povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 5. 2015

Terminalita #16 - Konec světa

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Ruby celou rvačku zaspala. Probudila se a říkala, že má božský hlad. Později nám prozradila, že se jí zdálo o Betonovém domě.

Vlak zabrzdil v zastávce Nicota.

Zase byla noc, ta nekonečná noc, která začala před jednadvaceti lety a od té doby bude trvat už navěky. Dali jsme si pár panáků z lepkavé letargie abychom se probrali a naladili se na vlny zamračeného a strhaného pesimismu a zase jasně slyšeli Zalgovu píseň a vábení Mechanické víly.

Byli jsme opilí. Nevím jak dlouho to trvalo, ale muselo uběhnout několik dní. Vzpomínám si, že jsem jenom pil, abych přebil podvědomý strach a pak jsem ztratil vědomí a pil jsem znovu. Strach ze všednosti, strach z rutiny, strach z povinností. Někdy jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší se rovnou zabít, než se plácat od pangejtu k pangejtu a snažit se nějak žít. Prázdnota byla omračující a svým způsobem krásná. Pamatuji si, jak se mi zdálo, že jsem spáchal sebevraždu. Střelil jsme se do hlavy, ale pořád jsem žil, sledoval a hodnotil situaci. Došlo mi, že je konec, ale nějak jsem toho nedokázal litovat.

"Na duševních chorobách je zajímavé," říkal kdysi Browback, "že mají málo zjevných a jasně rozpoznatelných příznaků. Když máš horečku, je to jasné, ale deprese je prostě jenom nekonečný smutek. Jak to poznáš? Jaký máš důkaz, že to není součást normy? Jak poznáš, že jsi skutečně nemocný? Rozhodně to nedokážeš ty sám. A i když máš nějakou tuhle nemoc, považuješ ji za běžnou, nevyhnutelnou, cítíš, že je to tvoje chyba. A někdy, když si ji uvědomíš, začneš ji milovat jako svojí součást a nechceš se jí vzdát." Měl pravdu. Trpět bylo pohodlné, protože jsem věděl, jak na to. Změna byla bolestivá a dělalo se mi zle už jenom, když jsem na něco takového pomyslel.

"Proč můj život stojí za hovno? Jakou to má cenu."

"Jsi jediný na tomhle světě, kdo si to dokázal přiznat."

Udělalo se mi špatně a zvracel jsem teplý gin smíchaný s žaludečními šťávami. Svět byl jako démonické divadelní představení se smutným koncem.

"A kam teď?"

"To je jedno. Hlavně ať je to daleko." Chtěli jsme zmizet, chtěli jsme se vypařit z povrchu země.

"Dál se nedostaneme. Tohle je konec světa."

Ale jak jsme se přesvědčili, tam kde končí svět, začíná zábava.

"Co je to tamhle?"

"Nevím. Možná nějaká vesnická tancovačka. Ale tam přece nemůžeme jít."

Přesto jsme šli.

U pokladny seděl spokojený dědek, kterému bylo deset tisíc let, osobně se znal s Ježíšem a každého zdravil, jako kdyby se znali už odnepaměti.

"Hej, hej, bratři," řekl a hodil po nás několik záblesků umělými zuby. "Příště si vezměte oblek. Jsme na plese. Každý v sáčku dostane uvítací pivo zdarma. Příště na to nezapomeňte."

Náš však plán počítal s tím, že žádné příště už nebude.

Sedli jsme si ke stolu blízko východu. K výčepu se táhla dlouhá fronta veselých obyvatel Žíznivé Lhoty a jediný způsob jak dostat něco k pití, bylo zahulákat na Frantu nebo Pepu, který byl na řadě, aby nám vzal tři panáky zelené. Všechem alkohol, který tady nalévaly byl hrubý, primitivní a nechutný, ale když jsi v Římě, chovej se jako římané. V sále bzučel hovor a živá kapela se připravovala k dalšímu číslu. Pepa nebo Franta nebo mopná Lojza cestou kolem vyložil náklad. Dali jsme mu dvě kila, že pěkně děkujeme. Zubil se na nás a říkal: "Tak to jó." Přesto jsme cítili, že se něco stane.

Pak jeden strejček s panděrem vrazil ránu druhému a představení začalo.

Byla to vesnická rvačka. Takové rvačky jsou jiné a mají svoje kouzlo. Ve městě hned všichni vytahují nože nebo pistole, ale na vsi si příležitostné násilí lidé víc užívají, tam létají stoly a židle, dva chlápci, kteří se před tím řezali, vezmou spolu jiného chlapa a vyhodí ho ho z okna, dopijí půllitry, aby je hned vzápětí srazil pár chlapů, kteří vzali stůl a tlačili ho před sebou jako buldozer. Pak o jednoho rozesmátého traktoristu, který má ruce jako lopaty, přerazí židli, vzduchem prolétne pár sklenic. Přijedou policajti, dají si pár panáků zelené a přidají se. Rvačka pokračuje. Žijeme jenom jednou, tak se sakra pořádně porveme, ne? Starosta s tvářemi červenými od chlastu a s mastnou přehazovačkou na hlavě zahulákal a pleskl jednu facku sousedovi, až mu uletěly brýle. Třeskutá dechovka na pódiu stále vyhrávala a když se bitka začala přiostřovat, nasadila něco rychlejšího. Místní kaplan se nejdřív stranil a snažil se skrýt v rohu, ale tlačili se na něj rváči a tak je pěstí zákeřně mlátil do žeber, až to v nich hrkalo. Některý z nich zaúpěl, chytil se břicho a odpotácel se ven.

Byl to spektákl, který tady může člověk zažít každý rok.

Dělalo se nám zle z hluku a vydýchaného vzduchu a šli jsme ven na vzduch. Potřebovali jsme trochu klidu.

"Jdeme pryč, tady nás pořád můžou najít," řekl Peo, když vykašlal všechen kouř místnosti, zatímco se opíral o zábradlí a zíral do noci.


Někam jsme vyrazili, bez cíle a procházeli jsme démonickými lesy. Černé rozmazané stromy každou chvíli měnily podobu a přeskupovaly se a tam, kde byla před chvílí černá silueta lesa se najednou rozevřela šedivá měsíční louka. Proplouvali jsme snovou, stříbrnou a zrnící krajinou na pokraji města i času. Nevím proč jsme došli právě tam, ale to nebylo důležité. Nic v tu chvíli nedávalo smysl. Nevěděl jsem, jaký je právě den, týden nebo měsíc. Byli jsme tam, někde pryč, ztraceni v prostoru, pomalu jsme se posouvali po šachovnici života a mlčky přemýšleli.

Ztratili jsme se. Definitivně.

Ten tlak v hlavě byl nesnesitelný. V mysli jsem rekapituloval svůj dosavadní život, jako kdybych přehrával film, ale žádný ze záběrů se mi nezdál dost dobrý. Nic se nestalo. Dvacet let jsem čekal a nestalo se vůbec nic.

"Proč? Proboha proč?"

Při převíjení pásky života mi zase připadalo, že jsem zklamal ve všem, čemu jsem se kdy věnoval. Pořád, pořád, pořád. Nekončící spirála neúspěchu a bezmoci.

"Čin. Něco se musí stát, nebo se zblázním."

Zase jsem dostal ten pocit, že každou chvíli musím ztratit vědomou kontrolu nad všemi svaly a bezvládně se sesunu na zem. Muselo se to stát, nic jiného mi nezbývalo, šlo o jediné řešení. Ale jako všechny moje pocity, byl i tento ambivalentní a v hloubi duše jsem se ho bál. Nikdy jsem nechtěl ztratit kontrolu nad svým tělem a zažívat pocit absolutní bezmoci. Stalo se mi už tolikrát, na hraně spánku, kdy jsem se uvnitř probudil a mysl fungovala jako bdělá, ale tělo nereagovalo. V těch okamžicích jsem si připadal jako vězeň ve vlastním těle. Nemohl jsem nic dělat, jenom mlčky křičet a čekat. Byl to jeden z nejhorších pocitů, jaký jsem kdy zažil, a pronásledoval mě několikrát týdně. Jednou jsem o tom řekl Peovi i Ruby, ale nikdo z nich to nezažil, nebo pokud se v tomto stavu ocitl, zapomenul na něj, jako na většinu zlých snů.

Stál jsem nehnutě a cítil beznaděj. Dvacet let jsem se skrýval v temných lesích Severu, žil v izolaci a jenom Peo a později Ruby mě vyvedli ze samoty mlh. Nechtěl jsem o ně přijít. Pea jsem málem ztratil hned první rok a Ruby mi mizela před očima právě teď.


Dorazili jsme k trati, někde daleko na okraji světa, možná že jsme ušli tisíc kilometrů nebo jsme na cestě tam proletěli několik světelných let vakuem jako USS Exploded[[130]]. V hlavách nám zněly tamtamy. Čas v ten okamžik plynul velice pomalu. Byl to rovný a rychlý úsek kolejí a rychlostník hlásil, že se tam mohlo jet až sto čtyřicet kilometrů za hodinu.

V noční samotě se blížil vlak a jako střela hvízdal vzdáleným vzduchem. Tři sta tun oceli se blížilo rychlostí čtyřiceti metrů ze vteřinu.

Peo si stoupl na trať, čelem ke světlům a bez hnutí smutně čekal. "Chci létat," řekl se zasněnýma očima v dálce.

Strojvůdce si ho nevšiml.

V poslední chvíli udělal krok stranou a masa oceli prorazila vzduch těsně vedle jeho tváře. Nápory větru s ním zacloumaly, ale vydržel.

"Buď umřeš, nebo ne. To je celé."

Na ničem nezáleželo.


Magnetofonová páska času se přetrhla.


"Netleskejte mi," křičel jsem na a dostával jsem zase tik do oka. "Úspěch je považován za normu, úspěch je samozřejmý a nikdy se neodměňuje, nikoho ho ani neregistruje. Zato neúspěch se musí trestat, právě ten je stigmatizován. Být neúspěšný je terminální trest." Pak mi došlo, že jsem popsal jeden z principů neexistujících ideálů a nelogické mechaniky světa. Sám jsem neuměl přijmout pochvalu a uznání, nikdy jsem nečekal, že někdo přijde a řekne, že to dělám dobře, ale že mě shodí jako špínu, která si o sobě moc myslí a dělá, co neumí a pak mě bodne do žeber. Dává to smysl? Tento princip, který je v nás zakořeněný příliš hluboko nás svazuje, někdy se podvědomně zcela vyhneme pokusům, ve kterých můžeme zklamat, protože nesneseme reakce okolí na vlastní neúspěch. Brzdí nás to a ničí naší kreativitu.

Nebyl jsem jiný a taky jsem si nesl v sobě stejné dědictví, byl jsem jedna z deseti milionů obětí sociálního inženýrství, které diktovalo prostřednost jako normu.

"Svět je nemocný," říkal jsem v jiném čase, možná kdysi dávno, ale možná až daleko v budoucnosti.

Na rohu stála Valkýra s fialovým šátkem a sledovala nás.


publikováno 29. 5. 2015

příbuzné články:
Terminalita #15 - K.
Terminalita #17 - Tomy
Terminalita #18 - Velkej a malej Pítr
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #13 - Laura P.

sem odkazují:
With a bit of luck, his life was ruined forever
Terminalita