k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku

8. 3. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Kdo věří má naději

Karty roz­dali Kou­zel­níci už v roce 1997, když se stala ta strašná vražda, Her­t­zmann se dal na ka­ri­éru de­tek­tiva a začal ten případ vy­šet­řo­vat. Dívka poprvé hořce pla­kala, stoupla na okraj, ale pak se zhlu­boka na­dechla a udě­lala krok zpátky. Ne­ná­pad­nému chlapci se dvěma K vy­ra­že­nými do duše bylo tři­náct a v té době za­čí­nal ne­pří­četně zuřit a pomalu se z něj stával ší­le­nec. Kaplan ještě ne­e­xis­to­val, stejně jako jeho smolně černé svě­domí…

Před dvěma lety jeden muž ve starém domě na okraji města čer­veně za­krouž­ko­val v ka­len­dáři datum 27. čer­vence 2006.

„Pánové, toho dne večer všechno skončí.“

Her­t­zmann seděl ve své kan­ce­láři, nohy na stole, znuděně sle­do­val ven­ti­lá­tor na stropě. Potil se v tom hroz­ném vedru, kouřil levné ci­ga­rety a čekal na te­le­fo­nát, který může všechno změnit, který za­třese se zá­klady jeho světa, ale stále ne­při­chá­zel. Byl trochu ner­vózní, měl důvody, měl proč. Měl za sebou Grena; už dva roky leží ve stu­dený zemi. Byla to po­divná etapa jeho života, kdy se ocitl ve ve­li­kém ne­bez­pečí, ale dostal cennou lekci o přá­tel­ství, které pře­tr­vává, i když nemá žádné opod­stat­nění, smysl, důvod, nebo cokoli jiného.

Za­klo­nil hlavu a vy­foukl oblak na­mod­ra­lého dýmu.

Do kan­ce­láře me­zi­tím přišel po­li­cejní dů­stoj­ník To­bo­rin.

„Tobi,“ pro­mlu­vil Herztmann, „víš, že dneska je to devět let od tý vraždy. Toho dáv­nýho mordu, kterej jsem nikdy ne­vy­ře­šil.“ Típnul ci­ga­retu do po­pel­níku a po­dí­val se na ne­do­palky v něm. „Někdy je mi z těch ci­ga­ret na blití, Tobi. Měl bych s tím už úplně sek­nout, už kvůli dětem.“ Na­de­chl se a rukou si přejel po hrubé ne­o­ho­lené tváři. „Něco novýho? Třeba o tom pa­dě­la­teli? Kluci za­chy­tili další fa­lešný peníze. Prav­dě­po­dobně jeho práce i když už dost stará.“

To­bo­rin seděl u svého stolu a díval se do tlusté složky na­pl­něné zá­znamy od­po­slechů a, aniž by vzhlédl, od­po­vě­děl: „Nic, žádná vražda, krádež, zpro­ne­věra, žádné ne­o­če­ká­vané při­znání, žádné udání, nic.“

„Ale víš, o čem pře­mejšlím, Tobi?“ po­kra­čo­val Her­t­zmann. „O tom vra­hovi. Tenhle malej bastard už devět let plave na svo­bodě. Ale jaká je to vlastně svo­boda, když musí žít s tím, co udělal? To nebyl žádnej bru­tální chlad­no­krev­nej za­bi­ják, kterej se v tom vyžívá, ani ne­za­bí­jel pro peníze, to ne. Tam padla jediná rána, jenom jedna. Bum a bylo po něm a po pro­blému. Ro­zu­míš, jenom jedna. To byl souboj, bo­jo­val sám se sebou, ka­ma­ráde. Ten kluk tlačil na ko­hou­tek, ale ten šel za­tra­ceně ztuha. Pak vy­stře­lil, v oka­mžiku nej­vět­šího od­hod­lání, padla rána a všechno bylo jinak. Ještě chvíli měl horkou hlavu, ale pak začal pře­vlá­dat rozum a to je vždycky průser. Tomu klu­kovi už musí stra­šit ve věži. Devět let ta­ko­vý­hle svo­body-ne­svo­body. Lo­gicky se bojí, jednak po­li­cie, ale hlavně svýho svě­domí. Tam má černou jizvu. A pro­tože se sám neudal, myslím, že se bude chtít ně­ja­kým po­div­ným způ­so­bem očis­tit. Ten chla­pec se ještě ukáže, Tobi.“

„Jo, teď jsem si vzpo­mněl,“ To­bo­rin zvedl hlavu od desek na­pl­ně­ných důkazy, „ráno, ještě, než jsi přišel, volal nějaký člověk. Chtěl s tebou mluvit. Před­sta­vil se jako Kaplan. Říkal, že zavolá poz­ději.“

„Kaplan? To je mi novina!“ Her­t­zmann shodil nohy ze stolu a za­ra­zil se, jako by ne­vě­řil vlast­ním uším.

