k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #22 - Neklid

CC by-nc-nd (via)

„Ne­u­vě­ři­telné,“ řekl jsem ve chvíli, kdy jsem s mrk­nu­tím oka opus­til vlastní tělo, vstou­pil do In­ter­zóny a pak se zase vměst­nal do starého bo­la­vého masa. V míst­nosti zuřil Cocktail of Rage & Anxi­ety od NEI. „Proflá­kal jsem čtyři, sedm, je­de­náct, čtr­náct týdnů a pak další čtyři a další dva, nic jsem ne­u­dě­lal a zů­staly po mě jenom sliby a lži, že už na tom dělám a všechno bude hotovo v nej­bliž­ším možném ter­mínu, v úterý, v pátek, za­ma­kám na tom přes víkend, mrknu na to v pon­dělí nebo příští neděli nebo někdy jindy, ale přece někdy to musím do­dě­lat. Musím. A pak jsem se snažil nasrat do hlavy sám sobě a pře­svěd­čo­val se, že je to v po­řádku, že něco, něco, něcom jako blázem, kte­rému se bor­tila země pod nohama. Nic, nic, nic. To je všechno, co zbylo.“


Peo sou­hla­sil. Nic ne­ří­kal, ale svýma ve­li­kýma očima smutně při­ky­vo­val.

Ne­vě­děli jsme jak žít a tak jsme jenom čekali na smrt. Báli jsme se jí, po­cho­pi­telně, ale na druhou stranu nám bylo v zá­chvatu jas­no­zři­vosti 1-fe­nyl­pro­pan-2-aminu jasné, že je to jediná kon­stanta a mra­zivá jis­tota. Chcíp­neme tak jako tak a buď budeme osm­de­sát let str­nule a mrtvě a bez pohybu sedět jako sochy nebo se budeme trápit a dusit a škubat sebou a sténat a na­ří­kat a dávit se tím ne­ko­neč­ným smut­kem pla­nety Země.

Na­jed­nou jsem se za­klí­nil v ča­so­prostoru, pohled zpátky byl děsivý a pohled vpřed ne­při­ná­šel naději.

Svět se roz­ma­zal do ne­jis­tých obrysů a slyšel jsem při­du­šený smích. Sápal jsem se vpřed dokud jsem ne­u­cí­til še­di­vou lid­skou tkáň. Při­vo­něl jsem k te­pa­jí­címu masu a roz­třásl jsem se. Všude kolem vib­ro­valo ticho a já tam seděl sám ve spo­leč­nosti a roz­pa­dal jsem se. Měl jsem chuť se ro­ze­běh­nout hlavou proti zdi a pak nechat kapky krve do­pa­dat na plátno a na klá­ves­nici a na­ma­lo­vat a napsat tak příběh svého života.

Z doby, která poté ná­sle­do­vala si ne­pa­ma­tuji skoro nic. Matně si vzpo­mí­nám, že se stalo něco zá­sad­ního a pak se mi vy­ba­vuje až ten oka­mžik, kdy jsme se udr­žo­vali online dvo­jicí kafe plus vermut, po­div­nou kom­bi­nací, která ovšem fun­go­vala a člo­věka po­řádně na­brousila. Al­ko­hol musel být buď hořký nebo kyselý, aby přebil pachuť ko­feinu. Když se kafe na­mí­chá za­tra­ceně silné, člo­věku se nedělá zle a ne­trápí ho vy­prah­lost čer­ného bahna.

Pili jsme to celý večer nebo možná tisíc dnů po sobě a seděli jsme tam nazí: já, Peo, Adéla, Mar­kéta, Greg a další známí z mi­nu­lých večerů, čle­nové kniž­ních a de­bat­ních klubů, hloučky žhářů a bás­níků a po­čí­ta­čo­vých pirátů a ší­le­ných střelců s rukama od oleje, je­jichž kůže byla na­sáklá střel­ným pra­chem a kteří se smáli tím vzdá­le­ným ne­pří­tom­ným úsmě­vem, ale přesto jsem se s nimi cítil na­prosto v bez­pečí. Seděli tam také nějací kluci pod čarou, kteří ne­znali zá­koutí života a byli roz­to­mile bez­sta­rostní. Líbili se mi, ale na druhou stranu mi bylo zle z jejich na­i­vity, kterou něco musí roz­dr­tit. V rohu seděli pe­ri­ferní vi­zi­o­náři, viděli bu­douc­nost, ale jenom na okra­jích zor­ného pole.

„Pa­ne­bože,“ zaúpěl jsem bo­lestí. „Ty zá­pěstí mě snad za­bi­jou. Po­tře­buju něco proti bo­lesti, rychle.“ Držel jsem si levé zá­pěstí po jehož vnitřní straně se táhla dlouhá stará jizva. V těch dobách za­střené mysli jsem přijal myš­lenku, že evo­luce ne­stíhá tech­no­lo­gický vývoj lid­stva. Naše těla za­sta­rala a je třeba je vy­lep­šit. Stejný názor už dlouho za­stá­vala Ruby, slavný a kon­tro­verzní Ste­larc a jak jsem si myslel, tak i K.

Ruby za­lo­vila ve stole a hodila po mě kra­bičku léků. Myslím, že to byl kodein.

„Šup tam s tím, jedna len­tilka ještě nikoho ne­za­bila,“ řekla, aniž by se na mě po­dí­vala. V jedná ruce držela vinnou sklenku plnou vodky a oz­do­be­nou olivou, v druhé ruce jí zůstal pa­pí­rek. Mžou­rala na něj a na něco si vzpo­mí­nala. Pomalu za­vřela oči a pak je vy­třeš­tila. „Byli jsme tam.“

„Kde?“ zaúpěl jsem.

„V Zóně. Ale bo­hu­žel nemám ponětí jak dlouho. Tohle,“ za­má­vala pa­pí­rem, „je před­pis na léky proti zánětu kloubů, který jsi dostal krátce potom.“

Pod vlivem Zóny jsem údajně hodně po­si­lo­val, vždycky po setmění jsem začal dělat kliky, shyby, šel jsem ven běhat do doci nebo zvedal ob­rov­ské bal­vany. Ne­zá­le­želo na počasí, cítil jsem tlak v hlavě, ne­sne­si­tel­nou tíseň, která mě vy­hnala ven. Po­tře­bo­val jsem se k smrti unavit a pře­ko­ná­vat bolest. Nic z toho jsem si ovšem ne­pa­ma­to­val. Jediné, co tomu na­svěd­čo­v­valo, byl fakt, že jsem se stal mnohem sil­něj­ším než dřív a dostal jsem zánět kloubů o kterém doktor říkal, ho za­vi­nila pří­lišná opa­ko­vaná námaha.

Ruby za­lo­vila v paměti: „Na něco si vzpo­mí­nám. Po­každé, když nad ránem tvoji fren­díci od­padli a na svět se pomalu dralo ráno, byl jsi spolu s námi v zajetí Zóny a rval sis vlasy a kvílel a srdce ti tlouklo tak divoce, že jsem ho sly­šela i zdálky,“ říkala jakoby zpa­měti. Dívala se před sebe a po­ky­vo­vala hlavou. „Pro­pa­dal ses do sebe. Měl jsi oči­vidně pořád spousty sil a ne­do­ká­zal ses na chvíli za­sta­vit. Začal jsi hned po­si­lo­vat a dělat strašné věci. Nikdy bych ne­řekla, že něčeho ta­ko­vého je člověk vůbec schopný. Kli­ko­val jsi, když jsme ti já i Peo seděli na zádech. De­sítky ta­ko­vých kliků. Dělal jsi shyby s ba­to­hem na­lo­že­ným že­le­zem, dřepy, kdy jsi nad hlavou držel stůl. Řval jsi, hekal, na­dá­val si, ne­sná­šel ses, mlátil ses, na­rá­žel do stěn, holými zády ses při­tiskl na hrubě omít­nu­tou zeď, škubl si sebou a sedřel sis záda.“ Muselo jít o ší­len­ství, které Zóna ještě mno­ho­ná­sobně umoc­nila. Měla pravdu. Chtěl jsem se vy­čer­pat, chtěl jsem se ná­ma­hou odrov­nat a dělal jsem to tak každou noc až do úpl­ného ro­ze­dnění, ale i potom jsem měl v žilách spoustu ne­klidu a ší­len­ství a bez spánku jsem dál po­kra­čo­val v životu.

Zóna byla ne­bez­peč­nou me­di­tační klecí, kde mohl člověk do­sáh­nout osví­cení nebo zažít se­be­de­struk­tivní vize.

Vzpo­mněl jsem si, jak jsem slyšel Rubin mírně opilý hlas: „Budeme po­tře­bo­vat ace­ta­mi­no­fen, mi­ni­málně 30000 mg denně, dá se nor­málně sehnat a i když je bez váž­ných kon­tra­in­di­kací, budeme po­tře­bo­vat něco jak si­li­bi­nin proti he­pa­to­xi­citě102 . A pak hyd­ro­ko­don. Pě­ti­ná­sobné dávky. To může být pro­blém. A vi­ta­mím C. Ten je velice dů­le­žitý. Budeme po­tře­bo­vat vše­chen, který můžeme dostat.“ Byl to dávný záblesk v mojí hlavě, zde­for­mo­vaný do ob­lud­ných roz­měrů.


„Ty vole, ty vole, po­dí­vej se na to,“ skučel Peo, když si míchal další Grande a vedle už čekala skle­nička s hořkým a ky­se­lým sérem. Byly už čtyři hodiny ráno. Dvě hodiny v kuse jsem zvedal sudy na­pl­něné štěr­kem, plakal jsem, skří­pal zuby, srdce mi divoce bušilo a ne­chtělo se mi vůbec spát. Při­pa­dal jsem si živý jako nikdy před tím a zá­ro­veň dávno po smrti – přesně jako K. „Sleduj ten škra­loup popela, sleduj tu břečku, sleduj ten lep­kavý hnus,“ pomalu míchal čer­s­tvě za­li­tým kafem, které smr­dělo spá­le­ni­nou. Ale to už jsme se na­chá­zeli Někde Jinde a uply­nulo ne­u­r­čité kvan­tum času.

„Co?“ ne­na­padlo mě říct nic jiného, ale myslím, že ani Shake­speare by ne­vy­mys­lel nic lep­šího, kdyby mu hlava pul­zo­vala jako kvasar v před­smrt­ných kře­čích. Prom­nul jsem si oči, ale svět zůstal pořád stejně nakřivo a pořád smrděl ze­le­nou ná­ka­zou a spá­le­ni­nou, která pro­ta­ho­vala pod fu­trama. Nalil jsem si další skle­ničku tequilly a prázd­nou jsem ji dnem vzhůru za­řa­dil za tu před­chozí. Za večer jsem vy­tvo­řil pě­ti­me­t­ro­vého skle­ně­ného hada.

Ruby byla ve ve­d­lejší míst­nosti. Před ně­ko­lika ho­di­nami se tam za­vřela s dvěma flaš­kami ne­kol­ko­va­ného rumu a jednou holkou, které ne­mohlo být víc než šest­náct let. Slyšel jsem od­tam­tud hih­ňání, pak ticho a pak jsem pře­stal po­slou­chat. Všechno mi na­jed­nou bylo pro­tivné.

„Hej, ještě pořád nějak nemůžu pobrat, že se právě teď děje, co se děje.“

„To nikdo z nás.“

Seděli jsme ve vy­bom­bar­do­va­ném bytě, kterým se pře­hnalo ně­ko­lik mo­ro­vých ran, požár, po­vo­deň, tor­nádo, ze­mětře­sení a hned po nich na­stou­pili zdi­vo­čelí děl­níci s bul­do­zery a všechno, co zbylo, roz­dr­tili na prach. Do­ko­nali dílo zkázy, které smr­dělo po­pe­lem. Všechna světla byla puklá a zčer­nalá, jako duše a srdce naší ge­ne­race a tak tam Hos­ti­tel, ať už to byl kdo­koli, na­ta­hal pře­nosné re­flek­tory, které nás od země řezaly ostrým svět­lem. Za­sta­vil jsem se a na chvíli jsem se jenom díval na ten ne­prav­dě­po­dobný cirkus. Při­vřel jsem oči a po­dí­val se na Pea. Nikde na těle mu ne­rostly žádné chlupy, s vý­jim­kou vlasů a obočí. Hlad­kost a čirost jeho těla rušila jenom ně­ko­li­kero te­to­vání. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že má kolem krku ně­ko­li­krát ob­to­če­nou čer­ve­nou nit.88

„Hm?“

Po­kr­čil rameny a dál srkal kafe plné ra­ko­viny, za­ku­so­val ho tous­tem a za­pí­jel Lékem. „Nevím. Nemám ponětí.“ Za­vr­těl hlavou.

Spolu s námi tam seděli nějací lidé, poznal jsem Anit a pak tam bylo pár chlapů v nác­kov­ských uni­for­mách, roz­va­lo­vali se přímo na zemi, lel­ko­vali a v tem­ných kou­tech si na hro­ma­dách oho­ře­lých knih vy­klá­dali pa­si­áns.

Ruby vy­stře­lila z míst­nosti, měla na sobě jenom kalhotky, celá zpo­cená, oči rudé a kři­čela: „To je svět. Po­dí­vej na to. Jo! Jo! Jo!“ Pro­hnala se třpy­tem re­flek­torů a zmi­zela někde jinde. Po­hl­tily jí jiné dveře, které vedly do jiného světa.

Té noci jsme ji viděli na­po­sledy.

Stejně tak i toho starého zná­mého Re­ve­renda, který poté, co během kázání zko­la­bo­val, ztra­til víru v lid­stvo a začal mluvit o ne­vy­hnu­telné de­strukci světa. Věděl, že mu ne­zbývá mnoho času a proto jeho slova zněla mnohem na­lé­ha­věji.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz