k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Světlo v zádech #2 - Kuřáci opia

6. 7. 2007 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

„Co mys­líte, že se změní?“

„Víte, stala se tu vražda…“

„To mi ne­mu­síte říkat.“

„Ne, tohle byl jiný případ. Stala se před dvěma lety a viník utekl bez trestu. Pro­chází se po světě a usvěd­čuje jiné. Víte co máte udělat?“

„Ano.“

„Mys­lete na tu složku, kterou jsme ochotni ihned předat do pří­sluš­ných rukou.“

Dva stíny pod mi­ho­ta­vou lampou upro­střed noci před třemi dny. Tisíc slov a milion důvodů. Podali si ruce a zmi­zeli ve stí­nech.

Ku­že­lem světla se pro­hnal smrtihlav.

O ně­ko­lik za­prá­še­ných úsvitů poz­ději, asi dvě hodiny poté, co be­ze­jmenná dívka sko­čila pod vlak, za­zvo­nil te­le­fon. S pras­ká­ním se z něj ozvalo: „Klen­dro, jsi tam? Tady Řezáč.“

„Co se děje? Vždyť je noc!“

„Volám ti celej den, ale jsi ne­do­stup­nej. Pro­bu­dil jsem tě?“

„Ne, ještě jsem ne­u­snul.“

„Hele chlape, jdou po tobě.“

„Kdo, sakra? A pro­boha proč?“

De­tek­tiv. Prej znáš cestu k jed­nomu z bratrů. Chce si tě najít.“

„Do prdele! V tom pří­padě je všechno v hajzlu!“

„Co máš vlastně spo­leč­nýho s bra­trama ?“

„Dlouhá his­to­rie. Doufal jsem, že už se to nikdy ne­vrátí, ale teď… A co mám vlastně dělat s tím de­tek­ti­vem?“

„Nevím, ptal se mě, ale všechno jsem zapřel. Jenom jsem chtěl, abys to věděl.“

„Díky za echo.“

„Asi jsem tě ne­po­tě­šil, ale říct jsem to musel. Měj se.“

Linka vy­hasla. Tep bušil ve spán­cích.Vzpo­mínky se vrá­tily.

Vzpo­mínky a svě­domí. Her­t­zmann jich měl v hlavě plno, pře­de­vším na Gre­novu vy­chlad­lou mrt­volu, kterou za­ko­paly do země před dvěma roky. Vzpo­mínky byly Her­t­zman­no­vým mo­to­rem, který ho hnal dál, nutil ho pra­co­vat, ne­do­vo­lil vy­dech­nout, pomohl pře­ko­nat únavu a za­po­me­nout na spánek. Vzpo­mínky byly jako pan­do­řina skříňka a on se ze všech sil snažil do ní ne­dí­vat. Ale to teď nebylo možné. Už kvůli té ná­vštěvě Ka­ra­ma­zovců mi­nu­lou noc, kdy se ptali na Grena. To Her­t­zman­novi na­hnalo strach. Hrůzu toho se­tkání cítil ještě teď v ža­ludku a v ko­neč­cích prstů. Znal Ka­ra­ma­zovce a věděl, že člo­věka do­sta­nou útokem na jeho svě­domí. A Her­t­zmann se bál hrobu vzpo­mí­nek ve své hlavě. Obával se, že vezmou lopatu a po­dí­vají se, co se tam skrývá a on se nebude scho­pen bránit. A ten stejný strach, který mu svíral nitro, ho nutil k ne­ná­visti, k ne­smy­slné touze zbavit se pro­blému jednou pro­vždy.

„Oni všechno vědí a jen čekají až jim po­de­píšu do­znání,“ snažil se pře­svěd­čit sám sebe, že dělá správ­nou věc, když jako blázen pro­jíž­děl napříč nocí. „Je to prostý: buď oni, nebo já.“

Ale nedal na sobě znát žádné chmury, ob­li­čej měl jako skálu. Ší­len­ství nechal uvnitř.

Za­sta­vil u kan­ce­láří. Řada pou­lič­ních lamp sví­tila na prázd­nou ulici.

„Ty tady ještě něco chceš?“

„Ano, musím udělat ještě jednu věc, než půjdu spát.“

Roz­lou­čili se a To­bo­rin odešel domů.

Hodinu po ro­ze­dnění Her­t­zmann stále seděl ve své kan­ce­láři a pře­hra­bo­val se ve stohu papírů. Ne­vy­spa­lýma za­rud­lýma očima pro­bodl To­bo­rina, který právě vstou­pil do míst­nosti: „Nic, vůbec nic!“ Za­hřměl, až se okna slabě za­třásla. „Není tady o nich ani řádka. Pro­hle­dal jsem všechny da­ta­báze, všechny ar­chivy, všechny složky, všechny do­ku­menty, všechny stupně uta­jení, ale ne­na­šel jsem vůbec nic.“ Od­ho­dil ně­ko­lik papírů a ner­vózně si rukou projel vlasy. „Jediná stopa by mohla bejt kraťoučká zmínka o nějaký sku­pině Amen. Ale ani to není jistý.“ Od­de­chl si a po­kra­čo­val: „Dej mi ně­ja­kej případ. Dej mi ně­ja­kej za­tra­ce­nej krutej mord. Cokoli. Musím něco dělat nebo se zbláz­ním.“

„Ty by ses měl nejdřív po­řádně vyspat.“

„Ne,“ bouchl pěstí do stolu, „ani ná­ho­dou, na tohle nemám čas.“

„Fajn, fajn, když chceš práci, tak se zajdi po­dí­vat do Dou­pěte.“

„Zase nějaká špína? Drogy?“

Sa­mo­zřejmě, jako vždycky. Je toho moc i na pro­ti­dro­go­vou, všechno smetí na jedné hro­madě v jednom baru. Když pod­pá­líme Doupě, bude to velký úlovek.“

„Když je toho v Dou­pěti tolik, tak proč už dávno nehoří, proč tam není zá­sa­hovka, proč ještě stojí.“

„Mají dobré kon­takty, jsou krytí. My po­tře­bu­jeme rváče, který se tam podívá, zmlátí pár lidí a dá věci do pohybu.“

„Bastardi!“ Her­t­zmann zase zuřil. „Jdu hned, není času nazbyt.“

„Ne­chceš tam svézt?“

„Ne, půjdu pěšky, po­tře­buju si trochu pro­vět­rat hlavu.“

Vy­ra­zil a šel napříč městem, příliš malým na to, co se v něm děje. Jsou tu vrazi, drogy, únosy a zbraně, právě tohle město zažilo Za­ví­rání, právě tady skon­čil Drikol. Něco z toho He­t­zmann věděl, něco ne. Prošel ná­měs­tím, za­bo­čil doleva, ulicí, kolem par­číku a au­to­bu­sové za­stávky k ná­draží, pod­cho­dem pod ko­le­jiš­těm. Když stou­pal po scho­dech nahoru k hlavní sil­nici, za­vo­lal jed­nomu svému ko­le­govi: „Prosím tě Vlade, mohl bys pro mě udělat las­ka­vost? Jo, jde o tu fotku. Po­dí­vej se po něm. Nic jsem ne­na­šel. Měl jsem jenom ten ob­rá­zek a málo času. Navíc nevíme, ani jak se jme­nuje, ani jak v sou­čas­nosti vypadá. Díky.“

Za­bo­čil doleva, pro­pletl se ulič­kami a už stál před Dou­pě­tem, barem, který vlastně ne­e­xis­tuje, nikdy ne­o­te­vřel, nikdy ne­za­vírá, tady se ztrá­cejí lidé, plá­nují únosy, kouří opium, pře­dá­vají po­divné zá­silky, pro­dá­vají se tu drogy a zbraně i jiné věci. Všechno v pří­jem­ném stínu, kam ne­za­vítá ani po­li­cie. Byla to po­divná stavba, uto­pená ve svahu, při po­hledu z ulice ne­ná­padná, trochu chát­ra­jící, malá budova, ale to byl jen klam. Nikde ne­vi­dela jediná cedule nebo nápis, žádné ozna­čení, jak se to tady jme­nuje. Bylo to trochu zá­hadné místo, dům s vý­hle­dem na ná­draží, kde vám za pa­t­řič­nou cenu splní ja­ké­koli přání.

Vešel dovnitř. Nic ne­če­kal a o to víc byl pře­kva­pen. Doupě bylo pra­zvláštní, brzo po ránu tiché a prázdné. Jen dva nebo tři lidé seděli u ob­rov­ského okna směrem k ná­draží a kou­řili dýmky.

„Tak tohle místo musí shořet.“ Po­mys­lel si, když po­hle­dem pře­jíž­děl po ine­tri­éru. Byl tu bar, stoly, židle, po­divná vý­zdoba, pro­střední část míst­nosti, kam člověk vstou­pil nejdříve, měla pod­lahu asi o půl metru níž než okolní ochozy a na jejím konci byl velký stůl vy­ro­bený z ob­rov­ské dře­věné cívky na kabely. I s okol­ními dvěma půl­kru­ho­vými sofa byl za­puš­těný ještě kousek do pod­lahy. Her­t­zmanna na­padlo, že se na ty dva gauče dobře na­ska­kuje, a to i shora z ochozu, ale pak se k ránu asi těžko vstává. Vydal se k baru a pře­mýš­lel, kde začít sklá­dat hra­nici. „Je ještě příliš, brzo. Teď se tady nic ne­stane. Musím přijít až večer, ale co dělat do tý doby? Co dělat, abych se ne­zbláz­nil?“ V tom byl tok jeho myš­le­nek pře­ru­šen te­le­fo­nem. Ot­rá­veně ho dal k uchu. „Prosím?“

„Sháním Romana Po­lan­ského. Je tam?“

„Promiň, ale to máš asi špatný číslo.“ Za­vě­sil. Prsty si prom­nul oči a pak u vchodu uviděl mla­díka s tma­vými dredy svá­za­nými šátkem.

Za ty roky, co Her­t­zmann pra­co­val jako de­tek­tiv se u něj pro­je­vila pro­fe­si­o­nální de­for­mace. Příliš po­drobně si všímal lidí, toho jak se cho­vají, jak vy­pa­dají, po­střehl i ne­pa­trné drob­nosti.

Mladík měl vý­razné hnědé oči a jemné rysy. Vy­cí­til z něho vnitřní ne­jis­totu a jakési zma­tení. „Tebe hochu nikdo ještě ne­pře­táhl ha­sá­kem přes ksicht, ne­sví­jel ses ve vlastní krvi na zemi, když do tebe kopali, až ti vy­lá­mali čtyři zuby.“ Po­mys­lel si Her­t­zmann po­ba­veně. Mladík měl v ruce pa­pí­rek, zmuchlal ho a za­ho­dil. Došel k baru, de­tek­tiv vy­ra­zil za ním a pak pro­ho­dil: „Jak se tak koukám, tak tady ne­mí­vají moc plno, co?“

„Nevím, jsem tu poprvé.“

„Taky jsem tu prvně. Ale kvůli tomu, abych to tu za­pá­lil.“

„Cože?“

„Ale, nic.“ Her­t­zmann se usmál. „Jsem una­ve­nej, už tři dny jsem nespal. Dáme si něco k pití, i když chlastat takhle po ránu…“ Zpod košile vytáhl stří­brný křížek a sevřel ho do dlaně. „Stejně mě čeká peklo. Všechno, platím já.“

„Tak to je paráda. Za­darmo se napiju se a nebudu tady sám. Ale nic na mě ne­zkou­šej.“

„Ani ná­ho­dou. Jsem štastně že­na­tej a tahle věc, kterou nosím na krku taky něco zna­mená,“ pou­smál se Her­t­zmann.

„Tak proč vy­pa­dáš tak…“ zeptal se mladík opa­trně.

Her­t­zmann si před­sta­vil, jak by vy­pa­dal pohled do zr­ca­dla: na baru spolu sedí krásný mladý kluk a ne­ho­lený, una­vený chlap s tvr­dými rysy, starou jizvou na tváři, kte­rému táhne na čty­ři­cet, je ne­vy­spalý a má kruhy pod očima.

„Tak ža­lostně? Mám k tomu důvody: de­prese. Tomu ještě ne­mů­žeš ro­zu­mět. Pro tebe je život jedna skvělá jízda na horský dráze. Pro mě je to dřina, prach a popel.“ Her­t­zmann se napil. Poté co po­lo­žil prázd­nou skle­nici, po­kra­čo­val: „Chceš se asi na něco zeptat.“

„Proč jsi…“ Pak se za­ra­zil. „Jestli teda vám nevadí…“

„Né, vůbec. I když mi může bejt dva­krát tolik, co tobě… Ale tady na tom ne­sejde. Ti chlapi u okna kouří opium a po zemi se válej jehly. Takže tady na tom do­o­pravdy ne­sejde.“ Na dvě vte­řiny zavřel oči a mnul si víčka, aby zahnal únavu a pak vyhrkl: „Ještě jsme se ne­před­sta­vili. Nor­málně bych to udělal hned, ale teď mi hučí v hlavě a pomalu mi to myslí. Jme­nuju se Tomas Her­t­zmann.“ Na­přáhl svojí tlapu, ve­li­kou ruku rváče, bý­va­lého boxera, děl­níka v hutích a umě­lec­kého kováře a s ši­ro­kým úsmě­vem, který od­ha­lil jeden jeho zlatý zub si po­třásl rukou mladou a jemnou.

„Já jsem David Baran.“

„Baran, to mi něco říká. Ale nemůžu si vzpo­me­nout co.“

Chvíli po­ví­dali a něco málo vypili. Her­t­zmann se ani slovem ne­zmí­nil, že pra­cuje u po­li­cie, vy­prá­věl his­torky z doby, kdy pra­co­val v hutích a bo­xo­val. Řetěz příhod pře­trhl te­le­fo­nát. Volal To­bo­rin. Her­t­zmann se s ne­li­bostí díval na jméno na dis­pleji.

„Co se děje?“ zeptal se Baran.

„To je můj kolega, teď s ním nechci mluvit, teď se to nehodí.“ Po­lo­žil to a te­le­fon vypnul. „Takhle to bude lepší.“

Po vte­řině ticha mladík na­vá­zal na debatu o Her­t­zman­no­vých po­vo­lá­ních a zeptal se: „A co děláš teď?“

„Teď jsem hlavně zou­fa­lej. Víš, všechno je jinak, než se zdá. Myslel jsem, že jsem schop­nej dělat svojí práci dobře, že od­či­ním svojí vinu, že pomůžu trochu zlep­šit tenhle zlej svět. Ale není to pravda. Ne­svedu nic a navíc není správný od­su­zo­vat jiný, když jsem ne­do­ká­zal od­sou­dit ani sám sebe. Jsem sám sebou zkla­ma­nej a zma­te­nej. Jak říkám: všechno je jinak, než se zdá.“

„Já to chápu. Stalo se mi něco… Víš, jel jsem do Špa­něl­ska s FTL. Ve vlaku jsem potkal ka­ma­ráda, se kterým jsem se ne­vi­děl už pár let. Ale věci na­braly ne­če­kaný spád. A staly se z toho fan­tas­tický a po­di­vu­hodný prázd­niny.“

„Myslím, že tomu ro­zu­mím. Člověk si o sobě myslí, že je ně­ja­kej, ale pak přijde ne­če­ka­nej zlom a všechno je jinak.“

„Vrá­tili jsme se pře­devčí­rem a od té doby jsme se ne­vi­děli. Jsou to dva dny a už mě za­čí­nají svrbět prsty.“

„A víš, co to zna­mená?“

David Baran se smutně po­dí­val do prázdné skle­nice: „Právě, že vím. Zítra v po­ledne by se měl vrátit. Napíšu mu, aby šel rovnou do Dou­pěte.“ Pak vesele dodal: „Cestou tam, jsem potkal skvě­lou partu lidí. Byli to takoví ší­lenci. Jeli s námi až do Špa­něl­ska a říkali, že jim ten vlak patří nebo co. I když po­chy­buji, že tam pra­co­vali, pro­tože jsem je ani jednou ne­vi­děl cokoli dělat. Škoda, že jsem se s nimi ne­vi­děl na zpá­teční cestě z krás­ného Špa­něl­ska do Čech. Ale mám na ně kon­takt, takže bych je mohl někam sezvat.“

„Jen je pozvi, pro­tože dobrý ka­ma­rádi, to je hodně cenný zboží.“

To­bo­rin ve své kan­ce­láři ně­ko­lik ki­lo­me­trů odsud mlátil do čí­sel­níku te­le­fonu a když usly­šel signál ne­do­stup­ného čísla, mrštil slu­chát­kem na zeď.

„Teď jsem si vzpo­mněl na ne­dáv­nej sen,“ po­kra­čo­val Her­t­zmann. „V po­sled­ních třech dnech jsem téměř nespal. Doufám, že s ti to nikdy ne­stane, dostat se do toho stavu, kdy by sis k smrti rád někam lehnul a nechal svět běžet, ale prostě ne­mů­žeš, pro­tože jakmile zavřeš oči, uvidíš tu hrůzu, která se skrejvá v tobě. Usnul jsem jenom jednou na ně­ko­lik málo minut. Ale nebyl to ten bez­vě­do­mej spánek. Do hlavy se mi při­kradl sen a tam vy­bouch­nul. Zdálo se mi o úplně běž­nějch si­tu­a­cích, ráno vstá­vám, jdu do práce, po­tká­vám lidi, koupím si noviny, prostě nic ne­ob­vyk­lýho. V práci jsem se bavil s ně­ja­kým Špa­ně­lem, mluvil docela dobře česky, ale na­jed­nou jsem mu pře­stal ro­zu­mět. Stále mluvil česky, ale z ničeho nic jsem ty slova ne­do­ká­zal de­kó­do­vat, byl to jenom šum a ne­smy­slný hlásky v mojí hlavě. Šel jsem za ko­le­gou, jestli by mě nemohl vy­střá­dat, ale bylo to stejný. Ko­mu­ni­kace se­lhala. Ne­ro­zu­měl jsem už ani tomu ko­le­govi, ne­do­ká­zali jsme si cokoli říct. Udě­lalo se mi zle a šel jsem radši domů. Chtěl jsem si něco koupit, ale nebylo to možný. V ob­chodě se si­tu­ace opa­ko­vala, slova se pro­mě­nila na ne­smy­slný šum. Zkrátka jsem nebyl schop­nej se s kým­koli bavit, ko­mu­ni­kace úplně ztra­tila smysl. Bylo to děsivý, úplně jako kdyby na­stalo zma­tení jazyků.“

David Baran po­slou­chal a po vte­řině ticha si po­vzde­chl: „Ne­schop­nost ko­mu­ni­kace…Taky mě to děsí. Bojím se že ne­na­jdeme další cestu. Že nebude možné se vrátit. Mohl bych to hodit za hlavu, ale to prostě nejde. Obě mož­nosti jsou tak zvláštní. Když se vrátím k mi­nu­lému životu nebo zů­stanu s ním. Ať tak nebo tak přijde mi to ne­sku­tečné.“

„Dů­le­žitý je, se jasně vy­já­d­řit. Říct: 'Je to tak nebo onak', ale hlavně ne­ml­čet a ne­če­kat, že přijde zázrak. On totiž ne­při­jde. Chytit pří­le­ži­tost za pačesy a když se brání, vrazit jí ránu. Já se tím řídím celý život.“

„To je za­jí­mavé. Přesně tohle říkal i jeden člověk z té party.“

„Shoda náhod.“

„No, kaž­do­pádně asi půjdu.“

„Kam?“

„Domů přece.“

„Vlastně, ty jsi stu­dent, co?“ Her­t­zmann na­sa­dil široký una­vený úsměv. „Stu­dent­ský léta jsou ty nej­lepší v životě. Samá radost a málo sta­rostí. Taky na mě rád vzpo­mí­nám, na ty léta v Lip­psta­dtu.“ Na­klo­nil se k Da­vi­dovi a mluvil velice po­ti­chu: „Taky půjdu, pro­tože ten člověk, co přišel před chvílí se o mě nějak moc zajímá. Sta­hu­jou kolem mě oprátku. Jdeme.“

Vyšli ven, na­dechli se svě­žího vzdu­chu a ucí­tili teplo ra­dost­ného slunce, přesto nikdo z nich si nebyl příliš jistý, co se stane za chvíli a kam přesně po­ve­dou cesty jejich životů. Her­t­zmann se viděl, jak se houpe na oprátce nebo leží v hlíně kr­chova. Přesto se snažil svoje obavy za­ta­jit a pře­prat paniku v sobě. Ucho­pil stří­brný křížek a snažil se myslet na něco po­zi­tiv­ního.

Když došli za roh, usly­šeli skří­pět brzdy, bou­chání dveří a dupot.

David Baran se ohlédl na Her­t­zmanna. „Ty jsi věřící?“

„Jo.“

„A pomáhá to? Pro­tože, jak se na tebe dívám, máš oči­vidně špatný den.“

„Dů­le­žitý je se k tomu dobře po­sta­vit. Myslím k víře. Ne­mysli si, že když si koupíš Bibli, stane se z tebe jinej člověk. Nic není za­darmo. Ale když do­o­pravdy věříš, tak to pomáhá.“

„A věříš všem těm věcem z Bible?“

„Ne­ří­kám, že každý slovo z ní musí bejt prav­divý. Hledám v tom hlavně oporu, abych mohl stát rovně a ne­mu­sel se plazit v blátě. Kaž­do­pádně si ne­ne­chám vnutit ne­pod­lo­žený dohady, věda je přece jenom přesná, vždyť mi pomáhá při práci. Ale hlavně Kniha knih je plná pří­běhů a v nich lze nalézt pří­měry k naší době a poučit se z nich.“

„No já jenom jestli ti nevadí…“ David si od­kaš­lal. „…ta moje věc.“

„Jsem dost be­ne­vo­lentní. Podle mě není správný kecat jiným lidem do života. Ale hlavně, dů­le­žitý je, když lidi mají k sobě blízko. Ale už mi při­padá, že se opa­kuju.“

Na rohu po­stranní ulice směrem k ná­draží po­stá­val nějaký muž v obleku a čer­ných brý­lích. Sáhl do saka a vy­pa­dal, že se chce jenom ujis­tit, že má stále u sebe něco dů­le­ži­tého. Her­t­zmann ho zpo­zo­ro­val, zhlu­boka se na­de­chl a za­po­tá­cel se. Jestli kdy exis­to­valo nějaké slunce, v ten oka­mžik za­niklo. Město se změ­nilo na šerou pus­tinu, kde stáli jen Her­t­zmann a ten člověk na rohu. Po­dí­vali se na sebe a to pro­blesk­nutí po­hledů by do­ká­zalo za­bí­jet.

Po vte­řině nebo de­sít­kách let, to ne­do­ká­zal roz­li­šit, se Her­t­zmann pohnul a spěšně se roz­lou­čil: „Hochu, dobře jsem si s tebou po­ke­cal, ale teď už musím běžet. Kdybys našel na zdi moje parte, nediv se tomu.“

Ro­ze­běhl se přes park, sprin­to­val, jako kdyby mu šlo o život, pro­létl kolem ně­ko­lika pa­ne­láků a zmizel. Jenom jeho strach byl stále pří­tomný.

Muž stál na rohu do chvíle, kdy kolem něj pro­sviš­těla bílá Octa­vie.

Me­zi­tím KK a jeho dobrý přítel seděli na la­vič­kách před praž­ským Hlav­ním ná­dra­žím a čekali.

„Proč jsme zrovna tady a co tu sakra děláme?“

„Tady je ide­ální místo kde začít cestu,“ od­po­vě­děl KK. „Vlaky odsud jezdí na všechny směry a my ces­tu­jeme za­darmo.“

„Ty chceš zase někam jet? Vždyť za po­sled­ních čtr­náct dnů jsme na­jez­dili mi­ni­málně šest­náct tisíc ki­lo­me­trů. Jsem rád, že je teď chvíli volno. I když volno…“ Přítel za­vzpo­mí­nal. „Škoda, že jsme ne­do­běhli ten ma­ra­tón.“

„Abych pravdu řekl, ne­při­padá mi tu bez­pečno. Ne tady, myslím v Ří­ča­nech. Sta­hují se nad ním mračna a mám takový dojem, že za­ne­dlouho se nám zjeví svatý Jan.“

„Myslíš, že jsme ve velkým prů­seru?“ zeptal se ka­ma­rád vážně, ale pak se zasmál: „Už mi to došlo. Taky myslím, že osed­láme svoje koně a jako jezdci apo­ka­ly­psy při­je­deme k Janovi a plác­neme si na zna­mení, že je všechno fajn.“

„Ale teď vážně, do­o­pravdy mám ten dojem. Něco se děje. Shání se po mě jeden chlap od po­li­cie a to ne­věstí nic dob­rýho. Mimo jiné to zna­mená, že v prů­seru jsem jenom . Mám takový tušení, že se tam stane vražda.“

„Tam se jich už stalo…“

„Vrazi…“ KK se po­dí­val směrem, kterým tušil Říčany. „To jsou divný lidi. Teď ne­mys­lím nějaký chlad­no­krevný ná­jemný za­bi­jáky, ale ty, kteří si myslí, že tím něco změní.“

„Jsou to blázni, na­prostý ší­lenci, ale lidi se ne­cho­vají vždycky ra­ci­o­nálně. Někdy prostě vy­bouch­nou, dělají bl­bosti, kte­rých potom litují.“

„Ale chápeš to od­hod­lání k činu, ten moment, kdy se zved­neš a řekneš si, teď je ten pravý čas. Podle mě jsou vrazi po­slední lidé, kteří ještě ne­za­po­mněli, co je to čin.“

„Když jsou po­slední právě tihle,“ pou­smál se přítel, „pak je lid­stvo tro­šičku v hajzlu.“

„Ne­po­chybně. Jdeme.“ Za­ve­lel KK a táhl dob­rého pří­tele z la­vičky.

„Kam?“

„Méně slov, více činů a nikdy ne­li­to­vat.“

Kaplan se pro­bu­dil a zjis­til, že pro­le­žel dva­náct hodin bez­vě­do­mým spán­kem v pří­kopu u sil­nice. Spalo se mu celkem dobře. Po­dobně jako doma. Kap­la­nův dům se stal jenom stře­chou nad hlavou. Nebyl to domov, kde by měl úto­čiště, ale prostě jenom místo, kde spí.

Roz­hlédl se kolem sebe a uviděl most a pod ním koleje, udu­pa­nou trávu z vče­rej­šího večera, když na­klá­dali dívku bílou jako sníh na no­sítka. Vzpo­mněl si na oči v slzách, které se s ním lou­čily a stále slyšel skří­pání brzd.

„Po smrti tý holky, už nic nebude jako dřív. V tomhle městě je příliš mnoho utr­pení. Možná bych měl zmizet, odjet do jiný země, někam pryč. Ale pořád je tu jedno místo, kam můžu jít i když jsem úplně na dně.“ Pro­táhl se a vy­ra­zil.

Za hodinu a půl seděl Her­t­zmann na la­vičce u ryb­níku za městem, hlavu v dla­ních, rychle od­de­cho­val. Každý šramot ho do­nu­til zved­nout oči a ujis­tit se, že je stále sám a v bez­pečí. Po­dí­val se na hla­dinu ryb­níka a spěšně pře­mýš­lel: „Jdou po mě, vědí o mně, mají v terénu svoje lidi, sle­du­jou každej můj krok a sta­hu­jou smyčku. Už brzo mě do­sta­nou. Ta ná­vštěva bratrů Ka­ra­ma­zo­vých, byla jenom va­ro­vání, taková blbá pře­de­hra. Do prdele. Pořád jenom utíkám. Můžu utí­klat do konce života a nic tím ne­změ­ním. Peklo na mě čeká s ote­vře­nou náručí, ničeho se nebát, nemám co ztra­tit. I když, co Gab­riela a děti? Měl bych se k nim vrátit, určitě mají velkej strach.“

Zavřel oči a od­dycho­val.

“Ale na to teď není čas. Nejdřív vy­ří­dím tuhle zá­le­ži­tost. Buď se vrátím naživu jako vítěz, nebo v zin­kový rakvi jako po­ra­že­nej. Točí se kolem Dou­pěte, vědí, že jsem tam byl. Když tam přijdu znovu, najdou si mě. Pak udeřím.“

Sebral všechny síly a snažil se ne­vní­mat únavu.

„Teď nebo nikdy.“

Pře­svěd­čil se, zdali má svou pis­toli stále na­bi­tou a vydal se po­ma­lou chůzí zpět do Dou­pěte.

Te­le­fon v To­bo­ri­nově kan­ce­láři už po­ně­ko­li­káté vy­zvá­něl, ale on nemohl vzít ten hovor, pro­tože pro­jíž­děl napříč městem. Při­chá­zel večer, na západě obloha hořela oran­žo­vými a rudými pla­meny, na vý­chodě se svět barvil tem­něj­šími tóny.

„Už se stmívá? Takhle brzo?“ po­di­vil se To­bo­rin za vo­lan­tem, když viděl ty barvy, za­tímco se hnal po Čer­no­kos­te­lecké směrem k Praze.

„Mám pocit, že čas plyne příliš rychle a jen tak mi pro­plouvá mezi prsty jako voda a nedá se chytit.“ Her­t­zmann seděl v pře­pl­ně­ném Dou­pěti už hodinu. „Víš kolik jsem toho pro­mar­nil za tu dobu, co si spolu po­ví­dáme? Víš kolik věcí se stalo za mými zády, ale já si jich ne­všim­nul, prostě proto, že jsem se ne­o­to­čil? Hodně.“

Během té doby se se­zná­mil s Jirkou Stří­br­ným, vo­já­kem spe­ci­ál­ních jed­no­tek, který byl na­sa­zen v Af­ghá­nistánu, ale kvůli prů­střelu nohy byl poslán domů. Her­t­zmann si při­sedl k jeho stolu v rohu míst­nosti možná proto, že vy­pa­dal dost zou­fale na to, aby si ro­zu­měli.

„Jak já bych se chtěl vrátit zpátky,“ říkal Jirka někdy v prů­běhu hovoru. „Ale mám nohu v háji a kulhám.“

„Proč pro­boha? Tam ti šlo o život.“

„Mám tam pří­tele, Honzu Sy­ro­výho“

„Ne­roz­luční ka­ma­rádi až za hrob.“

„Ne tak úplně, jsme gayové.“

„Tak to je za­jí­mavý.“

„Ro­zu­míš, on je teď ode mě pět tisíc ki­lo­me­trů a můžou ho zabít každou mi­nu­tou. Já jsem tady a nemůžu dělat vůbec nic.“

„Víš, znám jed­noho člo­věka, kte­rýho vždycky za­chrá­nila jeho víra v život a sama sebe. Ne­vě­řil bys, co všechno do­ká­zal přežít bez zra­nění.“

Jirka se s Honzou se­zná­mil se v době vý­cviku, když měli ně­ko­lik dní volno. Zbytek jed­notky se rozu­tekl za svými pří­tel­ky­němi, ale oni dva nikoho neměli.

„Jak ses dostal do Dou­pěte?“ Zeptal se Her­t­zmann.

„Nohy mě za­vedli přímo sem.“ Pak se sar­kas­ticky pou­smál: „Vlastně jenom jedna noha.“

„Dojdu pro něco k pití,“ de­tek­tiv se zvedl a una­veně vrá­vo­ral k baru. Asi v po­lo­vině cesty se za­sta­vil a zvolal: „Kap­lane!“ Seděl tam, u vel­kého kru­ho­vého stolu. Her­t­zmann k němu doběhl a vychr­lil proud slov: „Ty jsi tady. Tomu nemůžu uvěřit. Jak dlouho? Jak dlouho? Já jsem seděl tamhle v rohu a vůbec jsem o tobě ne­vě­děl. To je, ale pře­kva­pení.“

„To tedy je,“ Kaplan od­po­vě­děl velice pomalu, vy­ve­den z míry a tvářil se pře­kva­peně. „Jenom někomu za­vo­lám“

„Beze všeho.“

Vy­to­čil číslo, chvíli bez­ů­spěšně vy­zvá­nělo. „Sakra, zase není do­stupný.“

„Co tady děláš, Kap­lane.“

„Víš, ta holka, jak dneska sko­čila. Nějak mě to vzalo.“

„Ale proč zrovna tady? Tebe bych si spíš před­sta­vil v Utopii.“

„Utopie mi přijde moc smutná a truch­livá. Tady to aspoň žije.“

„Abych ne­cho­dil kolem horký kaše, jsme rád, že se tu s tebou se­tká­vám, hlavně kvůli to­muhle.“ Vytáhl fotku. „Jak víš, tak hledám to­ho­hle kluka. Řekl bych, že tady jde o život. O můj. Takže jestli by sis ne­chtěl vzpo­me­nout…“

Kaplam se chytil za bradu, na­de­chl se a ner­vózně otočil hlavu k baru a vcho­do­vým dveřím. „Můžu ti jenom do­po­ru­čit, aby ses zkusil po­dí­vat na pla­káty, který visí tamhle vedle baru.“ Ukázal prstem a navedl Her­t­zmanna na stopu. Nic ta­ko­vého neměl už pár dní: vo­dítko, které někam uka­zuje. Únava z něj spadla a cítil jak srdce v jeho hrud­níku zase začíná tepat.

Sle­do­val pla­káty. Bylo to sedm pla­kátů, na nich tváře růz­ných lidí a kolem různé nápisy: hledá se, živý či mrtvý, odměna dvacet tisíc euro, stíhán za vraždu, krá­deže a zná­sil­nění a taky pře­zdívka kaž­dého vy­ob­ra­ze­ného.

„Co to je?“ zeptal se člo­věka, který stál nej­blíž.

„Taková vý­zdoba. Pla­káty šta­m­gastů, který sem chodí už dlouho. Těmhle na­pí­šou pití klidně na futro.“

„Díky.“

Vzal fotku hle­da­ného a po­rov­ná­val jí s pla­káty na stěně. U jed­noho se za­sta­vil. „To je von. A říká si Šan­ghaj­skej rváč. Krása.“ Zapnul te­le­fon a volal. „Vlade, horký no­vinky. Náš po­hře­šo­va­nej vypadá trochu jinak. Vizáž změnil dobře, ale ve tváři je to pořád on. Takže teď má černý rovný vlasy asi po ramena, zářivě modrý oči, asi ba­revný kon­taktní čočky, krátký vousy a brejle s vý­razně čer­nejma obrouč­kama. Možná, že to ne­po­může, ale kdy­bychom měli nějaký fotky z ne­dávný doby, bude na nich vy­pa­dat asi takhle. A ještě; říká si Šan­ghaj­skej rváč. Hledej dál, díky.“

Vracel se zpátky s bla­že­ným úsmě­vem, zasedl k ve­li­kému stolu a napil se z jedné z pěti skle­nek, které tam na stály a ani si ne­u­vě­do­mil, že není jeho. „Kap­lane, jsem ti tak vděč­něj. Dal jsi smysl mýmu tr­má­cení, dal jsi mi cíl, chlape.“

Me­zi­tím do dou­pěte přišli čtyři mladí muži a mířili ke Kap­la­novi. Her­t­zmann se ná­ho­dou otočil a uviděl je: jeden v otr­ha­ném tričku, dlouhé vlasy, vousy, tvrdé rysy a černé brýle; druhý s oce­lově stří­br­nými dredy a malým te­to­vá­ním pod okem, ob­le­čený ve světlé košili; třetí zdravě opá­lený se sněžně bílým pruhem vlasů na hlavě a po­slední měl černé vlasy asi po ramena, ne­při­ro­zeně modré oči a vý­razné brýle s čer­nými obrouč­kami. Her­t­zmann se za­ra­zil. „Kolpov, Šan­ghaj­skej rváč.“ Pro­bodl je po­hle­dem.

Ten s bílým pruhem vlasů za­sta­vil sku­pinku rukou. „To je ten de­tek­tiv, který po tobě jde. Zdrhej.“

Her­t­zmann se zvedl a mířil k nim, ale ten, který od­po­ví­dal fotce se otočil a ute­tí­kal ven. I přesto, že Her­t­zmann nespal tři dni a byl k smrti una­vený, vy­ra­zil za ním nej­rych­lej­ším sprin­tem. Hnali se přes celé město, uli­cemi, ze svahu, přes koleje k ná­draží, se­běhli shody, kolem par­číku, za­bo­čili do­prava, pro­létli kolem ryb­níka po­to­pe­ného v mě­síč­ním světle, přes ná­městí, napříč hlavní sil­nicí, kolem zim­ního sta­di­onu a pak dál ulicí, kde kon­čilo město a za­čí­nala pole. Ale po tolika ki­lo­me­t­rech Her­t­zman­novi do­chá­zely síly a ztra­til Rváče z do­hledu. Slyšel jenom daleko před sebou zvuk běhu, ale ne­vi­děl už nic.

Na­jed­nou byly zvuky kroků pře­hlu­šeny vý­stře­lem a ztra­tily se v jeho ra­chotu, stejně jako se pro­ná­sle­do­vaný ztra­til v uli­cích města. Ho­nička skon­čila.

Nad obzor se vy­houpl ma­linký prou­žek slunce a ukázal Her­t­zamn­novi zbraň, kterou držel v udi­vené ruce a ne­chá­pal proč. Asi jí pod­vě­domě vytáhl z pod­paž­ního skry­tého pouz­dra a pálil. Byl una­vený a v šoku. Díval se na svojí ruku, jako kdyby to nebyla část jeho těla, jako by si žila vlast­ním ži­vo­tem a právě teď se roz­hodla stří­let. Ale po kom vlastně? Zasáhl jsem ho? Her­t­zman­novi v hlavě tepaly otázky, ve spán­cích mu bušila krev, srdce zbě­sile tan­čilo z dlou­hého běhu a z roz­ru­šení.

Slunce vy­chá­zelo nad ho­ri­zont víc a víc a světlo bodalo Her­t­zmanna do očí. Ma­látně si za­stí­nil rukou ob­li­čej. Byl vy­čer­paný a začaly se o něj po­kou­šet mrá­koty. Na­jed­nou na něj padla únava, která se v lid­stvu střádá už dva tisíce let. S hrůzou se ještě ně­ko­lik kroků po­tá­cel na­prosto osle­pen úsvi­tem, ale pak se zhrou­til na zem a ve zlomku vte­řiny, než upadl do bez­vě­domí, si uvě­do­mil, že mu z ruky vy­padla jeho zbraň. „Za­tra­cená pis­tole!“ a pak ná­sle­do­vala tma.

Do jed­noho domu na okraji světa přišel další sen…

Všechno se to stalo příliš rychle a člověk jenom stál a zíral. Stál a nemohl uvěřit. Všechno vy­pa­dalo ne­při­ro­zeně a stro­jeně, lampy bo­les­tivě osle­po­valy a vy­dá­valy ne­při­ro­zené bli­kavé světlo, točila se mu hlava, chtělo se mu zvra­cet, při­pa­dal si, že je tady špatně, že za­blou­dil, že zavře oči a všechno se spraví, všechno se změní. Ještě ne­tu­šil, že může být pro­blém vy­rov­nat se s mi­nu­lostí, se skutky vy­ko­na­nými v afektu, že vní­mání sku­teč­nosti lze pod­lo­mit, že lze usi­lovně a na­vzdory všemu ne­vě­řit oči­vid­ným skut­kům nebo vzpo­mín­kám. Stál tam, vzdu­chem se nesl chladný vý­střel, křik prachu, chlad oceli. Ne­vě­děl co. Všechno se to stalo jako v ně­ja­kém te­le­viz­ním thrilleru, ale na rozdíl od něj byla sku­teč­nost ne­po­pi­ra­telná a bál se, že nic ne­skončí za dvě hodiny zá­vě­reč­nými ti­tulky. I když by mohlo. Byl ne­jistý, nemohl nic od­vo­lat, ale stejně by ani ne­chtěl.

„Pane, haló pane, je vám něco?“

Když se pro­bu­dil, na kraj se snesla mlha a opar po krát­kém dešti. Ležel v kaluži, ob­le­čení celé pro­mo­čené. Až za ně­ko­lik vteřin si uvě­do­mil, že nad ním klečí po­starší muž a cloumá s ním.

„Pane, stalo se vám něco?“

Her­t­zmann se po­sa­dil a rukama pátral po pis­toli. „Nic mi není, děkuju. Jsem v po­řádku.“

„No já nevím. Nemám někoho za­vo­lat?“

Pak přišel k sobě a uvě­do­mil si, co se stalo a s hrůzou v očích vyhrkl: „Slyšel jste vý­střel? Zasáhl jsem cíl? Je někdo zraněn?“

„Ne, myslím, že ne. Jste si jistý, že ne­po­tře­bu­jete pomoct?“

„Na­prosto, cítím se dobře,“ od­po­ví­dal Her­t­zmann, když se na­má­havě zvedal ze země a zjis­til, že jeho zbraň zmi­zela.

Vstal a po­dí­val se kolem sebe. Zbraň nikde. Sáhl do skry­tého pouz­dra. Bylo prázdné.

Jen v kapse našel lís­te­ček. Ro­ze­vřel ho a pře­četl krátké a prosté sdě­lení: „Mám vaší pis­toli a in­for­maci jak se lze dostat k bra­t­rům. Jestli máte zájem, sejdeme se. Roma Uno na Vi­no­hra­dech, budu úplně vzadu. Šan­ghaj­ský rváč.“

Nemohl říct ne. Tohle byl další krok za třemi vy­chlad­lými mrt­vo­lami, o kte­rých se mu zdálo, když se únavou pro­padl do bdě­lého spánku. Hou­pali se na oprátce, po­vě­šeni na stromě, za­ko­páni v hrobu bez jména. „Ko­nečně.“

„Hele Vlade, jak to jde? Špatně jo? No nic, najdi mi, kde je Roma Uno. Je to někde na Vi­no­hra­dech. Když něco najdeš o tom klu­kovi, hned za­vo­lej.“ Vy­sle­chl adresu a za­vě­sil.

„Mám cíl,“ řekl si Her­t­zmann a začal by se smát jako blázen, kdyby byl jenom o kousek míň una­vený. Místo toho se pomalu una­veně vydal na au­to­bus, aby o hodinu a půl poz­ději vy­stu­po­val do ne­při­ro­ze­ného světla sta­nice metra Flora. Cestou se krátce vyspal, ale byla to jen malá zá­plata na ob­rov­ský de­fi­cit, který mu hučel v hlavě. Pla­ho­čil se ulicí a ve spěchu do něj vrazil muž v obleku s čer­nými brý­lemi. Při­po­mněl mu Jirku Stří­br­ného z Dou­pěte a to i přesto, že si vůbec nebyli po­dobní. To pouze jeho una­vená mysl vní­mala sku­teč­nost pře­krou­ce­nou a ma­lo­vala šedavé linky do svě­žího dne.

Vzpo­mněl si jak Jirka říkal: „Víš, co to bylo, když jsem doma řekl, že chci zůstat v armádě? Víš co to bylo pro mýho otce? Hroz­nej šok. Chtěl mě vidět, jak mám ně­ja­kou strašně dobře pla­ce­nou práci, která je k smrti nudná. A pak, když jsem ozna­mo­val, že jsem na­sa­ze­nej a Af­ghánu? Taky ne­po­cho­pení. Ne­brali na vědomí, že tohle je cesta mýho života, kterou jsem si zvolil. Pak už nade mnou zlomil hůl, pro­hlá­sil, že jsem blázen a pře­stal jsem pro něj exis­to­vat. Kdy­bych zůstal ještě jeden den, klidně by mě vy­dě­dil. Nej­radši bych mu za­krou­til krkem… Ale bylo to nutný. Když zjis­tíš, že mládí je v hajzlu a za celou tu dobu, za ty léta se ne­stalo vůbec nic. To byla pravá hrůza a děs.“

„To byla ta pravá hrůza a děs,“ opa­ko­val si Her­t­zmann, když se­stu­po­val do Roma Uno po ně­ko­lika scho­dech. Byla to útulná piz­ze­rie, pů­vodně asi sklep, nízké kle­nuté stropy z ne­na­ho­ze­ných cihel, prošel ně­ko­lika malými míst­nostmi. Po­slední, cesta dál nevede, tady musí být. Sedl si a roz­hlí­žel se kolem sebe. „Není tady, zrada,“ pro­hnalo se mu hlavou. „Chlapče, ty budeš taky viset. Hned v druhým sledu.“ Ob­jed­nal si kávu tak silnou, že by to zabilo slona, hned ji vypil a čekal.

„Na zázrak? Jo, teď čekám na zázrak.“

Podnik byl prázdný a ztichlý. Jen on, ně­ko­lik za­měst­nanců a jedna dívka s páskou přes oko u ve­d­lej­šího stolu.

„Kout­kem oka si jí pro­hlédl a vy­tu­šil, že ji v hrud­níku tepe srdce rváče. Byla to pružná, tvrdá holka, která si nedá nic líbit, přesto byla pů­vabná. Za­ne­dlouho si k ní při­sedla další dívka, mnohem křehčí. Po­lí­bili se a vedli tichý roz­ho­vor. Her­t­zmann ale ne­do­ká­zal vnímat, pro­tože kofein z jeho žil za­čí­nal pomalu mizet. Hodina čekání a ne­zů­stalo z něj nic. Za­pla­til a chys­tal se odejít. Ale v ten oka­mžik mu na rameno po­kle­pal kurýr. „Vy jste pan Her­t­zmann?“

De­tek­tiv byl pře­kva­pen a ně­ko­lik oka­mžiků ne­do­ká­zal od­po­vě­dět. „Ano jsem,“ vyhrkl na­ko­nec.

„Mám tu pro vás balík.“

„Co? Pro mě?“ Ne­vy­chá­zel z údivu.

„Ano pro vás. Pů­vodně to měl do­ru­čit kolega, ale nemohl. Tady to po­de­pište.“ Bodl do papíru a na­bí­zel pero.

Her­t­zmann po­de­psal, roz­lou­čil se, rozthl ba­lí­ček a pak mu svitlo: „To musel být…“ A taky byl. Do dlaně mu vy­padla jeho pis­tole a vzkaz Už vás, ani Ka­ra­ma­zovce nechci nikdy vidět. Po­slední naděje padla.

Vý­střely i jejich ozvěny do­zněly a ztra­tily se s po­ry­vem větru.

Me­zi­tím v Ří­ča­nech daleko od Her­t­zmanna, jeho stra­chu a zu­ři­vosti se Kaplan bavil s KK.

„Kap­lane, co jsi dělal doteď, že se znáš právě s ta­ko­vými lidmi?“

„Co já ti budu po­ví­dat… pa­dě­lal jsem peníze…“

„Přece mi tady jen tak ne­bu­deš vy­klá­dat, skoro ne­zná­mému člo­věku, že jsi pa­dě­la­tel.“

„Jo, jsem… jak říkám: peníze, cenný papíry, do­klady, jíz­denky, le­tenky…“

„Cože tys pa­dě­lal i jíz­denky?“

„No myslím hlavně ty dražší, třeba me­zi­ná­rodní nebo síťový jíz­denky za ně­ko­lik tisíc. Ale do­ká­zal jsem zfal­šo­vat v pod­statě cokoli, co oni uměli vy­ro­bit a prodat. Dělal jsem modrý pruhy, ki­lo­me­t­rický banky a do­konce i pár funkč­ních či­po­vejch karet. Bylo krásný ces­to­vat po Evropě úplně za­darmo.“

„Ne­chtěl bys mi taky udělat ně­ja­kou ob­čanku nebo pas?“

„Jsou tu jiný, který jsem naučil ře­meslu. Ale já už tohle ne­dě­lám.“

„Proč?“

„Nic ne­chá­peš… Zabil jsi svýho otce vlastní rukou?“ zne­na­dání od­bo­čil Kaplan.

„Co kdy­bych zabil?“ zne­jis­těl KK a vy­třá­sal ze sebe pomalá obe­zřetná slova.

„Víš, někdy mě na­padlo, co by se stalo, kdyby nějaká věc prostě zmi­zela. Byla by tu, ale pak na­jed­nou zkrátka není. Ne­vy­pa­řila by se, ne­sho­řela by, ne­pře­mě­nila se na ener­gii. Prostě by v jednu chvíli zmi­zela. Pře­stala by exis­to­vat. Vím, že je to fy­zi­kálně ne­možný, ale přesto, co by se stalo? Myslím jako vzpo­mínky na ne­e­xis­tu­jící věc. Jako třeba, když máš na půdě ně­ko­lik let po­lo­že­nou kra­bici. Během tý doby všechno zapadá pra­chem. A pak ta kra­bice zmizí. Prach z vrchní strany tý bedny se roz­letí, ale pořád ti tam na zemi zů­stává ten čtve­rec bez prachu. Víš, ta věc vy­tvoří nějaký vazby, který zů­stá­vají i poté, co zmizí pů­vodce. Stopa zů­stane. A tak můžeš na půdě stát jak dlouho a lámat si hlavu, odkud se tady vzal ten čtve­rec, když nikde není věc, která by to mohla udělat. Ta věc ne­e­xis­tuje nikde na světě, přesto tady byla. A tak se to má s mým otcem.“

„Už tomu ro­zu­mím.“

„O vraždu tady sa­mo­zřejmě nejde, to je jenom me­ta­fora. Jde o ty vztahy, který zů­stá­vají.“

„Ale tím jsi nic ne­vy­svět­lil.“

„O to se ani ne­sna­žím.“

Všechno se změ­nilo, když za­zvo­nil Her­t­zman­nův mo­bilní te­le­fon.

„Víš jak se jme­nuje?“

Do uší se mu hrnul šum elek­tro­mag­ne­tic­kých sig­nálů, bez odezvy pro­chá­zel skrz únavou zpo­ma­lený mozek. Ale pak přišel náraz. Svět se za­sta­vil spo­lečně s ne­vy­řče­ným slovem a dechem v jediné vte­řině. Jako by do Her­t­zmanna vrazil blesk. Tak si při­pa­dal ve chvíli, kdy mu za­vo­lal Vlad a všechno řekl.

„Ty vole, to je nej­lepší zpráva mýho života.“

„Co se děje Hertzi, vždyť toho o něm zase tak moc nevíme?“

„Vlade, tohle je víc než dost. Díky.“

Vzal si taxi a doufal, že se ne­do­sta­nou do žádné zácpy.

„Do Říčan a oka­mžitě.“

„Snad nejde o život?“

„Jde, o ten můj.“

Pne­u­ma­tiky za­skří­paly, vůz se rozjel a okolní domy se změ­nily v ne­u­r­čité šmouhy.

Her­t­zmann nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

I když Vlad ne­zjis­til jméno Šan­ghaj­ského rváče, něco přesto vy­pá­t­ral.

„Našel jsem ho podle fotky a tvého popisu,“ říkal, „oči­vidně jsme ho někdy dřív už sle­do­vali, ale jeho složka byla vy­bra­ko­vaná. Vět­šina věcí se ztra­tila. Zbyla v ní jenom fotka a jeden list po­čmá­raný ne­smysly jako třeba: Baron, Za­ví­rání, 8.000.000.000, Ja­ponka, kráska, modrém a tak po­dobně. Podle všeho jsme po něm pá­t­rali, ale někdo se po­sta­ral o jeho spis. Pak pře­stal exis­to­vat, Šan­ghaj­ský rváč zmizel. Začali jsme znova od za­čátku i když s jeho slož­kou se ztra­til i důvod, proč mu jdeme po krku. Jsou tady nějaký nový in­for­mace. Prav­dě­po­dobně vy­stu­puje pod smyš­le­nými jmény i když nevíme jak se jme­nuje v reálu. Hodně ces­tuje s FTL, ne­dávno jel do Špa­něl­ska. Možná, že pro ně i pra­cuje, ale ve FTL ho nemají v se­znamu za­měst­nanců. Jeho vztah k té firmě je dost ne­jasný. Jsi tam ještě?“ Her­t­zmann v tu chvíli pře­stal dýchat a málem upus­til te­le­fon, když mu pomalu do­chá­zely sou­vis­losti.

„David Baran,“ bušilo mu ve spán­cích, „má být v Dou­pěti. Je to sice malá šance, ale jinou stopu nemám.“

A tak se hnal zase zpátky v taxíku, který sice jel rychle, ale ne dost rychle, aby do­ká­zal pře­hlu­šit Her­t­zman­nův strach.

„Tak sakra jeďte trochu rych­leji, nemám čas.“

„Myslím, že tahle rych­lost by se dala po­va­žo­vat za spěch.“

„Tohle že je spěch? Ani ná­ho­dou. Spěch je když si za­va­zu­jete tka­ničky a vlak, který chcete chytit, právě při­jíždí na ná­draží vzdá­lené tři ki­lo­me­try; je to, když tři dny ne­spíte a pak běžíte až na dno sil za jedním bastar­dem přes celé město; když je před vámi sto ki­lo­me­trů cesty a vy jste tam měl bejt před půl ho­di­nou; je to když před­ho­níte vy­stře­le­nou kulku. Něco ta­ko­výho, ale ne tohle.“

„Pro­miňte, ale rych­leji to ne­pů­jde.“

„Dobře, ale až uvi­díte parte se jménem Her­t­zmann, pak vám snad dojde, že jste jel příliš pomalu.“

„Máme zprávy, že je na stopě panu Dr­ti­ko­lovi.“

„Mys­líte, že ho pře­svědčí?“

„Je to ne­vy­hnu­telné.“

„Pak bychom se měli při­pra­vit.“

Taxík za­sta­vil. Pro Her­t­zmanna to byla ne­ko­nečně dlouhá jízda, hodil po řidiči ně­ko­lik ban­ko­vek a uháněl do Opi­o­vého dou­pěte. Vběhl dovnitř, po­hle­dem pře­létl všech asi deset hostů a uviděl Davida Barana, smut­ného, sa­mot­ného, opuš­tě­ného. Neměl čas ani sílu, pře­hra­bo­vat se jeho city.

„Ten kluk, ta parta,“ chrlil ze sebe Her­t­zmann a snažil se po­pad­nout dech. „Jak jsi říkal, že jsi jel do Špa­něl­ska a potkal jsi nějaký lidi. Máš na ně kon­takt, po­tře­buju s nimi mluvit. Oka­mžitě.“

David Baran neměl mož­nost od­po­ro­vat. Slova na něj padala tak rychle, a zu­ři­vost v de­tek­ti­vo­vých očích budila strach. Dal mu tedy adresu a Her­t­zmann oka­mžitě zmizel. Hnal se dál, tr­má­cel se další metry ve své pouti, která nabízí ne­jasný vý­sle­dek. Přesto strach, který v něm Ka­ra­ma­zovci budí, mu ne­dá­val na vy­bra­nou.

„Viděl jsem jejich pří­pady. Viděl jsem jejich práci. Jsou to ší­lenci. Do­ká­žou člo­věka zničit, na­prosto ho zdep­tají, jsou jako ci­zo­pas­níci, kteří pa­ra­zi­tují ve svě­domí. Vrtají tam a člověk se jich nemůže zbavit jinak, než, že si pro­žene kulku hlavou. Jsou to pů­vodci všeho zla, ne­za­sta­vi­telní inkvi­zi­toři. Do­ká­žou ča­ro­vat s lid­ským svě­do­mím. Jsou to kou­zel­níci.“

V pravé po­ledne do­ra­zil na místo. Stál před vla­ko­vým depem. Byla to ob­rov­ská, ně­ko­lik set metrů dlouhá hala a obytný dům, který byl v po­rov­nání s halou za­ne­dba­telný.

Slunce měl vysoko nad hlavou. Den se po ml­ha­vém ránu roz­pá­lil doběla. Her­t­zman­novi po čele tekly proudy potu a musel mhou­řit oči, aby do­ká­zal vzdo­ro­vat té zá­plavě svitu a horka.

Za­zvo­nil, chvíli čekal před dveřmi a ne­dý­chal. Kroky. Dveře se ote­vřely.

„Šan­ghaj­ský rváč!“ Úžas.

„Co po mě sakra chcete?“

Ko­nečně se po­tkali tváří t tvář.

„Musíme si pro­mlu­vit. Já po vás chci jenom adresu, kde najdu Ka­ra­ma­zovce. Nic jinýho. Ne­za­jímá mě, proč po vás šli, co se stalo potom, co se stalo s vaší slož­kou, nic. Je mi to jedno. Zajímá mě jenom to pro­kletý místo, abych je uložil k věč­nýmu spánku.“

„Proč?“

„Buď oni nebo já.“

„Nemá to smysl. Je to jako kdy­byste se po­kou­šel zabít samu smrt.“

„Strach pře­můžu jedině tak, že se s ním poperu a zlomím mu vaz.“

„Jste blázen. Oni po vás nejdou jen tak pro nic za nic, oni mají důvod. Mys­líte, že po mě šli jen tak z nudy? Ani ná­ho­dou. Měl jsem velký šrámy v duši a unikal jsem ja­ký­mu­koli trestu. Ale oni to tak ne­ne­chali, našli si mě, při­po­mněli mi, mojí vinu a do­nu­tili mě k trestu. S vinou se totiž žít nedá. Oni jsou vlastně dob­ro­dinci.“

„Vy je ještě chrá­níte. Proč?“

„To ne­mů­žete po­cho­pit.“ Na chvíli se od­ml­čel. „Přesto je ne­ná­vi­dím za všechno, co udě­lali, přes­tože neměli právo. Jednu kulku po­šlete za mě.“

„A kde je tedy najdu?“

Ozval se zvon, vý­střel, rána pěstí, je­di­nečný zvuk, jaký vydává lidské tělo, když dopadá na štěr­ko­vou cestu.

Hodiny na rad­nici se při­blí­žili k jedné po po­ledni. Byl krásný den, plný slunce, ale Her­t­zmann měl v hlavě tmu, ne­vní­mal okolní svět, jen sebe, asfalt pod nohama a cestu a svůj cíl.

„Po­slední kroky, po­slední za­tra­cený metry.“

Her­t­zmann se na­de­chl a oče­ká­val schůzku s osudem. Ote­vřel dveře starého domu na okraji města. Uvnitř ne­ob­je­vil nic za­jí­ma­vého. Prošel chod­bou, ku­chyní, obý­vá­kem. Uši mu drá­salo hro­zivé ticho, horší než skří­pání nehtů o sklo. Ne­vě­děl kdo tu bydlí, kolik lidí, ani zda je tu správně. Všude bylo ukli­zeno, žádný prach, žádná špína. A pak si všiml listu papíru, při­pnu­tého mag­ne­tem na led­nici. Byl to seznam, popsán sloupci jmen, ně­která byla pře­škr­taná, u jiných byly po­známky nebo sym­boly. Při­bližně upro­střed té změti našel sám sebe. Stálo tam: Her­t­zmann.

Ohlédl se za sebe, jako kdyby tam někoho tušil, ale nikdo tam nebyl. Slyšel tiché cva­kání hodin na stěně, slabý zvuk auta pro­jíž­dě­jí­cího po sil­nici, šelest listí, křehký zpěv vánku. Na stěně visel ka­len­dář a v něm za­krouž­ko­vané dnešní datum: 27. čer­vence.

„Správný dům. Ale kde jsou oni?“

Na­jed­nou bouchla branka, oknem uviděl před dveřmi tři čer­no­vlasé muže v čer­ných ob­le­cích s čer­nými brý­lemi na nose. První z nich si upra­vil kra­vatu a pak vešel.

Her­t­zman­novi bušilo srdce. Sáhl do skry­tého pouz­dra a pevně stiskl ru­ko­jeť pis­tole.

Na­jed­nou stáli před ním. Jeho tvář se zr­cadlila ve třech párech ne­prů­hled­ných skel.

„Pane Her­t­zmanne,“ řekl jeden z nich hlasem klid­ným a me­lo­dic­kým, „čekali jsme vás. Do­volte abychom se před­sta­vili. Já jsem agent Šmída, tohle je agent Nie­vald,“ po­ky­nul nalevo. „A tohle je agent Hli­no­maz,“ ukázal na­pravo.

„Znám vaše jména. Taky si říkáte bratři Ka­ra­ma­zovi.“

„Tak to si ušet­říme spousta zdvo­ři­lost­ních frází a pře­jdeme rovnou k věci,“ pro­hlá­sil Hli­no­maz.

„Víme, co jste chtěl udělat.“ Šmída se zas chopil slova. „Chtěl jste přijít ve chvíli, kdy ne­bu­deme při­pra­veni a sprostě nás po­stří­let do zad. Bo­hu­žel jsme věděli o každém vašem kroku. V tomto domě nejsou po­stele. Roz­hodně ne bez­dů­vodně. Takže vlastně jste nám ušet­řil jednu cestu. Dě­ku­jeme vám.“

„V plánu bylo, všechno skon­čit kolem půl­noci,“ vmísil se do proudu slov Nie­vald. „Takhle stih­neme všechno pod­statně dřív a večer můžeme jít do kina.“

Her­t­zmann se ne­zmohl na slovo. Ne­do­ká­zal ro­ze­znat jestli mluví vážně nebo jenom vtip­kují.

„Věděli jsme o vašem úmyslu od naší po­slední ná­vštěvy u vás v kan­ce­láři. Po­pravdě, zdálo se to vysoce prav­dě­po­dobné už ně­ja­kou dobu před tím. Trochu jsme za­sáhli do sledu věcí a po­po­hnaly jsme je správ­ným směrem. Víte o co nám jde?“

„Nemám ponětí. Podle mě jste blázni, všichni tři.“

„Dobrá. My mys­líme hlavně na jeden kon­krétní hrob, víme kde leží a kdo v něm leží. Ale hlavně víme proč. Na ná­hrobku je na­psáno jméno, shodou náhod víte jaké, a taky dvě data. To druhé zní 2004. Abychom vám osvě­žili paměť, po­slou­chejte: bylo to zá­hadné úmrtí, oči­vidně vražda, ne­smírně pro­myš­lená, ale přesto se našel viník. Shodou po­div­ných okol­ností se ztra­tilo pár věcí, důkazů, svědků a vý­po­vědí. Takže vrah je na svo­bodě. A víte jak nej­lépe při­po­me­nout ne­vy­jas­ně­nou vraždu? Jinou vraž­dou, mnohem starší. Člo­vě­kem pro­jede jako blesk ře­tě­zec aso­ci­ací od­star­to­vaný jednou malou černou stuhou.“

„Nevím o čem mlu­víte.“

„Lžete! My to víme, stejně jako spoustu dal­ších věcí.“

Agent Hli­no­maz začal: „Po­slední dobou jste měl de­prese a pocit, že vaše práce nemá žádný smysl. Ztra­til jste veš­ke­rou naději. A všechno ini­ci­o­vala smrt té dívky pře­devčí­rem večer. Tak z toho si ne­mu­síte dělat těžkou hlavu.“

„Proč?“

„To se vám váš kolega snaží říct už od vče­rejška.“

Slova se opět chytil agent Šmída: „Na­smě­ro­vali jsme si vás kam bylo třeba. Hnal jste se za námi jako blázen, byl jste po­sedlý touhou vidět nás a vrazit nám ránu. Přitom jsme karty stále roz­dá­vali my. A teď si mys­líte, že cesta končí. No… může, ale nemusí. Dáváme vám totiž mož­nost výběru.“

„A já si vy­bí­rám, aby pro­mlu­vily zbraně.“

Her­t­zmann vytáhl pis­toli a ně­ko­li­krát stiskl spoušť. Zasáhl Šmídu pět­krát do břicha, ale ten se ani ne­za­po­tá­cel a hned se po Her­t­zman­novi vrhl. Strhl ho na zem a úderem mu vy­ra­zil pis­toli z ruky. Další dva agenti mu hned za­klekli ruce a nohy. Šmída se zvedl, sundal si sako, ro­ze­pnul košili a ukázal ne­prů­střel­nou vestu.

„Tyto dva ke­ra­mické pláty váží do­hro­mady víc jak dva­náct kilo, ale za­staví téměř cokoli. A ve vašem pří­padě bylo bez­pod­mí­nečně nutné, mít na sobě ne­prů­střel­nou vestu. Ne­mohli jsme nic ris­ko­vat. Jste šílený a navíc oz­bro­jený.“

Her­t­zmann se zmítal na zemi a snažil se vy­smek­nout ze se­vření.

Šmída po­kra­čo­val: „Co si mys­líte, že se změní, když nás za­bi­jete. Pří­čina není v nás, ale ve vašem svě­domí. Můžete se udat, můžete se zabít, ale to je značně de­struk­tivní řešení. My vám dáváme na­bídku, kdy si můžete svoji vinu od­či­nit. O to se přece sna­žíte celou dobu? To vás nutí pra­co­vat víc a víc? My to víme, stejně jako všechno ostatní. My jsme totiž vaše svě­domí. A když od­mít­nete, po­mys­lete na tu tlus­tou složku na­de­psa­nou slovem 'pravda'. Přesně tím slovem, kte­rého se bojíte. Nikoli nás.“

„Když všechno víte a máte i důkazy, tak proč se se mnout takhle páráte? Pro­střelte mi hlavu, za­vřete mě do vězení, při­bijte mě na kříž.“

„Pane Her­t­zmanne, vy se na ten kříž při­bi­jete sám.“

Snažil se zo­ri­en­to­vat, po­kou­šel se vy­ma­nit z oprátky, která mu sví­rala hrdlo.

„Tady máte papír a dole se po­de­pište.“

„Ne­po­de­píšu vám vůbec nic.“

„V tom pří­padě můžete jít. Za­stavte se v Opi­o­vém dou­pěti, je tam váš přítel Kaplan, mi­mo­cho­dem vlast­ním jménem Jan Řezáč, že? Me­zi­tím si to nechte uležet. My se vám ozveme.“

„O co vám jde?“

„Co kdy­bychom tomu říkali spo­lu­práce.“

Ne­vě­děl co má teď dělat. Opět zkla­mal sám sebe. Vy­ra­zil proto do Dou­pěte. Do­o­pravdy tam byl Kaplan. První hodinu spolu jen mlčky seděli a po­slou­chali šum Dou­pěte.

„Vnímej čas jako cestu stopem a život jako auto, které ti za­staví, aby tě vezlo kousek s sebou abys pak chytil dal­šího stopa, nebo dojel na konec“ „Myslel jsem, že jsem do­ká­zal na všechno za­po­me­nout. Ale pak přišli ti tři démoni a při­po­mněli mi kaž­dičký detail. Kde to zjis­tili, kde na to přišli? Pro­boha. Ale oni mě ne­chtěli za­stře­lit, zavřít ani vy­dí­rat. Chtěli jednu je­di­nou službu: abych udělal značku. Možná se to zdá jako pr­ko­tina, ale to byla roz­nětka. Všechny ty vzpo­mínky, které jsem se snažil devět let za­po­me­nout, se vrá­tily. Nemůžu spát, pořád se mi to vrací ve snech. A pak mě ten chlap sundal z oprátky. Copak nemůžu mít klid?“ „Víš, co je to strach? Jo? Tak to asi neznáš jeho pravou sílu. Kdybys poznal tu pravou šerou pus­tinu ve tvý hlavě, choval by ses jinak. Ne­se­děl bys tu, ale choval by ses tak, abys ho přebil, dělal bys věci mnohem straš­li­vější jenom proto, abys ho ne­vní­mal a byl sil­nější než on.

Já jsem poznal ten pravej strach nad kterým ne­vy­hra­ješ. A proto jsem tady v Dou­pěti“

Mlčení pro­lo­mil Her­t­zmann, když řekl: „Kap­lane, byl jsem za Ka­ra­ma­zov­cema. Mířil jsem na ně pis­tolí, ale nedali se zabít. Oni vědí úplně všechno. Do­konce se zdá, že řídí naše kroky. Kdo jim dal právo hrabat se v našem sou­kromí, ma­ni­pu­lo­vat s našimi životy, dívat se nám do svě­domí? Kdo, Kap­lane?“

„Možná, že si to právo vzali sami, ale ne­na­šel se nikdo, kdo by jim ho zpátky ode­bral. Zkrátka přišli, vzali si co chtěli, ale žádný člověk na světě se jim ne­po­sta­vil na odpor.“

„Možná máš pravdu. Taky jsem se jim po­ku­sil vzít to právo spo­lečně s jejich životy, ale nebyl jsem prostě dost silnej. Měli pádný ar­gu­menty a já dost blbě mířil.“

„Abych pravdu řekl, Hertzi, tak sám jsem se s nimi ještě ne­se­tkal, ale le­da­cos jsem slyšel. Třeba dneska jed­noho chlapa, který se chtěl kvůli nim oběsit.“

„Nejdou po tobě bez­dů­vodně. Svoje oběti si vy­bí­rají za­tra­ceně peč­livě. Vy­sy­pou na tebe tvoje starý hříchy a na­bí­zejí jedno jediný vý­cho­disko. Mě dali papír, smlouvu nebo jak to nazvat, abych jim to po­de­psal.“

„A co se tam psalo?“

„Právě že nic. Byla to bianco smlouva s ďáblem. De­taily se doplní až podle po­třeby.“

„Doufám, žes to ne­po­de­psal.“

„Ne,“ od­po­vě­děl Her­t­zmann a pak sklesle dodal: „I když bych možná měl. Strach je děsivá věc. Nutí tě zabít jeho zdroj, pro­tože ti při­padá, že jinak nad ním nelze vyhrát. Ale zdroj tvýho stra­chu je jenom tvoje svě­domí. Ty tři blázni mi to jenom při­po­mněli.“

Ještě než nastal večer se v Dou­pěti uká­zali bratři Ka­ra­ma­zovi. Jako vždy v čer­ných ob­le­cích a čer­ných brý­lích. Ani se ne­roz­hlí­želi a hned za­mí­řili k Her­t­zman­novu stolu, jako kdyby byli vedemi šestým smys­lem.

„Už jsou tu zase.“

„Dobrý den pánové.“

„Můžu se vás zeptat,“ řekl Kaplan, „co jste zač? Lidé se vás bojí, pak vás ne­ná­vidí a pak vám dávají za pravdu.“

Šmída se roz­máchl rukama a od­po­vě­děl klid­ným hlasem: „Ó, jenom po­tulní mágové a pou­ťoví kou­zel­níci. Někdo říká, že od nás po­chází všechno zlo tohoto světa, ale my spíš lidem uka­zu­jeme jejich duše a zlo v nich, které ne­chtějí vidět a skrý­vají ho.“

„Pa­ne­bože, běžte pryč. Nechci vás už vidět,“ vy­křikl de­tek­tiv.

„Pane Her­t­zmanne. Jsme tu, abychom uza­vřeli dohodu. Vy budete pra­co­vat pro nás, s námi. Tohle je dobrá na­bídka.“

„Ne­mu­síš přece sou­hla­sit, Hertzi.“ pro­hlá­sil Kaplan.

Šmída po­kra­čo­val: „Pravda, ne­mu­síte. Ale pak je tu celá ta ne­pří­jemná zá­le­ži­tost s Grenem. Na světě je spousta lidí, kteří by se mile rádi do­zvě­děli roz­luš­tění této hád­naky.“

Her­t­zmann se potil. Zavřel oči a po­dí­val se do sebe, aby tam našel řešení, ale místo toho spat­řil pouze čer­no­še­dou ne­hos­ti­nou kra­jinu.

„Ale vy jste vý­ji­mečně schopný člověk a byla by škoda o vás přijít. Na­bí­zíme vám dohodu. Budete velká ryba, mor zlo­činu, lék pro tenhle zka­že­nej svět. To jste si vždycky přál. Ale má to jednu pod­mínku.“

„Jakou.“

„Jak to říct. Ne­mu­síte se ničeho bát, dokud pra­cu­jete pro nás. A to je férová na­bídka.“

„Mě to přijde jako vy­dí­rání.“

„Zvažte svoje vy­hlídky. Jsou ne­valné. Ale s námi můžete spasit tenhle svět.“

„Tím, že uzavřu smlouvu s ďáblem?“

„Nemáte moc na výběr,“ pro­hlá­sil Šmída příkře, ale pak po­kra­čo­val ob­vyk­lým hlasem, tak klid­ným, až to nahání hrůzu „Buď Gren a nebo my. Viny se nelze zbavit. Roz­mys­lete si to, my se vám ozveme.“

Her­t­zmann seděl na židli, str­nulý jako socha, oči ob­rá­cené do sebe. Agenti se pomalu vydali ke dveřím. Kaplan sle­do­val celou scénu bez hnutí.

Ale pak Her­t­zmann vstal a řekl: „Dobře, po­čí­tejte se mnou.“

Šmí­dovi se roz­zá­řili oči: „Tak jste se na­ko­nec roz­hodl správně. Ani nevíte, jak jsme rádi. Takže do nejdelší smrti v míru. Jděte se vyspat. Někdy v bu­doucnu vás vy­hle­dáme.“ Odešli z míst­nosti do let­ního od­po­ledne, stále ještě hor­kého. Her­t­zmann za nimi za­sle­chl slabý zvuk hovoru: „Mělo to skon­čit až v noci. Máme spoustu času. Můžeme jít do kina.“

„Jak jsi to mohl udělat?“

„Musel jsem, oni mi na­bí­zejí nějaký vý­cho­disko i když si při­pa­dám, že teď sedím na ča­so­vané bombě.“

„Já to ne­chápu. Vůbec mi to ne­do­chází. Proč? Z jakýho důvodu?“

„Musel jsem. Víš, zkla­mání je celkem nor­mální stav, zkla­mání nad sebou samým. Jed­no­duše něco po­se­reš, něco zmeškáš, tamto pro­pásneš. Nej­horší je zkla­mání z pro­mar­něný pří­le­ži­tosti.“

„Ty asi znáš šestý pra­vi­dlo sto­pař­ského kodexu: Nikdy ne­li­tuj toho, co jsi učinil.“

„Ale já ne­u­dě­lal vůbec nic.“

Jen co odešli, při­ří­til se do baru To­bo­rin.

„Ty blázne, ty jeden za­tra­ce­nej blázne. Co si myslíš, že takhle změníš? Jaký myslíš, že tohle má smysl. Dva dny se hnát za nimi abys skon­čil jako vy­cpaná trofej někde na stěně.“

„Jak to víš?“

„Po­kou­šel jsem se o něco po­dob­ného. Bez­vý­sledně. Hertzi, když chceš něco změnit, musíš pro to něco dělat. Když si chceš něco od­či­nit, tak se musíš pustit zase do práce a tře­baže se může zdát někdy bez­vý­sledná, přesto jí musíš dělat dál. Stejně jako dřív, stejně jako já, do nejdelší smrti, stále na nohách.“

„Ty…“ Her­t­zmann zvedl hlavu a vy­třeš­til oči.

To­bo­tin při­kývl a pak dodal: „Ta holka, jak pře­devčí­rem v noci sko­čila, je naživu.“

Kaplan nemohl uvěřit: „Jak to?“

„Sko­čila, ale jako zá­zra­kem minula tro­leje, na­ra­zila do čela lo­ko­mo­tivy a ta ji od­ho­dila do rigolu. Měla ob­rov­ské štěstí. Ještě včera byla v kri­tic­kém stavu, ale dneska se její stav po­ma­ličku zlep­šuje. Chci ti to říct už dva dny.“

I když to měla být útěcha, Her­t­zman­novi tato dobrá zpráva přesto úsměv na tvář ne­při­nesla.

„Myslím, že já je­di­nej mám právo bejt zkla­ma­nej. Měl jsem za to, že za něčím jdu, že neuhnu z cesty, ale na úplným konci jsem se otočil vzad a po­de­psal jsem smlouvu s ďáblem. Můžu bejt i po tom štastnej?“

Vzdu­chem za­vo­nělo opium, pro­hnali se lidé, pro­tekl čas, den ze­stárl, slunce padalo k zemi.

Na prahu večera vyšli ven. Her­t­zmann mhou­řil una­vené oči, vlekl vy­čer­pané tělo.

„Co se vlastně stalo Kap­lane?“

„Spousta věcí.“

„Co se změ­nilo?“

„Vůbec nic.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz