k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #29 - Anon

14. 10. 2015 — k47 (♪)
CC by (via)

Pak přišlo ráno a s prv­ními sla­bými pa­prsky se opět uká­zala Anit. Chvíli jsem na ní zíral a snažil jsem se urov­nat myš­lenky ve švábím mozku. Na­jed­nou byla mnohem krás­nější než dřív.

„Co kou­káte? Je sobota.“

Stál tam mladík, který si čistil zuby pá­rát­kem a oči chrá­nil černým sklem, vedle něj dívka se zá­pla­vou vlasů sta­že­nou drátem a pak další drob­nější mladý muž s čer­nými brý­lemi a po­te­to­va­nýma rukama. Ve sku­teč­nosti jsme to byli my tři před podlouh­lým zr­ca­dlem. Ča­ro­krásná Anit s vlasy v barvě ha­vraní černě – je­di­nou správ­nou barvu této dekády a Peo s líným úsmě­vem cucal lí­zátko. Vy­pa­dal mile a ne­škodně. Hodil jsem po něm jablko a on se za­kousl.

„Jdeme.“

Ne­chtěli jsme, aby nás poznal někdo z mých fren­díků a tak jsme na­sa­dili ro­ze­smáté masky Guye Fawkse, což byla jedna z věcí, která nám měla za­jis­tit aspoň ně­ja­kou ano­ny­mitu. Ve městě Me­t­ro­po­lis na nás čekal asi milion kamer, které sle­do­valy občany Svo­bodné re­pub­liky Fre­e­land ve vi­di­tel­ném i IR spek­tru a do­ká­zaly roz­po­zná­vat tváře. Roz­po­zná­vače chůze, které bychom ne­mohli obelhat ani roz­škle­be­nými mas­kami (ale na druhou stranu by k tomu stačil písek v botách), se zatím ne­na­sa­zo­valy, pro­tože oni ještě neměli da­ta­bázi vzorků chůze všech lidí. Fotky měli, ty se musely dávat na každou ob­čanku a pak se ještě, aniž by se o tom mlu­vilo, poslat do nějaké vzdá­lené da­ta­báze. Pohyb všech lidí byl také sle­do­ván pro­střed­nic­tvím velice snadno sto­po­va­tel­ných RFID či­po­vých karet, které se v té době začaly roz­má­hat.

Byla to opat­ření proti hy­po­te­tic­kým hroz­bám te­ro­rismu, která pro­bí­hala i na in­ter­netu, kde se k nim při­daly i ma­né­vry, které měly za­me­zit pi­rát­ství. Ochrana au­tor­ských práv na­bý­vala ne­smy­sl­ných a ob­lud­ných pro­porcí, kdy vlast­níci obsahu po­de­zří­vali kaž­dého z nás a po­va­žo­vali nás pre­ven­tivně za piráty, každý z nás musel kom­pen­zo­vat tyto škody a v pří­padě po­de­zření jsme museli svojí ne­vinnu do­ká­zat. V té době se také v jejich hla­vách zrodil plán na od­po­jo­vání ne­po­sluš­ných od in­ter­netu – ner­vové sítě naší doby. Peo měl na tričku nápis: Být od­po­jený zna­mená být mrtvý a měl pravdu. Od­po­jení se pro naší ge­ne­raci rov­nalo hr­del­nímu trestu. Odtud už byl jenom krůček k vy­nu­cené in­ter­ne­tové de­a­no­ny­mi­zaci, zákazu šif­ro­vání, po­vo­lení pří­stupu k síti jenom pro vy­vo­lené a peč­livě vy­brané je­dince, kteří se ne­zpro­ti­vily jejich zá­ko­nům a právo ko­ho­koli nebo cokoli blo­ko­vat bez vtí­rání po­li­cie nebo soudů.

„Dává to smysl?“ ptal jsem se sám sebe, stejně jako se ptali Re­ve­ren­dovi Ka­za­telé svých po­slu­chačů, ale vět­šina po­pu­lace se zmí­tala v kře­čích umě­lého stra­chu dáv­ko­va­ného médii a ne­mohla myslet na nic jiného.

„A není za­ká­záno se proti tomu bránit?“ četl jsem něčí otázku včera na in­ter­netu a dělalo se mi zle z její stu­pi­dity.

Na­stou­pili jsme do metra a proti nám ze dveří vy­létla jiná sku­pinka v mas­kách ro­ze­smá­tých pra­se­čích hlav.

„Ahoj bratři,“ pozdra­vili jsme se. My ne­znali je a oni nás, ale bylo jasné, že bojují na stejné straně ba­ri­kády.

Pár ces­tu­jí­cích v metru nosilo roušky a pod nimi se třásli stra­chem z epi­de­mie pra­sečí chřipky a z mnoha dal­ších sta­rých děsů, z nichž no­vější pře­bí­jely ty staré. Mě, ani Peovi to ne­va­dilo, oba jsme měli po­div­nou fetiš na roušky a obvazy, takže tenhle svět se aspoň od po­hledu čás­tečně po­do­bal ráji. Bo­hu­žel jenom od po­hledu.

Anit roz­kaš­lala a nahlas řekla: „V Mexiku bylo príma, co mys­líte?“

Byl to divný svět, na jedné straně davy lidí, kteří se sna­žili vejít do kon­form­ních kolejí, ne­vy­bo­čo­vat z řady a za žádnou cenu nebýt po­de­zřelý a na druhé straně blázni, kteří cho­dili po městě v mas­kách, hle­dali sku­liny v sys­tému a kři­čeli: „Já se ne­bo­jím, jsem svo­bodný člověk“.

„Po­dí­vej se na ta­mhlety bajaty,“ Peo kývl hlavou.

Vedle nás stálo kvar­teto oprav­do­vých umělců. Do­ha­do­vali se do jaké ča­jovny půjdou a vedli debaty, které zněly dů­le­žitě, ale byly to jen kom­pi­lace slov, které zrovna letěly tohle jaro v pseudo-in­te­lek­tu­ál­ních kru­zích. Ne­sná­šel jsem je a všechny jim po­dobné, dělalo se mi z nich zle a chtělo se mi zvra­cet z těch ne­po­u­ži­tel­ných pa­ra­zitů spo­leč­nosti. Viděl jsem rudě jenom při po­myš­lení na ty or­lo­jové pa­náčky, kteří se tle­mili jenom proto, že jim všichni sig­na­li­zo­vali, že musí a že je to správně. „Pře­staňte se smát, za­pněte mozek a uvi­díte v jakých srač­kách to vlastně sto­jíme.“

Chvíli jsme je po­slou­chali, jejich za­svě­cené debaty o umění, eso­te­rice, magii, převtě­lo­vání a jiných ži­vo­tech. Peo se smál, snažil se být po­ti­chu, ale nemohl pře­moct příval slz. Vy­buchl a začal řvát. Když si za půl minuty utíral slzy, říkal: „Miluji ty jejich slinty, miluji ty jejich naivní řeči, miluji, jak věří v magii a ne­chá­pou jed­no­du­chou me­cha­niku světa. Jenom se na ně po­dí­vej, póza z nich úplně od­ka­pává. Tak co, pů­jdete do ča­jovny, jeden z vás do svého nóbl zá­pis­níčku vy­zvrací ně­ko­lik pi­to­mých veršů a všichni nad tím budou ona­no­vat a plácat ho po ra­me­nou a roz­plý­vat se, že je to me­ta­fora to­ho­hle a podobá se to nej­lep­ším pracím ta­mhle­toho? Jasně, že jo. Přece to tak dělají všichni.“

Bajat něco namítl, ale ne­dá­valo to valný smysl.

„Sa­mo­zřejmě, že si můžete dělat, co chcete, ale to ne­zna­mená, že vás musím mi­lo­vat.“

Od­po­vě­děl něco, o čem si myslel, že je to strašné chytrá od­po­věď, ale byla to blbost.

„Hele ka­ma­ráde, tenhle svět nám hnije pod rukama a vy se jenom válíte ve srač­kách a hle­dáte únik před pro­blémy do vašeho ne­re­ál­ného umě­lého světa magie a non­sensů. Každý, kdo je od re­a­lity od­stí­něný hrad­bou ha­lu­ci­nací, je k ničemu.“

Něco od­po­vě­děl a přitom z něj kapala stu­pi­dita spo­lečná všem oprav­do­vým uměl­cům. Peo to ne­vy­dr­žel z krku sundal řetěz z matek, stejný jako nosil K., roz­to­čil ho a šleh­nul ho jednou do břicha.

„Byl to nor­mální blbec,“ říkal Peo, když jsme za dvacet vteřin hrnuli ven z metra. Stála kolem nás spousta lidí a kamery na­mon­to­vané v každém rohu vozu nás ne­mohly vidět.

Peo zívl: „Je to do­o­pravdy zvláštní pocit mít vždycky pravdu a mít všechny stu­dený a smutný ar­gu­menty za zády. Oni se mohli tvářit jak chtěli, ale právě lidi jako oni jsou jedni z prv­ních, kteří pod­leh­nou vl­no­bití stra­chu, nakazí se So­ci­ální cho­ro­bou a stanou se z nich ba­ci­lo­no­soči. Vůbec nemají tušení o co tady jde. A kdo nemá roz­hled, jde snadno ovliv­nit.“

Ne­ná­vi­děli jsme svět kolem sebe, ty pří­zemní idioty po­srané stra­chem, kteří se třásli ve svých za­mří­žo­va­ných domech a ptali se: „Ne­u­dě­lal jsem něco špatně? Nejsem po­de­zřelý?“ Hlavně díky nim se daří uta­ho­vat otěže, díky davu bez odvahy se pomalu pro­kou­sá­váme k to­ta­litě, po­sou­váme se ke Gulagu Svět. Tihle neu­ro­tičtí srabi nevidí, jak jim pod nohama mizí svo­bodná země a jak jsou po­stupně sva­zo­váni jejich ne­smy­sl­nými pra­vi­dly. Z duše jsem je ne­sná­šel a když jsem viděl jejich tupé ob­li­čeje, chtěl jsem je praš­tit, chtěl jsem je bod­nout do žeber. Seděli všude kolem a apa­ticky zírali před sebe, ale uvnitř se třásli a byli při­pra­veni udat kaž­dého, kdo se začne jevit jak­koli po­de­zřele. Byli členy pá­t­ra­cích čet masové pa­ra­noie, která pra­me­nila z ne­zna­losti – lidmi, díky kterým pro­hrá­váme.

Vy­běhli jsme po es­ka­lá­to­rech a nahoře vra­zili do dvou lidí v rouš­kách, kteří bě­do­vali: „S tou pan­de­mií by se něco mělo dělat. Asi by měli všichni zůstat doma, aby se to ne­ší­řilo.“

„Všichni umřeme, všichni umřeme. Za­mkněte se doma, ne­pijte vodu z ko­houtku a po­třete práh sádlem, pak se vás to ne­do­tkne,“ sko­čila jim do řeči Anit.

Zdě­šeně se na ní po­dí­vali.

„He­leďte, kolik lidí umřelo na tu dě­si­vou Me­xic­kou pra­sečí dá­vi­vou kr­vá­ci­vou chřipku? Stovky? Tisíce? Ale no tak, tohle je jenom zkur­vená panika. Jen u nás umře na oby­čej­nou chřipku 8 lidí denně, osm každý den v de­se­ti­mi­li­o­no­vém národu a tak mi ne­ří­kejte, že je tohle víc než me­di­ální bub­lina. Ale vy radši zů­staňte doma a tam chcíp­něte. Pro­ká­žete tak světu ve­li­kou službu.“

Utí­kali jsme dál, ale mě se běželo o něco hůř. Na Ebayi jsem koupil dva ne­prů­střelné ke­ra­mické pláty a le­pen­kou si z nich vy­ro­bil jed­no­du­chou ne­prů­střel­nou vestu. Nebylo to skoro vidět, kromě hr­bolku, který se mi dělal na triku za krkem od horní strany plátu. Poz­ději jsem se do­zvě­děl, že přesně tak to nosil i K.

„Proč?“ ptal se Peo.

„Jenom pro případ,“ od­po­ví­dal jsem a ne­vě­děl jsem, že on tu samou věc udělal už dávno, aniž by si někdo z nás něčeho všiml.

Pro­plou­vali jsme městem a po­klu­sem jsme mizeli v ka­pi­lár­ních tep­nách me­t­ro­pole.

„Už jsme tady.“

Sun­dali jsme ano­nymní masky a zmi­zeli v čer­ných dve­řích, které vedly do nitra hory.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz