k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #23 - Rakovina

CC by-nc-sa (via)

„Měl to být ráj roku 2009, měla se kolem nás tyčit zářná města nové éry lid­stva, měla to být doba pro­spe­rity a klidu, aby se lid­stvo ko­nečně mohlo zved­nout z bahna a po­vznést se k obloze.“ Hlas hřměl z ob­rov­ských re­pro­duk­torů. „Ale me­zi­tím s námi všichni jenom vy­je­bá­vají, všichni se snaží urvat si svůj kus žvance. 'Hele, vy přece ne­bu­dete pro­tes­to­vat, když vám vez­meme vaše práva,' říkají ti po­li­tici s hmy­zími tvá­řemi. 'Je to přece pro vaše dobro.' In­fi­kují nás nemocí stra­chu a pak nám mi­los­tivě dávají lék. Je mi z téhle logiky na zvra­cení, je mi špatně z toho, že nikdo ne­pro­tes­tuje, že se nikdo ne­bouří, že všichni zkur­vení při­z­di­sráči sklopí hlavu a ne­chají ty mr­cho­žrouty, aby si po­chut­nali na naší svo­bodě. Každý je po­de­zřelý, každý je sle­do­ván a každý je vinen. Oni už ne­musejí pro­ka­zo­vat vaší vinu, teď se vy musíte setsa­kra ohánět, abyste pro­ká­zali svojí nevinu. Změ­nilo se právo, moc se pře­su­nula, na­ku­pila se na hro­ma­dách, které střeží pár vy­vo­le­ných. Oni kon­t­ro­lují nemoc i lék. Je to hrozné, co se s námi stalo. Ale ještě horší je, že nás pře­tvo­řili, změ­nili nás na ro­bo­ticky sou­hla­sící stroje, na bez­du­ché vojáky, kteří se ženou s davem a bojí se z něj vy­stou­pit. Ne­utra­lita byla po­sta­vena mimo hru: buď jsi s námi nebo proti nám, buď schva­lu­ješ naše na­ří­zení nebo jsi ne­pří­tel státu. Ano, tohle je logika dnešní doby – ne­smy­slná, ale velice účinná. A tak všichni sklá­píme hlavy a do­vo­lu­jeme jim, aby po městě na­sá­zeli kamery a na­píchli naše te­le­fony a sle­do­vali náš in­ter­net. Je to do­ko­nalý stroj na ne­svo­bodu, který je dů­ka­zem toho, že naši ne­přá­telé vy­hráli. Je to tak, ať už tento mlhavý pojem před­sta­vuje ko­ho­koli, ne­u­r­čité te­ro­risty, jakési zlo někde za hra­ni­cemi, ši­ři­tele porna nebo po­čí­ta­čové piráty – oni už dávno vy­hráli. Zví­tě­zili ve válce s námi všemi. Tento ima­gi­nární ne­pří­tel vyhrál, pro­tože my jsme se sami ro­ze­žrali ky­se­li­nou stra­chu. Pro­hráli jsme boj sami se sebou. Oni nás ovládli – naši pa­ra­zi­tičtí dob­ro­dinci, kteří sply­nuli s ne­pří­te­lem. Do prdele lidi, oni nejsou vlád­noucí kastou, oni nejsou nic víc než zhmot­nění našich hlasů. Řek­něte, že chcete změnu, řek­něte že se ne­bo­jíte. Vy­zý­vám vás proto k ob­čan­ské ne­po­sluš­nosti, ne­nechte se sebou vy­je­bá­vat, ne­nechte se vláčet kanály, řek­něte, že jste svo­bodní lidé, kteří nemají strach a do­ká­žou roz­po­znat a za­hu­bit tu in­fekci, která se šíří spo­leč­ností a ro­ze­žírá jí ze­vnitř, která nás všechny ro­ze­žírá a za­va­zuje nám oči, abychom mi­lo­srdně ne­vi­děli pravdu a ne­mohli vzdo­ro­vat.“

Re­ve­rend vy­de­chl, zhrou­til se a světla zhasla.

„Re­ve­rende, Re­ve­rende,“ volal jsem, ale nesly­šel mě. Udě­lalo se mu zle a ztra­til vědomí.

Poz­ději mu di­a­gnos­ti­ko­vali nádor na led­vi­nách, který me­tastá­zo­val a roz­ší­řil se po celém těle.

Pár­krát jsem za ním byl v ne­moc­nici, ale to už měl z che­mo­te­ra­pie úplně holou hlavu a pro­pad­lou mrtvou tvář. Chtěl jsem po­chy­tit něco z jeho umění de­kla­mace a ka­za­tel­ství. Chtěl jsem za­chy­tit aspoň pár jeho slov a vy­te­sat je do kamene.

Když jsem poprvé seděl u jeho sí­pa­jí­cího těla ve ztichlé míst­nosti za­pla­vené slun­cem, ne­vě­děl jsem, že budu mít ještě ně­ko­lik pří­le­ži­tostí mu na­slou­chat. Vždycky, když se mu udě­lalo trochu lépe, utíkal z ne­moc­nice a zase kázal. Na­po­sledy utekl té noci, kdy pro­bí­hala pařba u Malýho Mar­tyho. Pár dní před tím jsem ho byl také na­vští­vit a bavili jsme se o jeho ná­stup­cích. Zmínil se, že za ním vůbec nikdo ne­při­šel, ani jeho po­ten­ci­ální ná­sle­dov­níci, ani jeho nej­věr­nější. Hlavně proto utíkal z lůžka a když se mu při­tí­žilo zase se vracel. Nemohl tam věčně ležet a nic ne­dě­lat, nemohl do­pus­tit, aby ho nikdo ne­po­slou­chal. Musel mezi lidi šířit svoje evan­ge­lium zkázy.

V tom do pokoje na­koukla sestra: „Máte tu ná­vštěvu – pan Ka­lan­dra.“

„Adame, můžeš prosím tě už jít. Tohle je dů­le­žitá věc.“ Za­sí­pal a byla to po­slední slova, která jsem přímo od něj slyšel. I když ne­přímo jsem mohl po­slou­chat dál. Na in­ter­netu začalo ko­lo­vat mnoho na­hrá­vek jeho pro­jevů. Do oběhu jsem je pouš­těl já, psy­cho­tičtí fren­díci a lidé ze Čty­ři­ceti tisíc sle­pých opic, kteří se za­mi­lo­vali do jeho kru­tých pravd.

„Víra je jenom zkur­ve­jen obra­nej reflex, kterej jsme si vy­bu­do­vali stra­chem ze smrti. Ne­divte se, že je tak ne­smy­slně silnej, že nutí lidi od­mí­tat a ničit všechno, co ubli­žuje jejich víře. Žene je ter­mi­nální strach. Oni věří, že dokud jejich víra bude stát, oni ne­ze­mřou. Každý, kdo ubli­žuje jejich víře, je zabíjí, pod­ko­pává jejich naději na věčnej život. Tenhle straš­li­vej tlak je nutí za­bí­jet pro jejich boha, pro vlastní věčnej život.“ Vstali a tles­kali.

Peo se za Re­ve­ren­dem nikdy ne­za­sta­vil. Měl po té straš­livé cho­robě z ne­moc­nic strach a vy­hý­bal se jim, jak jen mohl.

Ale pře­ko­nal se, když jsme se šli po­dí­vat na Ruby. Všechno mi tehdy při­pa­dalo jako ve snech a ne­do­kážu s ur­či­tostí říct, jestli se to sku­tečně stalo. Ne­pa­ma­tuji se nic před tím ani potom a ta sa­motná ná­vštěva mi při­padá jako osa­mělý le­do­vec vzpo­mí­nek, který moře unáší do Již­ních zemí.

Seděli jsme půl hodiny na chodbě neu­ro­lo­gic­kého od­dě­lení psy­chi­at­rické lé­čebny, kde měla být údajně hospi­ta­li­zo­vána. Byl z nás cítit pach kouře, který se mísil s ne­o­sobní dez­in­fekcí ne­moc­nice. Ze dveří vyšel doktor a tichým, klid­ným hlasem nám řekl: „Bo­hu­žel.“

Viseli jsme mu na jazyku.

„Nesmím sdě­lo­vat žádné in­for­mace o pa­ci­en­tech. Nemůžu ani po­tvr­dit ani vy­vrá­tit, že se tady na­chází pa­ci­entka jménem Jana Alena La­ma­c­zová.“

„Ale je tady?“

Doktor ne­od­po­vě­děl.

Odešel. Osa­měli jsme, vy­čer­paní a bez­radní upro­střed světa. Z Ruby se stala další Laura P. – navždy ztra­cená vzpo­mínka.

„Pů­jdeme se někam napít a pak za­vo­lám Browbac­kovi.“

Nohy nás za­nesly zpátky na místo činu – do nej­straš­li­věj­šího za­pa­dáku na se­verní po­lo­kouli – pod­niku Aus­trá­lie.

„Co se děje?“

Peo se chvěl po celém těle s frek­vencí shell shocku a ta­jemně pro­hlá­sil: „Tady se to stalo. Na tomto místě číhá zlo.“ Vzá­pětí nám při­nesli nápoj z rost­liny Iboga, který způ­so­buje ztrátu paměti, jenom proto, aby vy­čis­til mozek před tím, než ho vy­bi­čuje k zá­chvěvům jas­no­zři­vosti krys­ta­lic­kých vzpo­mí­nek.

Peo se zklid­nil a po­lo­žil se do vln hudby. Mi­lo­val muziku, ko­lo­vala mu v krvi, byla jeho ne­díl­nou sou­částí. Někdy ne­sun­dal slu­chátka z hlavy ně­ko­lik dní. Já na­proti tomu občas nosil ucpávky do uší. Jenom proto, abych zase jednou usly­šel ab­so­lutní ticho ve světě, který se nás snaží pře­řvat. Ale dnes nebyl ten den. Zrovna se sám do pla­y­listů vklí­nil And So I Watch You From Afar, If these trees could talk, Moving moun­ta­ins, Magyar Posse a po­dobné věci, které nás stří­davě uspá­valy, aby vzá­pětí zra­dily naší důvěru v klidné rytmy, vra­zily nám kudly do zad a ustře­lily hlavy.

Browbac­kovi jsem už ne­za­vo­lal, ale zato mi z mlhy paměti vy­stou­pila nejméně půl roku stará vzpo­mínka.


„Ukažte mi jejich rent­gen,“ říkal doktor Browback, když se poprvé do­zvě­děl o sestrách Hen­se­lo­vých a přišel k sobě. „Kde je hra­nice lid­ství? Kde jsou ba­ri­éry iden­tity. Po­dí­vejte se na ně. Jen se na ně po­dí­vejte.“ Abi­gail a Brit­tany byla si­am­ská dvoj­čata, která vy­pa­dala jako jeden člověk s dvěma hla­vami. Sdí­lely jedno tělo – dvě ruce, dvě nohy, dva mozky, dvě srdce, dva ža­ludky, ale spo­lečný krevní oběh, spo­lečné tlusté a tenké střevo, spo­lečné po­hlavní orgány. Byly spolu ne­od­dě­li­telně spjaty, ne­znaly jinou re­a­litu než tu svojí spo­leč­nou.

„Je to od­porný, je to krásný,“ řekl užasle Browback. „Musím je vidět osobně a zeptat se jich na spoustu věcí. Ony nám mohou pomoci od­po­vě­dět na otázky, které si kla­deme celá sta­letí. Musím se za nimi dostat.“ I když se to stalo ještě před tím než na dok­tora padla opona apatie, stejně jsem ne­vě­řil, že sku­tečně vyrazí do Ame­riky. Ale on to udělal. Bo­hu­žel ho ne­pus­tili přes hra­nice, pro­tože kdysi měl určité pro­blémy s ame­ric­kou po­li­cií.

Stejně jako tehdy i teď mě ta myš­lenka zcela za­chvá­tila a musel jsem pře­mýš­let o dvou duších v jednom těle a nemohl jsem kvůli tomu spát. Na jednu stranu mě to od­pu­zo­valo a na druhou lákalo. Jaké to je? ptal jsem se a snažil se to před­sta­vit, ale ne­do­ká­zal jsem to. Chtěl jsem to zažít, chtěl jsem zjis­tit, jaké by to bylo, kdy­bych s Peem sdí­leli jedno tělo.

„Adame, Adame,“ slyšel jsem z dálky. „Adame.“ Přišel jsem k sobě. Peo mi mával rukou před ob­li­če­jem a třásl se mnou. „Jsi v po­řádku? Už půl hodiny zíráš do prázdna a divně se u toho směješ.“ V hlase zněl trochu usta­raně.

Mrkl jsem na něj: „Myslel jsem na něco krás­ného.“

„Hele, po­dí­vej,“ řekl stroze a po­ky­nul rukou. „Takhle to dál nejde. Asi bychom s tím měli pře­stat.“ Teď zněl do­o­pravdy usta­raně. Asi mu kom­bi­nace Ibogy a post-rocku pro­čis­tila mozek od mno­ha­tý­den­ních náplav a dostal nějaké vnuk­nutí.

„Myslíš, že bychom měli ko­nečně pře­stat pít a začít něco dělat, začít žít? Ale jak?“ Jed­no­du­ché otázky, ne­jasná řešení.

„Ani ná­ho­dou,“ po­di­vil se Peo. „Cítím tady nějaké ne­ga­tivní vib­race. Už dlouho jsme na suchu a to se jim nelíbí.“ Ne­ná­padně ukázal k baru.

„Tak si dáme ještě jednu pá­lenku z Ibogy, ať nám vy­čistí hlavy od dehtu a při­pi­jeme na Ruby, ať už je kde­koli.“

„Prosím vás, slečno,“ za­sta­vil jsem uta­ha­nou ser­vírku. „Tento muž má slabé srdce. Žádám vás, abyste mu při­nesla od­po­ví­da­jící me­di­cínu.“

Za chvíli před nás po­sta­vila další pá­lenku. Po­dě­ko­val jsem jí úsmě­vem za­chrá­ně­ných tro­seč­níků a po­kra­čo­val jsem: „Pij rychle, začíná se stmí­vat.“ Špatně desti­lo­vaný al­ko­hol mohl ob­sa­ho­vat me­tha­nol, který způ­so­buje oslepnutí. Byl to jenom vtip, ale Tomy nám vy­prá­věl, že se to sku­tečně stalo jed­nomu jeho ka­ma­rá­dovi.

„Na Ruby!“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz