povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 8. 2015

Terminalita #26 - Carl Solomon

       
CC by-nc-sa (zdroj)

"Všichni jsme umírající zvířata," chraptěl později Carl Solomon.

Peovi se mě podařilo po několika dnech vytáhnout ven na vzduch, abych viděl to větrné a chladné léto o kterém se mi dlouho zdálo a potkali jsme Solomona. Během té doby jsem jenom mlčky ležel, nedokázal jsem nic udělat, nedokázal jsem se ani najíst, ani si uvařit čaj a bral jsem velké dávky prášků proti bolesti. Peo můj stav těžce nesl, dopadal na něj a drtil ho. Byli jsme propojeni psionickým spojením, z mozku do mozku, přímo linka Cerebral cortex, naladěni na stejnou frekvenci. Připadal mi bledý a křehčí než obvykle.

Anit nás nechala u sebe v bytě pár dní, ale skoro jsme ji neviděli. Vstávala brzo ráno a přicházela večer. Na rozdíl on nás - zvířat chycených v kleci - žila.

Anit bydlela v podivuhodném bytě, o kterém se mi jednou zdálo. Byl umístěn ve dvou horních patrech jakéhosi šedivého domu ztraceného ve spleti ulic metropole. Když jsem ho poprvé viděl, divil jsem se. Jednak jak si to Anit vlastně mohla dovolit, když sama říkala, že na tom s financemi není nijak vesele a pomoc svých bratrů vytrvale odmítá. Ale největší údiv vzbuzoval fakt, jak něco takového vůbec vzniklo. Její byt na první pohled vypadal docela malý, ale přesto nabízel dost prostoru a hlavně: zabíral dvě patra. Ne celá. Šlo o výsledek nějaké podivně přestavby, kdy někdo koupil dvě patra nad sebou a propojil je schody. Vytvořil tak obrovský apartmán. Pak se nejspíš odstěhoval a možná potřeboval rychle peníze, ale nikdo si nemohl dovolit koupit celý jeho byt. Na řadu přišli zedníci a příčkami obytnou plochu rozkouskovali na několik menších podle přání zájemců. Postupně ukusovali prostor, řezali ho a krájeli. Nakonec zůstalo jenom schodiště, které spojovalo jednu temnou místnost dole, kudy se původně vcházelo, s jinou asi třetinovou místností nahoře jejíž dvě stěny byly prosklené a dokonce u ní byl i maličký balkonek. Zbourat schody a znovu zacelit strop bylo mnohem dražší než postavit několik příček a tak po stavebních úpravách zůstal mezi ostatními byty vklíněn tento obytný hybrid o který nikdo neměl zájem. Nikdo kromě Anit. Potom, co se ve zlém rozešla se svými rodiči, musela někam složit hlavu. V té době byli její bratři na cestách a nemohli jí pomoci něco sehnat. Nedalo se nic dělat. Musela to vzít, ale nelitovala. Během týdnů a měsíců se do svého bytu zamilovala. Měl svoje zvláštní nepraktické kouzlo, ale maličká horní místnost plná slunce byla neuvěřitelná. Tam měla svůj stůl, svoje křeslo a svoje soukromí. V prvních dnech nás tam nerada viděla a museli jsme celou dobu trávit v tmavé dolní místnosti. Když Peo nahoru vkročil a rozhlédl se širokým prosklením, samovolně ho napadla slova: "Serverovna času."

Sám jsem většinu ležel s bolestmi zad a mlčel. Peo nesnášel ticho a často něco vyprávěl. Telepaticky pozal, že chci poslouchat. Vyprávěl různé věci. Vyprávěl o své malé sestřičce, která má talent malování a které kdysi koupil tablet Intuos. Vyprávěl, jak se mě snažil najít minulé jaro, jak naverboval několik stalkerů a hledal online i IRL, ale nedařilo se mu objevit vůbec žádnou stopu a pak mě náhodou potkal v Dejvicích v Technické ulici. Vyprávěl, jak jsme kdysi dávno kopali ten hrob, jak jsme projížděli mrtvými městy a vesnicemi v bývalé vojenské oblasti, byla noc, kraj potopený do mlhy, kde dvě černošedé siluety kopou hrob. Běhel mi mráz po zádech při té vzpomínce. Vyprávěl také o Browbackovi v době před cestou do Švédska, kdy mě ještě neznal. Vyprávěl o Anně Marii J. Vyprávěl o Orlím hnízdě neboli Proxy, jak říkal svému domovu na Severu. Jednou se zmínil o svém otci - podnikateli, který měl starosti s konkurencí a občas ho slyšel při telefonátech s Garciou, jak nadával na nějakého Igora. Vyprávěl o své babičce - šamance, která málem zabila člověka a strávila tři měsíce ve vězení. Vyprávěl proč ho BlackHat nesnáší. Vyprávěl o masakru v klubu Big R., který později shodou náhod koupil Garcia.[[105]]

Když na něj pak drtivě dopadla samota, vzal mě za rameno a řekl: "Pojď." A hned na chodníku před domem jsme vrazili do Carla Solomona - zacuchané vlasy, zamračená obočí. Byl nevyspalý a očividně se už několik dní nemyl. Bylo na něm vidět, že poznal, co se mnou děje a že tomu rozumí. Chtěl se s námi bavit, skoro jako kdyby na nás čekal a kroužil kolem baráku několik dnů, aby jsme se teď jakoby náhodou potkali. Sedli jsme si do stínu kavárny, která byla vždycky za rohem kousek cesty z libovolného místa planety. Carl se mračil a později říkal: "Každého z nás život jednou semele na prach. Dřív nebo později se to musí stát. Podívej, nejlepší stopaři naší doby, všichni geniální blázni a střelci jsou už dávno po smrti, nebo jim ruplo v bedně a zmizeli. Jsou pryč. Genialita s sebou vždycky nese nebezpečí Šílenství a všechny duševní choroby jsou neuvěřitelně složitý, těžko rozpoznatelný a málo tolerovaný zdravýma lidma. Někdy je fajn, sbalit se a zmizet, někdy je to nutný, ale někdy to bohužel nejde. Připravte se na nejhorší, stahujou se mračna," dořekl, mračil se a zamyšleně se kousal do nehtu. Solomon byl velice unavený, měl kruhy pod očima, těžká víčka, mhouřil oči. Bylo mu asi 26 let a byl to menší rváč, široká ramena, drobný ostře řezaný obličej, zarostlý, hnědé dlouhé těžké vlasy a nad levým okem stará jizva. Těžce vydechl a zeptal se: "Víš, jaký to je, když ti dobrovolně umře nejlepší kamarád? Rozumíš: dobrovolně, pro Kristavy rány."

"Tak trochu vím o čem je řeč," koutkem oka jsem se podíval na Pea.

"Jednoho dne můj drahej kamarád Kalandra zmizel, vypařil se, zkrátka přestal existovat. I když po něm nic nezůstalo, předal mi pochodeň svého šílenství. Tady máš a dělej, plápolej, vybuchni, hned teď, dělej. Všechno potom šlo do háje. Bože můj, jak já bych ho teď rád viděl, jak já bych ho rád potkal a zeptal se ho, co dělal celé ty roky a zase s ním vyrazil na cestu odnikud nikam. Ale oba víme, že to není možné. Zvlášť ne teď, když se dějou všechny tyhle věci."

"Jaké věci?"

"Nejsem si úplně jistej, ale podle všeho je Kalandra stále naživu a nějak se zapletl do plánu, kterej chystá Hertzmann s Kaplanem. Je to spolu nějak provázaný a všechno to působí dost zvláštně."

Nechápal jsem souvislosti a když jsem se ptal, Solomon se o tom už dál nechtěl bavit. Radši změnil téma a začal vykládat: "Dělal jsem pro Alexe."

Přikývl jsem a snažil se vypadat, jako kdybych to jméno slyšel poprvé. Radši jsem se nezmiňoval o tom, že jsme se s Alexem už potkali a nerozešli jsme se zrovna v dobrém. Měli jsme spolu nějaké jednání a on mi začal nepříjemně zasahovat do života. Já pak golfovou holí rozmlátil přední sklo jeho auta a pak se po mě pustily ty jeho dvě gorily. Alex Čedič byl mladý podnikatel se svérázným způsobem jednání. Nebyl příliš vysoký, neměl jednu nohu a věčně byl zavřený v nějakých kobkách.[[100]]

"Pak jsem od něj odešel" pokračoval Solomon, "a chvíli pracoval v moc pěkném knihkupectví na náměstí pro chlapa, kterému jsme říkali B.B. Ale nešly mu obchody a proto jsem musel jít. Vrátil jsem se k Alexovi a dělal u něj do té doby, než se loni v únoru zhroutil a zmizel. Byla to hodně nepříjemná věc, zvlášť, když se několik měsíců před tím úplně stejně ztratila jeho sestra, do které byl K. kdysi tak strašně zamilovaný. Klendra říkával: 'Vždycky musíš mít nějakej exit plán. Musíš bejt připravenej odejít. Rozumná varianta je definitivně zmizet. Je to něco jako závěť, až na to, že nemusíš bejt nutně po smrti, i když se to fakticky stane. Exitus, cesta ven. Buď připravenej všechno obětovat, spálit za sebou všechny mosty, všechno smazat a zmizet, přestat existovat.' Alex ho poslechnul. Ale sám Kalandra byl jedinej, kdo to udělal dvakrát. On trpěl jako zvíře. Neuvěřitelně ho mučil ambivalentní vztah naprosto ke všemu. Všechno zároveň miloval i nenáviděl. Vezmi si mezilidský vztahy. On chtěl kamarády, chtěl mít někoho blízkého, ale přitom nesnášel lidi, praly se v něm obrovský protichůdný síly, který ho ničili. Někdy je přemáhal a někdy byly silnější a drtily ho. Nakonec to nevydržel a musel zmizet."

"Tenhle pocit mám celý život," řekl jsem a na rukách jsem měl husí kůži. "Zároveň chci i nechci a nerozumím tomu. Cítím odpor k věcem, které mě baví a které mám rád."

Pak Carl vyprávěl o Virtuálním místě, kterému také říkal Interzóna. Byla to obdoba naší Zóny - neexistující snové místo umístěné přesně uprostřed vesmíru. "Nejde o skutečnou lokaci, je to duševní princip, který K. a teď i mě pomáhá přežít mizérii a smutek tohohle světa. Virtuálního místa se dá dosáhnout pod vlivem Drogy, duševním cvičením nebo ve stavu úplné nepříčetnosti, kdy vlastně nevíš jestli jsi už v bezvědomí nebo pořád ovládáš svoje tělo. Většina z těch, kteří prožili Šílenství v Interzóně, si delirium podrobně nepamatuje. Ale starej dobrej Klendrax si dokázal v jeho průběhu dělat podrobné zápisy.[[20]]"

"Stejně tak Peo." Otočil jsem se za sebe.

"Co?" zeptal se Peo nechápavě.

"Tak to si asi pletu s něčím jiným," odvětil jsem prostě. Vždycky jsem si myslel, že Peo ví, co všechno zaznamenal v tom balíku papírů nadepsaných Deníky mrtvého muže, jehož část se spolu se mnou rozmočila ve vodách prosincové Vltavy. Ale skutečnost, že si nic takového nepamatuje, by změnila úplně všechno.

Z úvah mě vytrhl Carl Solomon, když pokračoval ve vyprávění o mystické Jitce Kovalové a jeho minulé přítelkyni Anet Val.

"Svět je malý," vtrhl mu do řeči Peo. "S Anit se už známe. Dalo by se říct, že jsme se párkrát potkali. Tak vy dva jste spolu chodili?"

"Jo, dalo by se to tak říct," podíval se stranou a kousl se do rtu. "Ale potom, co Klendra zmizel, jsem začal bejt neklidnej, choval jsem se divně, ruplo mi v bedně a táhlo mě to pryč, na cesty. Podvědomě jsem cítil, že chci zase bejt sám a svobodnej uprostřed světa. Tý touze jsem nemohl vzdorovat, zbláznil bych se. Všechno muselo skončit."

Poslouchal jsem ho a ani jsem nedýchal. Z každého jeho slova jsem cítil obrovský smutek a veliký dávný příběh skrytý za oponou času, ze kterého jsem se dozvídal jenom nepatrné útržky. "Jen pokračuj, pokračuj," pobídl jsem ho a na rukou mi zase naběhla husí kůže.

"Nevím, co bych dodal. Bylo to dávno a už je to pryč. Ale teď se tu děje něco divnýho a myslím, že vy dva jste ve velkým nebezpečí." Zahloubal se a pak dodal: "Raiden to už musela vědět, musela vás varovat."

"Jestli myslíš Ruby, ona před nějakou dobou zmizela a nevíme, kde je."

"To je zvláštní. Skusím zjistit, co se s ní děje a když tak vám dám echo."

"A vůbec," zeptal jsem se na konec, "jak jsi přišel ke svému jménu?"

"K., tedy Kalandra mě našel na břehu Vltavy s amnézií a touhle ránou na čele," ukázal si na jizvu. "Jediná věc, kterou jsem u sebe měl, byla báseň Kvílení, která začíná věnováním, která zní: pro Carla Solomona. Zbytek je historie."

Odešel a s ním na čas odešlo i moje duševní strádání. Zase jsem cítil, jak mi hoří hlava a pálí žíly na předloktí a chce se mi křičet a jsem plný sil. Byl to také nesnesitelný pocit, ale správně nesnesitelný, živelný a nespoutaný. Sinusoida šílenství se odlepila ode dna a strmě stoupala k excitovanému maximu.

"Musíme - někam - jít. Musíme - něco - udělat. Musíme - TO - najít." Hrnul jsem za sebe slova, klepal jsme se, těkal jsem očima. Cukalo ve mě maso a vařily se vnitřnosti. Oči mi zářily touhou a nadějí a smutkem. Pohltila mě Zuřivost svatá. "Jdeme," odstartoval jsem běh po betonové překážkové dráze, která vedla do Svobodného Přístavu.


"Všechno nějak skončí. Všechno nějak dopadne," napsal Carl Solomon na balík, ve kterém mi za několik měsíců poslal špatně ofocenou čtvrtinu Řezáčova románu K. "Čti, v každém slově je pravda jednoho století. Stálo mě hodně práce, abych sehnal aspoň tenhle kousek." Ale zase jsem nechápal, unikaly mi souvislosti. Pod obyčejným příběhem o detektivovi, který vyšetřuje případ padělatele peněz, se skrýval skutečný děj, byl dokonale zašifrovaný a čtenář měl vždycky pocit, že chybí jenom jeden kousek, aby se dozvěděl celou pravdu, ale když dostal chtěnou odpověď, objevil dalších dvacet nezodpovězených otázek.


publikováno 13. 8. 2015

příbuzné články:
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan
Terminalita #25 - Anit
Terminalita #27
Terminalita #19 - Tetování

sem odkazují:
A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...
Terminalita