„Ty ho znáš?“

„To roz­hodně. Podle mě byl Kaplan právě ten syčák, kterej pa­dě­lal peníze a jiný papíry. Řeknu ti, že to byl machr, jeho práce byla fan­tas­tická. Pa­dělky šly hodně těžko roz­po­znat, ale všechny si byly trochu po­dobný. Tyhle ban­kovky se prej začaly ob­je­vo­vat v roce de­va­te­náct set osm­de­sát a něco. To jsem sa­mo­zřejmě ještě ne­vy­šet­řo­val já. Kauza se vždycky vy­šet­řo­vala, pro­vedlo se ně­ko­lik vý­slechů, ale k ničemu to ne­vedlo a všechno po nějaké době utichlo. Za čas se zase našly další stovky pa­dělků a roz­jelo se další kolo se stej­ným vý­sled­kem. A takhle se to táhlo léta. V roce de­va­de­sát dva nebo tak někdy se všechno čás­tečně uti­šilo, pa­dělků ubylo. Všichni mys­leli, že už pře­stal s ře­mes­lem. Ale řeknu ti jednu věc: zločin se nikdy ne­pro­mlčí. Navíc ten chlap se obo­ha­til o de­sítky mi­li­onů. Grázl. A nej­horší bylo, že se kolem něj pře­hnala spousta různej vy­šet­řo­va­telů a de­tek­tivů, kte­rejm se do očí smál. Ne tedy osobně, ale na ně­kte­rejch fa­leš­nejch pa­pí­rech ze svý dílny jim psal vzkazy. Co bych ti po­ví­dal, roz­hodně to nebyly bla­ho­přání. A pak mi to­ho­hle ptáčka šéf před­ho­dil jako po­řádný sousto, jako výzvu na který si ně­ko­lik skvě­lejch chlapů vy­lá­malo zuby. Sa­mo­zřejmě jsem po tom chňapnul, to se nedalo od­mít­nout. Přece víš jakej jsem. Moje vý­chozí pozice byla za­tra­ceně mi­zerná, vy­pa­dalo to, že už léta ne­u­dá­val nový prachy, že jenom do­bí­haly jeho starý práce. Ale pustil jsem se do práce, hnal mě ten pocit, že lapnu pana ne­po­la­pi­tel­nýho. Navíc jsem po­tře­bo­val spra­vit náladu po tý ne­ob­jas­něný vraždě z roku '97. Neměl jsem nic, jenom pár papírů v des­kách po mejch před­chůd­cích. Divil jsem se, kolik se toho ztra­tilo. Zů­stalo jenom ně­ko­lik po­de­zře­lejch a jedním z nich byl i Kaplan, ale před­tím se mu tak sa­mo­zřejmě ne­ří­kalo. U psy­cho­logů jsem si podle těch zpráv na ban­kov­kách nechal udělat psy­cho­lo­gic­kej profil po­de­zře­lýho a pak jsem si pozval ně­ko­lik persón na vý­slech. A právě na Kap­lana to padlo nejlíp, ale nedalo se z něj nic dostat. Byl jsem už dost zou­fa­lej a tak jsem ho vzal pod krkem a vrazil mu pár facek. Měl jsi ho vidět, ten chlap se mi roz­sy­pal v rukách, zbled­nul, klepal se a už jsem měl pocit, že vy­koktá při­znání, ale pořád jenom mlčel. Nechal jsem ho jít, ale měl jsem z toho divný pocity, jednak jsem si byl téměř jistej, že to musel bejt on, ale na druhou starnu, kdyby byl ne­vi­nej…“

„Ale proč se mu říká Kaplan?“

„Ně­ja­kej pátek po tom tvrd­ším vý­sle­chu jsem si ho pozval znova. Myslel jsem, že ne­při­jde, nebo že se bude chovat ne­přá­tel­sky. Dalo by se po­cho­pit, kdyby se bál, ale to co přišlo mi vy­ra­zilo dech. Přišel úplně jinej člověk. Teda, byl to po­cho­pi­telně on, ale jako vy­mě­ně­nej. Už přede mnou ne­se­děl pa­dě­la­tel, pod­vod­ník ani zloděj. Stal se z něj Kaplan. Mluvil klidně a vy­rov­naně, žádná ner­vo­zita, strach, nic. Na­jed­nou se z něj stal moud­rej člověk, kterej ani v nejmen­ším ne­vy­pa­dal, že by se kdy­koli mohl do­pus­tit ně­ja­kýho pře­činu. Spíš by pa­so­val do role papeže nebo někoho po­dobně po­vzne­se­nýho. A nebyla to jenom pře­tvářka, ten člověk se fakt změnil. Potom ne­ná­sle­do­val vý­slech, ale pra­choby­čej­nej roz­ho­vor. Do­zvě­děl jsem se od něj, že se změnil, ale neřekl mi proč.“

„Já myslím, že je to jasné…“

„Prav­dě­po­dobně ano.“

„Co by ti chtěl říct?“

„Třeba se chtěl při­znat, kdo ví? Ale i když ne­za­volá, po­vě­děl mi všechno, co jsem po­tře­bo­val.

Celé parné do­po­ledne seděli v kan­ce­láři, pře­hra­bo­vali se v zá­zna­mech, sle­do­vali stou­pa­jící rtuť tep­lo­měru, potili se ve svět­lých ko­ši­lích, chla­dili se ven­ti­lá­tory a stu­de­ným džusem a čekali na Kap­la­nův te­le­fo­nát.

V pravé po­ledne už došla Her­t­zman­novi tr­pě­li­vost, chňapnul te­le­fonní slu­chátko a druhou rukou bodl do čí­sel­níku. Ale pak hned za­vě­sil. „Ne, čekáme dál.“

A čekali, uvěz­něni v peci kan­ce­láří, okna ote­vřená, vě­t­ráky na plné otáčky.

„Za­tra­cený horko. Ať už sakra zavolá,“ pro­ho­dil To­bo­rin a uva­žo­val, že právě teď by nej­ra­ději zmizel někam k vodě.

„Jsme bez­mocný, ka­ma­ráde.“

„To na něj vážně nijak ne­mů­žeme. Co jeho rodina, man­želka, děti?“

Her­t­zmann se napil z oro­sené sklenky a od­po­vě­děl: „S man­žel­kou se roz­vedl před ně­ko­lika lety a má jednu dceru, se kterou si ne­ro­zumí.“

„Takže nemáme do­sta­tečné páky.“

„A i kdyby, s ním nic nehne.“

„Tak ať zavolá, nebo mlčí navždy. Snad spí, nebo co?“

Do­o­pravdy spal. Ne­za­vo­lal, ani k večeru, když se roz­pou­tala bouře, přihnaly se černé mraky, oblohu pro­ťalo ně­ko­lik blesků a sprchlo. Ne­ú­nosné vedro rázem zmi­zelo a den končil pří­jemně chla­di­vým pod­ve­če­rem, který míchá temná mračna a oran­žové slunce s osle­pu­jí­cími odrazy v ka­lu­žích do mystic­kých stí­no­vých kon­trastů.

Pak za­zvo­nil te­le­fon. Her­t­zmann ho bleskurychle zvedl a vy­pá­lil jedno slovo: „Kap­lane!“ Ale volal pouze šéf, sdělil jim, že mají případ.

„Vy­lou­pili ně­ja­kej byt,“ Her­t­zmann po­klá­dal slu­chátko a bral si klo­bouk. „Sakra vstá­vej, tohle je lou­pežný pře­pa­dení. Všude krev, mrt­voly, svěd­kové, pla­čící vdovy, zmi­zelý peníze, kle­noty, ato­mová bomba, prostě běžná práce pro nás.“

Na­stou­pili do bílé slu­žební Octa­vie a vy­ra­zili napříč městem, které se potápí do tmy, pláče déšť a naříká.

„Co když zavolá Kaplan?“ zeptal se ne­jistě To­bo­rin.

„Když zavolá… copak já vím…“ na chvíli se od­ml­čel. „Napadá tě někdy, kolik věcí pro­pásneš každý den? Někdo volá, že si vyhrál milion, ale ty nejsi doma a nemáš nic. Tak je to se vším. Navíc myslím, že už to ne­u­dělá.“

Za­sta­vili před osud­ným domem.

„Tady jsem už někdy byl.“ Her­t­zmann vzhlédl a očima pře­jíž­děl po fasádě a oknech domu.

„Jenom blbá deja-vú.“

„Čtvrtý patro, jedeme.“

Dole u vcho­do­vých dveří po­tkali ne­zná­mého člo­věka, seběhl ze chodů a pro­smýkl se kolem nich. Byl to jeden z těch tisíců lidí, které člověk potká jednou v životě na krát­kou vte­řinu a pak je vymaže z paměti.

Her­t­zmann pro­ho­dil: „Tobi, viděl jsi ho? Toho člo­víčka, co se pro­hnal kolem nás? Tomu je vidět vina na očích.“

„Ale to říkáš o každém člo­věku.“

„To máš pravdu.“

Za­smáli se a na­stou­pili do výtahu k jed­nomu muži. Neřekl ani slovo, jenom stál a mlčel. Her­t­zmann ho bokem po­zo­ro­val, sle­do­val ho, mračil se a jako kdyby pátral v hlavě. Byl to docela běžný chla­pík, vy­pa­dal na třicet, měl na sobě mikinu s kapucí, khaki kalhoty, na hlavě kšil­tovku a na uších slu­chátka. Ale přesto Her­t­zmann zner­vózněl. Mnul si ruce, ně­ko­li­krát se na něj po­dí­val, ale zase od­vrá­til zrak, na čele se mu za­blýskla kapka potu, pár­krát na­prázdno polkl, ote­vřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale vyšlo z něj jen ně­ko­lik prázd­ných hlásek a ne­u­dě­lal nic, jako kdyby neměl odvahu mluvit. Člověk ve výtahu stál jako solný sloup a ne­vší­mal si toho.

Ve čtvr­tém patře de­tek­ti­vové vy­stou­pili.

„Kdo to byl?“ zeptal se To­bo­rin.

„Kaplan.“

Před osud­ným bytem stál po­li­cista.

„Jak dlouho už tu jste?“ ptal se Her­t­zmann.

„Před chvílí jsme do­ra­zili, pane.“

„Kdy se to stalo?“

„Podle rány na hlavě toho chlapa víc jak před ho­di­nou.“

De­tek­tiv vstou­pil do pokoje, byl tam starší muž v bez­vě­domí s kr­va­vou ránou na hlavě, věci roz­há­zené po pokoji a dva po­li­cisté, kteří fotili místo činu. Roz­hlédl se kolem sebe a při­pa­dalo mu, že ve chvíli, kdy pře­kro­čil práh, se dostal devět let do mi­nu­losti.

„To… to je to místo. Tady se to stalo…“

„Co se tady stalo?“

„Ta vražda, ten dávnej mord…“

Před jeho očima se pokoj pro­mě­ňo­val, jak se ve vzpo­mín­kách vracel o celé roky zpět. Stál tam stejně jako před lety a všechno si to živě vy­ba­vo­val, hlavně bíle ob­ta­že­nou si­lu­etu mrt­vého muže na pod­laze

Byla to dávná vražda, jeden z prv­ních pří­padů de­tek­tiva Her­t­zmanna a jeden z mála, který nikdy ne­vy­ře­šil. Stál tehdy nad tělem bez života. Ko­be­rec pod jeho nohou byl na­sáklý krví.

„Co jeho rodina?“ zeptal se po­li­cej­ního dů­stoj­níka, který všechno fotil.

„Jako by ani nebyla.“

„Fajn, budeme hledat tam.“ Ale nic ne­na­šel. Uviděl čtyři syny ml­čen­livé a man­želku beze slov.

Když s pří­pa­dem dva měsíce ne­po­hnul, vzdal se ho.

Ale od té doby uply­nulo už mnoho let.

Roz­hlí­žel se kolem sebe, jako by se snažil najít dávno ztra­cené stopy. Otočil se a všiml si, že je ze­vnitř na klice na­vá­zaná černá stuha.

„Po­dí­vejme!“ pou­smál se. „Starý hříchy se jen tak ne­pro­mlčí. Vinu si z hlavy ne­vy­mlá­tíš ani ji ne­pře­chlastáš. Vrací se pořád a pořád a nedá ti spát a na­ko­nec se z toho zbláz­níš. Do­sta­neš se sám.“ To říkal Her­t­zmann, když se do pří­padu po téměř roce znovu vrátil a říkal to i teď.

Na chvíli se za­mys­lel a pak se zeptal: „Kdo na­hlá­sil tohle pře­pa­dení? Kdy?“

„Před ně­ko­lika mi­nu­tami za­vo­lal anonym. Při­jeli jsme, jak nej­rych­leji to šlo.“

„Máte jeho číslo?“

„Ano pane, můžu vám ho dát na sta­nici.“

„Vý­borně,“ od­vě­til Her­t­zmann a otočil se a od­chá­zel.

„Kam k sakru jdeš?“

„Pryč. Tenhle případ mě už ne­za­jímá. O co tady jde? O nic. Je tady jenom zra­něný chlap a nějaká krádež peněz. Ale tady ta černá stuha je stopa k daleko hor­šímu zlo­činu – ne­vy­ře­šené vraždě.

Než se vrá­tili do kan­ce­láře, byl případ lou­pež­ného pře­pa­dení vy­ře­šen díky vel­kému množ­ství otisků prstů.

„Co to bylo za šarádu s tou černou stuhou?“ ptal se To­bo­rin, když si sedl do svého křesla.

„Však už jsem ti mno­ho­krát říkal o tý ne­vy­jas­něný vraždě, že jo. Tak ta­ko­váhle černá stuha zů­stá­vala vždycky tam, kde se ob­je­vil ten vrah.“

„Počkej, počkej, ty víš, kde se ob­je­vil? Tak proč už dávno nesedí?“

„Všechno je to kom­pli­ko­vaný,“ od­po­vě­děl Her­t­zmann a po­kra­čo­val ve vy­svět­lo­vání: „Ten případ byl na­prosto ne­prů­střel­nej. Prv­ních pár dní se s ním vůbec nedalo hnout. Všechno to bylo tak ab­surdní. Ono se stří­lelo v pa­ne­láku, v domě, kde žijou další de­sítky lidí, je v měst­ský zá­stavbě, to zna­mená další lidi kolem, ale pro lásku Boží, nikdo nic ne­vi­děl a nesly­šel nebo měl za­le­pený oči a uši nebo byl pryč anebo spal. Z těch jejich slov mi bylo na zvra­cení, úplně z nich kapala lež a ně­ja­kej druh vzá­jemný ne­ná­visti. Byla to za­tra­ceně divná ko­mu­nita. Kdy­bych tam žil, asi bych se zbláz­nil. Byly to na­prosto bez­vý­sledný tři dny a tři pro­bděný noci. Jediný, co jsem si z toho odnes, byla tlustá složka salátu, kterej jsem si přál po­va­žo­vat za vý­po­vědi a fakta. Ale pak se něco stalo. Začal jsem dělat na jiným pří­padu, byla to taková pa­kárna, kdy nějaký blázen, který si říkal El Sordo, po­sí­lal po­li­cii dopisy a něco pořád na­zna­čo­val. Pro­hlí­žel jsem zá­znamy z bez­peč­nost­ních kamer, který sle­do­valy různý místa o kte­rých nám psal. Čirou ná­ho­dou jsem se dostal na­hrávce kamery umís­těný v már­nici a byl tam za­chy­ce­nej chlap se za­kry­tou tváří, jak se pro­du­cí­ruje kolem jedný če­ka­jící mrt­voly. Povím ti, že tam na sto pro­cent ne­pra­co­val. Hned jsem tam jel, čekal jsem další Sor­dovy blá­boly, ale tohle mě pře­kva­pilo. Uká­zalo se, že ten stu­de­nej chlap byla mrt­vola z toho ne­prů­střel­nýho pří­padu a na palec u nohy měl uvá­za­nou černou stuhu.“

„Aha, aha, tak teď to začíná být za­jí­mavé.“

„To si piš. Běhal mi z toho mráz po zádech. Ale ještě té noci jsem si uvě­do­mil o co jde. Ten vrah začal li­to­vat. Uvě­do­mil si, co udělal, vy­chladla mu hlava a byl v hajzlu. Ale na­neštěstí se nám ne­u­ká­zal do kamer. Měl za­ha­le­nej ob­li­čej.“

„Ale pak se to muselo hnout,“ řekl To­bo­rin a po­dí­val se do prázd­ného hrnku od kafe.

„Ani o kousek. Ten grázl měl štěstí, že ho nikdo ne­vi­děl. Potom zase šlo všechno k ledu. Ale pak jsem chytil El Sorda. Ne­u­dě­lal žádnej mord, jak o tom pořád psal, byl to spíš bláz­ni­vej po­di­vín. Do basy se dostal za šíření po­plašný zprávy. Po­sta­vím na kafe, co ty na to?“

„Vý­borně, dám si taky,“ zívl To­bo­rin. „Ale co se dělo pak? Vždyť ses k pří­padu po roce vrátil.“

„Přesně tak. Stalo se totiž úplně to samý. Teda ne v már­nici, pro­tože ne­bož­tík už spal ve stu­dený zemi. Černý stuhy se ob­je­vily na jeho hrobě. Ani bys ne­vě­řil, kde všude nás po­zo­ru­jou ka­me­rama. Do­konce i na hřbi­tově, ka­ma­ráde. Tu kameru tam na­in­sta­lo­vali kvůli van­da­lům, co tam bou­rali ná­hrobky a sprejo­vali. A jeden z těch chlapců, co vy­se­dá­vaj před ka­me­rama, si vzpo­mněl, jak jsem mu kdysi říkal, jenom tak mi­mo­cho­dem, že pátrám po člo­věku, kterej na různejch mís­tech za­ne­chává černý stuhy. Do­ká­zal si na to po ně­ko­lika mě­sí­cích vzpo­me­nout a dal mi echo. Byla to jen další stopa, která nikam ne­vedla a další po­tvr­zení mý teorie, že se za­tra­ceně bojí.“

„A co se dělo potom?“

„Potom? To si nepřej vědět, Tobi. Roz­pou­tal jsem peklo, roz­jelo se další kolo pá­t­rání, vy­šet­řo­vání a vý­slechů, který nikam ne­vedly. Mlátil jsem do lidí a křičel jsem na mě, ale měli hubu pořád za­ši­tou. Bylo to bez­na­dějný. Ale teď, po devíti letech je tu další stopa a po­di­vu­hodná shoda okol­ností. Jde o to pře­pa­dení. Našli jsme vy­bí­le­nej byt, zra­ně­nýho člo­věka a černou stuhu. Jak a kdy se tam vzala? Chy­tili jsme zlo­děje, ale je to onen dávný vrah? Možná, ale prav­dě­po­dobně ne. Za­ú­to­čil hodinu před naší ná­vště­vou, ale anonym volal jen ně­ko­lik minut před námi. Někdy tam musel po­vě­sit tu stuhu. A taky jsme po­tkali Kap­lana. Ale máme ko­nečně jednu po­řád­nou stopu: číslo toho ano­nyma.“ „K čemu to pomůže?“ „Kdo ví. Ale někdy to zjis­tíme.“

To­bo­rin dopil hrnek a po­dí­val se na ho­dinky: „Už je za­tra­ceně pozdě, půjdu domů.“

„Tak dobrou, ještě chvíli zů­stanu. Musím se pro­brat touhle horou papírů.“

To­bo­rin odešel a kan­ce­lář ztichla. Ru­čičky hodin na stěně se pomalu blí­žily k půl­noci. Her­t­zmann se opřel do křesla a usnul. Ale jen na chvíli, určitě ne na víc jak deset minut.

Do jed­noho domu na okraji světa přišel sen…

Čin byl do­ko­nán. Ně­ko­lik vteřin a vše začalo a zá­ro­veň skon­čilo. Krev mu bušila ve spán­cích ještě ně­ko­lik minut. Nemohl uvěřit, že to do­ká­zal. Ne­vě­řícně zíral na ne­hybné tělo na zemi u jeho nohou.

„Že prej nemám od­hod­lání k činu. K činu, kterej změní můj život. Že prej budu jenom sedět na prdeli a ne­cho­pím se jediný pří­le­ži­tosti. Mladí ležáci, staří žeb­ráci. Seru na to, na všechno.“

Ne­u­dě­lal správ­nou věc, to v žádném pří­padě, ale od­hod­lal se k činu, který chtěl udělat. Nežil správně, ale tak, aby ho to uspo­ko­jo­valo.

„Hej chlape, ne­sná­šel jsem tě, teď už to víš.“ Už ne­mlu­vil s člo­vě­kem, ale s jeho pa­mát­kou, mluvil se vzpo­mín­kou, se svě­do­mím. „Byl mezi náma ko­mu­ni­kační blok, to ne­mů­žeš zpo­chyb­nit. De­gra­do­vals mě na ně­ja­kej druh po­mocný síly. Už jsem nebyl spří­z­ně­ným člo­vě­kem, stal jsem se ko­lemjdou­cím, kte­rého oslo­víš jenom, když od něj něco chceš. Pomalu jsem pře­stá­val exis­to­vat. Jenom jsi mě po­mlou­val, jenom jsi byl zkla­maný, nic víc. Neměl jsem žádnou bri­gádu a podle tebe jsem byl flákač. Co si myslíš, že jsem dělal? Drásal jsem se na prdeli, bastarde?“ Zuřivě kopl do mrt­voly. „Ale když ty úspěch měříš pe­nězma místo spo­ko­je­nosti… Myslíš si, že bych ti něco po­ví­dal po tom, co se stalo minule? Měl to bejt velkej triumf, ví­těz­ství v sou­těži, první prachy za psaní, ale po­slals mě ke srač­kám a já se psy­chicky se­sy­pal. Už nechci, aby se to opa­ko­valo. Už s tebou nechi mluvit, už nikdy.“

Odešel.

Bylo už pozdě a nedalo se nic dělat. Čas zpátky ne­vrá­tíš a nemá cenu plakat. Od­hod­lal se k činu, který možná něco změní, možná ne.

Nebyl tu Arab a nebylo tu pět vý­střelů. Sta­čila jediná rána a blízký člověk šel k zemi.

Pro­bu­dil se s hrůzou ve spán­cích a křikem do­zní­va­jí­cím v rozích míst­nosti. Byla to hrůza a strach a křik vraha, který se bojí a stále uniká a proto se bojí dál. Každý další den si lehal s oba­vami a pro­bou­zel se s děsem.

Po­sa­dil se na roh po­stele, vzduch v míst­nosti byl stu­dený, oknem tam vnikal pa­prsek měsíce a z dálky byl slyšet vlak. Došel do kou­pelny a aniž by roz­sví­til, po­dí­val se do zr­ca­dla. Jeho tvář mu při­pa­dala tak ne­při­ro­zená a cizí ve slabém světle hvězd.

Výkřik.

Krátce po půl­noci za­zvo­nil te­le­fon; ne­známé číslo.

„Haló?“

„Jseš tam, Kap­lane?“ ozvalo se z druhé strany.

„Co se děje?“

„Víš co je dneska za den? 25. čer­vence 2006. Už je to 6 let.“

„No a co má bejt?“

„Já vím, žes tam byl.“

„Na tom není nic špat­nýho. Lidi to nevědí a nikdo si ne­stě­žuje.“

„Taky dneska uply­nulo 9 let od tý vraždy.“

„Jaký vraždy?“

„Je to takový moje ta­jem­ství a po­sed­lost.“

Te­le­fon rázem ohluchl. Po roz­ho­voru zbylo jen ztichlé kupé, kde seděl sám. Vy­hlédl z okna a uviděl první světla Říčan, malého měs­tečka, kde žije příliš mnoho lidí a děje se tam příliš mnoho věcí. Kdesi ve spleti ulic se v jednom domě sví­tilo.

Už čtvr­tým dnem tam pro­bí­hal se­ri­á­lový ma­ra­tón. Čtyři kluci seděli na gauči a na obří te­le­vizi už 95 hodin bez pře­s­tání trvala pro­jekce se­ri­álů. Měli všechno: Fu­tu­ramu, Čer­ve­ného tr­pas­líka, Black books, Fawlty towers, Černou zmiji, Family guy a mnoho dal­šího. Té noci byli už celí ztuhlí, ne­cí­tili nohy a v hlavě jim hučela únava, ale sví­jeli se smí­chem a v kře­čích, ne­mohli pře­stat a po­kra­čo­vali dál. Přesto byli teprve v po­lo­vině. Po­slední tečka za tím vším ší­len­stvím byly ne­ko­nečné čtyři dny Simp­so­no­vých, které se dají přežít jedině na dro­gách.

Venku se me­zi­tím mohlo stát cokoli, čtyři úsvity ne­mu­sely vůbec nastat, ale oni by nic ne­zpo­zo­ro­vali. Nic by ne­vi­děli, ne­cí­tili, ne­na­hma­tali, ne­o­chut­nali ani nesly­šeli.

Nesly­šeli by její pláč, nářek, křik. Nic. Dívka ze sou­sed­ního domu stále ne­u­snula. Vy­hlí­žela z okna, po­zo­ro­vala měsíc, hvězdy, černé si­lu­ety lip na pozadí nebe utka­ného z mod­rého sametu, světla pou­lič­ních lamp i jejich odrazy v ka­lu­žích, osa­mělá auta a ještě osa­mě­lejší chodce.

„Důvody, důvody. Každý se ptá po dů­vo­dech, ale nikdo je ne­po­slou­chá.

Než se ro­ze­dnilo, svět se změnil.

Upro­střed noci Kaplan vy­stou­pil z vlaku. První co ucítil, byla žízeň a chlad. Čekala ho cesta domů, čtyři ki­lo­me­try napříč nocí. Svět už byl ztichlý a jen dál­nice někde daleko šep­tala půl­noční mod­litby. Pro­chá­zel ulicí le­mo­va­nou vy­has­lými domy, všichni už spali ve svých do­mo­vech, ob­klo­peni čer­no­tou, nočním svitem hvězd, pou­lič­ních lamp a tichem, jenž nutí osa­mě­lého chodce, aby po­ti­chu na­slou­chal a nechal se unášet stu­de­ným vzdu­chem, který se jen trochu po­hu­puje a ro­ze­chvívá listy stromů.

To ticho noci Kap­lana na­prosto uchvá­tilo, dostal chuť se projít nocí, na­slou­chat, dívat se a za­ho­dit všechno za hlavu. Jenom to, nic víc. Šel dál a na roz­cestí se roz­hodl, že ne­pů­jde nej­kratší cestou, ale že se po­ma­ličku po­vleče sil­nicí napříč kra­ji­nou s fan­tas­tic­kým vý­hle­dem na noční Prahu. Šel. Opus­til kužely pou­lič­ních lamp a nechal jejich oran­žové světlo za zády. Zhlu­boka se na­de­chl. Kolem ne­pro­jelo jediné auto, žádný zvuk ani pohyb, prostě nic. Roz­hodl se, že půjde pro­střed­kem sil­nice, stejně za celou noc ne­po­tká živou duši.

Šel a pře­mýš­lel. V hlavě mu vy­ta­nul jeho domov: stu­dená díra bez lásky, kde žije sám už ně­ko­lik let. Přesto je to jediné místo, které může ozna­čo­vat jako domov, jedna z mála jistot, které mu zbyly po roz­vodu. Právě tam napsal svůj po­di­vu­hodný román, jehož jednu ka­pi­tolu po­jme­no­val Domov. „Co jiného mi zbývá?“ zeptal se v duchu sám sebe. „Támhle za kopcem bydlí moje dávná láska, ro­ze­šli jsme se. Všechno je pryč. Koho to zajímá. Všude se něco děje, ale co s tím na­dě­lám? Můžu se snažit někomu po­má­hat. Ale stejně sám nic ne­zmůžu.“ Otočil se a po­dí­val se na Prahu. Po­kra­čo­val dál asi půl ki­lo­me­tru. Na­pravo u sil­nice zářila ben­zí­nová pumpa, stále ote­vřená, tichá a pustá. Šel dovnitř aby si koupil něco k pití. Za pultem seděla dívka. Vzal jednu lahev koly, za­pla­til a neřekl nic, jakby ne­chtěl na­ru­šit noční ticho. Pak vy­ra­zil dál. Ta pro­da­vačka a hlavně její smutné oči mu při­po­mněla pla­čící dívku, se kterou se poznal někdy před rokem a od té doby se jí snažil po­má­hat. Ně­ko­li­krát chtěla spáchat se­be­vraždu, ale vždycky byl na­blízku Kaplan a roz­mlu­vil jí to. Od­po­ledne za ní byl, zase byla smutná, vztahy a život se jí hroutí a roz­padá. „Nemá to lehký.“ Ohlédl se zase zpátky. Tam někde teď spí, v tom za­tra­ceně malém měs­tečku, kde se děje tolik věcí.

Od­vrá­til pohled a po­kra­čo­val v cestě k domovu, pokud tedy najde odvahu, říkat tomu místu domov.

Šel dál a měl světlo v zádech.

Krátce po ro­ze­dnění přišel To­bo­rin do své kan­ce­láře. Všechno, co uviděl, tak trochu čekal. „Tys tu byl celou noc? Spal jsi vůbec?“ zeptal se Her­t­zmanna, který seděl na svém křesle, ne­vy­spalý a roz­cu­chaný. „Možná pár minut, zdál se mi straš­nej sen. Nemohl jsem spát víc, pro­tože se stalo spoustu věcí.“

„Co se stalo?“

„Tak na­pří­klad jsem volal na to číslo, ně­ko­li­krát bylo ne­do­stupný a pak jsem se do­vo­lal do hla­sový schránky. Zahrál jsem to tak, jako že jde prav­dě­po­dobně o omyl. Vy­dá­val jsem se za Romana Po­lan­ského a že sháním někoho kon­krét­ního, to je všechno. Po­slechne si to, řekne si: 'Špatný číslo.' a hodí to za hlavu. Ale já mu za­vo­lám někdy kolem po­ledne a budu vy­zví­dat.“

To­bo­rin si sedl ke svému stolu a začal na něm něco hledat. Pře­hra­bo­val se ve slož­kách papírů, díval se pod ně, ote­ví­ral šuplíky a hrabal se v nich. Ať hledal cokoli, nemohl to najít.

Her­t­zmann si toho ne­vší­mal, pro­hrábl si vlasy a pak řekl: „Taky ti řeknu ještě něco.“ Ztišil hlas a vy­slo­vo­val velice pomalu a zře­telně. „Dneska tady byliptali se. Přišli ve tři ráno, jako by věděli, že tady budu.“

„Co chtěli?“

„Jako vždycky, ptali se mě, kde je Gren a kde by mohl být.“

„Tak krásné ráno, ale tihle tři ho do­ká­žou zkazit.“

Opravdu bylo krásné červ­nové ráno, přesně ta doba, než se den roz­pálí na ne­smy­slné tep­loty a je nutné za­pnout ven­ti­laci na ma­xi­mální otáčky.

„Mám takový tušení, že to do­padne jako ti­síc­krát před­tím: po­no­řím se do pří­padu, ale vůbec s ničím nehnu.“

A měl pravdu, ně­ko­lik hodin se pach­til za ne­jas­ným cílem, ale ne­stalo se vůbec nic. Zís­kané číslo bylo stále ne­do­stupné, ne­vě­děl kam se hnout a tak se nikam ne­po­hnul. Kolem po­ledne, se vrátil zas do kan­ce­láře. Seděl v křesle a ner­vózně bub­no­val prsty o desku stolu. Pak chňapnul po te­le­fonu, ale zase ho od­lo­žil. „Tobi, za­vo­lej Kap­la­novi ať přijde sem za mnou.“ Po­dá­val mu lís­te­ček s číslem.

„Proč to ne­u­dě­láš sám?“

„Prostě to nejde.“

To­bo­rin bez otázek vy­to­čil číslo z lís­tečku. „Už to zvoní… Jak se vůbec jme­nuje?“

„Na tom ne­sejde, říkej mu Kap­lane.“

Te­le­fon, ještě ma­lin­kou chvi­ličku vy­zvá­něl a pak se z něj s malým za­pras­ká­ním ozvalo: „Prosím.“

„Dobrý den, tady de­tek­tiv ser­žant To­bo­rin, je tam pan Kaplan.“

„Chcete, abych přišel?“

„Ano.“

„Jsem tam za pár minut.“ Kaplan za­vě­sil.

„Divný člověk. Věděl, co mu chceme“ Na chvíli se za­ra­zil. „Co mu vlastně chceš? Něco kvůli tomu, že byl taky v domě, kde se stala ta vražda?“

„Kdepak, tohle je něco úplně jinýho.“

Uply­nulo ně­ko­lik oka­mžiků hor­kého let­ního po­ledne, než na dveře kan­ce­láře za­kle­pal muž v tričku, khaki kalho­tách a slu­neč­ních brý­lích.

„Jsem tady dobře u de­tek­tiva ser­žanta…“ uviděl Her­t­zmanna a začal na něj mluvit ve­se­lým hlasem, jako kdyby byly dobří přá­telé, kteří se po­t­kají po deseti letech. „Už jsem si myslel, že se o mě bude starat úplně jinej po­li­cajt. Ale kde pak. Proč sis mě pozval ten­to­krát? Máš už ko­nečně nějaký důkazy?“ Sundal brýle a sedal si na volnou židli.

„Vítej Kap­lane, ka­ma­ráde,“ od­po­vě­děl Her­t­zmann návalu slov. „Dneska tě nebudu mlátit…“

To­bo­rin se na všechno díval a ne­dá­valo mu to žádný smysl. Kaplan, kdysi dávno vy­šet­řo­ván jako pod­vod­ník, stále po­de­zřelý v ne­vy­ře­še­ném pří­padu, teď přijde jako na za­vo­la­nou a na­jed­nou se s de­tek­ti­vem, který po něm šel, zdraví a po­plá­cá­vají po ra­me­nou jako staří známí z vojny. Roz­hodl se, že bude jenom při­hlí­žet.

„Kap­lane, tohle je ser­žant To­bo­rin, můj parťák.“ Padlo ně­ko­lik zdvo­ři­lost­ních frází. „Víš, proč jsem tě sem pozval?“

„Tuším.“

„Tak to se mýlíš. Dneska mi jde o něco úplně jinýho.“

„Tak do toho. Když mi nejde o krk, klidně pomůžu.“

„Jak začít?“ řekl Her­t­zmann chytil se za bradu a zhlu­boka se na­de­chl. „Jak to říct… Víš po­slední dobou se kolem mě dějou moc divný věci. Kdysi dávno se stala vražda, kterou jsem ne­vy­ře­šil, ale na tom samém místě, ale o ně­ko­lik let dál se ob­je­vily další stopy, ten­to­krát se tam kradlo a přesně v tom baráku se po­hy­bu­ješ ty. Není to za­jí­mavé?“

„To je za­tra­ceně za­jí­mavý?“

„No právě, mohlo by to něco zna­me­nat, ale já vím, že to ne­zna­mená nic. Možná, že jsi něco udělal, možná ne, ale teď už to je jedno. Navíc je to dlouhá doba a za pár let bude všechno pro­ml­čeno. Pak se mi snad při­znáš. Ne po­li­cii, ale jenom mě. Ale teď v tenhle oka­mžik mi musíš pomoct.“

Kaplan se ne­zmohl na slovo. Tohle mu vážně vy­ra­zilo dech. De­tek­tiv, kte­rému léta pil krev, který po něm šel, který mu vy­ra­zil pár zubů, přesně ten de­tek­tiv od něho chce pomoc. „Já… nevím, nej­spíš ano. O co vlastně jde?“

„Jde o to,“ od­po­ví­dal Her­t­zmann ze stej­ných důvodů pře­kva­pený Kap­la­no­vou od­po­vědí, „že ty toho hodně víš. Četl jsem tu tvojí knihu. Pokud jsi jí napsal ty. Ale sa­mo­zřejmě, že je to tvoje práce. Víš, kdo mi ji tady dneska nechal?“ „Ne.“ Kaplan po­kr­čil rameny. „Dneska kolem třetí ráno tu byli Ka­ra­ma­zovci a ne­chali mi ji tady.“

„V tom pří­padě jsme všichni ztra­ceni.“ Her­t­zmann mu musel dát za pravdu.

„Zase po něčem jdou, ale jako vždycky nikdo neví po čem.“ „Po­chy­buji, že vůbec někdy po něčem šli.“ „Možná, Kap­lane, že jenom čerej vodu, nevím, ale mám takový blbý tušení, že jsem další po­ložka v jejich se­znamu. U nich si můžeš bejt jistej, jednou věcí: nevíš o nich vůbec nic, ale oni vědí všechno. Navíc jsou pořád někde kolem, akorát, že je ne­vi­díš. Nikdo se s nima nezná, až na jed­noho kluka.“ Her­t­zmann podal Kap­la­novi fotku, počkal vte­řinu, aby si ji pro­hlédl a pak po­kra­čo­val: „Prý se se­tká­val s jedním z Ka­ra­ma­zovců. Po­zná­váš ho?“ „Těžko říct. Znám spoustu lidí.“ Kaplan zalhal a v hlavě mu vy­vstala dvě K.

Na­stala chvíle dus­ného ticha. Ob­lo­hou se pře­hnaly tmavě modré mraky a za­stí­nily slunce. Kaplan ně­ko­li­krát na­prázdno polkl než se od­vá­žil zre­ka­pi­tu­lo­vat si­tu­aci: „Takže ty chceš jít po krku Ka­ra­ma­zov­cům?“

„Jo, to možná bude po­slední věc, kterou stihnu udělat.“

„A kvůli tomu po­tře­bu­ješ kon­takt na toho kluka, kterej se podle tebe znal s jedním z nich? Jak jsi na něj vůbec přišel?“

„To víš, Tobiho ne­ú­navná mra­venčí a ru­tinní práce, pro­lej­zání ar­chivů a složek, pá­t­rání v do­ku­men­tech a zá­zna­mech z psy­chi­at­rický lé­čebny.“

„Počkej, počkej, není to trochu blbost. Vždyť jste na stejný straně ba­ri­kády. Kdyby šli po tobě, nebyla by to střelba do vlast­ních řad?“

„V jejich pří­padě ne. Navíc, každej z nás má ně­ja­kou černou díru ve svě­domí.“ Her­t­zmann si za­pá­lil ci­ga­retu. „Ty kouříš?“ „Jenom mi­ni­málně, dělá se mi z toho zle. Ale blbě je mi i ze spo­leč­nosti a ze mě samýho, takže si ne­vy­beru.“

„Podle mě jsi blázen, když jdeš proti nim.“

„A co mi teda radíš, Kap­lane?“

„Ten kdo věří má naději.“ Zvedl se a vzal fotku ze stolu. „Po tom klu­kovi se ještě poptám.“ Otočil se a vy­ra­zil ke dveřím, ale ještě než úplně zmizel, za ním Her­t­zmann za­vo­lal: „A Kap­lane, jen tak mezi náma. Cos dělal v tom domě, kde jsme se včera po­tkali?“

„Šel jsem za jednou holkou. Je na tom do­o­pravdy zle.“

„A teď už je všechno v hajzlu,“ po­mys­lel si Her­t­zmann, „teď už nemám nic, vůbec žádnou stopu. Kaplan odešel s fotkou toho bastarda a říká, že ho nezná. Vrah nám mlčí. Všechno se roz­padlo na prach. Za­tra­ceně! Nemůžu nic dělat, jenom čekat.“

Po­dí­val se z okna a uviděl letní slunce, které pro­bles­ko­valo skrz pod­zimní mraky, vítr, který ohýbal stromy a rval z nich listí, kolonu aut, která se pla­zila ulicí smá­če­nou lehkým deštěm, ně­ko­lik chodců s dešt­níky, jed­noho cyk­listu, který ne­vní­mal počasí a projel kolem jako střela. „Teď už nic ne­zmůžu,“ řekl Her­t­zmann, sebral z věšáku klo­bouk a odešel do ne­jis­tého dne.

Kaplan se po­kou­šel sehnat KK, ale nebyl k za­sti­žení. Na adrese, kterou měl, nikdo nebyl. Dveře zely do­ko­řán a na futru byl na­le­pený lís­te­ček Ma­ra­tón před­časně ukon­čen.

„Zvláštní,“po­mys­lel si, „ale na druhou stranu se to od něj dalo čekat. Když jsou čtyři, tak je nikdo ne­za­staví.“ Otočil se a od­chá­zel pryč. „Ona vlastně bydlí na­proti. Doufám, že se jí daří dobře.“

Ne­da­řilo se jí vůbec dobře. To zjis­til, když se dostal domů a před dveřmi ležel vzkaz od dívky. Psalo se tam Sbohem. Srdce se mu za­sta­vilo. „To nemůže bejt pravda, zta­ra­ceně.“ Otočil pa­pí­rek, jako kdyby na druhé straně mělo být nějaké vy­svět­lení. Nebylo tam nic. „Co teď budu dělat. Ona chce někde spáchat se­be­vraždu, ale kde. Už se o to po­kou­šela dřív na mostě se­be­vrahů. Musím jet tam, musím to risk­nout. Ale teď nic nejede. Pa­ne­bože, jak se tam do­stanu. Kdy­bych tak měl auto. Ale počkat, je tu pořád naděje…“

Vytáhl své kolo do syrové a před­časné tmy, zabral do pedálů s ob­rov­ským zrych­le­ním vy­stře­lil po roz­blá­cené cestě. „Není času nazbyt, už teď je možná pozdě.“ Hnal se rychle svět­lem lamp a tem­no­tou lesa. Silný vítr ho osle­po­val a zpo­ma­lo­val, ale přesto dřel, aby dojel včas. Srdce mu bušilo ve spán­cích, zhlu­boka dýchal stu­dený vzduch a bouřku. Řítil se z kopce, najel na blá­tivý úsek, začal brzdit tak, že za­blo­ko­val obě kola, ale po bahně klouzal a šel do smyku. Viděl jak se na ne­o­vla­da­tel­ném bicyklu řítí ven ze sil­nice. Všechno vnímal zpo­ma­leně. Pád trval ne­při­ro­zeně dlouho. Náraz. Za vte­řinu zjis­til, že zapadl do škarpy, helmou na­ra­zil do svahu, leží na zemi, ale nic mu není, jen levé zá­pěstí ho trochu po­bo­lívá. „Nic mi není.“ Ležel v blátě a smál se jako blázen, když si uvě­do­mil že vyvázl bez škráb­nutí. Ale pak vy­stříz­li­věl, vytáhl kolo a vy­ra­zil dál. „Je to jako do­bí­hat vlak, víš kdy při­jede, ale může nabrat zpož­dění, ale na to ne­mů­žeš spo­lé­hat a ne­chceš nic ris­ko­vat a tak na­sa­díš to nej­rych­lejší tempo. Ale tady nejde o vlak, ale o lidský život. Proč zrovna ona. Tolik mi při­po­míná mojí dceru, tolik smutku a tolik po­chyb­ností. Proč musí takhle skon­čit?“ Kap­la­novi se hlavou pro­há­něly myš­lenky spolu s větrem.

Ně­ko­lik set metrů před mostem mu praskl zadní plášť. Za­ho­dil kolo a ro­ze­běhl se vstříc po­slední etapě.

Uháněl ulicí. Spat­řil si­lu­etu na zá­bradlí mostu. Křikl na ní: „Pro­boha, ne!“ Po­pla­šeně se na něj oto­čila a slzavé oči se za­blýskly, jako by říkaly: „Sbohem.“ Dole duněl vlak. Při­běhl o dva kroky blíž a pak si­lu­eta zmi­zela.

Doběhl k zá­bradlí mostu, na­klá­něl se, zhlu­boka od­dycho­val a smutně se díval dolů na vlak, který s dě­si­vým skří­po­tem brzdil. Rvalo mu to srdce, ale nemohl nic dělat. Bylo už příliš pozdě.

Zavřel oči a uviděl tu vte­řinu, kdy se pro­padla do tmy.

Brzdy do­zní­valy ve tmě. Sedl si na chod­ník a vy­to­čil 158: „Dobrý den, tady Kaplan. Na mostě se­be­vrahů jedna holka sko­čila pod vlak.“

Za pár minut při­jela po­li­cejní auta. Z jed­noho vy­sko­čil Her­t­zmann, smrděl kouřem, zuřil a vy­pa­dalo to, že se chce prát. „Tak co se tady sakra stalo, Kap­lane?“

„Ona prostě sko­čila…“

Dole pod mostem stál smr­tící vlak, ob­rov­ské ná­kladní mon­strum, které brz­dilo dvě stě metrů. Her­t­zmann to uviděl a za­mra­zilo ho v zádech. Chtěl něco říct, ale jen na­prázdno ote­vřel pusu a ne­do­ká­zal vy­slo­vit ani hlásku.

„Nemůžu tomu uvěřit, ještě včera jsem se s ní bavil a byla celkem veselá, docela spo­ko­jená…“

„To mě nejvíc štve, Kap­lane. Jsme tady, abysme po­má­hali, ale v těhle pří­pa­dech ne­zmů­žeme nic. Celá po­li­cie se může jít vycpat. Ne­do­ká­žeme to­muhle před­chá­zet, my jenom při­jdeme, udě­láme pár fotek, za­pí­šeme do pro­to­kolu spoustu blá­bolů a pak stejně s ničím ne­hneme. Vem si mě, za po­sled­ních já nevim kolik tejdnů jsem ne­u­dě­lal vůbec nic. Ro­zu­míš? Nic. Jenom se tak po­tá­cím a při­pa­dám si úplně bez­moc­nej.“ Her­t­zamnn zuřil. „K čemu tu sakra jsem? Když nejsem nikomu schop­nej pomoct. Nic se ne­stalo, nic jsem ne­u­dě­lal a všechno je pořád stejný.“

„Svět je slo­ži­tej. Můžeš se nechat fas­ci­no­vat a okouz­lo­vat jeho kom­pli­ko­va­ností, ale nikdy ho ne­mů­žeš po­cho­pit.“

„Pa­ne­bože, nějak tak to bude. Když bych ho po­cho­pil, moh' bych potom po­má­hat. Ale ta holka, vždyť to je strašný… Je mi z toho zle.“

„Kdo věří, má naději. Ona úplně ztra­tila víru a tak jí už nikdo nemohl pomoct.“

Her­t­zmann stál na okraji mostu a díval se dolů do že­lez­nič­ního zářezu. Za­čí­nal pro­pa­dat de­presi. Za po­slední dva dny se ne­stalo nic, vrah stále běhá na svo­bodě a jedna mladá holka umřela. Ne­ve­selá bi­lance, kterou nemohl nijak změnit. Ani tuhle noc nešel spát. Jen se po­dí­val na hvězdy a odešel pryč s po­ci­tem, že se kolem něj sta­huje oprátka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz