k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #10 - Metropolis

CC by-nc-nd (via)

Hodinu na to, už se s námi hnala po ulici, na­brou­šená jako břitva a jako za­stara hle­dala s při­vře­nýma očima dveře Svo­bod­ných Pří­stavů, kde bychom mohli na noc za­kot­vit a pro­hra­bat se životy i obec­nými otáz­kami bytí. Ruby zase byla plná života a elánu a sna­žila se na všechno aspoň na chvíli za­po­me­nout a vy­čis­tit si hlavu, aby to všechno poz­ději mohla ti­síc­krát pro­mys­let a pak si z hlavy vy­stře­lit ro­ze­chvělý mozek v zá­plavě kar­mí­no­vého stra­chu. To byl její plán, který for­mu­lo­vala už kdysi dávno, když ještě ne­vě­děla o mrtvém Ja­ponci u nás ve vaně.

„Ne­bu­deme to zby­tečně pro­ta­ho­vat.“

Nad městem se roz­lehlo ně­ko­lik vý­střelů jako star­tovní signál.92

Vy­ra­zili jsme toho dne do pozd­ního od­po­ledne. Jakmile se za mnou za­vřely dveře bytu a klíč za­chras­til v zámku, pře­stal jsem vnímat čas. Nevím přesně, jak dlouho jsme byli mimo, ale jsem si téměř jistý, že jsem za­zna­me­nal aspoň čtyři mi­ho­tavé vý­chody a západy slunce. Poz­ději jsem neměl dost odvahy se po­dí­vat do ka­len­dáře a tak jsem čekal ně­ko­lik dnů, než se po­vě­domí o čase roz­pus­tilo v sobě samém a ne­e­xis­tu­jící časová oblast se ztra­tila v šumu. Nikdy potom jsem už ne­se­bral kuráž, abych do­po­čí­tal dny a zjis­til, co se stalo během té doby, kdy jsme trpěli tro­pic­kou dá­vi­vou ho­reč­kou, šan­ghaj­ským kr­vá­ci­vým kašlem a po ve­če­rech a po nocích do­stá­vali zá­chvaty čer­ného ni­ge­rij­ského třasu ší­len­ství. Jediný lék na tuto cho­robu zá­ro­veň umoc­ňo­val její průběh a léčba se proto po­do­bala vy­tlou­kání klínu klínem a nikdy ne­mohla skon­čit úspěšně. Me­cha­nika cho­roby byla stejně ne­vy­hnu­telná jako me­cha­nika návyku nebo me­cha­nika života. Ale na cho­robu, na smutek starého kon­ti­nentu a mnoho dal­ších věcí jsme se v tu chvíli sna­žili za­po­me­nout pra­vi­del­ným po­dá­vá­ním Léku.

Pro­stor kolem nás klouzal a míhal se v stro­bo­sko­pic­kých kře­čích a při­pra­vo­val se na stmí­vání. Mr­cho­žrouti noci vy­čká­vali ve svých ce­men­to­vých norách na před­městí, sle­do­vali hodiny a tou­žebně oče­ká­vali zvuk star­tov­ního vý­střelu.

Běželi jsme po šasi světa. Město bylo pře­káž­ko­vou dráhou betonu, plnou zídek a plotů a zá­bradlí, které nás od sebe od­dě­lo­valy a které se daly snadno pře­ko­nat, když člověk věděl jak a nebál se vy­šla­pá­vat vlastní ces­tičky. Nic nebylo sku­teč­nou pře­káž­kou, pro­plou­vali jsme pro­sto­rem, do­slova jsme klouzali to­bo­gá­nem vy­sta­vě­ným ze sa­motné vzdušné tkáně proto-re­a­lity83 . Před námi se vzty­čila tří­me­t­rová zeď. „Ne­bu­deme to přece ob­chá­zet.“ Sta­čilo vy­sko­čit, chytit se a při­táh­nout. Ele­gantní pohyb koč­ko­vi­tých šelem. Vznesli jsme se do vzdu­chu se za­šus­tě­ním listí, na druhé straně jsme šli do pa­ra­ko­toulu, hned na nohy a běžet dál. Ne­za­sta­vo­vat se. Měli jsme na­spěch. Času bylo málo a pořád ubýval.

Ruby měla zvláštní talent a vždycky věděla o ně­ja­kém místě za rohem, kde můžeme dostat aspoň jeden pr­votřídní klenot z ná­po­jo­vého lístku56 .

„Moje hlasy mi říkají: tamhle za rohem…“

„Jasná věc.“

Byla to hos­poda, která se po­do­bala tem­nému pod­pa­lubí tan­keru – přesně ta­ko­vému, kde ně­ko­lik týdnů seděli Lazar s Cal­deró­nem.29 Prošli jsme napříč míst­ností a že­lezná pod­laha se na­klá­něla s vlnami. Sedli jsme si těsně pod ve­li­tel­ský můstek a ob­jed­nali ka­palný oheň.

„Tak a teď?“ ze­ptala se Ruby ještě za­dý­chaná z našeho letu městem Me­t­ro­po­lis, mnula si ruce a sna­žila se je aspoň trochu očis­tit. Sice je měla zhrublé od betonu, ale měla hbité prsty a uměla triky s kar­tami. Někdy se sta­rala o zábavu na ve­čí­r­cích kra­vaťáků a právě kar­tami z nich tahala prachy. Kdysi dávno jsme jí jednou ráno po­tkali, jak stála na rohu a po­čí­tala pě­tis­tovky. Jednu z těchto ban­ko­vek vy­táhla z kapsy a dlaní ji při­plácla na stůl. „Jak říkám: Co je v plánu teď?“

„Teď budeme čekat, co se stane,“ od­po­vě­děl jsem, za­tímco jsem si za­va­zo­val obě zá­pěstí zářivě bílým obi­na­dlem. Už ně­ko­lik let mě bolela obě zá­pěstí a dok­toři mi ne­do­ká­zali pomoct. Včera jsem navíc dostal tik do oka, který ne­chtěl pře­stat. „Mám straš­nou chuť na jablka,“ řekl jsem.

„Teď ne,“ pro­ce­dil Peo mezi zuby, ve kte­rých držel pá­rátko. „Teď se musíme chovat slušně.“

Ne­stalo se nic, co bych si pa­ma­to­val.

Odešli jsme od­tam­tud bez pla­cení, pro­tože ten za­pa­dák po­strá­dal ma­gic­kou auru, která je cítit ze všech zá­sad­ních míst naší pla­nety.

„Takže?“ zeptal jsem se, když už jsme seděli jinde, ve vi­nárně Čínský pokoj s mi­ho­ta­vými světly, která byla ob­lo­žena starým pří­jem­ným ná­byt­kem, kni­hami a po­le­pená pa­pírky se všemi mys­li­tel­nými čín­skými větami40 . „Co dál?“

„To je otázka, kterou se dneska po­ku­síme vy­ře­šit a když se nám to ne­po­daří, pak jako ob­vykle ne­bu­deme vědět, jak žít dál.“

Peo si na­sa­dil slu­chátka a se za­vře­nýma očima pomalu po­ky­vo­val hlavou a bořil se do zvu­ko­vých bažin Ste­a­died Stars In The Mor­phium Sky od Our ce­a­sing voice. Všechno slyšel a sou­hla­sil.

Začal jsem s Ruby ar­gu­men­to­vat40 a bavit se o ba­na­li­tách všed­ního dne: O na­ru­šo­vání sou­kromí, data mi­ningu, op­ti­ma­li­zaci da­ta­bází a pak jsme řešili, jak aspoň sto­ná­sobně zrych­lit jeden mon­strózní SQL dotaz, se kterým si lámu hlavu už pár dnů.

„De­nor­ma­li­o­vat nebo ma­te­ri­a­li­zo­vat, můžeme si to do­vo­lit,“ od­po­vě­děla re­zo­lutně někde v po­lo­vině hovoru na za­čátku noci. Na ubrousku zpod drinku série vý­po­čtů a odhadů slo­ži­tosti.

„Ale to bude zna­me­nat víc místa. Budeme po­tře­bo­vat pár nových disků.“

„Potom už jedině Oracle.“

„Copak kradu?“

„Měl bys začít,“ usrkla slad­kou Sam­bucu a za­smála se.

„Ne ne, my budeme muset rozjet Hadoop clus­ter.“

Byl to úplně nor­mální roz­ho­vor, který spolu může kluk a holka vést v noci ve vi­nárně. Možná nás někdo zpo­zo­ro­val a možná nás i po­slou­chal. Možná. Nejsem si jist, ale v jednom oka­mžiku se kolem nás vy­tvo­řil kruh rváčů v pru­ho­va­ných trič­kách a ha­vra­ních mas­kách a pomalu sta­ho­vali oprátku. Chtělo se nám spát. Zatím jsme pili jenom lehké pití, které uvol­ňuje svaly a uspává a jedno i druhé jsme za­tra­ceně po­tře­bo­vali. Flow městem je ele­gantní jako neslyšný běh ko­či­čích nohou a lec­koho donutí se otočit a dívat, ale dá člo­věku zabrat. Ne­roz­cvi­čili jsme se a Pea teď chytla křeč do lýtka, otočil se v křesle a opřel hlavu o zeď. Oči stále za­vřené. Nespal, jenom vy­de­cho­val únavu a pomalu si v hlavě rovnal police. Bylo třeba to všechno pro­vá­dět pomalu, aby si byl člověk jistý, co vlastně dělá. Nikdo z nás v po­sled­ních mě­sí­cích nespal víc jak pět hodin denně. Ne­tr­pěli jsme in­somnií, ne­bu­dili jsme se před­časně. Pro­blém byl ve fázi jít spát. Byli jsme una­vení a ztr­haní, ale nešli jsme do po­stelí i když jsme neměli nic na práci. Ne­do­ká­zali jsme to. Člověk ne­vnímá den podle hodin nebo světla, ale jenom podle spánku. Začíná pro­bu­ze­ním a končí na hra­nici ne­vě­domí snů. To je po­slední oka­mžik, kdy mizí naděje a touhy něco udělat, něco změnit. Je to ba­ri­káda noci, hra­nice od­lo­žení na zítra, na ne­u­r­či­tou bu­douc­nost, která nemusí přijít, hra­nice ne­ú­spě­chu. A proto jsme od­klá­dali spánek dál a dál, aby den trval co nejdéle a my žili a měli čas něco udělat ještě teď, ještě dnes, ještě zaživa.

„Ko­li­krát jsme šli spát až při ro­ze­dní­vání?“

Ruby se za­smála. „Ti­síc­krát a pořád to miluji. Pa­de­sát hodin v kuse online, kafe plus chlast a každou půl­ho­dinu pa­de­sát kliků jenom abych udr­žela oči ote­vřené. Spánek nor­mál­nímu člo­věku vezme tře­tinu života. Úplně zby­tečně.“ Ona z nás spala nejméně. „Pa­ma­tu­jete, jak jsem jednou byla tak una­vená, že jsem se v po­si­lovně po­z­vra­cela během dře­po­vání, s plně na­lo­že­nou osou na zádech.“

„Jo,“ při­svěd­čil jsem, „a hned potom jsi šla na cvi­čení, na­psala jsi test za A a když jsi od­chá­zela, místo, abys vyšla ven ze dveří, na­ra­zila jsi hlavou do futra a na dvě minuty ztra­tila vědomí.“

„Já se na to dívám jako na ex­trémní formu power-napu. Dvě minuty a hned jsem na nohou.“

„A teď si před­stav, že by někdo vy­vi­nul lék, který re­du­kuje po­třebu spánku na po­lo­vinu. To by od zá­kladů změ­nilo život celé ge­ne­race.“

„To by byla krása,“ hlesla Ruby. „O tom jsi přeci napsal po­vídku, že jo skalde?“ Ale to jsme ještě ne­tu­šili, že přesně takový lék se už při­pra­vuje.

Peo složil ruce na hruď a vy­pa­dal šťastně. Nosil tričko s ná­pi­sem: „Být of­fline zna­mená být mrtvý,“ které si nechal po­tisk­nout v době, kdy měl ještě dost tvůrčí síly. „Teď,“ vy­křikl na­jed­nou a zmi­zeli jsme. Někdy bylo lepší zmizet a za­hla­dit za sebou stopy. Každý z nás měl takový plán. Každý z nás se k němu během let do­pra­co­val. Přišlo nám to jako jediná možná al­ter­na­tiva. Za­hla­dit stopy a pře­stat exis­to­vat. Umřít. Exo­do­vat. Od­le­tět.

Cestou ven jsme po­tkali mladý slizký bajaty s kři­vejma hubama, který vy­lo­ženě pro­sili, aby jim někdo pěstí spra­vil čelist. Ruby se už chys­tala, ale neměli jsme čas, který proti nám hrál svoje fa­lešné hry. Chtěli jsme toho dneska tolik stih­nout, najít svatý grál, ob­je­vit smysl života, vy­ko­pat Je­ží­šovu zombii nebo prostě jenom získat mo­ti­vaci se zítra pro­bu­dit a dýchat.


Dva páry očí upřeně sle­do­valy naší tra­jek­to­rii nocí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz