k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #14 - Nonexistent ideals

CC by-nc (via)

Ve­čí­rek pře­té­kal z baru do baru, z klubu do klubu, lidí bylo moc a místa málo. Byl to spek­tákl, ba­revný, hlučný, veselý, roz­mlá­cený spek­tákl. A mezi tím se pro­chá­zeli sa­mozvané po­řád­kové čety s holemi, čejny, na­j­f­kami a rejzry.

V jednom pod­niku jsem za­hlédl mladou ženu s páskou přes oko a vlasy sta­že­nými fi­a­lo­vým šátkem. Seděla tam na­pjatě, po­kle­pá­vala si nohou a čekala. Za ně­ko­lik minut si k ní při­sedl hubený muž starý při­bližně 25 let, s jizvou na tváři, měl na sobě mikinu s hlu­bo­kou kapucí, brýle, kšil­tovku jejímž zadním páskem pro­táhl šátek a visel mu na zádech jako nějaký dred.135 Krátce se po­lí­bili a když se ještě drželi za ruce, on za­krou­til hlavou a mračil se u toho. Ona se oto­čila, uka­zo­vala do pro­storu někam za sebou a on vy­ta­ho­val foťák. Byli dost daleko a v míst­nosti to hučelo, ale na­pí­nal jsem uši a ode­zí­ral ze rtů, jen abych slyšel, co říkají.

„Jo jasně, his­to­rii vý­po­četní tech­niky mám v malíku,“ začal v hloučku vedle mě příliš nahlas vy­pra­vo­vat jeden opilý IT spi­so­va­tel. „Všechno po­cho­pi­telně začal starej von Ne­u­mann. Byl to al­ko­ho­lik, který pro­hrál barák v kar­tách a pak se s Tu­rin­gem vsadil, že po­staví první po­čí­tač na světě, což se mu poz­ději shodou náhod po­da­řilo.“ Nic jsem ne­za­sle­chl. Když jsem se na ten pár po­dí­val znovu, zve­dali se, ob­ratně se pro­plé­tali mezi lidmi, pro­smýkli se kolem jed­noho stolu, on zakopl, ale jednou rukou se za­chy­til o desku stolu. Gestem se omlu­vil dvěma párům a šel dál. Hned jsem na ně za­po­mněl. Ně­ko­lik geeků vedle mě četlo špat­nou mangu. Padla na mě únava a byl jsem daleko od celého dění, jakoby za sklem a slyšel jsem jenom útržky hovorů: „…ty hlasy mi na­po­ví­dají…“, „…když to ne­skon­číš, do­sta­neš se do pro­blémů…“, „…spolu po zbytek života…“, „…málem mi vy­buchlo srdce.“58

„Bratře, všiml jsem si, jak jsi ske­no­val tamty lidi. Ode­zí­ral jsem jim ze rtů a myslím, že říkali něco jako kráska a zvíře.“

Při­kývl jsem. Měl jsem za­vřené oči, ale díval jsem se.

Byli tam všichni, které jsem během života poznal – vozili se na ha­lu­ci­nační horské dráze, vy­ska­ko­vali zpoza rohů, na­rá­želi na mě na každém kroku, někam mě zvali, ku­po­vali mi pití, mlu­vili se mnou, začali vzpo­mí­nat na staré časy jenom, aby na mě o chvíli poz­ději začali na­dá­vat a vy­zvali mě na souboj na kordy nebo na roz­ho­du­jící duel v ruské ruletě nebo na skle­ničku čer­ného vína Then­tisu59 .

Taky se na okraji zor­ného pole mihla ta dívka, se kterou Peo strá­vil jednu z mi­nu­lých nocí. Poz­ději jsme se do­zvě­děli, že byla ma­ni­a­kální stal­kerka po­sedlá Peem, která do­sáhla před­po­sled­ního stadia nemoci, každou vte­řinu ho sle­do­vala a dob­ro­volně slou­žila jako pěšák, do­ná­še­jící in­for­mace lidem za oponou, kteří se o nás z ně­ja­kého důvodu za­jí­mali. Od po­li­cie, která se kolem nás začala motat krátce po pařbě u Malýho Mar­tyho, jsme se do­zvě­děli, že se jme­nuje Sab­rina Če­di­čová81 a je zná­mější pod pře­zdív­kou Yuki. Za­sáhli příliš pozdě.

„Vidíte, já to říkala,“ pro­hlá­sila poz­ději Ruby, když ležela na lůžku a vy­kaš­lávala krvavé cáry vzpo­mí­nek. „Všimni si, že se Peova krása ne­odráží v žádném zr­ca­dle. To jí muselo na­lá­kat.“


Pak se ukázal Peo.

Měl na­jed­nou toho mumraje dost, chytil mě za loket a odtáhl stra­nou k ti­chému stolku a tam jsme si po­ví­dali. Po tom všem mi klidný roz­ho­vor přišel ne­pa­t­řičný, ale na druhou stranu to bylo krásné – seděli jsme přímo upro­střed cir­kusu Svět ve své sou­kromé zvu­ko­těsné bub­lině, od­stí­něni od kaska­dérů na vy­su­tých hrazdách a po­tlesku a řevu a zase jsme si po­ví­dali jako za sta­rých časů. Jenom my dva. Spolu sami.

Peo na sobě měl slabou těsnou roz­ha­le­nou košili (všechno ob­le­čení si ku­po­val tak, aby bylo ve­li­kostí přesně na hraně a nebylo v něm ani mi­li­metr místa navíc), která zčásti od­krý­vala jeho útlé de­li­kátní tělo. Roz­va­lo­val se na ka­na­pátku v horním patře klubu, který vy­pa­dal jako stará to­várna. Jenom jsme tam tak seděli a upí­jeli bílé rusy a pak v druhém kole, kdy se noc o něco více una­vila, blyš­ti­vou vodku/tonik na ledu se strouž­kem li­metky. V hla­vách nám hučelo a bylo nám pří­jemně.

Peo se dostal do stavu, kdy pře­stal vnímat čas, pro­stor a tep­lotu okolí. Ne­do­ká­zal říct, jestli je míst­nost v pla­me­nech nebo v se­vření ark­tické zimy. Ne­vní­mal a bylo mu to jedno.

„Po­dí­vej se na ní,“ kývl Peo na dívku sedící ve ve­d­lejší stá­zové kóji.

„Radši bych se ne­dí­val,“ od­po­vě­děl jsem stroze. Byl jsem una­vený jako celá Evropa roku 1918, ale v hlavě mi to za­čí­nalo ne­pří­četně bublat, když jsem se po­dí­val skrz mléčné stěny stá­zové kóje. „Vy­kou­peme ji v ky­se­lině a zbytky za­ko­peme v lesích, abysme svět zba­vili jejích keců.“

„Tak.“ Sedmá pečeť byla roz­lo­mena.

„Něco bychom měli začít dělat. Takhle to přece dál nejde. Musíme už skon­čit nebo ko­nečně začít,“ řekl potom Peo a myslel tím školu, která nás pře­stala trápit již před dvěma roky, krátce po za­čátku dru­hého se­mestru. Stu­dium nebylo vůbec těžké, ale my neměli vůli se o něco snažit. Ztra­tili jsme mo­ti­vaci a pak už jsme jenom pro­lé­zali s nejmen­ším počtem kre­ditů a s nej­hor­šími znám­kami.

Chtěli jsme se do toho opřít, chtěli jsme začít něco dělat, ale nešlo to.

Ne­zá­le­želo na tom.

Ne­zá­le­želo na znám­kách, bylo nám jedno jestli nás vyhodí. Co na tom? Spoustu před­mětů jsme ne­do­kon­čili jenom proto, že jsme ne­se­brali sílu tlačit Si­sy­fův balvan a vzdali jsme to těsně před cílem. Na každou zkoušku jsme se učili jenom jednu noc, kdy jsme se na­cpali ri­ta­li­nem, ad­de­rallem, do­ne­pe­zi­lem a spláchli jsme to ně­ko­lika energy-drinky.

Ale na to všechno jsme za­po­mněli v oka­mžiku, kdy nám při­nesli další várku zrád­ného eli­xíru života.

Peo na dlou­hou chvíli zavřel oči. Měl světlé řasy. Pak si vy­hr­nul rukávy. Skrz kůži mu pro­sví­tala černá te­to­vání na před­lok­tích a řekl: „Asi tak tři roky zpátky, kdy mi poprvé selhal disk a Ext3 začal hlásit ne­kon­zis­tenci dat, jsem po­cho­pil, jaké je to umřít. Ne z po­hledu člo­věka, živé by­tosti, ale z nějak po­divně od­lid­štěné per­spek­tivy. Fy­zický objekt zůstal, ale data se ztra­tila, ne­zů­stalo by nic. Roky práce by na­jed­nou úplně zmi­zely. Stejně tak je to se ži­vo­tem, až na to, že ten se nedá zá­lo­ho­vat.“

Po­lo­žil slu­chátka na stůl, abych i já slyšel tu hudbu. Za­po­slou­chali jsme se a srkali při tom kalný křiš­ťál. Po­dí­val jsem se Peovi do očí a viděl jsem jak se boří do těch rytmů a pomalu a bo­les­tivě gra­du­jí­cích me­lo­dií. Zavřel oči, znovu je ote­vřel a měl je plné slz. Pro­sto­rem se pod­pra­hově linul zvuk No­nexis­tent Ideals. Byla to ne­sne­si­telně do­ko­nalá hudba, které nikdo ne­do­ká­zal vzdo­ro­vat.


„Viděl jsi je někdy naživo?“ zeptal se Peo. „Na netu je pár ne­u­vě­ři­tel­ných videí. Jsou to čtyři kluci, kteří vy­pa­dají fan­tas­ticky: Vy­pra­co­vané po­stavy, mladí, krásní, upra­vení, ale když se na ně díváš déle, na­jed­nou ti za­čí­nají při­pa­dat neživě, jakoby ze­vnitř vy­ho­řelí, mrtvé vos­kové fi­guríny, ro­bo­tické po­stavy bez života. Vy­pa­dají jako ideál do­ta­žený ad ab­sur­dum, ale není to pravda. Vůbec nejsou šťastní. Le­tar­gie, jako kdyby trpěli. Bolela je záda, ale bolest za­bí­jeli tra­nqem a hrstmi léků. Všechno je lež a oni ve sku­teč­nosti ne­e­xis­tují. Celý jejich kon­cert byl od za­čátku pře­hrá­ván z pásky a oni sami byli zby­teční.“

NEI se sna­žili ukázat se­lhání naší spo­leč­nosti a zvrá­ce­nost ideálů, beze slov vy­prá­věli příběh o nemoci dneška a jejich hudba se nesla pro­sto­rem: Kví­lení, tesklivé mru­čení, táhlý smutek re­zo­nu­jící starým kon­ti­nen­tem kon­den­zo­vaný na strunách jejich bož­ských kytar, které do­ká­zaly roz­pla­kat, hned na všechno za­po­me­nout, začít kvílet a zbě­sile se hnát pryč.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz