povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 8. 2015

Terminalita #24 - Kaplan

       
CC by-nc-nd (zdroj)

"Jedno grande!" řekla kdysi dávno Ruby a její hlas zněl jako doznívající výstřel uprostřed noci.

"Co?" opětovali jsme palbu.

"Kofeinový tolčok, úder na gullivera, bratříčci moji!"

"Áááá!" začínal jsem chápat, kterou řečí mluví.

"Naplňte třetinu hrnku cukrem, nalijte horkou vodu a pak sypejte kafe dokud neucítíte popel."

"Co?"

"Kafe je pražené, víme. Takže když tam nasypeš víc jak deset lžiček, začne smrdět jako popel nebo spálenina. Takže když to ucítíš, hned to vypij."

"A to tě má probudit nebo zabít?"

"Něco mezi. Je to jako kdyby do tebe narazil vlak a tys vstřebal všechnu energii. Máš tep dvě stě a nemůžeš se na nic soustředit déle jak vteřinu a pobíháš z místa na místo a všechny věci, které jsi za poslední tři roky odložil na neurčito uděláš hned, nemožné na počkání. Zabije tě to hned potom."


"Popel! Něco se muselo stát."

Vybavil jsem si hlasy a hukot a žár a světlo. Stál jsem tam a nemohl se hnout.

"Do prdele," zařval jemný mužský hlas.

"Neblbni, tam nemůžeš," mírnil ho jiný, ženský.

"Musíme zachránit data. Na ničem jiném nezáleží. Mysli na naší věc. Nemáme čas."

Jedna postava zmizela v hradbě světla a hned za ní druhá. "Rychle," zařval na mě někdo a i mě pohltilo horko. Pak si vzpomínám, jak jsem vysouval šuplíky s pevnými disky a bral do náručí stohy optických médií a flash pamětí. Vyvalil jsem se ven a vysypal svůj náklad na zem.

"Jakou mají ta data životnost?"

"Nevím přesně, ale pokud se nebudou obnovovat, tak ne víc než sedm let."

"Sedm let." Povzdech. "Přesně tolik nás dělí od Zalgova zpěvu."


To se stalo někdy dřív, ale nevím kdy. Čas ztratil chronologii. Rozpustila se v alkoholu a prášcích. Procitl jsem a měl jsem ten divný pocit, kdy jsem byl unavený, ale zároveň pěkně nažhavený s náladou jako břitva, kdy jsem měl v krku po kafi sucho a horko a měl jsem těžká víčka, těžké ruce, které zevnitř rezly a chtěl jsem najednou spát i bláznit - v tom samém jediném okamžiku. Ale pak mě ohromila ta hudba, která se ke mě táhla ze Severních Zemí - pomalá a tichá, prokousávala se zpod ledovce a pak, když byla venku, změnila se na stádo obrovských ožralých ještěrů[[89]] a začala rvát lidi na kusy. Všechny tyhle úžasné pecky se nesly vřícím vzduchem tajemného zlatého odpoledne jako melodie, které by člověk očekával při konci světa a druhém příchodu Ježíše Krista.

Ta hudba Ruby v jednom okamžiku tak ohromila, že vytuhla, celá se začala třást a potit. [[38]]

Na jazyku jsem pořád cítil kofeinový popel a naznačovalo mi to, že se v budoucnu stane něco zásadního. Byla to další party v hořícím domě. Najednou ve vzduchu zapraskalo a ze všech stran se spustil pomalý jazz a já konečně mohl vidět všechno naprosto zřetelně.

Byl tam bláznivý divadelní režisér se zrcadlovým obličejem, který v obrovských halách zinscenoval divadelní představení, které postihovalo celý život. Představení se stalo životem a on kolem celé haly vybudoval ještě větší halu a v ní započal ještě větší představení, které by dokázalo obsáhnout všechno včetně své minulé, stále probíhající verze[[90]]. V té hře jsme vystupovali my všichni, já i Peo i další, kteří přišli na naší rozlučkovou party se starým betonem, včetně Malého a Velkého Pítra, několika psychotických frendíků a Malýho Martyho. Přišli i další podivné existence, které nikdo nezval, neznal jsem je a nechtěl jsem je nikdy vidět. Ale pil jsem a proto jsem se nedokázal zlobit a měl jsem jenom velice malou schopnost rozlišit dobro od zla. Stáli tam také dva vrazi, kteří nespouštěli oči z Pea i děsivý Hertzmann, který jen bezmocně přihlížel a nemohl vůbec nic udělat, pak Jan Řezáč přezdívaný Kaplan, kterému někdo vykradl jeho Opela a on sám měl dva fialové monokly a rozražený ret. Oba věděli, co musí následovat. Kolem se mihl Solomon, se kterým jsem se víc poznal až o několik dnů později. Jediné, co jsem do něj za celý večer zaslechl, byla ta chíle, kdy se začal bavit s Kaplanem: "Cože chcete udělat? Chcete namočit Kalandru do vraždy? Nikdy vám tu zbraň nesežene. Nikdy nebude spolupracovat s Hertzmannem nebo dokonce Karamazovci."

Solomon i Kaplan také byli opilí. Nějakou dobu se už znali a tohle musela být nějaká šifra nebo jejich divný a zvrácený způsob humoru.

"Myslím, že nám pomůže dobrovolně. Je to pro něj velice výhodné. Vezmi si, že Karamazovci se nic nedozvědí, Hertz celou akci organizuje sám, navzdory vůli bratrů a sám ho taky ochrání před Toborinem a jeho čmuchaly. Kalandrovi se tak povede nepřímo zasadit ránu Baronu Igorovi a sám víš, jak ho nesnáší. Pochop, tohle je zvláštní situace. Bratři to nemůžou udělat, nepůjdou přece proti Baronovi. Nejdřív žádal, aby se o to postarali oni, ale museli odmítnout. Tobi má svázané ruce a nikdy nemůže zasáhnout včas."

Nerozuměl jsem jim, všude byl hluk a oni museli mluvit specifickým slangem a pro zmatení nepřítele označovat věci jinými jmény.

"Co by Kalandrovi záleželo na lidech, které nezná?" odvětil Solomon a vypadal naštvaně.

"Nezná je přímo, ale je tu určitá vazba. On zná jednoho kluka, kterého plánovaná oběť a jeho přátelé brzy poznají. Je tady." Řekl kaplan, zvedl obočí a ukázal někam do davu. "Právě tenhle člověk zařídí, aby byli tu noc v bezpečí. Ostatně, nikdo z nás se do ničeho nenamočí, celou akci provede Reverend. Sám se nabídl."

"Cože, vy taky znáte Reva?" vyhrklo ze mě. Solomon hned zmizel a já se chvíli bavil s Kaplanem o Reverendově zdravotním stavu. Kaplan o něm mluvil jako o nejzuřivějším člověku na světě. Na všechno ostatní jsem zapomněl.

"Je to s ním vážný. Měl by se šetřit, ale pořád je venku a promlouvá k lidem," vzdychl Kaplan. Reverend už měl problémy i s policií a zorganizovat kázání bylo stále obtížnější. Následujícího dne se mu to přesto podařilo.


V každém z nás je červ. Stejně jako zuřivost a hluboká nenávist - Thanatos - společná všem všežravcům na Zemi. Je to doutnající chuť po smrti, klíčící touha agrese, která je v nás hluboko zakořeněná a čeká na svůj čas, až bude moci vybuchnout jak Vesuv a popelem pohřbít celou Planetu Vězení. "Spalte svět," hřměl Reverend. "Svět je obýván parazitickou formou života, která nemá nárok na existenci. Musíme ty škůdce vyhladit jednoho po druhém a zastavit tak Chorobu. To je náš úděl. Jsme léčitelé, kteří se marně snaží zastavit maligní nádor rakoviny lidství. Je potřeba jednat okamžitě. Obrňte se trpělivostí, vyzbrojte se odvahu, protože to nebude čistá práce. Zašpiníme si ruce, protože když chceme zničit Chorobu, budeme muset zabíjet. Cesta ven nebude snadná. Musíme vybrat cíle, ale být pořád připraveni na poslední krok nového údělu. V každém z nás je červ a i toho se musíme zbavit. Moji přátelé a bratři, nic dobrého tu už nezbylo. Nic nás nečeká, nemáme budoucnost. Nemoc nakazila celý ten skvělý organismus Gaia a už není cesty k jeho vyléčení. Nedokážeme změnit svět v lepší místo k životu, už jsme překročili hranici a nemůžeme se vrátit. Rozhlédněte se kolem sebe a všude uvidíte symptomy rozkladu, odpudivé následky sociální choroby. Tohle měl být ráj? Tohle měla být technologická nirvána, ke které jsme směřovali jako lidstvo tisíce let? Je to omyl, slepá ulička vývoje, veliká chyba, kterou už nedokážeme odčinit. V tomhle světě nechci žít. Už není k žití. Musíme ho spálit do základů, zničit, rozmlátit a skoncovat tak s Chorobou." Reverend chraptěl, oběma rukama se držel okraje kazatelny, aby neupadl. Třásl se po celém těle, potil se, ale oči mu jiskřily. V té době byla jeho nemoc v posledním stádiu.

Celou dobu jsme seděli v hledišti a mlčky a s mrazením v zádech jsme ho poslouchali, stejně jako další tisíc lidí na místě a pět tisíc posluchačů na internetu. Seděli tam taky moji psychotičtí frendíci a drugové z minulých nocí, kteří se z pařby v hořícím domě přesunuli rovnou sem a poslouchali naprosto strnule, jako kdyby slyšeli evangelium. Dýchali zhluboka a při reverendových slovech jim naskakovala husí kůže a začínali se mlčky šklebit. Na tento okamžik čekali - čekali, až jim někdo posvětí jejich pochodně a pušky.

Na prvním kázání, které jsme navštívili, také mluvil ostře a přesvědčivě, ale dával posluchačům naději a burcoval je k činu, aby změnili svět. Postupem času, jak se jeho nemoc zhoršovala, ztrácel naději a vyzýval lidi k destrukci.

"Možná už tady nebudu dlouho, možná, že už brzo chcípnu a neuvidím naše krásné společné dílo, ale vy, bratři moji, ho musíte dotáhnout do konce. Nepřítel nezvítězí, nikdo nezvítěží, zůstane po nás jenom prach a popel."

A pak jsme se táhli v rozhrkaném osobním vlaku, který se snažil uprchnout ze zmatečného rána plného nehod a čekajících vlaků a naštvaných lidí na nástupištích. Ten osobák jel pozdě, nacpaný k prasknutí, protože luxoval cestující z minulého turnusu. Sedačky byly obsazené, v uličkách narváno, hlava na hlavě. My seděli v rohové čtyřce, odhodláni svá místa bránit do krve před náporem důchodců.

Další zastávka, další lidé a další malarické tváře, které asi byly oficiálními tvářemi toho rána. Jedna holka, které mohlo být něco přes dvacet a její mírně opálená tvář zářila mezi těmi alabastrovými obličeji, se vmáčkla do oddílu a dívala se po sedačkách. Ještě mě v hlavě bodaly kofeinové nože a tak bez rozmýšlení jsem vypálil: "Jedině na klín." Zapleskal jsem dlaněmi o stehna. Což ona hned udělala a přistála na mě, nohy natažené přes Ruby, která byla v náladě, kdy jí nemohlo nic rozhodit.

"Ehm. Ahoj," prohodil jsem nejistě. Cesta pokračovala v podobném duchu, dokud si pro ní nepřišli policajti a nezastřeli jí na místě. Nebo něco na ten způsob.

Ve skutečnosti jsem usnul v polovině věty a ona se bavila jenom s Peem a s Ruby.

Byla to Anit, s níž jsme se poprvé potkali u Tomyho. Nepoznal jsem jí a všechno jsem myslel jenom jako vtip, ale ona si nás pamatovala i přesto, že jsme zmizeli bez rozloučení jako pára nad hrncem. A hlavně ona, na rozdíl od našeho týmu, pravděpodobně byla několik posledních týdnů většinou střízlivá.

"Včera jsem taky byla v hořícím domě. Fantastická party. Bohužel tam bylo tak strašně narváno, že jsem vás nemohla najít."

"To víš, ještě před rozedněním jsme museli na bohoslužbu."

"Bude se to dneska v noci opakovat? Dům se začne zítra opravovat, takže máme poslední šanci."

"V tom případě je to jasné." V té době nám neřekla nic o tom, že chodila s Carlem Solomonem.


publikováno 13. 8. 2015

příbuzné články:
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #25 - Anit
Terminalita #26 - Carl Solomon
Terminalita #27
Terminalita #19 - Tetování

sem odkazují:
A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...
Terminalita