k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #30

CC by-nc-nd (via)

Mi­lo­val jsem kouzlo ano­ny­mity a hlavně proto jsem na­vště­vo­val na 4chan. Spo­leč­nost byla ne­mocná, Cho­roba se ne­ná­padně šířila po­my­sl­nými in­for­mač­ními tep­nami do mozků po­pu­lace a pře­kru­co­vala normy do ob­lud­ných tvarů. Ideály se stá­valy ne­do­sa­ži­tel­nými nebo ne­e­xis­tu­jí­cími. Pře­staly se to­le­ro­vat ja­ké­koli chyby a vý­chova nás v tomto po­stoji jenom utvr­zo­vala. Děti se nebojí a když nevědí, prostě to zkusí. Kdežto člověk, který prošel so­ci­ální pře­vý­cho­vou, si nic ta­ko­vého ne­do­volí. Ví, že může být po­tres­tán. Ná­sle­do­valo osla­bení kre­a­ti­vity a pa­ra­lýza ko­mu­ni­kace. Pře­stali jsme si sdě­lo­vat vnitřní pocity dů­le­žité hlavně pro nás, pro­tože nad námi vždycky visí Da­moklův meč per­ze­kuce chyb a ne­ko­nečná paměť Sítě. Proto bylo mnohem snazší se svěřit Anonu než kon­krét­ním lidem s tváří a tělem. Anon je krutý, ale ne­ut­rální a hod­notí spra­ved­livě, nezná nás a nemůže říkat to, co si myslí, že bychom chtěli slyšet.104 Anon je legie, ne­od­pouští, ne­za­po­míná a fun­guje jako jeden, pro­tože nikdo z nás není tak krutý, jako všichni z nás.106


V nitru hory jsem si vzpo­mněl na Ka­za­telnu. Nevím, kdy se to stalo, ale jasně si vzpo­mí­nám, jak Ruby šla mezi námi, jako teď Anit, a voněla svěžím jarem. Při­ví­tala nás velká za­šedlá cedule a hlas v hloučku lidí: „Tenhle svět je vě­ze­ním a kdo z něj bude chtít unik­nout, bude muset na cestě ven za­bí­jet,“ kdyby Re­ve­rend umřel, na jeho místo by na­stou­pilo pa­de­sát dal­ších ka­za­telů, kteří vy­zý­vali k ob­čan­ské ne­po­sluš­nosti. „Spalte starou kul­turu, řek­něte, že jí ne­po­tře­bu­jete, pře­staňte se stavět do role stáda kon­zu­mentů. My jsme tvůrčí síla, my jsme mo­to­rem remix-kul­tury a my můžeme ne­o­me­zeně tvořit, šířit a ko­pí­ro­vat svojí tvorbu, názory a postoj dál a dál. Už to není jenom výsada elity, každý z nás může. Nejde jen o boj s pi­rát­stvím, ale o utvá­ření po­stoje ke kre­a­ti­vitě, kon­zum­nímu po­sta­vení ve spo­leč­nosti.“

Seděli jsme v Ka­za­telně – klubu, který zažil pět po­li­cej­ních razií a kde se schá­zeli in­ter­ne­toví anar­chisté, piráti, hac­keři, dok­toři práv, od­bor­níci na du­ševní vlast­nic­tví a další lidé, kteří už byli příliš na­sraní, než aby jen nečině při­hlí­želi, jak je s nimi vy­je­bá­váno a spo­lečně u leh­kého pití, kte­rému se říkalo cya­nide & co­ca­ine cocktial nebo také rage cocktail po­slou­chali kázání Re­ve­ren­do­vých ná­sle­dov­níků a spřá­dali plány a dis­ku­to­vali. Šlo o pod­zemní hnutí, které bujelo napříč in­ter­ne­tem jako ra­ko­vina, ale nikdo si zatím ne­u­vě­do­mo­val jeho sku­tečný rozsah, který kdy­koli mohl vy­buch­nout a ukázat svojí sílu. Z velké části šlo o lidi ze sku­piny Čty­ři­cet tisíc sle­pých opic. Mlu­vili tam ra­di­ká­lové i umír­nění, tré­no­vaní řeč­níci, vy­so­ko­škol­ští pro­fe­soři, autoři i lidé, kteří se k Pro­blému vy­ja­d­řo­vali poprvé a spo­lečně hle­dali cestu ke sva­tému grálu. Hlavní pra­vi­dlo znělo: pravdu můžou mít všichni, ale zá­ro­veň nikdo.

Ob­jed­nali jsme si první dávku nápojů. Nebyla to syňága, nebyl to hňápec, nebyly to nože, ale pálilo to jako čert, osvě­žo­valo člo­věka a na­bru­šo­valo jeho vní­mání. Míst­ností se táhla za­myš­lená nálada. Všichni kolem nás se snažil přijít s Ko­neč­ným Ře­še­ním, které by opět na­sto­lilo Rov­no­váhu v naší době. Peo s Ruby za­stá­vali jed­no­du­chý, ale přesto ra­di­kální postoj, který by se dal vy­já­d­řit slovy: nechte je chcíp­nout, čímž mys­leli, že staré ob­chodní modely, které se ne­do­káží vy­po­řá­dat se změnou tech­no­lo­gie umož­ňu­jící ne­o­me­zené ko­pí­ro­vání kul­tury a které se snaží tuto tech­no­lo­gii efek­tivně zničit ka­no­ná­dou zákonů, nemají v re­a­litě roku 2009 žádné místo a musí zemřít. Peo každým volným bitem in­ter­ne­to­vého při­po­jení se­e­do­val torrenty s novou, ne­o­me­zeně ko­pí­ro­va­tel­nou kul­tu­rou ven do sítě. Jak jenom mohl pod­po­ro­val umělce, kteří svojí tvorbu začali šířit pod svo­bod­nou li­cencí. Byl to di­gi­tální pirát, který znal zákony a po­hy­bo­val se v pro­storu vy­ty­če­ného pa­ra­grafy tak, aby byl ne­po­sti­ži­telný.

Ko­pí­ro­va­tel­nost byla hlav­ním pro­blé­mem naší doby a musela se vy­ře­šit, než přijde nová epocha. I když byla celá sou­časná kul­tura ucho­vá­vána na ne­sta­bil­ních mé­di­ích, už z prin­cipu umož­ňo­vala ne­o­me­zené ko­pí­ro­vání a šíření s prak­ticky nu­lo­vými ná­klady, ale právě to se ne­lí­bilo na­hrá­va­cím spo­leč­nos­tem a fil­mo­vým stu­diím a dalším vlast­ní­kům obsahu, kteří to za­ka­zo­vali a vy­má­hali si více a více práv, aby tento prin­ci­pi­ální aspekt po­tla­čily.

„Je to boj,“ de­kla­mo­val jeden pirát. „Na jedné straně sto­jíme my a na druhé oni. Jejich hlav­ním zájmem jsou peníze, ne­chtějí při­pus­tit, že by se mohlo něco změnit, že by někdo mohl jak­koli využít byť jediný bit z jejich vlast­nic­tví a sta­vějí na svojí stranu tech­no­lo­gii, které nám v tom má za­brá­nit. V tomhle pří­padě nejsou naším pr­vo­řa­dým cílem peníze. Jde nám o to, aby lidé měli mož­nost tvořit a vy­ja­d­řo­vat se a stavět na práci svých předků a šířit tohle svoje po­sel­ství dál, aniž by s nimi bylo za­chá­zeno jako se zlo­činci. Ne­chceme, aby hu­deb­níci nebo spi­so­va­telé vy­hla­do­věli, ne­chceme pa­ra­zi­to­vat a bo­hat­nout na jejich práci. Chceme sta­no­vit man­ti­nely. V dnešní době je ne­u­vě­ři­telně snadné něco vy­tvo­řit, zre­mi­xo­vat a šířit dál. Di­gi­tálně, skoro zdarma a ne­o­me­zeně. Po­chy­buji, že někdo z nás na své ama­tér­ské tvorbě vydělá halíř, ale ne­po­chy­buji, že se roz­ho­řel di­gi­tální oheň ne­u­vě­ři­telné kre­a­ti­vity, který nesmí být uhašen. To je náš boj. Ale všechno je slo­ži­tější než se na první pohled může zdát. Jak víte, sovy nejsou tím, čím se zdají být. Stejně tak i náš boj má svojí od­vrá­ce­nou stranu. Oni se snaží uchrá­nit svůj byznys, který je po­sta­ven na sta­rých po­řád­cích, a aby vy­dr­želi ve své sou­časné podobě, musejí nějak odolat tech­no­lo­gic­kým změnám. My na­proti tomu brá­níme tech­no­lo­gii a pokrok, který nám dává nové mož­nosti šíření obsahu a kul­tury. Oni se tomu ne­chtějí při­způ­so­bit a proto tak bují pi­rát­ství. Na celé věci je špatně, že oni mají moc v po­li­tice a berou si stále víc a nutí ke zpřís­ňo­vání trestů, jen aby uchrá­nili svoje staré državy. Oni kri­mi­na­li­zují kaž­dého z nás v pa­ra­no­id­ních před­sta­vách, že bychom mohli přes torrenty krást jejich obsah, oni už ne­bo­jují proti pi­rát­ství, ale hlavně proti tech­no­lo­gii, proti kaž­dému z nás – ro­zu­míte, proti svým zá­kaz­ní­kům a to je zna­mení, že ne­mů­žou přežít.“ Šlo o slo­žitý pro­blém, který neměl jed­no­du­ché řešení a oba ex­trémní pří­stupy nikam ne­vedly. Všem pří­tom­ným bylo jasné, že se musí najít kom­pro­mis.

Seděli jsme tam v moři za­myš­le­ných po­lo­hlasů, když v tom se ozvala rána. Zhasla světla, ozval se výbuch, všude se rozlil dým, kterým se pro­ře­zá­valy světla a křik. „Po­li­cie. Všichni na zem, na zem. Ruce za záda.“

Čtve­řice ka­za­telů, kteří se opí­rali o pódium a kou­řili, si jenom po­vzdechla: „A jéje, další razie. Kdo vám za­pla­til ten­to­krát?“

„No do prdele,“ s Peem jsme za­mrzli a ne­mohli jsme se hnout.

„Kurva, přece nás ne­do­sta­nou,“ řekla Ruby a chy­tila nás za límce. V míst­nosti byl zmatek, tma a spousta hlasů. Zá­sa­hová jed­notka se za­bý­vala lidmi blízko u vchodu a k nám na druhé straně míst­nosti se ještě ne­do­stala. „Mizíme.“ Ruby měla k zá­ko­nům a au­to­ri­tám asi takový re­spekt, jaký cho­vala k Vel­kému Špage­to­vému Mon­stru. Přesto velice dobře znala zákon a klič­ko­vala v jeho man­ti­ne­lech tak, aby na jednu stranu mohla škodit a na druhou stranu byla ne­po­sti­ži­telná. A zatím se jí to dařilo dobře. „Ne­musejí nás tady přece najít, ne­musejí si nás zanést do papírů jako anar­chisty, kteří se snaží pod­vra­cet naší krás­nou Re­pub­liku, ať už to zna­mená cokoli,“ říkala, když jsme se vy­sou­kali ven oknem na zá­cho­dech a utí­kali noční ulicí. „A vší­mejte si, jak budou o tomhle zásahu re­fe­ro­vat média, pokud se o něm vůbec do­zvědí. Vy­kreslí nás jako zlo­čince, kteří po­hr­dají zá­ko­nem a pro­hlásí že jsou za­ple­teni v ky­ber­te­ro­rismu. To slovo nedává žádný smysl, ale zní tak za­tra­ceně dobře. Po­li­cie zá­sa­hem pře­ru­šila jejich poradu, kde chys­tali další útok. A to všechno kvůli tomu, že se ne­lí­bíme ně­ko­lika or­ga­ni­za­cím, které mají moc ini­ci­o­vat bez­dů­vodný po­li­cejní zásah. A v tomhle světě žijeme, bratři moji.“


Bylo to dávno.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz