k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #2 - Peo

3. 10. 2009 — k47 (♪)
zdroj li­cence CC by-nc-nd

Seděli jsme ve škole, v malé míst­nosti za­str­čené někde v bloku A3 a hodina se táhla jako ka­ra­me­lová řeka. Byl jsem una­vený a skoro jsem ne­vní­mal. Ote­vřel jsem laptop, zkon­t­ro­lo­val Twit­ter, koukl na /b/ a zkusil jsem se lo­gnout na náš server – po­slední svo­bodný pří­stav v in­ter­ne­to­vém oceánu.

„Buď se celý svět zbláz­nil nebo se všechny ty in­ter­nety spikly proti nám.“

„Útoky po­kra­čují, co?“

„Přes SSH se ne­při­po­jím a stěží si pingnu. Server je mrtvý a router nej­spíš už ne­stíhá ani pře­smě­ro­vá­vat.“

„Co říká tra­ce­route.“

„Vypadá nor­málně: FEL, Nix136 , Cortex137 a pak náš hra­niční router. Cestou nic ne­stojí.“

„Ale no tak, pánové…“ řekl cvi­čící a na­zna­čil, abychom se zti­šili.

„Nedá se svítit, musíme vy­pnout všechny stroje a počkat, až se bouře pře­žene,“ za­šep­tal jsem a do konce hodiny jsem se po­kou­šel při­po­jit a shodit server. Marně. Za­klapl jsem víko no­te­booku a ne­pří­tomně se díval z okna.


Vzpo­mněl jsem si na Ruby a sevřel se mi ža­lu­dek.

„Znáte Lîlu – tu jed­no­o­kou holku?“138 říkala někdy v zr­ni­tých zá­vě­jích mi­nu­losti. „Asi nej­spíš ne. Už jí je dvacet šest, je téměř pořád na cestách a ve sku­teč­nosti se jme­nuje jinak. Lîla je jenom krycí jméno. Takže jste se nej­spíš ne­po­tkali. Ale je ne­pře­hléd­nu­telná. Není to ky­klopka, jenom je na jedno oko slepá a nosí přes něj pásku. Na jednu stranu působí smutně, ale na druhou stranu je za­tra­ceně na­štvaná. Jde po krku dvěma bý­va­lým ka­ma­rá­dům, ze kte­rých se vy­klu­bali pod­vod­níci, lháři a zlo­ději. Zjis­tila, že pra­co­vali pro ma­fi­ána – ně­ja­kého Barona, strá­vili po­sled­ních pár měsíců ve vězení, pak se jim po­da­řilo si pro­stří­let cestu ven a utéct. Ale před ní se ne­scho­vají ani ne­u­te­čou, něco Lîle dluží, něco moc dů­le­ži­tého. Jde po jejich stopě jako ohař, po práci během večerů slídí. Je jako na­vá­děná střela. Krouží kolem nich a sta­huje kruhy. Nejde jí o peníze. Vůbec ne. Ona chce zkrátka jejich krev a jejich svo­bodu. Nemají šanci. Ona se zná s Mi­cha­e­lem El­li­sem – crac­ke­rem a stal­ke­rem, kte­rého nikdo nikdy ne­vi­děl. Teď nevíte o kom mluvím, že ne?“

„Kdo je Lîla? Kdo je Mi­chael? Kdo koho ne­snáší? Kdo komu co dluží? A kdo jsi ty?“ Otázky, samé otázky.

„Aha, v tom pří­padě jsem ve špat­ném domě.“ Dům ve kterém se na­chá­zela, ještě ne­ho­řel. S Ruby to šlo pomalu z kopce ně­ko­lik měsíců.

Ale v té době jsme neměli ponětí, že kdy­bychom se znali s Mi­cha­e­lem El­li­sem, spousta našich pro­blémů by se vy­ře­šila nebo by se ob­je­vili další.


Byd­lela s námi od mi­nu­lého jara. Krátce před tím jsme se­hnali velice vý­hodný nájem a pře­stě­ho­vali jsme se ze Stra­hov­ských kolejí. Náš byt byl docela velký a z větší části prázdný. Dvě míst­nosti a kou­pelna. V jedné ob­rov­ské le­tiště, kde jsme spali všichni tři. Jenom spali. To le­tiště bylo sku­tečně ohromné a my byli jenom spo­lubyd­lící. Nic víc. Navíc jsme spali tak málo, že jsme padali únavou a bylo nám jedno kde, jak nebo s kým. V koutě na zemi ležela hro­mada ob­le­čení. Přímo na zemi se válely čisté i špi­navé věci, moje, Peovy i Rubiny. Ve druhé míst­nosti byl gauč, knihy na­sklá­dané přímo na zemi podél stěn, sem tam nějaký kus ná­bytku a hlavně po­čí­tače. Po­cho­pi­telně. V rohu stály dvě věže rack ser­verů, nějaké no­te­booky, desk­topy s vel­kými LCD dis­pleji a po ko­berci se jako hadi vinuly síťové a na­pá­jecí kabely. Přesto jsme neměli příliš mnoho jiných věcí a spousta z nich u nás v bytě úplně chy­běla. Na­pří­klad ku­chyně. Ani já ani Ruby jsme ne­u­měli vařit, ale zato jsme dobře věděli jak hla­do­vět. Peo ovlá­dal umění pří­pravy tep­lých jídel. Ale­spoň jednou se o tom zmínil. Peo byl jemný, za­sněný, měl skoro až dívčí tvář, černé lesklé vlasy a smál se krásně ne­vinně, ale tepalo v něm ne­klidné srdce. Nikdy jsem nebyl kom­pe­tentní Pea jak­koli hod­no­tit, ale dů­věrné zdroje ho po­pi­so­valy jako he­zounka, které z něho dělaly le­žérně roz­cu­chané vlasy, nád­herné rysy v ob­li­čeji a do­ko­nale hladká tvář. Nej­hezčí ale prý byly jeho zářící oči. Ja­pon­cům by na jeho popis sta­čilo jedno slovo: bishie. Já jsem mohl jedině po­sou­dit, že Peo byl vý­ji­mečný ka­ma­rád a hacker, který ovlá­dal pat­náct pro­gra­mo­va­cích jazyků.

Za­tímco on byl smutný anděl, já byl Ikarem s nohama za­zdě­nýma v betonu.


Útok po­kra­čo­val až do chvíle, kdy se po­čí­tač de­fi­ni­tivně od­ml­čel.

„Co se děje?“

Roz­va­lo­vali jsme na žid­lič­kách na konci chodby ve ztichlém sedmém patře, kde je per­fektní výhled na Prahu a čekali jsme na další cvi­čení.

„Nej­spíš hard­wa­rová chyba.“

„Jak to můžeš říct.“

„Router pořád fun­guje a není na něm vůbec žádný provoz.“

„Ale co když se do­stali dovnitř? Tam by pak měli pří­stup úplně ke všemu.“

„Hele, to je ne­prav­dě­po­dobné,“ řekl jsem a pro­táhl si záda. „Pro­lo­mit heslo hrubou silou by jim trvalo tisíce let. Leda že by našli ně­ja­kou novou bez­peč­nostní díru. To by se mohlo stát, ale mě spíš zajímá, proč se vůbec někdo ob­tě­žo­val vést takhle silný útok na jeden bez­vý­znamný stroj.“

Peo se otočil a po­dí­val se do střech uto­pe­ných v moři od­po­led­ního slunce. „To nevím.“


To cvi­čení se ode­hrá­valo v Dej­vické budově, která byla oku­po­vána Ne­pří­te­lem a my tam nebyli vítáni. Abych to uvedl na pravou míru: FEL byl roz­dě­len na dva zne­přá­te­lené stu­dijní obory, které se neměly v lásce – Elek­tro­tech­niku a in­for­ma­tikuSoft­wa­rové tech­no­lo­gii a ma­nag­ment. Já a Peo a Ruby a spousta dal­ších úžas­ných lidí a nej­lep­ších hlav naší ge­ne­race7 jsme byli členy STM, který měl hlavní stan v budově na Kar­lově ná­městí, ale přesto jsme se museli občas vy­dá­vat do te­ri­to­ria ne­pří­tele. Stu­denti E&I žili v pa­vi­lo­nech v Dej­vi­cích a byli to v pod­statě gorily, které se vrtali v ob­vo­dech a hard­waru. Dělali tu špi­na­vou práci, které jsme se my zá­sadně vy­hý­bali. Ale na druhou stranu to byli za­tra­ceně chytré gorily, které se ve svých věcech vy­znali.

Náš obor byl nový, ne­za­běh­nutý a my často tápali v mlhách. Občas mi při­pa­dalo, že celé STM je jedna velká past, kterou na­plá­no­val děkan ad­mi­rál Ackbar8 .


Začala další hodina, která se táhla jenom ne­pa­trně rych­leji než ta před­chozí. Byl to celkem za­jí­mavý před­mět, ale já měl zase ten po­divný pocit v ža­ludku, byl jsem ne­klidný, nemohl se sou­stře­dit, chtělo se mi spát, ale i když jsem byl k smrti una­vený, nemohl jsem usnout. De­va­de­sát minut jsme mlčeli a sna­žili se pře­pla­vat od­por­nou sli­zo­vou řeku času, která nás dělila od svo­body a ne­jisté naděje, co bude dál. Byl to divný oka­mžik. Seděl jsem napůl mrtvý a napůl živý a civěl jsem do prázdna hy­po­te­tické sin­gu­la­rity a říkal si, že tohle přece ne­mů­žeme přežít, že se musí něco stát, jinak nás hned teď všechny pohltí Zalgo.


Ze školy se nám dělalo zle a jakmile jsme vy­padli, in­stink­tivně jsme lapali po vzdu­chu, abychom vy­hnali ty nánosy aka­de­mic­kého bahna z plic.

Raději jsme hned za­pluli do té po­divné ka­várny, kde nebyly žádné židle ani stoly, a i když byla v ob­le­žení in­te­lek­tu­álů a pozérů vhod­ných tak akorát na od­střel, přesto se v ní našlo pár ro­zum­ných bláznů s ner­vóz­níma očima, cho­ro­bami zad a kar­pál­ních tunelů a jis­kří­cími hla­vami plnými skvě­lých nápadů.

„Hej, hej, hej, hej, drahý bratře, po­tře­bu­jeme omejt krev z rukou a nožů a z přední masky našeho Du­ranga 95,“ pozdra­vil jsem chla­píka za pultem. On na­sta­vil čtečku a my si pípli. V tom divném pod­niku se ne­šus­tilo ze­le­nými pa­pírky, ale všichni pla­tili spe­ci­ál­ními či­po­vými kar­tami a ob­jed­ná­vali si T3, T6, T12, E2 a tak po­dobně. Ně­kteří ge­e­kové šli ještě dál a ne­chá­vali si čipy na­stře­lit přímo do ramene nebo do před­loktí. Ke svému tělu ne­cho­vali žádnou úctu a mnohem více si vážili tech­niky.

Hned jsme vlétli do detox kóje, abychom tam drin­kali syňágu, za­tímco plebs kolem mohl juchat nad svými kle­noty po­zér­ství a ar­te­fakty prázd­noty.

„Tak co jako bude, he?“ vy­padlo ze mě. Byl to star­tovní vý­střel ma­ra­tonu Ší­len­ství.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz