k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #19 - Tetování

16. 7. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Na­štěstí jsme Tomyho ne­vi­děli na­po­sledy. Mnohem poz­ději jsme k němu zajeli znovu. Zrovna cvičil v garáži, kde si za­ří­dil malou po­si­lovnu. Na zemi se válely nějaké činky a další železo, upro­střed la­vička. Tomy visel na vo­do­rovné tyči, dělal shyby až mu na­bí­haly žíly na čele. „Dva-cet, dva-cet-jedna.“ Se­sko­čil, rukama se opřel o kolena, koulel na nás oči a nemohl po­pad­nout dech.

„Na­zdá­rek,“ zasmál se na něj Peo a po­dá­val mu ruku.

„Nazdar. Co vás při­vádí na daleký jih?“

„Jedeme kolem a chtěli jsme zase vidět nějaké známé tváře.“

„Vý­borně,“ od­vě­til. „Minule jste zdrhli tak rychle, že sis ani nevzal ten disk.“

„Co to tady máš?“ sko­čila mu do řeči Ruby a roz­hlí­žela se po náčiná v míst­nosti.

„To je moje la­bo­ra­toř. Na všem co tady vidíte, se dá po­si­lo­vat.“ Prošel s námi svojí mu­čírnu a její okolí a uka­zo­val: „Tady zídka, okno, shody, ta­mhle­ten pytel, tvár­nice, trámy, zá­bradlí. Všude, je to šílený. Celej svět je jedna velká po­si­lovna, stačí jít a hledat.“

„Ale no tak, přece se tady ne­bu­deme flákat,“ šťouchla Ruby Tomyho do žeber. Celou noc pro­gra­mo­vala a hra­bala se v  útro­nách da­ta­bází, ale i přesto byla po hodině a půl cesty pořád v ráži a ne­chtělo se jí spát.

„Dneska dělám ta­ko­vou tupou kom­bi­naci, žádná kre­a­ti­vita, nic moc zábavy, jenom se to musí ode­dřít.“

Peo do re­pro­duk­torů pustil nějaký ži­vější post-rock a taky jsme se při­dali.

„Žádnej pro­blém.“ Hodinu na to měla v rukách sto pa­de­sát shybů, přes čtyři sta kliků a tělo po­kryté potem a pra­chem. Jako ostatní se svlékla do půl těla a jen ve spor­tovní pod­prsence od­po­čí­vala a rychle od­de­cho­vala, než se pus­tila do dal­ších cviků.

Ten den se bylo v jednu chvíli krásně, hned nato pršelo, jenom aby se na ně­ko­lik minut vy­jas­nilo a vzá­pětí obloha zčer­nala a přišla krátká bouřka.

„Tohle je život. Je to utr­pení, které musíš mi­lo­vat, mučení, které tě baví.“ Tomy visel za jednu ruku, vy­prá­věl nám o tom, jak ne­vlastní pra­tetě stě­ho­val piáno do 4. patra a tam pak zjis­til, že je ve špat­ném baráku a stále nemohl spusti oči z mých a Pe­o­vých te­to­vání.

„Ty vaše kérky to je něco, ale sám bych se nikdy ne­ne­chal te­to­vat.“

„Proč,“ ze­ptala se Ruby, za­tímco z dlaní opra­šo­vala mag­ne­sium.

„S tím to máš jako se smrtí: Je to na furt a to je vždycky blbý. Navíc si na nějaký ozdoby ne­po­tr­pím. Ne­no­sím žádnej řetěz, prten, nic,“ vy­klá­dal Tomy, uka­zo­val ruce a pak na nás kývl: „Ukažte mi, co všechno na sobě máte na­ma­lo­váno?“

Peo se začal otáčet a uka­zo­val: na levém rameni měl ši­ro­kou černou šipku, která smě­řo­vala dolů, hned pod ní sty­li­zo­vaná lebka se slu­chátky, nápis ze­spodu napříč levým před­lok­tím, na pravém lokti měl černou hvězdu, uvnitř které je ozu­bené kolo, uvnitř kte­rého se na­chá­zel čip MOS 6581 SID. „Pak ještě na zádech,“ otočil se a uka­zo­val si na pravou lo­patku. „Ani nevím, co to je. Něco jako leguán, který má roz­lo­mený obojek na pozadí výjevu ně­ja­kého post­mo­der­ního chaosu. Ani nevím, jak jsem k tomu přišel.“

„Jak že nevíš?“ za­mra­čil se Tomy.

„Dlouhá his­to­rie. Jednou jsem se pro­bu­dil a bylo to tam. Adam ve stejný den přišel k něčemu po­dob­nému, ale na levé lo­patce. Takže když si stoup­neme vedle se, vypadá to, jako když do sebe za­pad­neme.“

„Adame, a ty si taky ne­pa­ma­tu­ješ, jak se ti to stalo?“ zeptal se mě.

„Ani v nejmen­ším.“

„Takže mi chcete říct, že jste se oba jedno rána pro­bu­dili, každý z vás měl na zádech te­to­vání, která do sebe pa­so­vala a nevíte, jak se to stalo. To po­va­žuju za trochu divnou náhodu.“

„Fajn, pro­bu­dili jsme se v jedné po­steli,“ od­po­vě­děl Peo na­štvaně a Ruby se nám za zády chech­tala. Peo se snažil co nej­rych­leji změnit téma, po­od­hr­nul kraťasy a ukázal „Pak mám ještě tady hvězdu nad třís­lem, tři hvěz­dičky za uchem, které nejsou vidět. A pak ještě Obey giant, dě­si­vou tvář SHODAN s pozdra­vem 'wel­come to my world insect' a tuhle starou jizvu po ope­raci.“ Uka­zo­val si na hrud­ník.

„To je kolik? Devět kousků,“ otočil se na mě a ukázal oběma rukama. „Ukaž, co na­ma­lo­vali na tvoje tělo.“

„Jak už tady padlo, tak tu věc na zádech.“ Uka­zo­val jsem podlouhlou ša­chov­nici na před­loktí, na hřbetě levé ruky sym­bo­lické hra­naté srdce se zkří­že­nými kostmi pod ním. „Pak mám v obočí čárový kód, který není vidět a další čárový kód na lýtku. Oba se dají sku­tečně pře­číst nor­mální čteč­kou a ob­sa­hují moje bi­o­me­t­rické údaje. Peo má taky čárový kód v obočí. A pak mám svojí bi­o­me­cha­nic­kou pátěř jako z noční můry H.R.Gigera.“ Otočil jsem se a Tomy mi začal zkou­mat záda. Podél celé páteře, od zá­tylku až po ver­te­brae coccygeae – kostrč se mi pod kůží táhl široký pruh in­koustu, který vy­tvo­řil obraz, jako kdyby mi někdo vy­o­pe­ro­val zby­tečně cit­li­vou a zra­ni­tel­nou páteř, na­hra­dil ji ob­ratli ze slitin titanu a celé to bez­chybné sou­strojí vsadil na pů­vodní místo, na­po­jil na pánev, žebra a lebku, zašil, ale tak, aby část byla pořád vidět a ob­na­žený kov vy­stu­po­val z ne­do­ko­na­lého masa.

„Tohle je mi­s­trov­ský dílo,“ vydech Tomy.

„Je to možná mi­s­trov­ské dílo, ale je k ničemu,“ vstou­pila do hovoru Ruby a Tomy se na ní tázavě po­dí­val. „Není pro nás pro­blém mo­di­fi­ko­vat lidské tělo, ale skoro žádná z těchto změn ne­vedla k vy­lep­šení jeho funkce. Nikomu se zatím ne­po­da­řilo splnit Ste­lar­cův sen. Dnešní úpravy se sou­středí na to, jak z lidí udělat kre­a­tury, jak nás od­lid­štit a za­ni­ma­li­zo­vat. Ne zlep­šit, ale jen zne­tvo­řit, a to k ničemu není. Te­to­vání, pier­cing, ska­ri­fi­kace, im­plan­táty pod kůži – k ničemu. Na těhle za­sta­ra­lých tělech pro­vá­díme na­nej­víš nutnou údržbu,“ dodala smutně. Celý den málo mlu­vila, makala jako blázen a já a Peo byli vždycky o ně­ko­lik opa­ko­vání pozadu. Ruby byla holka, která měla v těle příliš mnoho síly.

„Už mi to tu čás­tečně spra­vili. Ne­chcete se u mě ospr­cho­vat? Přece ne­po­je­dete pryč, když smr­díte tvrdou prací.“

„Vážně? Nebude to vadit?“

„Vůbec ne. Myslím, že vás můžu po­va­žo­vat za přá­tele a můžu si být jistý, že mi ne­vy­kra­dete dům, tak to berte jako sa­mo­zřej­most.“ Usmí­val se a vy­pa­dal, že to myslí to vážně. Od Ruby jsme se poz­ději do­zvě­děli, že Tomy nemá skoro žádné ko­níčky a vše­chen svůj volný čas věnuje jen svým blíz­kým a často ří­ká­val, že přá­tel­ství je cenná ko­mo­dita i když jak se uká­zalo, jeho slova měla zlo­věstný nádech.141

Pak jsme zase seděli na ploché střeše garáže jenom v ruč­ní­cích a s mokrými hla­vami a pili jsme osvě­žu­jící čer­stvou šťávu.

„Víte, co jsem si ve svém vy­ho­ře­lém paláci nechal jako první opra­vit?“ ptal se.

„Nech mě hádat,“ řekl Peo, „In­ter­net.“

„Přesně tak. Bez toho bych nemohl fun­go­vat.“ při­svěd­čil Tomy a dodal ne­pří­tomně: „Pří­pojka od Cor­po­ral Cortex za čtyři kila mě­síčně v téhle díře je zázrak.“

Tomy byl ryzí člověk. Cítil jsem jak z něj sálá upřím­nost a radost ze spo­leč­nosti a na­jed­nou jsem se upro­střed toho cel­ko­vého ší­len­ství cítil pří­jemně uvol­něný.


To všechno se stalo až o ně­ko­lik týdnů poz­ději, když ne­bez­pečí po­le­vilo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz