k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #3 - Mistr Garcia

1. 11. 2009 — k47
zdroj li­cence CC by-nc-sa

„Tak co jako bude, he?“ seděl jsem v cimře s nízkým stro­pem a os­t­rými světly, kam se jen-tak-tak vešlo šest lidí. Ta míst­nost byla stá­zo­vou kójí, po které čas stékal jako pod­zimní deště a ne­chá­val osa­zen­stvo ne­do­tčené jeho kost­na­týma rukama.

Při­ťukli jsme si a napili se toho je­do­va­tého nek­taru z Am­bro­sie, many ne­beské, Léku, který nás Bratry Tro­seč­níky do­ká­zal ještě držel při životě. Hlavou se mi pro­hnaly hro­mady a štosy ne­vy­ře­še­ných pro­blémů, mailů če­ka­jí­cích na od­po­věď, úkolů, které musím splnit co nejdříve, ter­mínů, které vy­pr­šely mi­nu­lou středu roku dva-tisíce-čtyři. Ale pro tento oka­mžik všechny pro­blémy a staré hříchy uho­řely na hra­nici, za­tře­paly se v pla­me­nech a zmi­zely. Vy­pa­řily se. Na­jed­nou jsem se cítil volně a po­ho­dlně. Napil jsem se znova.

„Přečtu vám kousek své po­vídky, kterou po nocích sle­puji ze snů,“ řekl jsem. „Vím, že jsou to sračky, tak prosím ne­t­les­kejte, bratři.“ Za­lo­vil jsem v brašně a vytáhl no­te­book. Sfoukl jsem ima­gi­nární prach, vy­klo­pil dis­plej a začal číst. Měl jsem v sobě už ně­ja­kou tu syňágu, a tak se mi slova nád­herně válela po jazyku.

Byl to sci-fi příběh o to­ta­litní spo­leč­nosti, která se na první pohled jeví na­prosto v po­řádku – námět už tak ohraný, že každé další zpra­co­vání bylo ob­rov­skou výzvou. Četl jsem svoje ne­ú­prosné vize o per­ma­nent­ním sle­do­vání a ome­zo­vání svo­body kvůli ne­jas­nému dobru. V té době jsem ještě nesly­šel ani jedno z Re­ve­ren­do­vých kázání, kdy se opilý po­tá­cel v im­pro­vi­zo­vané ka­za­telně a hřměl břitká a ostrá slova, na­dávky a pře­svěd­čivé ar­gu­menty, kte­rými se snažil vy­bur­co­vat svoje po­slu­chače k činu.

S klapnu­tím jsem zavřel víko laptopu a jeden z mých bratrů toho večera jenom němě zíral a pak po­ti­chu za­tles­kal. „To je vážně dobrý, bratře spi­so­va­teli.“ Měl skelný pohled a už ně­ko­lik hodin ne­mr­kal. „Fan­tas­tická me­ta­fora sou­čas­nosti i když se zdá dost pe­si­mis­tická. Na­bíd­neš ke konci vý­cho­disko, na­bíd­neš nějaké řešení nebo necháš, aby lid­stvo stihlo zabít sebe sama ještě před pří­cho­dem Zalga?“

„Vy­veďte ho v ře­tě­zech, oči­vidně není při smyslech,“ za­ve­lel jsem a bodl do něj prstem. Oni ho do­o­pravdy vy­vedli, venku ho zmlá­tili a se­brali mu peníze.

A pak jsme dál klouzali to­bo­gá­nem času, sm­rá­kalo se a my se začali spon­tánně pře­sou­vat z místa na místo, kde jsme pili nějaký chlast, který voněl jako sirup, ale chut­nal jako hašlerky v kýblu bě­li­dla114 . Hned potom jsme se zvedli a šli jinam a zase a zase a zase. Táhli jsme me­t­ro­polí jako tech­no­lo­gií na­sáklí nomádi, kteří se snaží do­ho­nit mi­ze­jící slunce.

Došli jsme do ně­ja­kého baru plného čer­no­chů a tam jsme pili gin s to­ni­kem jako lék proti ma­lárii. „Tohle se nesmí pod­ce­nit. Jednou tě bodne a už se potíš v ho­reč­kách a kře­čích. Tohle ne­mů­žeš nikdy pod­ce­nit.“

Ve sku­teč­nosti byl gin spolu s ver­mu­tem jediný al­ko­hol, který jsme já, Peo a Ruby snesli. Ne­zna­me­nalo to, že jsme nepili nic jiného, to v žádném pří­padě. Pili jsme všechno, pro­tože pařba byla jako stroj – člo­věka nasála tur­bí­nou, semlela na an­děl­ský prach, vy­foukla a hnala ho dál. Nikdo nemohl čekat, hned se muselo jít dál. Peo mi­lo­val gin hlavně proto, že mu hned začal lézt do hlavy a on pak za­čí­nal vnímat hudbu ve zcela nových di­men­zích. Slu­chátka nosil skoro pořád na krku a když to na něj přišlo, vy­kaš­lal se na všechny svoje fren­díky a drugy, na­sa­dil slu­chátka a po­no­řil se do roz­lo­ži­tých, kom­pli­ko­va­ných, tvár­ných, hra­vých a zvuč­ných ky­ta­ro­vých linek And So I Watch You From Afar, které se mu krou­tily v uších, chvíli vy­čká­valy a pak mu vtrhly do mozku, roz­ri­po­valy celou cortex ce­rebri, dál ho ne­sne­si­telně drtily a všichni kolem sle­do­vali, jak se svíjí v kře­čích a mlčky s pevně za­vře­nýma očima pláče, když mu ne­ko­nečné an­děl­ské kytary roz­dro­bují mozek a tisíce me­lo­dií, které se sklá­dají do ka­ko­fo­nie, ho vta­hují do sebe.

Pak ote­vřel oči, srkl le­do­vou hoř­kost ginu a toniku, zíral na nás rudýma očima plnýma vzru­šení. Na rukách měl husí kůži a ještě se chvěl z té děsivé in­ten­zity pro­žitku.

Stejně jako Ruby, která tou dobou už musela pro­chá­zet ne­ko­neč­nou řadou vy­šet­ření, pre­fe­ro­val čirý al­ko­hol, pro­tože jedině ten mohl na­hra­dit aspoň pár pro­cent živé vody v jeho or­ga­nismu.

„Jdeme pryč, tady špatně hrajou,“ řekl jeden z Bratrů Tro­seč­níků a my táhli za ním. Nikdo z nás neměl lepší nápad. Al­ko­hol začal na­hra­zo­vat sa­mo­statné roz­ho­do­vání psi­o­nic­kou in­te­li­gencí davu. Sta­čilo, aby někdo udělal první krok a zbytek ná­mě­síč­ných opilců by se vydal au­to­ma­ticky jeho směrem.

Vlekli jsme se městem jako průvod ro­ze­řva­ných duchů s ble­dými prů­hled­nými tvá­řemi. Peo šel ně­ko­lik kroků v závěsu a užíval si re­la­tiv­ního ticha, koupal se v čirém, ostrém a stu­de­ném měsíci, který spal v in­kous­to­vých zá­vě­jích a my na něj vili a z dálky k nám do­lé­hala píseň, která při­vodí konec světa. Všiml jsem si také, že s námi mi­gruje i jedna ne­ná­padná dívka. Ne­dá­val jsem tomu žádný zvláštní význam, stala se jedním z ano­nym­ních fren­díků. Její sku­tečné jméno a pře­zdívku Yuki jsme se do­zvě­děli až mnohem poz­ději za těch smut­ných okol­ností.

Pak jsme se do­stali do pod­niku, který se jme­no­val nějak jako: Nej­straš­nější za­pa­dák pod slun­cem nebo možná jenom Aus­trá­lie, ale na tom ne­zá­le­želo, pro­tože se stejně dru­hého dne po­to­pil pod hla­dinu moře. Sedl jsem si na jeden ze sta­rých sudů a řekl: „Tady už zů­sta­neme. Odsud mě vy­ne­sete jedině nohama napřed.“ Kdyby tam byla Ruby, hned by jí za­sví­tily oči, nalila by se jak dělo a začala by vy­zý­vat na páku ně­které sva­lovce s rukama ve­li­kosti ro­din­ného auta a jakmile by za­čí­nala pro­hrá­vat, bodala by je kudlou do žeber.

Kolem Pea se pro­hnal upra­vený sli­zoun s úzkým knír­kem a oslo­vil ho: „Ahoj Peo, co tady děláš?“

„Na­zdá­rek Mistře. Musel jsem sem za­blou­dit cestou do knihovny,“ zasmál se a začali se spolu bavit.

„Peo, Kdo to byl?“ zeptal jsem se hned, jakmile sli­zoun zmizel.

„Mistr Garcia,“ od­po­ví­dal. „Je to pod­ni­ka­tel a otcův spo­leč­ník. Vzá­jemně už celé roky spo­lu­pra­cují. Otec působí na severu a Garcia tady v ma­tičce Me­t­ro­po­lis. Vlastní tady nějaké po­zemky, patří mu ně­ko­lik hospod a snad i nějaký hotel a bazén nebo co. Ale dů­le­žité je, že mu patří i tenhle za­pa­dák a když jsme se bavili, říkal něco o spe­ci­ální slevě pro mě a moje ka­ma­rády.“ Potom mi Peo řekl, že mu ne­dávno unesli dceru a hned nato se kolem něj začala točit po­li­cie. Vždycky měl za patami taj­ného, který sle­do­val, co se kolem něj děje. „O únosu jeho dcery psali den před tím, než se k nám někdo po­ku­sil vlou­pat. Četl jsi to?“ zeptal se Peo, ale to mě už táhl za rukáv a pro­dí­rali jsme se davem k baru. Po­ký­val jsem hlavou, ale tehdy jsem neměl tušení, že se tohle všechno bude nějak týkat i nás.

V Nej­straš­něj­ším za­pa­dáku pod slun­cem jsem taky poprvé uviděl Med­věda – celým jménem Petra Petra. Byl to chlap střed­ního věku s holou hlavou, na­pevno za­ko­va­ným úsmě­vem, su­do­vi­tým pan­dě­rem velkým jako ju­pi­te­rův měsíc Europa, ši­ro­kými rameny a rukama jako lopaty. Byl to silák v ná­těl­níku, který měl kolem před­loktí asi metr. Chvíli jsem ho z dálky po­zo­ro­val, ale pak mi tlustý atlas, který by do­ká­zal udržet ne­beskou klenbu dvěma prsty, zmizel z očí a v tu chvíli jsem na něj za­po­mněl. To jsem ještě ne­vě­děl, že je to roz­ve­dený řidič ná­kla­ďáku, který má jed­noho syna, bydlí v malém síd­lišt­ním bytu, celkem rád maluje a za ba­rá­kem po­si­luje s be­to­no­vými panely. Byl to nej­sil­nější člověk na světě, ale ještě mi nebylo sou­zeno se s ním potkat.

Peo ho ani kout­kem oka ne­za­hlédl. Zase se svíjel a pro­pa­dal do sebe v sou­kromé hu­dební extázi. Po té straš­livé nemoci, kterou jen tak tak přežil, mu jedině hudba do­ká­zala znovu roz­prou­dit krev v žilách. Mor post-rocku se mu poprvé rozlil v uších během léta 2008, kdy jsme daleko na Severu po­le­há­vali v be­to­nové výhni střech. Oka­mžitě se na něm stal zá­vis­lým. Byla to láska na první po­slech, byla to přesně ta me­lo­die, která re­zo­no­vala napříč jeho ži­vo­tem. Vždycky jsem Peovi zá­vi­děl, že do­ká­zal hudbu pro­ží­vat tak naplno a vy­chut­ná­vat si ji. Rytmus ho do­ká­zal zkrou­tit do klubíčka a pak do sin­gu­la­rity a pak ho s rudýma očima plnýma slz nechat vy­buch­nout a znovu a znovu, vysát ho, pak ho nabít ener­gií, až z něj pře­ska­ko­valy ob­louky a jiskry sršely na všechny strany. Ne­do­ká­zal jsem muziku tak oprav­dově, ži­velně vy­chut­ná­vat. Možná to bylo pro moje dobro.

Až v tom za­pa­dáku se nám začalo líbit, byl tam sice hluk, ale už jsme se na­u­čili do­ro­zu­mí­vat pod­pra­ho­vými sig­nály a te­le­pa­tií. V jednom oka­mžiku jsme seděli kolem stolu – nás šest Bratrů Tro­seč­níků a pak ně­ko­lik dal­ších ná­moř­níků s hmy­zími hla­vami a každý z nás věděl, co si všichni ostatní myslí. Kývli jsme na sebe a věděli jsme, že teď nastal čas.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz