k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #17 - Tomy

CC by-nc-sa (via)

„Musí to být do­ko­nalé,“ říkala Ruby, když jsme seděli před po­čí­tači ve Vir­tu­ální jámě62 . Levně jsme kou­pili pár sta­rých po­čí­tačů do kte­rých jsme za­po­jili oho­řelé disky a po­kra­čo­vali v práci. V té době mám v hla­vách vrtalo te­ma­tické hle­dání a tisíce dal­ších otázek a jedině tohle za­měst­nání nás do­ká­zalo držet naživu.

Bavil jsem se přes IM s jedním člo­vě­kem, který psal crawlery a roboty spe­ci­a­li­zo­vané na soc-nety a pak z nich těžil data. Ptal jsem se na osvěd­čené stra­te­gie sběru ak­tu­a­li­zo­vání data. Říkal, že ne­e­xis­tuje nějaký uni­ver­zální postup. Musíme po­cho­pit struk­turu a na zá­kladě toho roz­hod­nout. Sám dělá modely, sta­tis­tiky, si­mu­lace, ben­chmarky, aby našel nej­lepší va­ri­antu, ale přesto po­u­žívá mnoho růz­ných stra­te­gií pro různé pří­pady. „Monte Carlo to jistí.“

„Musí to být do­o­pravdy rychlé,“ vy­kaš­lávala Ruby slova a uka­zo­vala mi nějaké ben­chmarky. „Za­sy­pá­váme da­ta­bázi mi­li­ony dotazů a ta to ne­u­táhne. Batch je málo, SP ne­stačí, UDF ne­stíhá. Po­tře­bu­jeme míň dotazů a víc železa. Tak snad zís­káme dost času na tr­va­lejší řešení.“

Po­ký­vání hlav.

„Ale rychle. Ne­smíte za­po­me­nout. Nemáme čas. Pro­ná­sle­dují nás.“ Třásla se vzru­še­ním. Ruby na nás a naši věc začala tlačit krátce poté, co poprvé zažila ztrátu paměti. „Času je málo a dat je příliš mnoho.“ Celá naše věc se měla stát ja­kousi po­my­sl­nou pamětí, kterou Ruby ztrácí.

Ruby žila skrytá za VPN, Torem nebo proxy a nikdy se ne­vy­skytla online ne­chrá­něná štítem ano­ny­mity. „Nikde není úplně bez­pečno. Nechci se po­dí­let na masiv­ním da­ta­mi­ningu dneška.“131 Někdo by řekl, že byla pa­ra­no­idní, ale její opa­tr­nost nás poz­ději do­stala z jedné velice ne­pří­jemné zá­le­ži­tosti, do které jsme se za­pletli.


Před ro­ze­dně­ním Ruby blesklo v očích, pro­vedla nás ml­ha­vými ulič­kami rána, sedli jsme na vlak na cestě někam dál a po­po­jeli ně­ko­lik dal­ších stanic.

„Ty to tady znáš?“ Vedla nás a vy­pa­dala, že má nějaký cíl, ale ne­chtěla říct co a kde. Mohlo to být jenom plané vábení sirén.

„Moje hlasy mi říkají, že by to tady někde…“ od­po­ví­dala pomalu, když stála na ná­měs­tíčku, otá­čela se na pod­patku a roz­hlí­žela se do všech stran. „Tamhle to je.“


Pro­běhli jsme kolem ta­jem­ného Krych­liče94 , který čekal na au­to­bus a hnali se dál. Před námi se roz­vl­nily kopce, kte­rými se táhly ne­ko­nečné černé sil­nice. Museli jsme si po­po­běh­nout, abychom viděli mraky – bílé tahy štětce na modrém plátnu. A pak jsme se pomalu pro­chá­zeli pod tou nád­he­rou, která vy­rá­žela dech. Ne­spě­chali jsme a Laura nám me­zi­tím ma­po­vala sny61 .

„Sakra, tady je vedro,“ řekl jsem, ale to už jsme seděli na po­lo­ho­va­tel­ných le­hát­kách na roz­pá­lené ploché střeše garáže, kde nějaký Rubin ka­ma­rád z pra­dáv­ných let rožnil prase. Hodil nám na pozdrav do rukou lahve vý­cho­do­e­gypt­ského piva stu­de­ného jako Antark­tida, které způ­so­bo­valo ha­lu­ci­nace, když bylo prošlé.

„Co tady děláš Jano54 ?“

„Ahoj, ahoj, ahoj, Tomy. Tak co tvůj pes, ještě pořád kouří crack?“ řekla Ruby chla­pí­kovi, kte­rému mohlo být jenom o pár let víc než mě. Měl krátké vlasy, kte­rými se mu pro­ře­zá­valy kouty. „Jenom jedeme kolem a hle­dáme pří­stav, kde bych mohla se svými krás­nými geeky za­kot­vit. Ten hezčí je Peo a ten sval­na­tější je Adam. Ani jeden z nich nemá pří­jmení.“

„Když už tady jsi, můžeš pro nás udělat to svoje vy­hlá­šené cuk­roví z vlaš­ských ořechů a ro­hyp­nolu 115 ,“ po­píchl ji a pak nás při­ví­tal jako vlastní bratry a začal vy­prá­vět o tom, že zná Ruby už od zá­kladky a už od té doby se mu líbila.

„To se ti ne­di­vím,“ od­po­vě­děl jsem a roz­hlédl se kolem. U jed­noho plas­to­vého sto­lečku sedělo ně­ko­lik mla­dých lidí.

„To je Anit, velkej a malej Pítr, Jacque­line, Ragnar, Erik a další ještě při­jdou. Určitě je ne­znáte, ale bude čas to na­pra­vit. Mohli byste mi teď s něčím pích­nout. Po­tře­buju vy­no­sit nějaké věci z auta.“

„Beze všeho.“ Ještě pořád jsme obý­vali ze­no­vou Zónu a cítili jsme fan­tas­tic­kou souná­le­ži­tost se vším na světě. Ne­mohli jsme od­mít­nout.

Tahali jsme s Tomym nějaké kra­bice. Bylo mi vedro a svlékl jsem se do půli těla. Tomy na mě po­hlédl a nemohl ze mě spus­tit oči.

„Co se děje? Něco je špatně? Něco po mě leze?“ ptal jsem se ne­jistě.

„Ne, všechno v pohodě, ale koukám na ty tvoje kérky.“

„Jsou něco jako le­to­kruhy. Každá z nich mi při­po­míná jedno ztra­cené léto. I když u vět­šiny si ne­pa­ma­tuji, jak jsem k nim přišel.“

„Ale tuhle na zádech,“ přihnala se Ruby, „má od doby, kdy se pro­bu­dil v po­steli s Pe…“132

„Ale no tak, dámo,“ pře­ru­šil jsem výklad a podal vlastní: „Mi­nu­lost je ne­jasná a v ně­kte­rých místem mám okna.“ Nej­větší okno za­hr­no­valo všechno před rokem 2007. Za­hlédl jsem jak se ze stře­chy naším směrem dívá Erik.

„To znám. Já si třeba ne­pa­ma­tuju půl roku, když jsem se v se­dm­nácti vy­se­kal na kole. Jel jsem v lese z pěk­nýho kopce, cesta byla strašně blá­tivá a klič­ko­val jsem mezi stromy. Najel jsem na kořen a pod­klouzlo mi to. Zabral jsem za brzdy, div se ne­zpře­tr­haly lanka, ale klouzal jsem se na mokrém jeh­ličí a bahně a už se nedalo nic dělat. Seknul jsem hlavou do je­di­ného kamene široko daleko a měl jsem otřes mozku nebo co a úplně jsem ztra­til paměť.“ Pře­stal divoce ges­ti­ku­lo­vat a uka­zo­val ve vla­sech na jizvu. „Po­slední, co si pa­ma­tuju jasně je ten oka­mžik před do­pa­dem. Pak už si jenom pa­ma­tuji jenom záblesky.“ Tomy vy­pra­vo­val, jak se mu celá udá­lost po­zpátku ode­hrála před očima, jak ho potom někdo našel, odnesl domů a jak se potom léčil. Me­zi­tím kývl na oba Petry, kteří si hráli s lah­vemi. Byl to signál ke startu. Malej a velkej Petr se ve tváři jeden dru­hému velice po­do­bali, byli to brá­chové je­jichž pří­jmení bylo Petr, ale Tomy ho vždycky vy­slo­vo­val jako 'Pítr' . Jed­nomu bylo asi tak de­va­te­náct, dru­hému skoro třicet. Jeden vážil pa­de­sát kilo, druhý víc jak metrák a byl o hlavu větší. „Po­dí­vej se na ně,“ říkal mi Tomy a opile roz­ha­zo­val rukama. „Sleduj je, mají mezi sebou pořád takový ten vztah mezi malým a velkým brá­chou. Však to znáš, když máš o dost mlad­šího bráchu, tak ho bráníš a tak trochu se o něj staráš. U nich to platí i když už jsou takhle starý. Ko­nec­konců malej Pítr je trochu záhada. Po­dí­vej se na jeho bráchu, jakej je to obr. A jeho tatík nebo jeho strejda? To jsou strašný med­vědi. A jeho dal­ších pět strejdů, to víš sed­mer­čata, jsou taky po­řádný chlapi.“ Po­de­přel si bradu a za­mys­lel se. „Ale to není dů­le­žitý. Hlavní je, že malej i velkej Petr si udě­lali bar­man­ské kurzy a teď umějí míchat fan­tas­tický nápoje, tomu ne­u­vě­říš. Nikdy dřív jsem ne­tu­šil, že se něco ta­ko­vého dá vůbec na­mi­xo­vat. Vždycky vlezou ke mně do baráku, po­dí­vají se, co mám v led­nici a ve špajzu, vezmou ty nej­ne­prav­dě­po­dob­nější věci a vy­ča­rují z nich nektar z am­bró­zie, tak la­hodný, že by i bohové z Olympu zá­vi­děli. Ja­kou­koli chuť si budeš přát. Sleduj je.“ Chvilku žong­lo­vali s lah­vemi a skle­ni­cemi a sypali led a třásli shake­rem a vy­tvo­řili ka­palné mi­s­trov­ské dílo. Ne­chtěli pro­zra­dit, jak se jejich výtvor jme­nuje nebo jestli vůbec nějaké jméno má, ale byl to lehký osvě­žu­jící drink, který evo­ko­val čiré léto.

„Jak tvůj práv­ník ti radím, že budeš po­tře­bo­vat led, gin, li­metky a tonik,“ pro­hla­šo­vala Ruby.

„Vy se znáte?“

„To je dlouhá his­to­rie,“ od­po­ví­dali hac­keři a ne­mohli udržet smích.

„Víte, že Ruby jednou rukou zvedla sporák a druhou utloukla ve­li­kou krysu?123

Ho­di­nové ru­čičky na­jed­nou po­sko­čili, malej a velkej Petr, začali míchat něco tvrd­šího a čas zrych­lil a sprin­to­val.

„Z fleku bych vy­mě­nila svoje tělo za ro­bo­tické,“ pa­ma­tuji si, jak Ruby říkala Tomymu a ne­jistě se klá­tila a šku­bala s sebou a ro­ze­vlátě ges­ti­ku­lo­vala. „Říkám ti, že budu první, kdo to udělá. Až se tech­no­lo­gie do­stane na po­tře­bou úroveň, za­ba­vím se to­ho­hle ne­do­ko­na­lého evo­luč­ního pokusu a stane se ze mě per­fektní ne­smrelný stroj.“133 Po­padla první lahev, kterou na­hmátla a napila se.

„Pro­boha, co to je?“ za­sí­pala a ne­mohla po­pad­nout dech.

„Nejsem si jistý. Lahev nemá žádnou eti­ketu, ale tady dole se píše: 'Při kon­zu­maci hrozí ne­bez­pečí vý­buchu.'“

Zase jsme se do­stali za tu že­la­ti­no­vou ba­ri­éru vědomí, kde všechno na­bý­valo nových a ne­ví­da­ných tvarů a barev a zvuky a hudba zněly příliš křiklavě a příliš zá­sadně a my se do nich bořili a pla­vali a topili se.

„Tomy, to je nád­hera,“ plakal Peo, za­tímco jeho tělo str­nulo a ne­vní­mal okolí. „To je nád­hera. Fan­tas­tické. Ne-u-vě-ři-tel-né.“ Když se mu poprvé do uší zarylo album Po­la­ris od sku­piny Exxa­sens, ne­u­dr­žel se. Od­po­jil se od re­a­lity. Elek­trické zá­chvěvy začaly pro­jíž­dět jeho tělem, třásl se a plakal.

„Peo, když se ti to tak líbí,“ soukal ze sebe Tomy, ruku na jeho rameni, „dám ti disk až po okraj po­dob­nou hudbou, jeden klenot vedle dru­hýho. Tam si vy­be­reš.“

Ale Peo ho už nesly­šel.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz