k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Terminalita #13 - Laura P.

14. 4. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc (zdroj)

„Čas, bratři moji,“ říkal Re­ve­rend ještě před tím, než ho po­hl­tily asep­tické zdi ne­moc­nice. „Čas hraje proti nám. Ne­zá­leží, co se stalo dřív a co poz­ději. Nic nedává smysl. Ráno se pro­bu­díte a zjis­títe, že uběhly dva měsíce. Čas je jenom palivo pro stroj za­po­mnění. Jedině on je ne­ko­nečný a díky němu si uvě­do­mu­jeme svojí ne­pod­stat­nost.“

Vrá­tili jsme se zpátky do baru vy­dla­ba­ného v hor­ském masivu, kde nám Ruby držela místo a hned nám ne­chala při­nést ba­te­rii drinků.

„Tak co?“

„Po­kr­čil jsem rameny.“ V té chvíli jsem už neměl triko a bylo vidět jemné vl­no­bití svalů, které jsem nabral během dlou­hých pobytů v se­be­de­struk­tivní Zóně. Peovi padala hlava a po­lo­žil jí na moje rameno. Myslel si, že je to pol­štář. Bylo na mě víc tě­ka­jí­cího masa než dřív, ale ani zda­leka ne tolik jako na Med­vě­dovi, který ve vy­to­pené míst­nosti seděl jenom v ná­těl­níku a vy­klá­dal nám o tom, jak fy­zická námaha pomáhá uvol­ňo­vat en­dor­fin, který dokáže brzdit na­stu­pu­jící de­presi. A hned poté vy­prá­věl příběh o be­ze­dné studně, která bývala v kop­cích někde u Brna. Ležela tam, kde kon­čila tráva a za­čí­naly stromy, přesně na hra­nici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčis­ta­jasna ote­ví­rala v zemi, zá­ludně skrytá v trávě. Okolo nebyl žádný plot, ani vy­vý­šené ka­menné rou­bení – jen díra ote­ví­ra­jící svůj chřtán. Její ka­menné ob­lo­žení vy­bledlo v deš­tích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy bylo po­praskané a ně­které kameny chy­běly. Uvnitř v otvoru nebylo vidět nic, ani když se člověk na­klo­nil a za­dí­val dovnitř. Pak někdo přímo nad tou stud­nou po­sta­vil be­to­nový kryt120 ."

Ta his­torka mi ně­ja­kým způ­so­bem při­po­mněla Lauru P., dávno ztra­ce­nou v zá­vě­jích času.

Někdy v té době se Ruby začala za­jí­mat o bi­o­che­mii a chemii a musela do bytu koupit ně­ko­lik ob­rov­ských re­flek­torů, které během noci do­ká­zali roz­žeh­nout umělé slunce80 . Ale nevím, kdy přesně se to stalo. Film se mi pře­trhl už před ně­ja­kou dobou a spoustu věcí jsem si ne­pa­ma­to­val, ale oči­vidně jsem musel už dlouho po­si­lo­vat ta­ko­vým způ­so­bem, že jsem si do­ká­zal vy­pla­vil mozek opi­o­id­ními pep­tidy79 a po du­ševní stránce jsem se cítil celkem dobře. Nebyl jsem šťastný, ale aspoň jsem nic ne­cí­til. Čás­tečně za to také mohl al­ko­hol.

Ruby vy­táhla lahev a uká­zala na eti­ketu.

„Gem Clear. 95,6 pro­cent! Tak to sem dávej, holka.“

Lila to do skle­nic, zvedli jsme je k fa­leš­nému slunci při­le­pe­nému na stropě, při­ťukli. Až do dna. Pak jsme vy­tuhli a pro­pásli jedno mlhavé ráno.


Pili jsme víc, něž bylo zdrávo. V po­ko­jích, skří­ních, sto­lech a šuplí­cích jsme scho­vá­vali lahve vína, ver­mutu, ginu, vodky s červem na dně lahve, ame­rické a ka­nad­ské a ja­posnké whisky, kré­mové kahlúy, af­ric­kých piv kla­si­fi­ko­va­ných jako che­mická zbraň a bi­zar­ních ji­ho­a­me­ric­kých pá­le­nek, které vy­vo­lá­valy ha­lu­ci­nace a které Ruby tak straš­livě mi­lo­vala a které jsme pili hlavně proto, abychom pře­čkali trans­port na vo­gon­skou loď3 , která nikdy ne­pro­le­těla kolem Země. Jediný za­po­vě­zený al­ko­hol byl ten s jableč­nou pří­chutí. Toho jsme se nikdy dob­ro­volně ne­do­tkli, pro­tože by mohlo ná­sle­do­vat veliké ne­štěstí. Když jsme byli na mol, chtělo se nám kó­do­vat, pro­gra­mo­vat a vy­tvá­řet tkáň in­strukcí. Bylo to jako in­stinkt, kte­rému teprve al­ko­hol ote­vřel bránu a z ní se to na nás vy­va­lilo a my mu ne­mohli vzdo­ro­vat. Museli jsme za sebou za­ne­chat nějaký zdro­ják.

„Co to děláš?“

„Snažím se zjisti smysl života, vesmíru a vůbec. Ale je to bo­hu­žel NP-úplný pro­blém a 42 je jenom hrubá apro­xi­mace.“

Peo de­bu­go­val a já se mu díval přes rameno. 25

Lhal bych, kdy­bych říkal, že mě to ne­ba­vilo a také bych lhal, kdy­bych tvrdil, že to bylo něco víc než jenom ne­smy­slné sek­vence znaků, mi­s­trov­ské dílo, které se zkom­pi­lo­valo na první pokus. V těch dnech a nocích jsme vy­tvá­řeli da­dais­tic­kou poezii pří­kazů a výrazů a do ko­men­tářů jsme za­pi­so­vali svoje po­znatky o životě, vesmíru a tak vůbec.

Ruby nás po­cho­pi­telně už před ně­ko­lika měsíci na­ka­zila krá­sami pro­gra­mo­va­cího jazyka Ruby a vy­hnala nám z hlavy všechny ty Javy, Perly, Pas­caly, Ady, céčka, Py­thony, Pé­há­péčka, Lispy, Ei­felly, Small­talky, Cíšarpy, Ja­vascripty, Basicy, Haskely, For­trany a Alo­goly. Všechno to muselo jít pryč, byli jsme in­fi­ko­váni tím krás­ným virem, kon­ver­to­váni na víru a při­jali jsme Matze za našeho je­di­ného boha a spa­si­tele. Ale to jsme ještě ne­vě­děli, že je to jenom ba­ke­li­tová fi­gurína na­pě­cho­vaná tr­ha­vi­nou, která zmizí stejně rychle jako se ob­je­vila.


Pro­bu­dil jsem se v jiný čas na jiném místě. Byla noc. Vždycky byla noc. Slunce už ani ne­vy­chá­zelo. Všude kolem se válely pixly hyd­ro­xy­co­ba­la­minu53 , na před­loktí jsem měl dva vpichy a u srdce mě pálila stará bolest. Roz­hlédl jsem se po mlhavé míst­nosti a ne­vě­děl jsem, kde sedím. Poz­ději mi řekli, že to byl klub Ticho, kde Kou­zel­ník – muž, který nepije, nejí, nespí a je po­há­něný vý­hradně ší­len­stvím – se zr­ca­dlo­výma očima de­kla­mo­val: „Ví­tejte ve světě lidí. Ví­tejte ve světě, kde žádná cesta nevede za ví­těz­stvím. Ví­tejte v tresta­necké ko­lo­nii, ze které nikam jinam ne­mů­žete utéct, pro­tože ost­naté dráty už obehnaly a se­vřely celou naší modrou pla­netu. Když chcete svo­bodně dýchat, musíte ji nadobro opus­tit. Musíte letět. Skrz mraky a dál do tem­noty.“ Ukázal k nebi.57

Došlo mi, že ostatní se pro­bu­dili o po­znání dřív. Peo se bavil s Ruby a zuřivě u toho ges­ti­ku­lo­val. Při­nesli jim nějaké čer­vené pití v níz­kých masiv­ních skle­nič­kách s brčky a on gestem po­dě­ko­val. I když seděli na opač­ném konci míst­nosti, do­ká­zal jsem jim ode­zí­rat ze rtů. Bavili se o naší Velké Věci. Peo do sebe hodil po­lo­vinu skle­nice a pak nemohl po­pad­nout dech. Ruby se na něj dívala a smála se. A to o mně si v Proxy mys­leli, že jsem al­ko­ho­lik, že kazím jejich Anděla se zlatým srdcem. Pil při­nejmen­ším stejně jako já, ale pořád mu to pálilo a pořád do­ká­zal myslet na ně­ko­lik fan­tas­tic­kých věcí na­jed­nou.

„To je celý on,“ zasmál jsem se a teprve v ten oka­mžik jsem se po­dí­val kolem sebe. Seděl jsem v kóji spo­lečně s ně­ko­lika špat­nými spi­so­va­teli, kteří si ner­vózně po­kle­pá­vali nohou, mač­kali spouště pro­pi­sek a ti z nich, kteří měli plnící pera si jimi po­kle­pá­vali.

„Tak co jako bude, bratře?“

Za­zu­bil jsem se na ně.

Všichni tam srkali nějaký strašně nóbl pití. Byli od té dob­roty a ne­chali mi taky jedno při­nést. Měl jsem rád tenhle druh kre­a­tiv­ních duší: vědce – spi­so­va­tele. Věda byla svým způ­so­bem umění a li­te­ra­tura taky a tak bylo při­ro­zené je nějak zkří­žit. Vět­šina z nich byli stu­denti ze sta­várny, stro­járny, elet­ro­tech­niky nebo vý­po­četky, lidé z tech­nic­kých oborů, kteří věděli jak se staví svět a čekali na svojí šanci.

„Tááá­kže?“ star­to­val jsem, pro­tože jsem si nebyl jistý, co se po mě chce. Pak mi přišlo, že je něco v ne­po­řádku. Po­dí­val jsem se na sebe a zjis­til jsem, že jsem ob­le­čený v dost těsném ná­těl­níku s ná­pi­sem Pro­bi­tas Ty­ran­nus134 . Vzpo­mněl jsem si, že mi přes hrud­ník nikdy nebyl tak na fest.

„Téma,“ štěkl jeden ze spi­so­va­telů.

Byli to de­pre­santi v roz­květu a proto jsem se s nimi cítil tak dobře. Sa­mo­zřejmě jsem měl rád li­te­ra­turu a sám jsem se občas snažil něco stvo­řit. Na psaní mě fas­ci­no­vala bez­na­děj toho po­čí­nání. Člověk miluje psaní a trpí při tom, věnuje tomu celé večery a noci a rána, ale nikdy nemá šanci se tím uživit.

„Sou­kromí,“ na­padlo mě. „Jak tech­no­lo­gie a ar­chi­tek­tura mění sou­kromí. Jak si ho vážíme a jak si do něj ne­cháme za­sa­ho­vat.“ Kolem těchto a mi­li­onu dal­ších věcí se točil nás Velký Plán.

Pak do míst­nosti vtrhli moji psy­cho­tičtí dru­gové s ne­vy­spa­lými po­hledy. Jako kdyby tam na­jed­nou vy­buchl granát. V ten oka­mžik začala horská etapa kon­ti­nu­ální pařby.

Přišli další fren­díci a jejich fren­díci a taky jejich. Na něco se mě vy­ptá­vali, ale hned odešli. A po nich se na­va­lili další, kteří všem kolem kou­pili jednu rundu od všeho na ná­po­jo­vém lístku. Zase jsem se po­to­pil do slad­kého moře a vy­chut­ná­val si každý svůj pohyb.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz