k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #25 - Anit

CC by-nc (via)

Ať už jsme s Anit chtěli jet kam­koli, vy­stou­pili jsme na půli cesty. Bylo příliš horko, vlak byl příliš narvaný a neměl kli­ma­ti­zaci.

Aneta Va­len­tová, které přá­telé a známí říkali Anet Val nebo jenom Anit byla úžasná. Měla černé vlasy, byla mírně opá­lená, usmě­vavá, přá­tel­ská, ote­vřená a ne­zkrotně lidská. Šlo o na­prostý pro­ti­pól Ruby, což se dalo říct téměř o ja­kém­koli člo­věku, který nebyl ne­spavý hy­perak­tivní so­ci­o­pa­tický blázen. Byla velice cí­le­vě­domá a tento rozdíl jsme za­krátko sami po­znali. Ruby si nikdy ne­vy­ty­čo­vala žádný cíl, ne­vě­děla, čeho chce v životě do­sáh­nout, byla cha­o­tik. Ná­hodně dělala věci, které jí bavily a shodou náhod v nich do­sa­ho­vala mi­s­trov­ství. Byla ob­da­řená bohem, nebo spíš jak by řekl Raoul Duke: Byla jedním z pro­to­typů sa­mot­ného boha. Na­du­paný mutant, ne­plá­no­vaný pro sé­ri­o­vou výrobu. Moc divný na to, aby žil, moc vzácný na to, aby zemřel. Anit byla pravý opak, všechno si musela vydřít, na všechno se sou­stře­dila a plá­no­vala. Říkala, že za velkou část, toho jaká je, vděčí svým bra­t­rům, kteří ji vedli na správ­nou cestu a čás­tečně jí vy­cho­vá­vali. Na druhou stranu nebyla pedant a na­pří­klad její vztah k uklí­zení byl velice laxní. Aspoň v tomto bodě se sho­do­vala s Ruby. Byli si také čás­tečně po­dobné: obě měly dlouhé vlasy v barvě ha­vraní černi. Ale ve všem ostat­ním se lišily. Brzy jsme si všimli, jak je Anit vy­bí­ravá v ob­le­čení a jak roz­sáhlý má šatník. Ruby se o tyhle věci pra­málo sta­rala. Vět­ši­nou si vy­sta­čila s jed­no­du­chým vzor­cem: po­stava at­letky + ob­le­čení ve­li­kostí přesně na hraně = vypadá to dobře. Pře­kva­pivě její ma­gická for­mule fun­go­vala. Nej­radši nosila něco, čemu říkala Ge­ne­rický ná­těl­ník verze 2, který ji – opět pře­kva­pivě – slušel. Vždycky vy­vo­lá­vala po­zor­nost u mužů, ale vět­ši­nou ji zne­u­ží­vala pro kruté žerty.

Anit, skrý­va­jící se na in­ter­netu za pře­zdív­kou A-Lng, kterou už naše scan­nery so­ci­ál­ních sítí dávno za­in­de­xo­valy, stu­do­vala na Sta­vební fa­kultě Ge­o­dé­zii a kar­to­gra­fii, ale kvůli ne­ve­selé ži­votní si­tu­aci musela pře­ru­šit stu­dium. Sama nám poz­ději říkala, že si není jistá, jestli je to pro ní ta pravá cesta. Měla po­chyb­nosti a to ji dělalo lid­skou. Na rozdíl od Ruby, která se do něčeho vrhla po hlavě a pak, když ztra­tila zájem, to jed­no­duše od­kopla. Nikdy příliš ne­ře­šila po­druž­nosti jako peníze.

Nej­větší pře­kážku jsem viděl v tom, že na rozdíl od nás Anit nebyla po­čí­ta­čový geek. Z toho důvodu jsem byl pře­svěd­čený, že dlou­ho­dobé sou­žití nebude možné. V té době jsem ne­vě­děl, jak strašně jsem se mýlil.

Stáli jsme ve stínu na za­stávce, ale i tak nás vy­sá­valo to vra­žedné vedro a my byli příliš una­vení a uta­haní a ne­vy­spalí. Bolely nás hlavy, trpěli jsme chro­nic­kou ko­co­vi­nou z yagé, těžce se nám dý­chalo, bolely nás klouby a pořád jsme v hloubi duše cítili tu ne­vý­slov­nou bez­na­děj, která vy­plou­vala ve chví­lích samoty a ticha a po­hl­co­vala a ro­ze­ží­rala nás ze­vnitř me­lan­cho­lic­kou ky­se­li­nou. Sna­žili jsme se jí pře­řvat a proto jsme s až se­bez­ni­ču­jící touhou vy­hle­dá­vali spo­leč­nost a hluk a chlast – in­gre­di­ence Léku, který do­časně utlumí Nemoc, ale její cel­kový průběh vý­razně urychlí.

Anit zívla a pro­táhla se. Po­dí­val jsem se na ní a po­mys­lel si, že ona může mít jenom ml­ha­vou po­tu­chu o tom utr­pení, které jsem s Peem a Ruby pro­ží­val.

Za chvíli jsme po­tkali Davida Barana a Petra Ba­la­bána, jak se s línými výrazy pomalu valili ulicí na velké dvou­místné čtyř­kolce. Za­sta­vili těsně u nás a motor pře­stal bu­rá­cet.

„Co tady děláte v tomhle vedru? Po­tře­bu­jete gol­fové boty, jinak se odsud ne­mů­žete dostat živí. Sle­dujte ten asfalt, není možné chodit v tomhle blátě.96 “ Co slovo to náznak. Pak ukázal oběma palci za záda. „Na­sed­něte.“

Opa­trně jsme se na­lo­dili. Já a Anit na přední nosič, Ruby a Peo na zadní a Petr nás od­vá­žel velice pomalu a velice opa­trně, abychom ne­po­pa­dali a ne­u­to­pili se ve vl­no­bití roz­tek­lého as­faltu. Byl právě jeden z mála do­o­pravdy hor­kých dnů tohoto léta. První týdny jenom pršelo a v pře­stáv­kách mezi kap­kami deště, kdy vy­svitlo slunce, se ke slovu při­hlá­silo to po­divné počasí, kdy sice sví­tilo slunce, ale přesto bylo chladno a ne­u­stále foukal vítr. Ale teď Helios pře­vzal vládu a snažil se nás roz­ta­vit.

Mraky po obloze klouzaly jako líné velryby.

„Takhle se ne­do­ži­jeme večera, pojďte někam do stínu.“

Seděli jsme na stromě a jedli švestky přímo z koruny, na jedné větvi já a Peo, o větev níž pak jenom v krát­kých kraťa­sech Petr Ba­la­bán a David Baran – na­vzá­jem cho­robně po­sedlí svými těly a na větvi vedle Anit a Ruby. Všude kolem nás se roz­hos­tilo ne­ko­nečné a pří­jemné ticho pod­bar­vo­vané ma­xi­málně hu­če­ním vlaku v dálce. Peo dal slu­chátka na krk, trochu přidal hla­si­tost a hudba se linula jako ba­revná stuha v bílém tichu horka. K uším mi za­le­tělo And So I Watch You From Afar, což bylo něco fan­tas­tic­kého. Už od za­čátku se mi do uší pouš­těl hutný zvuk kytar, který po­stupně pře­chá­zel od ne­i­den­ti­fi­ko­va­tel­ného zvu­ko­vého bor­delu a chaosu. Jak skladby ply­nuly, přišel čas na hra­vost a pohodu v Eat the city, eat it whole.103 Zády jsem se po­lo­žil do vi­d­lice větví a nej­ra­ději bych usnul. Bylo líné od­po­ledne a nikomu z nás se ne­chtělo nic dělat. Čekali jsme, až se setmí, abychom mohli začít nanovo. Všichni čekali na setmění. Všechny pa­ra­zi­tické formy života obý­va­jící Me­t­ro­po­lis byly za­lezlé v kli­ma­ti­zo­va­ných be­to­no­vých norách, ze nichž jim vy­ku­ko­valy jenom oči, mžou­raly do slunce, sle­do­valy ho­dinky a sna­žily se urych­lit běh času. Věděli, že až slunce zmizí, začnou zase žít.


Přišla noc a začala druhá party v ho­ří­cím domě, kde se uká­zalo celé pa­nop­ti­kum po­krou­ce­ných figur. Té noci jsme viděli Ruby na­po­sledy.


Pro­bu­dil jsem se u Anit na pod­laze. Ote­vřel jsem oči a bez hnutí zíral do stropu a nechal na sebe padat prach. Pálila mě před­loktí, měl jsem na nich ně­ko­lik dlou­hých čer­ve­ných jizev. Tělo mě pře­stalo po­slou­chat, chtěl jsem se zved­nout, ale neměl jsem sílu, neměl jsem odvahu. Ší­len­ství po­kra­čo­valo, pořád trvalo a ne­u­stále mě ničilo, ale přesto jsem si ho užíval, mi­lo­val jsem ho a pomocí něj jsem se TO snažil najít. Chtěl jsem do­sáh­nout něčeho ne­u­cho­pi­tel­ného a ta snaha mě teď vy­pla­vila na pís­čité břehy a vy­sou­šelo mě slunce. Byl to pe­ri­o­dicky se opa­ku­jící stav, na­prosto ne­od­vratný, ale přesto těžko sne­si­telný. Vzpo­mněl jsem si na Ruby a přišla chvíle ja­ké­hosi du­šev­ního vy­stříz­li­vění, vy­hla­do­vění. Musely být nejméně tři hodiny od­po­ledne, slunce se od­rá­želo od parket a sví­tilo mi na jednu tvář. Byl jsem sám a ten den mi při­pa­dal ne­ú­nosně pustý. Padla na mě ne­vý­slovná bez­na­děj a moje du­ševní strá­dání se opět stalo jenom těžko sne­si­tel­ným.

Ve čtyři hodiny jsem lehce pohnul hlavou, v pět jsem se s ná­ma­hou po­sa­dil, v šest jsem začal chodit.

Během ma­ra­tonu Ší­len­ství jsem utr­pení za­há­něl al­ko­ho­lem, za­měst­ná­val mozek i tělo na sto pro­cent, abych Cho­robě nedal šanci za­mo­řit mysl a šířit se tep­nami. Ale v prázd­ných dnech poté, co zmi­zela Ruby a my se museli vy­stě­ho­vat ze starého bytu, na mě padly černé myš­lenky a nej­hlubší chmury. Začal jsem si při­pa­dat jako v žaláři, v hlu­boké kobce života. Na­jed­nou mě nic ne­lá­kalo, ztra­til jsem veš­ke­rou ener­gii a stal jsem se pa­siv­ním di­vá­kem mí­je­jí­cího času. Pře­stal jsem mluvit, pře­stal jsem se smát a na nohách mě drželo jenom to, že Peo byl vždycky poblíž a někdy mě po­plá­cal po ra­me­nou nebo mě objal a já cítil hloubku jeho po­ro­zu­mění. Ne­do­ká­zal jsem spát, bo­lesti kloubů, hlavně zá­pěstí a zad se vrá­tily a při­daly se k nim úporné bodavé bo­lesti v břiše. V té době jsem si už ob­sta­ral pis­toli a vždycky jsem ji měl na dosah ruky na­bi­tou mi­ni­málně jedním ná­bo­jem.

Na in­ter­netu jsem pak za­va­dil o ně­ko­lik obrazů Vin­centa van Gogha a strnul jsem. Při­pa­daly mi ne­u­vě­ři­telně krásné. Na­jed­nou jako kdy­bych je po­cho­pil. Hvězdná noc nad Rhônou a mnoho dal­ších mi vehnalo slzy do očí a nemohl jsem pře­stat plakat. Hodiny jsem ležel na po­steli a zíral na dis­plej no­te­booku a snažil se co nej­rych­leji vstře­bat každý pixel té nád­hery.97 Věděl jsem, že už to nemůže trvat příliš dlouho.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz