povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 5. 2015

Terminalita #17 - Tomy

       
CC by-nc-sa (zdroj)

"Musí to být dokonalé," říkala Ruby, když jsme seděli před počítači ve Virtuální jámě[[62]]. Levně jsme koupili pár starých počítačů do kterých jsme zapojili ohořelé disky a pokračovali v práci. V té době mám v hlavách vrtalo tematické hledání a tisíce dalších otázek a jedině tohle zaměstnání nás dokázalo držet naživu.

Bavil jsem se přes IM s jedním člověkem, který psal crawlery a roboty specializované na soc-nety a pak z nich těžil data. Ptal jsem se na osvědčené strategie sběru aktualizování data. Říkal, že neexistuje nějaký univerzální postup. Musíme pochopit strukturu a na základě toho rozhodnout. Sám dělá modely, statistiky, simulace, benchmarky, aby našel nejlepší variantu, ale přesto používá mnoho různých strategií pro různé případy. "Monte Carlo to jistí."

"Musí to být doopravdy rychlé," vykašlávala Ruby slova a a ukazovala mi nějaké benchmarky. "Zasypáváme databázi miliony dotazů a ta to neutáhne. Batch je málo, SP nestačí, UDF nestíhá. Potřebujeme míň dotazů a víc železa. Tak snad získáme dost času na trvalejší řešení."

Pokývání hlav.

"Ale rychle. Nesmíte zapomenout. Nemáme čas. Pronásledují nás." Třásla se vzrušením. Ruby na nás a naši věc začala tlačit krátce poté, co poprvé zažila ztrátu paměti. "Času je málo a dat je příliš mnoho." Celá naše věc se měla stát jakousi pomyslnou pamětí, kterou Ruby ztrácí.

Ruby žila skrytá za VPN, Torem nebo proxy a nikdy se nevyskytla online nechráněná štítem anonymity. "Nikde není úplně bezpečno. Nechci se podílet na masivním dataminingu dneška."[[131]] Někdo by řekl, že byla paranoidní, ale její opatrnost nás později dostala z jedné velice nepříjemné záležitosti, do které jsme se zapletli.


Před rozedněním Ruby blesklo v očích, provedla nás mlhavými uličkami rána, sedli jsme na vlak na cestě někam dál a popojeli několik dalších stanic.

"Ty to tady znáš?" Vedla nás a vypadala, že má nějaký cíl, ale nechtěla říct co a kde. Mohlo to být jenom plané vábení sirén.

"Moje hlasy mi říkají, že by to tady někde..." odpovídala pomalu, když stála na náměstíčku, otáčela se na podpatku a rozhlížela se do všech stran. "Tamhle to je."


Proběhli jsme kolem tajemného Krychliče[[94]], který čekal na autobus a hnali se dál. Před námi se rozvlnily kopce, kterými se táhly nekonečné černé silnice. Museli jsme si popoběhnout, abychom viděli mraky - bílé tahy štětce na modrém plátnu. A pak jsme se pomalu procházeli pod tou nádherou, která vyrážela dech. Nespěchali jsme a Laura nám mezitím mapovala sny[[61]].

"Sakra, tady je vedro," řekl jsem, ale to už jsme seděli na polohovatelných lehátkách na rozpálené ploché střeše garáže, kde nějaký Rubin kamarád z pradávných let rožnil prase. Hodil nám na pozdrav do rukou lahve východoegyptského piva studeného jako Antarktida, které způsobovalo halucinace, když bylo prošlé.

"Co tady děláš Jano[[54]]?"

"Ahoj, ahoj, ahoj, Tomy. Tak co tvůj pes, ještě pořád kouří crack?" řekla Ruby chlapíkovi, kterému mohlo být jenom o pár let víc než mě. Měl krátké vlasy, kterými se mu prořezávaly kouty. "Jenom jedeme kolem a hledáme přístav, kde bych mohla se svými krásnými geeky zakotvit. Ten hezčí je Peo a ten svalnatější je Adam. Ani jeden z nich nemá příjmení."

"Když už tady jsi, můžeš pro nás udělat to svoje vyhlášené cukroví z vlašských ořechů a rohypnolu [[115]]," popíchl ji a pak nás přivítal jako vlastní bratry a začal vyprávět o tom, že zná Ruby už od základky a už od té doby se mu líbila.

"To se ti nedivím," odpověděl jsem a rozhlédl se kolem. U jednoho plastového stolečku sedělo několik mladých lidí.

"To je Anit, velkej a malej Pítr, Jacqueline, Ragnar, Erik a další ještě přijdou. Určitě je neznáte, ale bude čas to napravit. Mohli byste mi teď s něčím píchnout. Potřebuju vynosit nějaké věci z auta."

"Beze všeho." Ještě pořád jsme obývali zenovou Zónu a cítili jsme fantastickou sounáležitost se vším na světě. Nemohli jsme odmítnout.

Tahali jsme s Tomym nějaké krabice. Bylo mi vedro a svlékl jsem se do půli těla. Tomy na mě pohlédl a nemohl ze mě spustit oči.

"Co se děje? Něco je špatně? Něco po mě leze?" ptal jsem se nejistě.

"Ne, všechno v pohodě, ale koukám na ty tvoje kérky."

"Jsou něco jako letokruhy. Každá z nich mi připomíná jedno ztracené léto. I když u většiny si nepamatuji, jak jsem k nim přišel."

"Ale tuhle na zádech," přihnala se Ruby, "má od doby, kdy se probudil v posteli s Pe..."[[132]]

"Ale no tak, dámo," přerušil jsem výklad a podal vlastní: "Minulost je nejasná a v některých místem mám okna." Největší okno zahrnovalo všechno před rokem 2007. Zahlédl jsem jak se ze střechy naším směrem dívá Erik.

"To znám. Já si třeba nepamatuju půl roku, když jsem se v sedmnácti vysekal na kole. Jel jsem v lese z pěknýho kopce, cesta byla strašně blátivá a kličkoval jsem mezi stromy. Najel jsem na kořen a podklouzlo mi to. Zabral jsem za brzdy, div se nezpřetrhaly lanka, ale klouzal jsem se na mokrém jehličí a bahně a už se nedalo nic dělat. Seknul jsem hlavou do jediného kamene široko daleko a měl jsem otřes mozku nebo co a úplně jsem ztratil paměť." Přestal divoce gestikulovat a ukazoval ve vlasech na jizvu. "Poslední, co si pamatuju jasně je ten okamžik před dopadem. Pak už si jenom pamatuji jenom záblesky." Tomy vypravoval, jak se mu celá událost pozpátku odehrála před očima, jak ho potom někdo našel, odnesl domů a jak se potom léčil. Mezitím kývl na oba Petry, kteří si hráli s lahvemi. Byl to signál ke startu. Malej a velkej Petr se ve tváři jeden druhému velice podobali, byli to bráchové jejichž příjmení bylo Petr, ale Tomy ho vždycky vyslovoval jako 'Pítr' . Jednomu bylo asi tak devatenáct, druhému skoro třicet. Jeden vážil padesát kilo, druhý víc jak metrák a byl o hlavu větší. "Podívej se na ně," říkal mi Tomy a opile rozhazoval rukama. "Sleduj je, mají mezi sebou pořád takový ten vztah mezi malým a velkým bráchou. Však to znáš, když máš o dost mladšího bráchu, tak ho bráníš a tak trochu se o něj staráš. U nich to platí i když už jsou takhle starý. Koneckonců malej Pítr je trochu záhada. Podívej se na jeho bráchu, jakej je to obr. A jeho tatík nebo jeho strejda? To jsou strašný medvědi. A jeho dalších pět strejdů, to víš sedmerčata, jsou taky pořádný chlapi." Podepřel si bradu a zamyslel se. "Ale to není důležitý. Hlavní je, že malej i velkej Petr si udělali barmanské kurzy a teď umějí míchat fantastický nápoje, tomu neuvěříš. Nikdy dřív jsem netušil, že se něco takového dá vůbec namixovat. Vždycky vlezou ke mě do baráku, podívají se, co mám v lednici a ve špajzu, vezmou ty nejnepravděpodobnější věci a vyčarují z nich nektar z ambrózie, tak lahodný, že by i bohové z Olympu záviděli. Jakoukoli chuť si budeš přát. Sleduj je." Chvilku žonglovali s lahvemi a sklenicemi a sypali led a třásli shakerem a vytvořili kapalné mistrovské dílo. Nechtěli prozradit, jak se jejich výtvor jmenuje nebo jestli vůbec nějaké jméno má, ale byl to lehký osvěžující drink, který evokoval čiré léto.

"Jak tvůj právník ti radím, že budeš potřebovat led, gin, limetky a tonik," prohlašovala Ruby.

"Vy se znáte?"

"To je dlouhá historie," odpovídali hackeři a nemohli udržet smích.

"Víte, že Ruby jednou rukou zvedla sporák a druhou utloukla velikou krysu?[[123]]"

Hodinové ručičky najednou poskočili, malej a velkej Petr, začali míchat něco tvrdšího a čas zrychlil a sprintoval.

"Z fleku bych vyměnila svoje tělo za robotické," pamatuji si, jak Ruby říkala Tomymu a nejistě se klátila a škubala s sebou a rozevlátě gestikulovala. "Říkám ti, že budu první, kdo to udělá. Až se technologie dostane na potřebou úroveň, zabavím se tohohle nedokonalého evolučního pokusu a stane se ze mě perfektní nesmrelný stroj."[[133]] Popadla první lahev, kterou nahmátla a napila se.

"Proboha, co to je?" zasípala a nemohla popadnout dech.

"Nejsem si jistý. Lahev nemá žádnou etiketu, ale tady dole se píše: 'Při konzumaci hrozí nebezpečí výbuchu.'"

Zase jsme se dostali za tu želatinovou bariéru vědomí, kde všechno nabývalo nových a nevídaných tvarů a barev a zvuky a hudba zněly příliš křiklavě a příliš zásadně a my se do nich bořili a plavali a topili se.

"Tomy, to je nádhera," plakal Peo, zatímco jeho tělo strnulo a nevnímal okolí. "To je nádhera. Fantastické. Ne-u-vě-ři-tel-né." Když se mu poprvé do uší zarylo album Polaris od skupiny Exxasens, neudržel se. Odpojil se od reality. Elektrické záchvěvy začaly projíždět jeho tělem, třásl se a plakal.

"Peo, když se ti to tak líbí," soukal ze sebe Tomy, ruku na jeho rameni, "dám ti disk až po okraj podobnou hudbou, jeden klenot vedle druhýho. Tam si vybereš."

Ale Peo ho už neslyšel.


publikováno 29. 5. 2015

příbuzné články:
Terminalita #15 - K.
Terminalita #16 - Konec světa
Terminalita #18 - Velkej a malej Pítr
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #13 - Laura P.

sem odkazují:
With a bit of luck, his life was ruined forever
Terminalita