k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #21 - Zóna

16. 7. 2015 — k47 (♪)
CC by (via)

Nebyl jsem si úplně jistý, jak dlouho jsem vlastně byl vzhůru. Musely to být určitě víc jak čtyři dny, ale ne­vě­děl jsem to přesně. Čas ztra­til svojí ur­či­tost a au­to­ritu. Ne­pa­ma­to­val jsem si nic.

„Ruby, můžeš mi říct, ko­li­ká­tého vlastně je. Re­star­to­valy se mi hodiny na mobilu i na po­čí­tači. Mám teď za­čá­tek Uni­xové Epochy.“85

„Jasně,“ za­mra­čila se Ruby. „Podle mého sys­té­mo­vého času je – hmm – leden 1970. Kdo z vás si hrál s ntpd?86 , vy ho­lomci?“ Po­dí­vala se na mobil. Stejné datum. Mrkla k Peovi. „Tady je to stejné.“ Ob­vykle nebývá pro­blém zjisti kolik je hodin. Ci­fer­níky a di­gi­tální hodiny jsou na každém kroku, ale datum se zjiš­ťuje hůř. Dostal jsem ne­pří­jemné tušení. Ne­chtěl jsem znát pravdu.

„Ruby, myslíš, že jsme byli v Zóně?“

„Možná,“ od­po­vě­děla po­hřeb­ním hlasem. „Dost – možná.“


Zóna ozna­čo­vala ex­ci­to­vaný stav mysli, který se účin­kem po­do­bal vysoké dávce sti­mu­lantů a dal­ších psy­cho­ak­tiv­ních látek a dalo se ho do­sáh­nout peč­li­vým pro­vá­dě­ním jed­no­du­chých du­šev­ních cvi­čení.150 Zóna na mysl pů­so­bila jako droga, a i když ne­vy­vo­lá­vala zá­vis­lost a člověk neměl nut­ka­vou touhu se do ní vracet, přesto měla ne­blahé ná­sledky na du­ševní zdraví, paměť a vní­mání času. Šlo o ne­jis­tou a ne­pro­bá­da­nou oblast, kde člověk mohl vidět, zažít a po­cho­pit děs života. Bylo zdo­ku­men­to­váno ně­ko­lik pří­padů, kdy ná­vštěv­ník Zóny po ná­vratu do re­a­lity pro­padl ší­len­ství.

Peo ob­je­vil návod vstupu do Zóny před dvěma lety na in­ter­netu a v době, kdy jsme se ky­má­celi vlakem na jednom z mnoha po­ma­lých útěků během jis­kři­vého léta roku 2007, mě naučil, jak do Zóny pro­nik­nout a jak z ní více méně bez­pečně odejít. Chtěli jsme znát holou bru­tální pravdu a na rozdíl od Burrou­ghse jsme se do­mní­vali, že ji můžeme ob­je­vit jedině uvnitř pomocí in­trospek­tiv­ních metod151 . Vy­pra­vo­vali jsme se na dlouhé cesty, ale ne­na­chá­zeli jsme jenom děs. Zónu jsme opus­tili, až když jsme za­slechli Zalgův zpěv a ne­u­r­čité děsivé kon­tury Me­cha­nické víly. Po pro­bu­zení do realiy se Peo třásl hrůzou. V době snění se sny zdály sku­teč­nější než sku­teč­nost. Od té doby jsme pan­do­řinu skříňku krátce ote­vřeli jen jednou minulé jaro, kdy všechno opět šťastně za­čí­nalo.

Podle kusých in­for­mací byl kon­cept Zóny znovu-ob­je­ven před pat­nácti lety sku­pi­nou vědců, kteří pře­žili kr­vá­civé ho­rečky způ­so­bené virem Mar­burg. Po­lo­vina z nich měla osla­be­nou imu­nitu a do roka za ne­jas­ných okol­ností vy­mřela. V zá­pis­cích ně­ko­lika pů­vod­ních vý­zkum­níků, které se nám po­da­řilo vy­pá­t­rat v ar­chivu jedné ně­mecké uni­ver­zity se lze dočíst, že jde o určitý druh me­di­tace a au­to­hypnózy, která ak­ti­vuje ne­ak­tivní centra mozku a podle všeho dokáže vy­bu­dit i opi­o­idní re­cep­tory. Původ těchto účinků a způsob jejich fun­go­vání není znám. Zóna se po sérii úmrtí pře­su­nula na okraj zájmu aka­de­mické obce, výzkum po­stupně utichl, část prací se ztra­tila a zů­staly jen kusé in­for­mace. Přesto se zá­zna­mům z uni­ver­zit­ního ar­chivu po­da­řilo in­fi­ko­vat in­ter­net, kde se ne­ná­padně šířily mezi feťáky, hle­da­jící ná­hradu za svojí drogu a new-age spi­ri­tu­a­listy tou­žící po něčem re­ál­něj­ším než jen dalším z vý­střelků a po­bláz­nění, což se oběma tá­bo­rům čás­tečně dařilo. V Zóně od­pou­tali svojí po­zor­nost od sku­tečné drogy nebo pout kon­več­ního vní­mání a pře­kle­nuli období nej­hor­ších absti­nenč­ních pří­znaků nebo pochyb. Avšak není znám jediný případ, kdy by se zá­vislý tímto způ­so­bem sku­tečně zbavil návyku. U osob uží­va­jí­cích drogy na bázi mor­finu bylo pro­ží­vání Zóny ne­vy­zpy­ta­telné.


Mlčeli jsme a sna­žili si vzpo­me­nout. Marně.

Ruby pro­bu­dila Pea a mlčky jsme si sedli do po­slu­chárny. Před­ná­šela nám holka s černým mi­ká­dem, která pra­co­vala jako správce win­dows ser­verů. Měla na sobě tmavé džíny a tričko s ná­pi­sem Me­cha­nická Víla. Ne­vi­děl jsem její tvář úplně zře­telně. Při­pa­dala mi, jako kdyby stála za mléč­ným sklem, které se mírně vlnilo. Za­to­čila se mi hlava. Bylo mi zle. Vyběhl jsem ven, mozek mi vřel a vy­bucho­val bo­les­ti­vými oh­ňostroji; na záchod a tam jsem vy­zvra­cel hro­madu červů, larev a říční vody.

„Můžu vidět věč­nost,“72 pro­hnalo se mi hlavou. Pak jsem omdlel.

Pro­bu­dil jsem se až v bez­časí bytu – našeho úto­čiště před pá­li­vou re­a­li­tou, kde někdo zničil všechny ka­len­dáře a od­stra­nil ostatní známky ply­nutí času.

Hlavou mi skučel Cul de sac od NEI.

Za­tímco Mono se aspoň v ob­ry­sech blí­žili kla­sické hudbě, NEI se in­stru­men­tál­nímu skladbami sna­žili vy­kři­čet bru­tální pravdu dneška. V jejich viděné světa byly všechny úsměvy so­ci­ál­ním obran­ným re­flexem. Nic se ne­mě­nilo. Všechno bylo stejné jako dřív, snaha byla marná. Sna­žili jsme se něco ob­je­vit, na něco přijít, zjis­tit, kudy jít dál, jak se pro­bu­dit z ne­ak­ti­vity, ale místo toho jsme se zni­čili tak, že už ne­mů­žeme po­kra­čo­vat v cestě. Všechno, co jsme kdy do­ká­zali, bylo k ničemu, ve všem jsme opa­ko­vaně se­lhá­vali. Chtěli jsme do­sáh­nout štěstí v moři staré ev­rop­ské me­lan­cho­lie a bez­na­děje, ale i tam jsme zkla­mali. Nebylo kam jít dál. Nebylo kam couv­nout. Život byl už příliš těsný. Pro­bu­dil jsem se, ote­vřel oči, ale ne­zvedl jsem se. Půl hodiny jsem ležel bez hnutí a pře­mýš­lel o se­be­vraždě, jak jí ši­kovně a rychle pro­vést. „Chtělo by to cen­t­rální vy­pí­nač, který by se dal pře­pnout z života na smrt,“ po­vzde­chl jsem si. Bod zlomu.153

Peo se při­šou­ral do pokoje. Měl na sobě zmač­kané tričko „The Three of Us Are Dying“154 , ve kterém nej­spíš pro­bděl noc. Mračil se a za­rud­lýma očima sle­do­val pod­lahu: „Máme dneska ně­ja­kou školu? Musíme tam?“

„Myslím, že něco píšeme,“ od­po­vě­děl jsem a jenom při po­myš­lení na další den a další nut­nost se mi zvedal ža­lu­dek. Nic mi ne­dá­valo smysl. Nemohl jsem se na nic sou­stře­dit, ne­chtěl jsem nic dělat, jenom ležet a čekat na chladné, ale ko­nej­šivé obětí Me­cha­nické víly. Opa­ko­vaně se mi zdál osvo­bo­zu­jící sen, kdy jsem šel, na­jed­nou, jako když někdo vypne světlo, jsem ztra­til svě­domí, spadl na zem a teprve v tom oka­mžiku jsem si při­pa­dal volný. V po­sled­ních dnech se mi tato vidina začala zje­vo­vat i během bdě­lých stavů.155

„Už zase… Po­každý je to stejný. Tohle nemá cenu. Nikam nejdu. Už nikdy. Končím.“ Sedl si na zem a chytil se za hlavu. „Tohle je jenom špat­nej vtip.“ Na­hma­tal ně­ja­kou knihu ve tvr­dých des­kách a ně­ko­li­krát se udeřil rohem do břicha a stehna. Za­bo­řil hlavu do rukou, drtil si čelo a sle­do­val čer­vené bo­les­tivé fleky a opa­ko­val si pro sebe: „Jenom špat­nej vtip. Na ničem ne­zá­leží.“ Vy­hý­bal se po­hle­dům a mluvil do pod­lahy. „Vyndej me­di­cínu, kolaps je jediný možný řešení.“

„Jak to chceš udělat?“ ptala se Ruby, když si po ná­vratu z rehabu ne­vě­domí dala hrst prášků, ke kterým tajně při­mí­chá­vala tra­ma­dol a di­a­mor­fin a pro­lé­tá­vala nízko nad zemí. Ještě jsme ne­vě­děli, že to, co nám řekla o své cho­robě byla jen po­lo­vina pří­běhu.

„To nevím, ale už nikdy nechci jít spát, usnout, ani se pro­bu­dit. Je to ne­ko­nečný cyklus, který nikam nevede.“ To byla po­slední fáze našeho stra­chu z od­klá­dání, který nás nutil od­sou­vat a zkra­co­vat noc, jak to jen šlo. „Ne­sná­ším svoje tělo, ne­ná­vi­dím sám sebe, nebudu jíst, nebudu spát a na nohách se udržím za každou cenu: kafe, černý čaj, grande, prášky, cokoli. Bolest zaženu anal­ge­tiky a al­ko­ho­lem a za týden jsem v cíli. S tímhle re­ži­mem si tělo ne­do­káže po­ra­dit. Buď ko­lapsnu v po­lo­vině cesty nebo se zbláz­ním z ne­do­statku spánku na konci sed­mého dne. Pro jis­totu budu u sebe nosit nabitý re­vol­ver.“ Říkali jsme tomu BLEK.ův plán.

