k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Terminalita #1 - Ruby

20. 9. 2009 (před 10 lety) — k47 (♪)
Au­to­rem ilu­strační fotky je de­vi­antka ~fu­tu­rowo­man. Foto je li­cen­co­vané pod Cre­a­tive Com­mons At­tri­bu­tion-Non­com­mer­cial-No De­ri­va­tive Works 3.0 Li­cense.

(Příběh tří de­pre­siv­ních stu­dentů na své al­ko­ho­lické cestě za svo­bo­dou, smys­lem života, ší­len­stvím nebo prostě čím­koli, co zrovna dávalo smysl.)

Bylo mi jasné, že se něco děje.

Mi­nu­lou noc se k nám někdo vlou­pal, ze tmy sykl „Není tady“ a zmizel. Někdo další se snažil hacknout naše po­čí­tače. Peo se začal chovat ne­klidně, jako kdyby něco tušil. Ruby úplně zmi­zela a já zase začal po­ci­ťo­vat ne­zvla­da­tel­nou úzkost a při­pa­dalo mi, že nás někdo sle­duje. A pak tady byl ten mrtvý Ja­po­nec u nás ve vaně. Něco se sku­tečně dělo, ale v té době jsem ani zda­leka ne­tu­šil, co všechno nás čeká.


S Ruby jsme se po­znali jed­noho dne na konci mi­nu­lého jara, kdy jsem se pro­bu­dil a zjis­til, že ležím se svým ka­ma­rá­dem Peem na gauči. Hlavy jsme měli prázdné a bolavé. Ona kolem nás prošla jenom v ruč­níku. „Ahoj kluci,“ pozdra­vila.

„Vstá­vej,“ štouchl jsem do Pea a zeptal se ho: „Nevíš, kdo to je a co dělá tady u nás?“

„Nemám ponětí,“ za­šep­tal.

„Pili jsme?“ sykl jsem.

„Řekl bych, že ne,“ od­po­vě­děl a roz­hlédl se po míst­nosti. Všude po pod­laze ležely prázdné lahve a skle­nice.

Od té doby u nás Jana Alena La­ma­c­zová, které jsme ale ne­řekli jinak než Ruby, začala bydlet. Za­padla mezi nás jako sestra. Stu­do­vala také na elek­tro­tech­nické fa­kultě v Dej­vi­cích, stejný obor a také pa­t­řila mezi po­čí­ta­čové geeky, IT a pro­gra­má­tory. Mi­lo­vala pro­gra­mo­vací jazyk Ruby, díky němuž zís­kala svojí pře­zdívku. Ale ani ona ne­spl­ňo­vala žádný ste­re­o­typ člo­věka od po­čí­tačů.


Slunce se vy­klo­nilo nad obzor, vy­buchlo a roz­létlo se na lesklé střepy stu­de­ného rána, Peo za­kaš­lal a pak vzdychl: „Adame, máme pro­blém.“

Při­kývl jsem, dlouze jsem zavřel oči a pak se zeptal: „Kde je Ruby?“ Měl jsem o ní strach, pro­tože od září mi­nu­lého roku91 začala trpět zne­po­ko­ju­jí­cími stavy. Byla ospalá, ale přesto ne­mohla usnout, za­po­mí­nala a cho­vala se zma­teně.

Srdce jí tlouklo příliš rychle a od­jak­živa mi­lo­vala pohyb, málo spala a vět­šinu času byla na­brou­šená, plná sar­kasmu a při­pra­vená udělat cokoli kvůli srandě. Ale na první pohled to na ní nikdo ne­po­znal, byla velice hezká a štíhlá, vy­pa­dala mile. Měla spor­tovní po­stavu, moře čer­ných vlasů a jasné oči. Ale přesto měla daleko k ide­ál­nímu tělu nebo ja­ké­mu­koli ideálu krásy. Na to byla příliš silná, sval­natá a hrubá. Vždycky říkala, že se měla na­ro­dit jako kluk. Téměř nikdy se ne­lí­čila, všechny její věci se vešly do jed­noho batohu a do­konce nosila jenom jedny boty, navíc trochu pro­šou­pané. V bytě cho­dila bosa. Byla hor­ko­krevná a má­lo­kdy se kle­pala zimou. A ne­ba­vilo jí na­ku­po­vat. Ne­sná­šela to. Měla tech­nic­kou duši a drsné ruce sedřené od betonu. Už od dět­ství ji nějaký in­stinkt táhl k nebi a nutil ji šplhat na vr­choly domů.

Tam jsme ji také našli. Seděla zhrou­cená na sa­mot­ném okraji ploché stře­chy zalité příkrým úsvi­tem, nohama po­hu­po­vala v šes­ti­pa­t­rové hlu­bině. Měla po­ře­zané ruce a mod­řiny po celém těle. Pla­kala. Bylo to po­druhé, kdy jsme jí viděli v slzách.

„Ruby!“ vy­křikl Peo a hlas mu pře­sko­čil.

Nic. Ne­re­a­go­vala. Seděla tam – deset metrů před námi na hraně pro­pasti, dívala se bokem a topila se v pláči.

Doběhl jsem k ní a chytil jí za rameno. „Co se děje?“

Oto­čila se, ale ne­vi­děla mě. Prázd­ným po­hle­dem se dívala skrz. Ne­do­ká­zala říct, co se stalo, ne­vě­děla, jak se do­stala na stře­chu, ne­tu­šila kde je. Ne­pa­ma­to­vala si vůbec nic. Po­slední týden se jí vy­pa­řil z hlavy, ztra­til se v zá­hy­bech opony času, po­to­pil se do le­do­vých moří Severu.


Nebylo to pří­jemné, když ji po­hl­tila sa­nitka a od­vezla pryč.

Ně­ko­lik po­sled­ních měsíců jsem opět začal po­ci­ťo­vat na­růs­ta­jící stavy úz­kosti a bez­na­děje. Měl jsem pocit, že tonu v nicotě a všed­nosti a musím si v sobě udělat po­řá­dek, sebrat se a ko­nečně začít žít, ale ne­da­řilo se mi to. Nemohl jsem se sou­stře­dit, nemohl jsem spát, neměl jsem ener­gii a moje du­ševní strá­dání na­bý­valo na síle. Po­stupně se stá­valo ne­sne­si­tel­ným a vy­vr­cho­lilo krátce po tom po­div­ném vlou­pání, kdy jsem začal uva­žo­vat nad opat­ře­ním pis­tole. Jenom pro případ, kdyby se něco stalo. Jenom pro případ, kdyby bylo třeba s utr­pe­ním skon­co­vat. Ale to všechno jsem celé měsíce tajil a ze všech sil se snažil nic ne­dá­vat najevo.

Aniž bych to tušil, právě toho rána u nás naplno pro­pukla Cho­roba Ší­len­ství a začala cesta za svo­bo­dou, smys­lem života, zu­ři­vostí, na­ne­be­vze­tím nebo prostě čím­koli, co pro nás zrovna mělo ně­ja­kou cenu.


Ale zpo­čátku nebylo nic znát.

Byl to mrtvý a prázdný den. Den, kdy nám v duších začala re­zo­no­vat me­lan­cho­lie pod­zimu a nad mokrými uli­cemi pluly oce­lové mraky, stíny byly mnohem hlubší než kdy­koli dřív a šepot se nesl ki­lo­me­try daleko.

Už še­de­sát minut se z re­pro­duk­torů tiše linuly 65da­y­sofsta­tic, 3600 vteřin, které byly po kous­cích ukra­jo­vány ru­čič­kami ná­stěn­ných hodin.

„Co teď?“ pře­šla­po­val jsem po pokoji a v uších mi stále do­zní­valo kví­lení od­jíž­dě­jící sa­nitky.

Míst­nost byla na­pl­něna ne­u­r­či­tým časem a žlutým svět­lem, které se dralo zpod mraků. Mohlo být ráno, stejně jako po­ledne nebo večer. Nikdo to ne­do­ká­zal přesně určit.

„Musíme do školy, na cvi­čení. Už teď jsme na tom špatně s ab­sencí. Řek­neme, že Ruby má nějaký trable.“

Cítil jsem, jak se mi do obočí za­bo­dá­valy jehly.

Peo došel k oknu a vy­hlédl ven. Pro­zkou­mal ulici a pak se vrátil. „Pů­jdeme.“ Na­sou­kal se do trička s ná­pi­sem The three of us are dying, na­hr­nul do batohu no­te­book a další drob­nosti a bo­la­vými pohyby vy­kro­čil do pa­ra­ly­zo­va­ného světa, do blu­diště oce­lově šedých po­stran­ních uliček. „Mohli bychom dát do oken kamery, které by sle­do­valy ulice. Živý stream by šel na net, ofkóz1 ,“ snažil se zasmát.

„Proč?“

„Pro­tože můžeme.“

„Konec konců… Ale nejdřív musí skon­čit DDoS útok na naše ser­very. Jeho síla je přes 9000 me­ga­bitů.“ 2

Odešli jsme.


Ale nebyli jsme sami.


„Plul mezi dvěma os­t­rovy,“ říkal v tom oka­mžiku tlustý ja­pon­ský rváč. Seděl v ka­várně, která byla vždycky za rohem kousek cesty z li­bo­vol­ného místa pla­nety. „Na obou os­t­ro­vech byla jedna jeho láska a ke kaž­dému z nich ho to táhlo stej­nou silou. Proto se celý den ne­roz­hodně ko­mí­hal na moři a když večer přišla bouře, utopil se. Nemohl se roz­hod­nout, která volba je vý­hod­nější a proto za­hy­nul. Někdy je lepší se roz­hod­nout špatně, ale roz­hod­nout se. Po téhle cestě jdeme my – víme, že plu­jeme k mrtvým břehům, ale plu­jeme a ne­to­neme v moři. To je dů­le­žité.“

„Každý roz­hod­nutí je svým způ­so­bem špatný. Aspoň v našem pří­padě to tak platí,“ od­vě­til menší vy­záblý chla­pík, který seděl u černé kávy a ner­vózně kousal pá­rátko. Ne­ná­padně se usmál a po­kra­čo­val: „Každá volba má svojí dobrou a špat­nou stránku a člověk je nikdy nezná úplně přesně, sakra. A naše životy jsou v pod­statě jenom určený sek­vence příčin a dů­sledků. Sakra, já bych chtěl mít knížku, kde by tohle všechno bylo na­psaný.“ Rváč mlčel, čímž dával najevo, že sou­hlasí. „Knížku, kde by byly tváře všech lidí se kte­rýma se potkám, všechny kšefty na který kejvnu a všechny cesty, kam mě ty kšefty za­ve­dou.“ Usrkl kávu a otočil pá­rátko a začal ho hryzat z druhé strany. „I když nevím, jestli by se tím něco změ­nilo, když by bylo daný i tohle.“

„Dneska v noci,“ řekl rváč.

„Jo, jo. Dneska v noci je oslava u mistra.“

Byli to staří přá­telé, pou­ťoví fi­lo­so­fové, kteří si vždycky rádi po­po­ví­dali. Žili v malém pro­skle­ném domě nad městem a pra­co­vali jako kon­zul­tanti.


V té době jsem ještě ne­vě­děl, jaké ne­bez­pečí nám hro­zilo. Všechno jsem se do­zvě­děl až zpětně, o ně­ko­lik týdnů poz­ději, kdy jsme se do­stali k zá­zna­mům bez­peč­nost­ních kamer a já po­cho­pil, jak do sebe za­pa­dají jed­not­livé ma­lič­kosti.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz