povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

16. 7. 2015

Terminalita #22 - Neklid

       
CC by-nc-nd (zdroj)

"Neuvěřitelné," řekl jsem ve chvíli, kdy jsem s mrknutím oka opustil vlastní tělo, vstoupil do Interzóny a pak se zase vměstnal do starého bolavého masa. V místnosti zuřil Cocktail of Rage & Anxiety od NEI. "Proflákal jsem čtyři, sedm, jedenáct, čtrnáct týdnů a pak další čtyři a další dva, nic jsem neudělal a zůstaly po mě jenom sliby a lži, že už na tom dělám a všechno bude hotovo v nejbližším možném termínu, v úterý, v pátek, zamakám na tom přes víkend, mrknu na to v pondělí nebo příští neděli nebo někdy jindy, ale přece někdy to musím dodělat. Musím. A pak jsem se snažil nasrat do hlavy sám sobě a přesvědčoval se, že je to v pořádku, že něco, něco, něcom jako blázem, kterému se bortila země pod nohama. Nic, nic, nic. To je všechno, co zbylo."


Peo souhlasil. Nic neříkal, ale svýma velikýma očima smutně přikyvoval.

Nevěděli jsme jak žít a tak jsme jenom čekali na smrt. Báli jsme se jí, pochopitelně, ale na druhou stranu nám bylo v záchvatu jasnozřivosti 1-fenylpropan-2-aminu jasné, že je to jediná konstanta a mrazivá jistota. Chcípneme tak jako tak a buď budeme osmdesát let strnule a mrtvě a bez pohybu sedět jako sochy nebo se budeme trápit a dusit a škubat sebou a sténat a naříkat a dávit se tím nekonečným smutkem planety Země.

Najednou jsem se zaklínil v časoprostoru, pohled zpátky byl děsivý a pohled vpřed nepřinášel naději.

Svět se rozmazal do nejistých obrysů a slyšel jsem přidušený smích. Sápal jsem se vpřed dokud jsem neucítil šedivou lidskou tkáň. Přivoněl jsem k tepajícímu masu a roztřásl jsem se. Všude kolem vibrovalo ticho a já tam seděl sám ve společnosti a rozpadal jsem se. Měl jsem chuť se rozeběhnout hlavou proti zdi a pak nechat kapky krve dopadat na plátno a na klávesnici a namalovat a napsat tak příběh svého života.

Z doby, která poté následovala si nepamatuji skoro nic. Matně si vzpomínám, že se stalo něco zásadního a pak se mi vybavuje až ten okamžik, kdy jsme se udržovali online dvojicí kafe plus vermut, podivnou kombinací, která ovšem fungovala a člověka pořádně nabrousila. Alkohol musel být buď hořký nebo kyselý, aby přebil pachuť kofeinu. Když se kafe namíchá zatraceně silné, člověku se nedělá zle a netrápí ho vyprahlost černého bahna.

Pili jsme to celý večer nebo možná tisíc dnů po sobě a seděli jsme tam nazí: já, Peo, Adéla, Markéta, Greg a další známí z minulých večerů, členové knižních a debatních klubů, hloučky žhářů a básníků a počítačových pirátů a šílených střelců s rukama od oleje, jejichž kůže byla nasáklá střelným prachem a kteří se smáli tím vzdáleným nepřítomným úsměvem, ale přesto jsem se s nimi cítil naprosto v bezpečí. Seděli tam také nějací kluci pod čarou, kteří neznali zákoutí života a byli roztomile bezstarostní. Líbili se mi, ale na druhou stranu mi bylo zle z jejich naivity, kterou něco musí rozdrtit. V rohu seděli periferní vizionáři, viděli budoucnost, ale jenom na okrajích zorného pole.

"Panebože," zaúpěl jsem bolestí. "Ty zápěstí mě snad zabijou. Potřebuju něco proti bolesti, rychle." Držel jsem si levé zápěstí po jehož vnitřní straně se táhla dlouhá stará jizva. V těch dobách zastřené mysli jsem přijal myšlenku, že evoluce nestíhá technologický vývoj lidstva. Naše těla zastarala a je třeba je vylepšit. Stejný názor už dlouho zastávala Ruby, slavný a kontroverzní Stelarc a jak jsem si myslel, tak i K.

Ruby zalovila ve stole a hodila po mě krabičku léků. Myslím, že to byl kodein.

"Šup tam s tím, jedna lentilka ještě nikoho nezabila," řekla, aniž by se na mě podívala. V jedná ruce držela vinnou sklenku plnou vodky a ozdobenou olivou, v druhé ruce jí zůstal papírek. Mžourala na něj a na něco si vzpomínala. Pomalu zavřela oči a pak je vytřeštila. "Byli jsme tam."

"Kde?" zaúpěl jsem.

"V Zóně. Ale bohužel nemám ponětí jak dlouho. Tohle," zamávala papírem, "je předpis na léky proti zánětu kloubů, který jsi dostal krátce potom."

Pod vlivem Zóny jsem údajně hodně posiloval, vždycky po setmění jsem začal dělat kliky, shyby, šel jsem ven běhat do doci nebo zvedal obrovské balvany. Nezáleželo na počasí, cítil jsem tlak v hlavě, nesnesitelnou tíseň, která mě vyhnala ven. Potřeboval jsem se k smrti unavit a překonávat bolest. Nic z toho jsem si ovšem nepamatoval. Jediné, co tomu nasvědčovvalo, byl fakt, že jsem se stal mnohem silnějším než dřív a dostal jsem zánět kloubů o kterém doktor říkal, ho zavinila přílišná opakovaná námaha.

Ruby zalovila v paměti: "Na něco si vzpomínám. Pokaždé, když nad ránem tvoji frendíci odpadli a na svět se pomalu dralo ráno, byl jsi spolu s námi v zajetí Zóny a rval sis vlasy a kvílel a srdce ti tlouklo tak divoce, že jsem ho slyšela i zdálky," říkala jakoby zpaměti. Dívala se před sebe a pokyvovala hlavou. "Propadal ses do sebe. Měl jsi očividně pořád spousty sil a nedokázal ses na chvíli zastavit. Začal jsi hned posilovat a dělat strašné věci. Nikdy bych neřekla, že něčeho takového je člověk vůbec schopný. Klikoval jsi, když jsme ti já i Peo seděli na zádech. Desítky takových kliků. Dělal jsi shyby s batohem naloženým železem, dřepy, kdy jsi nad hlavou držel stůl. Řval jsi, hekal, nadával si, nesnášel ses, mlátil ses, narážel do stěn, holými zády ses přitiskl na hrubě omítnutou zeď, škubl si sebou a sedřel sis záda." Muselo jít o šílenství, které Zóna ještě mnohonásobně umocnila. Měla pravdu. Chtěl jsem se vyčerpat, chtěl jsme se námahou odrovnat a dělal jsem to tak každou noc až do úplného rozednění, ale i potom jsem měl v žilách spoustu neklidu a šílenství a bez spánku jsem dál pokračoval v životu.

Zóna byla nebezpečnou meditační klecí, kde mohl člověk dosáhnout osvícení nebo zažít sebedestruktivní vize.

Vzpomněl jsem si, jak jsem slyšel Rubin mírně opilý hlas: "Budeme potřebovat acetaminofen, minimálně 30000 mg denně, dá se normálně sehnat a i když je bez vážných kontraindikací, budeme potřebovat něco jak silibinin proti hepatoxicitě[[102]]. A pak hydrokodon. Pětinásobné dávky. To může být problém. A vitamím C. Ten je velice důležitý. Budeme potřebovat všechen, který můžeme dostat." Byl to dávný záblesk v mojí hlavě, zdeformovaný do obludných rozměrů.


"Ty vole, ty vole, podívej se na to," skučel Peo, když si míchal další Grande a vedle už čekala sklenička s hořkým a kyselým sérem. Byly už čtyři hodiny ráno. Dvě hodiny v kuse jsem zvedal sudy naplněné štěrkem, plakal jsem, skřípal zuby, srdce mi divoce bušilo a nechtělo se mi vůbec spát. Připadal jsem si živý jako nikdy před tím a zároveň dávno po smrti - přesně jako K. "Sleduj ten škraloup popela, sleduj tu břečku, sleduj ten lepkavý hnus," pomalu míchal čerstvě zalitým kafem, které smrdělo spáleninou. Ale to už jsme se nacházeli Někde Jinde a uplynulo neurčité kvantum času.

"Co?" nenapadlo mě říct nic jiného, ale myslím, že ani Shakespeare by nevymyslel nic lepšího, kdyby mu hlava pulzovala jako kvasar v předsmrtných křečích. Promnul jsem si oči, ale svět zůstal pořád stejně nakřivo a pořád smrděl zelenou nákazou a spáleninou, která protahovala pod futrama. Nalil jsem si další skleničku tequilly a prázdnou jsem ji dnem vzhůru zařadil za tu předchozí. Za večer jsem vytvořil pětimetrového skleněného hada.

Ruby byla ve vedlejší místnosti. Před několika hodinami se tam zavřela s dvěma flaškami nekolkovaného rumu a jednou holkou, které nemohlo být víc než šestnáct let. Slyšel jsem odtamtud hihňání, pak ticho a pak jsem přestal poslouchat. Všechno mi najednou bylo protivné.

"Hej, ještě pořád nějak nemůžu pobrat, že se právě teď děje, co se děje."

"To nikdo z nás."

Seděli jsme ve vybombardovaném bytě, kterým se přehnalo několik morových ran, požár, povodeň, tornádo, zemětřesení a hned po nich nastoupili zdivočelí dělníci s buldozery a všechno, co zbylo, rozdrtili na prach. Dokonali dílo zkázy, které smrdělo popelem. Všechna světla byla puklá a zčernalá, jako duše a srdce naší generace a tak tam Hostitel, ať už to byl kdokoli, natahal přenosné reflektory, které nás od země řezaly ostrým světlem. Zastavil jsem se a na chvíli jsem se jenom díval na ten nepravděpodobný cirkus. Přivřel jsem oči a podíval se na Pea. Nikde na těle mu nerostly žádné chlupy, s výjimkou vlasů a obočí. Hladkost a čirost jeho těla rušila jenom několikero tetování. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že má kolem krku několikrát obtočenou červenou nit.[[88]]

"Hm?"

Pokrčil rameny a dál srkal kafe plné rakoviny, zakusoval ho toustem a zapíjel Lékem. "Nevím. Nemám ponětí." Zavrtěl hlavou.

Spolu s námi tam seděli nějací lidé, poznal jsem Anit a pak tam bylo pár chlapů v náckovských uniformách, rozvalovali se přímo na zemi, lelkovali a v temných koutech si na hromadách ohořelých knih vykládali pasiáns.

Ruby vystřelila z místnosti, měla na sobě jenom kalhotky, celá zpocená, oči rudé a křičela: "To je svět. Podívej na to. Jo! Jo! Jo!" Prohnala se třpytem reflektorů a zmizela někde jinde. Pohltily jí jiné dveře, které vedly do jiného světa.

Té noci jsme ji viděli naposledy.

Stejně tak i toho starého známého Reverenda, který poté, co během kázání zkolaboval, ztratil víru v lidstvo a začal mluvit o nevyhnutelné destrukci světa. Věděl, že mu nezbývá mnoho času a proto jeho slova zněla mnohem naléhavěji.


publikováno 16. 7. 2015

příbuzné články:
Terminalita #19 - Tetování
Terminalita #20 - Čtyřicet tisíc slepých opic
Terminalita #21 - Zóna
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan

sem odkazují:
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
Terminalita