Světlo v zádech #2 - Kuřáci opia

„Co myslíte, že se změní?“

„Víte, stala se tu vražda…“

„To mi nemusíte říkat.“

„Ne, tohle byl jiný případ. Stala se před dvěma lety a viník utekl bez trestu. Prochází se po světě a usvědčuje jiné. Víte co máte udělat?“

„Ano.“

„Myslete na tu složku, kterou jsme ochotni ihned předat do příslušných rukou.“

Dva stíny pod mihotavou lampou uprostřed noci před třemi dny. Tisíc slov a milion důvodů. Podali si ruce a zmizeli ve stínech.

Kuželem světla se prohnal smrtihlav.

O několik zaprášených úsvitů později, asi dvě hodiny poté, co bezejmenná dívka skočila pod vlak, zazvonil telefon. S praskáním se z něj ozvalo: „Klendro, jsi tam? Tady Řezáč.“

„Co se děje? Vždyť je noc!“

„Volám ti celej den, ale jsi nedostupnej. Probudil jsem tě?“

„Ne, ještě jsem neusnul.“

„Hele chlape, jdou po tobě.“

„Kdo, sakra? A proboha proč?“

„Detektiv. Prej znáš cestu k jednomu z bratrů. Chce si tě najít.“

„Do prdele! V tom případě je všechno v hajzlu!“

„Co máš vlastně společnýho s bratrama ?“

„Dlouhá historie. Doufal jsem, že už se to nikdy nevrátí, ale teď… A co mám vlastně dělat s tím detektivem?“

„Nevím, ptal se mě, ale všechno jsem zapřel. Jenom jsem chtěl, abys to věděl.“

„Díky za echo.“

„Asi jsem tě nepotěšil, ale říct jsem to musel. Měj se.“

Linka vyhasla. Tep bušil ve spáncích.Vzpomínky se vrátily.

Vzpomínky a svědomí. Hertzmann jich měl v hlavě plno, především na Grenovu vychladlou mrtvolu, kterou zakopaly do země před dvěma roky. Vzpomínky byly Hertzmannovým motorem, který ho hnal dál, nutil ho pracovat, nedovolil vydechnout, pomohl překonat únavu a zapomenout na spánek. Vzpomínky byly jako pandořina skříňka a on se ze všech sil snažil do ní nedívat. Ale to teď nebylo možné. Už kvůli té návštěvě Karamazovců minulou noc, kdy se ptali na Grena. To Hertzmannovi nahnalo strach. Hrůzu toho setkání cítil ještě teď v žaludku a v konečcích prstů. Znal Karamazovce a věděl, že člověka dostanou útokem na jeho svědomí. A Hertzmann se bál hrobu vzpomínek ve své hlavě. Obával se, že vezmou lopatu a podívají se, co se tam skrývá a on se nebude schopen bránit. A ten stejný strach, který mu svíral nitro, ho nutil k nenávisti, k nesmyslné touze zbavit se problému jednou provždy.

„Oni všechno vědí a jen čekají až jim podepíšu doznání,“ snažil se přesvědčit sám sebe, že dělá správnou věc, když jako blázen projížděl napříč nocí. „Je to prostý: buď oni, nebo já.“

Ale nedal na sobě znát žádné chmury, obličej měl jako skálu. Šílenství nechal uvnitř.

Zastavil u kanceláří. Řada pouličních lamp svítila na prázdnou ulici.

„Ty tady ještě něco chceš?“

„Ano, musím udělat ještě jednu věc, než půjdu spát.“

Rozloučili se a Toborin odešel domů.

Hodinu po rozednění Hertzmann stále seděl ve své kanceláři a přehraboval se ve stohu papírů. Nevyspalýma zarudlýma očima probodl Toborina, který právě vstoupil do místnosti: „Nic, vůbec nic!“ Zahřměl, až se okna slabě zatřásla. „Není tady o nich ani řádka. Prohledal jsem všechny databáze, všechny archivy, všechny složky, všechny dokumenty, všechny stupně utajení, ale nenašel jsem vůbec nic.“ Odhodil několik papírů a nervózně si rukou projel vlasy. „Jediná stopa by mohla bejt kraťoučká zmínka o nějaký skupině Amen. Ale ani to není jistý.“ Oddechl si a pokračoval: „Dej mi nějakej případ. Dej mi nějakej zatracenej krutej mord. Cokoli. Musím něco dělat nebo se zblázním.“

„Ty by ses měl nejdřív pořádně vyspat.“

„Ne,“ bouchl pěstí do stolu, „ani náhodou, na tohle nemám čas.“

„Fajn, fajn, když chceš práci, tak se zajdi podívat do Doupěte.“

„Zase nějaká špína? Drogy?“

„Samozřejmě, jako vždycky. Je toho moc i na protidrogovou, všechno smetí na jedné hromadě v jednom baru. Když podpálíme Doupě, bude to velký úlovek.“

„Když je toho v Doupěti tolik, tak proč už dávno nehoří, proč tam není zásahovka, proč ještě stojí.“

„Mají dobré kontakty, jsou krytí. My potřebujeme rváče, který se tam podívá, zmlátí pár lidí a dá věci do pohybu.“

„Bastardi!“ Hertzmann zase zuřil. „Jdu hned, není času nazbyt.“

„Nechceš tam svézt?“

„Ne, půjdu pěšky, potřebuju si trochu provětrat hlavu.“

Vyrazil a šel napříč městem, příliš malým na to, co se v něm děje. Jsou tu vrazi, drogy, únosy a zbraně, právě tohle město zažilo Zavírání, právě tady skončil Drikol. Něco z toho Hetzmann věděl, něco ne. Prošel náměstím, zabočil doleva, ulicí, kolem parčíku a autobusové zastávky k nádraží, podchodem pod kolejištěm. Když stoupal po schodech nahoru k hlavní silnici, zavolal jednomu svému kolegovi: „Prosím tě Vlade, mohl bys pro mě udělat laskavost? Jo, jde o tu fotku. Podívej se po něm. Nic jsem nenašel. Měl jsem jenom ten obrázek a málo času. Navíc nevíme, ani jak se jmenuje, ani jak v současnosti vypadá. Díky.“

Zabočil doleva, propletl se uličkami a už stál před Doupětem, barem, který vlastně neexistuje, nikdy neotevřel, nikdy nezavírá, tady se ztrácejí lidé, plánují únosy, kouří opium, předávají podivné zásilky, prodávají se tu drogy a zbraně i jiné věci. Všechno v příjemném stínu, kam nezavítá ani policie. Byla to podivná stavba, utopená ve svahu, při pohledu z ulice nenápadná, trochu chátrající, malá budova, ale to byl jen klam. Nikde nevidela jediná cedule nebo nápis, žádné označení, jak se to tady jmenuje. Bylo to trochu záhadné místo, dům s výhledem na nádraží, kde vám za patřičnou cenu splní jakékoli přání.

Vešel dovnitř. Nic nečekal a o to víc byl překvapen. Doupě bylo prazvláštní, brzo po ránu tiché a prázdné. Jen dva nebo tři lidé seděli u obrovského okna směrem k nádraží a kouřili dýmky.

„Tak tohle místo musí shořet.“ Pomyslel si, když pohledem přejížděl po inetriéru. Byl tu bar, stoly, židle, podivná výzdoba, prostřední část místnosti, kam člověk vstoupil nejdříve, měla podlahu asi o půl metru níž než okolní ochozy a na jejím konci byl velký stůl vyrobený z obrovské dřevěné cívky na kabely. I s okolními dvěma půlkruhovými sofa byl zapuštěný ještě kousek do podlahy. Hertzmanna napadlo, že se na ty dva gauče dobře naskakuje, a to i shora z ochozu, ale pak se k ránu asi těžko vstává. Vydal se k baru a přemýšlel, kde začít skládat hranici. „Je ještě příliš, brzo. Teď se tady nic nestane. Musím přijít až večer, ale co dělat do tý doby? Co dělat, abych se nezbláznil?“ V tom byl tok jeho myšlenek přerušen telefonem. Otráveně ho dal k uchu. „Prosím?“

„Sháním Romana Polanského. Je tam?“

„Promiň, ale to máš asi špatný číslo.“ Zavěsil. Prsty si promnul oči a pak u vchodu uviděl mladíka s tmavými dredy svázanými šátkem.

Za ty roky, co Hertzmann pracoval jako detektiv se u něj projevila profesionální deformace. Příliš podrobně si všímal lidí, toho jak se chovají, jak vypadají, postřehl i nepatrné drobnosti.

Mladík měl výrazné hnědé oči a jemné rysy. Vycítil z něho vnitřní nejistotu a jakési zmatení. „Tebe hochu nikdo ještě nepřetáhl hasákem přes ksicht, nesvíjel ses ve vlastní krvi na zemi, když do tebe kopali, až ti vylámali čtyři zuby.“ Pomyslel si Hertzmann pobaveně. Mladík měl v ruce papírek, zmuchlal ho a zahodil. Došel k baru, detektiv vyrazil za ním a pak prohodil: „Jak se tak koukám, tak tady nemívají moc plno, co?“

„Nevím, jsem tu poprvé.“

„Taky jsem tu prvně. Ale kvůli tomu, abych to tu zapálil.“

„Cože?“

„Ale, nic.“ Hertzmann se usmál. „Jsem unavenej, už tři dny jsem nespal. Dáme si něco k pití, i když chlastat takhle po ránu…“ Zpod košile vytáhl stříbrný křížek a sevřel ho do dlaně. „Stejně mě čeká peklo. Všechno, platím já.“

„Tak to je paráda. Zadarmo se napiju se a nebudu tady sám. Ale nic na mě nezkoušej.“

„Ani náhodou. Jsem štastně ženatej a tahle věc, kterou nosím na krku taky něco znamená,“ pousmál se Hertzmann.

„Tak proč vypadáš tak…“ zeptal se mladík opatrně.

Hertzmann si představil, jak by vypadal pohled do zrcadla: na baru spolu sedí krásný mladý kluk a neholený, unavený chlap s tvrdými rysy, starou jizvou na tváři, kterému táhne na čtyřicet, je nevyspalý a má kruhy pod očima.

„Tak žalostně? Mám k tomu důvody: deprese. Tomu ještě nemůžeš rozumět. Pro tebe je život jedna skvělá jízda na horský dráze. Pro mě je to dřina, prach a popel.“ Hertzmann se napil. Poté co položil prázdnou sklenici, pokračoval: „Chceš se asi na něco zeptat.“

„Proč jsi…“ Pak se zarazil. „Jestli teda vám nevadí…“

„Né, vůbec. I když mi může bejt dvakrát tolik, co tobě… Ale tady na tom nesejde. Ti chlapi u okna kouří opium a po zemi se válej jehly. Takže tady na tom doopravdy nesejde.“ Na dvě vteřiny zavřel oči a mnul si víčka, aby zahnal únavu a pak vyhrkl: „Ještě jsme se nepředstavili. Normálně bych to udělal hned, ale teď mi hučí v hlavě a pomalu mi to myslí. Jmenuju se Tomas Hertzmann.“ Napřáhl svojí tlapu, velikou ruku rváče, bývalého boxera, dělníka v hutích a uměleckého kováře a s širokým úsměvem, který odhalil jeden jeho zlatý zub si potřásl rukou mladou a jemnou.

„Já jsem David Baran.“

„Baran, to mi něco říká. Ale nemůžu si vzpomenout co.“

Chvíli povídali a něco málo vypili. Hertzmann se ani slovem nezmínil, že pracuje u policie, vyprávěl historky z doby, kdy pracoval v hutích a boxoval. Řetěz příhod přetrhl telefonát. Volal Toborin. Hertzmann se s nelibostí díval na jméno na displeji.

„Co se děje?“ zeptal se Baran.

„To je můj kolega, teď s ním nechci mluvit, teď se to nehodí.“ Položil to a telefon vypnul. „Takhle to bude lepší.“

Po vteřině ticha mladík navázal na debatu o Hertzmannových povoláních a zeptal se: „A co děláš teď?“

„Teď jsem hlavně zoufalej. Víš, všechno je jinak, než se zdá. Myslel jsem, že jsem schopnej dělat svojí práci dobře, že odčiním svojí vinu, že pomůžu trochu zlepšit tenhle zlej svět. Ale není to pravda. Nesvedu nic a navíc není správný odsuzovat jiný, když jsem nedokázal odsoudit ani sám sebe. Jsem sám sebou zklamanej a zmatenej. Jak říkám: všechno je jinak, než se zdá.“

„Já to chápu. Stalo se mi něco… Víš, jel jsem do Španělska s FTL. Ve vlaku jsem potkal kamaráda, se kterým jsem se neviděl už pár let. Ale věci nabraly nečekaný spád. A staly se z toho fantastický a podivuhodný prázdniny.“

„Myslím, že tomu rozumím. Člověk si o sobě myslí, že je nějakej, ale pak přijde nečekanej zlom a všechno je jinak.“

„Vrátili jsme se předevčírem a od té doby jsme se neviděli. Jsou to dva dny a už mě začínají svrbět prsty.“

„A víš, co to znamená?“

David Baran se smutně podíval do prázdné sklenice: „Právě, že vím. Zítra v poledne by se měl vrátit. Napíšu mu, aby šel rovnou do Doupěte.“ Pak vesele dodal: „Cestou tam, jsem potkal skvělou partu lidí. Byli to takoví šílenci. Jeli s námi až do Španělska a říkali, že jim ten vlak patří nebo co. I když pochybuji, že tam pracovali, protože jsem je ani jednou neviděl cokoli dělat. Škoda, že jsem se s nimi neviděl na zpáteční cestě z krásného Španělska do Čech. Ale mám na ně kontakt, takže bych je mohl někam sezvat.“

„Jen je pozvi, protože dobrý kamarádi, to je hodně cenný zboží.“

Toborin ve své kanceláři několik kilometrů odsud mlátil do číselníku telefonu a když uslyšel signál nedostupného čísla, mrštil sluchátkem na zeď.

„Teď jsem si vzpomněl na nedávnej sen,“ pokračoval Hertzmann. „V posledních třech dnech jsem téměř nespal. Doufám, že s ti to nikdy nestane, dostat se do toho stavu, kdy by sis k smrti rád někam lehnul a nechal svět běžet, ale prostě nemůžeš, protože jakmile zavřeš oči, uvidíš tu hrůzu, která se skrejvá v tobě. Usnul jsem jenom jednou na několik málo minut. Ale nebyl to ten bezvědomej spánek. Do hlavy se mi přikradl sen a tam vybouchnul. Zdálo se mi o úplně běžnějch situacích, ráno vstávám, jdu do práce, potkávám lidi, koupím si noviny, prostě nic neobvyklýho. V práci jsem se bavil s nějakým Španělem, mluvil docela dobře česky, ale najednou jsem mu přestal rozumět. Stále mluvil česky, ale z ničeho nic jsem ty slova nedokázal dekódovat, byl to jenom šum a nesmyslný hlásky v mojí hlavě. Šel jsem za kolegou, jestli by mě nemohl vystřádat, ale bylo to stejný. Komunikace selhala. Nerozuměl jsem už ani tomu kolegovi, nedokázali jsme si cokoli říct. Udělalo se mi zle a šel jsem radši domů. Chtěl jsem si něco koupit, ale nebylo to možný. V obchodě se situace opakovala, slova se proměnila na nesmyslný šum. Zkrátka jsem nebyl schopnej se s kýmkoli bavit, komunikace úplně ztratila smysl. Bylo to děsivý, úplně jako kdyby nastalo zmatení jazyků.“

David Baran poslouchal a po vteřině ticha si povzdechl: „Neschopnost komunikace…Taky mě to děsí. Bojím se že nenajdeme další cestu. Že nebude možné se vrátit. Mohl bych to hodit za hlavu, ale to prostě nejde. Obě možnosti jsou tak zvláštní. Když se vrátím k minulému životu nebo zůstanu s ním. Ať tak nebo tak přijde mi to neskutečné.“

„Důležitý je, se jasně vyjádřit. Říct: 'Je to tak nebo onak', ale hlavně nemlčet a nečekat, že přijde zázrak. On totiž nepřijde. Chytit příležitost za pačesy a když se brání, vrazit jí ránu. Já se tím řídím celý život.“

„To je zajímavé. Přesně tohle říkal i jeden člověk z té party.“

„Shoda náhod.“

„No, každopádně asi půjdu.“

„Kam?“

„Domů přece.“

„Vlastně, ty jsi student, co?“ Hertzmann nasadil široký unavený úsměv. „Studentský léta jsou ty nejlepší v životě. Samá radost a málo starostí. Taky na mě rád vzpomínám, na ty léta v Lippstadtu.“ Naklonil se k Davidovi a mluvil velice potichu: „Taky půjdu, protože ten člověk, co přišel před chvílí se o mě nějak moc zajímá. Stahujou kolem mě oprátku. Jdeme.“

Vyšli ven, nadechli se svěžího vzduchu a ucítili teplo radostného slunce, přesto nikdo z nich si nebyl příliš jistý, co se stane za chvíli a kam přesně povedou cesty jejich životů. Hertzmann se viděl, jak se houpe na oprátce nebo leží v hlíně krchova. Přesto se snažil svoje obavy zatajit a přeprat paniku v sobě. Uchopil stříbrný křížek a snažil se myslet na něco pozitivního.

Když došli za roh, uslyšeli skřípět brzdy, bouchání dveří a dupot.

David Baran se ohlédl na Hertzmanna. „Ty jsi věřící?“

„Jo.“

„A pomáhá to? Protože, jak se na tebe dívám, máš očividně špatný den.“

„Důležitý je se k tomu dobře postavit. Myslím k víře. Nemysli si, že když si koupíš Bibli, stane se z tebe jinej člověk. Nic není zadarmo. Ale když doopravdy věříš, tak to pomáhá.“

„A věříš všem těm věcem z Bible?“

„Neříkám, že každý slovo z ní musí bejt pravdivý. Hledám v tom hlavně oporu, abych mohl stát rovně a nemusel se plazit v blátě. Každopádně si nenechám vnutit nepodložený dohady, věda je přece jenom přesná, vždyť mi pomáhá při práci. Ale hlavně Kniha knih je plná příběhů a v nich lze nalézt příměry k naší době a poučit se z nich.“

„No já jenom jestli ti nevadí…“ David si odkašlal. „…ta moje věc.“

„Jsem dost benevolentní. Podle mě není správný kecat jiným lidem do života. Ale hlavně, důležitý je, když lidi mají k sobě blízko. Ale už mi připadá, že se opakuju.“

Na rohu postranní ulice směrem k nádraží postával nějaký muž v obleku a černých brýlích. Sáhl do saka a vypadal, že se chce jenom ujistit, že má stále u sebe něco důležitého. Hertzmann ho zpozoroval, zhluboka se nadechl a zapotácel se. Jestli kdy existovalo nějaké slunce, v ten okamžik zaniklo. Město se změnilo na šerou pustinu, kde stáli jen Hertzmann a ten člověk na rohu. Podívali se na sebe a to problesknutí pohledů by dokázalo zabíjet.

Po vteřině nebo desítkách let, to nedokázal rozlišit, se Hertzmann pohnul a spěšně se rozloučil: „Hochu, dobře jsem si s tebou pokecal, ale teď už musím běžet. Kdybys našel na zdi moje parte, nediv se tomu.“

Rozeběhl se přes park, sprintoval, jako kdyby mu šlo o život, prolétl kolem několika paneláků a zmizel. Jenom jeho strach byl stále přítomný.

Muž stál na rohu do chvíle, kdy kolem něj prosvištěla bílá Octavie.

Mezitím KK a jeho dobrý přítel seděli na lavičkách před pražským Hlavním nádražím a čekali.

„Proč jsme zrovna tady a co tu sakra děláme?“

„Tady je ideální místo kde začít cestu,“ odpověděl KK. „Vlaky odsud jezdí na všechny směry a my cestujeme zadarmo.“

„Ty chceš zase někam jet? Vždyť za posledních čtrnáct dnů jsme najezdili minimálně šestnáct tisíc kilometrů. Jsem rád, že je teď chvíli volno. I když volno…“ Přítel zavzpomínal. „Škoda, že jsme nedoběhli ten maratón.“

„Abych pravdu řekl, nepřipadá mi tu bezpečno. Ne tady, myslím v Říčanech. Stahují se nad ním mračna a mám takový dojem, že zanedlouho se nám zjeví svatý Jan.“

„Myslíš, že jsme ve velkým průseru?“ zeptal se kamarád vážně, ale pak se zasmál: „Už mi to došlo. Taky myslím, že osedláme svoje koně a jako jezdci apokalypsy přijedeme k Janovi a plácneme si na znamení, že je všechno fajn.“

„Ale teď vážně, doopravdy mám ten dojem. Něco se děje. Shání se po mě jeden chlap od policie a to nevěstí nic dobrýho. Mimo jiné to znamená, že v průseru jsem jenom já. Mám takový tušení, že se tam stane vražda.“

„Tam se jich už stalo…“

„Vrazi…“ KK se podíval směrem, kterým tušil Říčany. „To jsou divný lidi. Teď nemyslím nějaký chladnokrevný nájemný zabijáky, ale ty, kteří si myslí, že tím něco změní.“

„Jsou to blázni, naprostý šílenci, ale lidi se nechovají vždycky racionálně. Někdy prostě vybouchnou, dělají blbosti, kterých potom litují.“

„Ale chápeš to odhodlání k činu, ten moment, kdy se zvedneš a řekneš si, teď je ten pravý čas. Podle mě jsou vrazi poslední lidé, kteří ještě nezapomněli, co je to čin.“

„Když jsou poslední právě tihle,“ pousmál se přítel, „pak je lidstvo trošičku v hajzlu.“

„Nepochybně. Jdeme.“ Zavelel KK a táhl dobrého přítele z lavičky.

„Kam?“

„Méně slov, více činů a nikdy nelitovat.“

Kaplan se probudil a zjistil, že proležel dvanáct hodin bezvědomým spánkem v příkopu u silnice. Spalo se mu celkem dobře. Podobně jako doma. Kaplanův dům se stal jenom střechou nad hlavou. Nebyl to domov, kde by měl útočiště, ale prostě jenom místo, kde spí.

Rozhlédl se kolem sebe a uviděl most a pod ním koleje, udupanou trávu z včerejšího večera, když nakládali dívku bílou jako sníh na nosítka. Vzpomněl si na oči v slzách, které se s ním loučily a stále slyšel skřípání brzd.

„Po smrti tý holky, už nic nebude jako dřív. V tomhle městě je příliš mnoho utrpení. Možná bych měl zmizet, odjet do jiný země, někam pryč. Ale pořád je tu jedno místo, kam můžu jít i když jsem úplně na dně.“ Protáhl se a vyrazil.

Za hodinu a půl seděl Hertzmann na lavičce u rybníku za městem, hlavu v dlaních, rychle oddechoval. Každý šramot ho donutil zvednout oči a ujistit se, že je stále sám a v bezpečí. Podíval se na hladinu rybníka a spěšně přemýšlel: „Jdou po mě, vědí o mně, mají v terénu svoje lidi, sledujou každej můj krok a stahujou smyčku. Už brzo mě dostanou. Ta návštěva bratrů Karamazových, byla jenom varování, taková blbá předehra. Do prdele. Pořád jenom utíkám. Můžu utíklat do konce života a nic tím nezměním. Peklo na mě čeká s otevřenou náručí, ničeho se nebát, nemám co ztratit. I když, co Gabriela a děti? Měl bych se k nim vrátit, určitě mají velkej strach.“

Zavřel oči a oddychoval.

“Ale na to teď není čas. Nejdřív vyřídím tuhle záležitost. Buď se vrátím naživu jako vítěz, nebo v zinkový rakvi jako poraženej. Točí se kolem Doupěte, vědí, že jsem tam byl. Když tam přijdu znovu, najdou si mě. Pak udeřím.“

Sebral všechny síly a snažil se nevnímat únavu.

„Teď nebo nikdy.“

Přesvědčil se, zdali má svou pistoli stále nabitou a vydal se pomalou chůzí zpět do Doupěte.

Telefon v Toborinově kanceláři už poněkolikáté vyzváněl, ale on nemohl vzít ten hovor, protože projížděl napříč městem. Přicházel večer, na západě obloha hořela oranžovými a rudými plameny, na východě se svět barvil temnějšími tóny.

„Už se stmívá? Takhle brzo?“ podivil se Toborin za volantem, když viděl ty barvy, zatímco se hnal po Černokostelecké směrem k Praze.

„Mám pocit, že čas plyne příliš rychle a jen tak mi proplouvá mezi prsty jako voda a nedá se chytit.“ Hertzmann seděl v přeplněném Doupěti už hodinu. „Víš kolik jsem toho promarnil za tu dobu, co si spolu povídáme? Víš kolik věcí se stalo za mými zády, ale já si jich nevšimnul, prostě proto, že jsem se neotočil? Hodně.“

Během té doby se seznámil s Jirkou Stříbrným, vojákem speciálních jednotek, který byl nasazen v Afghánistánu, ale kvůli průstřelu nohy byl poslán domů. Hertzmann si přisedl k jeho stolu v rohu místnosti možná proto, že vypadal dost zoufale na to, aby si rozuměli.

„Jak já bych se chtěl vrátit zpátky,“ říkal Jirka někdy v průběhu hovoru. „Ale mám nohu v háji a kulhám.“

„Proč proboha? Tam ti šlo o život.“

„Mám tam přítele, Honzu Syrovýho“

„Nerozluční kamarádi až za hrob.“

„Ne tak úplně, jsme gayové.“

„Tak to je zajímavý.“

„Rozumíš, on je teď ode mě pět tisíc kilometrů a můžou ho zabít každou minutou. Já jsem tady a nemůžu dělat vůbec nic.“

„Víš, znám jednoho člověka, kterýho vždycky zachránila jeho víra v život a sama sebe. Nevěřil bys, co všechno dokázal přežít bez zranění.“

Jirka se s Honzou seznámil se v době výcviku, když měli několik dní volno. Zbytek jednotky se rozutekl za svými přítelkyněmi, ale oni dva nikoho neměli.

„Jak ses dostal do Doupěte?“ Zeptal se Hertzmann.

„Nohy mě zavedli přímo sem.“ Pak se sarkasticky pousmál: „Vlastně jenom jedna noha.“

„Dojdu pro něco k pití,“ detektiv se zvedl a unaveně vrávoral k baru. Asi v polovině cesty se zastavil a zvolal: „Kaplane!“ Seděl tam, u velkého kruhového stolu. Hertzmann k němu doběhl a vychrlil proud slov: „Ty jsi tady. Tomu nemůžu uvěřit. Jak dlouho? Jak dlouho? Já jsem seděl tamhle v rohu a vůbec jsem o tobě nevěděl. To je, ale překvapení.“

„To tedy je,“ Kaplan odpověděl velice pomalu, vyveden z míry a tvářil se překvapeně. „Jenom někomu zavolám“

„Beze všeho.“

Vytočil číslo, chvíli bezůspěšně vyzvánělo. „Sakra, zase není dostupný.“

„Co tady děláš, Kaplane.“

„Víš, ta holka, jak dneska skočila. Nějak mě to vzalo.“

„Ale proč zrovna tady? Tebe bych si spíš představil v Utopii.“

„Utopie mi přijde moc smutná a truchlivá. Tady to aspoň žije.“

„Abych nechodil kolem horký kaše, jsme rád, že se tu s tebou setkávám, hlavně kvůli tomuhle.“ Vytáhl fotku. „Jak víš, tak hledám tohohle kluka. Řekl bych, že tady jde o život. O můj. Takže jestli by sis nechtěl vzpomenout…“

Kaplam se chytil za bradu, nadechl se a nervózně otočil hlavu k baru a vchodovým dveřím. „Můžu ti jenom doporučit, aby ses zkusil podívat na plakáty, který visí tamhle vedle baru.“ Ukázal prstem a navedl Hertzmanna na stopu. Nic takového neměl už pár dní: vodítko, které někam ukazuje. Únava z něj spadla a cítil jak srdce v jeho hrudníku zase začíná tepat.

Sledoval plakáty. Bylo to sedm plakátů, na nich tváře různých lidí a kolem různé nápisy: hledá se, živý či mrtvý, odměna dvacet tisíc euro, stíhán za vraždu, krádeže a znásilnění a taky přezdívka každého vyobrazeného.

„Co to je?“ zeptal se člověka, který stál nejblíž.

„Taková výzdoba. Plakáty štamgastů, který sem chodí už dlouho. Těmhle napíšou pití klidně na futro.“

„Díky.“

Vzal fotku hledaného a porovnával jí s plakáty na stěně. U jednoho se zastavil. „To je von. A říká si Šanghajskej rváč. Krása.“ Zapnul telefon a volal. „Vlade, horký novinky. Náš pohřešovanej vypadá trochu jinak. Vizáž změnil dobře, ale ve tváři je to pořád on. Takže teď má černý rovný vlasy asi po ramena, zářivě modrý oči, asi barevný kontaktní čočky, krátký vousy a brejle s výrazně černejma obroučkama. Možná, že to nepomůže, ale kdybychom měli nějaký fotky z nedávný doby, bude na nich vypadat asi takhle. A ještě; říká si Šanghajskej rváč. Hledej dál, díky.“

Vracel se zpátky s blaženým úsměvem, zasedl k velikému stolu a napil se z jedné z pěti sklenek, které tam na stály a ani si neuvědomil, že není jeho. „Kaplane, jsem ti tak vděčněj. Dal jsi smysl mýmu trmácení, dal jsi mi cíl, chlape.“

Mezitím do doupěte přišli čtyři mladí muži a mířili ke Kaplanovi. Hertzmann se náhodou otočil a uviděl je: jeden v otrhaném tričku, dlouhé vlasy, vousy, tvrdé rysy a černé brýle; druhý s ocelově stříbrnými dredy a malým tetováním pod okem, oblečený ve světlé košili; třetí zdravě opálený se sněžně bílým pruhem vlasů na hlavě a poslední měl černé vlasy asi po ramena, nepřirozeně modré oči a výrazné brýle s černými obroučkami. Hertzmann se zarazil. „Kolpov, Šanghajskej rváč.“ Probodl je pohledem.

Ten s bílým pruhem vlasů zastavil skupinku rukou. „To je ten detektiv, který po tobě jde. Zdrhej.“

Hertzmann se zvedl a mířil k nim, ale ten, který odpovídal fotce se otočil a utetíkal ven. I přesto, že Hertzmann nespal tři dni a byl k smrti unavený, vyrazil za ním nejrychlejším sprintem. Hnali se přes celé město, ulicemi, ze svahu, přes koleje k nádraží, seběhli shody, kolem parčíku, zabočili doprava, prolétli kolem rybníka potopeného v měsíčním světle, přes náměstí, napříč hlavní silnicí, kolem zimního stadionu a pak dál ulicí, kde končilo město a začínala pole. Ale po tolika kilometrech Hertzmannovi docházely síly a ztratil Rváče z dohledu. Slyšel jenom daleko před sebou zvuk běhu, ale neviděl už nic.

Najednou byly zvuky kroků přehlušeny výstřelem a ztratily se v jeho rachotu, stejně jako se pronásledovaný ztratil v ulicích města. Honička skončila.

Nad obzor se vyhoupl malinký proužek slunce a ukázal Hertzamnnovi zbraň, kterou držel v udivené ruce a nechápal proč. Asi jí podvědomě vytáhl z podpažního skrytého pouzdra a pálil. Byl unavený a v šoku. Díval se na svojí ruku, jako kdyby to nebyla část jeho těla, jako by si žila vlastním životem a právě teď se rozhodla střílet. Ale po kom vlastně? Zasáhl jsem ho? Hertzmannovi v hlavě tepaly otázky, ve spáncích mu bušila krev, srdce zběsile tančilo z dlouhého běhu a z rozrušení.

Slunce vycházelo nad horizont víc a víc a světlo bodalo Hertzmanna do očí. Malátně si zastínil rukou obličej. Byl vyčerpaný a začaly se o něj pokoušet mrákoty. Najednou na něj padla únava, která se v lidstvu střádá už dva tisíce let. S hrůzou se ještě několik kroků potácel naprosto oslepen úsvitem, ale pak se zhroutil na zem a ve zlomku vteřiny, než upadl do bezvědomí, si uvědomil, že mu z ruky vypadla jeho zbraň. „Zatracená pistole!“ a pak následovala tma.

Do jednoho domu na okraji světa přišel další sen…

Všechno se to stalo příliš rychle a člověk jenom stál a zíral. Stál a nemohl uvěřit. Všechno vypadalo nepřirozeně a strojeně, lampy bolestivě oslepovaly a vydávaly nepřirozené blikavé světlo, točila se mu hlava, chtělo se mu zvracet, připadal si, že je tady špatně, že zabloudil, že zavře oči a všechno se spraví, všechno se změní. Ještě netušil, že může být problém vyrovnat se s minulostí, se skutky vykonanými v afektu, že vnímání skutečnosti lze podlomit, že lze usilovně a navzdory všemu nevěřit očividným skutkům nebo vzpomínkám. Stál tam, vzduchem se nesl chladný výstřel, křik prachu, chlad oceli. Nevěděl co. Všechno se to stalo jako v nějakém televizním thrilleru, ale na rozdíl od něj byla skutečnost nepopiratelná a bál se, že nic neskončí za dvě hodiny závěrečnými titulky. I když by mohlo. Byl nejistý, nemohl nic odvolat, ale stejně by ani nechtěl.

„Pane, haló pane, je vám něco?“

Když se probudil, na kraj se snesla mlha a opar po krátkém dešti. Ležel v kaluži, oblečení celé promočené. Až za několik vteřin si uvědomil, že nad ním klečí postarší muž a cloumá s ním.

„Pane, stalo se vám něco?“

Hertzmann se posadil a rukama pátral po pistoli. „Nic mi není, děkuju. Jsem v pořádku.“

„No já nevím. Nemám někoho zavolat?“

Pak přišel k sobě a uvědomil si, co se stalo a s hrůzou v očích vyhrkl: „Slyšel jste výstřel? Zasáhl jsem cíl? Je někdo zraněn?“

„Ne, myslím, že ne. Jste si jistý, že nepotřebujete pomoct?“

„Naprosto, cítím se dobře,“ odpovídal Hertzmann, když se namáhavě zvedal ze země a zjistil, že jeho zbraň zmizela.

Vstal a podíval se kolem sebe. Zbraň nikde. Sáhl do skrytého pouzdra. Bylo prázdné.

Jen v kapse našel lísteček. Rozevřel ho a přečetl krátké a prosté sdělení: „Mám vaší pistoli a informaci jak se lze dostat k bratrům. Jestli máte zájem, sejdeme se. Roma Uno na Vinohradech, budu úplně vzadu. Šanghajský rváč.“

Nemohl říct ne. Tohle byl další krok za třemi vychladlými mrtvolami, o kterých se mu zdálo, když se únavou propadl do bdělého spánku. Houpali se na oprátce, pověšeni na stromě, zakopáni v hrobu bez jména. „Konečně.“

„Hele Vlade, jak to jde? Špatně jo? No nic, najdi mi, kde je Roma Uno. Je to někde na Vinohradech. Když něco najdeš o tom klukovi, hned zavolej.“ Vyslechl adresu a zavěsil.

„Mám cíl,“ řekl si Hertzmann a začal by se smát jako blázen, kdyby byl jenom o kousek míň unavený. Místo toho se pomalu unaveně vydal na autobus, aby o hodinu a půl později vystupoval do nepřirozeného světla stanice metra Flora. Cestou se krátce vyspal, ale byla to jen malá záplata na obrovský deficit, který mu hučel v hlavě. Plahočil se ulicí a ve spěchu do něj vrazil muž v obleku s černými brýlemi. Připomněl mu Jirku Stříbrného z Doupěte a to i přesto, že si vůbec nebyli podobní. To pouze jeho unavená mysl vnímala skutečnost překroucenou a malovala šedavé linky do svěžího dne.

Vzpomněl si jak Jirka říkal: „Víš, co to bylo, když jsem doma řekl, že chci zůstat v armádě? Víš co to bylo pro mýho otce? Hroznej šok. Chtěl mě vidět, jak mám nějakou strašně dobře placenou práci, která je k smrti nudná. A pak, když jsem oznamoval, že jsem nasazenej a Afghánu? Taky nepochopení. Nebrali na vědomí, že tohle je cesta mýho života, kterou jsem si zvolil. Pak už nade mnou zlomil hůl, prohlásil, že jsem blázen a přestal jsem pro něj existovat. Kdybych zůstal ještě jeden den, klidně by mě vydědil. Nejradši bych mu zakroutil krkem… Ale bylo to nutný. Když zjistíš, že mládí je v hajzlu a za celou tu dobu, za ty léta se nestalo vůbec nic. To byla pravá hrůza a děs.“

„To byla ta pravá hrůza a děs,“ opakoval si Hertzmann, když sestupoval do Roma Uno po několika schodech. Byla to útulná pizzerie, původně asi sklep, nízké klenuté stropy z nenahozených cihel, prošel několika malými místnostmi. Poslední, cesta dál nevede, tady musí být. Sedl si a rozhlížel se kolem sebe. „Není tady, zrada,“ prohnalo se mu hlavou. „Chlapče, ty budeš taky viset. Hned v druhým sledu.“ Objednal si kávu tak silnou, že by to zabilo slona, hned ji vypil a čekal.

„Na zázrak? Jo, teď čekám na zázrak.“

Podnik byl prázdný a ztichlý. Jen on, několik zaměstnanců a jedna dívka s páskou přes oko u vedlejšího stolu.

„Koutkem oka si jí prohlédl a vytušil, že ji v hrudníku tepe srdce rváče. Byla to pružná, tvrdá holka, která si nedá nic líbit, přesto byla půvabná. Zanedlouho si k ní přisedla další dívka, mnohem křehčí. Políbili se a vedli tichý rozhovor. Hertzmann ale nedokázal vnímat, protože kofein z jeho žil začínal pomalu mizet. Hodina čekání a nezůstalo z něj nic. Zaplatil a chystal se odejít. Ale v ten okamžik mu na rameno poklepal kurýr. „Vy jste pan Hertzmann?“

Detektiv byl překvapen a několik okamžiků nedokázal odpovědět. „Ano jsem,“ vyhrkl nakonec.

„Mám tu pro vás balík.“

„Co? Pro mě?“ Nevycházel z údivu.

„Ano pro vás. Původně to měl doručit kolega, ale nemohl. Tady to podepište.“ Bodl do papíru a nabízel pero.

Hertzmann podepsal, rozloučil se, rozthl balíček a pak mu svitlo: „To musel být…“ A taky byl. Do dlaně mu vypadla jeho pistole a vzkaz Už vás, ani Karamazovce nechci nikdy vidět. Poslední naděje padla.

Výstřely i jejich ozvěny dozněly a ztratily se s poryvem větru.

Mezitím v Říčanech daleko od Hertzmanna, jeho strachu a zuřivosti se Kaplan bavil s KK.

„Kaplane, co jsi dělal doteď, že se znáš právě s takovými lidmi?“

„Co já ti budu povídat… padělal jsem peníze…“

„Přece mi tady jen tak nebudeš vykládat, skoro neznámému člověku, že jsi padělatel.“

„Jo, jsem… jak říkám: peníze, cenný papíry, doklady, jízdenky, letenky…“

„Cože tys padělal i jízdenky?“

„No myslím hlavně ty dražší, třeba mezinárodní nebo síťový jízdenky za několik tisíc. Ale dokázal jsem zfalšovat v podstatě cokoli, co oni uměli vyrobit a prodat. Dělal jsem modrý pruhy, kilometrický banky a dokonce i pár funkčních čipovejch karet. Bylo krásný cestovat po Evropě úplně zadarmo.“

„Nechtěl bys mi taky udělat nějakou občanku nebo pas?“

„Jsou tu jiný, který jsem naučil řemeslu. Ale já už tohle nedělám.“

„Proč?“

„Nic nechápeš… Zabil jsi svýho otce vlastní rukou?“ znenadání odbočil Kaplan.

„Co kdybych zabil?“ znejistěl KK a vytřásal ze sebe pomalá obezřetná slova.

„Víš, někdy mě napadlo, co by se stalo, kdyby nějaká věc prostě zmizela. Byla by tu, ale pak najednou zkrátka není. Nevypařila by se, neshořela by, nepřeměnila se na energii. Prostě by v jednu chvíli zmizela. Přestala by existovat. Vím, že je to fyzikálně nemožný, ale přesto, co by se stalo? Myslím jako vzpomínky na neexistující věc. Jako třeba, když máš na půdě několik let položenou krabici. Během tý doby všechno zapadá prachem. A pak ta krabice zmizí. Prach z vrchní strany tý bedny se rozletí, ale pořád ti tam na zemi zůstává ten čtverec bez prachu. Víš, ta věc vytvoří nějaký vazby, který zůstávají i poté, co zmizí původce. Stopa zůstane. A tak můžeš na půdě stát jak dlouho a lámat si hlavu, odkud se tady vzal ten čtverec, když nikde není věc, která by to mohla udělat. Ta věc neexistuje nikde na světě, přesto tady byla. A tak se to má s mým otcem.“

„Už tomu rozumím.“

„O vraždu tady samozřejmě nejde, to je jenom metafora. Jde o ty vztahy, který zůstávají.“

„Ale tím jsi nic nevysvětlil.“

„O to se ani nesnažím.“

Všechno se změnilo, když zazvonil Hertzmannův mobilní telefon.

„Víš jak se jmenuje?“

Do uší se mu hrnul šum elektromagnetických signálů, bez odezvy procházel skrz únavou zpomalený mozek. Ale pak přišel náraz. Svět se zastavil společně s nevyřčeným slovem a dechem v jediné vteřině. Jako by do Hertzmanna vrazil blesk. Tak si připadal ve chvíli, kdy mu zavolal Vlad a všechno řekl.

„Ty vole, to je nejlepší zpráva mýho života.“

„Co se děje Hertzi, vždyť toho o něm zase tak moc nevíme?“

„Vlade, tohle je víc než dost. Díky.“

Vzal si taxi a doufal, že se nedostanou do žádné zácpy.

„Do Říčan a okamžitě.“

„Snad nejde o život?“

„Jde, o ten můj.“

Pneumatiky zaskřípaly, vůz se rozjel a okolní domy se změnily v neurčité šmouhy.

Hertzmann nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

I když Vlad nezjistil jméno Šanghajského rváče, něco přesto vypátral.

„Našel jsem ho podle fotky a tvého popisu,“ říkal, „očividně jsme ho někdy dřív už sledovali, ale jeho složka byla vybrakovaná. Většina věcí se ztratila. Zbyla v ní jenom fotka a jeden list počmáraný nesmysly jako třeba: Baron, Zavírání, 8.000.000.000, Japonka, kráska, modrém a tak podobně. Podle všeho jsme po něm pátrali, ale někdo se postaral o jeho spis. Pak přestal existovat, Šanghajský rváč zmizel. Začali jsme znova od začátku i když s jeho složkou se ztratil i důvod, proč mu jdeme po krku. Jsou tady nějaký nový informace. Pravděpodobně vystupuje pod smyšlenými jmény i když nevíme jak se jmenuje v reálu. Hodně cestuje s FTL, nedávno jel do Španělska. Možná, že pro ně i pracuje, ale ve FTL ho nemají v seznamu zaměstnanců. Jeho vztah k té firmě je dost nejasný. Jsi tam ještě?“ Hertzmann v tu chvíli přestal dýchat a málem upustil telefon, když mu pomalu docházely souvislosti.

„David Baran,“ bušilo mu ve spáncích, „má být v Doupěti. Je to sice malá šance, ale jinou stopu nemám.“

A tak se hnal zase zpátky v taxíku, který sice jel rychle, ale ne dost rychle, aby dokázal přehlušit Hertzmannův strach.

„Tak sakra jeďte trochu rychleji, nemám čas.“

„Myslím, že tahle rychlost by se dala považovat za spěch.“

„Tohle že je spěch? Ani náhodou. Spěch je když si zavazujete tkaničky a vlak, který chcete chytit, právě přijíždí na nádraží vzdálené tři kilometry; je to, když tři dny nespíte a pak běžíte až na dno sil za jedním bastardem přes celé město; když je před vámi sto kilometrů cesty a vy jste tam měl bejt před půl hodinou; je to když předhoníte vystřelenou kulku. Něco takovýho, ale ne tohle.“

„Promiňte, ale rychleji to nepůjde.“

„Dobře, ale až uvidíte parte se jménem Hertzmann, pak vám snad dojde, že jste jel příliš pomalu.“

„Máme zprávy, že je na stopě panu Drtikolovi.“

„Myslíte, že ho přesvědčí?“

„Je to nevyhnutelné.“

„Pak bychom se měli připravit.“

Taxík zastavil. Pro Hertzmanna to byla nekonečně dlouhá jízda, hodil po řidiči několik bankovek a uháněl do Opiového doupěte. Vběhl dovnitř, pohledem přelétl všech asi deset hostů a uviděl Davida Barana, smutného, samotného, opuštěného. Neměl čas ani sílu, přehrabovat se jeho city.

„Ten kluk, ta parta,“ chrlil ze sebe Hertzmann a snažil se popadnout dech. „Jak jsi říkal, že jsi jel do Španělska a potkal jsi nějaký lidi. Máš na ně kontakt, potřebuju s nimi mluvit. Okamžitě.“

David Baran neměl možnost odporovat. Slova na něj padala tak rychle, a zuřivost v detektivových očích budila strach. Dal mu tedy adresu a Hertzmann okamžitě zmizel. Hnal se dál, trmácel se další metry ve své pouti, která nabízí nejasný výsledek. Přesto strach, který v něm Karamazovci budí, mu nedával na vybranou.

„Viděl jsem jejich případy. Viděl jsem jejich práci. Jsou to šílenci. Dokážou člověka zničit, naprosto ho zdeptají, jsou jako cizopasníci, kteří parazitují ve svědomí. Vrtají tam a člověk se jich nemůže zbavit jinak, než, že si prožene kulku hlavou. Jsou to původci všeho zla, nezastavitelní inkvizitoři. Dokážou čarovat s lidským svědomím. Jsou to kouzelníci.“

V pravé poledne dorazil na místo. Stál před vlakovým depem. Byla to obrovská, několik set metrů dlouhá hala a obytný dům, který byl v porovnání s halou zanedbatelný.

Slunce měl vysoko nad hlavou. Den se po mlhavém ránu rozpálil doběla. Hertzmannovi po čele tekly proudy potu a musel mhouřit oči, aby dokázal vzdorovat té záplavě svitu a horka.

Zazvonil, chvíli čekal před dveřmi a nedýchal. Kroky. Dveře se otevřely.

„Šanghajský rváč!“ Úžas.

„Co po mě sakra chcete?“

Konečně se potkali tváří t tvář.

„Musíme si promluvit. Já po vás chci jenom adresu, kde najdu Karamazovce. Nic jinýho. Nezajímá mě, proč po vás šli, co se stalo potom, co se stalo s vaší složkou, nic. Je mi to jedno. Zajímá mě jenom to prokletý místo, abych je uložil k věčnýmu spánku.“

„Proč?“

„Buď oni nebo já.“

„Nemá to smysl. Je to jako kdybyste se pokoušel zabít samu smrt.“

„Strach přemůžu jedině tak, že se s ním poperu a zlomím mu vaz.“

„Jste blázen. Oni po vás nejdou jen tak pro nic za nic, oni mají důvod. Myslíte, že po mě šli jen tak z nudy? Ani náhodou. Měl jsem velký šrámy v duši a unikal jsem jakýmukoli trestu. Ale oni to tak nenechali, našli si mě, připomněli mi, mojí vinu a donutili mě k trestu. S vinou se totiž žít nedá. Oni jsou vlastně dobrodinci.“

„Vy je ještě chráníte. Proč?“

„To nemůžete pochopit.“ Na chvíli se odmlčel. „Přesto je nenávidím za všechno, co udělali, přestože neměli právo. Jednu kulku pošlete za mě.“

„A kde je tedy najdu?“

Ozval se zvon, výstřel, rána pěstí, jedinečný zvuk, jaký vydává lidské tělo, když dopadá na štěrkovou cestu.

Hodiny na radnici se přiblížili k jedné po poledni. Byl krásný den, plný slunce, ale Hertzmann měl v hlavě tmu, nevnímal okolní svět, jen sebe, asfalt pod nohama a cestu a svůj cíl.

„Poslední kroky, poslední zatracený metry.“

Hertzmann se nadechl a očekával schůzku s osudem. Otevřel dveře starého domu na okraji města. Uvnitř neobjevil nic zajímavého. Prošel chodbou, kuchyní, obývákem. Uši mu drásalo hrozivé ticho, horší než skřípání nehtů o sklo. Nevěděl kdo tu bydlí, kolik lidí, ani zda je tu správně. Všude bylo uklizeno, žádný prach, žádná špína. A pak si všiml listu papíru, připnutého magnetem na lednici. Byl to seznam, popsán sloupci jmen, některá byla přeškrtaná, u jiných byly poznámky nebo symboly. Přibližně uprostřed té změti našel sám sebe. Stálo tam: Hertzmann.

Ohlédl se za sebe, jako kdyby tam někoho tušil, ale nikdo tam nebyl. Slyšel tiché cvakání hodin na stěně, slabý zvuk auta projíždějícího po silnici, šelest listí, křehký zpěv vánku. Na stěně visel kalendář a v něm zakroužkované dnešní datum: 27. července.

„Správný dům. Ale kde jsou oni?“

Najednou bouchla branka, oknem uviděl před dveřmi tři černovlasé muže v černých oblecích s černými brýlemi na nose. První z nich si upravil kravatu a pak vešel.

Hertzmannovi bušilo srdce. Sáhl do skrytého pouzdra a pevně stiskl rukojeť pistole.

Najednou stáli před ním. Jeho tvář se zrcadlila ve třech párech neprůhledných skel.

„Pane Hertzmanne,“ řekl jeden z nich hlasem klidným a melodickým, „čekali jsme vás. Dovolte abychom se představili. Já jsem agent Šmída, tohle je agent Nievald,“ pokynul nalevo. „A tohle je agent Hlinomaz,“ ukázal napravo.

„Znám vaše jména. Taky si říkáte bratři Karamazovi.“

„Tak to si ušetříme spousta zdvořilostních frází a přejdeme rovnou k věci,“ prohlásil Hlinomaz.

„Víme, co jste chtěl udělat.“ Šmída se zas chopil slova. „Chtěl jste přijít ve chvíli, kdy nebudeme připraveni a sprostě nás postřílet do zad. Bohužel jsme věděli o každém vašem kroku. V tomto domě nejsou postele. Rozhodně ne bezdůvodně. Takže vlastně jste nám ušetřil jednu cestu. Děkujeme vám.“

„V plánu bylo, všechno skončit kolem půlnoci,“ vmísil se do proudu slov Nievald. „Takhle stihneme všechno podstatně dřív a večer můžeme jít do kina.“

Hertzmann se nezmohl na slovo. Nedokázal rozeznat jestli mluví vážně nebo jenom vtipkují.

„Věděli jsme o vašem úmyslu od naší poslední návštěvy u vás v kanceláři. Popravdě, zdálo se to vysoce pravděpodobné už nějakou dobu před tím. Trochu jsme zasáhli do sledu věcí a popohnaly jsme je správným směrem. Víte o co nám jde?“

„Nemám ponětí. Podle mě jste blázni, všichni tři.“

„Dobrá. My myslíme hlavně na jeden konkrétní hrob, víme kde leží a kdo v něm leží. Ale hlavně víme proč. Na náhrobku je napsáno jméno, shodou náhod víte jaké, a taky dvě data. To druhé zní 2004. Abychom vám osvěžili paměť, poslouchejte: bylo to záhadné úmrtí, očividně vražda, nesmírně promyšlená, ale přesto se našel viník. Shodou podivných okolností se ztratilo pár věcí, důkazů, svědků a výpovědí. Takže vrah je na svobodě. A víte jak nejlépe připomenout nevyjasněnou vraždu? Jinou vraždou, mnohem starší. Člověkem projede jako blesk řetězec asociací odstartovaný jednou malou černou stuhou.“

„Nevím o čem mluvíte.“

„Lžete! My to víme, stejně jako spoustu dalších věcí.“

Agent Hlinomaz začal: „Poslední dobou jste měl deprese a pocit, že vaše práce nemá žádný smysl. Ztratil jste veškerou naději. A všechno iniciovala smrt té dívky předevčírem večer. Tak z toho si nemusíte dělat těžkou hlavu.“

„Proč?“

„To se vám váš kolega snaží říct už od včerejška.“

Slova se opět chytil agent Šmída: „Nasměrovali jsme si vás kam bylo třeba. Hnal jste se za námi jako blázen, byl jste posedlý touhou vidět nás a vrazit nám ránu. Přitom jsme karty stále rozdávali my. A teď si myslíte, že cesta končí. No… může, ale nemusí. Dáváme vám totiž možnost výběru.“

„A já si vybírám, aby promluvily zbraně.“

Hertzmann vytáhl pistoli a několikrát stiskl spoušť. Zasáhl Šmídu pětkrát do břicha, ale ten se ani nezapotácel a hned se po Hertzmannovi vrhl. Strhl ho na zem a úderem mu vyrazil pistoli z ruky. Další dva agenti mu hned zaklekli ruce a nohy. Šmída se zvedl, sundal si sako, rozepnul košili a ukázal neprůstřelnou vestu.

„Tyto dva keramické pláty váží dohromady víc jak dvanáct kilo, ale zastaví téměř cokoli. A ve vašem případě bylo bezpodmínečně nutné, mít na sobě neprůstřelnou vestu. Nemohli jsme nic riskovat. Jste šílený a navíc ozbrojený.“

Hertzmann se zmítal na zemi a snažil se vysmeknout ze sevření.

Šmída pokračoval: „Co si myslíte, že se změní, když nás zabijete. Příčina není v nás, ale ve vašem svědomí. Můžete se udat, můžete se zabít, ale to je značně destruktivní řešení. My vám dáváme nabídku, kdy si můžete svoji vinu odčinit. O to se přece snažíte celou dobu? To vás nutí pracovat víc a víc? My to víme, stejně jako všechno ostatní. My jsme totiž vaše svědomí. A když odmítnete, pomyslete na tu tlustou složku nadepsanou slovem 'pravda'. Přesně tím slovem, kterého se bojíte. Nikoli nás.“

„Když všechno víte a máte i důkazy, tak proč se se mnout takhle páráte? Prostřelte mi hlavu, zavřete mě do vězení, přibijte mě na kříž.“

„Pane Hertzmanne, vy se na ten kříž přibijete sám.“

Snažil se zorientovat, pokoušel se vymanit z oprátky, která mu svírala hrdlo.

„Tady máte papír a dole se podepište.“

„Nepodepíšu vám vůbec nic.“

„V tom případě můžete jít. Zastavte se v Opiovém doupěti, je tam váš přítel Kaplan, mimochodem vlastním jménem Jan Řezáč, že? Mezitím si to nechte uležet. My se vám ozveme.“

„O co vám jde?“

„Co kdybychom tomu říkali spolupráce.“

Nevěděl co má teď dělat. Opět zklamal sám sebe. Vyrazil proto do Doupěte. Doopravdy tam byl Kaplan. První hodinu spolu jen mlčky seděli a poslouchali šum Doupěte.

„Vnímej čas jako cestu stopem a život jako auto, které ti zastaví, aby tě vezlo kousek s sebou abys pak chytil dalšího stopa, nebo dojel na konec“ „Myslel jsem, že jsem dokázal na všechno zapomenout. Ale pak přišli ti tři démoni a připomněli mi každičký detail. Kde to zjistili, kde na to přišli? Proboha. Ale oni mě nechtěli zastřelit, zavřít ani vydírat. Chtěli jednu jedinou službu: abych udělal značku. Možná se to zdá jako prkotina, ale to byla roznětka. Všechny ty vzpomínky, které jsem se snažil devět let zapomenout, se vrátily. Nemůžu spát, pořád se mi to vrací ve snech. A pak mě ten chlap sundal z oprátky. Copak nemůžu mít klid?“ „Víš, co je to strach? Jo? Tak to asi neznáš jeho pravou sílu. Kdybys poznal tu pravou šerou pustinu ve tvý hlavě, choval by ses jinak. Neseděl bys tu, ale choval by ses tak, abys ho přebil, dělal bys věci mnohem strašlivější jenom proto, abys ho nevnímal a byl silnější než on.

Já jsem poznal ten pravej strach nad kterým nevyhraješ. A proto jsem tady v Doupěti“

Mlčení prolomil Hertzmann, když řekl: „Kaplane, byl jsem za Karamazovcema. Mířil jsem na ně pistolí, ale nedali se zabít. Oni vědí úplně všechno. Dokonce se zdá, že řídí naše kroky. Kdo jim dal právo hrabat se v našem soukromí, manipulovat s našimi životy, dívat se nám do svědomí? Kdo, Kaplane?“

„Možná, že si to právo vzali sami, ale nenašel se nikdo, kdo by jim ho zpátky odebral. Zkrátka přišli, vzali si co chtěli, ale žádný člověk na světě se jim nepostavil na odpor.“

„Možná máš pravdu. Taky jsem se jim pokusil vzít to právo společně s jejich životy, ale nebyl jsem prostě dost silnej. Měli pádný argumenty a já dost blbě mířil.“

„Abych pravdu řekl, Hertzi, tak sám jsem se s nimi ještě nesetkal, ale ledacos jsem slyšel. Třeba dneska jednoho chlapa, který se chtěl kvůli nim oběsit.“

„Nejdou po tobě bezdůvodně. Svoje oběti si vybírají zatraceně pečlivě. Vysypou na tebe tvoje starý hříchy a nabízejí jedno jediný východisko. Mě dali papír, smlouvu nebo jak to nazvat, abych jim to podepsal.“

„A co se tam psalo?“

„Právě že nic. Byla to bianco smlouva s ďáblem. Detaily se doplní až podle potřeby.“

„Doufám, žes to nepodepsal.“

„Ne,“ odpověděl Hertzmann a pak sklesle dodal: „I když bych možná měl. Strach je děsivá věc. Nutí tě zabít jeho zdroj, protože ti připadá, že jinak nad ním nelze vyhrát. Ale zdroj tvýho strachu je jenom tvoje svědomí. Ty tři blázni mi to jenom připomněli.“

Ještě než nastal večer se v Doupěti ukázali bratři Karamazovi. Jako vždy v černých oblecích a černých brýlích. Ani se nerozhlíželi a hned zamířili k Hertzmannovu stolu, jako kdyby byli vedemi šestým smyslem.

„Už jsou tu zase.“

„Dobrý den pánové.“

„Můžu se vás zeptat,“ řekl Kaplan, „co jste zač? Lidé se vás bojí, pak vás nenávidí a pak vám dávají za pravdu.“

Šmída se rozmáchl rukama a odpověděl klidným hlasem: „Ó, jenom potulní mágové a pouťoví kouzelníci. Někdo říká, že od nás pochází všechno zlo tohoto světa, ale my spíš lidem ukazujeme jejich duše a zlo v nich, které nechtějí vidět a skrývají ho.“

„Panebože, běžte pryč. Nechci vás už vidět,“ vykřikl detektiv.

„Pane Hertzmanne. Jsme tu, abychom uzavřeli dohodu. Vy budete pracovat pro nás, s námi. Tohle je dobrá nabídka.“

„Nemusíš přece souhlasit, Hertzi.“ prohlásil Kaplan.

Šmída pokračoval: „Pravda, nemusíte. Ale pak je tu celá ta nepříjemná záležitost s Grenem. Na světě je spousta lidí, kteří by se mile rádi dozvěděli rozluštění této hádnaky.“

Hertzmann se potil. Zavřel oči a podíval se do sebe, aby tam našel řešení, ale místo toho spatřil pouze černošedou nehostinou krajinu.

„Ale vy jste výjimečně schopný člověk a byla by škoda o vás přijít. Nabízíme vám dohodu. Budete velká ryba, mor zločinu, lék pro tenhle zkaženej svět. To jste si vždycky přál. Ale má to jednu podmínku.“

„Jakou.“

„Jak to říct. Nemusíte se ničeho bát, dokud pracujete pro nás. A to je férová nabídka.“

„Mě to přijde jako vydírání.“

„Zvažte svoje vyhlídky. Jsou nevalné. Ale s námi můžete spasit tenhle svět.“

„Tím, že uzavřu smlouvu s ďáblem?“

„Nemáte moc na výběr,“ prohlásil Šmída příkře, ale pak pokračoval obvyklým hlasem, tak klidným, až to nahání hrůzu „Buď Gren a nebo my. Viny se nelze zbavit. Rozmyslete si to, my se vám ozveme.“

Hertzmann seděl na židli, strnulý jako socha, oči obrácené do sebe. Agenti se pomalu vydali ke dveřím. Kaplan sledoval celou scénu bez hnutí.

Ale pak Hertzmann vstal a řekl: „Dobře, počítejte se mnou.“

Šmídovi se rozzářili oči: „Tak jste se nakonec rozhodl správně. Ani nevíte, jak jsme rádi. Takže do nejdelší smrti v míru. Jděte se vyspat. Někdy v budoucnu vás vyhledáme.“ Odešli z místnosti do letního odpoledne, stále ještě horkého. Hertzmann za nimi zaslechl slabý zvuk hovoru: „Mělo to skončit až v noci. Máme spoustu času. Můžeme jít do kina.“

„Jak jsi to mohl udělat?“

„Musel jsem, oni mi nabízejí nějaký východisko i když si připadám, že teď sedím na časované bombě.“

„Já to nechápu. Vůbec mi to nedochází. Proč? Z jakýho důvodu?“

„Musel jsem. Víš, zklamání je celkem normální stav, zklamání nad sebou samým. Jednoduše něco posereš, něco zmeškáš, tamto propásneš. Nejhorší je zklamání z promarněný příležitosti.“

„Ty asi znáš šestý pravidlo stopařského kodexu: Nikdy nelituj toho, co jsi učinil.“

„Ale já neudělal vůbec nic.“

Jen co odešli, přiřítil se do baru Toborin.

„Ty blázne, ty jeden zatracenej blázne. Co si myslíš, že takhle změníš? Jaký myslíš, že tohle má smysl. Dva dny se hnát za nimi abys skončil jako vycpaná trofej někde na stěně.“

„Jak to víš?“

„Pokoušel jsem se o něco podobného. Bezvýsledně. Hertzi, když chceš něco změnit, musíš pro to něco dělat. Když si chceš něco odčinit, tak se musíš pustit zase do práce a třebaže se může zdát někdy bezvýsledná, přesto jí musíš dělat dál. Stejně jako dřív, stejně jako já, do nejdelší smrti, stále na nohách.“

„Ty…“ Hertzmann zvedl hlavu a vytřeštil oči.

Tobotin přikývl a pak dodal: „Ta holka, jak předevčírem v noci skočila, je naživu.“

Kaplan nemohl uvěřit: „Jak to?“

„Skočila, ale jako zázrakem minula troleje, narazila do čela lokomotivy a ta ji odhodila do rigolu. Měla obrovské štěstí. Ještě včera byla v kritickém stavu, ale dneska se její stav pomaličku zlepšuje. Chci ti to říct už dva dny.“

I když to měla být útěcha, Hertzmannovi tato dobrá zpráva přesto úsměv na tvář nepřinesla.

„Myslím, že já jedinej mám právo bejt zklamanej. Měl jsem za to, že za něčím jdu, že neuhnu z cesty, ale na úplným konci jsem se otočil vzad a podepsal jsem smlouvu s ďáblem. Můžu bejt i po tom štastnej?“

Vzduchem zavonělo opium, prohnali se lidé, protekl čas, den zestárl, slunce padalo k zemi.

Na prahu večera vyšli ven. Hertzmann mhouřil unavené oči, vlekl vyčerpané tělo.

„Co se vlastně stalo Kaplane?“

„Spousta věcí.“

„Co se změnilo?“

„Vůbec nic.“