Terminalita #2 - Peo

Seděli jsme ve škole, v malé místnosti zastrčené někde v bloku A3 a hodina se táhla jako karamelová řeka. Byl jsem unavený a skoro jsem nevnímal. Otevřel jsem laptop, zkontroloval Twitter, koukl na /b/ a zkusil jsem se lognout na náš server – poslední svobodný přístav v internetovém oceánu.

„Buď se celý svět zbláznil nebo se všechny ty internety spikly proti nám.“

„Útoky pokračují, co?“

„Přes SSH se nepřipojím a stěží si pingnu. Server je mrtvý a router nejspíš už nestíhá ani přesměrovávat.“

„Co říká traceroute.“

„Vypadá normálně: FEL, Nix¹³⁶ , Cortex¹³⁷ a pak náš hraniční router. Cestou nic nestojí.“

„Ale no tak, pánové…“ řekl cvičící a naznačil, abychom se ztišili.

„Nedá se svítit, musíme vypnout všechny stroje a počkat, až se bouře přežene,“ zašeptal jsem a do konce hodiny jsem se pokoušel připojit a shodit server. Marně. Zaklapl jsem víko notebooku a nepřítomně se díval z okna.

Vzpomněl jsem si na Ruby a sevřel se mi žaludek.

„Znáte Lîlu – tu jednookou holku?“¹³⁸ říkala někdy v zrnitých závějích minulosti. „Asi nejspíš ne. Už jí je dvacet šest, je téměř pořád na cestách a ve skutečnosti se jmenuje jinak. Lîla je jenom krycí jméno. Takže jste se nejspíš nepotkali. Ale je nepřehlédnutelná. Není to kyklopka, jenom je na jedno oko slepá a nosí přes něj pásku. Na jednu stranu působí smutně, ale na druhou stranu je zatraceně naštvaná. Jde po krku dvěma bývalým kamarádům, ze kterých se vyklubali podvodníci, lháři a zloději. Zjistila, že pracovali pro mafiána – nějakého Barona, strávili posledních pár měsíců ve vězení, pak se jim podařilo si prostřílet cestu ven a utéct. Ale před ní se neschovají ani neutečou, něco Lîle dluží, něco moc důležitého. Jde po jejich stopě jako ohař, po práci během večerů slídí. Je jako naváděná střela. Krouží kolem nich a stahuje kruhy. Nejde jí o peníze. Vůbec ne. Ona chce zkrátka jejich krev a jejich svobodu. Nemají šanci. Ona se zná s Michaelem Ellisem – crackerem a stalkerem, kterého nikdo nikdy neviděl. Teď nevíte o kom mluvím, že ne?“

„Kdo je Lîla? Kdo je Michael? Kdo koho nesnáší? Kdo komu co dluží? A kdo jsi ty?“ Otázky, samé otázky.

„Aha, v tom případě jsem ve špatném domě.“ Dům ve kterém se nacházela, ještě nehořel. S Ruby to šlo pomalu z kopce několik měsíců.

Ale v té době jsme neměli ponětí, že kdybychom se znali s Michaelem Ellisem, spousta našich problémů by se vyřešila nebo by se objevili další.

Bydlela s námi od minulého jara. Krátce před tím jsme sehnali velice výhodný nájem a přestěhovali jsme se ze Strahovských kolejí. Náš byt byl docela velký a z větší části prázdný. Dvě místnosti a koupelna. V jedné obrovské letiště, kde jsme spali všichni tři. Jenom spali. To letiště bylo skutečně ohromné a my byli jenom spolubydlící. Nic víc. Navíc jsme spali tak málo, že jsme padali únavou a bylo nám jedno kde, jak nebo s kým. V koutě na zemi ležela hromada oblečení. Přímo na zemi se válely čisté i špinavé věci, moje, Peovy i Rubiny. Ve druhé místnosti byl gauč, knihy naskládané přímo na zemi podél stěn, sem tam nějaký kus nábytku a hlavně počítače. Pochopitelně. V rohu stály dvě věže rack serverů, nějaké notebooky, desktopy s velkými LCD displeji a po koberci se jako hadi vinuly síťové a napájecí kabely. Přesto jsme neměli příliš mnoho jiných věcí a spousta z nich u nás v bytě úplně chyběla. Například kuchyně. Ani já ani Ruby jsme neuměli vařit, ale zato jsme dobře věděli jak hladovět. Peo ovládal umění přípravy teplých jídel. Alespoň jednou se o tom zmínil. Peo byl jemný, zasněný, měl skoro až dívčí tvář, černé lesklé vlasy a smál se krásně nevinně, ale tepalo v něm neklidné srdce. Nikdy jsem nebyl kompetentní Pea jakkoli hodnotit, ale důvěrné zdroje ho popisovaly jako hezounka, které z něho dělaly ležérně rozcuchané vlasy, nádherné rysy v obličeji a dokonale hladká tvář. Nejhezčí ale prý byly jeho zářící oči. Japoncům by na jeho popis stačilo jedno slovo: bishie. Já jsem mohl jedině posoudit, že Peo byl výjimečný kamarád a hacker, který ovládal patnáct programovacích jazyků.

Zatímco on byl smutný anděl, já byl Ikarem s nohama zazděnýma v betonu.

Útok pokračoval až do chvíle, kdy se počítač definitivně odmlčel.

„Co se děje?“

Rozvalovali jsme na židličkách na konci chodby ve ztichlém sedmém patře, kde je perfektní výhled na Prahu a čekali jsme na další cvičení.

„Nejspíš hardwarová chyba.“

„Jak to můžeš říct.“

„Router pořád funguje a není na něm vůbec žádný provoz.“

„Ale co když se dostali dovnitř? Tam by pak měli přístup úplně ke všemu.“

„Hele, to je nepravděpodobné,“ řekl jsem a protáhl si záda. „Prolomit heslo hrubou silou by jim trvalo tisíce let. Leda že by našli nějakou novou bezpečnostní díru. To by se mohlo stát, ale mě spíš zajímá, proč se vůbec někdo obtěžoval vést takhle silný útok na jeden bezvýznamný stroj.“

Peo se otočil a podíval se do střech utopených v moři odpoledního slunce. „To nevím.“

To cvičení se odehrávalo v Dejvické budově, která byla okupována Nepřítelem a my tam nebyli vítáni. Abych to uvedl na pravou míru: FEL byl rozdělen na dva znepřátelené studijní obory, které se neměly v lásce – Elektrotechniku a informatiku a Softwarové technologii a managment. Já a Peo a Ruby a spousta dalších úžasných lidí a nejlepších hlav naší generace⁷ jsme byli členy STM, který měl hlavní stan v budově na Karlově náměstí, ale přesto jsme se museli občas vydávat do teritoria nepřítele. Studenti E&I žili v pavilonech v Dejvicích a byli to v podstatě gorily, které se vrtali v obvodech a hardwaru. Dělali tu špinavou práci, které jsme se my zásadně vyhýbali. Ale na druhou stranu to byli zatraceně chytré gorily, které se ve svých věcech vyznali.

Náš obor byl nový, nezaběhnutý a my často tápali v mlhách. Občas mi připadalo, že celé STM je jedna velká past, kterou naplánoval děkan admirál Ackbar⁸ .

Začala další hodina, která se táhla jenom nepatrně rychleji než ta předchozí. Byl to celkem zajímavý předmět, ale já měl zase ten podivný pocit v žaludku, byl jsem neklidný, nemohl se soustředit, chtělo se mi spát, ale i když jsem byl k smrti unavený, nemohl jsem usnout. Devadesát minut jsme mlčeli a snažili se přeplavat odpornou slizovou řeku času, která nás dělila od svobody a nejisté naděje, co bude dál. Byl to divný okamžik. Seděl jsem napůl mrtvý a napůl živý a civěl jsem do prázdna hypotetické singularity a říkal si, že tohle přece nemůžeme přežít, že se musí něco stát, jinak nás hned teď všechny pohltí Zalgo.

Ze školy se nám dělalo zle a jakmile jsme vypadli, instinktivně jsme lapali po vzduchu, abychom vyhnali ty nánosy akademického bahna z plic.

Raději jsme hned zapluli do té podivné kavárny, kde nebyly žádné židle ani stoly, a i když byla v obležení intelektuálů a pozérů vhodných tak akorát na odstřel, přesto se v ní našlo pár rozumných bláznů s nervózníma očima, chorobami zad a karpálních tunelů a jiskřícími hlavami plnými skvělých nápadů.

„Hej, hej, hej, hej, drahý bratře, potřebujeme omejt krev z rukou a nožů a z přední masky našeho Duranga 95,“ pozdravil jsem chlapíka za pultem. On nastavil čtečku a my si pípli. V tom divném podniku se nešustilo zelenými papírky, ale všichni platili speciálními čipovými kartami a objednávali si T3, T6, T12, E2 a tak podobně. Někteří geekové šli ještě dál a nechávali si čipy nastřelit přímo do ramene nebo do předloktí. Ke svému tělu nechovali žádnou úctu a mnohem více si vážili techniky.

Hned jsme vlétli do detox kóje, abychom tam drinkali syňágu, zatímco plebs kolem mohl juchat nad svými klenoty pozérství a artefakty prázdnoty.

„Tak co jako bude, he?“ vypadlo ze mě. Byl to startovní výstřel maratonu Šílenství.