k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #16 - Konec světa

29. 5. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Ruby celou rvačku za­spala. Pro­bu­dila se a říkala, že má božský hlad. Poz­ději nám pro­zra­dila, že se jí zdálo o Be­to­no­vém domě.

Vlak za­brz­dil v za­stávce Nicota.

Zase byla noc, ta ne­ko­nečná noc, která začala před jed­n­a­dva­ceti lety a od té doby bude trvat už navěky. Dali jsme si pár panáků z lep­kavé le­tar­gie abychom se pro­brali a na­la­dili se na vlny za­mra­če­ného a str­ha­ného pe­si­mismu a zase jasně sly­šeli Za­l­govu píseň a vábení Me­cha­nické víly.

Byli jsme opilí. Nevím jak dlouho to trvalo, ale muselo uběh­nout ně­ko­lik dní. Vzpo­mí­nám si, že jsem jenom pil, abych přebil pod­vě­domý strach a pak jsem ztra­til vědomí a pil jsem znovu. Strach ze všed­nosti, strach z rutiny, strach z po­vin­ností. Někdy jsem pře­mýš­lel, jestli by nebylo lepší se rovnou zabít, než se plácat od pan­gejtu k pan­gejtu a snažit se nějak žít. Prázd­nota byla omra­ču­jící a svým způ­so­bem krásná. Pa­ma­tuji si, jak se mi zdálo, že jsem spáchal se­be­vraždu. Stře­lil jsem se do hlavy, ale pořád jsem žil, sle­do­val a hod­no­til si­tu­aci. Došlo mi, že je konec, ale nějak jsem toho ne­do­ká­zal li­to­vat.

„Na du­šev­ních cho­ro­bách je za­jí­mavé,“ říkal kdysi Browback, „že mají málo zjev­ných a jasně roz­po­zna­tel­ných pří­znaků. Když máš ho­rečku, je to jasné, ale de­prese je prostě jenom ne­ko­nečný smutek. Jak to poznáš? Jaký máš důkaz, že to není sou­část normy? Jak poznáš, že jsi sku­tečně ne­mocný? Roz­hodně to ne­do­ká­žeš ty sám. A i když máš ně­ja­kou tuhle nemoc, po­va­žu­ješ ji za běžnou, ne­vy­hnu­tel­nou, cítíš, že je to tvoje chyba. A někdy, když si ji uvě­do­míš, začneš ji mi­lo­vat jako svojí sou­část a ne­chceš se jí vzdát.“ Měl pravdu. Trpět bylo po­ho­dlné, pro­tože jsem věděl, jak na to. Změna byla bo­les­tivá a dělalo se mi zle už jenom, když jsem na něco ta­ko­vého po­mys­lel.

„Proč můj život stojí za hovno? Jakou to má cenu.“

„Jsi jediný na tomhle světě, kdo si to do­ká­zal při­znat.“

Udě­lalo se mi špatně a zvra­cel jsem teplý gin smí­chaný s ža­lu­deč­ními šťá­vami. Svět byl jako dé­mo­nické di­va­delní před­sta­vení se smut­ným koncem.

„A kam teď?“

„To je jedno. Hlavně ať je to daleko.“ Chtěli jsme zmizet, chtěli jsme se vy­pa­řit z po­vrchu země.

„Dál se ne­do­sta­neme. Tohle je konec světa.“

Ale jak jsme se pře­svěd­čili, tam kde končí svět, začíná zábava.

„Co je to tamhle?“

„Nevím. Možná nějaká ves­nická tan­co­vačka. Ale tam přece ne­mů­žeme jít.“

Přesto jsme šli.

U po­kladny seděl spo­ko­jený dědek, kte­rému bylo deset tisíc let, osobně se znal s Je­ží­šem a kaž­dého zdra­vil, jako kdyby se znali už od­ne­pa­měti.

„Hej, hej, bratři,“ řekl a hodil po nás ně­ko­lik záblesků umě­lými zuby. „Příště si vez­měte oblek. Jsme na plese. Každý v sáčku do­stane uví­tací pivo zdarma. Příště na to ne­za­po­meňte.“

Náš však plán po­čí­tal s tím, že žádné příště už nebude.

Sedli jsme si ke stolu blízko vý­chodu. K výčepu se táhla dlouhá fronta ve­se­lých oby­va­tel Žíz­nivé Lhoty a jediný způsob jak dostat něco k pití, bylo za­hu­lá­kat na Frantu nebo Pepu, který byl na řadě, aby nám vzal tři panáky zelené. Vše­chem al­ko­hol, který tady na­lé­valy byl hrubý, pri­mi­tivní a ne­chutný, ale když jsi v Římě, chovej se jako římané. V sále bzučel hovor a živá kapela se při­pra­vo­vala k dal­šímu číslu. Pepa nebo Franta nebo mopná Lojza cestou kolem vy­lo­žil náklad. Dali jsme mu dvě kila, že pěkně dě­ku­jeme. Zubil se na nás a říkal: „Tak to jó.“ Přesto jsme cítili, že se něco stane.

Pak jeden strej­ček s pan­dě­rem vrazil ránu dru­hému a před­sta­vení začalo.

Byla to ves­nická rvačka. Takové rvačky jsou jiné a mají svoje kouzlo. Ve městě hned všichni vy­ta­hují nože nebo pis­tole, ale na vsi si pří­le­ži­tostné násilí lidé víc uží­vají, tam létají stoly a židle, dva chlápci, kteří se před tím řezali, vezmou spolu jiného chlapa a vyhodí ho z okna, dopijí půl­li­try, aby je hned vzá­pětí srazil pár chlapů, kteří vzali stůl a tla­čili ho před sebou jako bul­do­zer. Pak o jed­noho ro­ze­smá­tého trak­to­ristu, který má ruce jako lopaty, pře­razí židli, vzdu­chem pro­létne pár skle­nic. Při­je­dou po­li­cajti, dají si pár panáků zelené a při­dají se. Rvačka po­kra­čuje. Žijeme jenom jednou, tak se sakra po­řádně por­veme, ne? Sta­rosta s tvá­řemi čer­ve­nými od chlastu a s mast­nou pře­ha­zo­vač­kou na hlavě za­hu­lá­kal a pleskl jednu facku sou­se­dovi, až mu ule­těly brýle. Třeskutá de­chovka na pódiu stále vy­hrá­vala a když se bitka začala při­ost­řo­vat, na­sa­dila něco rych­lej­šího. Místní kaplan se nejdřív stra­nil a snažil se skrýt v rohu, ale tla­čili se na něj rváči a tak je pěstí zá­keřně mlátil do žeber, až to v nich hrkalo. Ně­který z nich zaúpěl, chytil se břicho a od­po­tá­cel se ven.

Byl to spek­tákl, který tady může člověk zažít každý rok.

Dělalo se nám zle z hluku a vy­dý­cha­ného vzdu­chu a šli jsme ven na vzduch. Po­tře­bo­vali jsme trochu klidu.

„Jdeme pryč, tady nás pořád můžou najít,“ řekl Peo, když vy­kaš­lal vše­chen kouř míst­nosti, za­tímco se opíral o zá­bradlí a zíral do noci.


Někam jsme vy­ra­zili, bez cíle a pro­chá­zeli jsme dé­mo­nic­kými lesy. Černé roz­ma­zané stromy každou chvíli měnily podobu a přesku­po­valy se a tam, kde byla před chvílí černá si­lu­eta lesa se na­jed­nou ro­ze­vřela šedivá mě­síční louka. Pro­plou­vali jsme snovou, stří­br­nou a zrnící kra­ji­nou na po­kraji města i času. Nevím proč jsme došli právě tam, ale to nebylo dů­le­žité. Nic v tu chvíli ne­dá­valo smysl. Ne­vě­děl jsem, jaký je právě den, týden nebo měsíc. Byli jsme tam, někde pryč, ztra­ceni v pro­storu, pomalu jsme se po­sou­vali po ša­chov­nici života a mlčky pře­mýš­leli.

Ztra­tili jsme se. De­fi­ni­tivně.

Ten tlak v hlavě byl ne­sne­si­telný. V mysli jsem re­ka­pi­tu­lo­val svůj do­sa­vadní život, jako kdy­bych pře­hrá­val film, ale žádný ze záběrů se mi nezdál dost dobrý. Nic se ne­stalo. Dvacet let jsem čekal a ne­stalo se vůbec nic.

„Proč? Pro­boha proč?“

Při pře­ví­jení pásky života mi zase při­pa­dalo, že jsem zkla­mal ve všem, čemu jsem se kdy vě­no­val. Pořád, pořád, pořád. Ne­kon­čící spi­rála ne­ú­spě­chu a bez­moci.

„Čin. Něco se musí stát, nebo se zbláz­ním.“

Zase jsem dostal ten pocit, že každou chvíli musím ztra­tit vě­do­mou kon­t­rolu nad všemi svaly a bez­vládně se sesunu na zem. Muselo se to stát, nic jiného mi ne­zbý­valo, šlo o jediné řešení. Ale jako všechny moje pocity, byl i tento am­bi­va­lentní a v hloubi duše jsem se ho bál. Nikdy jsem ne­chtěl ztra­tit kon­t­rolu nad svým tělem a za­ží­vat pocit ab­so­lutní bez­moci. Stalo se mi už to­li­krát, na hraně spánku, kdy jsem se uvnitř pro­bu­dil a mysl fun­go­vala jako bdělá, ale tělo ne­re­a­go­valo. V těch oka­mži­cích jsem si při­pa­dal jako vězeň ve vlast­ním těle. Nemohl jsem nic dělat, jenom mlčky křičet a čekat. Byl to jeden z nej­hor­ších pocitů, jaký jsem kdy zažil, a pro­ná­sle­do­val mě ně­ko­li­krát týdně. Jednou jsem o tom řekl Peovi i Ruby, ale nikdo z nich to ne­za­žil, nebo pokud se v tomto stavu ocitl, za­po­me­nul na něj, jako na vět­šinu zlých snů.

Stál jsem ne­hnutě a cítil bez­na­děj. Dvacet let jsem se skrý­val v tem­ných lesích Severu, žil v izo­laci a jenom Peo a poz­ději Ruby mě vy­vedli ze samoty mlh. Ne­chtěl jsem o ně přijít. Pea jsem málem ztra­til hned první rok a Ruby mi mizela před očima právě teď.


Do­ra­zili jsme k trati, někde daleko na okraji světa, možná že jsme ušli tisíc ki­lo­me­trů nebo jsme na cestě tam pro­le­těli ně­ko­lik svě­tel­ných let vakuem jako USS Ex­plo­ded130 . V hla­vách nám zněly tam­tamy. Čas v ten oka­mžik plynul velice pomalu. Byl to rovný a rychlý úsek kolejí a rych­lost­ník hlásil, že se tam mohlo jet až sto čty­ři­cet ki­lo­me­trů za hodinu.

V noční samotě se blížil vlak a jako střela hvíz­dal vzdá­le­ným vzdu­chem. Tři sta tun oceli se blí­žilo rych­lostí čty­ři­ceti metrů ze vte­řinu.

Peo si stoupl na trať, čelem ke svět­lům a bez hnutí smutně čekal. „Chci létat,“ řekl se za­sně­nýma očima v dálce.

Stroj­vůdce si ho ne­všiml.

V po­slední chvíli udělal krok stra­nou a masa oceli pro­ra­zila vzduch těsně vedle jeho tváře. Nápory větru s ním za­clou­maly, ale vy­dr­žel.

„Buď umřeš, nebo ne. To je celé.“

Na ničem ne­zá­le­želo.


Mag­ne­to­fo­nová páska času se pře­trhla.


„Ne­t­les­kejte mi,“ křičel jsem na a do­stá­val jsem zase tik do oka. „Úspěch je po­va­žo­ván za normu, úspěch je sa­mo­zřejmý a nikdy se ne­od­mě­ňuje, nikoho ho ani ne­re­gis­truje. Zato ne­ú­spěch se musí trestat, právě ten je stig­ma­ti­zo­ván. Být ne­ú­spěšný je ter­mi­nální trest.“ Pak mi došlo, že jsem popsal jeden z prin­cipů ne­e­xis­tu­jí­cích ideálů a ne­lo­gické me­cha­niky světa. Sám jsem neuměl při­jmout po­chvalu a uznání, nikdy jsem ne­če­kal, že někdo přijde a řekne, že to dělám dobře, ale že mě shodí jako špínu, která si o sobě moc myslí a dělá, co neumí a pak mě bodne do žeber. Dává to smysl? Tento prin­cip, který je v nás za­ko­ře­něný příliš hlu­boko nás sva­zuje, někdy se pod­vě­do­mně zcela vy­hneme po­ku­sům, ve kte­rých můžeme zkla­mat, pro­tože ne­sne­seme reakce okolí na vlastní ne­ú­spěch. Brzdí nás to a ničí naší kre­a­ti­vitu.

Nebyl jsem jiný a taky jsem si nesl v sobě stejné dě­dic­tví, byl jsem jedna z deseti mi­li­onů obětí so­ci­ál­ního in­že­nýr­ství, které dik­to­valo pro­střed­nost jako normu.

„Svět je ne­mocný,“ říkal jsem v jiném čase, možná kdysi dávno, ale možná až daleko v bu­douc­nosti.

Na rohu stála Val­kýra s fi­a­lo­vým šátkem a sle­do­vala nás.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz