povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

27. 3. 2015

Terminalita #11 - Reverend

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Hned jsme zapadli do lokálu, který smrděl dehtem, ale přesto tam bylo plno. Seděli jsme s několika mladými zbytečnými filosofy - krysami z čajoven, kteří ve svých úvahách opustili racionální svět a teď se pohybovali někde v okolí obrovské hvězdy HD 269810. Byli to ti samí a my je nenáviděli už od prvního pohledu, ale na druhou stranu nám zaplatili mléčně bílý Pastis s ledem, tak jsme nasadili masky doublethinku a chvíli jsme se na ně smáli.

"Padáme odsud, špatně tu hrajou a tyhle kretény už nemůžu vystát." I když jsme zatím neměli žádný drink s nožema, vypili jsme toho dost a svět už byl rozmazaný a tak se z navigace dobře známé metropole stala cesta neznámými končinami za okrajem světa. Budovy kolem nás vypadaly nesmyslně vysoké a vysuté mosty se nám houpaly nad hlavami v černobílé tmě, která zrnila jako televize naladěná na mrtvý kanál.[[127]]

Pak jsme konečně zmizeli, nikým v zásadě nezpozorováni. Jenom v pár dávných frendících chlast a vůně jalovce a limetek probudila vzpomínky. Poznávali mě a ptali se, co chystám teď.

"To se ještě uvidí," odpovídal jsem. Nic jsem neplánoval, ale skutečnost mohla znenadání změnit kurz.

Dorazili jsme na místo. Nad vchodem se psalo Na tomto ostrově číhá zlo[[37]] a jak se později ukázalo, cedule ani v nejmenším nelhala. Přebrodili jsme tedy pomyslný Styx z jedu 64-17-5 [[36]] a ocitli jsme uvnitř.

"To je ono. To je ono," zpíval si Peo a protančil k baru, kde popíjelo šest sirén a kolem nich se motali námořníci s hlavami švábů a dlouhými černými rozeklanými jazyky z vysokých sklenic vylizovali teplý med[[52]]. Objednal čtyři velké dvojité dvojité panáky něčeho, co bylo už kdysi dávno zakázáno Ženevskou konvencí. Sotva to blyštivé sklo pobral do rukou, ale pořád se smál, když nám to nesl a klopýtal přes těla napadaná na zemi ve tmě a záblescích reflektorů.

"Hej, hej, hej, tady to máte moji drazí." Položil náklad na stůl v nejtišším koutě místnosti.

"Ale my jsme jenom tři."

"To vůbec nevadí, protože teď je všechno v pohodě. Ta čtvrtá je tu jenom pro případ." Zvedl sklenici. "Na svobodu."

To-bylo-ono! Svobodu jsme hledali a snažili se najít její nejkrystaličtější podobu, ale pořád jsme jí nemohli objevit.

"Vítej ve světě lidí," řekla Ruby, jako kdyby mi četla myšlenky, ale pak mi došlo, že jsem přemýšlel nahlas.

"To přece není vůbec špatný nápad. Tento večer, ať už potrvá jakkoli dlouho, budeme přemýšlet nahlas. Nemá smysl se nepodělit, nemá smysl se dusit, nemá smysl přikládat pod kotle v interních peklech. Vždyť se už známe nějaký ten rok a tohle další je krok ke stoprocentní upřímnosti. Pravda bolí, ale na druhou stranu je to zatraceně cenná komodita." Polovinu z toho skutečně řekl a polovinu si myslel, ale na tom nezáleželo, protože už padly synonymické bariéry mezi těmito pojmy. Ruby a Peo mimosmyslově souhlasili.

Vypili jsme tu věc, která bublala, pálila, hořela, mrzla a na hladině se zrcadlila budoucnost.

"Co-to-je?" zalapal jsem po dechu.

"Minotaurus,"[[128]] odpověděl Peo s širokým úsměvem. "Takhle přesně chutná smrt."

Pili jsme, abychom zapomněli, pili jsme, abychom si zase vzpomněli a hned poté jsme si dali ještě rundu mexické pálenky způsobující Šílenství, abychom všechny ty znovuobjevené hrůzy jednou pro vždy dostali z hlavy ven. Byl to boj s časem, vytloukání klínu s klínem. Žádná cesta nevedla k vítězství.

Později toho večera, když jsme odešli někam dál, z Ruby vypadlo, že se jí během umělého nemocenského spánku ve snech několikrát zjevil Zalgo a zpíval jí nádhernou píseň.

"Jak vypadal?"

"Nijak." Přesně tak jsem si ho představoval.


Hovor se valil jako utržená lavina. Zaslechl jsem Ruby jak divoce vypráví a máchá u toho rukama a rozlévá svoje pití: "Moje hlasy mi říkají, že se vrátím a ani smrt mě nedokáže zastavit. Když mě převezou přes řeku Styx, prostě skočím do vody a přeplavu jí zpátky. Nic mě nemůže zastavit, budu žít věčně a umřu jenom, když se mi to nepodaří. Ale, a teď vám přísahám, když bych na nějaký čas zmizela z vašich životů, nebude to napořád. I když se po mě slehne zem, přijdu a zjevím se na jaře, až země ožije. Nemohla bych bez vás žít, vy moji roztomilí geekové."

Potom si zřetelně vybavuji vlastní hlas: "Už jsem ti vyprávěl, jak jsme s Peem přes noc uvízli v páternosteru," říkal jsem někdy potom, když jsem se válel na stole, tričko sundané, ruce za hlavou a Ruby na mě obkročmo seděla se skleničkou syňágy.

"Ne," odpověděla se zavřenýma očima a hlavou na rameni.

"Je to tak. Doopravdy se to stalo. Už pípali, že končí, ale v ten okamžik jsme naskočili. Nejhlubší podzemní patro a Peo říká: 'Ještě to otočíme.' Žádnej problém. No a uvízli jsme úplně dole, v nejnižším místě, kde se ta bestie otáčí. Všude tma, žádný signál, nikdo neslyšel naše volání. Byl pátek večer. Vydrželi jsme to hodinu, pak jsme si na notebooku pustili nějaké filmy. Když se vybily baterky, potopili jsme se do tmy. Pak na Pea skočil záchvat klaustrofobie a, to nekecám, musel jsem ho držet. Musel jsem ho chytnout a držet ho, aby se nezbláznil, aby věděl, že tam pořád někdo je. Chvěl se po celém těle a za hodinku mi usnul v rukách. Vyčerpání, nervy."

Ruby se podívala na Pea, který seděl poblíž v kruhu s několika hackery, opírali se vzájemně zády a bušili do laptopů na kolenou. "Je to pravda", odpověděl a trochu se červenal.


Ale to se stalo někdy jindy, myslím, že až potom, co Reverend zavelel: "Ještě jedno kolo."

Až tam jsme začali pít vermut z absurdně vysokých skleniček a Moscow Mule z plechových hrnků a já měl jsem pocit, že za okny pomalu začíná den.

"Na svobodu, přátelé. Na svobodu." S Reverendem sedělo asi patnáct lidí kolem velkého stolu a každý z nich spíš naslouchal než mluvil.

"Ale no tak Reverende."[[6]]

Reverend byl milý člověk, celkem svalovec, který vždycky chodil v černé košili s krátkým rukávem, měl vysoké čelo, špičatý nos a zapadlé oči, které jasně říkaly, že je stále ve střehu, na čtení nosil ty svoje fantastické brýle, které si musel nechat přepravit časem z roku 1971 a druhé toho druhu nosil už jenom E.W. Dijkstra[[21]]. Všichni mu říkali Reverend nebo jenom krátce Rev, i když jsme si zpočátku nebyli jistí za jaké náboženství nebo církev vlastně kope. Reverend patřil mezi elitní sortu grázlů a podrazáků, hodně pil a pak se pral a čím byl starší, tím častěji pil. Bydlel v malém bytě a většinu svého života neměl žádné stálé zaměstnání.

"Ale no tak Reverende, vždyť tě to zabije."

"Necejtím bolest a to je špatně," zahulákal. Byl to blázen a kazatel v jedné osobě, co žil sám a to se na něm podepisovalo. Nadechl se a začal deklamovat: "Prvních dvacet tři let svýho života jsem prožil v dokonalý samotě. S vejškou jsem seknul dva měsíce před státnicema a hned jsem vzal tu nejtěžší práci jenom, abych něco cejtil a abych se nezbláznil. A stejně tak chci něco cejtit i teď, když stárnu a sám se každou noc přikrejvám hlínou, jenom abych si zvyknul a někdy mi je šoufl, někdy bych vyzvracel všechem čas, kterej jsem nasál nosem a kterej ze mě vycházel prdelí." Reverend byl v křečích. Jednou rukou si drtil spánky a na pravačce si protahoval zničené klouby. "Jsem strašně ubohej," pokračoval bez hlubší souvislosti, "nikdy jsem nepozval holku na rande, žádný omámení, žádná láska, nikdy jsem doopravdy neuvažoval o budoucnosti, nikdy jsem nezačal žádnou kariéru, spousta věcí mi proklouzlo mezi prsty." Reverend někdy strašlivě přeháněl, ale jindy říkal naprostou pravdu.

"Přineste nám šestnáct dalších, pak se zvedneme a půjdeme pryč," řekl chlapíkovi, který se nás snažil už asi půl hodiny vyhodit.

