k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #26 - Carl Solomon

13. 8. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

„Všichni jsme umí­ra­jící zví­řata,“ chrap­těl poz­ději Carl So­lo­mon.

Peovi se mě po­da­řilo po ně­ko­lika dnech vy­táh­nout ven na vzduch, abych viděl to větrné a chladné léto o kterém se mi dlouho zdálo a po­tkali jsme So­lo­mona. Během té doby jsem jenom mlčky ležel, ne­do­ká­zal jsem nic udělat, ne­do­ká­zal jsem se ani najíst, ani si uvařit čaj a bral jsem velké dávky prášků proti bo­lesti. Peo můj stav těžce nesl, do­pa­dal na něj a drtil ho. Byli jsme pro­po­jeni psi­o­nic­kým spo­je­ním, z mozku do mozku, přímo linka Ce­re­bral cortex, na­la­děni na stej­nou frek­venci. Při­pa­dal mi bledý a křehčí než ob­vykle.

Anit nás ne­chala u sebe v bytě pár dní, ale skoro jsme ji ne­vi­děli. Vstá­vala brzo ráno a při­chá­zela večer. Na rozdíl on nás – zvířat chy­ce­ných v kleci – žila.

Anit byd­lela v po­di­vu­hod­ném bytě, o kterém se mi jednou zdálo. Byl umís­těn ve dvou hor­ních pa­t­rech ja­ké­hosi še­di­vého domu ztra­ce­ného ve spleti ulic me­t­ro­pole. Když jsem ho poprvé viděl, divil jsem se. Jednak jak si to Anit vlastně mohla do­vo­lit, když sama říkala, že na tom s fi­nan­cemi není nijak vesele a pomoc svých bratrů vy­tr­vale odmítá. Ale nej­větší údiv vzbu­zo­val fakt, jak něco ta­ko­vého vůbec vzniklo. Její byt na první pohled vy­pa­dal docela malý, ale přesto na­bí­zel dost pro­storu a hlavně: za­bí­ral dvě patra. Ne celá. Šlo o vý­sle­dek nějaké po­divně pře­stavby, kdy někdo koupil dvě patra nad sebou a pro­po­jil je schody. Vy­tvo­řil tak ob­rov­ský apartmán. Pak se nej­spíš od­stě­ho­val a možná po­tře­bo­val rychle peníze, ale nikdo si nemohl do­vo­lit koupit celý jeho byt. Na řadu přišli zed­níci a příč­kami obyt­nou plochu rozkous­ko­vali na ně­ko­lik men­ších podle přání zá­jemců. Po­stupně uku­so­vali pro­stor, řezali ho a krá­jeli. Na­ko­nec zů­stalo jenom scho­diště, které spo­jo­valo jednu temnou míst­nost dole, kudy se pů­vodně vchá­zelo, s jinou asi tře­ti­no­vou míst­ností nahoře jejíž dvě stěny byly pro­sklené a do­konce u ní byl i ma­ličký bal­ko­nek. Zbou­rat schody a znovu za­ce­lit strop bylo mnohem dražší než po­sta­vit ně­ko­lik příček a tak po sta­veb­ních úpra­vách zůstal mezi ostat­ními byty vklí­něn tento obytný hybrid o který nikdo neměl zájem. Nikdo kromě Anit. Potom, co se ve zlém ro­ze­šla se svými rodiči, musela někam složit hlavu. V té době byli její bratři na cestách a ne­mohli jí pomoci něco sehnat. Nedalo se nic dělat. Musela to vzít, ale ne­li­to­vala. Během týdnů a měsíců se do svého bytu za­mi­lo­vala. Měl svoje zvláštní ne­prak­tické kouzlo, ale ma­ličká horní míst­nost plná slunce byla ne­u­vě­ři­telná. Tam měla svůj stůl, svoje křeslo a svoje sou­kromí. V prv­ních dnech nás tam nerada viděla a museli jsme celou dobu trávit v tmavé dolní míst­nosti. Když Peo nahoru vkro­čil a roz­hlédl se ši­ro­kým pro­skle­ním, sa­mo­volně ho na­padla slova: „Ser­ve­rovna času.“

Sám jsem vět­šinu ležel s bo­lestmi zad a mlčel. Peo ne­sná­šel ticho a často něco vy­prá­věl. Te­le­pa­ticky pozal, že chci po­slou­chat. Vy­prá­věl různé věci. Vy­prá­věl o své malé sestřičce, která má talent ma­lo­vání a které kdysi koupil tablet Intuos. Vy­prá­věl, jak se mě snažil najít minulé jaro, jak na­ver­bo­val ně­ko­lik stal­kerů a hledal online i IRL, ale ne­da­řilo se mu ob­je­vit vůbec žádnou stopu a pak mě ná­ho­dou potkal v Dej­vi­cích v Tech­nické ulici. Vy­prá­věl, jak jsme kdysi dávno kopali ten hrob, jak jsme pro­jíž­děli mrt­vými městy a ves­ni­cemi v bývalé vo­jen­ské ob­lasti, byla noc, kraj po­to­pený do mlhy, kde dvě čer­no­šedé si­lu­ety kopou hrob. Běhel mi mráz po zádech při té vzpo­mínce. Vy­prá­věl také o Browbac­kovi v době před cestou do Švéd­ska, kdy mě ještě neznal. Vy­prá­věl o Anně Marii J. Vy­prá­věl o Orlím hnízdě neboli Proxy, jak říkal svému domovu na Severu. Jednou se zmínil o svém otci – pod­ni­ka­teli, který měl sta­rosti s kon­ku­rencí a občas ho slyšel při te­le­fo­ná­tech s Gar­ciou, jak na­dá­val na ně­ja­kého Igora. Vy­prá­věl o své ba­bičce – ša­mance, která málem zabila člo­věka a strá­vila tři měsíce ve vězení. Vy­prá­věl proč ho Blac­kHat ne­snáší. Vy­prá­věl o ma­sa­kru v klubu Big R., který poz­ději shodou náhod koupil Garcia.105

Když na něj pak drtivě do­padla samota, vzal mě za rameno a řekl: „Pojď.“ A hned na chod­níku před domem jsme vra­zili do Carla So­lo­mona – za­cu­chané vlasy, za­mra­čená obočí. Byl ne­vy­spalý a oči­vidně se už ně­ko­lik dní nemyl. Bylo na něm vidět, že poznal, co se mnou děje a že tomu rozumí. Chtěl se s námi bavit, skoro jako kdyby na nás čekal a krou­žil kolem baráku ně­ko­lik dnů, abychom se teď jakoby ná­ho­dou po­tkali. Sedli jsme si do stínu ka­várny, která byla vždycky za rohem kousek cesty z li­bo­vol­ného místa pla­nety. Carl se mračil a poz­ději říkal: „Kaž­dého z nás život jednou semele na prach. Dřív nebo poz­ději se to musí stát. Po­dí­vej, nej­lepší sto­paři naší doby, všichni ge­ni­ální blázni a střelci jsou už dávno po smrti, nebo jim ruplo v bedně a zmi­zeli. Jsou pryč. Ge­ni­a­lita s sebou vždycky nese ne­bez­pečí Ší­len­ství a všechny du­ševní cho­roby jsou ne­u­vě­ři­telně slo­žitý, těžko roz­po­zna­telný a málo to­le­ro­vaný zdra­výma lidma. Někdy je fajn, sbalit se a zmizet, někdy je to nutný, ale někdy to bo­hu­žel nejde. Při­pravte se na nej­horší, sta­hu­jou se mračna,“ dořekl, mračil se a za­myš­leně se kousal do nehtu. So­lo­mon byl velice una­vený, měl kruhy pod očima, těžká víčka, mhou­řil oči. Bylo mu asi 26 let a byl to menší rváč, široká ramena, drobný ostře řezaný ob­li­čej, za­rostlý, hnědé dlouhé těžké vlasy a nad levým okem stará jizva. Těžce vy­de­chl a zeptal se: „Víš, jaký to je, když ti dob­ro­volně umře nej­lepší ka­ma­rád? Ro­zu­míš: dob­ro­volně, pro Kris­tavy rány.“

„Tak trochu vím o čem je řeč,“ kout­kem oka jsem se po­dí­val na Pea.

„Jed­noho dne můj drahej ka­ma­rád Ka­lan­dra zmizel, vy­pa­řil se, zkrátka pře­stal exis­to­vat. I když po něm nic ne­zů­stalo, předal mi po­cho­deň svého ší­len­ství. Tady máš a dělej, plá­po­lej, vy­buchni, hned teď, dělej. Všechno potom šlo do háje. Bože můj, jak já bych ho teď rád viděl, jak já bych ho rád potkal a zeptal se ho, co dělal celé ty roky a zase s ním vy­ra­zil na cestu od­ni­kud nikam. Ale oba víme, že to není možné. Zvlášť ne teď, když se dějou všechny tyhle věci.“

„Jaké věci?“

„Nejsem si úplně jistej, ale podle všeho je Ka­lan­dra stále naživu a nějak se za­pletl do plánu, kterej chystá Her­t­zmann s Kap­la­nem. Je to spolu nějak pro­vá­zaný a všechno to působí dost zvláštně.“

Ne­chá­pal jsem sou­vis­losti a když jsem se ptal, So­lo­mon se o tom už dál ne­chtěl bavit. Radši změnil téma a začal vy­klá­dat: „Dělal jsem pro Alexe.“

Při­kývl jsem a snažil se vy­pa­dat, jako kdy­bych to jméno slyšel poprvé. Radši jsem se ne­zmi­ňo­val o tom, že jsme se s Alexem už po­tkali a ne­ro­ze­šli jsme se zrovna v dobrém. Měli jsme spolu nějaké jed­nání a on mi začal ne­pří­jemně za­sa­ho­vat do života. Já pak gol­fo­vou holí roz­mlá­til přední sklo jeho auta a pak se po mě pus­tily ty jeho dvě gorily. Alex Čedič byl mladý pod­ni­ka­tel se své­ráz­ným způ­so­bem jed­nání. Nebyl příliš vysoký, neměl jednu nohu a věčně byl za­vřený v ně­ja­kých kob­kách.100

„Pak jsem od něj odešel“ po­kra­čo­val So­lo­mon, „a chvíli pra­co­val v moc pěkném knih­ku­pec­tví na ná­městí pro chlapa, kte­rému jsme říkali B.B. Ale nešly mu ob­chody a proto jsem musel jít. Vrátil jsem se k Ale­xovi a dělal u něj do té doby, než se loni v únoru zhrou­til a zmizel. Byla to hodně ne­pří­jemná věc, zvlášť, když se ně­ko­lik měsíců před tím úplně stejně ztra­tila jeho sestra, do které byl K. kdysi tak strašně za­mi­lo­vaný. Klen­dra ří­ká­val: 'Vždycky musíš mít ně­ja­kej exit plán. Musíš bejt při­pra­ve­nej odejít. Ro­zumná va­ri­anta je de­fi­ni­tivně zmizet. Je to něco jako závěť, až na to, že ne­mu­síš bejt nutně po smrti, i když se to fak­ticky stane. Exitus, cesta ven. Buď při­pra­ve­nej všechno obě­to­vat, spálit za sebou všechny mosty, všechno smazat a zmizet, pře­stat exis­to­vat.' Alex ho po­slech­nul. Ale sám Ka­lan­dra byl je­di­nej, kdo to udělal dva­krát. On trpěl jako zvíře. Ne­u­vě­ři­telně ho mučil am­bi­va­lentní vztah na­prosto ke všemu. Všechno zá­ro­veň mi­lo­val i ne­ná­vi­děl. Vezmi si me­zi­lid­ský vztahy. On chtěl ka­ma­rády, chtěl mít někoho blíz­kého, ale přitom ne­sná­šel lidi, praly se v něm ob­rov­ský pro­ti­chůdný síly, který ho ničili. Někdy je pře­má­hal a někdy byly sil­nější a drtily ho. Na­ko­nec to ne­vy­dr­žel a musel zmizet.“

„Tenhle pocit mám celý život,“ řekl jsem a na rukách jsem měl husí kůži. „Zá­ro­veň chci i nechci a ne­ro­zu­mím tomu. Cítím odpor k věcem, které mě baví a které mám rád.“

Pak Carl vy­prá­věl o Vir­tu­ál­ním místě, kte­rému také říkal In­ter­zóna. Byla to obdoba naší Zóny – ne­e­xis­tu­jící snové místo umís­těné přesně upro­střed vesmíru. „Nejde o sku­teč­nou lokaci, je to du­ševní prin­cip, který K. a teď i mě pomáhá přežít mi­zé­rii a smutek to­ho­hle světa. Vir­tu­ál­ního místa se dá do­sáh­nout pod vlivem Drogy, du­šev­ním cvi­če­ním nebo ve stavu úplné ne­pří­čet­nosti, kdy vlastně nevíš jestli jsi už v bez­vě­domí nebo pořád ovlá­dáš svoje tělo. Vět­šina z těch, kteří pro­žili Ší­len­ství v In­ter­zóně, si de­li­rium po­drobně ne­pa­ma­tuje. Ale starej dobrej Klen­drax si do­ká­zal v jeho prů­běhu dělat po­drobné zápisy.20

„Stejně tak Peo.“ Otočil jsem se za sebe.

„Co?“ zeptal se Peo ne­chá­pavě.

„Tak to si asi pletu s něčím jiným,“ od­vě­til jsem prostě. Vždycky jsem si myslel, že Peo ví, co všechno za­zna­me­nal v tom balíku papírů na­de­psa­ných Deníky mrt­vého muže, jehož část se spolu se mnou roz­mo­čila ve vodách pro­sin­cové Vltavy. Ale sku­teč­nost, že si nic ta­ko­vého ne­pa­ma­tuje, by změ­nila úplně všechno.

Z úvah mě vytrhl Carl So­lo­mon, když po­kra­čo­val ve vy­prá­vění o mystické Jitce Ko­va­lové a jeho minulé pří­tel­kyni Anet Val.

„Svět je malý,“ vtrhl mu do řeči Peo. „S Anit se už známe. Dalo by se říct, že jsme se pár­krát po­tkali. Tak vy dva jste spolu cho­dili?“

„Jo, dalo by se to tak říct,“ po­dí­val se stra­nou a kousl se do rtu. „Ale potom, co Klen­dra zmizel, jsem začal bejt ne­klid­nej, choval jsem se divně, ruplo mi v bedně a táhlo mě to pryč, na cesty. Pod­vě­domě jsem cítil, že chci zase bejt sám a svo­bod­nej upro­střed světa. Tý touze jsem nemohl vzdo­ro­vat, zbláz­nil bych se. Všechno muselo skon­čit.“

Po­slou­chal jsem ho a ani jsem ne­dý­chal. Z kaž­dého jeho slova jsem cítil ob­rov­ský smutek a veliký dávný příběh skrytý za oponou času, ze kte­rého jsem se do­zví­dal jenom ne­pa­trné útržky. „Jen po­kra­čuj, po­kra­čuj,“ pobídl jsem ho a na rukou mi zase na­běhla husí kůže.

„Nevím, co bych dodal. Bylo to dávno a už je to pryč. Ale teď se tu děje něco div­nýho a myslím, že vy dva jste ve velkým ne­bez­pečí.“ Za­hlou­bal se a pak dodal: „Raiden to už musela vědět, musela vás va­ro­vat.“

„Jestli myslíš Ruby, ona před ně­ja­kou dobou zmi­zela a nevíme, kde je.“

„To je zvláštní. Skusím zjis­tit, co se s ní děje a když tak vám dám echo.“

„A vůbec,“ zeptal jsem se na konec, „jak jsi přišel ke svému jménu?“

„K., tedy Ka­lan­dra mě našel na břehu Vltavy s amné­zií a touhle ránou na čele,“ ukázal si na jizvu. „Jediná věc, kterou jsem u sebe měl, byla báseň Kví­lení, která začíná vě­no­vá­ním, která zní: pro Carla So­lo­mona. Zbytek je his­to­rie.“

Odešel a s ním na čas odešlo i moje du­ševní strá­dání. Zase jsem cítil, jak mi hoří hlava a pálí žíly na před­loktí a chce se mi křičet a jsem plný sil. Byl to také ne­sne­si­telný pocit, ale správně ne­sne­si­telný, ži­velný a ne­spou­taný. Si­nu­so­ida ší­len­ství se od­le­pila ode dna a strmě stou­pala k ex­ci­to­va­nému maximu.

„Musíme – někam – jít. Musíme – něco – udělat. Musíme – TO – najít.“ Hrnul jsem za sebe slova, klepal jsem se, těkal jsem očima. Cukalo ve mě maso a vařily se vnitř­nosti. Oči mi zářily touhou a nadějí a smut­kem. Po­hl­tila mě Zu­ři­vost svatá. „Jdeme,“ od­star­to­val jsem běh po be­to­nové pře­káž­kové dráze, která vedla do Svo­bod­ného Pří­stavu.


„Všechno nějak skončí. Všechno nějak do­padne,“ napsal Carl So­lo­mon na balík, ve kterém mi za ně­ko­lik měsíců poslal špatně ofo­ce­nou čtvr­tinu Ře­zá­čova románu K. „Čti, v každém slově je pravda jed­noho sto­letí. Stálo mě hodně práce, abych sehnal aspoň tenhle kousek.“ Ale zase jsem ne­chá­pal, uni­kaly mi sou­vis­losti. Pod oby­čej­ným pří­bě­hem o de­tek­ti­vovi, který vy­šet­řuje případ pa­dě­la­tele peněz, se skrý­val sku­tečný děj, byl do­ko­nale za­šif­ro­vaný a čtenář měl vždycky pocit, že chybí jenom jeden kousek, aby se do­zvě­děl celou pravdu, ale když dostal chtě­nou od­po­věď, ob­je­vil dal­ších dvacet ne­zod­po­vě­ze­ných otázek.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz