povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 8. 2015

Terminalita #23 - Rakovina

       
CC by-nc-sa (zdroj)

"Měl to být ráj roku 2009, měla se kolem nás tyčit zářná města nové éry lidstva, měla to být doba prosperity a klidu, aby se lidstvo konečně mohlo zvednout z bahna a povznést se k obloze." Hlas hřměl z obrovských reproduktorů. "Ale mezitím s námi všichni jenom vyjebávají, všichni se snaží urvat si svůj kus žvance. 'Hele, vy přece nebudete protestovat, když vám vezmeme vaše práva,' říkají ti politici s hmyzími tvářemi. 'Je to přece pro vaše dobro.' Infikují nás nemocí strachu a pak nám milostivě dávají lék. Je mi z téhle logiky na zvracení, je mi špatně z toho, že nikdo neprotestuje, že se nikdo nebouří, že všichni zkurvení přizdisráči sklopí hlavu a nechají ty mrchožrouty, aby si pochutnali na naší svobodě. Každý je podezřelý, každý je sledován a každý je vinen. Oni už nemusejí prokazovat vaší vinu, teď se vy musíte setsakra ohánět, abyste prokázali svojí nevinu. Změnilo se právo, moc se přesunula, nakupila se na hromadách, které střeží pár vyvolených. Oni kontrolují nemoc i lék. Je to hrozné, co se s námi stalo. Ale ještě horší je, že nás přetvořili, změnili nás na roboticky souhlasící stroje, na bezduché vojáky, kteří se ženou s davem a bojí se z něj vystoupit. Neutralita byla postavena mimo hru: buď jsi s námi nebo proti nám, buď schvaluješ naše nařízení nebo jsi nepřítel státu. Ano, tohle je logika dnešní doby - nesmyslná, ale velice účinná. A tak všichni sklápíme hlavy a dovolujeme jim, aby po městě nasázeli kamery a napíchli naše telefony a sledovali náš internet. Je to dokonalý stroj na nesvobodu, který je důkazem toho, že naši nepřátelé vyhráli. Je to tak, ať už tento mlhavý pojem představuje kohokoli, neurčité teroristy, jakési zlo někde za hranicemi, šiřitele porna nebo počítačové piráty - oni už dávno vyhráli. Zvítězili ve válce s námi všemi. Tento imaginární nepřítel vyhrál, protože my jsme se sami rozežrali kyselinou strachu. Prohráli jsme boj sami se sebou. Oni nás ovládli - naši parazitičtí dobrodinci, kteří splynuli s nepřítelem. Do prdele lidi, oni nejsou vládnoucí kastou, oni nejsou nic víc než zhmotnění našich hlasů. Řekněte, že chcete změnu, řekněte že se nebojíte. Vyzývám vás proto k občanské neposlušnosti, nenechte se sebou vyjebávat, nenechte se vláčet kanály, řekněte, že jste svobodní lidé, kteří nemají strach a dokážou rozpoznat a zahubit tu infekci, která se šíří společností a rozežírá jí zevnitř, která nás všechny rozežírá a zavazuje nám oči, abychom milosrdně neviděli pravdu a nemohli vzdorovat."

Reverend vydechl, zhroutil se a světla zhasla.

"Reverende, Reverende," volal jsem, ale neslyšel mě. Udělalo se mu zle a ztratil vědomí.

Později mu diagnostikovali nádor na ledvinách, který metastázoval a rozšířil se po celém těle.

Párkrát jsem za ním byl v nemocnici, ale to už měl z chemoterapie úplně holou hlavu a propadlou mrtvou tvář. Chtěl jsem pochytit něco z jeho umění deklamace a kazatelství. Chtěl jsem zachytit aspoň pár jeho slov a vytesat je do kamene.

Když jsem poprvé seděl u jeho sípajícího těla ve ztichlé místnosti zaplavené sluncem, nevěděl jsem, že budu mít ještě několik příležitostí mu naslouchat. Vždycky, když se mu udělalo trochu lépe, utíkal z nemocnice a zase kázal. Naposledy utekl té noci, kdy probíhala pařba u Malýho Martyho. Pár dní před tím jsem ho byl také navštívit a bavili jsme se o jeho nástupcích. Zmínil se, že za ním vůbec nikdo nepřišel, ani jeho potenciální následovníci, ani jeho nejvěrnější. Hlavně proto utíkal z lůžka a když se mu přitížilo zase se vracel. Nemohl tam věčně ležet a nic nedělat, nemohl dopustit, aby ho nikdo neposlouchal. Musel mezi lidi šířit svoje evangelium zkázy.

V tom do pokoje nakoukla sestra: "Máte tu návštěvu - pan Kalandra."

"Adame, můžeš prosím tě už jít. Tohle je důležitá věc." Zasípal a byla to poslední slova, která jsem přímo od něj slyšel. I když nepřímo jsem mohl poslouchat dál. Na internetu začalo kolovat mnoho nahrávek jeho projevů. Do oběhu jsem je pouštěl já, psychotičtí frendíci a lidé ze Čtyřiceti tisíc slepých opic, kteří se zamilovali do jeho krutých pravd.

"Víra je jenom zkurvejen obranej reflex, kterej jsme si vybudovali strachem ze smrti. Nedivte se, že je tak nesmyslně silnej, že nutí lidi odmítat a ničit všechno, co ubližuje jejich víře. Žene je terminální strach. Oni věří, že dokud jejich víra bude stát, oni nezemřou. Každý, kdo ubližuje jejich víře, je zabíjí, podkopává jejich naději na věčnej život. Tenhle strašlivej tlak je nutí zabíjet pro jejich boha, pro vlastní věčnej život." Vstali a tleskali.

Peo se za Reverendem nikdy nezastavil. Měl po té strašlivé chorobě z nemocnic strach a vyhýbal se jim, jak jen mohl.

Ale překonal se, když jsme se šli podívat na Ruby. Všechno mi tehdy připadalo jako ve snech a nedokážu s určitostí říct, jestli se to skutečně stalo. Nepamatuji se nic před tím ani potom a ta samotná návštěva mi připadá jako osamělý ledovec vzpomínek, který moře unáší do Jižních zemí.

Seděli jsme půl hodiny na chodbě neurologického oddělení psychiatrické léčebny, kde měla být údajně hospitalizována. Byl z nás cítit pach kouře, který se mísil s neosobní dezinfekcí nemocnice. Ze dveří vyšel doktor a tichým, klidným hlasem nám řekl: "Bohužel."

Viseli jsme mu na jazyku.

"Nesmím sdělovat žádné informace o pacientech. Nemůžu ani potvrdit ani vyvrátit, že se tady nachází pacientka jménem Jana Alena Lamaczová."

"Ale je tady?"

Doktor neodpověděl.

Odešel. Osaměli jsme, vyčerpaní a bezradní uprostřed světa. Z Ruby se stala další Laura P. - navždy ztracená vzpomínka.

"Půjdeme se někam napít a pak zavolám Browbackovi."

Nohy nás zanesly zpátky na místo činu - do nejstrašlivějšího zapadáku na severní polokouli - podniku Austrálie.

"Co se děje?"

Peo se chvěl po celém těle s frekvencí shell shocku a tajemně prohlásil: "Tady se to stalo. Na tomto místě číhá zlo." Vzápětí nám přinesli nápoj z rostliny Iboga, který způsobuje ztrátu paměti, jenom proto, aby vyčistil mozek před tím, než ho vybičuje k záchvěvům jasnozřivosti krystalických vzpomínek.

Peo se zklidnil a položil se do vln hudby. Miloval muziku, kolovala mu v krvi, byla jeho nedílnou součástí. Někdy nesundal sluchátka z hlavy několik dní. Já naproti tomu občas nosil ucpávky do uší. Jenom proto, abych zase jednou uslyšel absolutní ticho ve světě, který se nás snaží přeřvat. Ale dnes nebyl ten den. Zrovna se sám do playlistů vklínil And So I Watch You From Afar, If these trees could talk, Moving mountains, Magyar Posse a podobné věci, které nás střídavě uspávaly, aby vzápětí zradily naší důvěru v klidné rytmy, vrazily nám kudly do zad a ustřelily hlavy.

Browbackovi jsem už nezavolal, ale zato mi z mlhy paměti vystoupila nejméně půl roku stará vzpomínka.


"Ukažte mi jejich rentgen," říkal doktor Browback, když se poprvé dozvěděl o sestrách Henselových a přišel k sobě. "Kde je hranice lidství? Kde jsou bariéry identity. Podívejte se na ně. Jen se na ně podívejte." Abigail a Brittany byla siamská dvojčata, která vypadala jako jeden člověk s dvěma hlavami. Sdílely jedno tělo - dvě ruce, dvě nohy, dva mozky, dvě srdce, dva žaludky, ale společný krevní oběh, společné tlusté a tenké střevo, společné pohlavní orgány. Byly spolu neoddělitelně spjaty, neznaly jinou realitu než tu svojí společnou.

"Je to odporný, je to krásný," řekl užasle Browback. "Musím je vidět osobně a zeptat se jich na spoustu věcí. Ony nám mohou pomoci odpovědět na otázky, které si klademe celá staletí. Musím se za nimi dostat." I když se to stalo ještě před tím než na doktora padla opona apatie, stejně jsem nevěřil, že skutečně vyrazí do Ameriky. Ale on to udělal. Bohužel ho nepustili přes hranice, protože kdysi měl určité problémy s americkou policií.

Stejně jako tehdy i teď mě ta myšlenka zcela zachvátila a musel jsem přemýšlet o dvou duších v jednom těle a nemohl jsem kvůli tomu spát. Na jednu stranu mě to odpuzovalo a na druhou lákalo. Jaké to je? ptal jsem se a snažil se to představit, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem to zažít, chtěl jsem zjistit, jaké by to bylo, kdybych s Peem sdíleli jedno tělo.

"Adame, Adame," slyšel jsem z dálky. "Adame." Přišel jsem k sobě. Peo mi mával rukou před obličejem a třásl se mnou. "Jsi v pořádku? Už půl hodiny zíráš do prázdna a divně se u toho směješ." V hlase zněl trochu ustaraně.

Mrkl jsem na něj: "Myslel jsem na něco krásného."

"Hele, podívej," řekl stroze a pokynul rukou. "Takhle to dál nejde. Asi bychom s tím měli přestat." Teď zněl doopravdy ustaraně. Asi mu kombinace Ibogy a post-rocku pročistila mozek od mnohatýdenních náplav a dostal nějaké vnuknutí.

"Myslíš, že bychom měli konečně přestat pít a začít něco dělat, začít žít? Ale jak?" Jednoduché otázky, nejasná řešení.

"Ani náhodou," podivil se Peo. "Cítím tady nějaké negativní vibrace. Už dlouho jsme na suchu a to se jim nelíbí." Nenápadně ukázal k baru.

"Tak si dáme ještě jednu pálenku z Ibogy, ať nám vyčistí hlavy od dehtu a připijeme na Ruby, ať už je kdekoli."

"Prosím vás, slečno," zastavil jsem utahanou servírku. "Tento muž má slabé srdce. Žádám vás, abyste mu přinesla odpovídající medicínu."

Za chvíli před nás postavila další pálenku. Poděkoval jsem jí úsměvem zachráněných trosečníků a pokračoval jsem: "Pij rychle, začíná se stmívat." Špatně destilovaný alkohol mohl obsahovat methanol, který způsobuje oslepnutí. Byl to jenom vtip, ale Tomy nám vyprávěl, že se to skutečně stalo jednomu jeho kamarádovi.

"Na Ruby!"


publikováno 13. 8. 2015

příbuzné články:
Terminalita #24 - Kaplan
Terminalita #25 - Anit
Terminalita #26 - Carl Solomon
Terminalita #27
Terminalita #19 - Tetování

sem odkazují:
A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...
Terminalita