k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #15 - K.

CC by-sa (via)

Začal jsem vzpo­mí­nat, jako kdy­bych plaval ve snech a na­jed­nou jsem viděl obrazy dávné mi­nu­losti, které jsem už dávno za­po­mněl.

Voda zpí­vala svou ta­jem­nou píseň léta a my leželi uta­haní na trávě u břehu a sbí­rali po­slední střípky dět­ství, které po­ma­loučku od­lé­talo spolu s pá­pě­řím pam­pe­li­šek. „Jednou budu stejně silný, možná i sil­nější než on a nikdy ne­ze­stárnu!“

To všechno se stalo mnohem dřív, v dobách před za­čát­kem světa, kdy me­lan­cho­lie ještě voněla jako květy jara.

„V domě pro­vo­ně­ném sa­mo­tou umírám na život a žiju, abych nikdy ne­u­mřel,“ řekl jsem nebo jsem si to jenom myslel. 68


V tichu stá­zové kóje jsem vzpo­mí­nal dál – na minulé léto.

Seděli jsme v hos­podě, která byla plná kouře hus­tého jak mléko a bavili se spolu jako zno­vuna­le­zení bratři, kteří po letech našli spo­leč­nou cestu – v té hos­podě v horách na ná­vě­tr­ných strá­ních kopců, kde vítr může zved­nout do­spě­lého muže a zanést ho ki­lo­me­try daleko. Nebyl to ani tak lokál, jako spíš kobka plná hnisu a nicoty. V jednom koutě seděl ne­známý muž s ob­li­če­jem v barvě na­šedlé omítky, který mrkal jenom zřídka a s tikem v ne­ná­vist­ném oku sle­do­val míst­nost. Byl to muž s po­hle­dem tak dě­si­vým, že by mrk­nu­tím do­ká­zal za­sta­vit tlukot srdce, a brad­kou – stej­nou jakou nosil sám satan. Na hlavě měl dlouhé dredy ve kte­rých byly za­ple­teny dráty. 129

Bylo nej­tep­lejší léto ti­sí­ci­letí. Po­slední tro­pická vedra před pří­cho­dem doby ledové. Ve dne pa­no­valo vedro, že se mi vařila krev v žilách a během večerů se mi tep­nami za­čí­nalo šířit mor­fium smutku.


Peo mě pře­ru­šil v plavbě po řece času: „Udělal jsem pár chyb, které na­štěstí nejdou vzít zpět.“

Po­dí­val jsem se na něj a vzpo­mínky mi před očima vy­chladly do podoby po­tem­nělé míst­nosti.

„Adame, víš, jak jsme kdysi pod la­vi­nou času museli utéct? Víš, jak jsme se museli dát na cestu ke křiž­níku Po­těm­kin? Mám takové tušení, že brzo zase budeme muset zved­nout kotvy. Tedy aspoň já určitě.“


Ne­vě­děl jsem přesně, co tím myslí, stejně tak jsem ne­vě­děl, že se to brzy dozvím. Běžel mi mráz po zádech a ve slu­chát­kách v ten samý oka­mžik God­speed You! Black Em­pe­ror začali de­kla­mo­vat „Where are you going“ na pras­ka­jící gra­mo­fo­nové desce a při těch slo­vech tuhla krev v žilách. Hned potom 65da­y­sofsta­tic spus­tili Escape from New York a jenom ten název vy­vo­lá­val bouři aso­ci­ací pohybu a útěku od­ně­kud nikam a plí­žení a pro­ná­sle­do­vání za lep­šími zítřky a štěs­tím.

„Radši utéct,“ řekl potom. „Zatím mi při­padá, že žiju na nějaké tresta­necké pla­netě, ze které není úniku.“

Na cho­robu smutku v tomhle světě není lék. Ta cho­roba je v nás a my jsme tou cho­ro­bou. Je ne­lé­či­telná a umírá se na ni. Říká se, že i ta nej­těžší hodina v životě trvá jenom še­de­sát minut. Ale kdo tvrdí, že potom ne­při­jde další stejná hodina. Nikdo to nemohl tvrdit. Nikdy tomu nemohl do­o­pravdy věřit. V té době mi pomalu do­chá­zelo, že Gil­li­a­mův Brazil je do­ko­nalý film a Kafka byl bri­lantní vi­zi­o­nář v ře­tě­zech a oba ma­lo­vali vize světa krys­ta­licky re­ál­nými barvami.


Ruby celou útratu za­táhla svými špi­na­vými penězi, které vy­ta­hala z členů Blac­kHatu a šli jsme dál. Jako nomádi jsme pu­to­vali za vý­cho­dem slunce. Ještě se ne­ro­ze­dnilo, ale ve vlh­kých uli­cích jsem už cítil, jak se město chystá k pro­bu­zení. Vy­kra­čo­vali jsme si pomalu s výrazy tupé spo­ko­je­nosti, Ruby jeden krok pozadu po­čí­tala ban­kovky. Všechno bylo na­jed­nou pomalé a tiché a klidné a če­ka­jící a na­dějné, pro­tože mělo přijít ráno a dát kaž­dému novou šanci – po­ti­sícé, po­mi­li­onté.

Na­jed­nou mě Peo chytil za loket a sykl mi do ucha: „To jsou oni.“

„Kdo?“ zvedl jsem hlavu a pod lampou na kraji ulice jsem uviděl ob­rov­ského rváče s asij­skými rysy ve tváři a men­šího šla­cho­vi­tého chla­píka.

„Musíme pryč.“


Zalgo se scho­vá­val za zdí a v tom tichu jsme usly­šeli, jak šeptá v šesti ja­zy­cích a sedmým zpívá píseň, která ukončí tento svět. Při­chá­zel.

Zase jsme zdr­hali. Pro­hnali jsme se městem jako lavina. „Běž, vyskoč a gra­vi­tace se po­stará o zbytek,“ ří­ká­vala Ruby napůl vážně. „Po­dí­vej se na krásu světa. Nikdy si ji ne­do­ká­žeš vy­chut­nat, když sedíš na zadku. Musíš být ne­u­stále v pohybu. Pro­plou­vat me­t­ro­polí – be­to­no­vou pře­káž­ko­vou dráhou pod ne­klid­ným modrým nebem a sně­ho­vými cáry mraků. Musíš běžet, abys To viděl a abys To cítil naplno. Běž a vy­chut­ná­vej si tu krásu.“

Na­jed­nou mi hlavou bleskla vzpo­mínka z Proxy: Byt byl prázdný, pro­vo­něný břit­kým vzdu­chem a já jsem bosky jenom v ruč­níku pajdal chod­bou. „Kde mám brejle?“ Všechno jsem viděl roz­ma­zaně. Ukopl jsem si palec a na­dá­val jsem.

„Věděl jsem, že na mě plá­nují únos.“

„Proč?“

Šum vzpo­mí­nek utichl.


Seděli jsme ve vlaku, který mířil k ne­ko­nečnu jako za sta­rých časů a nějak nám nebylo do řeči. Díval jsem se z okna na ubí­ha­jící kra­jinu a pr­chavá světla. Ruby usnula hned, jak po­lo­žila hlavu, měla toho za sebou dost. Ně­ko­lik dnů beze spánku, ne­u­stále online. Ro­ze­smátá, na­štvaná a břitká. Poz­ději jsme zjis­tili, že si během té doby ne­chala te­to­vat lýtko a udě­lala si zbrojní průkaz. Nic ne­ne­chá­vala náhodě. „Brat­říčci moji, pře­mýš­lela jsem, jak se nej­lépe zabít. Oběsit se? Nevím, jak to udělat správně. Pod­ře­zat si žíly? Příliš zdlou­havé a me­lod­ra­ma­tické. Ot­rá­vit se prášky? Ne­jisté. Za­stře­lit se? To by šlo. Ale nikdy jsem neměla zbraň.“

Teď ji měla. Ale době, kdy jsme se ky­má­celi ve vlaku a tupě zírali do prázdna, jsme to ne­vě­děli.


Vlak se po­hu­po­val a snažil se z nás vy­kle­pat duši. Na druhém konci oddílu seděl nějaký člověk s vlasy svá­za­nými šátkem a hrbil se nad knihou. Prošel kolem něj otr­haný van­d­rák a něco na něj za­sí­pal. Ně­ko­lik kroků za ním se vlakem táhl jeho – po­dobně sešlý – kumpán. Čtenář ho ve­he­mentně ig­no­ro­val, ani ne­o­to­čil hlavou, oči stále po­no­řené do písmen.

Van­d­rák prošel kolem, ale pak se otočil a něco na něj za­sy­čel. Čtenář za­klapl knihu, zvedl se a po­sta­vil se mu čelem.

„Máš ně­ja­kej pro­blém?“ pobuda vytáhl z kapsy pe­p­řový sprej a jeho kumpán po­lo­žil čte­ná­řovi zezadu ruku na rameno, v druhé svíral nůž.

„Ale no tak, bratři, ne­bu­deme na sebe přece zlí,“ vy­lou­dil ze sebe hlásek, kterým se snažil za­žeh­nat požár. V ruce stále držel tlus­tou knihu ve tvr­dých des­kách. „Ale no tak, bratři. Vždyť přece nemáme důvod na sebe být tak zlí.“

Pak začal.

Knihu pevně svíral v ruce hřbe­tem k sobě. Jedním rych­lým úderem praš­til pobudu do zá­pěstí a vy­ra­zil mu z ruky pe­p­řový sprej. Vrátil ruku zpátky a hned ho udeřil do ohryzku, až za­chrop­těl. Otočil se a vši silou máchl za sebe, kde tušil krk dru­hého chlapa. Ostrým rohem knihy se mu trefil do tváře. Kniha mu vy­sko­čila z ruky a pro­le­těla vlakem. Hned usko­čil stra­nou, mezi se­dačky, zády k oknu. Ruce složil za krk a začal skří­pat zuby. „Dělej, dělej, dělej.“

„Tak tohle jsi pře­hnal ka­ma­ráde,“ za­kři­čel na něj druhý chlap a držel si kr­vá­ce­jící tvář. „Tohle si vy­pi­ješ.“

Čtenář měl na tváři ne­jis­totu, která po­si­lo­vala ony dva rváče, ale pak se zasmál. Roz­mon­to­val po­jistku svojí ozdoby, kterou měl dva­krát ob­to­če­nou kolem krku. Zubil se na ně, za­tímco mu sjela z ramen. Na­jed­nou v ruce držel osm­de­sát cen­ti­me­trů dlouhý drát na kterém byly na­ta­ženy matky, ki­lo­gram železa v jedné ruce.

Ne­če­kal na nic a třískl jed­noho z nich z boku do krku a za­ne­chal mu tam krvavý šlic oce­lo­vých matek a pak znova po hlavě, přes oči, do zubů, po rukách. Když se jeden skácel k zemi s kr­va­vým ob­li­če­jem, začal řezat do dru­hého, až skuhral a chrop­těl a plival krev, ale pořád stál. Mlátil do něj a smál se jako blázen a pořád opa­ko­val: „Nemáme přece vůbec žádnej důvod na sebe bejt zlí, moji drazí bratři. Vůbec žádnej důvod.“ Pobuda ztra­til vědomí a spadl na zem. Ale on do něj řezal dál a pořád se smál jako blázen a opa­ko­val: „Zádnej důvod bejt na sebe zlí.“ Šleh­nul tak silnou ránu, až krev za­cá­kala, řetěz z matek po­vo­lil a železo se roz­le­tělo do všech stran.

Druhý chlap, který dostal o po­znání menší na­klá­dačku, se zvedal a chtěl se od­plí­žit pryč. Ale on si ho všiml a zasmál se: „Ale bratře, ne­od­chá­zej, vždyť jsi celý po­mlá­cený. Musím ti přece pomoct. Musíme na sebe přeci být hodní.“ Při­sko­čil k němu, strhl si šátek, který měl omo­taný kolem ruky, zezadu ho pře­ho­dil chla­povi kolem krku, koleno mu vrazil do zad a vší silou zatáhl. Klouby mu zbě­laly a pořád se smál a hekal: „Bratře, bratře, bratře.“ Za­tímco jeho bratr lapal po dechu a škubal sebou a rukama se snažil po­vo­lit smyčku a chrop­těl. Silou ho po­sta­vil na nohy, po­vo­lil šátek a zase ho skopl na zem. Chlap s při­škr­ce­ným krkem pře­kotně dýchal, bílý jako stěna, opíral se o lokty a třásl se. Udě­lalo se mu zle a vy­zvra­cel se na pod­lahu. Ale on se pořád jen smál: „Bratři, bratři.“

Otočil se a řekl těm ně­ko­lika lidem ve vlaku, kteří ho při­mra­zeně sle­do­vali: „Viděli jste to, bratři moji. Tihle dva zu­bo­žení feťáci mě chtěli okrást a vy­hro­žo­vali, že mě zmlátí. Sami jste to viděli, že jsem se jenom bránil. Když se o sebe sám ne­po­sta­rám, nikdo jiný to za mě ne­u­dělá.“ Pak zatáhl za nou­zo­vou brzdu vlaku a od­krá­čel do lesů.

Za ně­ko­lik měsíců jsme zjis­tili, že to byl právě K. Od té doby, co se naučil zá­klady davové hypnózy a su­gesce, byl ne­bez­peč­nější než dříve. Podle in­for­mací, které jsem se o něm do­zví­dal a sklá­dal do­hro­mady, býval K. zvíře. Žil dvo­jitý život, aniž by to někdo z jeho blíz­kých vůbec tušil. Pak to všechno hodil z hlavu, na­sa­dil apa­tic­kou masku a na všechny svoje dávné kum­pány pro­lezlé falší a všechny pro­blémy a dluhy a mi­nu­lost za­po­mněl a odešel. Dva­krát.

„Někdy je nutný zbavit se zátěže a od­říz­nout a vy­ma­zat pár svejch mla­dejch let. Dva tři roky nic ne­zna­me­nají. Klidně spal pět let nebo celou dekádu, když je to nutný, když není jiná mož­nost, jak zase začít lítat. Buď při­pra­ve­nej všechno ztra­tit, buď při­pra­ve­nej vy­ra­zit na cestu, když je to ne­vy­hnu­telný.“ říkal poz­ději Malýmu Mar­tymu. Byla z něj cítit ne­ko­nečná os­tra­ži­tost, kterou si musel vště­po­vat celé roky. „Nic na světě mě neděsí jako po­myš­lení, že bych se měl někdy potkat s Igorem.“

„Jakým Igorem?“

„Na tom moc ne­sejde. Igor je jeden z mnoha re­liktů mi­nu­losti, který teprve teď vy­plou­vají na povrch a nedají se jed­no­duše smazat a za­po­me­nout jako všechno ostatní.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz