povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

6. 8. 2012

Tančící slon

       
CC by-nc (zdroj)

Vždycky se bál, že zapomene a ztratí svoje vzpomínky. Děsil se dne, kdy se mu z hlavy začnou vytrácet slova, tváře a pocity a jeho sny a minulá rána se ztratí v moři zapomnění.

Bál se a proto si všechny sny zapisoval.

A pak jednou ležel na posteli a zaprášeným vzduchem na něj padalo večerní slunce a říkal si: "Pamatuj, pamatuj." Přemýšlel, jestli si zapamatuje tuto chvíli, kdy leží a čeká a je nebo jestli se ztratí jako tisíce jiných okamžiků. "Pamatuj, pamatuj."

Ale ze vzpomínek se mu vytratil ten večer, jeho postel, padající prach a dokonce i večerní záře. Toho dne mohlo slunce vyjít úplně naposledy a on by stejně zapomněl.


Probudily ho až kapky deště na zádech. Dopoledne usnul na rozpáleném balkóně a teď pomalu přicházel večer a na nebi viděl slona tančícího v mracích.

Přemýšlel, co se mu zdálo.

"Podívej, tamhle padá hvězda," říkal někdo v hlubinách spánku. Nebo to byla skutečnost? Nebo se to stalo? Co když se mu už začaly ztrácet detaily a zůstaly jenom fragmenty a útržky proseté sítem REM spánku.

Pak seděl s někým v baru Mar a pili spolu Martini koktejl ze syntetického alkoholu - uměle připravené směsi, která byla 4x silnější než alkohol, ale tělo se jí 4x rychleji zbavovalo.

"A co je tohle?" zeptala se druhá osoba ze snů a sáhla mu na krk.

"To je Port," ukázal voperovanou matnou destičku. "Byl jsem dlouho v nemocnici s těžkým úrazem a přes tohle mi dávkovali léky."

Posadil se na balkóně a sáhl si na krk. Skutečně měl voperovaný Port. Ale na pobyt v nemocnici si pamatoval jenom mlhavě.

Naproti přes ulici sochař laserovou pilou obráběl mramorový blok a na horizontu startoval transport z magnetické odpalovací rampy na vrcholu mrakodrapu, který se tyčil dvacet kilometrů k nebi.


Kolik dní jenom mohlo uplynout od té nehody? Nepamatoval si přesně.

Od úrazu se jeho paměť zhoršovala a slova se mu ztrácela stále víc. Čas byl jako červ, který se prokousával kůrou vzpomínek.

Co když se každé ráno probouzel do světa, který si přes noc vysnil? Co když nevnímal realitu vlastními smysly, ale všechny smysly vytváří uměle uvnitř lucidního snu?

Měl pochyby o vlastním vědomí. To je založeno smyčce, kdy mozek má přístup ke svému minulému stavu a tak vzniká iluze spojitosti. Ale on neměl žádné vzpomínky, neměl žádnou minulost, tak fakticky neměl ani žádné vědomí. Jen velkou neuronovou bouři, která se valila vpřed a nezanechávala za sebou žádnou stopu.

Všechno, co kdy prožil na planetě Zemi, zapomněl. Pamatoval si jenom některé sny a každý z nich byl důkladnou lží, kterou jeho mozek zkonstruoval v zoufalé snaze se bránit před rychle mizejícími vzpomínkami.


Jel vlakem vstříc obřímu mrakodrapu tyčícímu se na horizontu a vyhlížel z okna.

Modrá obloha, cáry mraků roztrhané po modrém plátně, stromy nepřirozeně zelené a stíny hluboké jako černá bezedná voda. A vítr. Rval letní stromy a nakláněl je, zatímco on ujížděl pryč. Utíkal. O tomhle dni se mu už mnohokrát zdálo.

Přestal se dívat ven a sklopil zrak. Všechno, co na Bledě Modré Tečce prožil, zapomněl. Už ho tu nic nedrželo.

Sáhl do kapsy a něco nahmatal. Bylo to dřevěné napichovátko s uzlem na jednom konci - přesně takové, které se používá na olivy v Martini, které pil ve svém snu.


publikováno 6. 8. 2012

příbuzné články:
Dívka, která milovala mraky
Útěk z explodující planety
P14
Terminalita #13 - Laura P.
Dům polosyntetických hrůz

sem odkazují:
Pamatuj, pamatuj
20012 - ale jo, zas tak zlý to nebylo
Ztracená dekáda
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Zlo a naděje (vol. 2)
Hledání ztraceného času
Tančící slon - poznámky
Seznam povídek