Terminalita #3 - Mistr Garcia

„Tak co jako bude, he?“ seděl jsem v cimře s nízkým stropem a ostrými světly, kam se jen-tak-tak vešlo šest lidí. Ta místnost byla stázovou kójí, po které čas stékal jako podzimní deště a nechával osazenstvo nedotčené jeho kostnatýma rukama.

Přiťukli jsme si a napili se toho jedovatého nektaru z Ambrosie, many nebeské, Léku, který nás Bratry Trosečníky dokázal ještě držel při životě. Hlavou se mi prohnaly hromady a štosy nevyřešených problémů, mailů čekajících na odpověď, úkolů, které musím splnit co nejdříve, termínů, které vypršely minulou středu roku dva-tisíce-čtyři. Ale pro tento okamžik všechny problémy a staré hříchy uhořely na hranici, zatřepaly se v plamenech a zmizely. Vypařily se. Najednou jsem se cítil volně a pohodlně. Napil jsem se znova.

„Přečtu vám kousek své povídky, kterou po nocích slepuji ze snů,“ řekl jsem. „Vím, že jsou to sračky, tak prosím netleskejte, bratři.“ Zalovil jsem v brašně a vytáhl notebook. Sfoukl jsem imaginární prach, vyklopil displej a začal číst. Měl jsem v sobě už nějakou tu syňágu, a tak se mi slova nádherně válela po jazyku.

Byl to sci-fi příběh o totalitní společnosti, která se na první pohled jeví naprosto v pořádku – námět už tak ohraný, že každé další zpracování bylo obrovskou výzvou. Četl jsem svoje neúprosné vize o permanentním sledování a omezování svobody kvůli nejasnému dobru. V té době jsem ještě neslyšel ani jedno z Reverendových kázání, kdy se opilý potácel v improvizované kazatelně a hřměl břitká a ostrá slova, nadávky a přesvědčivé argumenty, kterými se snažil vyburcovat svoje posluchače k činu.

S klapnutím jsem zavřel víko laptopu a jeden z mých bratrů toho večera jenom němě zíral a pak potichu zatleskal. „To je vážně dobrý, bratře spisovateli.“ Měl skelný pohled a už několik hodin nemrkal. „Fantastická metafora současnosti i když se zdá dost pesimistická. Nabídneš ke konci východisko, nabídneš nějaké řešení nebo necháš, aby lidstvo stihlo zabít sebe sama ještě před příchodem Zalga?“

„Vyveďte ho v řetězech, očividně není při smyslech,“ zavelel jsem a bodl do něj prstem. Oni ho doopravdy vyvedli, venku ho zmlátili a sebrali mu peníze.

A pak jsme dál klouzali tobogánem času, smrákalo se a my se začali spontánně přesouvat z místa na místo, kde jsme pili nějaký chlast, který voněl jako sirup, ale chutnal jako hašlerky v kýblu bělidla¹¹⁴ . Hned potom jsme se zvedli a šli jinam a zase a zase a zase. Táhli jsme metropolí jako technologií nasáklí nomádi, kteří se snaží dohonit mizející slunce.

Došli jsme do nějakého baru plného černochů a tam jsme pili gin s tonikem jako lék proti malárii. „Tohle se nesmí podcenit. Jednou tě bodne a už se potíš v horečkách a křečích. Tohle nemůžeš nikdy podcenit.“

Ve skutečnosti byl gin spolu s vermutem jediný alkohol, který jsme já, Peo a Ruby snesli. Neznamenalo to, že jsme nepili nic jiného, to v žádném případě. Pili jsme všechno, protože pařba byla jako stroj – člověka nasála turbínou, semlela na andělský prach, vyfoukla a hnala ho dál. Nikdo nemohl čekat, hned se muselo jít dál. Peo miloval gin hlavně proto, že mu hned začal lézt do hlavy a on pak začínal vnímat hudbu ve zcela nových dimenzích. Sluchátka nosil skoro pořád na krku a když to na něj přišlo, vykašlal se na všechny svoje frendíky a drugy, nasadil sluchátka a ponořil se do rozložitých, komplikovaných, tvárných, hravých a zvučných kytarových linek And So I Watch You From Afar, které se mu kroutily v uších, chvíli vyčkávaly a pak mu vtrhly do mozku, rozripovaly celou cortex cerebri, dál ho nesnesitelně drtily a všichni kolem sledovali, jak se svíjí v křečích a mlčky s pevně zavřenýma očima pláče, když mu nekonečné andělské kytary rozdrobují mozek a tisíce melodií, které se skládají do kakofonie, ho vtahují do sebe.

Pak otevřel oči, srkl ledovou hořkost ginu a toniku, zíral na nás rudýma očima plnýma vzrušení. Na rukách měl husí kůži a ještě se chvěl z té děsivé intenzity prožitku.

Stejně jako Ruby, která tou dobou už musela procházet nekonečnou řadou vyšetření, preferoval čirý alkohol, protože jedině ten mohl nahradit aspoň pár procent živé vody v jeho organismu.

„Jdeme pryč, tady špatně hrajou,“ řekl jeden z Bratrů Trosečníků a my táhli za ním. Nikdo z nás neměl lepší nápad. Alkohol začal nahrazovat samostatné rozhodování psionickou inteligencí davu. Stačilo, aby někdo udělal první krok a zbytek náměsíčných opilců by se vydal automaticky jeho směrem.

Vlekli jsme se městem jako průvod rozeřvaných duchů s bledými průhlednými tvářemi. Peo šel několik kroků v závěsu a užíval si relativního ticha, koupal se v čirém, ostrém a studeném měsíci, který spal v inkoustových závějích a my na něj vili a z dálky k nám doléhala píseň, která přivodí konec světa. Všiml jsem si také, že s námi migruje i jedna nenápadná dívka. Nedával jsem tomu žádný zvláštní význam, stala se jedním z anonymních frendíků. Její skutečné jméno a přezdívku Yuki jsme se dozvěděli až mnohem později za těch smutných okolností.

Pak jsme se dostali do podniku, který se jmenoval nějak jako: Nejstrašnější zapadák pod sluncem nebo možná jenom Austrálie, ale na tom nezáleželo, protože se stejně druhého dne potopil pod hladinu moře. Sedl jsem si na jeden ze starých sudů a řekl: „Tady už zůstaneme. Odsud mě vynesete jedině nohama napřed.“ Kdyby tam byla Ruby, hned by jí zasvítily oči, nalila by se jak dělo a začala by vyzývat na páku některé svalovce s rukama velikosti rodinného auta a jakmile by začínala prohrávat, bodala by je kudlou do žeber.

Kolem Pea se prohnal upravený slizoun s úzkým knírkem a oslovil ho: „Ahoj Peo, co tady děláš?“

„Nazdárek Mistře. Musel jsem sem zabloudit cestou do knihovny,“ zasmál se a začali se spolu bavit.

„Peo, Kdo to byl?“ zeptal jsem se hned, jakmile slizoun zmizel.

„Mistr Garcia,“ odpovídal. „Je to podnikatel a otcův společník. Vzájemně už celé roky spolupracují. Otec působí na severu a Garcia tady v matičce Metropolis. Vlastní tady nějaké pozemky, patří mu několik hospod a snad i nějaký hotel a bazén nebo co. Ale důležité je, že mu patří i tenhle zapadák a když jsme se bavili, říkal něco o speciální slevě pro mě a moje kamarády.“ Potom mi Peo řekl, že mu nedávno unesli dceru a hned nato se kolem něj začala točit policie. Vždycky měl za patami tajného, který sledoval, co se kolem něj děje. „O únosu jeho dcery psali den před tím, než se k nám někdo pokusil vloupat. Četl jsi to?“ zeptal se Peo, ale to mě už táhl za rukáv a prodírali jsme se davem k baru. Pokýval jsem hlavou, ale tehdy jsem neměl tušení, že se tohle všechno bude nějak týkat i nás.

V Nejstrašnějším zapadáku pod sluncem jsem taky poprvé uviděl Medvěda – celým jménem Petra Petra. Byl to chlap středního věku s holou hlavou, napevno zakovaným úsměvem, sudovitým panděrem velkým jako jupiterův měsíc Europa, širokými rameny a rukama jako lopaty. Byl to silák v nátělníku, který měl kolem předloktí asi metr. Chvíli jsem ho z dálky pozoroval, ale pak mi tlustý atlas, který by dokázal udržet nebeskou klenbu dvěma prsty, zmizel z očí a v tu chvíli jsem na něj zapomněl. To jsem ještě nevěděl, že je to rozvedený řidič náklaďáku, který má jednoho syna, bydlí v malém sídlištním bytu, celkem rád maluje a za barákem posiluje s betonovými panely. Byl to nejsilnější člověk na světě, ale ještě mi nebylo souzeno se s ním potkat.

Peo ho ani koutkem oka nezahlédl. Zase se svíjel a propadal do sebe v soukromé hudební extázi. Po té strašlivé nemoci, kterou jen tak tak přežil, mu jedině hudba dokázala znovu rozproudit krev v žilách. Mor post-rocku se mu poprvé rozlil v uších během léta 2008, kdy jsme daleko na Severu polehávali v betonové výhni střech. Okamžitě se na něm stal závislým. Byla to láska na první poslech, byla to přesně ta melodie, která rezonovala napříč jeho životem. Vždycky jsem Peovi záviděl, že dokázal hudbu prožívat tak naplno a vychutnávat si ji. Rytmus ho dokázal zkroutit do klubíčka a pak do singularity a pak ho s rudýma očima plnýma slz nechat vybuchnout a znovu a znovu, vysát ho, pak ho nabít energií, až z něj přeskakovaly oblouky a jiskry sršely na všechny strany. Nedokázal jsem muziku tak opravdově, živelně vychutnávat. Možná to bylo pro moje dobro.

Až v tom zapadáku se nám začalo líbit, byl tam sice hluk, ale už jsme se naučili dorozumívat podprahovými signály a telepatií. V jednom okamžiku jsme seděli kolem stolu – nás šest Bratrů Trosečníků a pak několik dalších námořníků s hmyzími hlavami a každý z nás věděl, co si všichni ostatní myslí. Kývli jsme na sebe a věděli jsme, že teď nastal čas.