"Svázali mě řetězem a hodili do kobky, abych tam shnil," říkal Rev, když se mu z chlastu a ze zpívajících ptáků venku začalo dělat zle. "Přitom mi říkali, že to byla léčba a já - zkurvenej idot - jim věřil. Hnil jsem ve tmě a zatímco mě okusovaly krysy, jsem jim pořád věřil. Pořád jsem měl tu naivní naději, že to se mnou myslí dobře. Lhali mi a já to časem pochopil, ale i přesto jsem jim věřil. A to mě ničilo, rvalo mě to na kusy. Trpěl jsem za hříchy těch, kteří se mě snažili lží zbavit těch mých." Reverend měl rudé oči a celý se klepal. "Vyjebali se mnou a já chci teď vyjebat s každým na týhle zkurvený planetě." Zasmál se a z očí mu zářilo šílenství. "Ale je to nerovnej boj, přátelé, protože jedinou mojí zbraní jsou moje slova."

Až později jsem se dozvěděl, že Rev patřil do skupiny Čtyřicet tisíc slepých opic - nesoudržného hnutí, které povstalo z nejtemnějších koutů internetu a nemělo s duchovní stránkou člověka vůbec nic společného. Nebyl členem žádné církve a neměl tedy reverendskou hodnost. Lidé mu tak začali říkat, protože měl talent a hlas a hrozivý zjev šíleného kazatele. Stejně tak jednomu známému detektiva Hertzmanna lidé říkali Kaplane i když ve skutečnosti kaplanem nebyl.

"Dej mi ještě jednoho na cestu."

Odešli jsem a malátně se toulali probuzeným městem.

"Už jsem unavenej z těch sraček kolem. Rozhlídněte se doleva a doprava a jsem si jistej, že uvidíte něco z čeho vám bude zle. Tohle je zkurvenej falešněj svět iluzí a lží, který začínají reklamou a plakátama a končí až v politice. Prej demokracie, prej vláda lidu. Zlatý voči. Vtip je v tom, že celej systém nefunguje jak by měl, je nahnutej, podkopanej v základech a tak se jedna lež vrství na druhou a nikomu to už nepřijde divný. Tohle není svět pro lidi. Vezmi si třeba jenom blbý autorský právo. Kdo z něj má užitek? Vezmi si kriminalizaci a cenzuru internetu, pomalý mizení lidskejch práv, opodstatněný nějakou abstraktní bezpečností, politickou korektnost, která tak groteskně zkřivila náš jazyk. A protože myslíme prostřednictvím řeči, zdeformovala i naše myšlení. Ovládání davů, o to tady jde. Kontrola masy. Chléb a hry, cukr a bič, umělý problém, reálné řešení. Hlavně nevyčnívej, hlavně nebuď nápadnej, kdo je nápadnej je automaticky podezřelej, kdo je podezřelej může být bez udání důvodů zadržen, vyslýchán a mučen. Proč? Terorismus, dětská pornografie, intelektuální vlastnictví nebo cokoli jinýho, na tom moc nesejde. Nevěříš? Jenom si počkej s čím přijdou v příštích letech." Odplivnul si. "A pak jsou tady ty sladký nablejskaný sračky, který se na nás valej z televize a dalších velkejch médií, který mají zájem, aby všechno zůstalo při starém, kdy oni jsou hlavními producenty obsahu a masy jsou degradovány na stupidní slintající polodementní konzumenty. Tady máš a dívej se. Víc ti nedáme, nic víc nedostaneš, nic víc nepotřebuješ. Hlavní věc, kterou nedostaneš, je pravda. Skutečná krystalická a často i bolestivá pravda. Proud informací, který se z médií valí je skutečnost pokroucená zájmovejma skupinama a lobby. Aby se něco dělo, musejí se nejdřív všichni pekelně nasrat a říct, že chtějí změnu. Teprve potom se budou dít věci. Jedině člověk poháněnej šílenstvím může něco změnit. Jedině ten, ne neurotická troska střídavě strašená a ukolébávaná proudem sraček z televize." Nehty si zaryl do čela a pak si prohrábl vlasy. "Všechno to dává smysl, když se nad tím zamyslíte, všechno to má nějakej význam, všechny trendy někam směřujou. Já jsem takhle procitnul až v poslední době, udělal jsem krok zpátky, abych měl odstup a najednou jsem chápal širší souvislosti. Jako kdybych najednou viděl celej složitej obraz světa a všechno dávalo smysl a mě z toho bylo zle. Bylo mi na blití z tý zvrácený mechaniky společnosti."

Reverend byl utahaný a šel spát. Zůstali jsme tedy zase sami na periferii reality.


příbuzné články:
Terminalita #5 - Gin & tonik
Terminalita #10 - Metropolis
Terminalita #13 - Laura P.
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
Terminalita #8 - Gilotina času

sem odkazují:
Nikdy nevěřte knihám
Terminalita