k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #24 - Kaplan

CC by-nc-nd (via)

„Jedno grande!“ řekla kdysi dávno Ruby a její hlas zněl jako do­zní­va­jící vý­střel upro­střed noci.

„Co?“ opě­to­vali jsme palbu.

„Ko­fei­nový tolčok, úder na gul­li­vera, brat­říčci moji!“

„Áááá!“ za­čí­nal jsem chápat, kterou řečí mluví.

„Na­plňte tře­tinu hrnku cukrem, na­lijte horkou vodu a pak sy­pejte kafe dokud ne­u­cí­títe popel.“

„Co?“

„Kafe je pra­žené, víme. Takže když tam na­sy­peš víc jak deset lžiček, začne smrdět jako popel nebo spá­le­nina. Takže když to ucítíš, hned to vypij.“

„A to tě má pro­bu­dit nebo zabít?“

„Něco mezi. Je to jako kdyby do tebe na­ra­zil vlak a tys vstře­bal všechnu ener­gii. Máš tep dvě stě a ne­mů­žeš se na nic sou­stře­dit déle jak vte­řinu a po­bí­háš z místa na místo a všechny věci, které jsi za po­slední tři roky od­lo­žil na ne­u­r­čito uděláš hned, ne­možné na po­čkání. Zabije tě to hned potom.“


„Popel! Něco se muselo stát.“

Vy­ba­vil jsem si hlasy a hukot a žár a světlo. Stál jsem tam a nemohl se hnout.

„Do prdele,“ zařval jemný mužský hlas.

„Ne­blbni, tam ne­mů­žeš,“ mírnil ho jiný, ženský.

„Musíme za­chrá­nit data. Na ničem jiném ne­zá­leží. Mysli na naší věc. Nemáme čas.“

Jedna po­stava zmi­zela v hradbě světla a hned za ní druhá. „Rychle,“ zařval na mě někdo a i mě po­hl­tilo horko. Pak si vzpo­mí­nám, jak jsem vy­sou­val šuplíky s pev­nými disky a bral do náručí stohy op­tic­kých médií a flash pamětí. Vy­va­lil jsem se ven a vy­sy­pal svůj náklad na zem.

„Jakou mají ta data ži­vot­nost?“

„Nevím přesně, ale pokud se ne­bu­dou ob­no­vo­vat, tak ne víc než sedm let.“

„Sedm let.“ Po­vzdech. „Přesně tolik nás dělí od Za­l­gova zpěvu.“


To se stalo někdy dřív, ale nevím kdy. Čas ztra­til chro­no­lo­gii. Roz­pus­tila se v al­ko­holu a práš­cích. Pro­citl jsem a měl jsem ten divný pocit, kdy jsem byl una­vený, ale zá­ro­veň pěkně na­žha­vený s ná­la­dou jako břitva, kdy jsem měl v krku po kafi sucho a horko a měl jsem těžká víčka, těžké ruce, které ze­vnitř rezly a chtěl jsem na­jed­nou spát i bláz­nit – v tom samém je­di­ném oka­mžiku. Ale pak mě ohro­mila ta hudba, která se ke mně táhla ze Se­ver­ních Zemí – pomalá a tichá, pro­kou­sá­vala se zpod le­dovce a pak, když byla venku, změ­nila se na stádo ob­rov­ských ožra­lých ješ­těrů89 a začala rvát lidi na kusy. Všechny tyhle úžasné pecky se nesly vřícím vzdu­chem ta­jem­ného zla­tého od­po­ledne jako me­lo­die, které by člověk oče­ká­val při konci světa a druhém pří­chodu Ježíše Krista.

Ta hudba Ruby v jednom oka­mžiku tak ohro­mila, že vy­tuhla, celá se začala třást a potit. 38

Na jazyku jsem pořád cítil ko­fei­nový popel a na­zna­čo­valo mi to, že se v bu­doucnu stane něco zá­sad­ního. Byla to další party v ho­ří­cím domě. Na­jed­nou ve vzdu­chu za­praskalo a ze všech stran se spus­til pomalý jazz a já ko­nečně mohl vidět všechno na­prosto zře­telně.