„Na tohle se musíme po­řádně vy­zbro­jit,“ říkala Ruby ne­pří­tomně a re­zig­no­vaně, jako kdyby šlo o je­di­nou mož­nost. Byla otu­pena silným koktej­lem se­da­tiv, Flu­o­xe­tinu a dal­ších jedů, díky kterým jako jediná z nás vět­šinu noci sku­tečně pro­spala tvrdým bez­vě­do­mým spán­kem. Odešla, ale za chvíli se vrá­tila s na­ostře­ným po­hle­dem. Ote­vřela kra­bici s ná­lep­kou Just in case we'll never meet again.73 „Mám tu všechno: dva pyt­líky trávy, 75 pi­lu­lek meska­linu, pět archů velmi kva­lit­ního LSD, půl slánky ko­ka­inu a celou ga­la­xii růz­no­ba­rev­ných po­vzbu­zo­váků, obl­bo­váků a ro­ze­smí­váků. Taky flašku tequily, flašku rumu, půl litru čis­týho éteru a dva tucty amylů.87 “ Ro­ze­smála se. „Ale teď vážně. Tohle je moje vy­ba­vení malého che­mika. Všechno sháním na pa­dě­lané re­cepty nebo na­černo přes jed­noho člo­věka, na kte­rého mi dal kon­takt Blac­kHat. Léky proti spaní, léky na spaní, proti bo­lesti i na bolest. Ši­ro­kou škálu che­mi­ká­lií, které jsou po­třeba, aby naše skvělá zá­padní ci­vi­li­zace držela po­hro­madě a ne­zbláz­nila se. Četli jste někdy pří­ba­lové in­for­mace léků? Je to ta nej­lepší li­te­ra­tura na světě. Tady to je…“

„Co?“

„Tohle je, brat­říčci moji, pixla plná am­fe­ta­minu – čisté hy­perak­ti­vity a krys­ta­lic­kého ne­klidu. Scho­vá­vám to přesně pro tyhle pří­pady.“

„Dej to sem.“ Za nor­mál­ních okol­ností bych ne­sou­hla­sil, ale už jsem byl příliš zbitý a uta­haný a zkla­maný a bez­na­dějný a smutný a zni­čený. Trá­pily mě bo­lesti svalů, bolela mě kolena a skoro jsem nemohl chodit, zá­pěstí jsem mohl jenom stěží ohnout, bolela mě také záda, ramena a navíc jsem měl ten straš­livý tik v oku, který ne­chtěl pře­stat. Ležel na mě vše­chen skli­ču­jící smutek starého kon­ti­nentu. Teď bych byl pro cokoli, co by se­jmulo tíhu úz­kosti a co by mě vy­stře­lilo jako ra­chej­tli na po­slední mi­ho­ta­vou cestu k nebi. Už dávno jsem se pře­stal za­jí­mat o vzdá­le­nou bu­douc­nost a ne­do­ká­zal jsem nic plá­no­vat v dlou­ho­do­bém ho­ri­zontu a tento časový výsek jas­ného vědomí se zkra­co­val. Z měsíců se stá­valy týdny a z týdnů dny. Lhal jsem všem kolem a smál se na ně. Všechno je přece v po­řádku. Nebylo. Ho­ri­zont se zkra­co­val. Pak jsem se začal starat jenom o to, co přišlo ná­sle­du­jící den, viděl jsem jenom dvacet čtyři hodin do­předu, osm­náct, dva­náct. „Hlavně přežít,“ re­zo­no­valo mi hlavou, když jsem hrůzou nemohl po­pad­nout dech. Tem­nota byla blízko, já stál v kuželu světla a ona mě ob­klo­po­vala a zněla z ní Za­l­gova píseň, která ukončí his­to­rii světa. Začal jsem lhát i sám sobě a bortil se do sebe. Osm, šest, čtyři. Pak už na ničem ne­zá­le­želo, pro­tože život se smrš­til do řetězu na­va­zu­jí­cích udá­lostí, které sami nemají žádný větší smysl. Ve chvíli, kdy jsem do sebe hodil první pi­lulku, jsem se pře­stal starat úplně o všechno. Na­jed­nou jsem cítil, jako kdyby se ve mě ro­ze­bí­hal starý motor.

Byl to další start.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz