren­dí­kům, aby za­pla­tili. „Všechno bude v po­řádku. A teď pojď. Pomalu se zved­neme a pů­jdeme ven, na vzduch.“ Při­dr­žo­val mě, když jsem se zvedal a pod­pí­ral mě na cestě ven.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz