povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 10. 2015

Terminalita #29 - Anon

       
CC by (zdroj)

Pak přišlo ráno a s prvními slabými paprsky se opět ukázala Anit. Chvíli jsem na ní zíral a snažil jsem se urovnat myšlenky ve švábím mozku. Najednou byla mnohem krásnější než dřív.

"Co koukáte? Je sobota."

Stál tam mladík, který si čistil zuby párátkem a oči chránil černým sklem, vedle něj dívka se záplavou vlasů staženou drátem a pak další drobnější mladý muž s černými brýlemi a potetovanýma rukama. Ve skutečnosti jsme to byli my tři před podlouhlým zrcadlem. Čarokrásná Anit s vlasy v barvě havraní černě - jedinou správnou barvu této dekády a Peo s líným úsměvem cucal lízátko. Vypadal mile a neškodně. Hodil jsem po něm jablko a on se zakousl.

"Jdeme."

Nechtěli jsme, aby nás poznal někdo z mých frendíků a tak jsme nasadili rozesmáté masky Guye Fawkse, což byla jedna z věcí, která nám měla zajistit aspoň nějakou anonymitu. Ve městě Metropolis na nás čekal asi milion kamer, které sledovaly občany Svobodné republiky Freeland ve viditelném i IR spektru a dokázaly rozpoznávat tváře. Rozpoznávače chůze, které bychom nemohli obelhat ani rozšklebenými maskami (ale na druhou stranu by k tomu stačil písek v botách), se zatím nenasazovaly, protože oni ještě neměli databázi vzorků chůze všech lidí. Fotky měli, ty se musely dávat na každou občanku a pak se ještě, aniž by se o tom mluvilo, poslat do nějaké vzdálené databáze. Pohyb všech lidí byl také sledován prostřednictvím velice snadno stopovatelných RFID čipových karet, které se v té době začaly rozmáhat.

Byla to opatření proti hypotetickým hrozbám terorismu, která probíhala i na internetu, kde se k nim přidaly i manévry, které měly zamezit pirátství. Ochrana autorských práv nabývala nesmyslných a obludných proporcí, kdy vlastníci obsahu podezřívali každého z nás a považovali nás preventivně za piráty, každý z nás musel kompenzovat tyto škody a v případě podezření jsme museli svojí nevinnu dokázat. V té době se také v jejich hlavách zrodil plán na odpojování neposlušných od internetu - nervové sítě naší doby. Peo měl na tričku nápis: Být odpojený znamená být mrtvý a měl pravdu. Odpojení se pro naší generaci rovnalo hrdelnímu trestu. Odtud už byl jenom krůček k vynucené internetové deanonymizaci, zákazu šifrování, povolení přístupu k síti jenom pro vyvolené a pečlivě vybrané jedince, kteří se nezprotivily jejich zákonům a právo kohokoli nebo cokoli blokovat bez vtírání policie nebo soudů.

"Dává to smysl?" ptal jsem se sám sebe, stejně jako se ptali Reverendovi Kazatelé svých posluchačů, ale většina populace se zmítala v křečích umělého strachu dávkovaného médii a nemohla myslet na nic jiného.

"A není zakázáno se proti tomu bránit?" četl jsem něčí otázku včera na internetu a dělalo se mi zle z její stupidity.

Nastoupili jsme do metra a proti nám ze dveří vylétla jiná skupinka v maskách rozesmátých prasečích hlav.

"Ahoj bratři," pozdravili jsme se. My neznali je a oni nás, ale bylo jasné, že bojují na stejné straně barikády.

Pár cestujících v metru nosilo roušky a pod nimi se třásli strachem z epidemie prasečí chřipky a z mnoha dalších starých děsů, z nichž novější přebíjely ty staré. Mě, ani Peovi to nevadilo, oba jsme měli podivnou fetiš na roušky a obvazy, takže tenhle svět se aspoň od pohledu částečně podobal ráji. Bohužel jenom od pohledu.

Anit rozkašlala a nahlas řekla: "V Mexiku bylo príma, co myslíte?"

Byl to divný svět, na jedné straně davy lidí, kteří se snažili vejít do konformních kolejí, nevybočovat z řady a za žádnou cenu nebýt podezřelý a na druhé straně blázni, kteří chodili po městě v maskách, hledali skuliny v systému a křičeli: "Já se nebojím, jsem svobodný člověk".

"Podívej se na tamhlety bajaty," Peo kývl hlavou.

Vedle nás stálo kvarteto opravdových umělců. Dohadovali se do jaké čajovny půjdou a vedli debaty, které zněly důležitě, ale byly to jen kompilace slov, které zrovna letěly tohle jaro v pseudo-intelektuálních kruzích. Nesnášel jsem je a všechny jim podobné, dělalo se mi z nich zle a chtělo se mi zvracet z těch nepoužitelných parazitů společnosti. Viděl jsem rudě jenom při pomyšlení na ty orlojové panáčky, kteří se tlemili jenom proto, že jim všichni signalizovali, že musí a že je to správně. "Přestaňte se smát, zapněte mozek a uvidíte v jakých sračkách to vlastně stojíme."

Chvíli jsme je poslouchali, jejich zasvěcené debaty o umění, esoterice, magii, převtělování a jiných životech. Peo se smál, snažil se být potichu, ale nemohl přemoct příval slz. Vybuchl a začal řvát. Když si za půl minuty utíral slzy, říkal: "Miluji ty jejich slinty, miluji ty jejich naivní řeči, miluji, jak věří v magii a nechápou jednoduchou mechaniku světa. Jenom se na ně podívej, póza z nich úplně odkapává. Tak co, půjdete do čajovny, jeden z vás do svého nóbl zápisníčku vyzvrací několik pitomých veršů a všichni nad tím budou onanovat a plácat ho po ramenou a rozplývat se, že je to metafora tohohle a podobá se to nejlepším pracím tamhletoho? Jasně, že jo. Přece to tak dělají všichni."

Bajat něco namítl, ale nedávalo to valný smysl.

"Samozřejmě, že si můžete dělat, co chcete, ale to neznamená, že vás musím milovat."

Odpověděl něco, o čem si myslel, že je to strašné chytrá odpověď, ale byla to blbost.

"Hele kamaráde, tenhle svět nám hnije pod rukama a vy se jenom válíte ve sračkách a hledáte únik před problémy do vašeho nereálného umělého světa magie a nonsensů. Každý, kdo je od reality odstíněný hradbou halucinací, je k ničemu."

Něco odpověděl a přitom z něj kapala stupidita společná všem opravdovým umělcům. Peo to nevydržel z krku sundal řetěz z matek, stejný jako nosil K., roztočil ho a šlehnul ho jednou do břicha.

"Byl to normální blbec," říkal Peo, když jsme za dvacet vteřin hrnuli ven z metra. Stála kolem nás spousta lidí a kamery namontované v každém rohu vozu nás nemohly vidět.

Peo zívl: "Je to doopravdy zvláštní pocit mít vždycky pravdu a mít všechny studený a smutný argumenty za zády. Oni se mohli tvářit jak chtěli, ale právě lidi jako oni jsou jedni z prvních, kteří podlehnou vlnobití strachu, nakazí se Sociální chorobou a stanou se z nich bacilonosoči. Vůbec nemají tušení o co tady jde. A kdo nemá rozhled, jde snadno ovlivnit."

Nenáviděli jsme svět kolem sebe, ty přízemní idioty posrané strachem, kteří se třásli ve svých zamřížovaných domech a ptali se: "Neudělal jsem něco špatně? Nejsem podezřelý?" Hlavně díky nim se daří utahovat otěže, díky davu bez odvahy se pomalu prokousáváme k totalitě, posouváme se ke Gulagu Svět. Tihle neurotičtí srabi nevidí, jak jim pod nohama mizí svobodná země a jak jsou postupně svazováni jejich nesmyslnými pravidly. Z duše jsem je nesnášel a když jsem viděl jejich tupé obličeje, chtěl jsem je praštit, chtěl jsem je bodnout do žeber. Seděli všude kolem a apaticky zírali před sebe, ale uvnitř se třásli a byli připraveni udat každého, kdo se začne jevit jakkoli podezřele. Byli členy pátracích čet masové paranoie, která pramenila z neznalosti - lidmi, díky kterým prohráváme.

Vyběhli jsme po eskalátorech a nahoře vrazili do dvou lidí v rouškách, kteří bědovali: "S tou pandemií by se něco mělo dělat. Asi by měli všichni zůstat doma, aby se to nešířilo."

"Všichni umřeme, všichni umřeme. Zamkněte se doma, nepijte vodu z kohoutku a potřete práh sádlem, pak se vás to nedotkne," skočila jim do řeči Anit.

Zděšeně se na ní podívali.

"Heleďte, kolik lidí umřelo na tu děsivou Mexickou prasečí dávivou krvácivou chřipku? Stovky? Tisíce? Ale no tak, tohle je jenom zkurvená panika. Jen u nás umře na obyčejnou chřipku 8 lidí denně, osm každý den v desetimilionovém národu a tak mi neříkejte, že je tohle víc než mediální bublina. Ale vy radši zůstaňte doma a tam chcípněte. Prokážete tak světu velikou službu."

Utíkali jsme dál, ale mě se běželo o něco hůř. Na Ebayi jsem koupil dva neprůstřelné keramické pláty a lepenkou si z nich vyrobil jednoduchou neprůstřelnou vestu. Nebylo to skoro vidět, kromě hrbolku, který se mi dělal na triku za krkem od horní strany plátu. Později jsem se dozvěděl, že přesně tak to nosil i K.

"Proč?" ptal se Peo.

"Jenom pro případ," odpovídal jsem a nevěděl jsem, že on tu samou věc udělal už dávno, aniž by si někdo z nás něčeho všiml.

Proplouvali jsme městem a poklusem jsme mizeli v kapilárních tepnách metropole.

"Už jsme tady."

Sundali jsme anonymní masky a zmizeli v černých dveřích, které vedly do nitra hory.


publikováno 14. 10. 2015

příbuzné články:
Terminalita #28 - Mu
Terminalita #30
Terminalita #31
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan

sem odkazují:
Každé ráno vykašlávám hroudu hlenu velkou jako pěst malého dítěte a každý večer se zasypávám hlínou jen proto, abych se cítil připraven
Terminalita