k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #11 - Reverend

27. 3. 2015 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Hned jsme za­padli do lokálu, který smrděl dehtem, ale přesto tam bylo plno. Seděli jsme s ně­ko­lika mla­dými zby­teč­nými fi­lo­sofy – kry­sami z ča­jo­ven, kteří ve svých úva­hách opus­tili ra­ci­o­nální svět a teď se po­hy­bo­vali někde v okolí ob­rov­ské hvězdy HD 269810. Byli to ti samí a my je ne­ná­vi­děli už od prv­ního po­hledu, ale na druhou stranu nám za­pla­tili mléčně bílý Pastis s ledem, tak jsme na­sa­dili masky double­thinku a chvíli jsme se na ně smáli.

„Padáme odsud, špatně tu hrajou a tyhle kre­tény už nemůžu vystát.“ I když jsme zatím neměli žádný drink s nožema, vypili jsme toho dost a svět už byl roz­ma­zaný a tak se z na­vi­gace dobře známé me­t­ro­pole stala cesta ne­zná­mými kon­či­nami za okra­jem světa. Budovy kolem nás vy­pa­daly ne­smy­slně vysoké a vysuté mosty se nám hou­paly nad hla­vami v čer­no­bílé tmě, která zrnila jako te­le­vize na­la­děná na mrtvý kanál.127

Pak jsme ko­nečně zmi­zeli, nikým v zásadě ne­zpo­zo­ro­váni. Jenom v pár dáv­ných fren­dí­cích chlast a vůně ja­lovce a li­me­tek pro­bu­dila vzpo­mínky. Po­zná­vali mě a ptali se, co chys­tám teď.

„To se ještě uvidí,“ od­po­ví­dal jsem. Nic jsem ne­plá­no­val, ale sku­teč­nost mohla zne­na­dání změnit kurz.

Do­ra­zili jsme na místo. Nad vcho­dem se psalo Na tomto os­t­rově číhá zlo37 a jak se poz­ději uká­zalo, cedule ani v nejmen­ším nelhala. Pře­bro­dili jsme tedy po­my­slný Styx z jedu 64-17-5 36 a ocitli jsme uvnitř.

„To je ono. To je ono,“ zpíval si Peo a pro­tan­čil k baru, kde po­pí­jelo šest sirén a kolem nich se motali ná­moř­níci s hla­vami švábů a dlou­hými čer­nými ro­ze­kla­nými jazyky z vy­so­kých skle­nic vy­li­zo­vali teplý med52 . Ob­jed­nal čtyři velké dvo­jité dvo­jité panáky něčeho, co bylo už kdysi dávno za­ká­záno Že­nevskou kon­vencí. Sotva to blyš­tivé sklo pobral do rukou, ale pořád se smál, když nám to nesl a klo­pý­tal přes těla na­pa­daná na zemi ve tmě a zábles­cích re­flek­torů.

„Hej, hej, hej, tady to máte moji drazí.“ Po­lo­žil náklad na stůl v nej­tiš­ším koutě míst­nosti.

„Ale my jsme jenom tři.“

„To vůbec nevadí, pro­tože teď je všechno v pohodě. Ta čtvrtá je tu jenom pro případ.“ Zvedl skle­nici. „Na svo­bodu.“

To-bylo-ono! Svo­bodu jsme hle­dali a sna­žili se najít její nej­krys­ta­lič­tější podobu, ale pořád jsme jí ne­mohli ob­je­vit.

„Vítej ve světě lidí,“ řekla Ruby, jako kdyby mi četla myš­lenky, ale pak mi došlo, že jsem pře­mýš­lel nahlas.

„To přece není vůbec špatný nápad. Tento večer, ať už potrvá jak­koli dlouho, budeme pře­mýš­let nahlas. Nemá smysl se ne­po­dě­lit, nemá smysl se dusit, nemá smysl při­klá­dat pod kotle v in­ter­ních peklech. Vždyť se už známe nějaký ten rok a tohle další je krok ke sto­pro­centní upřím­nosti. Pravda bolí, ale na druhou stranu je to za­tra­ceně cenná ko­mo­dita.“ Po­lo­vinu z toho sku­tečně řekl a po­lo­vinu si myslel, ale na tom ne­zá­le­želo, pro­tože už padly sy­no­ny­mické ba­ri­éry mezi těmito pojmy. Ruby a Peo mi­mosmys­lově sou­hla­sili.

Vypili jsme tu věc, která bublala, pálila, hořela, mrzla a na hla­dině se zr­cadlila bu­douc­nost.

„Co-to-je?“ za­la­pal jsem po dechu.

„Mi­no­tau­rus,“128 od­po­vě­děl Peo s ši­ro­kým úsmě­vem. „Takhle přesně chutná smrt.“

Pili jsme, abychom za­po­mněli, pili jsme, abychom si zase vzpo­mněli a hned poté jsme si dali ještě rundu me­xické pá­lenky způ­so­bu­jící Ší­len­ství, abychom všechny ty zno­vu­ob­je­vené hrůzy jednou pro vždy do­stali z hlavy ven. Byl to boj s časem, vy­tlou­kání klínu s klínem. Žádná cesta ne­vedla k ví­těz­ství.

Poz­ději toho večera, když jsme odešli někam dál, z Ruby vy­padlo, že se jí během umě­lého ne­mo­cen­ského spánku ve snech ně­ko­li­krát zjevil Zalgo a zpíval jí nád­her­nou píseň.

„Jak vy­pa­dal?“

„Nijak.“ Přesně tak jsem si ho před­sta­vo­val.


Hovor se valil jako utr­žená lavina. Za­sle­chl jsem Ruby jak divoce vy­práví a máchá u toho rukama a roz­lévá svoje pití: „Moje hlasy mi říkají, že se vrátím a ani smrt mě ne­do­káže za­sta­vit. Když mě pře­ve­zou přes řeku Styx, prostě skočím do vody a pře­plavu jí zpátky. Nic mě nemůže za­sta­vit, budu žít věčně a umřu jenom, když se mi to ne­po­daří. Ale, a teď vám pří­sa­hám, když bych na nějaký čas zmi­zela z vašich životů, nebude to na­po­řád. I když se po mě slehne zem, přijdu a zjevím se na jaře, až země ožije. Ne­mohla bych bez vás žít, vy moji roz­to­milí ge­e­kové.“

Potom si zře­telně vy­ba­vuji vlastní hlas: „Už jsem ti vy­prá­věl, jak jsme s Peem přes noc uvízli v pá­ter­nos­teru,“ říkal jsem někdy potom, když jsem se válel na stole, tričko sun­dané, ruce za hlavou a Ruby na mě ob­kročmo seděla se skle­nič­kou syňágy.

„Ne,“ od­po­vě­děla se za­vře­nýma očima a hlavou na rameni.

„Je to tak. Do­o­pravdy se to stalo. Už pípali, že končí, ale v ten oka­mžik jsme na­sko­čili. Nej­hlubší pod­zemní patro a Peo říká: 'Ještě to oto­číme.' Žádnej pro­blém. No a uvízli jsme úplně dole, v nej­niž­ším místě, kde se ta bestie otáčí. Všude tma, žádný signál, nikdo nesly­šel naše volání. Byl pátek večer. Vy­dr­želi jsme to hodinu, pak jsme si na no­te­booku pus­tili nějaké filmy. Když se vybily ba­terky, po­to­pili jsme se do tmy. Pak na Pea skočil zá­chvat klaus­tro­fo­bie a, to ne­ke­cám, musel jsem ho držet. Musel jsem ho chyt­nout a držet ho, aby se ne­zbláz­nil, aby věděl, že tam pořád někdo je. Chvěl se po celém těle a za ho­dinku mi usnul v rukách. Vy­čer­pání, nervy.“

Ruby se po­dí­vala na Pea, který seděl poblíž v kruhu s ně­ko­lika hac­kery, opí­rali se vzá­jemně zády a bušili do lap­topů na ko­le­nou. „Je to pravda“, od­po­vě­děl a trochu se čer­ve­nal.


Ale to se stalo někdy jindy, myslím, že až potom, co Re­ve­rend za­ve­lel: „Ještě jedno kolo.“

Až tam jsme začali pít vermut z ab­surdně vy­so­kých skle­ni­ček a Moscow Mule z ple­cho­vých hrnků a já měl jsem pocit, že za okny pomalu začíná den.

„Na svo­bodu, přá­telé. Na svo­bodu.“ S Re­ve­ren­dem sedělo asi pat­náct lidí kolem vel­kého stolu a každý z nich spíš na­slou­chal než mluvil.

„Ale no tak Re­ve­rende.“6

Re­ve­rend byl milý člověk, celkem sva­lo­vec, který vždycky chodil v černé košili s krát­kým ruká­vem, měl vysoké čelo, špi­čatý nos a za­padlé oči, které jasně říkaly, že je stále ve střehu, na čtení nosil ty svoje fan­tas­tické brýle, které si musel nechat pře­pra­vit časem z roku 1971 a druhé toho druhu nosil už jenom E.W. Dijkstra21 . Všichni mu říkali Re­ve­rend nebo jenom krátce Rev, i když jsme si zpo­čátku nebyli jistí za jaké ná­bo­žen­ství nebo církev vlastně kope. Re­ve­rend patřil mezi elitní sortu grázlů a pod­ra­záků, hodně pil a pak se pral a čím byl starší, tím čas­těji pil. Bydlel v malém bytě a vět­šinu svého života neměl žádné stálé za­měst­nání.

„Ale no tak Re­ve­rende, vždyť tě to zabije.“

„Ne­cej­tím bolest a to je špatně,“ za­hu­lá­kal. Byl to blázen a ka­za­tel v jedné osobě, co žil sám a to se na něm po­de­pi­so­valo. Na­de­chl se a začal de­kla­mo­vat: „Prv­ních dvacet tři let svýho života jsem prožil v do­ko­nalý samotě. S vejš­kou jsem seknul dva měsíce před stát­ni­cema a hned jsem vzal tu nej­těžší práci jenom, abych něco cejtil a abych se ne­zbláz­nil. A stejně tak chci něco cejtit i teď, když stárnu a sám se každou noc při­krej­vám hlínou, jenom abych si zvyk­nul a někdy mi je šoufl, někdy bych vy­zvra­cel vše­chem čas, kterej jsem nasál nosem a kterej ze mě vy­chá­zel prdelí.“ Re­ve­rend byl v kře­čích. Jednou rukou si drtil spánky a na pra­vačce si pro­ta­ho­val zni­čené klouby. „Jsem strašně ubohej,“ po­kra­čo­val bez hlubší sou­vis­losti, „nikdy jsem ne­po­zval holku na rande, žádný omá­mení, žádná láska, nikdy jsem do­o­pravdy ne­u­va­žo­val o bu­douc­nosti, nikdy jsem ne­za­čal žádnou ka­ri­éru, spousta věcí mi pro­klouzlo mezi prsty.“ Re­ve­rend někdy straš­livě pře­há­něl, ale jindy říkal na­pros­tou pravdu.

„Při­neste nám šest­náct dal­ších, pak se zved­neme a pů­jdeme pryč,“ řekl chla­pí­kovi, který se nás snažil už asi půl hodiny vy­ho­dit.

„Svá­zali mě ře­tě­zem a hodili do kobky, abych tam shnil,“ říkal Rev, když se mu z chlastu a ze zpí­va­jí­cích ptáků venku začalo dělat zle. „Přitom mi říkali, že to byla léčba a já – zkur­ve­nej idot – jim věřil. Hnil jsem ve tmě a za­tímco mě oku­so­valy krysy, jsem jim pořád věřil. Pořád jsem měl tu naivní naději, že to se mnou myslí dobře. Lhali mi a já to časem po­cho­pil, ale i přesto jsem jim věřil. A to mě ničilo, rvalo mě to na kusy. Trpěl jsem za hříchy těch, kteří se mě sna­žili lží zbavit těch mých.“ Re­ve­rend měl rudé oči a celý se klepal. „Vy­je­bali se mnou a já chci teď vy­je­bat s každým na týhle zkur­vený pla­netě.“ Zasmál se a z očí mu zářilo ší­len­ství. „Ale je to ne­rov­nej boj, přá­telé, pro­tože je­di­nou mojí zbraní jsou moje slova.“

Až poz­ději jsem se do­zvě­děl, že Rev patřil do sku­piny Čty­ři­cet tisíc sle­pých opic – ne­soudrž­ného hnutí, které po­vstalo z nej­tem­něj­ších koutů in­ter­netu a nemělo s du­chovní strán­kou člo­věka vůbec nic spo­leč­ného. Nebyl členem žádné církve a neměl tedy re­ve­rend­skou hod­nost. Lidé mu tak začali říkat, pro­tože měl talent a hlas a hro­zivý zjev ší­le­ného ka­za­tele. Stejně tak jed­nomu zná­mému de­tek­tiva Her­t­zmanna lidé říkali Kap­lane i když ve sku­teč­nosti kap­la­nem nebyl.

„Dej mi ještě jed­noho na cestu.“

Odešli jsme a ma­látně se tou­lali pro­bu­ze­ným městem.

„Už jsem una­ve­nej z těch sraček kolem. Roz­hlíd­něte se doleva a do­prava a jsem si jistej, že uvi­díte něco z čeho vám bude zle. Tohle je zkur­ve­nej fa­leš­něj svět iluzí a lží, který za­čí­nají re­kla­mou a pla­kátama a končí až v po­li­tice. Prej de­mo­kra­cie, prej vláda lidu. Zlatý voči. Vtip je v tom, že celej systém ne­fun­guje jak by měl, je na­hnu­tej, pod­ko­pa­nej v zá­kla­dech a tak se jedna lež vrství na druhou a nikomu to už ne­při­jde divný. Tohle není svět pro lidi. Vezmi si třeba jenom blbý au­tor­ský právo. Kdo z něj má užitek? Vezmi si kri­mi­na­li­zaci a cen­zuru in­ter­netu, pomalý mizení lid­skejch práv, opod­stat­něný ně­ja­kou abs­traktní bez­peč­ností, po­li­tic­kou ko­rekt­nost, která tak gro­teskně zkři­vila náš jazyk. A pro­tože mys­líme pro­střed­nic­tvím řeči, zde­for­mo­vala i naše myš­lení. Ovlá­dání davů, o to tady jde. Kon­t­rola masy. Chléb a hry, cukr a bič, umělý pro­blém, reálné řešení. Hlavně ne­vy­ční­vej, hlavně nebuď ná­pad­nej, kdo je ná­pad­nej je au­to­ma­ticky po­de­zře­lej, kdo je po­de­zře­lej může být bez udání důvodů za­dr­žen, vy­slý­chán a mučen. Proč? Te­ro­ris­mus, dětská por­no­gra­fie, in­te­lek­tu­ální vlast­nic­tví nebo cokoli jinýho, na tom moc ne­sejde. Ne­vě­říš? Jenom si počkej s čím při­jdou v příš­tích letech.“ Od­pliv­nul si. „A pak jsou tady ty sladký na­b­lej­skaný sračky, který se na nás valej z te­le­vize a dal­ších vel­kejch médií, který mají zájem, aby všechno zů­stalo při starém, kdy oni jsou hlav­ními pro­du­centy obsahu a masy jsou de­gra­do­vány na stu­pidní slin­ta­jící po­lo­de­mentní kon­zu­menty. Tady máš a dívej se. Víc ti nedáme, nic víc ne­do­sta­neš, nic víc ne­po­tře­bu­ješ. Hlavní věc, kterou ne­do­sta­neš, je pravda. Sku­tečná krys­ta­lická a často i bo­les­tivá pravda. Proud in­for­mací, který se z médií valí je sku­teč­nost po­krou­cená zá­jmo­vejma sku­pi­nama a lobby. Aby se něco dělo, musejí se nejdřív všichni pe­kelně nasrat a říct, že chtějí změnu. Teprve potom se budou dít věci. Jedině člověk po­há­ně­nej ší­len­stvím může něco změnit. Jedině ten, ne neu­ro­tická troska stří­davě stra­šená a uko­lé­bá­vaná prou­dem sraček z te­le­vize.“ Nehty si zaryl do čela a pak si pro­hrábl vlasy. „Všechno to dává smysl, když se nad tím za­mys­líte, všechno to má ně­ja­kej význam, všechny trendy někam smě­řu­jou. Já jsem takhle pro­cit­nul až v po­slední době, udělal jsem krok zpátky, abych měl odstup a na­jed­nou jsem chápal širší sou­vis­losti. Jako kdy­bych na­jed­nou viděl celej slo­ži­tej obraz světa a všechno dávalo smysl a mě z toho bylo zle. Bylo mi na blití z tý zvrá­cený me­cha­niky spo­leč­nosti.“

Re­ve­rend byl uta­haný a šel spát. Zů­stali jsme tedy zase sami na pe­ri­fe­rii re­a­lity.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz