povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 5. 2015

Terminalita #18 - Velkej a malej Pítr

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Seděli jsme u stolu na rovné střeše garáže, malej Pítr toho už měl dost, seděl velkýmu Petrovi na obrovských ramenou a vypadal, že každou chvíli usne. Zdálo se, jako kdyby Velkej Pítr jeho váhu vůbec necítil. Pak zatřepal hlavou, Malej Pítr sebou cukl. "A to jsem chtěl říct..." Ale hned zase klimbal.

Tomy se tomu zasmál. "Malej Pítr je borec. Musel se učit na zkoušky a skoro nespal. Víte, on je ten člověk, pro kterýho je nesmírně důležitý bejt si jistej. Není jako my chaotici, kteří si ve věcech nikdy neudělají pořádek a pak bojují a snaží se vystačit s málem. On by nemohl jít na zkoušku s tím, že o něčem nemá ani páru a doufat, že to na něj nepadne. Musí mít jistotu a pak je ve svým prostředí. Když se má o co opřít, dokáže čarovat. A jak už to u těhle lidí bejvá, hodně se učí, pečlivě by se dalo říct. Strašně to žere čas, ale právě tihle lidi dostávají červený diplomy a nejvyšší platy. Včera udělal poslední zkoušku z Algebry nebo z čeho takového a hned jel sem ke mě to oslavit. U mě je každej vítán. Tenhle dům je svobodnej přístav, kde každej kamarád může na čas zakotvit," domluvil, protáhl se a usmíval se u toho. Tomy se snadno spřátelil, ale měl zvláštní cit a rychle dokázal poznat špatné lidi, se kterými by v budoucnu nevycházel. "Což je taky důvod, proč nemám žádnou přítelkyni," dodal.

Když se začaly prodlužovat stíny, šli jsme se provětrat a protáhnout kosti rozdrcené dlouhým sezením. Tomy nás prováděl celým městečkem a pořád něco vyprávěl. Rozuměl jsem mu jenom každé druhé slovo, ale i tak jsem slyšel fantastické příběhy. "Sprint k autobusu," vykřikl najednou Tomy a vyrazil. Sprintovali jsme na náměstí k autobusové zastávce, sedli si na lavičku a oddychovali. Jakmile se Tomy zastavil, přestal mluvit. Najednou se kolem nás rozlilo neuvěřitelné večerní ticho venkova. Žádná auta, žádné hlasy, žádní lidé. Nic. Jenom žluté světlo lamp, černá silueta lesa na kopci a hvězdy. Zadržel jsem dech a jasně jsem slyšel ševel hlasů z telefonu, kterému naslouchal chlap na druhé straně zastávky.

"Jo, přesně tak: dva grázlové, kteří teď jdou po jednom mladém klukovi. Musíte ho za každou cenu ohlídat, ať se mu nic nestane. On také není úplně nevinný. Naše cesty se už jednou zkřížily a od té doby mi pořád něco dluží. Ale na tom teď nezáleží. Postarejte se o něj. Fotky pošlu."[[63]]

Položil to a my odešli.

"Slyšeli jste telefonovat toho chlapa na zastávce? Znělo to fakt divně, jako kdyby se tady něco dělo."

Tomy i Peo zakroutili hlavami.

Asi mi všechno to pití stouplo do hlavy a muselo se mi to jenom zdát. "Tomy, nevíš, kdo to byl a co dělal sám v noci na zastávce."

"Mohl třeba čekat na taxík. Nebo to byl opilec. Máme tady pár takovejch, který nevědí, kdy přestat," odpověděl nad ránem, ale to jsme už slézali o patro níž do garáže, kde seděli noví a neznámí lidé. Bylo už pozdě a zůstalo jenom pár nejvytrvalejších. Bavili se docela tiše. O zeď se opírali dva obrovští bratři-dvojčata[[139]] a jakmile uviděli Tomyho, začali se s ním bavit.

"Co vlastně děláme tady? Proč nejsme uvnitř?" křikl jeden z Tomyho frendíků.

"Vyhořel mi barák," odpověděl a ukázal za sebe a tam ve tmě ještě doutnaly zbytky trámů a kouř nad nimi tančil jako Mechanická víla.


A zase jsme seděli v té místnosti, ve které hučely větráky a kde čas plynul jako klikatá řeka.

"Není to dost rychlé. Tahle věc musí být dokonalá, mistrovské dílo, programátorský klenot, který po sobě zanecháme a budeme na něj moci být pyšní," hlasitě šeptala Ruby a rychle oddychovala. "Musí to tavit křemík!" Přecházela před tabulí pokreslenou diagramy a modely. Prstem ukazovala na jednotlivé symboly a projížděla jejich vzájemné vazby. Byla mokrá studeným potem. Snažili jsme se a dělali, co jsme mohli, ale docházelo nám, že čím dál se dostáváme, tím víc toho ještě musíme udělat. Pracovali jsme na návrhu a postupně ho čistili, zjišťovali a odstraňovali jedno slabé místo za druhým. Šlo o nekonečnou sérii korekcí, oprav chyb, změn algoritmů a datových struktur. "V každém algoritmu musí být ten správný rytmus," říkávala Ruby. Na téhle naší věci jsme začali všichni tři dělat krátce potom, co se u nás Ruby poprvé objevila. Ale teprve po jejím návratu z nemocnice, jsme začali pracovat na sto procent, na plný úvazek, na plné obrátky a non-stop.

Na stole před baterií zářících monitorů stála otevřená krabička amfetaminu.


"Adame, ty vypadáš skoro jako starej Klendra," řekla mi Anit, když vyšlo slunce a ona si mě teprve pořádně prohlédla. Všichni přeživší už buď spali nebo pomalu a bolestivě začínali střízlivět, ale ona pořád upíjela ze sklenky vína. "Škoda, že nepřijel Carl, ten by vám o něm mohl vyprávět."

"Jakej Carl? Jakej Klendra? Jsem tady dneska poprvé a většinu těhle lidí jsem nikdy dřív neviděl."

Začala něco vyprávět, ale nějak jsem si její slova nedokázal spojit do vět a jenom jsem souhlasně kýval. Pořád jsme byli na mol. Tomy měl taky dost a pomalu přestával mluvit a začal spíš poslouchat.

"Vzpomínáš si, jak měli spustit LHC a noviny byli plný strachu, jestli to nevytvoří černou díru, která vcucne celý svět." Chytil jsem druhý dech a najednou mi bylo krásně. Z remanentního zoufalství zůstalo jenom brnění prstů. "To byla strašná doba. Samozřejmě jsme tomu racionálně nevěřili, ale doléhala na nás ta nekonečná beznaděj, cejtili jsme do morku kostí samotnej princip zániku, slyšeli jsme Zalgovu píseň. V tý době jsme byli všichni tři v prdeli. Bez legrace v prdeli. Tíseň, které jsme se měsíce bránili na nás dolehla plnou vahou. Skoro jsme nespali a jenom jsme počítali dny a hodiny do konce světa a představovali si nicotu. Ta se těžko představuje. Nic. Neexistuje hmota, čas ani prostor. Není to jenom neexistence Země - našeho domova, ale i všeho ostatního. Představ si nic, to dost dobře nejde.

Ale nepadlo to jenom na mě, na Pea a na Ruby. Další skvělí lidé se sypali jako domečky z karet. Najednou si spousta inteligentních, přemýšlivých lidí uvědomila bolestivou blízkost beznaděje. Dokonce to skočilo i na lidi z BlackHatu - ty zatracený hackery a trolly, který mají situaci vždycky pod kontrolou a vždycky jsou to oni, kteří se smějí. To byla taky jediná doba, kdy nás tihle všiváci snesli. Za normálních okolností, by nás a hlavně tedy Pea, hned po pozdravu nejradši bodli do žeber. Jedině o Ruby měli vysoké mínění. Dřív bývala jednou z nich a od té doby používají její tehdejší přezdívku Raiden. Dokonce jí sypali do kapes nějaký svoje špinavý prachy. Mohlo jít o stovky tisíc, na drobných jim nikdy nezáleželo. Měli obrovský botnet, který rozesílal spam, kradl čísla kreditních karet a dělal další levárny a oni na tom vydělávali slušný peníze, ale nezáleželo jim na nich.

Pamatuju si to přesně - byli jsme ve školní posilovně a byli jsme k smrti unavení, ale na druhou stranu pořád ve střehu, stále nabroušený a čekali jsme na něco, protože jsme si pořád nějak podvědomě pohrávali s myšlenkou, že konec světa není daleko. Byl jsem tam jenom já, Ruby a několik černých klobouků, začali jsme dělat shyby a trumfovali se, kdo jich dá víc. Všichni jsme byli vyčerpaní, dokonce blackHat, kteří místo vody pili kafe. Zbláznili se a začali připravovat soudný den. V tý době jim doopravdy přeskočilo. Začali agresivně rozšiřovat svůj botnet, snažili se nakazit virem co nejvíc počítačů a převzít cizí botnety, aby měli pod palcem maximum strojů a výpočetní síly. Chystali se na Den D, kdy hodlali zaútočit na celý internet a vyhlásit válku, kterou nikdo nemůže vyhrát. Jak říkám, tihle idoti se zbláznili a chtěli zničit všechno, co se dalo. Bylo jim to jedno, v té době jim na ničem nezáleželo. Chtěli masivním útokem DDoSovat, zahltit a zablokovat celosvětový internet nebo aspoň jeho velkou část, napadat servery, vyřadit klíčovou infrastrukturu, hackovat, co se dalo. Chtěli vít útokem DNS a zkompromitovat certifikační autority. Byli to magoři, ale ukazovali mi nějaké propočty, podle kterých by jim to mohlo vyjít. Říkali: 'Všichni jsou nepřátelé a až přijde Den D., tohle bude největší DDoS všech dob. Musíme spálit svět na prach.' Celé noci nespali a připravovali se, vylepšovali svoje viry, červy a trojany, psali programy na lámání hesel, připravovali exploity a vlastní serverové farmy a C&C infrastrukturu.[[140]] Proto byli v té době k smrti unavení, jako agresivní rváči, kteří se sotva vlekli.

A pak tam vtrhnul Peo, rozumíš drobnej, vypadal chatrně, rozcuchaný vlasy, bylo na něm vidět, jak se po těle třese z nadbytku kofeinu. Vyskočil na tyč a udělal čtyřicet shybů. Čtyřicet kousků v takovém stavu! Byl duší někde jinde, nevnímal svoje tělo a nestaral se o bolest. Pak padl a nahodil se až za čtvrt hodiny. V ten okamžik ho ti grázlové vzali na chvíli na milost.

Byla to divná doba, kdy nic nedávalo smysl. Vůbec nic. Najednou jsme cítili celkový pocit zmaru. Nevěděli jsme proč ráno vstávat, proč jít večer spát, proč vůbec dýchat nebo se o cokoli starat. A pak jsme během Dne D. seděli nazí na střeše a pili víno a čekali, co se bude dít dál. Abych pravdu řekl, nějak v hloubi duše jsem se doopravdy těšil na spirálovitou skvrnu nicoty, která se objeví v dálce nad Švýcarskem, aby mě v zemětřeseních rozdrtila a pohltila. Těšil jsme se na soudný den. Těšil jsem se na něj jako na vykoupení, rozhřešení, velikou krásnou změnu."

Peo do mě šťouchl loktem, přerušil vyprávění a špitl mi do ucha: "Vědí o nás. Musíme pryč."

"Nebuď paranoidní."

"Na tohle nemám čas, jsem v nebezpečí. To, co jsi na té zatávce slyšel, byla nejspíš pravda."

Neodešli jsme. Prostě jsme mezi dvěma filmovými políčky zmizeli. Na jednom jsme seděli na židlích a na druhém už nikdo nebyl. Nestihli jsme se ani rozloučit a to mě trochu mrzelo, protože Tomy se mi zdál jako dobrý přítel do nepohody.


publikováno 29. 5. 2015

příbuzné články:
Terminalita #15 - K.
Terminalita #16 - Konec světa
Terminalita #17 - Tomy
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #13 - Laura P.

sem odkazují:
With a bit of luck, his life was ruined forever
Terminalita