k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #12 - Medvěd

2. 4. 2015 — k47 (♪)
CC by (via)

„A co teda jako bude, he?“

„Přece ne­chceš skon­čit. Ještě jsme na TO ne­při­šli.“ Měl pravdu. Ba­lan­co­vali jsme se na kraji Zóny a ne­chtěli jsme z ní vy­pad­nout ven.

Pár dal­ších kroků nás za­vedlo na ne­ži­votná prašná síd­liště. Viděli jsme tam ob­rov­ského chlapa jenom v mon­tér­kách, který měl chlu­patý hrud­ník a břicho stejně široké jako první stupeň rakety Saturn 5. Sehnul se k be­to­no­vému panelu, chytil ho za jeden konec, lehce ho zvedl nad hlavu, zabral ještě trochu a pře­va­lil ho na druhou stranu. Země se za­třásla, zvedla se mračna prachu a on jakoby bez námahy po­kra­čo­val. Byl to Medvěd – nej­sil­nější člověk na světě, jediný muž, který pře­tla­čil Billa Ka­zmaiera v páce a zvedl sa­motný Clach-ul­taich Iain Ghai­rbh Mhic­Gille­Cha­luim Rathar­sair93 .

Šli jsme pryč a za­lezli do kójí pod­zem­ního kon­cen­t­rač­ního tábora a při­po­jili se na sys­témy pod­pory života.

Nějaký starý chlá­pek ve svetru venku na­bí­zel sta­ro­řecké porno, al­ko­hol a his­torky z filmu. Poz­ději jsme se o něm do­zvě­děli, že si ne­chá­val říkat Sa­te­lite Jack.


Slunce nám sprin­to­valo nad hlavou a mě se, ještě před tím než Apollo­nův vůz úplně shořel, v zá­chvatu jas­no­zři­vosti zdálo o ná­prav­ných za­ří­ze­ních, která pro­du­kují blázny a os­mi­hran­nými těly a kanóny v hrud­níku.66 Cho­vanci těchto be­to­no­vých lágrů strá­vili 20 let života v samotě za zdmi, od­říz­nuti od spo­leč­nosti a během těch ne­ko­neč­ných dní je ro­ze­žralo jejich vlastní nitro.

Po­cho­pil jsem také, že díky stig­ma­ti­zaci chyb, kterou do nám do hlavy vtlouká škol­ský systém, při­chá­zíme o mnohé, pro­tože máme ostych zkou­šet nové věci, u kte­rých nám je jasné, že se můžeme mýlit. Došlo mi, že strach ze se­lhání je ve spo­leč­nosti tak silně za­ko­ře­něn a pod­vě­domě per­ze­ku­o­ván, že je mnohem snad­nější se svěřit úplným ci­zin­cům na 4chanu, než někomu zná­mému, pro­tože Anon ne­hod­notí podle toho, kdo jsi, ale jenom podle toho, co říkáš.

Všechno tohle jsem si jenom myslel a ne­ob­tě­žo­val jsem se s for­mo­vá­ním smys­lu­pl­ných vět.

Uvě­do­mil jsem si, že celý kon­cept byl po­sta­vený na hlavu, pro­tože jenom ne­e­xis­tu­jící věci byly po­va­žo­vány za krásné a ideál se stal ne­do­sa­ži­tel­nou metou, ne­smy­sl­nou asympto­tou všeho sna­žení. A přitom každý, kdo vy­pa­dal jako zla­tíčko, byl buď na­prosto tupý nebo to byl křivák. A Peo byl zla­tíčko a zá­ro­veň byl pr­votřídní hajzl. Ale to se člověk do­zvě­děl až potom, co ho dobře poznal a ani já to po­řádně ne­vě­děl. Peo patřil mezi hac­kery na ste­ro­i­dech, mezi elitu in­ter­net hate ma­chine67 , což pa­t­řilo mezi jeden z mnoha důvodů pro ho ne­sná­šel Blac­kHat, jejíž členem kdysi dávno byl.

Došlo mi také ně­ko­lik dal­ších věcí a v mysli jsem viděl tři vychrtlé plešaté muže s pro­pad­lými tvá­řemi v leh­kých sve­trech s vy­hr­nu­tými rukávy a jed­noho mlad­šího s jizvou na tváři, v kšil­tovce s šátkem pro­ta­že­ným přes zadní pásek, kteří spolu za­pí­jeli mrt­vého ka­ma­ráda.55 Všechny čtyři jsme je do­o­pravdy po­tkali o něco poz­ději, když večer za­čí­nal uhel­na­tět a byl čas jít jinam. Ne­vě­děl jsem, že ten chla­pík mohl vy­ře­šit vět­šinu našich pro­blémů.


Míst­ností se nesly jemné vib­race En­tan­gled/trap­ped ge­ne­ration od NEI.

„Připnu si elek­trody na spánky a upeču si mozek.“ Jiné řešení ne­e­xis­to­valo. Stáli jsme u zdi a čekali na po­pravu.


„Prostě umři, Re­ve­rende. Už jsi ne­po­třeb­nej. Najdi si nějaký klidný temný místo a prostě umři.“51

„Říkal jsi něco?“

„Ne. Ani slovo.“

Zdálo se mi, jak sedíme kolem stolu a v de­presi šňu­peme kokain a kyanid.78

„Kdo říká, že se to sku­tečně ne­stalo?“

„Co se to s námi děje?“ Re­a­lita se roz­pa­dala pod nápory en­t­ro­pic­kých kladiv. Bolela mě hlava, hučelo mi v uších, bylo mi zle. Dostal jsem třas – tremor mortis, zá­chvat ší­len­ství, svaly se na­pjaly, kví­lely jako struny. Řev.

„Je tady hro­zivý ta­jem­ství,“ řekl někdo s očima plnýma dehtu. Míst­nost po­hl­co­valy černá vlákna. „Zalgo,“ nesla se mi hlavou ka­no­náda ozvěn a stra­chu. Pro­stor se roz­le­těl na kou­síčky. Nic nemělo cenu. Drtil jsem zuby při slepém po­hledu do Světa Vězení. Nic nemá cenu. Znělo to jako do­ko­nalá píseň re­zig­nace, zpí­vaná sedmým ja­zy­kem, která se nesla nad hustým černým be­ze­dným mořem Anx. Ztra­til jsem nad sebou kon­t­rolu, tělo se mi roz­louplo a vy­hřezlo z něj neu­ro­tické děsivé jádro. Řval jsem, až mě bolelo hrdlo, ztra­til jsem hlas, spadl jsem na zem, zvedl se, po­va­lil stůl a řval dál v tónině zu­ři­vosti.

„Chlast. Dejte mi chlast nebo se zbláz­ním,“ křičel jsem někdy vpro­střed noci, kdy mi museli svázat ruce a nohy, abych někoho ne­za­bil. Kdy­bych měl sekeru, vraž­dil bych jenom proto, aby se něco stalo. Nic se neděje. „Musíme pryč, tohle je vězení, musíme pryč.“ Divoce jsem od­de­cho­val se stu­de­ným potem na čele, třásl jsem se a škubal v pod­zem­ním vězení. Oči vy­třeš­těné, ale ne­dí­val jsem se skrz ně. Viděl jsem jenom čisté ší­len­ství.

„Cítíš to? Čichni si k tomu,“ řekl někdo a zvedl mi křiš­ťá­lo­vou skle­nici pod nos. Cítil jsem bez­vadný tep srdce Anděla.

„To je nád­hera. Pa­ne­bože.“ Byl to Lék – Di­a­ze­pam s chlas­tem. Hltal jsem a pak mi po­vo­lily svaly a já ztra­til vědomí.

Všichni jsme měli se­be­de­struk­tivní sklony, všichni jsme rezli a dro­bili se na prach a nijak jsme se ne­sna­žili ten proces zbrz­dit. Na druhou stranu jsme měli Úni­kové Plány. Byli jsme se ochotni vzdát veš­ke­rého sou­čas­ného života, smazat za sebou stopy, všechnu mi­nu­lost a zmizet. Jak jsem se poz­ději do­zvě­děl, jediný K. tento plán do­o­pravdy použil. Dva­krát.

„Je to jako bo­jo­vat s vě­tr­nými mlýny,“ říkal jsem, když jsem o ně­ko­lik dnů poz­ději seděl s mod­ři­nami na těle a se za­vá­za­nými zá­pěs­tími v ne­zná­mém baru s ne­zná­mými lidmi a od pro­těj­šího stolu se na mě dívali dva vrazi.

„Je to on?“ zeptal se jeden z nich.

„To je ten druhý. Na sto pro­cent. Ale nevím proč je tady sám. Měli by tu být oba. Náš in­for­má­tor se musel mýlit.“

Opus­til jsem pře­tla­ko­vou míst­nost baru s dveře se se za­sy­če­ním ote­vřely.


Odešli jsme. Mlčky jsme opus­tili blu­diště pod­světí, které se táhlo kolem ba­ro­vých pultů a stolů v za­pad­lých míst­nos­tech hlu­boko pod po­vr­chem země.

Vrá­tili jsme se domů, ale cestou jsme za­po­mněli proč. „No tak! No tak!“ Stál jsem před dveřmi, klíče v zámku a snažil se vzpo­me­nout. Marně. Ne­chtěl jsem se vrátit zpátky, než přijdu na to, co jsme vlastně chtěli. Chytil jsem se za spánky. „No tak, mysli!“

V tom oka­mžiku kdesi na síti vy­ho­řel jeden server a ne­ná­vratně se ztra­til text za­čí­na­jící slovy: „Jsem tady a jsem úplně sám, nikdo mi nemůže pomoct, nemůžu utéct.“

Peo me­zi­tím udělal ně­ko­lik shybů. Mezi futry byla na­ta­žená tyč na shyby, Peo na ní vy­sko­čil a když se při­ta­ho­val, ne­u­stále opa­ko­val mantru: „I'm one of non-exis­tents.“ Byla to slova do po­ma­lého rytmu, kdy se klidně spouš­těl, pomalu stou­pal a na po­slední sla­biku vy­stře­lil nahoru. A znova, a znova. V té době jsem o hudbě Non-exis­tent ideals skoro nic ne­vě­děl a ne­pa­ma­to­val jsem si, že jsem jí už slyšel během ne­dáv­ného ve­čírku pod hvězdami. Do uší a do duše se mi jejich ne­ko­nečné kytary zaryly až mnohem poz­ději.

Když jsme od­chá­zeli, byt už hořel.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz