povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

16. 7. 2015

Terminalita #21 - Zóna

       
CC by (zdroj)

Nebyl jsem si úplně jistý, jak dlouho jsem vlastně byl vzhůru. Musely to být určitě víc jak čtyři dny, ale nevěděl jsem to přesně. Čas ztratil svojí určitost a autoritu. Nepamatoval jsem si nic.

"Ruby, můžeš mi říct, kolikátého vlastně je. Restartovaly se mi hodiny na mobilu i na počítači. Mám teď začátek Unixové Epochy."[[85]]

"Jasně," zamračila se Ruby. "Podle mého systémového času je - hmm - leden 1970. Kdo z vás si hrál s ntpd?[[86]], vy holomci?" Podívala se na mobil. Stejné datum. Mrkla k Peovi. "Tady je to stejné." Obvykle nebývá problém zjisti kolik je hodin. Ciferníky a digitální hodiny jsou na každém kroku, ale datum se zjišťuje hůř. Dostal jsme nepříjemné tušení. Nechtěl jsem znát pravdu.

"Ruby, myslíš, že jsme byli v Zóně?"

"Možná," odpověděla pohřebním hlasem. "Dost - možná."


Zóna označovala excitovaný stav mysli, který se účinkem podobal vysoké dávce stimulantů a dalších psychoaktivních látek a dalo se ho dosáhnout pečlivým prováděním jednoduchých duševních cvičení.[[150]] Zóna na mysl působila jako droga, a i když nevyvolávala závislost a člověk neměl nutkavou touhu se do ní vracet, přesto měla neblahé následky na duševní zdraví, paměť a vnímání času. Šlo o nejistou a neprobádanou oblast, kde člověk mohl vidět, zažít a pochopit děs života. Bylo zdokumentováno několik případů, kdy návštěvník Zóny po návratu do reality propadl šílenství.

Peo objevil návod vstupu do Zóny před dvěma lety na internetu a v době, kdy jsme se kymáceli vlakem na jednom z mnoha pomalých útěků během jiskřivého léta roku 2007, mě naučil, jak do Zóny proniknout a jak z ní více méně bezpečně odejít. Chtěli jsme znát holou brutální pravdu a na rozdíl od Burroughse jsme se domnívali, že ji můžeme objevit jedině uvnitř pomocí introspektivních metod[[151]]. Vypravovali jsme se na dlouhé cesty, ale nenacházeli jsem jenom děs. Zónu jsme opustili, až když jsme zaslechli Zalgův zpěv a neurčité děsivé kontury Mechanické víly. Po probuzení do realiy se Peo třásl hrůzou. V době snění se sny zdály skutečnější než skutečnost. Od té doby jsme pandořinu skříňku krátce otevřeli jen jednou minulé jaro, kdy všechno opět šťastně začínalo.

Podle kusých informací byl koncept Zóny znovu-objeven před patnácti lety skupinou vědců, kteří přežili krvácivé horečky způsobené virem Marburg. Polovina z nich měla oslabenou imunitu a do roka za nejasných okolností vymřela. V zápiscích několika původních výzkumníků, které se nám podařilo vypátrat v archivu jedné německé univerzity se lze dočíst, že jde o určitý druh meditace a autohypnózy, která aktivuje neaktivní centra mozku a podle všeho dokáže vybudit i opioidní receptory. Původ těchto účinků a způsob jejich fungování není znám. Zóna se po sérii úmrtí přesunula na okraj zájmu akademické obce, výzkum postupně utichl, část prací se ztratila a zůstaly jen kusé informace. Přesto se záznamům z univerzitního archivu podařilo infikovat internet, kde se nenápadně šířily mezi feťáky, hledající náhradu za svojí drogu a new-age spiritualisty toužící po něčem reálnějším než jen dalším z výstřelků a pobláznění, což se oběma táborům částečně dařilo. V Zóně odpoutali svojí pozornost od skutečné drogy nebo pout konvečního vnímání a překlenuli období nejhorších abstinenčních příznaků nebo pochyb. Avšak není znám jediný případ, kdy by se závislý tímto způsobem skutečně zbavil návyku. U osob užívajících drogy na bázi morfinu bylo prožívání Zóny nevyzpytatelné.


Mlčeli jsme a snažili si vzpomenout. Marně.

Ruby probudila Pea a mlčky jsme si sedli do posluchárny. Přednášela nám holka s černým mikádem, která pracovala jako správce windows serverů. Měla na sobě tmavé džíny a tričko s nápisem Mechanická Víla. Neviděl jsem její tvář úplně zřetelně. Připadala mi, jako kdyby stála za mléčným sklem, které se mírně vlnilo. Zatočila se mi hlava. Bylo mi zle. Vyběhl jsem ven, mozek mi vřel a vybuchoval bolestivými ohňostroji; na záchod a tam jsem vyzvracel hromadu červů, larev a říční vody.

"Můžu vidět věčnost,"[[72]] prohnalo se mi hlavou. Pak jsem omdlel.

Probudil jsem se až v bezčasí bytu - našeho útočiště před pálivou realitou, kde někdo zničil všechny kalendáře a odstranil ostatní známky plynutí času.

Hlavou mi skučel Cul de sac od NEI.

Zatímco Mono se aspoň v obrysech blížili klasické hudbě, NEI se instrumentálnímu skladbami snažili vykřičet brutální pravdu dneška. V jejich viděné světa byly všechny úsměvy sociálním obranným reflexem. Nic se neměnilo. Všechno bylo stejné jako dřív, snaha byla marná. Snažili jsme se něco objevit, na něco přijít, zjistit, kudy jít dál, jak se probudit z neaktivity, ale místo toho jsme se zničili tak, že už nemůžeme pokračovat v cestě. Všechno, co jsme kdy dokázali, bylo k ničemu, ve všem jsme opakovaně selhávali. Chtěli jsme dosáhnout štěstí v moři staré evropské melancholie a beznaděje, ale i tam jsme zklamali. Nebylo kam jít dál. Nebylo kam couvnout. Život byl už příliš těsný. Probudil jsem se, otevřel oči, ale nezvedl jsem se. Půl hodiny jsem ležel bez hnutí a přemýšlel o sebevraždě, jak jí šikovně a rychle provést. "Chtělo by to centrální vypínač, který by se dal přepnout z života na smrt," povzdechl jsem si. Bod zlomu.[[153]]

Peo se přišoural do pokoje. Měl na sobě zmačkané tričko "The Three of Us Are Dying"[[154]], ve kterém nejspíš probděl noc. Mračil se a zarudlýma očima sledoval podlahu: "Máme dneska nějakou školu? Musíme tam?"

"Myslím, že něco píšeme," odpověděl jsem a jenom při pomyšlení na další den a další nutnost se mi zvedal žaludek. Nic mi nedávalo smysl. Nemohl jsem se na nic soustředit, nechtěl jsem nic dělat, jenom ležet a čekat na chladné, ale konejšivé obětí Mechanické víly. Opakovaně se mi zdál osvobozující sen, kdy jsem šel, najednou, jako když někdo vypne světlo, jsem ztratil svědomí, spadl na zem a teprve v tom okamžiku jsem si připadal volný. V posledních dnech se mi tato vidina začala zjevovat i během bdělých stavů.[[155]]

"Už zase... Pokaždý je to stejný. Tohle nemá cenu. Nikam nejdu. Už nikdy. Končím." Sedl si na zem a chytil se za hlavu. "Tohle je jenom špatnej vtip." Nahmatal nějakou knihu ve tvrdých deskách a několikrát se udeřil rohem do břicha a stehna. Zabořil hlavu do rukou, drtil si čelo a sledoval červené bolestivé fleky a opakoval si pro sebe: "Jenom špatnej vtip. Na ničem nezáleží." Vyhýbal se pohledům a mluvil do podlahy. "Vyndej medicínu, kolaps je jediný možný řešení."

"Jak to chceš udělat?" ptala se Ruby, když si po návratu z rehabu nevědomí dala hrst prášků, ke kterým tajně přimíchávala tramadol a diamorfin a prolétávala nízko nad zemí. Ještě jsme nevěděli, že to, co nám řekla o své chorobě byla jen polovina příběhu.

"To nevím, ale už nikdy nechci jít spát, usnout, ani se probudit. Je to nekonečný cyklus, který nikam nevede." To byla poslední fáze našeho strachu z odkládání, který nás nutil odsouvat a zkracovat noc, jak to jen šlo. "Nesnáším svoje tělo, nenávidím sám sebe, nebudu jíst, nebudu spát a na nohách se udržím za každou cenu: kafe, černý čaj, grande, prášky, cokoli. Bolest zaženu analgetiky a alkoholem a za týden jsem v cíli. S tímhle režimem si tělo nedokáže poradit. Buď kolapsnu v polovině cesty nebo se zblázním z nedostatku spánku na konci sedmého dne. Pro jistotu budu u sebe nosit nabitý revolver." Říkali jsme tomu BLEK.ův plán.

"Na tohle se musíme pořádně vyzbrojit," říkala Ruby nepřítomně a rezignovaně, jako kdyby šlo o jedinou možnost. Byla otupena silným koktejlem sedativ, Fluoxetinu a dalších jedů, díky kterým jako jediná z nás většinu noci skutečně prospala tvrdým bezvědomým spánkem. Odešla, ale za chvíli se vrátila s naostřeným pohledem. Otevřela krabici s nálepkou Just in case we'll never meet again.[[73]] "Mám tu všechno: dva pytlíky trávy, 75 pilulek meskalinu, pět archů velmi kvalitního LSD, půl slánky kokainu a celou galaxii různobarevných povzbuzováků, oblbováků a rozesmíváků. Taky flašku tequily, flašku rumu, půl litru čistýho éteru a dva tucty amylů.[[87]]" Rozesmála se. "Ale teď vážně. Tohle je moje vybavení malého chemika. Všechno sháním na padělané recepty nebo načerno přes jednoho člověka, na kterého mi dal kontakt BlackHat. Léky proti spaní, léky na spaní, proti bolesti i na bolest. Širokou škálu chemikálií, které jsou potřeba, aby naše skvělá západní civilizace držela pohromadě a nezbláznila se. Četli jste někdy příbalové informace léků? Je to ta nejlepší literatura na světě. Tady to je..."

"Co?"

"Tohle je, bratříčci moji, pixla plná amfetaminu - čisté hyperaktivity a krystalického neklidu. Schovávám to přesně pro tyhle případy."

"Dej to sem." Za normálních okolností bych nesouhlasil, ale už jsem byl příliš zbitý a utahaný a zklamaný a beznadějný a smutný a zničený. Trápily mě bolesti svalů, bolela mě kolena a skoro jsem nemohl chodit, zápěstí jsem mohl jenom stěží ohnout, bolela mě také záda, ramena a navíc jsem měl ten strašlivý tik v oku, který nechtěl přestat. Ležel na mě všechen skličující smutek starého kontinentu. Teď bych byl pro cokoli, co by sejmulo tíhu úzkosti a co by mě vystřelilo jako rachejtli na poslední mihotavou cestu k nebi. Už dávno jsem se přestal zajímat o vzdálenou budoucnost a nedokázal jsem nic plánovat v dlouhodobém horizontu a tento časový výsek jasného vědomí se zkracoval. Z měsíců se stávaly týdny a z týdnů dny. Lhal jsem všem kolem a smál se na ně. Všechno je přece v pořádku. Nebylo. Horizont se zkracoval. Pak jsem se začal starat jenom o to, co přišlo následující den, viděl jsem jenom dvacet čtyři hodin dopředu, osmnáct, dvanáct. "Hlavně přežít," rezonovalo mi hlavou, když jsem hrůzou nemohl popadnout dech. Temnota byla blízko, já stál v kuželu světla a ona mě obklopovala a zněla z ní Zalgova píseň, která ukončí historii světa. Začal jsem lhát i sám sobě a bortil se do sebe. Osm, šest, čtyři. Pak už na ničem nezáleželo, protože život se smrštil do řetězu navazujících událostí, které sami nemají žádný větší smysl. Ve chvíli, kdy jsem do sebe hodil první pilulku, jsem se přestal starat úplně o všechno. Najednou jsem cítil, jako kdyby se ve mě rozebíhal starý motor.

Byl to další start.


publikováno 16. 7. 2015

příbuzné články:
Terminalita #19 - Tetování
Terminalita #20 - Čtyřicet tisíc slepých opic
Terminalita #22 - Neklid
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan

sem odkazují:
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
Terminalita