k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #20 - Čtyřicet tisíc slepých opic

CC by-nc-sa (via)

Jakmile jsme se ztra­tili po první ná­vštěvě u Tomyho, za­ris­ko­vali jsme a začali sto­po­vat. Sna­žili jsme se dostat pryč nebo aspoň zpátky na místo, odkud jsme vy­ra­zili.

Sen skon­čil.

Svezl nás nějaký chlá­pek starým roz­tře­se­ným Opelem, v němž se nedalo spát. Zpo­čátku se nás ne­u­stále vy­ptá­val a snažil se na­vá­zat hovor, ale pak, když jsme pro­jíž­děli ves­nicí pod lam­pami a v autě bylo dost světla, aby si nás mohl pro­hléd­nout ve zpět­ném zr­cátku, po­dí­val se na nás, ztichl a zbytek cesty radši mlčel. Na něco si vzpo­mněl.70


„Žijeme v ji­nejch svě­tech, žijeme v oázách, trá­víme svý bez­pečný životy v bez­pečnejch zónách, kdy se o spoustu věcí po­sta­rají lidi, který nikdy ne­po­známe. Nějaký šedý ne­ur­čitý po­stavy nás jako štít od­sti­ňují od spousty pro­blémů. Je to svět skry­tej pod po­vr­chem tohoto světa.“ Re­ve­rend, stejně jako démon Her­t­zmann se svými třemi bratry142 , patřil mezi tyto vá­leč­níky ve stínu. Ale to všechno jsem se do­zvě­děl až za dlou­hou dobu a ani potom jsem ne­chtěl uvěřit, jak vel­kému ne­bez­pečí nás uchrá­nili. Všechno se dělo v pozadí a já o udá­los­tech, které se při­ho­dily v ně­ko­lika ná­sle­du­jí­cích dnech neměl na rozdíl od Pea ani ponětí. On také neznal celou slo­ži­tou pravdu, ale věděl mnohem víc. Právě od něj jsem se všechno zpětně v názna­cích do­zví­dal.


Sen o útěku de­fi­ni­tivně skon­čil. Zmo­ženi a s ko­co­vi­nou a s una­ve­nými a roz­bo­la­vě­lými těly jsme seděli u plas­to­vého stolu před bu­fe­tem na FELu v Dej­vi­cích. Venku jis­křilo čisté svěží od­po­ledne, chodby byly z větší části prázdné a kroky se nesly s ozvě­nou. Co teď, co dál? Před sebou jsem měl ote­vřený no­te­book, na mo­ni­toru ně­ko­lik oken Vimu144 a pár roz­pra­co­va­ných sou­borů s kódem, ale ne­vě­no­val jsem mu žádnou po­zor­nost. Do matice zá­ří­cích pixelů jsem zíral vět­šinu pro­bdě­lého času vět­šinu mých dnů. Teď jsem ne­pří­tomně sle­do­val Ruby a Pea. Ruby se hrbila a mra­čila do svého nového net­booku – ma­lič­kého stroje, který dis­po­no­val směš­ným vý­po­čet­ním vý­ko­nem, ma­lič­kým dis­ple­jem a mi­zer­nou klá­ves­nicí, ale byl velice lehký, ab­surdně levný a vy­dr­žel běžet osm hodin na ba­te­rii – a to až tak moc, že ne­spa­dal do ka­te­go­rie pře­nos­ných po­čí­tačů, ale po­čí­tal se za spo­třební zboží. Ruby ho tak roz­hodně po­u­ží­vala a už pár­krát slou­žil jako zbraň v ne­ko­nečné válce proti pa­vou­kům. Peo svůj laptop ani ne­o­te­vřel, použil ho jako tác a při­nesl si na něm něco málo k jídlu a pití. Jen co dosedl, začal si hrát s chyt­rým te­le­fo­nem. Když si od­hr­no­val as­fal­tově černé vlasy z čela, vy­cí­til můj pohled, na­klo­nil se nad můj stroj, a štíh­lými prsty stiskl :qa!145 , bez ulo­žení tak zavřel všechny ote­vřené sou­bory a měkce se usmál, bílé zuby a jemně vy­ře­zaná obočí. Já se jen ne­mo­houcně natáhl a cvrkl ho do ucha.

Peo se vrátil k te­le­fonu za­tímco ze slu­chá­tek po­lo­že­ných na stole při­po­je­ných k jeho au­di­o­fil­nímu pře­hrá­vači tiše zněla Mira Mana od Exxa­sens.

Tři no­te­booky, tři te­le­fony a jeden spe­ci­a­li­zo­vaný pře­hrá­vač hudby na tři lidi u jed­noho mi­zer­ného stolku, ne­po­čí­taje tech­nické zá­zraky v jiných mís­tech našich životů. Na kaž­dého stu­denta FELu v prů­měru při­pa­dal o něco víc než jeden po­čí­tač a něco méně než jeden chytrý te­le­fon, i když to byl také jen mi­ni­a­turní po­čí­tač, který silou před­čil dekádu staré stolní po­čí­tače. V té době byla idea quan­ti­fied self a fit­ness trac­kerů jen blá­ho­vou před­sta­vou ně­ko­lika snílků147 , ale přesto každý z tisíců stu­dentů kolem nás na sobě, s sebou a doma dis­po­no­val velkou flo­ti­lou strojů a ohrom­nou vý­po­četní silou – no­te­book, desktop, te­le­fon, NAS, mul­ti­me­di­ální server na­pě­cho­vaný ile­gální hudbou. Každá věc, která po­sky­to­vala di­gi­tální funk­ci­o­na­litu byla po­čí­ta­čem v pře­vleku a každá z těchto hraček měla své ne­o­pa­ko­va­telné kouzlo. To však bylo v tomto pro­středí zcela nor­mální a má­lo­kdo by se nad tím po­za­sta­vil. Osa­zen­stvo FELu dal­ších tech­nický uni­ver­zit pa­t­řilo mezi dy­na­mic­kou se­branku, která žila na tech­no­lo­gické ble­e­ding edge a byla 24 denně při­po­jena na in­ter­net, ne­sustále online, ne­u­stále ve střehu, ne­u­stále roz­pty­lo­vána. Ko­nek­ti­vitu jsme po­tře­bo­vali k životu stejně jako kyslík. Byla tak sa­mo­zřejmá a ne­po­stra­da­telná, že mnozí za­po­mněli, jaký je život of­fline. Teprve když vy­padla školní síť, ko­lejní in­ter­net nebo ISP měl ně­ja­kou po­ru­chu, znovu si ově­řo­vali, že žít bez Sítě sítí bylo ne­po­ho­dlné, ale velice pro­duk­tivní. Bez pří­valu paketů na­jed­nou nebylo co dělat. Pro­střed­nic­tvím Sítě jsme neje­nom pra­co­vali, ko­mu­ni­ko­vali a zís­ká­vali vět­šinu in­for­mací, ale také nám po­sky­to­vala ne­ko­nečné způ­soby roz­ptý­lení a pro­kras­ti­nace. Poz­ději mi jeden dok­to­rand pro­zra­dil, že vět­šinu svojí di­plo­mové práce napsal během jed­noho in­spi­ra­tiv­ního od­po­ledne, kdy nešel in­ter­net. Pře­mýš­lel jsem, co by si o sou­časné si­tu­aci myslel Mar­shal McLu­han nebo Niel Postman143 , ale neměl jsem zrovna při ruce PhD stu­denta so­ci­o­lo­gie nebo fi­lo­so­fie s pa­t­řič­ným roz­hle­dem, se kterým bych to mohl pro­brat.

Naše ge­ne­race žila své online životy ve vir­tu­ální jámě. Online jsme si mys­leli, že jsme naživu, online jsme pomalu umí­rali.146

Z rádia puš­tě­ného v bufetu jsem za­sle­chl: „… šlo o dosud nej­větší akce při­pi­so­va­nou sku­pině Čty­ři­cet tisíc sle­pých opic.“71

„Po­slou­chal to někdo? Co udě­lali teď?“ zeptal se Peo, aniž by zvedl hlavu.

„Po­da­řilo se jim jeden den rušit všechna rádia v celé Praze, místo sraček a reklam v roz­hlase pouš­těli ticho a ČTÚ je teď chce všechny najít a po­stří­let,“ od­po­vě­děla Ruby.

Slepé opice byla volně sdru­žená sku­pina ší­lenců, re­ce­sistů a umělců, or­ga­ni­zo­vaná vý­hradně pro­střed­nic­tvím in­ter­netu. Neměli žádné cen­t­ra­li­zo­vané vedení, šlo o jed­not­livce, kteří rádi dělali roz­ruch a rádi se bavili. Každá jejich akce za­čí­nala spon­tánně: Jedna slepá opice něco na­vrhne, ostatní začnou při­ha­zo­vat vlastní nápady a plá­no­vat pro­ve­dení. Když akce ostat­ním přijde jako docela dobrý nápad, pak do toho jdou. Na­vzá­jem se téměř vůbec ne­znali a vy­stu­po­vali jako velká ano­nymní masa na image­bo­ar­dech, dis­kuz­ních fórech a IRC. Na jejich po­slední akci bylo po­zo­ru­hodné, že i když šlo roz­sa­hem o raid epic­kých roz­měrů, do­ká­zali ji do­mlu­vit, zor­ga­ni­zo­vat a pro­vést zcela v taj­nosti, daleko od očí ve­řej­nosti.


Ale to jsme ještě ne­vě­děli, že na rozdíl od čty­ři­ceti tisíc sle­pých opic je veš­kerá naše ko­mu­ni­kace už dlouho na­pích­nutá a Trudy148 od­po­slou­chává každý bit.

„Sa­mo­zřejmě, že se vždycky někdo dívá,“ vzpo­mněl jsem si, jak jsem řval při­bližně v po­lo­vině před­mi­nulé meta-noci jedné holce do ucha v hla­sité míst­nosti, kde re­pro­duk­tory vy­bucho­valy a pře­ska­ko­valy v nich výboje. „Vždycky jsou tu nějaké elek­tro­nické oči, které ne­mr­kají a nikdy nemusí jít spát, které nás upřeně po­zo­rují a pro­ni­kají ba­ri­é­rou sou­kromí.“ Byla to stu­dentka práv, které zbý­valy čtyři dny života. Moji ro­ze­smátí psy­cho­tičtí fren­díci, kteří si mě z ne­po­cho­pi­tel­ných důvodů vy­brali za svého me­si­áše – Fre­e­mana, který jim pá­či­dlem ukáže cestu do ráje – ji do ka­belky na­stra­žili pis­toli a balík ko­ka­inu a na ráno jí ob­jed­nali ne­o­če­ká­va­nou po­li­cejní ná­vštěvu. Oni mohli všechno a před ničím se ne­za­sta­vili. Když jeden padl, hned ho za­stou­pili čtyři další. „Ty oči se jednou začaly dívat a už ne­pře­sta­nou, pro­tože jsme si na ně zvykli. Pomalu jsme je ak­cep­to­vali, po­le­vili v os­tra­ži­tosti a pře­stali si hlídat vlastní sou­kromí a práva, tak jako dřív. Po­dob­ných me­cha­nismů po­u­ží­vají všichni, kdo v sou­čas­nosti vy­tr­vale okleš­ťují naše svo­body. Oni to do­táhli do do­ko­na­losti a vy­tvo­řili dvoj­taktní prin­cip 'ohro­žení a obrana'. Cyk­licky vy­vo­lají pocit ně­ja­kého bez­pro­střed­ního ohro­žení, te­ro­rismu, pi­rát­ství nebo dětské por­no­gra­fie, moc ne­zá­leží o co se jedná, dů­le­žité je vy­vo­lat pocit ne­bez­pečí, vy­tvo­řit pro­blém, na který hned mají lék. Cena této te­ra­pie vypadá při­ja­telně: Stačí obě­to­vat ma­ličký kousek našich práv. A lidé, ochro­mení stra­chem, tenhle ne­po­třebný kousek svo­body rádi obě­tují, je to přece pro jejich bez­pečí, nebo ne? Ani ná­ho­dou. Je to sou­vislá eroze svo­body lidí, kteří se bojí, je jim na­tlou­káno do hlavy, že se o sebe ne­do­ká­žou po­sta­rat sami a po­tře­bují ochranu od někoho jiného, nějaké vnější síly. Ale ochrana není nikdy za­darmo.“ Po­slou­chala každé slovo a pomalu jsem jí viděl na očích jak jí to do­chází a jak se roz­padá její staré chá­pání světa. (???)

„A to všechno se slu­čuje s jejich so­ci­a­lis­tic­kým vi­dě­ním světa,“ dodal by někdo z Re­ve­ren­dovy svity, který věřil, že svět smě­ruje do Owellov­ské to­ta­lity a přitom zcela ig­no­ro­val ne­klidné Hu­xleyho vize světa ne­ko­nečné bez­du­ché zábavy149 . „Pro­tože podle nich jsou lidi de­bi­lové, kterým je nutno určit man­ti­nely. Ve sku­teč­nosti z nich debily těmito opat­ře­ními na­ko­nec vy­cho­vají, bude se jim lépe vlád­nout. A ty prů­kazy k te­le­vizi na­ko­nec budou taky, TV bude za odměnu jenom v agi­tač­ních stře­dis­cích a budou se vy­sí­lat jen schvá­lené nikomu ne­va­dící pro­gramy. Všichni cen­zoři a po­dobní hajzlové ohá­nějí bojem s te­ro­ris­mem a por­no­gra­fií, ale je za­jí­mavé, že nahota ve filmu vadí a v re­klamě ne. Pro­boha! Děti má vy­cho­vá­vat otec a matka a ne nějaká Rada pro to­ta­litní ko­t­rolu te­le­viz­ního vy­sí­lání.“69

Vzpo­mínka se vy­tra­tila, stejně jako tvář oné dívky.

„Muselo se toho stát mnohem víc, než si pa­ma­tuji.“ Na­jed­nou mě po­hl­tila ne­klidná před­stava. „Ko­li­ká­tého je dneska?“

„Nevím a ani to nechci vědět,“ od­po­vě­děl Peo, po­lo­žil te­le­fon na stůl, vzal pře­hrá­vač a začal brouz­dat ne­o­neč­nou zá­pla­vou pla­y­listů post-rocku. Chvíli mžou­ral do dis­pleje, zá­pa­sil s ovlá­dá­ním a pře­mýš­lel, co po­slou­chat teď, ale pak pře­hrá­vač po­lo­žil na stůl a řekl: „To počká.“ Na­klo­nil se na Ruby, opřel se ji o rameno a v mžiku usnul.

„He lost The Game,“ za­smáli jsme se oba na­jed­nou.84

Prorál jedno kolo hry, která pro­bí­hala už ně­ko­lik let a měla jen jediné pra­vi­dlo: Zůstat co nejdéle vzhůru. Nej­větší mistři udr­želi oči ote­vřené až je­de­náct dnů, během kte­rých jedli jenom ka­pustu, o níž byli pře­svěd­čeni, že je uchrání před ne­spa­vým ší­len­stvím. Ta však nikdy nikoho ne­spa­sila a poz­dější vý­zkumy, které začali po třech náh­lých úmr­tích, po­tvr­dili, že vět­šina druhů ze­le­niny in­somnické ší­len­ství jenom urych­luje. Svě­tový rekord patří muži, který se po živil jen vý­va­rem z yagé a po 13 bdě­lých dnech se oběsil. Rekord nebyl nikdy ofi­ci­álně uznán, pro­tože účast­ník ne­pře­žil.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz