povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 1. 2008

Svědectví o chorobě

       
CC by-nc-nd (zdroj)

(Už dvacet let padám nekonečnou černou propastí.)


Svědectví o chorobě bylo na břeh vyplaveno i s promrzlým tělem mladého muže. Chorobou je myšlena nevyléčitelná plicní nemoc, která ukončila jeden neobvyklý vztah.

Toto je ono svědectví o pádu do nekonečné černé propasti.

"Moře v téhle roční době občas na břeh vyplaví nějakou tu hnijící velrybí mrtvolu," řekl CS. svému kamarádovi K., když spolu seděli v potemnělém pokoji v domě, který byl vystavěn na hraně útesů okraje světa.

"Hlavně nepropadej panice a zbav se mršiny, dokud je čas."

"Našel jsem jedno studený tělo." CS. nabral vzduch do plic a vydechl proud slov: "Něco u sebe měl."

Bouchnutí zvonu se neslo nad městem.

"Co?"

"Svazek zmuchlaných a rozmočených papírů a jednu paměťovou kartu."

Už týden se svět potápěl do černé a lepkavé tmy. AK. nedokázal usnout a třásl se neklidem. Měl pocit, že je nesmírným korábem, který se noří pod hladinu moře.

"Nebuď patetickej, stejně tam všichni napadáme!"

"Co?"

Hned potom K. praštil CS. lahví po hlavě tak silně, až se skleněná nádoba rozpadla na kusy. Ve střepech prázdné lahve poté našli ukrytou zprávu.

Toho večera CS. vytáhl z ledové vody modravé tělo promrzlé smutkem.

"Člověk pochopí krásu a důležitost všech věcí, až v okamžiku, kdy je nenávratně ztratí a teď, když tu ležím a umírám, konečně si uvědomuji krásu každého dne, tu nádhernou magii každičké vteřiny. Adame, já nechci umřít, rozhodně ne teď."

"Neboj, vždycky budeme spolu."

Lhal, stejně jako by to udělal každý na jeho místě. Říkal jen nesmyslné milosrdné lži, které měly oběma zavřít oči a donutit je aspoň na chvíli zapomenout. Ale neodvratná pravda se blížila povrchu Země stejně jako meteorit na kolizním kurzu. Cítil v sobě nesnesitelný žár a chvějící se zesláblé tělo v náručí a to mu podlamovalo nohy. Také měl v očích slzy i když se je snažil překonat, působit silně a rozdávat naději.

V pokoji zavládlo ticho.

Vysoký doktor v bílém plášti a s neklidnýma očima vtrhl do místnosti.

"Co se děje, doktore?"

"Nejspíš nastalo bezvědomí. Organismus neuvěřitelně zeslábl. Musíme hned teď zakročit, prosím vás, jděte domů a nechte všechno na nás. Slibuji, že uděláme to nejlepší."

Odešel s popsaným blokem v kapse a týden se potácel na hraně šílenství a smutku, když četl ta slova napsaná úhledným rukopisem.

"Měl pravdu! Všichni tam napadáme." říkal CS., když vytahoval promodralé tělo na břeh a snažil se do půli těla svlečeného mladíka zahřát.

K. měl jako vždy pravdu. Byl to sice jenom šílenec utržený ze řetězu, ale každé jeho slovo bylo klenotem a nezvratnou pravou, které málokdo chtěl uvěřit. Sám K. dokázal za svoje slova tvrdě bojovat a všechny kamarády a známé si s klidným svědomím znesvářit jenom proto, že mu nechtěli věřit. Ale on měl pravdu. Už dávno říkal všechno to, co se psalo ve vzkazu na rozloučenou vytaženém z mrazivých vod zimní řeky.

"Mám tu jednoho utopence," řval CS. do telefonu, zatímco se sám klepal zimou, když všechno svoje oblečení naházel na mrznoucího hocha. "Je studený jako led, ale ještě pořád dýchá. Přijeďte rychle, už mu nezbývá moc času."

K. zasunul paměťovou kartu do svého starodávného, otlučeného, polepeného, rozbitého a zase složeného, vykuchaného a přestavěného notebooku, do podivné nehlučné bestie z hliníku.

"Jenom aby se dala přečíst..."

"Musíš doufat."

"Kompletně nečitelná."

"Zkus to znova."

"Nic. Vyndej ten papír, snad z něho něco rozluštíme."

Svědectví o chorobě

Choroba se u mě projevila ve věku šestnácti let a do té doby jsem byl fyzicky i jinak zcela zdráv. Poté, co mi doktor sdělil tu hroznou novinu, jsem jí nevěnoval velkou pozornost. Mladý člověk si nedokáže připustit, že by právě on měl brzy umřít. Ví, že to někdy přijde a děsí ho ta nevyhnutelnost, ale to všechno se jeví tak nekonečně daleko. Mávl jsem rukou a žil dál. Byl jsem blázen

"To začíná jako..."

"Já vím."

"Trochu podivný úvod."

"Je to přeškrtnuté."

"Čti dál."

"Několik dalších odstavců je rozmazaných, ale..."

by neměl marnit čas a spoléhat se na to, že je ho ještě dost. Není to pravda, všichni jsme v jedné veliké časové pasti, na palubě potápějícího se křižníku, padáme do hlubin, nemáme naději, ale většinou si to prostě nepřipouštíme. Měli bychom spěchat a taky často spěcháme, ale skoro nikdo neví, že i to je málo. Překonejte rychlost světla a jděte dál

"Je to blázen."

"Ale nepochybně má pravdu."

padá. Měl jsem pocit, že neustále padám propastí a stěny jsou dokonale hladké a nemůžu se chytit. Zastavit není možné, jde pouze zpomalit pohyb, přibrzdit, protáhnout čas zbývající do nárazu a uvědomovat si a prožívat každou vteřinu toho pádu. Dlouho jsem padal. Neuvědomoval jsem si vůbec nic, prázdné dny míjely kolem mě, nežil jsem, jenom jsem se snažil nalhat sám sobě, že všechno je v nejlepším pořádku. Doopravdy šťastný a živý jsem se cítil jenom v okamžicích, kdy jsem podléhal náporům deprese a uvědomoval si to prchavé tady a teď. V těch okamžicích jsem musel něco udělat, něco třeba i nelogického a zcela nesmyslného, ale potřeboval jsem vykonat nějaký čin. Okamžitě! Hroutil jsem se do sebe, stejně jako když hvězda koliduje do černé díry. Ale po krátkém okamžiku procitnutí jsem zase upadl do všední apatie a dál jsem padal nekonečnou rychlostí. Poprvé jsem se zhluboka nadechl klidného vzduchu 15. dubna 2007, kdy jsem

"Kdo byl ten člověk?"

"Nemám ponětí, ale byl promrzlý na kost a na zádech měl vytetovaný nějaký nápis."

"Co tam stálo?"

"Bylo to v nějakém cizím jazyce, nejspíš v latině."

"Za celou svojí praxi jsem neviděl jediného uzdraveného pacienta," řekl doktor Browback.

"Svět je utržená batysféra a potápí se..." prohodil AK. zdrceně a s nepřítomným pohledem.

"Nepochybně máš pravdu. Stojíme ve spirálovitém vodním víru ve výlevce světa."

AK. nespal. Dynamo v jeho nitru poháněné šílenstvím neustále pracovalo na plné obrátky. Nedokázal plakat ani se smát. Přestal mrkat a vyhaslýma očima nepřítomně a bez špetky zájmu sledoval okolní dění. Připadal si, jako kdyby se nacházel na druhé straně filmového plátna. Všechno viděl naprosto jasně, ale byl uvězněn v podivuhodné cele své lebky, která se neustále zmenšovala a každým okamžikem hrozila zhroucením a implozí.

"Tohle se nedá vydržet!" kvílel po nocích, kdy zavěšen na střešních trámech dělal do zemdlení shyby a končil až k ránu, kdy ho svaly nelidsky pálily a přestávaly pracovat.

"Víš, jak jsme se potkali?"

"Samozřejmě, K.. Našel jsi mě na břehu řeky v bezvědomí."

"Jenomže to byl únor a docela teplo. Ale co dělal tenhle sebevrah..."

"Mohl to být sebevrah," říkal policejní vyšetřovatel, když s baterkou procházel břeh řeky. "Nebo ho do řeky někdo hodil. Kdo ho našel?"

"Nějaký chlap, zavolal sanitku a počkal na místě s tím utopencem. Ale zmizel dřív než přijela policie."

"Trochu divné. Měl něco u sebe?"

"Vůbec nic."

"Čti dál."

je vlastně deník předem mrtvého muže, který už dvacet let leží ve studený zemi. Nejde ani tak o deník, jako spíš o poslední slova, která jsem chtěl říct, všem, kteří je budou ochotni naslouchat. Snažím se v několika posledních dnech dohnat všechno to, co jsem nestihl dřív, protože jsem si říkal, že začnu hned zítra, hned zítra, ale teď ne, teď ne, protože je už příliš pozdě, ale zítra ráno nepochybně začnu a hned se do toho dám, ale nikdy jsem neudělal vůbec nic

nesnažím se napsat nějaký konkrétní odkaz, říct nějaké poselství. Jde spíš o křik, o řev, který se snaží přehlušit strach, zvolání téměř na konci věků, kdy už je jen pramálo naděje. Nikdy nepřestávej žít, a když už budu po smrti, bude lepší, když na mě vůbec nebudeš nemyslet a půjdeš dál, protože tam stejně všichni napadáme, do černé propasti

nikdy nepřestávej doufat, nikdy nepřestávej bojovat. I když padáš z hrany útesu do neuvěřitelně hluboké mlžné propasti. Nepřestávej doufat a bojuj dál i když šance vítězství je nulová

"Možná, že je všechno jinak," prohlásil vyšetřovatel, když si prohlížel fotografie místa, kde byl na břehu nalezen polomrtvý muž. "Možná to není vražda ani sebevražda, ale ani nešťastná náhoda. Možná to má všechno nějaký svůj skrytý smysl. Už jste ho identifikovali?"

"Děláme na tom."

Vždycky jsem měl kolem sebe lidi se kterými jsem se nechtěl vídat. Býval jsem tichý a uzavřený, nechtěl jsem se jakkoli vystavovat té společnosti, která k sobě nebyla upřímná. Ale pak jsem poznal výjimečnou osobu a fantastickou bytost. Znali jsme se dva roky a naše přátelství bylo velice milé a s ní jsem se cítil dobře, ale skutečnost, jak je ta osoba vlastně skvělá a jak se bez ní neobejdu, mi došla až jednoho dubnového odpoledne. Od té doby uběhlo osm krásných měsíců, které jsme trávili stále spolu. Bylo to nejkrásnější období v mém krátkém životě. Čas, kdy jsem vyslovoval jméno...

Rozednívalo se.

V pokoji na okraji světa zatím vládla tma a ticho.

K. seděl za stolem a podpíral si bradu pěstí, CS. ležel na skříňce pod otevřeným oknem, kterým se do místnosti se valil mráz.

"Kdo to byl? Co ta zpráva znamenala? Kde se u něj vzala? Kdo ji napsal? Kdo mu ji dal?"

"Víš, že mě nikdy nenapadlo, že by to mohl ten utopenec nenapsat sám? Mám dojem, že tam šlo o netradiční lásku, křehký a delikátní vztah, symbiotické spojení."

"A tohle byl její konec."

"Nejspíš ano."

V hlavně mu hučelo, když se pouštěl ledového zábradlí mostu. Všechno mu najednou připadalo tak neskutečné, svět se rozpil do tmavě rudých odstínů a ve chvíli, kdy padal černým vzduchem, kolem něj proplouval neuvěřitelně pomalu, jako vrak lodi, který se noří do arktických hlubin Drakeova průlivu.


vyřazeno:

"Mám v ruce pojistku granátu. Je to dobře nebo špatně?" volal C.S. na K.K. do koupelny.

"Dobře."

"A ve druhý ruce mám ten granát. Je to dobře nebo špatně?"

"Špatně."

Co se tam píše?

Jenom upomínky, složenky a účty na jméno

neznám

na jméno

znám

To, že se můj pád zpomalil, mi došlo 13. května 2007, kdy jsem pot...

Zradil jsem všechno, čemu jsem věřil

— "A máš je u sebe nebo to padlo do rukou lidem z Golgoty?"

— "Nedal bych to z ruky."

— "Fajn."

Do pokoje vstoupila žena, podívala se na K., na CS., a pak na hodiny. "Vy dva blázni jste zase nespali?"

"Koho to zajímá," odpověděl K. "Stejně tam všichni napadáme."

K. upadl na eskalátorech a


publikováno 24. 1. 2008

příbuzné články:
Y3F
Do ledovce vytesán
Spěchej!
Neděle třináctého
Skupinová samomluva 4

sem odkazují:
Vytetujte mi šachovnici na předloktí!
Programovat, učit se & kreslit
Hoďte přes něj deku nebo ho zabiju!
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
FEL-hejt
NoNoWriMo - šílenství grafomanů
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Kafe v pět
BlackHat
Seznam povídek
Deníky mrtvého muže
Epizody