povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

29. 5. 2015

Terminalita #15 - K.

       
CC by-sa (zdroj)

Začal jsem vzpomínat, jako kdybych plaval ve snech a najednou jsem viděl obrazy dávné minulosti, které jsem už dávno zapomněl.

Voda zpívala svou tajemnou píseň léta a my leželi utahaní na trávě u břehu a sbírali poslední střípky dětství, které pomaloučku odlétalo spolu s pápěřím pampelišek. "Jednou budu stejně silný, možná i silnější než on a nikdy nezestárnu!"

To všechno se stalo mnohem dřív, v dobách před začátkem světa, kdy melancholie ještě voněla jako květy jara.

"V domě provoněném samotou umírám na život a žiju, abych nikdy neumřel," řekl jsem nebo jsem si to jenom myslel. [[68]]


V tichu stázové kóje jsem vzpomínal dál - na minulé léto.

Seděli jsme v hospodě, která byla plná kouře hustého jak mléko a bavili se spolu jako znovunalezení bratři, kteří po letech našli společnou cestu - v té hospodě v horách na návětrných stráních kopců, kde vítr může zvednout dospělého muže a zanést ho kilometry daleko. Nebyl to ani tak lokál, jako spíš kobka plná hnisu a nicoty. V jednom koutě seděl neznámý muž s obličejem v barvě našedlé omítky, který mrkal jenom zřídka a s tikem v nenávistném oku sledoval místnost. Byl to muž s pohledem tak děsivým, že by mrknutím dokázal zastavit tlukot srdce, a bradkou - stejnou jakou nosil sám satan. Na hlavě měl dlouhé dredy ve kterých byly zapleteny dráty. [[129]]

Bylo nejteplejší léto tisíciletí. Poslední tropická vedra před příchodem doby ledové. Ve dne panovalo vedro, že se mi vařila krev v žilách a během večerů se mi tepnami začínalo šířit morfium smutku.


Peo mě přerušil v plavbě po řece času: "Udělal jsem pár chyb, které naštěstí nejdou vzít zpět."

Podíval jsem se na něj a vzpomínky mi před očima vychladly do podoby potemnělé místnosti.

"Adame, víš, jak jsme kdysi pod lavinou času museli utéct? Víš, jak jsme se museli dát na cestu ke křižníku Potěmkin? Mám takové tušení, že brzo zase budeme muset zvednout kotvy. Tedy aspoň já určitě."


Nevěděl jsem přesně, co tím myslí, stejně tak jsem nevěděl, že se to brzy dozvím. Běžel mi mráz po zádech a ve sluchátkách v ten samý okamžik Godspeed You! Black Emperor začali deklamovat "Where are you going" na praskající gramofonové desce a při těch slovech tuhla krev v žilách. Hned potom 65daysofstatic spustili Escape from New York a jenom ten název vyvolával bouři asociací pohybu a útěku odněkud nikam a plížení a pronásledování za lepšími zítřky a štěstím.

"Radši utéct," řekl potom. "Zatím mi připadá, že žiju na nějaké trestanecké planetě, ze které není úniku."

Na chorobu smutku v tomhle světě není lék. Ta choroba je v nás a my jsme tou chorobou. Je neléčitelná a umírá se na ni. Říká se, že i ta nejtěžší hodina v životě trvá jenom šedesát minut. Ale kdo tvrdí, že potom nepřijde další stejná hodina. Nikdo to nemohl tvrdit. Nikdy tomu nemohl doopravdy věřit. V té době mi pomalu docházelo, že Gilliamův Brazil je dokonalý film a Kafka byl brilantní vizionář v řetězech a oba malovali vize světa krystalicky reálnými barvami.


Ruby celou útratu zatáhla svými špinavými penězi, které vytahala z členů BlackHatu a šli jsme dál. Jako nomádi jsme putovali za východem slunce. Ještě se nerozednilo, ale ve vlhkých ulicích jsem už cítil, jak se město chystá k probuzení. Vykračovali jsme si pomalu s výrazy tupé spokojenosti, Ruby jeden krok pozadu počítala bankovky. Všechno bylo najednou pomalé a tiché a klidné a čekající a nadějné, protože mělo přijít ráno a dát každému novou šanci - potisícé, pomilionté.

Najednou mě Peo chytil za loket a sykl mi do ucha: "To jsou oni."

"Kdo?" zvedl jsem hlavu a pod lampou na kraji ulice jsem uviděl obrovského rváče s asijskými rysy ve tváři a menšího šlachovitého chlapíka.

"Musíme pryč."


Zalgo se schovával za zdí a v tom tichu jsme uslyšeli, jak šeptá v šesti jazycích a sedmým zpívá píseň, která ukončí tento svět. Přicházel.

Zase jsme zdrhali. Prohnali jsme se městem jako lavina. "Běž, vyskoč a gravitace se postará o zbytek," říkávala Ruby napůl vážně. "Podívej se na krásu světa. Nikdy si ji nedokážeš vychutnat, když sedíš na zadku. Musíš být neustále v pohybu. Proplouvat metropolí - betonovou překážkovou dráhou pod neklidným modrým nebem a sněhovými cáry mraků. Musíš běžet, abys To viděl a abys To cítil naplno. Běž a vychutnávej si tu krásu."

Najednou mi hlavou bleskla vzpomínka z Proxy: Byt byl prázdný, provoněný břitkým vzduchem a já jsem bosky jenom v ručníku pajdal chodbou. "Kde mám brejle?" Všechno jsem viděl rozmazaně. Ukopl jsem si palec a nadával jsem.

"Věděl jsem, že na mě plánují únos."

"Proč?"

Šum vzpomínek utichl.


Seděli jsme ve vlaku, který mířil k nekonečnu jako za starých časů a nějak nám nebylo do řeči. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a prchavá světla. Ruby usnula hned, jak položila hlavu, měla toho za sebou dost. Několik dnů beze spánku, neustále online. Rozesmátá, naštvaná a břitká. Později jsme zjistili, že si během té doby nechala tetovat lýtko a udělala si zbrojní průkaz. Nic nenechávala náhodě. "Bratříčci moji, přemýšlela jsem, jak se nejlépe zabít. Oběsit se? Nevím, jak to udělat správně. Podřezat si žíly? Příliš zdlouhavé a melodramatické. Otrávit se prášky? Nejisté. Zastřelit se? To by šlo. Ale nikdy jsem neměla zbraň."

Teď ji měla. Ale době, kdy jsme se kymáceli ve vlaku a tupě zírali do prázdna, jsme to nevěděli.


Vlak se pohupoval a snažil se z nás vyklepat duši. Na druhém konci oddílu seděl nějaký člověk s vlasy svázanými šátkem a hrbil se nad knihou. Prošel kolem něj otrhaný vandrák a něco na něj zasípal. Několik kroků za ním se vlakem táhl jeho - podobně sešlý - kumpán. Čtenář ho vehementně ignoroval, ani neotočil hlavou, oči stále ponořené do písmen.

Vandrák prošel kolem, ale pak se otočil a něco na něj zasyčel. Čtenář zaklapl knihu, zvedl se a postavil se mu čelem.

"Máš nějakej problém?" pobuda vytáhl z kapsy pepřový sprej a jeho kumpán položil čtenářovi zezadu ruku na rameno, v druhé svíral nůž.

"Ale no tak, bratři, nebudeme na sebe přece zlí," vyloudil ze sebe hlásek, kterým se snažil zažehnat požár. V ruce stále držel tlustou knihu ve tvrdých deskách. "Ale no tak, bratři. Vždyť přece nemáme důvod na sebe být tak zlí."

Pak začal.

Knihu pevně svíral v ruce hřbetem k sobě. Jedním rychlým úderem praštil pobudu do zápěstí a vyrazil mu z ruky pepřový sprej. Vrátil ruku zpátky a hned ho udeřil do ohryzku, až zachroptěl. Otočil se a vši silou máchl za sebe, kde tušil krk druhého chlapa. Ostrým rohem knihy se mu trefil do tváře. Kniha mu vyskočila z ruky a proletěla vlakem. Hned uskočil stranou, mezi sedačky, zády k oknu. Ruce složil za krk a začal skřípat zuby. "Dělej, dělej, dělej."

"Tak tohle jsi přehnal kamaráde," zakřičel na něj druhý chlap a držel si krvácející tvář. "Tohle si vypiješ."

Čtenář měl na tváři nejistotu, která posilovala ony dva rváče, ale pak se zasmál. Rozmontoval pojistku svojí ozdoby, kterou měl dvakrát obtočenou kolem krku. Zubil se na ně, zatímco mu sjela z ramen. Najednou v ruce držel osmdesát centimetrů dlouhý drát na kterém byly nataženy matky, kilogram železa v jedné ruce.

Nečekal na nic a třískl jednoho z nich z boku do krku a zanechal mu tam krvavý šlic ocelových matek a pak znova po hlavě, přes oči, do zubů, po rukách. Když se jeden skácel k zemi s krvavým obličejem, začal řezat do druhého, až skuhral a chroptěl a plival krev, ale pořád stál. Mlátil do něj a smál se jako blázen a pořád opakoval: "Nemáme přece vůbec žádnej důvod na sebe bejt zlí, moji drazí bratři. Vůbec žádnej důvod." Pobuda ztratil vědomí a spadl na zem. Ale on do něj řezal dál a pořád se smál jako blázen a opakoval: "Zádnej důvod bejt na sebe zlí." Šlehnul tak silnou ránu, až krev zacákala, řetěz z matek povolil a železo se rozletělo do všech stran.

Druhý chlap, který dostal o poznání menší nakládačku, se zvedal a chtěl se odplížit pryč. Ale on si ho všiml a zasmál se: "Ale bratře, neodcházej, vždyť jsi celý pomlácený. Musím ti přece pomoct. Musíme na sebe přeci být hodní." Přiskočil k němu, strhl si šátek, který měl omotaný kolem ruky, zezadu ho přehodil chlapovi kolem krku, koleno mu vrazil do zad a vší silou zatáhl. Klouby mu zbělaly a pořád se smál a hekal: "Bratře, bratře, bratře." Zatímco jeho bratr lapal po dechu a škubal sebou a rukama se snažil povolit smyčku a chroptěl. Silou ho postavil na nohy, povolil šátek a zase ho skopl na zem. Chlap s přiškrceným krkem překotně dýchal, bílý jako stěna, opíral se o lokty a třásl se. Udělalo se mu zle a vyzvracel se na podlahu. Ale on se pořád jen smál: "Bratři, bratři."

Otočil se a řekl těm několika lidem ve vlaku, kteří ho přimrazeně sledovali: "Viděli jste to, bratři moji. Tihle dva zubožení feťáci mě chtěli okrást a vyhrožovali, že mě zmlátí. Sami jste to viděli, že jsem se jenom bránil. Když se o sebe sám nepostarám, nikdo jiný to za mě neudělá." Pak zatáhl za nouzovou brzdu vlaku a odkráčel do lesů.

Za několik měsíců jsme zjistili, že to byl právě K. Od té doby, co se naučil základy davové hypnózy a sugesce, byl nebezpečnější než dříve. Podle informací, které jsem se o něm dozvídal a skládal dohromady, býval K. zvíře. Žil dvojitý život, aniž by to někdo z jeho blízkých vůbec tušil. Pak to všechno hodil z hlavu, nasadil apatickou masku a na všechny svoje dávné kumpány prolezlé falší a všechny problémy a dluhy a minulost zapomněl a odešel. Dvakrát.

"Někdy je nutný zbavit se zátěže a odříznout a vymazat pár svejch mladejch let. Dva tři roky nic neznamenají. Klidně spal pět let nebo celou dekádu, když je to nutný, když není jiná možnost, jak zase začít lítat. Buď připravenej všechno ztratit, buď připravenej vyrazit na cestu, když je to nevyhnutelný." říkal později Malýmu Martymu. Byla z něj cítit nekonečná ostražitost, kterou si musel vštěpovat celé roky. "Nic na světě mě neděsí jako pomyšlení, že bych se měl někdy potkat s Igorem."

"Jakým Igorem?"

"Na tom moc nesejde. Igor je jeden z mnoha reliktů minulosti, který teprve teď vyplouvají na povrch a nedají se jednoduše smazat a zapomenout jako všechno ostatní."


publikováno 29. 5. 2015

příbuzné články:
Terminalita #16 - Konec světa
Terminalita #17 - Tomy
Terminalita #18 - Velkej a malej Pítr
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #13 - Laura P.

sem odkazují:
With a bit of luck, his life was ruined forever
Terminalita