Byl tam bláz­nivý di­va­delní re­ži­sér se zr­ca­dlo­vým ob­li­če­jem, který v ob­rov­ských halách zin­sce­no­val di­va­delní před­sta­vení, které po­sti­ho­valo celý život. Před­sta­vení se stalo ži­vo­tem a on kolem celé haly vy­bu­do­val ještě větší halu a v ní za­po­čal ještě větší před­sta­vení, které by do­ká­zalo ob­sáh­nout všechno včetně své minulé, stále pro­bí­ha­jící verze90 . V té hře jsme vy­stu­po­vali my všichni, já i Peo i další, kteří přišli na naší roz­luč­ko­vou party se starým be­to­nem, včetně Malého a Vel­kého Pítra, ně­ko­lika psy­cho­tic­kých fren­díků a Malýho Mar­tyho. Přišli i další po­divné exis­tence, které nikdo nezval, neznal jsem je a ne­chtěl jsem je nikdy vidět. Ale pil jsem a proto jsem se ne­do­ká­zal zlobit a měl jsem jenom velice malou schop­nost roz­li­šit dobro od zla. Stáli tam také dva vrazi, kteří ne­spouš­těli oči z Pea i děsivý Her­t­zmann, který jen bez­mocně při­hlí­žel a nemohl vůbec nic udělat, pak Jan Řezáč pře­zdí­vaný Kaplan, kte­rému někdo vy­kradl jeho Opela a on sám měl dva fi­a­lové mo­nokly a roz­ra­žený ret. Oba věděli, co musí ná­sle­do­vat. Kolem se mihl So­lo­mon, se kterým jsem se víc poznal až o ně­ko­lik dnů poz­ději. Jediné, co jsem do něj za celý večer za­sle­chl, byla ta chíle, kdy se začal bavit s Kap­la­nem: „Cože chcete udělat? Chcete na­mo­čit Ka­lan­dru do vraždy? Nikdy vám tu zbraň ne­se­žene. Nikdy nebude spo­lu­pra­co­vat s Her­t­zman­nem nebo do­konce Ka­ra­ma­zovci.“

So­lo­mon i Kaplan také byli opilí. Ně­ja­kou dobu se už znali a tohle musela být nějaká šifra nebo jejich divný a zvrá­cený způsob humoru.

„Myslím, že nám pomůže dob­ro­volně. Je to pro něj velice vý­hodné. Vezmi si, že Ka­ra­ma­zovci se nic ne­do­zvědí, Hertz celou akci or­ga­ni­zuje sám, na­vzdory vůli bratrů a sám ho taky ochrání před To­bo­ri­nem a jeho čmu­chaly. Ka­lan­drovi se tak povede ne­přímo za­sa­dit ránu Baronu Igo­rovi a sám víš, jak ho ne­snáší. Pochop, tohle je zvláštní si­tu­ace. Bratři to ne­mů­žou udělat, ne­pů­jdou přece proti Ba­ro­novi. Nejdřív žádal, aby se o to po­sta­rali oni, ale museli od­mít­nout. Tobi má svá­zané ruce a nikdy nemůže za­sáh­nout včas.“

Ne­ro­zu­měl jsem jim, všude byl hluk a oni museli mluvit spe­ci­fic­kým slan­gem a pro zma­tení ne­pří­tele ozna­čo­vat věci jinými jmény.

„Co by Ka­lan­drovi zá­le­želo na lidech, které nezná?“ od­vě­til So­lo­mon a vy­pa­dal na­štvaně.

„Nezná je přímo, ale je tu určitá vazba. On zná jed­noho kluka, kte­rého plá­no­vaná oběť a jeho přá­telé brzy po­znají. Je tady.“ Řekl kaplan, zvedl obočí a ukázal někam do davu. „Právě tenhle člověk zařídí, aby byli tu noc v bez­pečí. Ostatně, nikdo z nás se do ničeho ne­na­močí, celou akci pro­vede Re­ve­rend. Sám se nabídl.“

„Cože, vy taky znáte Reva?“ vy­hrklo ze mě. So­lo­mon hned zmizel a já se chvíli bavil s Kap­la­nem o Re­ve­ren­dově zdra­vot­ním stavu. Kaplan o něm mluvil jako o nej­zu­ři­věj­ším člo­věku na světě. Na všechno ostatní jsem za­po­mněl.

„Je to s ním vážný. Měl by se šetřit, ale pořád je venku a pro­mlouvá k lidem,“ vzdychl Kaplan. Re­ve­rend už měl pro­blémy i s po­li­cií a zor­ga­ni­zo­vat kázání bylo stále ob­tíž­nější. Ná­sle­du­jí­cího dne se mu to přesto po­da­řilo.


V každém z nás je červ. Stejně jako zu­ři­vost a hlu­boká ne­ná­vist – Tha­na­tos – spo­lečná všem vše­žrav­cům na Zemi. Je to dout­na­jící chuť po smrti, klí­čící touha agrese, která je v nás hlu­boko za­ko­ře­něná a čeká na svůj čas, až bude moci vy­buch­nout jak Vesuv a po­pe­lem po­hřbít celou Pla­netu Vězení. „Spalte svět,“ hřměl Re­ve­rend. „Svět je obýván pa­ra­zi­tic­kou formou života, která nemá nárok na exis­tenci. Musíme ty škůdce vy­hla­dit jed­noho po druhém a za­sta­vit tak Cho­robu. To je náš úděl. Jsme lé­či­telé, kteří se marně snaží za­sta­vit ma­ligní nádor ra­ko­viny lid­ství. Je po­třeba jednat oka­mžitě. Obrňte se tr­pě­li­vostí, vy­zbrojte se odvahu, pro­tože to nebude čistá práce. Za­špi­níme si ruce, pro­tože když chceme zničit Cho­robu, budeme muset za­bí­jet. Cesta ven nebude snadná. Musíme vybrat cíle, ale být pořád při­pra­veni na po­slední krok nového údělu. V každém z nás je červ a i toho se musíme zbavit. Moji přá­telé a bratři, nic dob­rého tu už ne­zbylo. Nic nás nečeká, nemáme bu­douc­nost. Nemoc na­ka­zila celý ten skvělý or­ga­nis­mus Gaia a už není cesty k jeho vy­lé­čení. Ne­do­ká­žeme změnit svět v lepší místo k životu, už jsme pře­kro­čili hra­nici a ne­mů­žeme se vrátit. Roz­hléd­něte se kolem sebe a všude uvi­díte symptomy roz­kladu, od­pu­divé ná­sledky so­ci­ální cho­roby. Tohle měl být ráj? Tohle měla být tech­no­lo­gická ni­r­vána, ke které jsme smě­řo­vali jako lid­stvo tisíce let? Je to omyl, slepá ulička vývoje, veliká chyba, kterou už ne­do­ká­žeme od­či­nit. V tomhle světě nechci žít. Už není k žití. Musíme ho spálit do zá­kladů, zničit, roz­mlá­tit a skon­co­vat tak s Cho­ro­bou.“ Re­ve­rend chrap­těl, oběma rukama se držel okraje ka­za­telny, aby ne­u­padl. Třásl se po celém těle, potil se, ale oči mu jis­křily. V té době byla jeho nemoc v po­sled­ním stádiu.

Celou dobu jsme seděli v hle­dišti a mlčky a s mra­ze­ním v zádech jsme ho po­slou­chali, stejně jako další tisíc lidí na místě a pět tisíc po­slu­chačů na in­ter­netu. Seděli tam taky moji psy­cho­tičtí fren­díci a dru­gové z mi­nu­lých nocí, kteří se z pařby v ho­ří­cím domě pře­su­nuli rovnou sem a po­slou­chali na­prosto str­nule, jako kdyby sly­šeli evan­ge­lium. Dý­chali zhlu­boka a při re­ve­ren­do­vých slo­vech jim na­ska­ko­vala husí kůže a za­čí­nali se mlčky škle­bit. Na tento oka­mžik čekali – čekali, až jim někdo po­světí jejich po­chodně a pušky.

Na prvním kázání, které jsme na­vští­vili, také mluvil ostře a pře­svěd­čivě, ale dával po­slu­cha­čům naději a bur­co­val je k činu, aby změ­nili svět. Po­stu­pem času, jak se jeho nemoc zhor­šo­vala, ztrá­cel naději a vy­zý­val lidi k de­strukci.

„Možná už tady nebudu dlouho, možná, že už brzo chcípnu a ne­u­vi­dím naše krásné spo­lečné dílo, ale vy, bratři moji, ho musíte do­táh­nout do konce. Ne­pří­tel ne­zví­tězí, nikdo ne­zví­těží, zů­stane po nás jenom prach a popel.“

A pak jsme se táhli v roz­hr­ka­ném osob­ním vlaku, který se snažil uprch­nout ze zma­teč­ného rána plného nehod a če­ka­jí­cích vlaků a na­štva­ných lidí na ná­stu­piš­tích. Ten osobák jel pozdě, na­cpaný k prask­nutí, pro­tože lu­xo­val ces­tu­jící z mi­nu­lého tur­nusu. Se­dačky byly ob­sa­zené, v ulič­kách nar­váno, hlava na hlavě. My seděli v rohové čtyřce, od­hod­láni svá místa bránit do krve před ná­po­rem dů­chodců.

Další za­stávka, další lidé a další ma­la­rické tváře, které asi byly ofi­ci­ál­ními tvá­řemi toho rána. Jedna holka, které mohlo být něco přes dvacet a její mírně opá­lená tvář zářila mezi těmi ala­bast­ro­vými ob­li­čeji, se vmáčkla do oddílu a dívala se po se­dač­kách. Ještě mě v hlavě bodaly ko­fei­nové nože a tak bez roz­mýš­lení jsem vy­pá­lil: „Jedině na klín.“ Za­pleskal jsem dla­němi o stehna. Což ona hned udě­lala a při­stála na mě, nohy na­ta­žené přes Ruby, která byla v náladě, kdy jí ne­mohlo nic roz­ho­dit.

„Ehm. Ahoj,“ pro­ho­dil jsem ne­jistě. Cesta po­kra­čo­vala v po­dob­ném duchu, dokud si pro ní ne­při­šli po­li­cajti a ne­za­střeli jí na místě. Nebo něco na ten způsob.

Ve sku­teč­nosti jsem usnul v po­lo­vině věty a ona se bavila jenom s Peem a s Ruby.

Byla to Anit, s níž jsme se poprvé po­tkali u Tomyho. Ne­po­znal jsem jí a všechno jsem myslel jenom jako vtip, ale ona si nás pa­ma­to­vala i přesto, že jsme zmi­zeli bez roz­lou­čení jako pára nad hrncem. A hlavně ona, na rozdíl od našeho týmu, prav­dě­po­dobně byla ně­ko­lik po­sled­ních týdnů vět­ši­nou stříz­livá.

„Včera jsem taky byla v ho­ří­cím domě. Fan­tas­tická party. Bo­hu­žel tam bylo tak strašně nar­váno, že jsem vás ne­mohla najít.“

„To víš, ještě před ro­ze­dně­ním jsme museli na bo­ho­službu.“

„Bude se to dneska v noci opa­ko­vat? Dům se začne zítra opra­vo­vat, takže máme po­slední šanci.“

„V tom pří­padě je to jasné.“ V té době nám ne­řekla nic o tom, že cho­dila s Carlem So­lo­mo­nem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz