povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

17. 3. 2015

Terminalita #10 - Metropolis

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Hodinu na to, už se s námi hnala po ulici, nabroušená jako břitva a jako zastara hledala s přivřenýma očima dveře Svobodných Přístavů, kde bychom mohli na noc zakotvit a prohrabat se životy i obecnými otázkami bytí. Ruby zase byla plná života a elánu a snažila se na všechno aspoň na chvíli zapomenout a vyčistit si hlavu, aby to všechno později mohla tisíckrát promyslet a pak si z hlavy vystřelit rozechvělý mozek v záplavě karmínového strachu. To byl její plán, který formulovala už kdysi dávno, když ještě nevěděla o mrtvém Japonci u nás ve vaně.

"Nebudeme to zbytečně protahovat."

Nad městem se rozlehlo několik výstřelů jako startovní signál.[[92]]

Vyrazili jsme toho dne do pozdního odpoledne. Jakmile se za mnou zavřely dveře bytu a klíč zachrastil v zámku, přestal jsem vnímat čas. Nevím přesně, jak dlouho jsme byli mimo, ale jsem si téměř jistý, že jsem zaznamenal aspoň čtyři mihotavé východy a západy slunce. Později jsem neměl dost odvahy se podívat do kalendáře a tak jsem čekal několik dnů, než se povědomí o čase rozpustilo v sobě samém a neexistující časová oblast se ztratila v šumu. Nikdy potom jsem už nesebral kuráž, abych dopočítal dny a zjistil, co se stalo během té doby, kdy jsme trpěli tropickou dávivou horečkou, šanghajským krvácivým kašlem a po večerech a po nocích dostávali záchvaty černého nigerijského třasu šílenství. Jediný lék na tuto chorobu zároveň umocňoval její průběh a léčba se proto podobala vytloukání klínu klínem a nikdy nemohla skončit úspěšně. Mechanika choroby byla stejně nevyhnutelná jako mechanika návyku nebo mechanika života. Ale na chorobu, na smutek starého kontinentu a mnoho dalších věcí jsme se v tu chvíli snažili zapomenout pravidelným podáváním Léku.

Prostor kolem nás klouzal a míhal se v stroboskopických křečích a připravoval se na stmívání. Mrchožrouti noci vyčkávali ve svých cementových norách na předměstí, sledovali hodiny a toužebně očekávali zvuk startovního výstřelu.

Běželi jsme po šasi světa. Město bylo překážkovou dráhou betonu, plnou zídek a plotů a zábradlí, které nás od sebe oddělovaly a které se daly snadno překonat, když člověk věděl jak a nebál se vyšlapávat vlastní cestičky. Nic nebylo skutečnou překážkou, proplouvali jsme prostorem, doslova jsme klouzali tobogánem vystavěným ze samotné vzdušné tkáně proto-reality[[83]]. Před námi se vztyčila třímetrová zeď. "Nebudeme to přece obcházet." Stačilo vyskočit, chytit se a přitáhnout. Elegantní pohyb kočkovitých šelem. Vznesli jsme se do vzduchu se zašustěním listí, na druhé straně jsme šli do parakotoulu, hned na nohy a běžet dál. Nezastavovat se. Měli jsme naspěch. Času bylo málo a pořád ubýval.

Ruby měla zvláštní talent a vždycky věděla o nějakém místě za rohem, kde můžeme dostat aspoň jeden prvotřídní klenot z nápojového lístku[[56]].

"Moje hlasy mi říkají: tamhle za rohem..."

"Jasná věc."

Byla to hospoda, která se podobala temnému podpalubí tankeru - přesně takovému, kde několik týdnů seděli Lazar s Calderónem.[[29]] Prošli jsme napříč místností a železná podlaha se nakláněla s vlnami. Sedli jsme si těsně pod velitelský můstek a objednali kapalný oheň.

"Tak a teď?" zeptala se Ruby ještě zadýchaná z našeho letu městem Metropolis, mnula si ruce a snažila se je aspoň trochu očistit. Sice je měla zhrublé od betonu, ale měla hbité prsty a uměla triky s kartami. Někdy se starala o zábavu na večírcích kravaťáků a právě kartami z nich tahala prachy. Kdysi dávno jsme jí jednou ráno potkali, jak stála na rohu a počítala pětistovky. Jednu z těchto bankovek vytáhla z kapsy a dlaní ji připlácla na stůl. "Jak říkám: Co je v plánu teď?"

"Teď budeme čekat, co se stane," odpověděl jsem, zatímco jsem si zavazoval obě zápěstí zářivě bílým obinadlem. Už několik let mě bolela obě zápěstí a doktoři mi nedokázali pomoct. Včera jsem navíc dostal tik do oka, který nechtěl přestat. "Mám strašnou chuť na jablka," řekl jsem.

"Teď ne," procedil Peo mezi zuby, ve kterých držel párátko. "Teď se musíme chovat slušně."

Nestalo se nic, co bych si pamatoval.

Odešli jsme odtamtud bez placení, protože ten zapadák postrádal magickou auru, která je cítit ze všech zásadních míst naší planety.

"Takže?" zeptal jsem se, když už jsme seděli jinde, ve vinárně Čínský pokoj s mihotavými světly, která byla obložena starým příjemným nábytkem, knihami a polepená papírky se všemi myslitelnými čínskými větami[[40]]. "Co dál?"

"To je otázka, kterou se dneska pokusíme vyřešit a když se nám to nepodaří, pak jako obvykle nebudeme vědět, jak žít dál."

Peo si nasadil sluchátka a se zavřenýma očima pomalu pokyvoval hlavou a bořil se do zvukových bažin Steadied Stars In The Morphium Sky od Our ceasing voice. Všechno slyšel a souhlasil.

Začal jsem s Ruby argumentovat[[40]] a bavit se o banalitách všedního dne: O narušování soukromí, data miningu, optimalizaci databází a pak jsme řešili, jak aspoň stonásobně zrychlit jeden monstrózní SQL dotaz, se kterým si lámu hlavu už pár dnů.

"Denormaliovat nebo materializovat, můžeme si to dovolit," odpověděla rezolutně někde v polovině hovoru na začátku noci. Na ubrousku zpod drinku série výpočtů a odhadů složitosti.

"Ale to bude znamenat víc místa. Budeme potřebovat pár nových disků."

"Potom už jedině Oracle."

"Copak kradu?"

"Měl bys začít," usrkla sladkou Sambucu a zasmála se.

"Ne ne, my budeme muset rozjet Hadoop cluster."

Byl to úplně normální rozhovor, který spolu může kluk a holka vést v noci ve vinárně. Možná nás někdo zpozoroval a možná nás i poslouchal. Možná. Nejsem si jist, ale v jednom okamžiku se kolem nás vytvořil kruh rváčů v pruhovaných tričkách a havraních maskách a pomalu stahovali oprátku. Chtělo se nám spát. Zatím jsme pili jenom lehké pití, které uvolňuje svaly a uspává a jedno i druhé jsme zatraceně potřebovali. Flow městem je elegantní jako neslyšný běh kočičích nohou a leckoho donutí se otočit a dívat, ale dá člověku zabrat. Nerozcvičili jsme se a Pea teď chytla křeč do lýtka, otočil se v křesle a opřel hlavu o zeď. Oči stále zavřené. Nespal, jenom vydechoval únavu a pomalu si v hlavě rovnal police. Bylo třeba to všechno provádět pomalu, aby si byl člověk jistý, co vlastně dělá. Nikdo z nás v posledních měsících nespal víc jak pět hodin denně. Netrpěli jsme insomnií, nebudili jsme se předčasně. Problém byl ve fázi jít spát. Byli jsme unavení a ztrhaní, ale nešli jsme do postelí i když jsme neměli nic na práci. Nedokázali jsme to. Člověk nevnímá den podle hodin nebo světla, ale jenom podle spánku. Začíná probuzením a končí na hranici nevědomí snů. To je poslední okamžik, kdy mizí naděje a touhy něco udělat, něco změnit. Je to barikáda noci, hranice odložení na zítra, na neurčitou budoucnost, která nemusí přijít, hranice neúspěchu. A proto jsme odkládali spánek dál a dál, aby den trval co nejdéle a my žili a měli čas něco udělat ještě teď, ještě dnes, ještě zaživa.

"Kolikrát jsme šli spát až při rozednívání?"

Ruby se zasmála. "Tisíckrát a pořád to miluji. Padesát hodin v kuse online, kafe plus chlast a každou půlhodinu padesát kliků jenom abych udržela oči otevřené. Spánek normálnímu člověku vezme třetinu života. Úplně zbytečně." Ona z nás spala nejméně. "Pamatujete, jak jsem jednou byla tak unavená, že jsem se v posilovně pozvracela během dřepování, s plně naloženou osou na zádech."

"Jo," přisvědčil jsem, "a hned potom jsi šla na cvičení, napsala jsi test za A a když jsi odcházela, místo, abys vyšla ven ze dveří, narazila jsi hlavou do futra a na dvě minuty ztratila vědomí."

"Já se na to dívám jako na extrémní formu power-napu. Dvě minuty a hned jsem na nohou."

"A teď si představ, že by někdo vyvinul lék, který redukuje potřebu spánku na polovinu. To by od základů změnilo život celé generace."

"To by byla krása," hlesla Ruby. "O tom jsi přeci napsal povídku, že jo skalde?" Ale to jsme ještě netušili, že přesně takový lék se už připravuje.

Peo složil ruce na hruď a vypadal šťastně. Nosil tričko s nápisem: "Být offline znamená být mrtvý," které si nechal potisknout v době, kdy měl ještě dost tvůrčí síly. "Teď," vykřikl najednou a zmizeli jsme. Někdy bylo lepší zmizet a zahladit za sebou stopy. Každý z nás měl takový plán. Každý z nás se k němu během let dopracoval. Přišlo nám to jako jediná možná alternativa. Zahladit stopy a přestat existovat. Umřít. Exodovat. Odletět.

Cestou ven jsme potkali mladý slizký bajaty s křivejma hubama, který vyloženě prosili, aby jim někdo pěstí spravil čelist. Ruby se už chystala, ale neměli jsme čas, který proti nám hrál svoje falešné hry. Chtěli jsme toho dneska tolik stihnout, najít svatý grál, objevit smysl života, vykopat Ježíšovu zombii nebo prostě jenom získat motivaci se zítra probudit a dýchat.


Dva páry očí upřeně sledovaly naší trajektorii nocí.


publikováno 17. 3. 2015

příbuzné články:
Terminalita #8 - Gilotina času
Terminalita #13 - Laura P.
10 vteřin
Terminalita #11 - Reverend
Terminalita #12 - Medvěd

sem odkazují:
Co by udělal Pierre Menard?
Zapomínám
Terminalita