k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Tančící slon

6. 8. 2012 (před 7 lety) — k47 (♪)
CC by-nc (via)

Vždycky se bál, že za­po­mene a ztratí svoje vzpo­mínky. Děsil se dne, kdy se mu z hlavy začnou vy­trá­cet slova, tváře a pocity a jeho sny a minulá rána se ztratí v moři za­po­mnění.

Bál se a proto si všechny sny za­pi­so­val.

A pak jednou ležel na po­steli a za­prá­še­ným vzdu­chem na něj padalo ve­černí slunce a říkal si: „Pa­ma­tuj, pa­ma­tuj.“ Pře­mýš­lel, jestli si za­pa­ma­tuje tuto chvíli, kdy leží a čeká a je nebo jestli se ztratí jako tisíce jiných oka­mžiků. „Pa­ma­tuj, pa­ma­tuj.“

Ale ze vzpo­mí­nek se mu vy­tra­til ten večer, jeho postel, pa­da­jící prach a do­konce i ve­černí záře. Toho dne mohlo slunce vyjít úplně na­po­sledy a on by stejně za­po­mněl.


Pro­bu­dily ho až kapky deště na zádech. Do­po­ledne usnul na roz­pá­le­ném bal­kóně a teď pomalu při­chá­zel večer a na nebi viděl slona tan­čí­cího v mra­cích.

Pře­mýš­lel, co se mu zdálo.

„Po­dí­vej, tamhle padá hvězda,“ říkal někdo v hlu­bi­nách spánku. Nebo to byla sku­teč­nost? Nebo se to stalo? Co když se mu už začaly ztrá­cet de­taily a zů­staly jenom frag­menty a útržky pro­seté sítem REM spánku.

Pak seděl s někým v baru Mar a pili spolu Mar­tini koktejl ze syn­te­tic­kého al­ko­holu – uměle při­pra­vené směsi, která byla 4x sil­nější než al­ko­hol, ale tělo se jí 4x rych­leji zba­vo­valo.

„A co je tohle?“ ze­ptala se druhá osoba ze snů a sáhla mu na krk.

„To je Port,“ ukázal vo­pe­ro­va­nou matnou destičku. „Byl jsem dlouho v ne­moc­nici s těžkým úrazem a přes tohle mi dáv­ko­vali léky.“

Po­sa­dil se na bal­kóně a sáhl si na krk. Sku­tečně měl vo­pe­ro­vaný Port. Ale na pobyt v ne­moc­nici si pa­ma­to­val jenom mlhavě.

Na­proti přes ulici sochař la­se­ro­vou pilou ob­rá­běl mra­mo­rový blok a na ho­ri­zontu star­to­val trans­port z mag­ne­tické od­pa­lo­vací rampy na vr­cholu mra­kodrapu, který se tyčil dvacet ki­lo­me­trů k nebi.


Kolik dní jenom mohlo uply­nout od té nehody? Ne­pa­ma­to­val si přesně.

Od úrazu se jeho paměť zhor­šo­vala a slova se mu ztrá­cela stále víc. Čas byl jako červ, který se pro­kou­sá­val kůrou vzpo­mí­nek.

Co když se každé ráno pro­bou­zel do světa, který si přes noc vysnil? Co když ne­vní­mal re­a­litu vlast­ními smysly, ale všechny smysly vy­tváří uměle uvnitř lu­cid­ního snu?

Měl po­chyby o vlast­ním vědomí. To je za­lo­ženo smyčce, kdy mozek má pří­stup ke svému mi­nu­lému stavu a tak vzniká iluze spo­ji­tosti. Ale on neměl žádné vzpo­mínky, neměl žádnou mi­nu­lost, tak fak­ticky neměl ani žádné vědomí. Jen velkou neu­ro­no­vou bouři, která se valila vpřed a ne­za­ne­chá­vala za sebou žádnou stopu.

Všechno, co kdy prožil na pla­netě Zemi, za­po­mněl. Pa­ma­to­val si jenom ně­které sny a každý z nich byl dů­klad­nou lží, kterou jeho mozek zkon­stru­o­val v zou­falé snaze se bránit před rychle mi­ze­jí­cími vzpo­mín­kami.


Jel vlakem vstříc obřímu mra­kodrapu ty­čí­címu se na ho­ri­zontu a vy­hlí­žel z okna.

Modrá obloha, cáry mraků roz­tr­hané po modrém plátně, stromy ne­při­ro­zeně zelené a stíny hlu­boké jako černá be­ze­dná voda. A vítr. Rval letní stromy a na­klá­něl je, za­tímco on ujíž­děl pryč. Utíkal. O tomhle dni se mu už mno­ho­krát zdálo.

Pře­stal se dívat ven a sklo­pil zrak. Všechno, co na Bledě Modré Tečce prožil, za­po­mněl. Už ho tu nic ne­dr­želo.

Sáhl do kapsy a něco na­hma­tal. Bylo to dře­věné na­pi­cho­vátko s uzlem na jednom konci – přesně takové, které se po­u­žívá na olivy v Mar­tini, které pil ve svém snu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz