povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

16. 7. 2015

Terminalita #20 - Čtyřicet tisíc slepých opic

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Jakmile jsme se ztratili po první návštěvě u Tomyho, zariskovali jsme a začali stopovat. Snažili jsme se dostat pryč nebo aspoň zpátky na místo, odkud jsme vyrazili.

Sen skončil.

Svezl nás nějaký chlápek starým roztřeseným Opelem, v němž se nedalo spát. Zpočátku se nás neustále vyptával a snažil se navázat hovor, ale pak, když jsme projížděli vesnicí pod lampami a v autě bylo dost světla, aby si nás mohl prohlédnout ve zpětném zrcátku, podíval se na nás, ztichl a zbytek cesty radši mlčel. Na něco si vzpomněl.[[70]]


"Žijeme v jinejch světech, žijeme v oázách, trávíme svý bezpečný životy v bezpečnejch zónách, kdy se o spoustu věcí postarají lidi, který nikdy nepoznáme. Nějaký šedý neurčitý postavy nás jako štít odstiňují od spousty problémů. Je to svět skrytej pod povrchem tohoto světa." Reverend, stejně jako démon Hertzmann se svými třemi bratry[[142]], patřil mezi tyto válečníky ve stínu. Ale to všechno jsem se dozvěděl až za dlouhou dobu a ani potom jsem nechtěl uvěřit, jak velkému nebezpečí nás uchránili. Všechno se dělo v pozadí a já o událostech, které se přihodily v několika následujících dnech neměl na rozdíl od Pea ani ponětí. On také neznal celou složitou pravdu, ale věděl mnohem víc. Právě od něj jsem se všechno zpětně v náznacích dozvídal.


Sen o útěku definitivně skončil. Zmoženi a s kocovinou a s unavenými a rozbolavělými těly jsme seděli u plastového stolu před bufetem na FELu v Dejvicích. Venku jiskřilo čisté svěží odpoledne, chodby byly z větší části prázdné a kroky se nesly s ozvěnou. Co teď, co dál? Před sebou jsem měl otevřený notebook, na monitoru několik oken Vimu[[144]] a pár rozpracovaných souborů s kódem, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Do matice zářících pixelů jsem zíral většinu probdělého času většinu mých dnů. Teď jsem nepřítomně sledoval Ruby a Pea. Ruby se hrbila a mračila do svého nového netbooku - maličkého stroje, který disponoval směšným výpočetním výkonem, maličkým displejem a mizernou klávesnicí, ale byl velice lehký, absurdně levný a vydržel běžet osm hodin na baterii - a to až tak moc, že nespadal do kategorie přenosných počítačů, ale počítal se za spotřební zboží. Ruby ho tak rozhodně používala a už párkrát sloužil jako zbraň v nekonečné válce proti pavoukům. Peo svůj laptop ani neotevřel, použil ho jako tác a přinesl si na něm něco málo k jídlu a pití. Jen co dosedl, začal si hrát s chytrým telefonem. Když si odhrnoval asfaltově černé vlasy z čela, vycítil můj pohled, naklonil se nad můj stroj, a štíhlými prsty stiskl :qa![[145]], bez uložení tak zavřel všechny otevřené soubory a měkce se usmál, bílé zuby a jemně vyřezaná obočí. Já se jen nemohoucně natáhl a cvrkl ho do ucha.

Peo se vrátil k telefonu zatímco ze sluchátek položených na stole připojených k jeho audiofilnímu přehrávači tiše zněla Mira Mana od Exxasens.

Tři notebooky, tři telefony a jeden specializovaný přehrávač hudby na tři lidi u jednoho mizerného stolku, nepočítaje technické zázraky v jiných místech našich životů. Na každého studenta FELu v průměru připadal o něco víc než jeden počítač a něco méně než jeden chytrý telefon, i když to byl také jen miniaturní počítač, který silou předčil dekádu staré stolní počítače. V té době byla idea quantified self a fitness trackerů jen bláhovou představou několika snílků[[147]], ale přesto každý z tisíců studentů kolem nás na sobě, s sebou a doma disponoval velkou flotilou strojů a ohromnou výpočetní silou - notebook, desktop, telefon, NAS, multimediální server napěchovaný ilegální hudbou. Každá věc, která poskytovala digitální funkcionalitu byla počítačem v převleku a každá z těchto hraček měla své neopakovatelné kouzlo. To však bylo v tomto prostředí zcela normální a málokdo by se nad tím pozastavil. Osazenstvo FELu dalších technický univerzit patřilo mezi dynamickou sebranku, která žila na technologické bleeding edge a byla 24 denně připojena na internet, nesustále online, neustále ve střehu, neustále rozptylována. Konektivitu jsme potřebovali k životu stejně jako kyslík. Byla tak samozřejmá a nepostradatelná, že mnozí zapomněli, jaký je život offline. Teprve když vypadla školní síť, kolejní internet nebo ISP měl nějakou poruchu, znovu si ověřovali, že žít bez Sítě sítí bylo nepohodlné, ale velice produktivní. Bez přívalu paketů najednou nebylo co dělat. Prostřednictvím Sítě jsme nejenom pracovali, komunikovali a získávali většinu informací, ale také nám poskytovala nekonečné způsoby rozptýlení a prokrastinace. Později mi jeden doktorand prozradil, že většinu svojí diplomové práce napsal během jednoho inspirativního odpoledne, kdy nešel internet. Přemýšlel jsem, co by si o současné situaci myslel Marshal McLuhan nebo Niel Postman[[143]], ale neměl jsem zrovna při ruce PhD studenta sociologie nebo filosofie s patřičným rozhledem, se kterým bych to mohl probrat.

Naše generace žila své online životy ve virtuální jámě. Online jsme si mysleli, že jsme naživu, online jsme pomalu umírali.[[146]]

Z rádia puštěného v bufetu jsem zaslechl: "... šlo o dosud největší akce připisovanou skupině Čtyřicet tisíc slepých opic."[[71]]

"Poslouchal to někdo? Co udělali teď?" zeptal se Peo, aniž by zvedl hlavu.

"Podařilo se jim jeden den rušit všechna rádia v celé Praze, místo sraček a reklam v rozhlase pouštěli ticho a ČTÚ je teď chce všechny najít a postřílet," odpověděla Ruby.

Slepé opice byla volně sdružená skupina šílenců, recesistů a umělců, organizovaná výhradně prostřednictvím internetu. Neměli žádné centralizované vedení, šlo o jednotlivce, kteří rádi dělali rozruch a rádi se bavili. Každá jejich akce začínala spontánně: Jedna slepá opice něco navrhne, ostatní začnou přihazovat vlastní nápady a plánovat provedení. Když akce ostatním přijde jako docela dobrý nápad, pak do toho jdou. Navzájem se téměř vůbec neznali a vystupovali jako velká anonymní masa na imageboardech, diskuzních fórech a IRC. Na jejich poslední akci bylo pozoruhodné, že i když šlo rozsahem o raid epických rozměrů, dokázali ji domluvit, zorganizovat a provést zcela v tajnosti, daleko od očí veřejnosti.


Ale to jsme ještě nevěděli, že na rozdíl od čtyřiceti tisíc slepých opic je veškerá naše komunikace už dlouho napíchnutá a Trudy[[148]] odposlouchává každý bit.

"Samozřejmě, že se vždycky někdo dívá," vzpomněl jsem si, jak jsem řval přibližně v polovině předminulé meta-noci jedné holce do ucha v hlasité místnosti, kde reproduktory vybuchovaly a přeskakovaly v nich výboje. "Vždycky jsou tu nějaké elektronické oči, které nemrkají a nikdy nemusí jít spát, které nás upřeně pozorují a pronikají bariérou soukromí." Byla to studentka práv, které zbývaly čtyři dny života. Moji rozesmátí psychotičtí frendíci, kteří si mě z nepochopitelných důvodů vybrali za svého mesiáše - Freemana, který jim páčidlem ukáže cestu do ráje - ji do kabelky nastražili pistoli a balík kokainu a na ráno jí objednali neočekávanou policejní návštěvu. Oni mohli všechno a před ničím se nezastavili. Když jeden padl, hned ho zastoupili čtyři další. "Ty oči se jednou začaly dívat a už nepřestanou, protože jsme si na ně zvykli. Pomalu jsme je akceptovali, polevili v ostražitosti a přestali si hlídat vlastní soukromí a práva, tak jako dřív. Podobných mechanismů používají všichni, kdo v současnosti vytrvale oklešťují naše svobody. Oni to dotáhli do dokonalosti a vytvořili dvojtaktní princip 'ohrožení a obrana'. Cyklicky vyvolají pocit nějakého bezprostředního ohrožení, terorismu, pirátství nebo dětské pornografie, moc nezáleží o co se jedná, důležité je vyvolat pocit nebezpečí, vytvořit problém, na který hned mají lék. Cena této terapie vypadá přijatelně: Stačí obětovat maličký kousek našich práv. A lidé, ochromení strachem, tenhle nepotřebný kousek svobody rádi obětují, je to přece pro jejich bezpečí, nebo ne? Ani náhodou. Je to souvislá eroze svobody lidí, kteří se bojí, je jim natloukáno do hlavy, že se o sebe nedokážou postarat sami a potřebují ochranu od někoho jiného, nějaké vnější síly. Ale ochrana není nikdy zadarmo." Poslouchala každé slovo a pomalu jsem jí viděl na očích jak jí to dochází a jak se rozpadá její staré chápání světa. (???)

"A to všechno se slučuje s jejich socialistickým viděním světa," dodal by někdo z Reverendovy svity, který věřil, že svět směruje do Owellovské totality a přitom zcela ignoroval neklidné Huxleyho vize světa nekonečné bezduché zábavy[[149]]. "Protože podle nich jsou lidi debilové, kterým je nutno určit mantinely. Ve skutečnosti z nich debily těmito opatřeními nakonec vychovají, bude se jim lépe vládnout. A ty průkazy k televizi nakonec budou taky, TV bude za odměnu jenom v agitačních střediscích a budou se vysílat jen schválené nikomu nevadící programy. Všichni cenzoři a podobní hajzlové ohánějí bojem s terorismem a pornografií, ale je zajímavé, že nahota ve filmu vadí a v reklamě ne. Proboha! Děti má vychovávat otec a matka a ne nějaká Rada pro totalitní kotrolu televizního vysílání."[[69]]

Vzpomínka se vytratila, stejně jako tvář oné dívky.

"Muselo se toho stát mnohem víc, než si pamatuji." Najednou mě pohltila neklidná představa. "Kolikátého je dneska?"

"Nevím a ani to nechci vědět," odpověděl Peo, položil telefon na stůl, vzal přehrávač a začal brouzdat neonečnou záplavou playlistů post-rocku. Chvíli mžoural do displeje, zápasil s ovládáním a přemýšlel, co poslouchat teď, ale pak přehrávač položil na stůl a řekl: "To počká." Naklonil se na Ruby, opřel se ji o rameno a v mžiku usnul.

"He lost The Game," zasmáli jsme se oba najednou.[[84]]

Prorál jedno kolo hry, která probíhala už několik let a měla jen jediné pravidlo: Zůstat co nejdéle vzhůru. Největší mistři udrželi oči otevřené až jedenáct dnů, během kterých jedli jenom kapustu, o níž byli přesvědčeni, že je uchrání před nespavým šílenstvím. Ta však nikdy nikoho nespasila a pozdější výzkumy, které začali po třech náhlých úmrtích, potvrdili, že většina druhů zeleniny insomnické šílenství jenom urychluje. Světový rekord patří muži, který se po živil jen vývarem z yagé a po 13 bdělých dnech se oběsil. Rekord nebyl nikdy oficiálně uznán, protože účastník nepřežil.


publikováno 16. 7. 2015

příbuzné články:
Terminalita #19 - Tetování
Terminalita #21 - Zóna
Terminalita #22 - Neklid
Terminalita #23 - Rakovina
Terminalita #24 - Kaplan

sem odkazují:
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
Terminalita