povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 4. 2015

Terminalita #13 - Laura P.

       
CC by-nc (zdroj)

"Čas, bratři moji," říkal Reverend ještě před tím, než ho pohltily aseptické zdi nemocnice. "Čas hraje proti nám. Nezáleží, co se stalo dřív a co později. Nic nedává smysl. Ráno se probudíte a zjistíte, že uběhly dva měsíce. Čas je jenom palivo pro stroj zapomnění. Jedině on je nekonečný a díky němu si uvědomujeme svojí nepodstatnost."

Vrátili jsme se zpátky do baru vydlabaného v horském masivu, kde nám Ruby držela místo a hned nám nechala přinést baterii drinků.

"Tak co?"

"Pokrčil jsem rameny." V té chvíli jsem už neměl triko a bylo vidět jemné vlnobití svalů, které jsem nabral během dlouhých pobytů v sebedestruktivní Zóně. Peovi padala hlava a položil jí na moje rameno. Myslel si, že je to polštář. Bylo na mě víc těkajícího masa než dřív, ale ani zdaleka ne tolik jako na Medvědovi, který ve vytopené místnosti seděl jenom v nátělníku a vykládal nám o tom, jak fyzická námaha pomáhá uvolňovat endorfin, který dokáže brzdit nastupující depresi. A hned poté vyprávěl příběh o bezedné studně, která bývala v kopcích někde u Brna. Ležela tam, kde končila tráva a začínaly stromy, přesně na hranici pláně a lesa. Sotva metr široká, temná díra, která se zčistajasna otevírala v zemi, záludně skrytá v trávě. Okolo nebyl žádný plot, ani vyvýšené kamenné roubení - jen díra otevírající svůj chřtán. Její kamenné obložení vybledlo v deštích do zvláštní, kalně bílé barvy. Místy bylo popraskané a některé kameny chyběly. Uvnitř v otvoru nebylo vidět nic, ani když se člověk naklonil a zadíval dovnitř. Pak někdo přímo nad tou studnou postavil betonový kryt[[120]]."

Ta historka mi nějakým způsobem připomněla Lauru P., dávno ztracenou v závějích času.

Někdy v té době se Ruby začala zajímat o biochemii a chemii a musela do bytu koupit několik obrovských reflektorů, které během noci dokázali rozžehnout umělé slunce[[80]]. Ale nevím, kdy přesně se to stalo. Film se mi přetrhl už před nějakou dobou a spoustu věcí jsem si nepamatoval, ale očividně jsem musel už dlouho posilovat takovým způsobem, že jsem si dokázal vyplavil mozek opioidními peptidy[[79]] a po duševní stránce jsem se cítil celkem dobře. Nebyl jsem šťastný, ale aspoň jsem nic necítil. Částečně za to také mohl alkohol.

Ruby vytáhla lahev a ukázala na etiketu.

"Gem Clear. 95,6 procent! Tak to sem dávej, holka."

Lila to do sklenic, zvedli jsme je k falešnému slunci přilepenému na stropě, přiťukli. Až do dna. Pak jsme vytuhli a propásli jedno mlhavé ráno.


Pili jsme víc, něž bylo zdrávo. V pokojích, skříních, stolech a šuplících jsme schovávali lahve vína, vermutu, ginu, vodky s červem na dně lahve, americké a kanadské a japosnké whisky, krémové kahlúy, afrických piv klasifikovaných jako chemická zbraň a bizarních jihoamerických pálenek, které vyvolávaly halucinace a které Ruby tak strašlivě milovala a které jsme pili hlavně proto, abychom přečkali transport na vogonskou loď[[3]], která nikdy neproletěla kolem Země. Jediný zapovězený alkohol byl ten s jablečnou příchutí. Toho jsme se nikdy dobrovolně nedotkli, protože by mohlo následovat veliké neštěstí. Když jsme byli na mol, chtělo se nám kódovat, programovat a vytvářet tkáň instrukcí. Bylo to jako instinkt, kterému teprve alkohol otevřel bránu a z ní se to na nás vyvalilo a my mu nemohli vzdorovat. Museli jsme za sebou zanechat nějaký zdroják.

"Co to děláš?"

"Snažím se zjisti smysl života, vesmíru a vůbec. Ale je to bohužel NP-úplný problém a 42 je jenom hrubá aproximace."

Peo debugoval a já se mu díval přes rameno. [[25]]

Lhal bych, kdybych říkal, že mě to nebavilo a také bych lhal, kdybych tvrdil, že to bylo něco víc než jenom nesmyslné sekvence znaků, mistrovské dílo, které se zkompilovalo na první pokus. V těch dnech a nocích jsme vytvářeli dadaistickou poezii příkazů a výrazů a do komentářů jsme zapisovali svoje poznatky o životě, vesmíru a tak vůbec.

Ruby nás pochopitelně už před několika měsíci nakazila krásami programovacího jazyka Ruby a vyhnala nám z hlavy všechny ty Javy, Perly, Pascaly, Ady, céčka, Pythony, Péhápéčka, Lispy, Eifelly, Smalltalky, Cíšarpy, Javascripty, Basicy, Haskely, Fortrany a Alogoly. Všechno to muselo jít pryč, byli jsme infikováni tím krásným virem, konvertováni na víru a přijali jsme Matze za našeho jediného boha a spasitele. Ale to jsme ještě nevěděli, že je to jenom bakelitová figurína napěchovaná trhavinou, která zmizí stejně rychle jako se objevila.


Probudil jsem se v jiný čas na jiném místě. Byla noc. Vždycky byla noc. Slunce už ani nevycházelo. Všude kolem se válely pixly hydroxycobalaminu[[53]], na předloktí jsem měl dva vpichy a u srdce mě pálila stará bolest. Rozhlédl jsem se po mlhavé místnosti a nevěděl jsem, kde sedím. Později mi řekli, že to byl klub Ticho, kde Kouzelník - muž, který nepije, nejí, nespí a je poháněný výhradně šílenstvím - se zrcadlovýma očima deklamoval: "Vítejte ve světě lidí. Vítejte ve světě, kde žádná cesta nevede za vítězstvím. Vítejte v trestanecké kolonii, ze které nikam jinam nemůžete utéct, protože ostnaté dráty už obehnaly a sevřely celou naší modrou planetu. Když chcete svobodně dýchat, musíte ji nadobro opustit. Musíte letět. Skrz mraky a dál do temnoty." Ukázal k nebi.[[57]]

Došlo mi, že ostatní se probudili o poznání dřív. Peo se bavil s Ruby a zuřivě u toho gestikuloval. Přinesli jim nějaké červené pití v nízkých masivních skleničkách s brčky a on gestem poděkoval. I když seděli na opačném konci místnosti, dokázal jsem jim odezírat ze rtů. Bavili se o naší Velké Věci. Peo do sebe hodil polovinu sklenice a pak nemohl popadnout dech. Ruby se na něj dívala a smála se. A to o mě si v Proxy mysleli, že jsem alkoholik, že kazím jejich Anděla se zlatým srdcem. Pil přinejmenším stejně jako já, ale pořád mu to pálilo a pořád dokázal myslet na několik fantastických věcí najednou.

"To je celý on," zasmál jsem se a teprve v ten okamžik jsem se podíval kolem sebe. Seděl jsem v kóji společně s několika špatnými spisovateli, kteří si nervózně poklepávali nohou, mačkali spouště propisek a ti z nich, kteří měli plnící pera si jimi poklepávali.

"Tak co jako bude, bratře?"

Zazubil jsem se na ně.

Všichni tam srkali nějaký strašně nóbl pití. Byli od té dobroty a nechali mi taky jedno přinést. Měl jsem rád tenhle druh kreativních duší: vědce - spisovatele. Věda byla svým způsobem umění a literatura taky a tak bylo přirozené je nějak zkřížit. Většina z nich byli studenti ze stavárny, strojárny, eletrotechniky nebo výpočetky, lidé z technických oborů, kteří věděli jak se staví svět a čekali na svojí šanci.

"Tááákže?" startoval jsem, protože jsem si nebyl jistý, co se po mě chce. Pak mi přišlo, že je něco v nepořádku. Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že jsem oblečený v dost těsném nátělníku s nápisem Probitas Tyrannus[[134]]. Vzpomněl jsem si, že mi přes hrudník nikdy nebyl tak na fest.

"Téma," štěkl jeden ze spisovatelů.

Byli to depresanti v rozkvětu a proto jsem se s nimi cítil tak dobře. Samozřejmě jsem měl rád literaturu a sám jsem se občas snažil něco stvořit. Na psaní mě fascinovala beznaděj toho počínání. Člověk miluje psaní a trpí při tom, věnuje tomu celé večery a noci a rána, ale nikdy nemá šanci se tím uživit.

"Soukromí," napadlo mě. "Jak technologie a architektura mění soukromí. Jak si ho vážíme a jak si do něj necháme zasahovat." Kolem těchto a milionu dalších věcí se točil nás Velký Plán.

Pak do místnosti vtrhli moji psychotičtí drugové s nevyspalými pohledy. Jako kdyby tam najednou vybuchl granát. V ten okamžik začala horská etapa kontinuální pařby.

Přišli další frendíci a jejich frendíci a taky jejich. Na něco se mě vyptávali, ale hned odešli. A po nich se navalili další, kteří všem kolem koupili jednu rundu od všeho na nápojovém lístku. Zase jsem se potopil do sladkého moře a vychutnával si každý svůj pohyb.


publikováno 14. 4. 2015

příbuzné články:
Terminalita #10 - Metropolis
Terminalita #9 - Proxy
Terminalita #5 - Gin & tonik
Terminalita #3 - Mistr Garcia
Terminalita #12 - Medvěd

sem odkazují:
Intermezzo
Zapomínám
Terminalita