povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

3. 5. 2015

Terminalita #14 - Nonexistent ideals

       
CC by-nc (zdroj)

Večírek přetékal z baru do baru, z klubu do klubu, lidí bylo moc a místa málo. Byl to spektákl, barevný, hlučný, veselý, rozmlácený spektákl. A mezi tím se procházeli samozvané pořádkové čety s holemi, čejny, najfkami a rejzry.

V jednom podniku jsem zahlédl mladou ženu s páskou přes oko a vlasy staženými fialovým šátkem. Seděla tam napjatě, poklepávala si nohou a čekala. Za několik minut si k ní přisedl hubený muž starý přibližně 25 let, s jizvou na tváři, měl na sobě mikinu s hlubokou kapucí, brýle, kšiltovku jejímž zadním páskem protáhl šátek a visel mu na zádech jako nějaký dred.[[135]] Krátce se políbili a když se ještě drželi za ruce, on zakroutil hlavou a mračil se u toho. Ona se otočila, ukazovala do prostoru někam za sebou a on vytahoval foťák. Byli dost daleko a v místnosti to hučelo, ale napínal jsem uši a odezíral ze rtů, jen abych slyšel, co říkají.

"Jo jasně, historii výpočetní techniky mám v malíku," začal v hloučku vedle mě příliš nahlas vypravovat jeden opilý IT spisovatel. "Všechno pochopitelně začal starej von Neumann. Byl to alkoholik, který prohrál barák v kartách a pak se s Turingem vsadil, že postaví první počítač na světě, což se mu později shodou náhod podařilo." Nic jsem nezaslechl. Když jsem se na ten pár podíval znovu, zvedali se, obratně se proplétali mezi lidmi, prosmýkli se kolem jednoho stolu, on zakopl, ale jednou rukou se zachytil o desku stolu. Gestem se omluvil dvěma párům a šel dál. Hned jsem na ně zapomněl. Několik geeků vedle mě četlo špatnou mangu. Padla na mě únava a byl jsem daleko od celého dění, jakoby za sklem a slyšel jsem jenom útržky hovorů: "...ty hlasy mi napovídají...", "...když to neskončíš, dostaneš se do problémů...", "...spolu po zbytek života...", "...málem mi vybuchlo srdce."[[58]]

"Bratře, všiml jsem si, jak jsi skenoval tamty lidi. Odezíral jsem jim ze rtů a myslím, že říkali něco jako kráska a zvíře."

Přikývl jsem. Měl jsem zavřené oči, ale díval jsem se.

Byli tam všichni, které jsem během života poznal - vozili se na halucinační horské dráze, vyskakovali zpoza rohů, naráželi na mě na každém kroku, někam mě zvali, kupovali mi pití, mluvili se mnou, začali vzpomínat na staré časy jenom, aby na mě o chvíli později začali nadávat a vyzvali mě na souboj na kordy nebo na rozhodující duel v ruské ruletě nebo na skleničku černého vína Thentisu[[59]].

Taky se na okraji zorného pole mihla ta dívka, se kterou Peo strávil jednu z minulých nocí. Později jsme se dozvěděli, že byla maniakální stalkerka posedlá Peem, která dosáhla předposledního stadia nemoci, každou vteřinu ho sledovala a dobrovolně sloužila jako pěšák, donášející informace lidem za oponou, kteří se o nás z nějakého důvodu zajímali. Od policie, která se kolem nás začala motat krátce po pařbě u Malýho Martyho, jsme se dozvěděli, že se jmenuje Sabrina Čedičová[[81]] a je známější pod přezdívkou Yuki. Zasáhli příliš pozdě.

"Vidíte, já to říkala," prohlásila později Ruby, když ležela na lůžku a vykašlávala krvavé cáry vzpomínek. "Všimni si, že se Peova krása neodráží v žádném zrcadle. To jí muselo nalákat."


Pak se ukázal Peo.

Měl najednou toho mumraje dost, chytil mě za loket a odtáhl stranou k tichému stolku a tam jsme si povídali. Po tom všem mi klidný rozhovor přišel nepatřičný, ale na druhou stranu to bylo krásné - seděli jsme přímo uprostřed cirkusu Svět ve své soukromé zvukotěsné bublině, odstíněni od kaskadérů na vysutých hrazdách a potlesku a řevu a zase jsme si povídali jako za starých časů. Jenom my dva. Spolu sami.

Peo na sobě měl slabou těsnou rozhalenou košili (všechno oblečení si kupoval tak, aby bylo velikostí přesně na hraně a nebylo v něm ani milimetr místa navíc), která zčásti odkrývala jeho útlé delikátní tělo. Rozvaloval se na kanapátku v horním patře klubu, který vypadal jako stará továrna. Jenom jsme tam tak seděli a upíjeli bílé rusy a pak v druhém kole, kdy se noc o něco více unavila, blyštivou vodku/tonik na ledu se stroužkem limetky. V hlavách nám hučelo a bylo nám příjemně.

Peo se dostal do stavu, kdy přestal vnímat čas, prostor a teplotu okolí. Nedokázal říct, jestli je místnost v plamenech nebo v sevření arktické zimy. Nevnímal a bylo mu to jedno.

"Podívej se na ní," kývl Peo na dívku sedící ve vedlejší stázové kóji.

"Radši bych se nedíval," odpověděl jsem stroze. Byl jsem unavený jako celá Evropa roku 1918, ale v hlavě mi to začínalo nepříčetně bublat, když jsem se podíval skrz mléčné stěny stázové kóje. "Vykoupeme ji v kyselině a zbytky zakopeme v lesích, abysme svět zbavili jejích keců."

"Tak." Sedmá pečeť byla rozlomena.

"Něco bychom měli začít dělat. Takhle to přece dál nejde. Musíme už skončit nebo konečně začít," řekl potom Peo a myslel tím školu, která nás přestala trápit již před dvěma roky, krátce po začátku druhého semestru. Studium nebylo vůbec těžké, ale my neměli vůli se o něco snažit. Ztratili jsme motivaci a pak už jsme jenom prolézali s nejmenším počtem kreditů a s nejhoršími známkami.

Chtěli jsme se do toho opřít, chtěli jsme začít něco dělat, ale nešlo to.

Nezáleželo na tom.

Nezáleželo na známkách, bylo nám jedno jestli nás vyhodí. Co na tom? Spoustu předmětů jsme nedokončili jenom proto, že jsme nesebrali sílu tlačit Sisyfův balvan a vzdali jsme to těsně před cílem. Na každou zkoušku jsme se učili jenom jednu noc, kdy jsme se nacpali ritalinem, adderallem, donepezilem a spláchli jsme to několika energy-drinky.

Ale na to všechno jsme zapomněli v okamžiku, kdy nám přinesli další várku zrádného elixíru života.

Peo na dlouhou chvíli zavřel oči. Měl světlé řasy. Pak si vyhrnul rukávy. Skrz kůži mu prosvítala černá tetování na předloktích a řekl: "Asi tak tři roky zpátky, kdy mi poprvé selhal disk a Ext3 začal hlásit nekonzistenci dat, jsem pochopil, jaké je to umřít. Ne z pohledu člověka, živé bytosti, ale z nějak podivně odlidštěné perspektivy. Fyzický objekt zůstal, ale data se ztratila, nezůstalo by nic. Roky práce by najednou úplně zmizely. Stejně tak je to se životem, až na to, že ten se nedá zálohovat."

Položil sluchátka na stůl, abych i já slyšel tu hudbu. Zaposlouchali jsme se a srkali při tom kalný křišťál. Podíval jsem se Peovi do očí a viděl jsem jak se boří do těch rytmů a pomalu a bolestivě gradujících melodií. Zavřel oči, znovu je otevřel a měl je plné slz. Prostorem se podprahově linul zvuk Nonexistent Ideals. Byla to nesnesitelně dokonalá hudba, které nikdo nedokázal vzdorovat.


"Viděl jsi je někdy naživo?" zeptal se Peo. "Na netu je pár neuvěřitelných videí. Jsou to čtyři kluci, kteří vypadají fantasticky: Vypracované postavy, mladí, krásní, upravení, ale když se na ně díváš déle, najednou ti začínají připadat neživě, jakoby zevnitř vyhořelí, mrtvé voskové figuríny, robotické postavy bez života. Vypadají jako ideál dotažený ad absurdum, ale není to pravda. Vůbec nejsou šťastní. Letargie, jako kdyby trpěli. Bolela je záda, ale bolest zabíjeli tranqem a hrstmi léků. Všechno je lež a oni ve skutečnosti neexistují. Celý jejich koncert byl od začátku přehráván z pásky a oni sami byli zbyteční."

NEI se snažili ukázat selhání naší společnosti a zvrácenost ideálů, beze slov vyprávěli příběh o nemoci dneška a jejich hudba se nesla prostorem: Kvílení, tesklivé mručení, táhlý smutek rezonující starým kontinentem kondenzovaný na strunách jejich božských kytar, které dokázaly rozplakat, hned na všechno zapomenout, začít kvílet a zběsile se hnát pryč.


publikováno 3. 5. 2015

příbuzné články:
Terminalita #4 - David Baran & Petr Balabán
Terminalita #3 - Mistr Garcia
Terminalita #2 - Peo
Terminalita #1 - Ruby
Terminalita #13 - Laura P.

sem odkazují:
Zapomínám
Terminalita