k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Svědectví o chorobě

CC by-nc-nd (via)

(Už dvacet let padám ne­ko­neč­nou černou pro­pastí.)


Svě­dec­tví o cho­robě bylo na břeh vy­pla­veno i s pro­mrz­lým tělem mla­dého muže. Cho­ro­bou je myš­lena ne­vy­lé­či­telná plicní nemoc, která ukon­čila jeden ne­ob­vyklý vztah.

Toto je ono svě­dec­tví o pádu do ne­ko­nečné černé pro­pasti.

„Moře v téhle roční době občas na břeh vy­plaví ně­ja­kou tu hni­jící velrybí mrt­volu,“ řekl CS. svému ka­ma­rá­dovi K., když spolu seděli v po­tem­ně­lém pokoji v domě, který byl vy­sta­věn na hraně útesů okraje světa.

„Hlavně ne­pro­pa­dej panice a zbav se mršiny, dokud je čas.“

„Našel jsem jedno stu­dený tělo.“ CS. nabral vzduch do plic a vy­de­chl proud slov: „Něco u sebe měl.“

Bouch­nutí zvonu se neslo nad městem.

„Co?“

„Svazek zmuchla­ných a roz­mo­če­ných papírů a jednu pa­mě­ťo­vou kartu.“

Už týden se svět po­tá­pěl do černé a lep­kavé tmy. AK. ne­do­ká­zal usnout a třásl se ne­kli­dem. Měl pocit, že je ne­smír­ným ko­rá­bem, který se noří pod hla­dinu moře.

„Nebuď pa­te­tic­kej, stejně tam všichni na­pa­dáme!“

„Co?“

Hned potom K. praš­til CS. lahví po hlavě tak silně, až se skle­něná nádoba roz­padla na kusy. Ve stře­pech prázdné lahve poté našli ukry­tou zprávu.

Toho večera CS. vytáhl z ledové vody mod­ravé tělo pro­mrzlé smut­kem.

„Člověk po­chopí krásu a dů­le­ži­tost všech věcí, až v oka­mžiku, kdy je ne­ná­vratně ztratí a teď, když tu ležím a umírám, ko­nečně si uvě­do­muji krásu kaž­dého dne, tu nád­her­nou magii kaž­dičké vte­řiny. Adame, já nechci umřít, roz­hodně ne teď.“

„Neboj, vždycky budeme spolu.“

Lhal, stejně jako by to udělal každý na jeho místě. Říkal jen ne­smy­slné mi­lo­srdné lži, které měly oběma zavřít oči a do­nu­tit je aspoň na chvíli za­po­me­nout. Ale ne­od­vratná pravda se blí­žila po­vrchu Země stejně jako me­te­o­rit na ko­liz­ním kurzu. Cítil v sobě ne­sne­si­telný žár a chvě­jící se ze­sláblé tělo v náručí a to mu pod­la­mo­valo nohy. Také měl v očích slzy i když se je snažil pře­ko­nat, pů­so­bit silně a roz­dá­vat naději.

V pokoji za­vládlo ticho.

Vysoký doktor v bílém plášti a s ne­klid­nýma očima vtrhl do míst­nosti.

„Co se děje, dok­tore?“

„Nej­spíš na­stalo bez­vě­domí. Or­ga­nis­mus ne­u­vě­ři­telně ze­slábl. Musíme hned teď za­kro­čit, prosím vás, jděte domů a nechte všechno na nás. Sli­buji, že udě­láme to nej­lepší.“

Odešel s po­psa­ným blokem v kapse a týden se po­tá­cel na hraně ší­len­ství a smutku, když četl ta slova na­psaná úhled­ným ru­ko­pi­sem.

„Měl pravdu! Všichni tam na­pa­dáme.“ říkal CS., když vy­ta­ho­val pro­mod­ralé tělo na břeh a snažil se do půli těla svle­če­ného mla­díka zahřát.

K. měl jako vždy pravdu. Byl to sice jenom ší­le­nec utr­žený ze řetězu, ale každé jeho slovo bylo kle­no­tem a ne­zvrat­nou pravou, které má­lo­kdo chtěl uvěřit. Sám K. do­ká­zal za svoje slova tvrdě bo­jo­vat a všechny ka­ma­rády a známé si s klid­ným svě­do­mím zne­svá­řit jenom proto, že mu ne­chtěli věřit. Ale on měl pravdu. Už dávno říkal všechno to, co se psalo ve vzkazu na roz­lou­če­nou vy­ta­že­ném z mra­zi­vých vod zimní řeky.

„Mám tu jed­noho uto­pence,“ řval CS. do te­le­fonu, za­tímco se sám klepal zimou, když všechno svoje ob­le­čení na­há­zel na mrz­nou­cího hocha. „Je stu­dený jako led, ale ještě pořád dýchá. Při­jeďte rychle, už mu ne­zbývá moc času.“

K. za­su­nul pa­mě­ťo­vou kartu do svého sta­ro­dáv­ného, otlu­če­ného, po­le­pe­ného, roz­bi­tého a zase slo­že­ného, vy­ku­cha­ného a pře­sta­vě­ného no­te­booku, do po­divné ne­hlučné bestie z hli­níku.

„Jenom aby se dala pře­číst…“

„Musíš doufat.“

„Kom­pletně ne­či­telná.“

„Zkus to znova.“

„Nic. Vyndej ten papír, snad z něho něco roz­luš­tíme.“

Svě­dec­tví o cho­robě

Cho­roba se u mě pro­je­vila ve věku šest­nácti let a do té doby jsem byl fy­zicky i jinak zcela zdráv. Poté, co mi doktor sdělil tu hroz­nou novinu, jsem jí ne­vě­no­val velkou po­zor­nost. Mladý člověk si ne­do­káže při­pus­tit, že by právě on měl brzy umřít. Ví, že to někdy přijde a děsí ho ta ne­vy­hnu­tel­nost, ale to všechno se jeví tak ne­ko­nečně daleko. Mávl jsem rukou a žil dál. Byl jsem blázen

„To začíná jako…“

„Já vím.“

„Trochu po­divný úvod.“

„Je to pře­škrt­nuté.“

„Čti dál.“

„Ně­ko­lik dal­ších od­stavců je roz­ma­za­ných, ale…“

by neměl marnit čas a spo­lé­hat se na to, že je ho ještě dost. Není to pravda, všichni jsme v jedné veliké časové pasti, na palubě po­tá­pě­jí­cího se křiž­níku, padáme do hlubin, nemáme naději, ale vět­ši­nou si to prostě ne­při­pouš­tíme. Měli bychom spě­chat a taky často spě­cháme, ale skoro nikdo neví, že i to je málo. Pře­ko­nejte rych­lost světla a jděte dál

„Je to blázen.“

„Ale ne­po­chybně má pravdu.“

padá. Měl jsem pocit, že ne­u­stále padám pro­pastí a stěny jsou do­ko­nale hladké a nemůžu se chytit. Za­sta­vit není možné, jde pouze zpo­ma­lit pohyb, při­brz­dit, pro­táh­nout čas zbý­va­jící do nárazu a uvě­do­mo­vat si a pro­ží­vat každou vte­řinu toho pádu. Dlouho jsem padal. Ne­u­vě­do­mo­val jsem si vůbec nic, prázdné dny míjely kolem mě, nežil jsem, jenom jsem se snažil nalhat sám sobě, že všechno je v nej­lep­ším po­řádku. Do­o­pravdy šťastný a živý jsem se cítil jenom v oka­mži­cích, kdy jsem pod­lé­hal ná­po­rům de­prese a uvě­do­mo­val si to pr­chavé tady a teď. V těch oka­mži­cích jsem musel něco udělat, něco třeba i ne­lo­gic­kého a zcela ne­smy­sl­ného, ale po­tře­bo­val jsem vy­ko­nat nějaký čin. Oka­mžitě! Hrou­til jsem se do sebe, stejně jako když hvězda ko­li­duje do černé díry. Ale po krát­kém oka­mžiku pro­cit­nutí jsem zase upadl do všední apatie a dál jsem padal ne­ko­neč­nou rych­lostí. Poprvé jsem se zhlu­boka na­de­chl klid­ného vzdu­chu 15. dubna 2007, kdy jsem

„Kdo byl ten člověk?“

„Nemám ponětí, ale byl pro­mrzlý na kost a na zádech měl vy­te­to­vaný nějaký nápis.“

„Co tam stálo?“

„Bylo to v ně­ja­kém cizím jazyce, nej­spíš v latině.“

„Za celou svojí praxi jsem ne­vi­děl je­di­ného uzdra­ve­ného pa­ci­enta,“ řekl doktor Browback.

„Svět je utr­žená ba­ty­sféra a potápí se…“ pro­ho­dil AK. zdr­ceně a s ne­pří­tom­ným po­hle­dem.

„Ne­po­chybně máš pravdu. Sto­jíme ve spi­rá­lo­vi­tém vodním víru ve vý­levce světa.“

AK. nespal. Dynamo v jeho nitru po­há­něné ší­len­stvím ne­u­stále pra­co­valo na plné ob­rátky. Ne­do­ká­zal plakat ani se smát. Pře­stal mrkat a vy­has­lýma očima ne­pří­tomně a bez špetky zájmu sle­do­val okolní dění. Při­pa­dal si, jako kdyby se na­chá­zel na druhé straně fil­mo­vého plátna. Všechno viděl na­prosto jasně, ale byl uvěz­něn v po­di­vu­hodné cele své lebky, která se ne­u­stále zmen­šo­vala a každým oka­mži­kem hro­zila zhrou­ce­ním a implozí.

„Tohle se nedá vy­dr­žet!“ kvílel po nocích, kdy za­vě­šen na střeš­ních trá­mech dělal do zemdlení shyby a končil až k ránu, kdy ho svaly ne­lid­sky pálily a pře­stá­valy pra­co­vat.

„Víš, jak jsme se po­tkali?“

„Sa­mo­zřejmě, K.. Našel jsi mě na břehu řeky v bez­vě­domí.“

„Je­nomže to byl únor a docela teplo. Ale co dělal tenhle se­be­vrah…“

„Mohl to být se­be­vrah,“ říkal po­li­cejní vy­šet­řo­va­tel, když s ba­ter­kou pro­chá­zel břeh řeky. „Nebo ho do řeky někdo hodil. Kdo ho našel?“

„Nějaký chlap, za­vo­lal sa­nitku a počkal na místě s tím uto­pen­cem. Ale zmizel dřív než při­jela po­li­cie.“

„Trochu divné. Měl něco u sebe?“

„Vůbec nic.“

„Čti dál.“

je vlastně deník předem mrt­vého muže, který už dvacet let leží ve stu­dený zemi. Nejde ani tak o deník, jako spíš o po­slední slova, která jsem chtěl říct, všem, kteří je budou ochotni na­slou­chat. Snažím se v ně­ko­lika po­sled­ních dnech dohnat všechno to, co jsem ne­stihl dřív, pro­tože jsem si říkal, že začnu hned zítra, hned zítra, ale teď ne, teď ne, pro­tože je už příliš pozdě, ale zítra ráno ne­po­chybně začnu a hned se do toho dám, ale nikdy jsem ne­u­dě­lal vůbec nic

ne­sna­žím se napsat nějaký kon­krétní odkaz, říct nějaké po­sel­ství. Jde spíš o křik, o řev, který se snaží pře­hlu­šit strach, zvo­lání téměř na konci věků, kdy už je jen pra­málo naděje. Nikdy ne­pře­stá­vej žít, a když už budu po smrti, bude lepší, když na mě vůbec ne­bu­deš ne­mys­let a půjdeš dál, pro­tože tam stejně všichni na­pa­dáme, do černé pro­pasti

nikdy ne­pře­stá­vej doufat, nikdy ne­pře­stá­vej bo­jo­vat. I když padáš z hrany útesu do ne­u­vě­ři­telně hlu­boké mlžné pro­pasti. Ne­pře­stá­vej doufat a bojuj dál i když šance ví­těz­ství je nulová

„Možná, že je všechno jinak,“ pro­hlá­sil vy­šet­řo­va­tel, když si pro­hlí­žel fo­to­gra­fie místa, kde byl na břehu na­le­zen po­lo­mrtvý muž. „Možná to není vražda ani se­be­vražda, ale ani ne­šťastná náhoda. Možná to má všechno nějaký svůj skrytý smysl. Už jste ho iden­ti­fi­ko­vali?“

„Děláme na tom.“

Vždycky jsem měl kolem sebe lidi se kte­rými jsem se ne­chtěl vídat. Býval jsem tichý a uza­vřený, ne­chtěl jsem se jak­koli vy­sta­vo­vat té spo­leč­nosti, která k sobě nebyla upřímná. Ale pak jsem poznal vý­ji­meč­nou osobu a fan­tas­tic­kou bytost. Znali jsme se dva roky a naše přá­tel­ství bylo velice milé a s ní jsem se cítil dobře, ale sku­teč­nost, jak je ta osoba vlastně skvělá a jak se bez ní ne­o­be­jdu, mi došla až jed­noho dub­no­vého od­po­ledne. Od té doby uběhlo osm krás­ných měsíců, které jsme trá­vili stále spolu. Bylo to nej­krás­nější období v mém krát­kém životě. Čas, kdy jsem vy­slo­vo­val jméno…

Ro­ze­dní­valo se.

V pokoji na okraji světa zatím vládla tma a ticho.

K. seděl za stolem a pod­pí­ral si bradu pěstí, CS. ležel na skříňce pod ote­vře­ným oknem, kterým se do míst­nosti se valil mráz.

„Kdo to byl? Co ta zpráva zna­me­nala? Kde se u něj vzala? Kdo ji napsal? Kdo mu ji dal?“

„Víš, že mě nikdy ne­na­padlo, že by to mohl ten uto­pe­nec ne­na­psat sám? Mám dojem, že tam šlo o ne­tra­diční lásku, křehký a de­li­kátní vztah, sym­bi­o­tické spo­jení.“

„A tohle byl její konec.“

„Nej­spíš ano.“

V hlavně mu hučelo, když se pouš­těl le­do­vého zá­bradlí mostu. Všechno mu na­jed­nou při­pa­dalo tak ne­sku­tečné, svět se rozpil do tmavě rudých od­stínů a ve chvíli, kdy padal černým vzdu­chem, kolem něj pro­plou­val ne­u­vě­ři­telně pomalu, jako vrak lodi, který se noří do ark­tic­kých hlubin Dra­ke­ova prů­livu.


vy­řa­zeno:

„Mám v ruce po­jistku gra­nátu. Je to dobře nebo špatně?“ volal C.S. na K.K. do kou­pelny.

„Dobře.“

„A ve druhý ruce mám ten granát. Je to dobře nebo špatně?“

„Špatně.“

Co se tam píše?

Jenom upo­mínky, slo­ženky a účty na jméno

neznám

na jméno

znám

To, že se můj pád zpo­ma­lil, mi došlo 13. května 2007, kdy jsem pot…

Zradil jsem všechno, čemu jsem věřil

— „A máš je u sebe nebo to padlo do rukou lidem z Gol­goty?“
— „Nedal bych to z ruky.“
— „Fajn.“

Do pokoje vstou­pila žena, po­dí­vala se na K., na CS., a pak na hodiny. „Vy dva blázni jste zase ne­spali?“

„Koho to zajímá,“ od­po­vě­děl K. „Stejně tam všichni na­pa­dáme.“

K. upadl na es­ka­lá­to­rech a

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz