k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #27

13. 8. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc (via)

V té době s námi ve škole už ne­po­čí­tali a svět začal být o něco méně ve­se­lejší. Pak tady taky byla ta zá­le­ži­tost s naším starý bytem, v jehož zdech sho­řelo nejen tělo mrt­vého Ja­ponce u nás ve vaně, ale i vět­šina našeho hmot­ného ma­jetku. Jenom díky Peově du­cha­pří­tom­nosti se nám po­da­řilo z pla­menů za­chrá­nit tři pře­nosné po­čí­tače a vět­šinu pev­ných disků. Zů­staly nám tak aspoň di­gi­ta­li­zo­vané vzpo­mínky.

Od té doby jsme pře­ží­vali, kde se dalo.

Ně­ko­lik dnů po požáru jsme strá­vili u Anit. Pak, když jsme se aspoň čás­tečně pro­brali z de­li­ria a zase jsme si začali říkat Adam a Chodan, jsme se od­stě­ho­vali do pěk­ného čin­žáku. Ná­sle­du­jící ráno se se­su­nulo jedno jeho křídlo a sta­tici pro­hlá­sili, že nosné zdi jsou na­ru­šené a celý dům se musí zbou­rat. Jako nomádi jsme táhli dál. V dalším pa­ne­láku vy­buchl plyn, ten ná­sle­du­jící vy­pla­vila voda, v tom dalším nešel in­ter­net. Za­kot­vili jsme až v té za­prá­šené be­to­nové krychli na síd­lišti, kde bydlel i Malej Marty i Medvěd – nej­sil­nější člověk na světě. Během krátké doby jsme se stihli pět­krát pře­stě­ho­vat a už jsme si ani ne­vy­ba­lo­vali.

Seděli jsme na ploché střeše sa­na­to­ria, kte­rému jsme teď museli říkat domov a všude kolem nás sku­čelo horké, ale větrné léto 09. Opí­rali jsme se o sebe zády, hyp­no­ticky sle­do­vali dis­pleje lap­topů a hek­ticky bušili do klá­ves­nic. Ne­pra­co­vali jsme. Pra­co­vat se má během pra­covní doby a teď byl čas na zábavu. I když naše zábava ne­vy­pa­dala na první pohled vůbec zá­bavně. Im­ple­men­to­vali jsme věc, které jsme říkali té­ma­tické hle­dání. Byl to jeden z díl­čích kroků našeho vel­kého plánu, do kte­rého nás hnala jediná touha – masové zís­ká­vání osob­ních in­for­mací z in­ter­netu, do­slova lu­xo­vání dat a sklá­dání střípků mo­zaiky osob­ních pro­filů. Ale nebylo to vůbec jed­no­du­ché, museli jsme vy­ře­šit celou řadu pro­blémů: Jak data zís­ká­vat, jak roz­po­znat uži­tečné in­for­mace, jak je op­ti­málně uklá­dat a efek­tivě zpra­co­vá­vat. Zpra­co­vání při­ro­ze­ného jazyka, text mining, POS ta­go­vání, ana­lýza sen­ti­mentu, ex­trakce kon­ceptů a entit, kla­si­fi­kace a ka­te­go­ri­zace textů. Bylo toho moc, ale pro­bí­rali jsme se stohem knih a věřili jsme, že se nám to časem musí po­da­řit. Cíl byl příliš lákavý: Chtěli jsme do­slova vy­je­bat se sa­mot­nou ideou online sou­kromí.

„Nejsme ti zlí, my jsme jenom ti chytří,“ shrnul si­tu­aci Peo.

Ale to vůbec nebylo dů­le­žité. Dů­le­žité bylo, že jsme byli stále naživu.

„Tak mě napadá, že nám už ne­zbývá moc ka­ta­strof,“ řekl jsem, když se nás vítr vší silou snažil sfouk­nout ze stře­chy. „Ze­mětře­sení u nás ne­hrozí, sopky se ne­do­čkáme, tak snad už jedině vichřice.“

„Jenom to při­vo­lá­vej,“ od­vě­til Peo.

„Za­tanči pro mě, vichřice,“ za­zpí­val jsem, aniž bych zvedl oči. 121

„Co?“ za­vr­čel Peo. Vichřice bylo shodou náhod Rubino páté jméno. Ty čtyři před­chozí jsme si ne­pa­ma­to­vali.

„Klid. Nic se nemůže stát, před­po­věď hlásí týden mír­ného ji­ho­zá­pad­ního vánku.“

Druhý den vichřice sku­tečně přišla, od­nesla jednu stře­chu ro­din­ného domu a shodou náhod ji po­ho­dila přesně do místa, kde se v té chvíli na­chá­zel náš byt.

Z trosek jsme vy­ta­hali stále za­ba­lené batohy a šli jsme dál.

Ještě ně­ko­li­krát jsme se pře­stě­ho­vali, ani ne­vě­děli jsme kam a proč a co nás do­nu­tilo odejít jinam. Pře­sou­vali jsme se na­prosto au­to­ma­ticky a ode­vzdaně. Po se­tkání se So­lo­mo­nem jsem se pro­bral a zase jsem byl 24 hodin denně v rauši. Trpěl jsem, ale před­stava pro­bu­zení do ži­let­kové re­a­lity byla mnohem dě­si­vější.

„Dáme si ještě jeden gin\tonik a pů­jdeme,“ říkal jsem v baru Svo­bodný Pří­stav a oba vy­ha­zo­vači si vy­hr­no­vali rukávy.

„Pánové, měli byste se krotit,“ pro­hlá­sila zcela stříz­livá Anit.

„Jasně, to je sou­část plánu B. Všechno je sou­částí plánu.“ V té době jsem se už pře­stal starat a všechno mi bylo jedno. Pře­stal jsem o sebe dbát. Týden jsem se ne­spr­cho­val, na holení jsme úplně za­ne­vřel, skoro jsem pře­stal jíst, spal jsem chvíli přes den a v noci byl vzhůru. „To, že je něco špatně v tvojí hlavě ti dojde, když si ve čtyři noci vezmeš pixlu pe­ro­xidu ve spreji a jednu velice tupou ži­letku a začneš se řezat do před­loktí. Pro­boha, chceš se zabít, ale hlavně, aby se do ran ne­do­stala in­fekce. Potom táhlé čer­vené jizvy skrý­váš v dlou­hých ruká­vech a po­tajmu je zá­libně zkou­máš. Nikdo nesmí nic vědět a i to je sou­část plánu.“

Hned potom nás vy­ho­dili a byl čas na další část plánu: Jít jinam a po­kra­čo­vat jinde v jiném pro­středí a jinak se­sta­vit pá­t­rací čety.

„Ale i tohle je sou­část plánu,“ říkal jsem rychle a divoce ges­ti­ku­lo­val. Anit s námi pomalu ztrá­cela tr­pě­li­vost. „Stejně tak je sou­částí plánu, že nechci umřít při­ro­ze­nou smrtí.“

„Co?“ vy­dě­sila se Anit. Asi si mys­lela, že všechno, co jsem dosud říkal, bylo jenom ne­škodné opi­lecké blá­bo­lení. Byl jsem zcela při smyslech, mozek mi pra­co­val mnohem rych­leji a za­ží­val jsem stavy zostře­ného vidění. Na­jed­nou jsem ne­pří­jemně změnil téma a to ji muselo vy­le­kat.

Nic jsem ne­od­po­vě­děl, po­no­řil jsem se do bahnité vody paměti a vy­lo­vil vzpo­mínku bez data.

„Až budu starý, nebo se do­stanu do jiného stavu blízko ter­mi­nace,“ říkal jsem tehdy Ruby, „chci trpět velice těžkou de­presí a chci spáchat se­be­vraždu jako únik před ne­sne­si­tel­ností života. Chci si pro­stře­lit hlavu nebo pod­ře­zat žíly nebo se po­vě­sit. Před­stav si, že se smrti na­jed­nou ne­bo­jíš, ale vy­hle­dáš jí jako řešení. To je podle mě krásné. Ale mám strach, že se moje přání ne­splní a ani ve stáří se ne­smí­řím se smr­tel­ností, budu mít na­prosto jasnou mysl a v po­sled­ních chví­lích budu řvát jako zvíře. Chtělo by to jis­totu. Ruby, nevíš jak tenhle stav uměle vy­vo­lat?“

„Ne,“ od­po­vě­děla bez váhání. Ona byla che­mi­kem v naší jed­notce. Kdyby ne­stu­do­vala na FELu, určitě by cho­dila přes ulici na Vy­so­kou školu che­micko tech­no­lo­gic­kou. „Nevím. Všichni se za­jí­mají, jak Cho­robu po­tla­čit, ale ne­sta­rají se o opak. Je to kom­pli­ko­vané one­moc­nění, které zatím ne­do­ká­žeme ani dobře léčit natož vy­vo­lat. Víme, že je způ­so­bena ne­rov­no­vá­hou, nebo spíš ne­do­stat­kem se­ro­to­ninu v mozku a může být na­star­to­vána mnoha vněj­šími vlivy, hlavně těmi silně emo­tivně za­bar­ve­nými, jako třeba úmrtím v rodině, ale ty se špatně re­pro­du­kují. Vím, že mi­no­xi­dil může mít po­ža­do­vaný ve­d­lejší účinek, ale není to za­ru­čeno. Al­ko­hol také fun­guje jako de­pre­sant, ale nástup účinků trvá velice dlouho. Thi­o­pen­tal sodný fun­guje jako de­pre­si­vum, ale my po­tře­bu­jeme pi­lulku krys­ta­lic­kého anti-SSRI, která urychlí me­ta­bo­lis­mus se­ro­to­ninu a vše­chen ho v mžiku spálí. Bo­hu­žel, nic ta­ko­vého ne­e­xis­tuje. A i kdyby někdo věděl, jaká slou­če­nina umoc­ňuje Cho­robu, po­chy­buji, že by se vůbec začala masově vy­rá­bět a pak by ji bylo velice ob­tížné vůbec nějak sehnat. Ale ještě máme čas, sice ne nijak dlouho, ale třeba se na­ko­nec do­čkáme, třeba ti blázni z SCG s něčím při­jdou.“

„Ještě máme čas,“ opa­ko­val jsem si. „Anit, ještě máme čas.“

Zvedli jsme se a šli jinam. Myslím, že nás Anit ná­sle­do­vala jenom proto, že si dělala sta­rosti, aby se nám něco ne­stalo. Zby­tečné sta­rosti. Pře­žili jsme dva­náct aten­tátů, šest­náct otrav krve, dvacet jednu bodnou ránu, čtyři šipky na­puš­těné jedem kurare, dvacet sedm rvaček, šest po­ty­ček s po­li­cií, jednu razii, jednu otravu kya­ni­dem a dosud úspěšně vzdo­ru­jeme nej­váž­nější cho­robě po­sti­hu­jící bez roz­dílu všechny žijící or­ga­nismy.

„Po­dí­vejte, co jsem si koupil“ řekl jsem venku pod ne­lid­skou ob­lo­hou, vytáhl břitvu – jed­no­du­chý ce­lo­ko­vový rejzr a palcem jsem ho ote­vřel. So­lin­gen­ská ocel se jemně blyš­tila.

„Proč Adame?“

„Bez důvodu. Ale když na to přijde, je lepší být při­pra­ven.“ Na­jed­nou jsem si vzpo­mněl na Neděli tři­nác­tého před lety na Severu. Pro­bu­dil jsem se a v levé ruce mi zuřil hu­ri­kán pal­či­vých jehel. Teď jsem měl kolem bo­la­vého zá­pěstí uvá­zaný bledě zelený šátek stejně jako tehdy, ale teď na něm chy­běly zčer­nalé skvrny. Těžce jsem polkl. „Pojďte někam, musíme jít pryč, musíme zmizet, než nás do­stihne Zalgo.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz