povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 8. 2015

Terminalita #27

       
CC by-nc (zdroj)

V té době s námi ve škole už nepočítali a svět začal být o něco méně veselejší. Pak tady taky byla ta záležitost s naším starý bytem, v jehož zdech shořelo nejen tělo mrtvého Japonce u nás ve vaně, ale i většina našeho hmotného majetku. Jenom díky Peově duchapřítomnosti se nám podařilo z plamenů zachránit tři přenosné počítače a většinu pevných disků. Zůstaly nám tak aspoň digitalizované vzpomínky.

Od té doby jsme přežívali, kde se dalo.

Několik dnů po požáru jsme strávili u Anit. Pak, když jsme se aspoň částečně probrali z deliria a zase jsme si začali říkat Adam a Chodan, jsme se odstěhovali do pěkného činžáku. Následující ráno se sesunulo jedno jeho křídlo a statici prohlásili, že nosné zdi jsou narušené a celý dům se musí zbourat. Jako nomádi jsme táhli dál. V dalším paneláku vybuchl plyn, ten následující vyplavila voda, v tom dalším nešel internet. Zakotvili jsme až v té zaprášené betonové krychli na sídlišti, kde bydlel i Malej Marty i Medvěd - nejsilnější člověk na světě. Během krátké doby jsme se stihli pětkrát přestěhovat a už jsme si ani nevybalovali.

Seděli jsme na ploché střeše sanatoria, kterému jsme teď museli říkat domov a všude kolem nás skučelo horké, ale větrné léto 09. Opírali jsme se o sebe zády, hypnoticky sledovali displeje laptopů a hekticky bušili do klávesnic. Nepracovali jsme. Pracovat se má během pracovní doby a teď byl čas na zábavu. I když naše zábava nevypadala na první pohled vůbec zábavně. Implementovali jsme věc, které jsme říkali tématické hledání. Byl to jeden z dílčích kroků našeho velkého plánu, do kterého nás hnala jediná touha - masové získávání osobních informací z internetu, doslova luxování dat a skládání střípků mozaiky osobních profilů. Ale nebylo to vůbec jednoduché, museli jsem vyřešit celou řadu problémů: Jak data získávat, jak rozpoznat užitečné informace, jak je optimálně ukládat a efektivě zpracovávat. Zpracování přirozeného jazyka, text mining, POS tagování, analýza sentimentu, extrakce konceptů a entit, klasifikace a kategorizace textů. Bylo toho moc, ale probírali jsme se stohem knih a věřili jsme, že se nám to časem musí podařit. Cíl byl příliš lákavý: Chtěli jsme doslova vyjebat se samotnou ideou online soukromí.

"Nejsme ti zlí, my jsme jenom ti chytří," shrnul situaci Peo.

Ale to vůbec nebylo důležité. Důležité bylo, že jsme byli stále naživu.

"Tak mě napadá, že nám už nezbývá moc katastrof," řekl jsem, když se nás vítr vší silou snažil sfouknout ze střechy. "Zemětřesení u nás nehrozí, sopky se nedočkáme, tak snad už jedině vichřice."

"Jenom to přivolávej," odvětil Peo.

"Zatanči pro mě, vichřice," zazpíval jsem, aniž bych zvedl oči. [[121]]

"Co?" zavrčel Peo. Vichřice bylo shodou náhod Rubino páté jméno. Ty čtyři předchozí jsme si nepamatovali.

"Klid. Nic se nemůže stát, předpověď hlásí týden mírného jihozápadního vánku."

Druhý den vichřice skutečně přišla, odnesla jednu střechu rodinného domu a shodou náhod ji pohodila přesně do místa, kde se v té chvíli nacházel náš byt.

Z trosek jsme vytahali stále zabalené batohy a šli jsme dál.

Ještě několikrát jsme se přestěhovali, ani nevěděli jsme kam a proč a co nás donutilo odejít jinam. Přesouvali jsme se naprosto automaticky a odevzdaně. Po setkání se Solomonem jsem se probral a zase jsem byl 24 hodin denně v rauši. Trpěl jsem, ale představa probuzení do žiletkové reality byla mnohem děsivější.

"Dáme si ještě jeden gin\tonik a půjdeme," říkal jsem v baru Svobodný Přístav a oba vyhazovači si vyhrnovali rukávy.

"Pánové, měli byste se krotit," prohlásila zcela střízlivá Anit.

"Jasně, to je součást plánu B. Všechno je součástí plánu." V té době jsem se už přestal starat a všechno mi bylo jedno. Přestal jsem o sebe dbát. Týden jsem se nesprchoval, na holení jsme úplně zanevřel, skoro jsem přestal jíst, spal jsem chvíli přes den a v noci byl vzhůru. "To, že je něco špatně v tvojí hlavě ti dojde, když si ve čtyři noci vezmeš pixlu peroxidu ve spreji a jednu velice tupou žiletku a začneš se řezat do předloktí. Proboha, chceš se zabít, ale hlavně, aby se do ran nedostala infekce. Potom táhlé červené jizvy skrýváš v dlouhých rukávech a potajmu je zálibně zkoumáš. Nikdo nesmí nic vědět a i to je součást plánu."

Hned potom nás vyhodili a byl čas na další část plánu: Jít jinam a pokračovat jinde v jiném prostředí a jinak sestavit pátrací čety.

"Ale i tohle je součást plánu," říkal jsem rychle a divoce gestikuloval. Anit s námi pomalu ztrácela trpělivost. "Stejně tak je součástí plánu, že nechci umřít přirozenou smrtí."

"Co?" vyděsila se Anit. Asi si myslela, že všechno, co jsem dosud říkal, bylo jenom neškodné opilecké blábolení. Byl jsem zcela při smyslech, mozek mi pracoval mnohem rychleji a zažíval jsem stavy zostřeného vidění. Najednou jsem nepříjemně změnil téma a to ji muselo vylekat.

Nic jsem neodpověděl, ponořil jsem se do bahnité vody paměti a vylovil vzpomínku bez data.

"Až budu starý, nebo se dostanu do jiného stavu blízko terminace," říkal jsem tehdy Ruby, "chci trpět velice těžkou depresí a chci spáchat sebevraždu jako únik před nesnesitelností života. Chci si prostřelit hlavu nebo podřezat žíly nebo se pověsit. Představ si, že se smrti najednou nebojíš, ale vyhledáš jí jako řešení. To je podle mě krásné. Ale mám strach, že se moje přání nesplní a ani ve stáří se nesmířím se smrtelností, budu mít naprosto jasnou mysl a v posledních chvílích budu řvát jako zvíře. Chtělo by to jistotu. Ruby, nevíš jak tenhle stav uměle vyvolat?"

"Ne," odpověděla bez váhání. Ona byla chemikem v naší jednotce. Kdyby nestudovala na FELu, určitě by chodila přes ulici na Vysokou školu chemicko technologickou. "Nevím. Všichni se zajímají, jak Chorobu potlačit, ale nestarají se o opak. Je to komplikované onemocnění, které zatím nedokážeme ani dobře léčit natož vyvolat. Víme, že je způsobena nerovnováhou nebo spíš nedostatkem serotoninu v mozku a může být nastartována mnoha vnějšími vlivy, hlavně těmi silně emotivně zabarvenými, jako třeba úmrtím v rodině, ale ty se špatně reprodukují. Vím, že minoxidil může mít požadovaný vedlejší účinek, ale není to zaručeno. Alkohol také funguje jako depresant, ale nástup účinků trvá velice dlouho. Thiopental sodný funguje jako depresivum, ale my potřebujeme pilulku krystalického anti-SSRI, která urychlí metabolismus serotoninu a všechen ho v mžiku spálí. Bohužel, nic takového neexistuje. A i kdyby někdo věděl, jaká sloučenina umocňuje Chorobu, pochybuji, že by se vůbec začala masově vyrábět a pak by ji bylo velice obtížné vůbec nějak sehnat. Ale ještě máme čas, sice ne nijak dlouho, ale třeba se nakonec dočkáme, třeba ti blázni z SCG s něčím přijdou."

"Ještě máme čas," opakoval jsem si. "Anit, ještě máme čas."

Zvedli jsme se a šli jinam. Myslím, že nás Anit následovala jenom proto, že si dělala starosti, aby se nám něco nestalo. Zbytečné starosti. Přežili jsme dvanáct atentátů, šestnáct otrav krve, dvacet jednu bodnou ránu, čtyři šipky napuštěné jedem kurare, dvacet sedm rvaček, šest potyček s policií, jednu razii, jednu otravu kyanidem a dosud úspěšně vzdorujeme nejvážnější chorobě postihující bez rozdílu všechny žijící organismy.

"Podívejte, co jsem si koupil" řekl jsem venku pod nelidskou oblohou, vytáhl břitvu - jednoduchý celokovový rejzr a palcem jsem ho otevřel. Solingenská ocel se jemně blyštila.

"Proč Adame?"

"Bez důvodu. Ale když na to přijde, je lepší být připraven." Najednou jsem si vzpomněl na Neděli třináctého před lety na Severu. Probudil jsem se a v levé ruce mi zuřil hurikán palčivých jehel. Teď jsem měl kolem bolavého zápěstí uvázaný bledě zelený šátek stejně jako tehdy, ale teď na něm chyběly zčernalé skvrny. Těžce jsem polkl. "Pojďte někam, musíme jít pryč, musíme zmizet, než nás dostihne Zalgo."


publikováno 13. 8. 2015

příbuzné články:
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan
Terminalita #25 - Anit
Terminalita #26 - Carl Solomon
Terminalita #19 - Tetování

sem odkazují:
A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...
Terminalita