Strojovny

Nad městem se ozvalo pár prastarých výstřelů. Prohnaly se prostředkem noci a zmizely na okrajích metropole, kde se zlatý opar ztrácel do necivilizované tmy.

„Začíná revoluce,“ zabručela Ruby a zvedla hlavu, ale hned ji položila zpátky do Anitina augmentovaného výstřihu.

Tou dobou jsme seděli v baru Cenzura, na stole pár foťáků a mnoho prázdných sklenic připomínajících figurky armád rozmístěné na plánu invaze nějakým šíleným generálem, celá skvadra namačkaná v rozpálené rohové kóji, já, napůl spící Peo, Ruby, Anit a černá královna Mía, tělo na tělu, zpocení, vysvlečení, polonazí, ve vzduchu bušil The Phoenix od Fall Out Boy, pár kněžích Církve Omylů oblečených jen v talárcích se staralo o akutní duchovní potřeby a objednávali další várku gin\toniců, Manhattanů a nějaké ty Singapore Slingy pro dobrou náladu.

Hudba na pozadí marazmu přeskočila beat a v kóji se objevil Gabriel – sedmnáctiletý cherubín s platinovými vlasy, mramorovou pletí, zářícím úsměvem a mladou krví. Chopil se čerstvého gin\tonicu, zacinkal ledem, přitiskl nápoj ke rtům, zavřel oči a v hloubi duše cítil rytmus. „Je to domluvené,“ řekl konečně, když do sebe vyklopil polovinu malarické hořkosti.

„Dobře,“ prohodila Ruby, stále uvelebená na polštáři Anitiných prsou. „Ale pověz mi, jak jsi to dokázal zařídit zrovna teď ve čtyři ráno?“

„Všechno outsourcovali do Indie, dokonce i vedení. Domlouval jsem se s nějakým Debashishem.“

„Kdy tam máme být?“ Ruby se narovnala, poupravila si těsný nátělník a prohrábla černé vlasy.

„Zítra v deset,“ zazubil se Gabriel jakoby provinile. „Tedy vlastně už dneska v deset.“

„Ok, máme šest hodin, cesta do Berlína trvá čtyři a půl, pak musíme chytit taxi, vlak vyráží za třicet minut. Jestliže půjdeme teď, pro věci, hned zpátky,“ počítal jsem polohlasem a pak jsem dodal unaveně jako někdo, kdo se chystá na rutinní cestu do pekla a zpátky: „Bude to dlouhý den, ale poddá se to. Poslední drink na cestu.“ Dopil jsem Martini, které chutnalo jako ocel. „Anit je u tebe volno? Pro Míu a pro Pea? Máš aspoň nějaké povlečení, které není pokryté zaschlým semenem?“

„Na to bych nevsázela,“ prohodila Ruby sarkasticky a už se zvedala. Chňapla po svém Sony α7 za sto tisíc, jednou rukou vytáhla Anit na nohy a rázovala ven. Za ní ospalá Mía, prosmýkla se kolem stáda polonahých kleriků a opřela se do Gabriela. Bezvládného Pea jsem hodil na záda jako pytel mouky a vyrazili jsme městem, které se nacházelo v katatonickém šoku nejzazší noci, tiché, nehybné, jako zraněné zvíře skrývající se před predátory.

Anit bydlela v apartmánu přímo nad Hlavním Nádražím. Z oken přehlížela celé údolí metropole, která před ní padala na kolena a na vzdáleném horizontu se zase zvedala na nohy. Byl to prostorný byt se spartánským vybavením – velké krystalicky bílé plochy, šedý nábytek a lesklá dřevěná podlaha. Šlo o demonstraci extrémního purismu, nic zbytečného, co by odvádělo pozornost od požitků života, žádné blikající LED diody, žádné hodiny zařící do noci, skoro žádné hi-tech vybavení, jediná elektronika v bytě byl jeden router, jeden laptop a jeden telefon. Nic víc. Možná kromě zásuvky nočního stolku vyplněné tužkovými bateriemi a výběrem zařízení osazených velice efektivními vibračními motory.

„S kolika kluky ses vyspala v téhle posteli?“ zeptala se nepřítomně Ruby, když položila Míu na prostěradla.

„Asi tak s šedesáti,“ odpověděla Anit fakticky, „možná o něco víc.“

„A holkama?“

„Taky šedesáti. Plus mínus. Jednou nás tu bylo šest najednou.“

„A jak dlouho máš tuhle postel?“

„Rok a něco,“ zalovila Anit v paměti a odvětila bez náznaků studu nebo hanby.

Pea jsem složil vedle Míi. „A co teď, Ruby?“

„Já, ty, Gabriel, neohrožená trojice fotografů ze studia Superhighways of July a starý kontinent pod nohama,“ odpověděla ve stavu částečné lucidity. V té době byla už příliš dlouho vzhůru, příliš dlouho bez odpočinku, na hranici latentní spánkové deprivace, kdy únava začíná mizet do mlh poblázněné katarze. „Chce ještě někdo jet s námi?“

„Já pojedu,“ nabídla se Anit, která zatím přinesla kafe, silou odpovídající LD50 kofeinu, připravené na jediný způsob, který v tu chvíli dával smysl. Sama byla taky unavená, ale žilami a mozkem ji korzovala ranní rezidua alkoholu, která si ještě nestačila sednout do škraloupu kocoviny a paniky. „Proč ne?“

„Jsi fotografka?“

„Ne, ale jsem často fotomodelka,“ namítla Anit a Ruby po ní hodila svůj stroj: „Tuhle stranu namiř na to, co chceš vyfotit, tohle zmáčkni, f/11, drž to pevně. Teď jsi oficiálně fotografka. Vítej do klubu.“

Otevřeli jsme víno, kterému Anit říkala fuck-wine – velice silný nápoj, po kterém se obvykle ona i partner nebo partnerka toho večera přesunuli do vodorovné polohy. Mía se probudila a s nečekaným návalem zmatené energie, po půl hodině strávené v krajině snů, chtěla taky jet. O dvě lahve později Ruby vzala sportovní tašku plnou věcí, které mi s ní zůstaly potom, co jsme se museli odstěhovat z minulého bytu – několik foťáků, objektivů, notebooky, nějaké oblečení, pár lahví ginu a léky jejichž legální status byl přinejmenším sporný – život v krabici a stále na nohách, jako pomatení nomádi prchající před soumrakem. Hodil jsem Pea na rameno a vzal ho na cestu. V té chvíli nás nenapadlo nic lepšího.

Ve vlaku jsme si užili pár hodin neklidného spánku, který člověka ani trochu neosvěží, známý všem cestovatelům a utečencům, kteří neviděli vlastní postel už šest měsíců.

Peo se probudil pár minut před konečnou stanicí, protáhl se, poškrábal se na štíhlých rukách, prohrábl černé vlasy a zívl: „Kde to jsme?“

„V Německu. Tady začínají čtyři dny focení evropských továren,“ odpověděla Ruby, která byla v tu chvíli vzhůru, tvář přitisknutou na okně a hypnotizovaně sledovala krajinu ubíhající za okny.

„Ok,“ řekl Peo bez špetky údivu. Probudit se následující den v jiné zemi preferoval před probuzením v té stejné následující rok. Natáhl ruku a cvrnknul mě do ucha. „Vstávat Adame.“

Rychle jsme zašli na jedinou snídani která v tu chvíli dávala nějaký smysl: černá káva, pizza a gin\tonic. „Potřebujeme hodně energie,“ vysvětlovala Ruby servírce, „jestli chceme přežít.“

Dvacet minut nato jsme stáli na okraji průmyslové zóny. Naše taxi mizelo v mračnech prachu a před námi se rozprostíral komplex továrních hal ošklivý jako starý hřích, monotónní a neurčitý. Na vrátnici čekal manažer a náš doprovod v jedné osobě. Potřásli jsme si rukama.

„Superhighways of July?“

„Ano. Pracujeme pro magazín NKP.“

„Čekal jsem, že budete tři,“ řekl s velice silným německým přízvukem.

„Tohle jsou naši asistenti,“ odvětila Ruby a prstem bodla po Gabrielovi, Míe a Anit.

Manažer souhlasně pokýval, jako kdyby mu to dávalo nějaký smysl a hned jsme se ponořili do malého živoucího města, které tepalo biomechanickým rytmem a plynule se přelévalo z jedné haly do druhé. Šlo o symbiózu dělníků v plastových helmách a precizních německých strojů sladěnou do tance těsných tolerancí, ukázku dokonalé a okázalé praxis, know-how a efektivity, klidné, ale přesto hektické prostředí, kde nepozorní můžou snadno přijít o pár prstů.

Rozešli jsme se po dýchající továrně a začali hledat snímky, které jsou nejen vizuálně zajímavé, ale taky vypráví nějaký příběh o mechanizaci, automatizaci a vítězství stroje nad člověkem. Občas jsme naváděli Míu a Anit s blesky a softboxy, když scéna potřebovala vizuální výpomoc a přesně mířenou spršku fotonů pro efekt.

Já měl na svojí α7 nasazený stařičký fixní manuální 85mm Rokkor a střídal ho s ještě starší padesátkou, když jsem potřeboval víc místa – byla to nepřerušená rodová linie, kterou dělilo 35 let mezi objektivy a tělem. Ostatní z naší skvadry používali o něco novější objektivy: Sony G skla, Zeisse, adaptované Voigtländery, Sigmy a nějaké starší, ale pořád dobré A-mount objektivy – divokou sbírku skla nakupovanou velice levně z druhých a třetích rukou, polovina z nich byla nejspíš ukradená.

Závěrky divoce cvakaly v tlumených salvách. Zatím jsme nic nekomponovali, byli jsme stále jen přihlížející, dehumanizovaní pozorovatelé světa kolem, oči bez těl, které dostaly za úkol zachytit industriálního ducha starého kontinentu prostřednictvím několika fabrik.

„Tato výrobní kapacita bude za rok a půl celá přesunuta do Indie…“

„Máme všechno, co potřebujeme,“ přerušila výklad našeho manipulanta Ruby přesně ve dvě hodiny, nasadila krytku na objektiv otočila se a bez podání rukou a bez pozdravů odcházela k východu.

Jeho poznámka o odsunu ve mě zanechala nevysvětlitelnou pachuť. I když střeva továrny naháněla hrůzu svou sterilní a vyprázdněnou zrůdností, přesto v nich bylo něco lidského, šlo o demonstraci lidské vynalézavosti a důmyslu a, i když to mohla být jen naivní a idealizovaná představa, odkopnutí toho všeho za levnější prací působilo jako krok špatným směrem, jako zlý precedent vstříc zemi vykuchané zevnitř.

„Tak tohle bylo neuvěřitelná nuda,“ prohodila Anit, když jsme seděli v bistru, kolem kterého se celé město otáčelo. Sama nebyla oslnivému světu fotografie cizí, ale vždycky stála na druhé straně závěrky, většinou skoro nahá, ve zbývajících dnech úplně nahá.

„Práce je práce,“ prohodila Ruby, „Celý Superhighways of July může být jen jeden velký podvod, ale přesto za tohle dostaneme zaplaceno.“ Na chvíli se odmlčela. „Jestli se chceš zabavit, tak dneska plánujeme jít na jeden koncert. Já, Adam a Peo.“ Ukázala na nás a Peo, který si na displeji foťáku prohlížel dnešní úlovky, na okamžik zvedl hlavu a přikývl.

„Jaký koncert?“ vyzvídala Anit.

„Velice hlasité hudby. Skupina se jmenuje Driftoff, založená lidmi z Juniusu a Rosetty, hrají post-rock, post-metal, post-hardcore. Dneska v osm na Pankráci.“

„To mi nic neříká, ale ráda zkouším nové věci,“ Anit nasadila statečnou tvář.

„Jo,“ zachechtala se Ruby, „ale většinou to zahrnuje zkoušení strkání nový věcí a lidských údů do tělních otvorů.“

Velkou část cesty zpátky do Matičky Metropolis jsme strávili v jídelním voze a postupně jsme vypili všechny zásoby piva a ginu a snědli všechno čerstvé ovoce na palubě. Místní rezerva ani zdaleka nestačila našim potřebám.

Na hlavním nádraží jsme seběhli na metro, pár stanic na Pankrác, mrznoucím městem jsme proletěli do maličké kavárny, kde Michael Zimmel rozehříval nevelké, ale intenzivní publikum zvukem drone metalové kytary. Šlo o speciální přípravu pro speciální hlavní akt, industriální zpracování lavinou zvuku.

„Čekal jsem, že to bude větší,“ naklonil jsem se k Peovi.

„Myslíš toho kluka, co teď hraje?“ usmál se pošetile Peo, o půl hlavy menší než já.

„Myslím tenhle plac,“ rozhodil jsem rukama a narážel na lidi tlačící se v úzkém prostoru dřevěné kavárny.

„To bude v pořádku,“ zahuhlal Peo a strkal si do uší náboje vaty. „Protlačíme se do první řady přímo před reproduktory a uvidíme, co z toho bude.“

„Tak co na to říkáš?“ zachechtala se Ruby a pověsila se Anit na krk.

„Kurva,“ zaklela, „řve to jako svině.“

„A bude hůř,“ smála se Ruby. „Ale neboj se, existuje na to lék.“ Naklonila se nad bar a objednala dva gin\tonicy do plastových kelímků, jeden vrazila Anit do rukou a spolu se prodraly blíž zdroji zvuku. Peo a Gabriel zůstal s nimi a já s Míou vyklouzl ven do mrazu. Chvíli jsem čekal s foťákem v ruce, sledoval lidi přicházející na hlavní akt, čekal na nějaký zajímavý záběr a vysvětloval Míe, jak kombinací nízkých clonových čísel, vysoké ISO citlivosti, podexponování a víry v pevnou ruku dělat fotky ve špatném světle. Nic, co by stálo za pozornost, se nestalo a skončil jsem s kartou plnou tmy a šumu.

V té době už začínaly zdmi vibrovat kytary Driftoffu, zapluli jsme dovnitř, zpočátku ochromeni sonickou lavinou, prodrali se davem do přední linie těsně vedle reproduktorů, tak blízko, až jsem cítil pohyb vzduchu z reprobeden. Peo se v předvoji posluchačů začínal bořit do hudby, oči zavřené, kytary vibrovaly jeho duší, mladá krev s Anit se teprve začínala aklimatizovat. Vzpomněl jsem si, jak jsme před lety s Peem a Ruby byli na Rosettě ve strahovské Sedmičce – všichni tři na tramadolu, nízké stropy horkého zpoceného kotle, obehnáni reproduktory, texty se slévaly do sonické řeky, vyřvávaná lyrika ztratila podobu slov a fungovala jako další vrstva zvuku ve ochromující zdi hudby. Následujícího dne jsme se probrali do rána polosyntetických opiátů – rozlámaní, nahluchlí, ale spokojení.

„Potřebujeme nějaký tramadol,“ otočil jsem se na Pea. Ten jen zakroutil hlavou a pokračoval v symbióze s rytmem. „Ruby nemáš nějaký tramadol?“

Prohrábla kapsy těsných džín a vylovila jedno zmuchlané plato po 400 miligramech. Vrazila si dvě kapsle mezi zuby a pobaveně zvedla koutky. Políbil jsem ji a vzal si svojí dávku. Otočila se na Anit, našpulila rty a Anit na nic nečekala, vášnivě z ní vyrvala svojí dávku s hédonistickým instinktem. „Pusu,“ zahuhlala Míe u ucha s kapslemi mezi zuby.

„Co?“

„Pusu,“ Ruby našpulila rty, pobavené vrásky ji tančily v koutcích očí.

Mía se rozhlédla po lidech okolo. Nikdo ji nevěnoval příliš velkou pozornost a tak si urvala svůj kus.

„Měla jsi někdy tramadol, kodein, hydrokodon nebo morfin?“ zeptala se Ruby, rty se skoro dotýkala Míina ucha.

„Ne,“ odpověděla, oči jako vyděšená laň zachycená ve světlech jedoucího auta.

„Tak se připrav, za třicet minut tě to kopne sametovou botou,“ dodala Ruby na vysvětlenou s faktickým cynismem doktorů. „Pak ti dám další a pojede to naplno.“

Mužstvo vyplacené drogou, hudba a silná analgetika na nás začala pracovat. Driftoff v mnohém připomínal Rosettu. Šlo o mocnou kombinaci post-metalu, post-hardcoru, post-rocku a dalších post-žánrů, na rozdíl od klasických velkých jmen v oboru, nebyly tracky Rosetty i Driftoffu čistě instrumentální, ale měly texty. Lyrická složka, vyřvávaná, pokroucená a maximalizovaná, však působila jako další úroveň zvuku navršená na titánské kytary a basy, které v symbióze unášely posluchače jako neutichající tropická bouře, jako lavina, jako zemětřesení v uších a neuronových cestách.

Rosettu jsem si nikdy neužíval z nahrávky, dávala pro mě smysl jen naživo, kdy zvuková katarze byla hmatatelná, kdy se stačilo rozhlédnout po ostatních duších uvězněných v pokroucených labyrintech a člověk pochopil. Driftoff fungoval stejně – mechanika zděděná po kapelách, ze kterých povstal.

Odehráli jeden track a hned přešli na druhý. Ohlédnul jsem se po naší pátrací četě, rozeseté v předním valu posluchačů. Peo a Gabriel v napjatém svěráku, Ruby se s Anit proplétali v neexistujícím labyrintu a dokonce Mía byla uvnitř, v místě slepých cest, opřená jednou rukou o pulzující reproduktor, v druhé ruce vytrvale ubývající pivo, uvolněná, vláčná, smysly našponované jako struny, uzavřená v soukromé bublině. Netroufal jsem si odhadnout, jestli se jí tahle hudba bude zamlouvat i zítra a jestli se k ní ještě někdy vrátí, ale vypadala, že teď se jí líbí a o víc tu nešlo, přečkat dnešek a pak se uvidí.

Za půl hodiny se k ní Ruby naklonila a políbila ji další dávkou slasti. Tentokrát Mía neprotestovala, vzala všechno, co letělo jejím směrem a vrátila se do zpocených trosek vlastních smyslů.

O hodinu později Driftoff jako přídavek zahrál skladbu, která byla o mladíkovi zabitém policií v New Yorku. Podíval jsem se na Míu a po její hnědé tváři stékala slza. Namířil jsem na tu perlu křišťálu foťák a párkrát stiskl spoušť. Mise dokončena. Ve víc jsem nemohl doufat.

Zvuk ustal a my najednou stáli v mrazu Pankráce, příjemně omýváni teplým mořem, tlumené hlaholení hlasů na pozadí.

Ruby narušila křehké ticho. „A teď zase na cesty. Nočním vlakem do Hamburku, od deseti ráno další střílení v německých továrnách.“

„Pojedu s vámi,“ hlesla Anit.

„Proč?“

„Proč ne?“ odvětila a dodala, že stejně nemá nic lepšího na práci. Spánková deprivace se začínala usazovat pod nehty.

Udělali jsme ještě pár fotek jeřábů tyčících se nad rozestavěnou metropolí s dlouho expozicí, zašli k Anit, narychlo se osprchovali a zase vyrazili na cestu. Pár hodin neklidného spánku ve smrdutém vlaku naplněného těly připomínající mrtvoly kontortistů.

Ráno v sedm jsme už byli na nohách, nedočkavě postávali v uličce, civěli z pootevřených oken, nechali si do tváří třískat německý zeitgeist a upíjeli studenou LD50 kávu s namletým S36 pro efekt. S Peem jsme měli na kolenou notebooky, probírali jsme fotky, čistili karty, kontrolovali baterie, narychlo je dobíjeli z vlakových zásuvek, a připravovali se na další den improvizované katastrofy.

Na nádraží nás nabral přízrak s Audi v barvě kamene a za chvíli jsme stáli před dalším spletencem industriálních budov na okraji civilizace a nekonečných průmyslových zón, které bez přestání hučely na nízkých frekvencích zoufalství. Stačil jeden pohled a moje nálada klesla na bod mrazu. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se tam přesně vyrábělo, ale jedno bylo jisté: Dělo se to velice rychle a precizně, jako demonstrace nadřazenosti industriální supervelmoci. Nedostatek informací nám nevadil, zajímali jsme se o proces ne o produkt.

U vchodu nás odchytl nějaký Hanz, pozdravil anglicky s tím speciálním německým přízvukem, který způsobí, že všechna slova zní příšerně afektovaně.

„Superhighways of July,“ uvedla nás Ruby, zatímco si s ním třásla rukou. „Přední foto-instituce z Matičky Metropolis.“

Začal nás navádět po koridorech vytyčených pro lidi, jako pěšinky se proplétaly mezi impozantními mechanickými stroji roztodivných tvarů, proporcí a funkcí.

„Chceme zachytit industriálního ducha starého kontinentu, umírajícího a v posledních křečích,“ prohodila Ruby směrem k Hanzovi, zatímco hledáčkem sledovala svět kolem sebe a v plochách hrubého plechu, ocelové šedi a ostrých hran hledala něco vizuálně zajímavého, co by se vešlo do rámečku fotky.

„Umírajícího?“ podivil se průvodce a začal protestovat „Nikdy jsme na tom nebyli lépe. Díky zvýšené automatizaci tu všechna výroba zůstane. Zatímco ostatní se sunou na východ, my jsme zainvestovali do high-tech strojů a držíme si místní pozice.“

„Velice impozantní,“ odtušila Ruby, napůl pro Hanze a napůl pro soustrojí, které uvěznila na povrchu CMOS snímače. Závěrka párkrát spěšně zacvakala.

Od včerejška jsme byli stále plastičtí a naše role se pomalu měnila. Minule jsme byli čistí pozorovatelé, teď jsme začali komponovat záběry agresivněji, navigovali jsme dělníky v reflexních vestách a oranžových přilbách, tak aby dodali záběrům smysl, aby poskytli protiváhu mechanické repetitivitě. Možná, že jsme tak zradili ideály autenticity, ale možná, že na nich nezáleželo. Možná, že měl Niel Postman pravdu a fotografie z podstaty vytrhávala situaci z kontextu. Možná, že nemůžeme udělat fotku něčeho, co neexistuje, ale zatraceně jsme se snažili.

Ruby si k sobě vzala Anit s bleskem a velikým softboxem a zaměřila se na dělníky a bavila se fotkami na kterých prominentně figurovala Anit. Trochu tak poodhalila oponu, jako kdyby oddálila záběr a do rámečku fotky se dostalo všechno vybavení kolem, všechna světla, ateliér a konec kulis postavených pro modelky a modely.

Prodrali jsme se hodinami továrny, zmraženými na plochách stovek záběrů a najednou jsme stanuli na střeše komplexu z šedého plechu. Otočil jsem se a přede mnou se rozprostřela krajina skladů, továren a industriálních staveb na které se řítilo pozdní slunce.

„Tohle je ale hnus,“ odplivl si Peo.

„Zajdeme na drink?“ nadhodil jsem.

„Budeme to potřebovat,“ odtušil s očima přibitýma na oranžový rozeklaný horizont.

Na cestě zpátky se dostavily problémy. Audi v barvě kamene měla poruchu a zdržela nás skoro dvě hodiny. Do města jsme se dostali až po setmění.

„Co teď?“ ptala se Mía, ale nikdo neměl žádný konkrétní plán.

Obešli jsme pár barů, ale žádný z nich nás nezaujal natolik, abychom mu věnovali zbytek noci. Gabriel sehnal pokoj v nedalekém hotelu, na recepci řekl, že jdeme točit porno, ale nikoho to příliš netrápilo. A přitom ta eventualita vypadala celkem reálně, s přihlédnutím k přítomnosti velkého množství fototechniky a Anit, která zevnějškem působila, že v pár filmech pro dospělé už hrála.

Pustili jsme topení naplno, objednali si dva kýble ledu, vysvlékli se skoro donaha a do půlnoci jsme polehávali na sražených postelích, míchali a pili Manhattany a každou hodinu pořádali nájezdy na místní turecké nebo pákistánské večerky ve snahách doplnit zásoby.

Probudil jsem se až druhý den ve vlaku, kupé plně obsazeno členy naší pátrací čety, u nohou sportovní taška po okraj naplněná plechovkami levného německého piva, Anit s rozmazaným makeupem spala pod ručníkem nejspíš ukradeným z hotelu, Ruby se přikrývala batohem narvaným objektivy, Peo se mi opíral o rameno, Mía sklouzla skoro až na podlahu. Za půl hodiny se začali probírat ostatní, nedospalí, ale přesto po tom, co otevřeli oči, nemohli usnout.

„Kde to jsme?“ zeptal se Peo.

„Nevím přesně,“ odpověděl jsem nejistě.

„Ok,“ odvětil a začal se protahovat.

Unaveni jsme vystoupili někde ve Francii, možná těsně za hranicí se spolkovou republikou, možná hluboko ve vnitrozemí. Podrobnosti znal jen Gabriel a nikdo z nás se po nich příliš nepídil. Rámcově jsme tušili, co máme dělat a to stačilo. Věděli jsme jak fotit, potřebovali jsme jen, aby nás někdo natočil správným směrem.

„Začínáme v jedenáct, čas na snídani,“ prohodil Gabriel, prováděl nás ulicemi neznámého města a pobrukoval si u toho text písně The Phoenix: „Hey young blood, doesn't it feel like our time is running out?“

Přistáli jsme v malebné kavárně zaříznuté v boční ulici. Gabriel se plynnou francouzštinou začal bavit s mladou servírkou, která měla pletené copy, a objednal si barvitou a živou francouzskou snídani. Otočila se na Ruby a ta si strojovou angličtinou někoho, kdo stojí na kraji propasti, poručila: „Velké silné černé kafe, neztrácejte čas cukrem a mlékem, chleba, natvrdo vařená vejce, kýbl čerstvé zeleniny, papriku, rajčata, okurky, ředkvičky, pálivé papriky a k tomu jeden velký gin\tonic.“ Podívala se na Pea, ten jen ukázal na Ruby, pak na mě, ukázal jsem na Pea, pak mrkla na Anit, ta chvíli zaváhala, ale pak ukázala na mě. Potravinovou formu zoufalství pro starou gardu, něco normálního pro mladou krev.

Anit se otočila na Ruby: „Nemáš náhodou s sebou to, co jsi mi dávala na tom koncertě? Je mi strašně.“

„To bude abstinencí,“ zachechtala se černovláska. „Jak dlouho jsi s nikým nespala.“

„Tři dny.“

„To musí být rekord.“

Anit souhlasně přikývla a vypadala, jako kdyby na sebe byla hrdá.

„Zkus tu servírku, z té určitě něco bude,“ přihodil Gabriel.

Anit se na něj usmála a upravila si výstřih.

Když jsme platili, Anit se servírky zeptala zcela bez obalu, jako vyzývavá lovkyně, která ví, za čím jde a před ničím se nezastaví: „Jsi na holky?“

Servírka se na okamžik zarazila, zaskočená. „Ne,“ odpověděla. „Ale,“ špitla po chvíli tiše, „jsem otevřená návrhům.“

U stolu to zahučelo. Anit vytáhla pero z mé kapsy kalhot, na desetieurovou bankovku načmárala svoje číslo. „Jsem ve městě celý den, ukážu ti, co a jak.“ Poslala ji vzdušné polibky a zmizeli jsme.

„Tohle je divné,“ smála se později v taxíku, když jsme prchali z bezejmenného města vstříc industriální pustině, „nikdy to nejde takhle snadno.“

Když jsme zastavili na kraji obřího komplexu propletených budov, Anit už divoce textovala se servírkou, o které jsme se později dozvěděli, že se jmenuje Monique, a většinu dne strávila sehnutá nad telefonem a pohihňávala se. Když nevěnovala pozornost komunikaci, zírala do střední vzdálenosti s výrazem někoho, kdo kazí nadcházející generaci a je na to zatraceně hrdý.

Nebyla příliš užitečná, když jsme začali prolézat mikrokosmem, kde mechanická ramena a precizní stroje laserem řezaly a lisovaly hliníkové pláty. Nejspíš se tam vyráběly šasi strojů, které budou vyrábět jiné, lepší a extravagantnější přístroje, které budou pohánět neúprosná kola kapitalismu, produkce a budou pohánět růst růstu do nebývalých výšin.

Gabriel, když přebil na manuální objektivy, podložil je horou marko kroužků a začal se věnovat detailům, si vzpomněl na jednu pasáž z Burroughsovy Novy Express: „Každý, kdo je zaměstnán, pracuje na tom, aby učinil sama sebe zastaralým a překonaným, a pro policii Novy to platí dvojnásob.“

„A co potom?“ zeptal jsem se náhončího. „Jak dlouho myslíte, že tu vydržíte?“

„Pokud možno napořád,“ odpověděl průvodce Francouzsky se vzpurností v hlase.

„I potom, co přijde umělá inteligence?“

„Jen ať přijde. Albert Camus ji zamlátí do prachu cesty,“ odpověděl oklikou. „Chci ji vidět, až si uvědomí, že všechno jedou skončí.“

„Hmm,“ pokýval jsem hlavou, ohromen jeho klidem a sebejistotou pevnou jako kámen.

Ruby v té době zanevřela na jakoukoli dokumentární roli a začala používat Míu jako modelku a stroje a továrny jako pouhou texturu ateliéru. Ke konci dne Mía pózovala polonahá, jako křehká ebenová kráska v mechanizovaném království obklopena nelidskou krajinou. Skupinka dělníku postávala opodál a civěla na nečekanou scénu.

„NKP chce přesně tohle,“ lhal Peo s grácií průvodci. „Chtějí něco šokujícího, něco jako ránu do čelisti, jako dvě stě dvacet voltů přímo do žíly.“

Když jsme začali ignorovat zadání a závěrky začaly divoce cvakat na zcela nesouvisející fotky, najednou jsem přestal cítit industriální tíhu, která mě zužovala posledních pár dnů. Skončili jsme, až když se začalo stmívat a směny se začaly střídat. Mía se oblékla, potřásli jsme si rukama a uháněli zpátky do srdce města, naladěni na pozitivní vlnu. Zastavili jsme se v baru Le Désastre na jednu baterii Martini koktejlů a zbytek zásob tramadolu. Za chvíli se tam ukázala Monique v černých těsných šatech a rudé rtěnce, jako panna, která má být ten večer obětována na oltář zmutované bohyni Afroditě. Všichni jsme věděli, jak tenhle příběh skončí. Poslední drink na cestu a Anit se s ní odpojila od zbytku čety a vydaly se na soukromé plížení směrem k posteli hotelového pokoje, který jako vždy zařídil plavovlasý Gabriel.

Zbytek pátrací čety vyrazil do místních klubů obstarat mocný stimulant S36, jedinou látku, která nás může udržet na nohách dalších pár dnů. Museli jsme vypadat jako neohrabaní agenti-nováčci z protidrogového oddělení, kteří se snaží nahazovat první návnady.

„Nechci extázi, LSD, amfetamin, amyl, kokain, mefedron. Nechci tyhle vaše taneční sračky,“ zaslechl jsem Ruby, když se snažila překřičet hudbu, „chci trochu skandinávského S36, substanci pro rozumné pracující profesionály.“

„Ještě jednou potkám takového vola a uškrtím ho jeho vlastníma sřevama,“ prohodila černovlasá divoška se sklony k agresi, když jsme se nahýbali nad bar a usrkávali Boody Mary. Foťáky se nám stále houpaly na krku.

„Co to je?“ zeptal se nějaký mladý Francouz, kterému mohlo jen stěží být víc jak osmnáct let, a ukazoval na zrcadlovky.

Ruby narychlo vysvětlila naší situaci: Celý den fotíme a když si chceme trochu oddechnout, nikdo nemá na skladě to, co potřebujeme. Mladík zvedl husté temné obočí a navedl nás přímo k velice dobře zásobenému studentovi medicíny, který se potloukal v katakombách klubu a čekal na hladové duše, které touží po intenzitě a momentech nebývalé koncentrace a zostřeného vidění.

„A jak se vůbec jmenuješ?“

„Marcel Badeaux,“ odpověděl, když jsme se sunuli ulicemi pod rozeklaným svitem hvězd.

„To je náhoda,“ vyprskla Ruby. „Tohle je Gabriel Badeaux. Nejste příbuzní?“ Ukázalo se, že šlo jen o shodu náhod. „Ať se stane cokoli,“ říkala s nebývalou urgentností v hlase, když jsme stáli před hotelem, „ničemu se nediv. A vypni si telefon. Rychle. Žádné focení.“

Pak jsme vklouzli do pokoje, vzduchem zazněla opakovaná salva „The war is won, before it's begun, release the doves, surrender love“ a sténání. Na posteli Anit a Monique, obě nahé, nohy propletené v aktu tribadismu.

„Nenechte se rušit,“ hlesla Ruby, ale dívky si nás ve stavu intenzivní blaženosti a euforie nevšímaly. „Jo, Marceli, tohle je Anit, naše kamarádka a tahle holka je jenom glorifikovaná erotická pomůcka, na ní nezáleží.“ Plácla ji po zadku a vyzvídala: „Dáš si pivo?“ Vylovila plechovku levného německého kvasu a s zašuměním ji otevřela.

Marcel těkal očima po místnosti, přejížděl pohledem z nás na holky a zpátky na nás, nic mu nedocházelo, nic nedávalo smysl, napil se a všechno mělo ještě méně smyslu. Rozvalovali jsme se v křeslech, plechovky v rukách, sledovali erotický akt, explozivní jako vysokooktanový benzín.

„Anit ví, co dělá,“ naklonil jsem se k Ruby a ta energicky přikývla. „Víš“, vysvětloval jsem Marcelovi, jako kdyby to mělo něčemu pomoci, „Anit se vyspala s Ruby, s Gabrielem, se mnou. S Míou ne, ale je to jen otázka času, s ní měla něco Ruby, a taky ne s Peem, protože ten byl tou dobou v kómatu.“

„Co?“ Marcel se snažil zeptat, ale z úst nevyšla žádná slova, jen údiv a plížící se panika.

V té chvíli Anit dosáhla orgasmu, blesková bouře zažehla v jejím těle sérii slastných kontrakcí, napřímila se v posteli, prohnula v zádech, zaklonila hlavu, ústa do „o“, obočí zkroucená v agonii malé smrti, oči pevně zavřené. Když je s těžkým zpoceným oddechováním otevřela, uviděla zbytek pátrací čety, neubránila se úsměvu. „Ahoj Ruby,“ prohodila slastně, objala nohu Monique a něžně ji políbila. „To už jste zpátky? Nechceš se k nám přidat?“

Ruby jen pobaveně zakroutila hlavou a začala se ládovat S36 a rozdávat příděly.

„Monique, mon petit coco,“ ledabylé polibky a přesunuly svá těla do polohy 69, jako jin a jang, těla v perfektní harmonii chtíče. „Jich si nevšímej.“ Pokračovali v aktu, neteční k neúprosnému světu a publiku.

„Jednu věc bys měl vědět,“ říkal jsem stále konsternovanému Marcelovi, „Anit je nenasytná, neví, kdy přestat a vždycky může ještě jednou, a ještě a ještě. Jí nikdy neutaháš.“

Když si pokoj podrobil pokřik „Put on you war paint“, Peo se na mě naklonil, šibalsky se usmíval a bodal prstem směrem k Anit a Monique: „Myslíš na to, na co myslím já?“

„Nejvíce umělecké porno na světě?“

„Přesně tak.“

Naládovali jsme historické sklo: 100mm Trioplan a 85mm Helios – dva staré objektivy vyhledávané profesionály a pozéry pro jejich atypický bokeh.

„Úsměv.“ Závěrka zacvakala jako salva z pušky, zanechala po sobě rány, které možná nikdy nezmizí.

Jakmile S36 převzalo břitkou kontrolu nad našimi blednoucími vědomími, Ruby zavelela k pochodu. Nechali jsme pár lesbických milovnic prozkoumávat svá těla a vyrazili do ulic. Chvíli jsme seděli v jednom baru vykrojeném do brutalistického monolitu, srkali černé rusy, než se Ruby otočila na dva chlápky vedle a začala je provokovat ke rvačce. Za deset minut lezli ven na dlažbu vyrovnat si účty, Ruby je ve dveřích skropila vojenským pepřovým sprejem, bez ceremonií a beze cti, párkrát je kopla do ledvin, když padli na kolena a škvařila se jim kůže na tvářích, Peo ukradl pár záběrů a utíkali jsme pryč.

„Jako za starých časů,“ zavýskl jsem.

„Neskončíme, dokud město není v plamenech a my nejsme vyhoštěni ze země,“ chechtala se manicky Ruby.

Vzpomínám, že jsme se mihli několika dalšími podniky a kluby, seděli pod deštníkem monotónní taneční hudby, sledovali mladé a nadržené kluky a holky ve stroboskopech podzemních katakomb, vydávali jsme se za zástupce porno společnosti na lovu talentů, rozdávali vizitky společnosti ještě falešnější než potěmkinovská Superhighways of July, pořizovali mug-shoty potenciálních kandidátů a kandidátek hladových po akci a penězích.

„Tahle holka,“ Ruby divoce gestikulovala a ukázala na Míu, „vypadá jako zlatíčko, ale udělá všechno: lesbické scény, anál, dvojitá a trojitá penetrace, dokonce čtveřitá, orgie, DBSM, pissing. Před ničím se nezastaví, když jsou v tom prachy, a v průmyslu vždycky platí, že za extrémní věci se platí extrémní cash.“

Na Marcelovi byla jasně vidět narůstající panika.

Prohnali jsme se dalšími místy, seděli u barů, lelkovali v neonech, hledali přístavy západních zemí, vydávali se za oficiální fotografy nějakého elektronického dua, chvíli jsme stáli na tribuně před nažhaveným davem převážně mladých dívek, jen pár let přepadlých přes mantinel plnoletosti, naplno si užívající hédonistická léta, se zrcadlovkami v pozoru jsme pobízeli hloučky dívek v předních řadách k explozím divokosti pro kamery a ony uposlechly s elektrickou odevzdaností.

Vrátili jsme se zpátky do hotelového pokoje plného sténání a slasti, vybaveni několika lahvemi Tanqueraye a balíkem East Imperial tonicu. Peo zavolal na recepci, zvedl sluchátko, zařval: „Akvárium, limetky a brčka, rychle.“ Namíchali jsme průmyslové množství G\T, seděli na posteli nasáklé potem a přemírou jiných tělních tekutin, propleteni s nahou Anit a Monique, srkali drink z dlouhých slámek, The Phoenix stále hrál v nekonečné smyčce, jako bubny nacházející apokalypsy, jako volání poslední slasti před koncem světa.

„Měli bysme skončit,“ prohlásil Gabriel někdy, když ráno už nebylo jen bláhovou ideou. „Musíme stihnout další vlak.“

„Kolik máme času?“ zeptal se Peo.

„Třicet minut, max.“

„Kurva,“ zvedla hlavu Anit, najednou vytržená z dosud nepřerušovaného řetězu slasti. „Musím se umýt, smrdím jako francouzská kunda,“ dodala o odstrčila Monique.

„Ty tu přece můžeš zůstat.“

„Ani náhodou,“ odsekla Anit.

Všech šest nás naskákalo do veliké vodopádové sprchy, očista od včerejších hříchů, za pár minut jsme zmizeli z pokoje a nechali v něm jen zmateného Marcela a nahou Monique dojíždějící na vlně endorfinu. Nikdy předtím se nepotkali a najednou je svedla dohromady nepravděpodobná bouře excesu a exuberance.

„Co s nimi bude dál?“ zapřemýšlel jsem nahlas s náznakem sonderu, když jsme se soukali do nočního kupé.

„Kdo ví? Koho to trápí?“ odvětil Peo lhostejně.

Probudil jsem se následující den s tou zvláštní panikou, která zachvátí spáče vytrženého po dvou hodinách ze snů. Minutu jsem nechápal vůbec nic – kde jsem, kdo jsem, co tu dělám, proč, jak – nic nedávalo unavené mysli nejmenší smysl. Podlaha kupé byla pokryta prázdnými plechovkami, všichni ostatní byli už vzhůru, pokud vůbec spali, vnitřní stranu levého předloktí jsem měl popsanou telefonními čísly.

„Jaká strašlivá noc pro prokleté,“ zamumlal jsem, vzal Peovu ruku a sevřel ji v dlaních. Potřeboval jsem něco známého, co mě provede temnotou, nějaký totem, nějaký maják na Faru.

Posnídali jsme S36 a rovnou se přesunuli do továren. Jakmile jsem uviděl plechové stěny velikých hal, opustila mě víra v lidskost a humanitu. Čekal nás další rozlehlý labyrithian, obývaný stády mechanizovaných minotaurů, zvrácené bludiště zrcadel, dehumanizované zvláštně okázalým způsobem, jako kdyby na nás někdo křičel „tohle je peklo a nic lepšího si nezasloužíme“. Nemusel jsem vidět, co je uvnitř, stačilo pomyšlení a klesal jsem na mysli.

„Budu potřebovat zatraceně velký drink, abych na tohle zapomněl,“ pomyslel jsem si a jen, co jsem si podal ruku s naším honákem, jsem se vyzvracel na kraji silnice.

„Omluvte ho,“ vysvětlovala pohotově Ruby, „místní jídlo nedělá dobře jeho špatnému žaludku.“

Z focení jsem si nepamatoval skoro nic, stroje ustoupily do pozadí, zaměřovali jsme se práci s lidmi, Anit, Mía a Gabriel se stali modely a modelkami a starali se o lidskou protiváhu chladné a precizní oceli, oživovali neúprosné a depresivní prostředí. Fotili jsme až do noci, kdy vyhaslo přirozené světlo, tolik pokroucené a zvrácené.

A najednou jsme seděli v malebné restauraci, v neznámém městě, nejistí, v jakém státě se právě nacházíme, jaký je plán dalšího postupu a jestli má vůbec smysl pokračovat, jestli by nebylo lepší opustit misi, zapomenout na NKP, založit krvavý Mansonovský kult a postupem času infiltrovat Dead Peasants a natlačit se do drogového byznysu.

Na malou chvíli jsem, opřený o Pea, usnul. Oči jsem otevřel v jiném místě v jiném čase, v nějaké groteskní zvrácené vyšinuté realitě orgií, na kterou nikdo nebyl připravený, ale když přišla, všichni ji přijali za svou. Měl jsem na sobě karnevalovou masku a plnou akreditaci jako žurnalista z investigativní divize NKP, do posledního písmena padělanou. Konec římské říše se mi odehrával před očima, souložící páry a skupiny, kam jen až oko dohlédlo, každý s každým nehledě na počet, věk, dobré mravy a sexuální orientaci. Tihle lidé museli vědět, že svět jednou skončí a mrdali jako králíci, poslední penetrace před věčností, poslední záchvěvy rozkoše, poslední šance zakusit zakázané ovoce. Jestliže něco ukazovali, byla to jistota, že lidstvo zmizí v oblaku morfinu a poté, co otěže převezme umělá inteligence, na nás zbude jen hédonismus a eskapizmus a spirála sémantické dekonstrukce lidství. Za chvíli jsem zahlédl Pea s karnevalovou masku na tváři, nohavice kalhot mokré od semene a vaginální lubrikace, mezi souložícími těly našlapoval velice opatrně, pohyboval se pomalu, jako přírodovědec, který zblízka sleduje chování vzácných živočichů a nechce je vyplašit. „Podívej se na tohle zasrné zoo,“ vyhrkl, když mě uviděl.

Přišel jsem k sobě až na prosklené terase s výhledem na blikající trojměstí. Opíral jsem se o dlouhý barový pult hrající všemi barvami. Katatonický stupor ustoupil jako ranní mlha. Vedle mě seděl Peo, do půli těla vysvlečený, černá rukavice na levačce, tetování na nahé kůži temně zářila na štíhlém těle, prsty si zajížděl do černých vlasů a zíral do nejasného bodu ve střední vzdálenosti.

„Kde to jsem?“ vyhrkl jsem zděšeně, nejistý hranicí mezi reálnou a virtuální realitou.

„Vítej zpátky Adame,“ usmál se Peo, probral se z tranzu a najednou překypoval energií. „Stručně: Gabriel zjistil, že se tady ve městě koná přehlídka módy, glomouru a fetiše. Podařilo se nám dostat dovnitř, jako reportéři magazínu Le Revolver De Verre, kteří někde cestou uhořeli, chcípli ve veliké autonehodě nebo tak něco.“

„Co je v plánu?“

Peo pokrčil rameny a zašklebil se: „Jako vždycky, vyvoláme rozruch a zmizíme těsně před tím než přijede milice.“

„Right on!“

„Triko dolů,“ poručil najednou. „Jsme prý pořádně nabroušený magazín a musíme zapadnout mezi tuhle sebranku.“

Reflexivně jsem přetáhl šedý v-neck přes hlavu, odhalil stará tetování, tři díry po kulkách v pravém boku, staré jizvy na předloktích a písmeno P navěky na levém třísle, ve stejném místě, kde Peo měl vytetovanou černou hvězdu. Teprve pak jsem se otočil a rozhlédl se po místnosti. „No-po-dí-vej-se-na-to! Je to jako výběh v zoologické zahradě. Takhle skončí svět, ne výbuchem, ale s kozama venku.“

Peo se zachechtal, vyskočil, vytáhl mě na nohy jako tanečník a začali jsme se prodírat posádkou baru na téhle zvrácené a pokroucené afterparty. Nikdy dřív jsem neviděl tolik skvělých exemplářů anatomického perfekcionismu, spoře odění mladí muži s těly vytesanými do podob řeckých bohů, mramorové sochy svalů a pohledných tváří, které donutí heterosexuální muže přemýšlet o alternativách, skoro nahé mladé ženy, které strávily mládí v posilovnách, žily na striktní dietě a když se přehouply přes čáru ve velkém zainvestovaly do silikonu. Impresivní a precizní těla.

„Tohle je pěkné.“ Klak, klak, klak, tlumené rachtání závěrky.

Na okrajích zorného pole jsem zahlédl naše: Gabriel bavil skupinku dívek někde u druhého baru, Mía posedávala na trůně z gimpů v černém latexu a pila šampaňské s prošedivělým chlapem, Anit se bavila s uměle opálenou černovláskou, sundala si podprsenku a žena si potěžkávala její prsa, která ani bez opory nezměnila tvar, stále dokonale oblá a pevná. Ruby naváděla pár modelek pro fotku. Zaslechl jsem, jak na ně křičí bizarní a nemravné povely postrádající základní lidskou důstojnost.

Probili jsme se na protější stranu místnosti, do čela prosklené terasy v nejvyšším patře hotelovéno monumentu s výhledem na druhou stranu trojměstí. Někde na horizontu jsem tušil černou jizvu továren, které ze mě přes den vysály duši a na které jsem se teď vší silou snažil zapomenout. Chvíli jsme jen seděli, mlčky, bez zbytečných slov a pozorovali hemžení horké odhalené kůže, prsty stále na spouštích, jako dva potápěči, kteří se ve zvonu boří do hlubin oceánu a čekají, až dopadnou do prastarého organického bahna na dně. Nádech, jeden pár Martini na posilněnou, Manhattan pro kuráž, gin\tonic na cestu, S36 pro udržení životních funkcí aspoň na pár dalších hodin, a už jsme se smáli, maniaci předbíhající frontu na spasení.

Anit si na vzdáleném baru dávala lajnu kokainu s několika modelkami, které se v glamour byznysu pohybovaly už nějaký ten pátek a promrdaly se skoro na vrchol. Nic, co by dokázalo uniknout třistamilimetrovým objektivům. Mía spolu s jedním mramorovým Adonisem zmizela z baru do nižších pater hotelových pokojů s lítacími dveřmi a nikdy neustlanými postelemi. Gabriel naplno využíval skandální reputace Le Revolver De Verre a vypadl z baru už před nějakou dobou. Potkali jsme ho až ráno, kdy se vynořil z důlních šachet masa a orgastické slasti. „Když jsi v Římě, dělej co Římané,“ prozpěvoval si.

„I když to zahrnuje otrokářství a zápasy v koloseu?“

„Jen pokud je to nezbytně nutné.“

Ruby mezitím stihla zřídit zápasnický ring a začala organizovat krvavé sporty pro těžce platící klientelu. Ona vždycky měla smysl pro byznys, který se dá rychle postavit a ještě rychleji strhnout, když místní garda začne mít námitky.

„Vidím,“ zakřičel jsem na ní přes hekání jejích nájemních reků, „že sis tu rozjela slušný podnik.“

„Jak jinak pokryjeme cestovní náklady?“ odvětila z trůnu lebek, černou podprsenku vycpanou stoeurovými bankovkami. „I když nám ty svině z NKP zaplatí, pořád jsme v mínusu.“

„Nemyslíš, že jsme zašli už příliš daleko?“

„Podle mě jsme nezašli dost daleko. Jen ty prachy se do toho pletou. Nechcete si taky dát jedno kolo v ringu?“

Zakroutil jsem hlavou a Peo na to: „Dneska moje srdce touží sekyrou vykuchat pár ohrožených zvířat.“

Ruby se zachechtala. „Ty nevedeme, ale tomuhle fešákovi můžete uříznout hlavu a nikdo si toho ani nevšimne. Je jich tu kolem tolik, že o ně zakopáváš.“

Zůstali jsme jen na pár fotek a pak se přesunuli k hlavnímu nervu trojice barových pultů svázaných jako uzel. Fotoaparáty v rukách, visačky Revolveru připnuté na bradavkách, s každým záběrem narůstalo svědectví o kriminální činnosti, která překračovala všechny zákony starého kontinentu i hrubé obrysy základní lidské důstojnosti.

„S tím, co tu máme,“ nahnul jsem se k Peovi, „nás chytí na hranicích, vezmou to jako důkazy pro kriminální vyšetřování a soudce nařídí, aby celé město vyhladili kobercovým bombardováním.“

„Lepší být opatrný,“ přikývl Peo.

Tam někde se konečně vynořil Gabriel a začal nás nahánět a směrovat ven. Posbírali jsme pár svršků a vydali se do opatrně světlajícího rána na další vlak do dalšího města. Nikdo nevěděl kam přesně a po několika dnech chybějícího spánku se už ani nezajímal proč. Možná, že nás stále hnalo zadání NKP, ale možná že už šlo jen o setrvačnost na trase intenzivní sebedestrukce. Nikdo si nebyl jistý, dokonce ani Gabriel, který do té doby vypadal, že má celou operaci pod palcem.

Ani v té chvíli se nedostavil spánek, jen další hodiny katatonické paniky a nočního děsu. Byli jsme na nohou už příliš dlouho, pro nás už nebyl žádný odpočinek, jediná cesta vedla maximální rychlostí vpřed, přímo do srdce bestie, ať už měla jakkoli podobu a jakýkoli význam. Miř ke hvězdám a když mineš čeká tě nekonečná prázdnota kosmu. S tím bylo nutné počítat.

Po rozednění v jiné zemi nás ale čekaly jen problémy. Přejeli jsme zastávku, museli jsme se proto narychlo vracet a na místo poslední fotoreportáže jsme dorazili pozdě. Německy mluvící chlap, který měl v očích cosi z ostrahy koncentráku, nás nechtěl pustit dovnitř. Pořád mrmlal něco o tom, že mu nepřipadáme dostatečně důvěryhodní a seriózní a měl nejspíš pravdu. Nebyli jsme zrovna v nejlepším stavu, zevnějšky podobní zombiím.

„Jsme zaměstnanci NKP, ty fašoune,“ křičela na něj Ruby, „jestli nás tam nepustíš, najedu sem s náklaďákem semtexu a celou tu tvojí fabriku vyhodím do vzduchu.“ Když se jí hlava na chvíli přestala vařit, odplivla si: „Kraut věří jen rozkazům vyšší moci, nemá vlastní inicialtivu.“

Věci se také začaly hýbat v pozadí, síť kontaktů se dala do pohybu, masivní konspirace kolem nás začala obtáčet svoje chapadla, redaktoři NKP se od lidí z Le Revolver De Verre dozvěděli, že jsme se za ně vydávali a nešetřili s jejich pověstí a reputací a chtěli celou operaci utnout, než napácháme ještě více škod. Gabriel zavolal do NKP, popsal situaci a odpovědí mu bylo jen kryptické: „My víme.“

„A co tedy máme dělat?“

„Už nic,“ druhá strana linky zavěsila. Podíval se na mě, Pea a Ruby a hledal radu.

„To je normální,“ mávl jsem rukou. „Teď s nimi tak měsíc nebudeme mluvit a pak si jako vždycky řekneme o peníze.“

Našli jsme, že se v městě koná nějaká foto-procházka a vetřeli jsme se na ni, ale bez zájmu něco fotit, unavení k smrti jsme jen vyvolávali pohoršení, paniku a narušovali veřejný pořádek. Ale stejně jsme za pár hodin skončili se sebrankou expatů v poloautomatické hospodě, kde každý stůl byl vybavený vlastní pípou s tachometrem a všechno se dalo objednávat přes dotykový displej zasazený do desky stolu. Nechali jsme si donést tři gin\toniky pro každého a kýbl habanero papriček, jen abychom vyvážili beznaděj. Téměř vůbec jsme nevěnovali pozornost zbytku osazenstva – několika mužům dvacet něco, sebejistých, zcestovalých, energických, nebo jen dobrých lhářů, Japonce se zlatými zuby, která zcela nečekaně uměla česky, éterické krásce odněkud z holandských rovin, klonu Lorraine Kelly, chlapovi, který vypadal jako Slavoj Žižek, a právě byl na velice drahém útěku před něčím, co nikdy nezmínil a ambasadorovi vietnamské komunity narozenému ve vzdálené domovině, ale odchovanému starým kontinentem.

Pozoroval jsem je, letmo, přes okraj sklenice naplněné ledem a jejich hlasy stále víc připomínaly eklektický šum a začátek nějakých šamanských rituálů zakázaných úmluvou všeobecných lidských práv. Napadlo mě, že co nevidět někomu vyrvou ještě tepající srdce z hrudníku. V tom okamžiku se jeden z nich zeptal: „Odkud jste vy?“

Nikdo z nás dobrých třicet vteřin neodpověděl. Nakonec Ruby zvedla oči: „Z Čech.“

Pokračoval ve výslechu a ptal se, co děláme.

„Jsme podvodníci,“ odpověděla jako někdo, kdo nikdy nechce podat konečný verdikt a je připravený verbálně kličkovat do skonání světa. „Unavení podvodníci.“

Vyzvídal dál.

„Student, studentka, kurva, probuzený z kómatu, programátor a já taky nejspíš programátorka,“ ukázala na Gabriela, Míu, Anit, Pea, mě a nakonec sebe.

Otázky utichly do zvuku tlumeného bublání a zase jsem se vrátil do stavu poloviční hibernace. Peo něco četl na telefonu a línými rozmáchlými gesty scrolloval. Pak se najednou zarazil, deset vteřin, dvacet, chytil mě za ruku, cítil jsem, jak se třese, podíval se mi do očí a hlesl: „Dneska v Praze hrají Maybeshewill, poslední turné na rozloučenou.“

Vyskočil jsem na nohy. Nebylo třeba říkat nic víc, neměli jsme na vybranou. „Za jak dlouho?“

„Začínají v půl osmé, ale to je jen předkapela. Takže možná v devět, možná o něco později. V Nodu mají prý už vyprodáno, ale musíme to zkusit.“

Ruby se vyhoupla na nohy, z podprsenky vylovila pár stoeurových bankovek, připlácla je na stůl. „Zaplaťte za nás.“

Zase jsme byli na nohách, plní energie, měli jsme cíl, plán a odhodlání, přišlo znenadání jako jiskry, které zažehnou lesní požár, navedení na trajektorii zpátky do Matičky Metropolis, naládovaní do gravitačního praku. Nejbližším a nejrychlejším spojením byl vlak eurocity, už čekal, když jsme se přihnali na nástupiště, vběhli jsme dovnitř, dveře se za námi zavřely a vystřelil jako obří mechanický projektil vstříc budoucnosti.

Mía se ptala, proč tak spěcháme, ale nikdo z nás jí to nedokázal přesně vysvětlit. Naše důvody byly osobní, z velké části nostalgické, zařezané do neuronů a sluchových nervů příliš hluboko na to, aby se daly sdělit slovy, jazyk nedokázal postihnout tu nezměrnost a emoční katarzi, jeden smysl nemohl plně vystihnout jiný.

„Maybeshewill,“ Ruby to přesto zkusila a spěšně vysvětlovala, „byla jedna z prvních post-rockových skupin, na kterou mě Adam a Peo přivedli někdy v roce 2009. Stála na samotném začátku a teď se vydává na poslední koncertní šňůru před tím, než se nadobro rozpadne.“

Konec jedné éry.

Vlak zastavil, sprint lehkým městem, dlažba se nám obtáčela kolem podrážek. Do Nodu jsme se přihnali chvíli po osmé hodině, dole v šatně jsme vyházeli všechny zbytečné krámy, Anit ze sebe strhla nouzový kabát a jen v chatrné bílé košili vyběhla do patra, hlavní akt hrál už deset minut, Co-conspirators jsme nenávratně propásli, naháněči u vchodu si nás přeměřili pohledy.

„Vejdeme se tam?“

„Jo, ještě tam máme místo,“ prohodili stoicky.

Ruby z výstřihu vylovila další stoeurovou bankovku. „Menší nemám, drobné si nechte.“

Naháněči na sebe mrkli a přikývli. Jeden z nich očima ukázal na zrcadlovky a foťáky bez zrcadel, obepjaté kolem našich krků.

Ruby z kapsy vylovila visačku s logem Le Revolver De Verre. Roh kartičky byl špinavý od krve. „Jsme novináři,“ odtušila, nečekala na odpověď a zaplula do úzké temné chodby.

Najednou se před námi rozevřela místnost, horký sál plný kouře a zpocených těl, zmražených v okamžicích výbuchů světla. Vešli jsme ve chvíli, kdy končila klidná All Things Transient a naplno se rozjížděl lyrický sample pod In Another Life, When We Are Cats: „Deal with it Sean. It's over. Rock and roll.“

Kapela se vynořila z umělého dýmu, světla vybuchla a zanesla nás zpátky – mě, Pea a Ruby – do dob dávno ztracených, do věku optimismu a naivity, kdy jsme studovali na vysoké škole a začali spolu bydlet, do těch časů, které teď už připomíná jen hudba, kterou jsme v té době poslouchali. Maybeshewill byla jedna z těch kapel.

Ohlédl jsem se po Peovi. Stál přimrazený na místě v davu unášeného rozbouřeným mořem a slzy se mu valily po tvářích. Maybeshewill naposledy slyšel před tím, než skoro na rok upadl do kómatu. Vzal jsem ho kolem ramen a na chvíli jsem ho k sobě pevně přitiskl. Ucítil jsem jeho ruku na pravém boku, kde jsem měl tři jizvy po kulkách.

Ale hned potom začala Accolades, dynamická, energická a optimistická a rozcupovala naší malou chvíli. Jiskra přeskočila davem a projela i námi, Ruby začala šílet, zabořila se do davu a probíjela se do první linie, Gabriel se rychle zorientoval v situaci a přidal svojí tělesnou teplotu do společného varu.

Anit a Mía stály pár kroků vzadu, v šoku, překvapené viscerální reakcí na hudbu, které stačilo pár minut na to, aby zcela ovládla těla a mysli všech posluchačů. Nálada se na chvíli uklidnila, ale moře zas začalo vřít, když se vzduchem rozezněla nekonečná stoupající Sanctuary, po které do nás praštil klasický Critical Distance začínající letmým vybrnkáváním, které nás jen mělo připravit na bouři, katarze byla nevyhnutelná, hrála si s námi jako hurikán, měla nás zcela v hrsti, jako loutky v rukou hudebního loutkáře.

Anit došla pro dva rychlé gin\tonicy, pak pro dva pomalejší a teprve potom se do hudby také začaly propadat. Zprvu pomalu a nenápadně. Ale tak funguje všechen dobrý post-rock, vaří žábu pomalu, aniž by si toho všimla, a když je pak v extatickém varu, je už pozdě. Jediná cesta ven vede dovnitř.

Během In The Blind jsem je viděl, jak se vzadu pohupují do rytmu, během drsných kytar To The Skies From A Hillside, už stály vedle nás, pohlceny ve vlnobití hlav a když se na ně začal sypat Not For Want Of Trying byly s hudbou zajedno. Možná, že se v tu chvíli cítily stejně jako my v polovině minulé dekády. Možná ne. Ale na tom v ten okamžik nezáleželo. Byl to jednotící moment, kdy jsme si všichni rovni a kdy si všichni rozumíme na nějaké zvířecí, podvědomé úrovni, sjednoceni jedním místem a jedním pocitem, kdy všichni létáme. Pak na pozadí hudby začal vyřvávat svoje litanie šílený moderátor Howard Beale z filmu Network a my s ním, slovo od slova. „Well, I’m not going to leave you alone. I want you to get mad!“ Peo se na mě podíval a já zachytil jeho pohled. „All I know is that first you’ve got to get mad! You’ve gotta say 'I’m a human being, goddammit! My life has value!'“

Skladba skončila a Maybeshewill najednou zmizeli v kouři. Takhle to přece nemůže skončit, prohnalo se kolektivní myslí a dav začal skandovat: „One more song, one more song.“ Zahlédl jsem Anit a Míu, pěsti nad hlavou, přidávali se do chóru chtíče, jako kola mocného stroje masa.

Jako encore přidali Seraphim & Cherubim a He Films The Clouds Pt. 2, ze kterého mi po mrazilo v zádech. „Takhle to tedy končí“, pomyslel jsem si, „křehkými a slábnoucími tóny piána, které se snaží odolat do posledního okamžiku.“

Nádech, výdech a už jsme stáli na ulici před klubem.

„Anit, je u tebe volno?“ zeptala se Ruby.

„Pojďte,“ odpověděla, „všichni se tam vejdeme.“

Na cestě na nás začal doléhat smutek a sklíčenost. Pomalu nám začalo docházet, že nám před očima právě skončila jedna epizoda, která se už nikdy nevrátí, jeden oheň nadobro uhasl. Jedna z našich prvních kapel žánru to zabalila. Poslední sbohem.

A jaké sbohem to bylo – velkolepá oslava lidskosti a humanity, upřímný moment sounáležitosti, možná povrchní, ale přesto povzbudivý, který dával naději, že se dokážeme vypořádat se světem takovým, jaký je, že se obejdeme bez excesu a eskapizmu posledních dnů. Nakonec možná prohrajeme před silami nevyhnutelna, ale ne teď, ne tuto noc.

Všechno však nebylo ztraceno, jak ukazoval nedávný Driftoff. Z trosek několika skupin povstalo nové seskupení, plné života a energie, které bude tajné poselství, s plamennými hlavami, šířit dál.

„Nezajdeme ještě na jeden Manhattan do Cenzury?“ zeptal se Gabriel v polovině cesty.

„Proč ne?“ prohodila Ruby a ve čtyři ráno jsme zase seděli v horké rohové kóji naplněné poloprázdnými sklenicemi, naolejovanými knězi z Církve Omylů a řádovými sestrami v bikinách, rozpité Demogorgony v rukách, vzduchem opět pulzoval The Phoenix: „I'm gonna change you like a remix. Then I'll raise you like a phoenix.“

Za chvíli se v kóji objevil Gabriel s dvaceti Caipirinhami vyskládanými na tácu. Vyložil je na stůl, natáhl se na několik kluzkých duchovních, otočil se na záda, pohrával si s telefonem, pak zaklonil hlavu, pohlédl na Ruby a Pea: „Právě jsem se bavil s Revolverem. Shání pár lidí, kteří by pokryli největší evropské orgie, které se konají někde v Gdaňských hangárech.“

„Kdy?“ zeptal se Peo.

„Za hodinu musíme vyrazit.“

„Ok, počítej se mnou,“ odpověděl. „Adame?“ Ospale jsem přikývl. „Ruby?“ Palec nahoru. „Anit, tebe budeme na sto procent potřebovat, tvoje prsa a chybějící morální základy nám otevřou nejedny dveře.“ Anit s hranou nevolí přikývla. „A co ty Mío?“

„Nic proti vám, ale někdy bych se taky měla ukázat ve škole. Tímhle tempem mě co nevidět vyhodí.“ Vláčně mávla rukou. „Pojedu taky.“

Objednal jsem poslední šestici Martini koktejlů, jako náboje do revolveru, a svatí otcové a sestry se za nás opile modlili.