k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #28 - Mu

14. 10. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

První, co jsem uviděl, byl lesk plá­žo­vých skle­ni­ček s ba­rev­nými pa­ra­plíčky a kousky ci­t­ronu a už v ten oka­mžik jsem začal tušit pro­blémy. Stihli jsme si dát ně­ja­kou vodku, která chut­nala jako kyselá jablka, než k nám přišel nějaký mladý bajat s ksich­tem na od­střel a řekl: „Mojito?“

„A ven!“ Tenhle trendy drink jsem ne­ná­vi­děl stejně jako lidi, kteří ho pili. Peo u sebe nosil pe­p­řový sprej a v tíéhle si­tu­aci se ho nebál bez­dů­vodně použít. Stříkl tomu ba­ja­tovi jednu krát­kou dávku do ob­li­čeje a pak mu ještě vrazil koleno do ža­ludku. Kolem se mihli dva psy­cho­tičtí fren­díci jako or­lo­jové figury a dívali se na pod­lahu na sté­na­jí­cího bajta.

„Chtěl mě na­pad­nout.“

„To se stává,“ po­ký­vali fren­díci hla­vami. „Tyhle věci jsou vždycky ne­pří­jemný.“

„A taky si chtěl dát Mojito.“

„V tom pří­padě z toho vyvázl po­měrně dobře,“ dru­gové zvedli obočí, za­bru­čeli a při­dali se k nám.

„Proč jsi to udělal?“ ptala se vy­dě­šeně Anit.

„On musel,“ při­to­čil se k ní jeden fren­dík bez tváře a vy­svět­lo­val: „Tohle je nákaza, která pomalu pro­růstá ar­te­ri­emi spo­leč­nosti a my ji musíme vy­mý­tit. To je náš po­slední úkol. A když už jsme u toho, můžeme si užít trochu srandy.“ Pak ob­jed­nali starý dobrý gin\tonik pro všechny a ten nej­jem­nější drink na světě pro Anit. „Vyrábí se ze sa­mot­ných andělů. V pod­statě vezmou anděla, pro­že­nou ho lisem, šťávu stočí a při­dají nějaký džus.“ Anit od­mí­tala pít cokoli tvrd­šího. Byla skoro až as­ke­tická, pila velice střídmě a když už, tak jenom lehké nápoje a občas kapku vína. Bylo mi jasné, že se nechce vrátit zpátky k životu, který žila dřív a který ji ne­pří­jemně po­zna­me­nal.

Anit se vy­pa­řila někdy mezi za­čát­kem a koncem. Ona pa­t­řila ke staré verzi homo sa­pi­ens sa­pi­ens, která ještě vy­ža­do­vala spánek a ví­ce­méně pra­vi­delný přísun kys­líku, te­ku­tin a po­travy. Peo už ně­ko­lik dní skoro nejedl a za­čí­naly ho trápit bo­lesti ža­ludku.

„Tohle není sranda,“ říkal jeden z nově pří­cho­zích fren­díků, kte­rého jiný oslo­vo­val Kovboj. Naši pře­chodní fren­díci za­vo­lali svoje drugy a ty zase svoje a ně­kteří mě po­znali, viníka Velké Akce někdy v mi­nu­losti. Mlhavě jsem si vzpo­mí­nal, že ně­které z nich a možná i Kov­boje jsme po­tkali už dřív. Ne­pa­ma­to­val jsem si jejich tváře, pro­tože za dne jsem téměř ne­vy­chá­zel ven. Při­pa­dalo mi, že Slunce je strašně daleko, do­ha­síná a svítí už jenom velice slabě. Kovboj se zhmot­nil v mlhové proto-re­a­litě večera a vy­pra­vo­val: „Když ne­bu­deš vůbec jíst, udě­lají si ti na stře­vech srůsty, které se musí chi­rur­gicky od­stra­nit ná­stro­jem, který vypadá jako vy­kra­jo­vač jablek. Jed­nomu ka­ma­rá­dovi se to stalo, když měl loni ně­ko­li­ka­mě­síční ne­chu­ten­ství způ­so­bené la­tentní formou kr­vá­civé tro­pické chřipky. Vůbec ne­chápu, jak něco ta­ko­vého mohl chytit. Šlo o kmen po­dobný viru Mar­burg, který se vy­sky­tuje u opic v jižní Africe. Na­štěstí má asi při­bližně 90% pů­vodní ev­rop­ské po­pu­lace tu správ­nou ge­ne­tiku a dokáže mu docela dobře vzdo­ro­vat, re­spek­tive od­vrátí rychlý nástup ho­rečky, kdy ne­mocný začíná kr­vá­cet ze sliz­nic, z pusy, z nosu a kr­vá­cení se­stu­puje níž až na plíce. On na­štěstí dostal nějaké mo­derní léky a začal brát velké dávky vi­ta­minu C, který tlumí kr­vá­civý efekt a ubrá­nil se to­muhle bles­ko­vému stadiu. Cho­roba u něj pro­bí­hala pomalu, jako vleklá chřipka, kdy občas vy­kaš­lával krev a po třech týd­nech pře­stal být vi­ru­lentní. Ale pak se one­moc­nění vleklo a vůbec to nebylo pří­jemné. Bolely ho klouby a byl slabý, což jsou nor­mální chřip­kové symptomy. Ale tahle cho­roba se roz­šíří do zad­ního mozku, kde tlumí funkci po­ly­kání a to způ­sobí dlou­ho­dobé ne­chu­ten­ství, které v jeho pří­padě vy­ús­tilo ve srůsty na dvou mís­tech střev. Čekám tady na něj, třeba vám o tom něco poví sám. Ale nevím jestli se ukáže, nějak se tady s ko­le­gou ne­mů­žou snést. Přitom to byla taková velká láska,“ dodal žertem.

„Ty jsi nějaký chemik nebo co?“

„Já jsem Kovboj nebo Mu, jak chcete, ale jsem z rodiny che­miků a lékařů. A kdo jste sakra vy a proč tady s vámi teď sedím?“

„My jsme po­tulní kro­ti­telé lvů, blázni če­ka­jící na spa­sení a také hac­keři.“

Nebyli jsme pro­gra­má­toři, pro­tože to byla práce pro opice. Tady máš zadání a dělej. Dali se tak vy­dě­lat peníze, ale nebyla v tom žádná výzva. Sami jsme se skromně po­va­žo­vali za hac­kery, za­jí­mal nás návrh sys­témů, po­znání jak věci fun­gují na všech úrov­ních abs­trakce, pře­mýš­lení nad mož­nostmi a pro­šla­pá­vání nových cest. Netřeba do­dá­vat, že jsme byli má­lo­kdy úspěšní, ale každý ne­ú­spěch nás něčemu naučil. Čím dál tím víc jsme tíhli k te­o­re­tické po­čí­ta­čové vědě, teorii slo­ži­tosti, kom­bi­na­to­rice, teorii grafů a dalším oborům, které se přímo ne­tý­kaly psaní kódu. Po­va­žo­vali jsme se za hac­kery a naším ul­ti­mát­ním cílem bylo hac­ko­vání re­a­lity. Hac­ko­vá­ním není myš­leno něco vý­lučně ne­le­gál­ního, slovo hacker v pravém vý­znamu, který se dávno vy­tra­til, ozna­čo­valo člo­věka, za­jí­ma­jí­cího se o po­znání a vy­lep­šo­vání sys­témů, na rozdíl od vět­šiny uži­va­telů, kteří se na­u­čili jenom ne­zbytné mi­ni­mum.98

Bajat s pe­p­řo­vým spre­jem v očích se pro­bral a došel si pro ka­ma­rády. V tom oka­mžiku se večer trochu zkom­pli­ko­val. Ne­pa­ma­tuji si přesně, jak se si­tu­ace vy­ví­jela, ale vzpo­mí­nám si, že poz­ději jsme seděli ve stejné se­stavě v jiném pod­niku, v ně­ja­kých cih­lo­vých skle­pích s kle­nu­tými stropy, kr­vá­cel jsem ze rtu, pár fren­díků bylo trochu po­mlá­ce­ných, jeden měl na­puchlé oko a cel­kově bylo kolem ne­zvykle mnoho krve, ale pořád jsme se smáli. Vy­lo­žili svoje najfy, rejzry a čejny na stůl a trá­vící trakty si lou­ho­vali v čaji z Ibogy.

„Heleď, pořád to nějak není vidět.“ Byl jsem tam já a pak malej a velkej Pítr a Jacq a další. Nevím, jak se tam vzali, kde přesně jsme se na­chá­zeli a ko­li­ká­tého bylo. Roz­hlédl jsem se kolem. Nějací sešlí týpci v rohu míst­nosti hráli magicy a vy­prá­věli o rai­dech ve WOWku. Všichni tihle lidé byli strašně sešlí, osa­mělí a báli se světla. Kousek od nich seděla ta dívka, která pro­ná­sle­do­vala Pea a pořád něco psala na svém iPhonu. Ne­chtěl jsem se na ni dívat a tak jsem sklo­pil hlavu a ruce za­bo­řil do kapes. Vy­lo­vil jsem lís­te­ček na kterým bylo ru­bi­ným ru­ko­pi­sem na­čmá­rané te­le­fonní číslo a slova malý chemik.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz