k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #18 - Velkej a malej Pítr

CC by-nc-sa (via)

Seděli jsme u stolu na rovné střeše garáže, malej Pítr toho už měl dost, seděl vel­kýmu Pe­t­rovi na ob­rov­ských ra­me­nou a vy­pa­dal, že každou chvíli usne. Zdálo se, jako kdyby Velkej Pítr jeho váhu vůbec ne­cí­til. Pak za­tře­pal hlavou, Malej Pítr sebou cukl. „A to jsem chtěl říct…“ Ale hned zase klim­bal.

Tomy se tomu zasmál. „Malej Pítr je borec. Musel se učit na zkoušky a skoro nespal. Víte, on je ten člověk, pro kte­rýho je ne­smírně dů­le­žitý bejt si jistej. Není jako my cha­o­tici, kteří si ve věcech nikdy ne­u­dě­lají po­řá­dek a pak bojují a snaží se vy­sta­čit s málem. On by nemohl jít na zkoušku s tím, že o něčem nemá ani páru a doufat, že to na něj ne­padne. Musí mít jis­totu a pak je ve svým pro­středí. Když se má o co opřít, dokáže ča­ro­vat. A jak už to u těhle lidí bejvá, hodně se učí, peč­livě by se dalo říct. Strašně to žere čas, ale právě tihle lidi do­stá­vají čer­vený di­plomy a nej­vyšší platy. Včera udělal po­slední zkoušku z Al­ge­bry nebo z čeho ta­ko­vého a hned jel sem ke mně to osla­vit. U mě je každej vítán. Tenhle dům je svo­bod­nej pří­stav, kde každej ka­ma­rád může na čas za­kot­vit,“ do­mlu­vil, pro­táhl se a usmí­val se u toho. Tomy se snadno spřá­te­lil, ale měl zvláštní cit a rychle do­ká­zal poznat špatné lidi, se kte­rými by v bu­doucnu ne­vy­chá­zel. „Což je taky důvod, proč nemám žádnou pří­tel­kyni,“ dodal.

Když se začaly pro­dlu­žo­vat stíny, šli jsme se pro­vět­rat a pro­táh­nout kosti roz­dr­cené dlou­hým se­ze­ním. Tomy nás pro­vá­děl celým měs­teč­kem a pořád něco vy­prá­věl. Ro­zu­měl jsem mu jenom každé druhé slovo, ale i tak jsem slyšel fan­tas­tické pří­běhy. „Sprint k au­to­busu,“ vy­křikl na­jed­nou Tomy a vy­ra­zil. Sprin­to­vali jsme na ná­městí k au­to­bu­sové za­stávce, sedli si na la­vičku a od­dycho­vali. Jakmile se Tomy za­sta­vil, pře­stal mluvit. Na­jed­nou se kolem nás roz­lilo ne­u­vě­ři­telné ve­černí ticho ven­kova. Žádná auta, žádné hlasy, žádní lidé. Nic. Jenom žluté světlo lamp, černá si­lu­eta lesa na kopci a hvězdy. Za­dr­žel jsem dech a jasně jsem slyšel ševel hlasů z te­le­fonu, kte­rému na­slou­chal chlap na druhé straně za­stávky.

„Jo, přesně tak: dva grázlové, kteří teď jdou po jednom mladém klu­kovi. Musíte ho za každou cenu ohlí­dat, ať se mu nic ne­stane. On také není úplně ne­vinný. Naše cesty se už jednou zkří­žily a od té doby mi pořád něco dluží. Ale na tom teď ne­zá­leží. Po­sta­rejte se o něj. Fotky pošlu.“63

Po­lo­žil to a my odešli.

„Sly­šeli jste te­le­fo­no­vat toho chlapa na za­stávce? Znělo to fakt divně, jako kdyby se tady něco dělo.“

Tomy i Peo za­krou­tili hla­vami.

Asi mi všechno to pití stouplo do hlavy a muselo se mi to jenom zdát. „Tomy, nevíš, kdo to byl a co dělal sám v noci na za­stávce.“

„Mohl třeba čekat na taxík. Nebo to byl opilec. Máme tady pár ta­ko­vejch, který nevědí, kdy pře­stat,“ od­po­vě­děl nad ránem, ale to jsme už slé­zali o patro níž do garáže, kde seděli noví a ne­známí lidé. Bylo už pozdě a zů­stalo jenom pár nej­vy­tr­va­lej­ších. Bavili se docela tiše. O zeď se opí­rali dva ob­rov­ští bratři-dvoj­čata139 a jakmile uvi­děli Tomyho, začali se s ním bavit.

„Co vlastně děláme tady? Proč nejsme uvnitř?“ křikl jeden z Tomyho fren­díků.

„Vy­ho­řel mi barák,“ od­po­vě­děl a ukázal za sebe a tam ve tmě ještě dout­naly zbytky trámů a kouř nad nimi tančil jako Me­cha­nická víla.


A zase jsme seděli v té míst­nosti, ve které hučely vě­t­ráky a kde čas plynul jako kli­katá řeka.

„Není to dost rychlé. Tahle věc musí být do­ko­nalá, mi­s­trov­ské dílo, pro­gra­má­tor­ský klenot, který po sobě za­ne­cháme a budeme na něj moci být pyšní,“ hla­sitě šep­tala Ruby a rychle od­dycho­vala. „Musí to tavit křemík!“ Pře­chá­zela před tabulí po­kres­le­nou di­a­gramy a modely. Prstem uka­zo­vala na jed­not­livé sym­boly a pro­jíž­děla jejich vzá­jemné vazby. Byla mokrá stu­de­ným potem. Sna­žili jsme se a dělali, co jsme mohli, ale do­chá­zelo nám, že čím dál se do­stá­váme, tím víc toho ještě musíme udělat. Pra­co­vali jsme na návrhu a po­stupně ho čis­tili, zjiš­ťo­vali a od­stra­ňo­vali jedno slabé místo za druhým. Šlo o ne­ko­neč­nou sérii ko­rekcí, oprav chyb, změn al­go­ritmů a da­to­vých struk­tur. „V každém al­go­ritmu musí být ten správný rytmus,“ ří­ká­vala Ruby. Na téhle naší věci jsme začali všichni tři dělat krátce potom, co se u nás Ruby poprvé ob­je­vila. Ale teprve po jejím ná­vratu z ne­moc­nice, jsme začali pra­co­vat na sto pro­cent, na plný úvazek, na plné ob­rátky a non-stop.

Na stole před ba­te­rií zá­ří­cích mo­ni­torů stála ote­vřená kra­bička am­fe­ta­minu.


„Adame, ty vy­pa­dáš skoro jako starej Klen­dra,“ řekla mi Anit, když vyšlo slunce a ona si mě teprve po­řádně pro­hlédla. Všichni pře­ži­vší už buď spali nebo pomalu a bo­les­tivě za­čí­nali stříz­li­vět, ale ona pořád upí­jela ze sklenky vína. „Škoda, že ne­při­jel Carl, ten by vám o něm mohl vy­prá­vět.“

„Jakej Carl? Jakej Klen­dra? Jsem tady dneska poprvé a vět­šinu těhle lidí jsem nikdy dřív ne­vi­děl.“

Začala něco vy­prá­vět, ale nějak jsem si její slova ne­do­ká­zal spojit do vět a jenom jsem sou­hlasně kýval. Pořád jsme byli na mol. Tomy měl taky dost a pomalu pře­stá­val mluvit a začal spíš po­slou­chat.

„Vzpo­mí­náš si, jak měli spus­tit LHC a noviny byli plný stra­chu, jestli to ne­vy­tvoří černou díru, která vcucne celý svět.“ Chytil jsem druhý dech a na­jed­nou mi bylo krásně. Z re­ma­nent­ního zou­fal­ství zů­stalo jenom brnění prstů. "To byla strašná doba. Sa­mo­zřejmě jsme tomu ra­ci­o­nálně ne­vě­řili, ale do­lé­hala na nás ta ne­ko­nečná bez­na­děj, cej­tili jsme do morku kostí sa­mot­nej prin­cip zániku, sly­šeli jsme Za­l­govu píseň. V tý době jsme byli všichni tři v prdeli. Bez legrace v prdeli. Tíseň, které jsme se měsíce brá­nili na nás do­lehla plnou vahou. Skoro jsme ne­spali a jenom jsme po­čí­tali dny a hodiny do konce světa a před­sta­vo­vali si nicotu. Ta se těžko před­sta­vuje. Nic. Ne­e­xis­tuje hmota, čas ani pro­stor. Není to jenom ne­e­xis­tence Země – našeho domova, ale i všeho ostat­ního. Před­stav si nic, to dost dobře nejde.

Ale ne­padlo to jenom na mě, na Pea a na Ruby. Další skvělí lidé se sypali jako do­mečky z karet. Na­jed­nou si spousta in­te­li­gent­ních, pře­mýš­li­vých lidí uvě­do­mila bo­les­ti­vou blíz­kost bez­na­děje. Do­konce to sko­čilo i na lidi z Blac­kHatu – ty za­tra­cený hac­kery a trolly, který mají si­tu­aci vždycky pod kon­t­ro­lou a vždycky jsou to oni, kteří se smějí. To byla taky jediná doba, kdy nás tihle vši­váci snesli. Za nor­mál­ních okol­ností, by nás a hlavně tedy Pea, hned po pozdravu nej­radši bodli do žeber. Jedině o Ruby měli vysoké mínění. Dřív bývala jednou z nich a od té doby po­u­ží­vají její teh­dejší pře­zdívku Raiden. Do­konce jí sypali do kapes nějaký svoje špi­navý prachy. Mohlo jít o stovky tisíc, na drob­ných jim nikdy ne­zá­le­želo. Měli ob­rov­ský botnet, který ro­ze­sí­lal spam, kradl čísla kre­dit­ních karet a dělal další le­várny a oni na tom vy­dě­lá­vali slušný peníze, ale ne­zá­le­želo jim na nich.

Pa­ma­tuju si to přesně – byli jsme ve školní po­si­lovně a byli jsme k smrti una­vení, ale na druhou stranu pořád ve střehu, stále na­brou­šený a čekali jsme na něco, pro­tože jsme si pořád nějak pod­vě­domě po­hrá­vali s myš­len­kou, že konec světa není daleko. Byl jsem tam jenom já, Ruby a ně­ko­lik čer­ných klo­bouků, začali jsme dělat shyby a trum­fo­vali se, kdo jich dá víc. Všichni jsme byli vy­čer­paní, do­konce blac­kHat, kteří místo vody pili kafe. Zbláz­nili se a začali při­pra­vo­vat soudný den. V tý době jim do­o­pravdy pře­sko­čilo. Začali agre­sivně roz­ši­řo­vat svůj botnet, sna­žili se na­ka­zit virem co nejvíc po­čí­tačů a pře­vzít cizí bot­nety, aby měli pod palcem ma­xi­mum strojů a vý­po­četní síly. Chys­tali se na Den D, kdy hod­lali za­ú­to­čit na celý in­ter­net a vy­hlá­sit válku, kterou nikdo nemůže vyhrát. Jak říkám, tihle idoti se zbláz­nili a chtěli zničit všechno, co se dalo. Bylo jim to jedno, v té době jim na ničem ne­zá­le­želo. Chtěli masiv­ním útokem DDo­So­vat, za­hl­tit a za­blo­ko­vat ce­lo­svě­tový in­ter­net nebo aspoň jeho velkou část, na­pa­dat ser­very, vy­řa­dit klí­čo­vou in­frastruk­turu, hac­ko­vat, co se dalo. Chtěli vít útokem DNS a zkom­pro­mi­to­vat cer­ti­fi­kační au­to­rity. Byli to magoři, ale uka­zo­vali mi nějaké pro­počty, podle kte­rých by jim to mohlo vyjít. Říkali: 'Všichni jsou ne­přá­telé a až přijde Den D., tohle bude nej­větší DDoS všech dob. Musíme spálit svět na prach.' Celé noci ne­spali a při­pra­vo­vali se, vy­lep­šo­vali svoje viry, červy a tro­jany, psali pro­gramy na lámání hesel, při­pra­vo­vali ex­plo­ity a vlastní ser­ve­rové farmy a C&C in­frastruk­turu.140 Proto byli v té době k smrti una­vení, jako agre­sivní rváči, kteří se sotva vlekli.

A pak tam vtrh­nul Peo, ro­zu­míš drob­nej, vy­pa­dal cha­trně, roz­cu­chaný vlasy, bylo na něm vidět, jak se po těle třese z nad­bytku ko­feinu. Vy­sko­čil na tyč a udělal čty­ři­cet shybů. Čty­ři­cet kousků v ta­ko­vém stavu! Byl duší někde jinde, ne­vní­mal svoje tělo a ne­sta­ral se o bolest. Pak padl a na­ho­dil se až za čtvrt hodiny. V ten oka­mžik ho ti grázlové vzali na chvíli na milost.

Byla to divná doba, kdy nic ne­dá­valo smysl. Vůbec nic. Na­jed­nou jsme cítili cel­kový pocit zmaru. Ne­vě­děli jsme proč ráno vstá­vat, proč jít večer spát, proč vůbec dýchat nebo se o cokoli starat. A pak jsme během Dne D. seděli nazí na střeše a pili víno a čekali, co se bude dít dál. Abych pravdu řekl, nějak v hloubi duše jsem se do­o­pravdy těšil na spi­rá­lo­vi­tou skvrnu nicoty, která se objeví v dálce nad Švý­car­skem, aby mě v ze­mětře­se­ních roz­dr­tila a po­hl­tila. Těšil jsem se na soudný den. Těšil jsem se na něj jako na vy­kou­pení, roz­hře­šení, ve­li­kou krás­nou změnu."

Peo do mě šťouchl loktem, pře­ru­šil vy­prá­vění a špitl mi do ucha: „Vědí o nás. Musíme pryč.“

„Nebuď pa­ra­no­idní.“

„Na tohle nemám čas, jsem v ne­bez­pečí. To, co jsi na té za­távce slyšel, byla nej­spíš pravda.“

Ne­o­de­šli jsme. Prostě jsme mezi dvěma fil­mo­vými po­líčky zmi­zeli. Na jednom jsme seděli na židlích a na druhém už nikdo nebyl. Ne­stihli jsme se ani roz­lou­čit a to mě trochu mrzelo, pro­tože Tomy se mi zdál jako dobrý přítel do ne­po­hody.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz