k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Strojovny

— k47 (♪)
CC by-nd (via)

Nad městem se ozvalo pár pra­sta­rých vý­střelů. Pro­hnaly se pro­střed­kem noci a zmi­zely na okra­jích me­t­ro­pole, kde se zlatý opar ztrá­cel do ne­ci­vi­li­zo­vané tmy.

„Začíná re­vo­luce,“ za­bru­čela Ruby a zvedla hlavu, ale hned ji po­lo­žila zpátky do Ani­tina aug­men­to­va­ného vý­střihu.

Tou dobou jsme seděli v baru Cen­zura, na stole pár foťáků a mnoho prázd­ných skle­nic při­po­mí­na­jí­cích fi­gurky armád roz­mís­těné na plánu invaze ně­ja­kým ší­le­ným ge­ne­rá­lem, celá skva­dra na­mač­kaná v roz­pá­lené rohové kóji, já, napůl spící Peo, Ruby, Anit a černá krá­lovna Mía, tělo na tělu, zpo­cení, vy­svle­čení, po­lo­nazí, ve vzdu­chu bušil The Pho­enix od Fall Out Boy, pár kně­žích Církve Omylů ob­le­če­ných jen v ta­lár­cích se sta­ralo o akutní du­chovní po­třeby a ob­jed­ná­vali další várku gin\toniců, Ma­nhat­tanů a nějaké ty Sin­ga­pore Slingy pro dobrou náladu.

Hudba na pozadí ma­ra­zmu pře­sko­čila beat a v kóji se ob­je­vil Gab­riel – se­dm­nác­ti­letý che­ru­bín s pla­ti­no­vými vlasy, mra­mo­ro­vou pletí, zá­ří­cím úsmě­vem a mladou krví. Chopil se čer­stvého gin\tonicu, za­cin­kal ledem, při­tiskl nápoj ke rtům, zavřel oči a v hloubi duše cítil rytmus. „Je to do­mlu­vené,“ řekl ko­nečně, když do sebe vy­klo­pil po­lo­vinu ma­la­rické hoř­kosti.

„Dobře,“ pro­ho­dila Ruby, stále uve­le­bená na pol­štáři Ani­ti­ných prsou. „Ale pověz mi, jak jsi to do­ká­zal za­ří­dit zrovna teď ve čtyři ráno?“

„Všechno out­sour­co­vali do Indie, do­konce i vedení. Do­mlou­val jsem se s ně­ja­kým De­ba­shishem.“

„Kdy tam máme být?“ Ruby se na­rov­nala, poupra­vila si těsný ná­těl­ník a pro­hrábla černé vlasy.

„Zítra v deset,“ za­zu­bil se Gab­riel jakoby pro­vi­nile. „Tedy vlastně už dneska v deset.“

„Ok, máme šest hodin, cesta do Ber­lína trvá čtyři a půl, pak musíme chytit taxi, vlak vyráží za třicet minut. Jestliže pů­jdeme teď, pro věci, hned zpátky,“ po­čí­tal jsem po­lo­hla­sem a pak jsem dodal una­veně jako někdo, kdo se chystá na ru­tinní cestu do pekla a zpátky: „Bude to dlouhý den, ale poddá se to. Po­slední drink na cestu.“ Dopil jsem Mar­tini, které chut­nalo jako ocel. „Anit je u tebe volno? Pro Míu a pro Pea? Máš aspoň nějaké po­vle­čení, které není po­kryté za­schlým se­me­nem?“

„Na to bych ne­vsá­zela,“ pro­ho­dila Ruby sar­kas­ticky a už se zve­dala. Chňapla po svém Sony α7 za sto tisíc, jednou rukou vy­táhla Anit na nohy a rá­zo­vala ven. Za ní ospalá Mía, pro­smýkla se kolem stáda po­lo­na­hých kle­riků a opřela se do Gab­riela. Bez­vlád­ného Pea jsem hodil na záda jako pytel mouky a vy­ra­zili jsme městem, které se na­chá­zelo v ka­ta­to­nic­kém šoku nej­zazší noci, tiché, ne­hybné, jako zra­něné zvíře skrý­va­jící se před pre­dá­tory.

Anit byd­lela v apartmánu přímo nad Hlav­ním Ná­dra­žím. Z oken pře­hlí­žela celé údolí me­t­ro­pole, která před ní padala na kolena a na vzdá­le­ném ho­ri­zontu se zase zve­dala na nohy. Byl to pro­storný byt se spar­tán­ským vy­ba­ve­ním – velké krys­ta­licky bílé plochy, šedý ná­by­tek a lesklá dře­věná pod­laha. Šlo o de­mon­straci ex­trém­ního pu­rismu, nic zby­teč­ného, co by od­vá­dělo po­zor­nost od po­žitků života, žádné bli­ka­jící LED diody, žádné hodiny zařící do noci, skoro žádné hi-tech vy­ba­vení, jediná elek­tro­nika v bytě byl jeden router, jeden laptop a jeden te­le­fon. Nic víc. Možná kromě zá­suvky noč­ního stolku vy­pl­něné tuž­ko­vými ba­te­ri­emi a vý­bě­rem za­ří­zení osa­ze­ných velice efek­tiv­ními vib­rač­ními motory.

„S kolika kluky ses vy­spala v téhle po­steli?“ ze­ptala se ne­pří­tomně Ruby, když po­lo­žila Míu na pro­stě­ra­dla.

„Asi tak s še­de­sáti,“ od­po­vě­děla Anit fak­ticky, „možná o něco víc.“

„A hol­kama?“

„Taky še­de­sáti. Plus mínus. Jednou nás tu bylo šest na­jed­nou.“

„A jak dlouho máš tuhle postel?“

„Rok a něco,“ za­lo­vila Anit v paměti a od­vě­tila bez ná­znaků studu nebo hanby.

Pea jsem složil vedle Míi. „A co teď, Ruby?“

„Já, ty, Gab­riel, ne­o­hro­žená tro­jice fo­to­grafů ze studia Su­per­highways of July a starý kon­ti­nent pod nohama,“ od­po­vě­děla ve stavu čás­tečné lu­ci­dity. V té době byla už příliš dlouho vzhůru, příliš dlouho bez od­po­činku, na hra­nici la­tentní spán­kové de­pri­vace, kdy únava začíná mizet do mlh po­bláz­něné ka­tarze. „Chce ještě někdo jet s námi?“

„Já pojedu,“ na­bídla se Anit, která zatím při­nesla kafe, silou od­po­ví­da­jící LD50 ko­feinu, při­pra­vené na jediný způsob, který v tu chvíli dával smysl. Sama byla taky una­vená, ale žilami a mozkem ji kor­zo­vala ranní re­zi­dua al­ko­holu, která si ještě ne­sta­čila sed­nout do škra­loupu ko­co­viny a paniky. „Proč ne?“

„Jsi fo­to­gra­fka?“

„Ne, ale jsem často fo­to­mo­delka,“ na­mítla Anit a Ruby po ní hodila svůj stroj: „Tuhle stranu namiř na to, co chceš vy­fo­tit, tohle zmáčkni, f/11, drž to pevně. Teď jsi ofi­ci­álně fo­to­gra­fka. Vítej do klubu.“

Ote­vřeli jsme víno, kte­rému Anit říkala fuck-wine – velice silný nápoj, po kterém se ob­vykle ona i part­ner nebo part­nerka toho večera pře­su­nuli do vo­do­rovné polohy. Mía se pro­bu­dila a s ne­če­ka­ným ná­va­lem zma­tené ener­gie, po půl hodině strá­vené v kra­jině snů, chtěla taky jet. O dvě lahve poz­ději Ruby vzala spor­tovní tašku plnou věcí, které mi s ní zů­staly potom, co jsme se museli od­stě­ho­vat z mi­nu­lého bytu – ně­ko­lik foťáků, ob­jek­tivů, no­te­booky, nějaké ob­le­čení, pár lahví ginu a léky je­jichž le­gální status byl při­nejmen­ším sporný – život v kra­bici a stále na nohách, jako po­ma­tení nomádi pr­cha­jící před sou­mra­kem. Hodil jsem Pea na rameno a vzal ho na cestu. V té chvíli nás ne­na­padlo nic lep­šího.

Ve vlaku jsme si užili pár hodin ne­klid­ného spánku, který člo­věka ani trochu ne­o­svěží, známý všem ces­to­va­te­lům a ute­čen­cům, kteří ne­vi­děli vlastní postel už šest měsíců.

Peo se pro­bu­dil pár minut před ko­neč­nou sta­nicí, pro­táhl se, po­škrá­bal se na štíh­lých rukách, pro­hrábl černé vlasy a zívl: „Kde to jsme?“

„V Ně­mecku. Tady za­čí­nají čtyři dny focení ev­rop­ských to­vá­ren,“ od­po­vě­děla Ruby, která byla v tu chvíli vzhůru, tvář při­tisk­nu­tou na okně a hyp­no­ti­zo­vaně sle­do­vala kra­jinu ubí­ha­jící za okny.

„Ok,“ řekl Peo bez špetky údivu. Pro­bu­dit se ná­sle­du­jící den v jiné zemi pre­fe­ro­val před pro­bu­ze­ním v té stejné ná­sle­du­jící rok. Natáhl ruku a cvrnk­nul mě do ucha. „Vstá­vat Adame.“

Rychle jsme zašli na je­di­nou sní­dani která v tu chvíli dávala nějaký smysl: černá káva, pizza a gin\tonic. „Po­tře­bu­jeme hodně ener­gie,“ vy­svět­lo­vala Ruby ser­ví­rce, „jestli chceme přežít.“

Dvacet minut nato jsme stáli na okraji prů­mys­lové zóny. Naše taxi mizelo v mračnech prachu a před námi se roz­pro­stí­ral kom­plex to­vár­ních hal oš­k­livý jako starý hřích, mo­no­tónní a ne­ur­čitý. Na vrát­nici čekal ma­na­žer a náš do­pro­vod v jedné osobě. Po­třásli jsme si rukama.

„Su­per­highways of July?“

„Ano. Pra­cu­jeme pro ma­ga­zín NKP.“

„Čekal jsem, že budete tři,“ řekl s velice silným ně­mec­kým pří­zvu­kem.

„Tohle jsou naši asi­s­tenti,“ od­vě­tila Ruby a prstem bodla po Gab­rie­lovi, Míe a Anit.

Ma­na­žer sou­hlasně po­ký­val, jako kdyby mu to dávalo nějaký smysl a hned jsme se po­no­řili do malého ži­vou­cího města, které tepalo bi­o­me­cha­nic­kým rytmem a ply­nule se pře­lé­valo z jedné haly do druhé. Šlo o sym­bi­ózu děl­níků v plas­to­vých hel­mách a pre­ciz­ních ně­mec­kých strojů sla­dě­nou do tance těs­ných to­le­rancí, ukázku do­ko­nalé a oká­zalé praxis, know-how a efek­ti­vity, klidné, ale přesto hek­tické pro­středí, kde ne­po­zorní můžou snadno přijít o pár prstů.

Ro­ze­šli jsme se po dý­cha­jící to­várně a začali hledat snímky, které jsou nejen vi­zu­álně za­jí­mavé, ale taky vy­práví nějaký příběh o me­cha­ni­zaci, au­to­ma­ti­zaci a ví­těz­ství stroje nad člo­vě­kem. Občas jsme na­vá­děli Míu a Anit s blesky a soft­boxy, když scéna po­tře­bo­vala vi­zu­ální vý­po­moc a přesně mí­ře­nou spršku fotonů pro efekt.

Já měl na svojí α7 na­sa­zený sta­řičký fixní ma­nu­ální 85mm Rokkor a stří­dal ho s ještě starší pa­de­sát­kou, když jsem po­tře­bo­val víc místa – byla to ne­pře­ru­šená rodová linie, kterou dělilo 35 let mezi ob­jek­tivy a tělem. Ostatní z naší skvadry po­u­ží­vali o něco no­vější ob­jek­tivy: Sony G skla, Zeisse, adap­to­vané Vo­i­gtlän­dery, Sigmy a nějaké starší, ale pořád dobré A-mount ob­jek­tivy – di­vo­kou sbírku skla na­ku­po­va­nou velice levně z dru­hých a tře­tích rukou, po­lo­vina z nich byla nej­spíš ukra­dená.

Zá­věrky divoce cvakaly v tlu­me­ných sal­vách. Zatím jsme nic ne­kom­po­no­vali, byli jsme stále jen při­hlí­že­jící, de­hu­ma­ni­zo­vaní po­zo­ro­va­telé světa kolem, oči bez těl, které do­staly za úkol za­chy­tit in­dustri­ál­ního ducha starého kon­ti­nentu pro­střed­nic­tvím ně­ko­lika fabrik.

„Tato vý­robní ka­pa­cita bude za rok a půl celá pře­su­nuta do Indie…“

„Máme všechno, co po­tře­bu­jeme,“ pře­ru­šila výklad našeho ma­ni­pu­lanta Ruby přesně ve dvě hodiny, na­sa­dila krytku na ob­jek­tiv oto­čila se a bez podání rukou a bez pozdravů od­chá­zela k vý­chodu.

Jeho po­známka o odsunu ve mě za­ne­chala ne­vy­svět­li­tel­nou pachuť. I když střeva to­várny na­há­něla hrůzu svou ste­rilní a vy­prázd­ně­nou zrůd­ností, přesto v nich bylo něco lid­ského, šlo o de­mon­straci lidské vy­na­lé­za­vosti a dů­myslu a, i když to mohla být jen naivní a ide­a­li­zo­vaná před­stava, od­kopnutí toho všeho za lev­nější prací pů­so­bilo jako krok špat­ným směrem, jako zlý pre­ce­dent vstříc zemi vy­ku­chané ze­vnitř.

„Tak tohle bylo ne­u­vě­ři­telná nuda,“ pro­ho­dila Anit, když jsme seděli v bistru, kolem kte­rého se celé město otá­čelo. Sama nebyla osl­ni­vému světu fo­to­gra­fie cizí, ale vždycky stála na druhé straně zá­věrky, vět­ši­nou skoro nahá, ve zbý­va­jí­cích dnech úplně nahá.

„Práce je práce,“ pro­ho­dila Ruby, „Celý Su­per­highways of July může být jen jeden velký podvod, ale přesto za tohle do­sta­neme za­pla­ceno.“ Na chvíli se od­ml­čela. „Jestli se chceš za­ba­vit, tak dneska plá­nu­jeme jít na jeden kon­cert. Já, Adam a Peo.“ Uká­zala na nás a Peo, který si na dis­pleji foťáku pro­hlí­žel dnešní úlovky, na oka­mžik zvedl hlavu a při­kývl.

„Jaký kon­cert?“ vy­zví­dala Anit.

„Velice hla­sité hudby. Sku­pina se jme­nuje Drif­toff, za­lo­žená lidmi z Juniusu a Ro­setty, hrají post-rock, post-metal, post-hard­core. Dneska v osm na Pan­kráci.“

„To mi nic neříká, ale ráda zkou­ším nové věci,“ Anit na­sa­dila sta­teč­nou tvář.

„Jo,“ za­chech­tala se Ruby, „ale vět­ši­nou to za­hr­nuje zkou­šení str­kání nový věcí a lid­ských údů do těl­ních otvorů.“

Velkou část cesty zpátky do Ma­tičky Me­t­ro­po­lis jsme strá­vili v jí­del­ním voze a po­stupně jsme vypili všechny zásoby piva a ginu a snědli všechno čer­stvé ovoce na palubě. Místní re­zerva ani zda­leka ne­sta­čila našim po­tře­bám.

Na hlav­ním ná­draží jsme se­běhli na metro, pár stanic na Pan­krác, mrz­nou­cím městem jsme pro­le­těli do ma­ličké ka­várny, kde Mi­chael Zimmel ro­ze­hří­val ne­velké, ale in­ten­zivní pu­b­li­kum zvukem drone me­ta­lové kytary. Šlo o spe­ci­ální pří­pravu pro spe­ci­ální hlavní akt, in­dustri­ální zpra­co­vání la­vi­nou zvuku.

„Čekal jsem, že to bude větší,“ na­klo­nil jsem se k Peovi.

„Myslíš toho kluka, co teď hraje?“ usmál se po­še­tile Peo, o půl hlavy menší než já.

„Myslím tenhle plac,“ roz­ho­dil jsem rukama a na­rá­žel na lidi tla­čící se v úzkém pro­storu dře­věné ka­várny.

„To bude v po­řádku,“ za­huhlal Peo a strkal si do uší náboje vaty. „Pro­tla­číme se do první řady přímo před re­pro­duk­tory a uvi­díme, co z toho bude.“

„Tak co na to říkáš?“ za­chech­tala se Ruby a po­vě­sila se Anit na krk.

„Kurva,“ za­klela, „řve to jako svině.“

„A bude hůř,“ smála se Ruby. „Ale neboj se, exis­tuje na to lék.“ Na­klo­nila se nad bar a ob­jed­nala dva gin\tonicy do plas­to­vých ke­límků, jeden vra­zila Anit do rukou a spolu se pro­draly blíž zdroji zvuku. Peo a Gab­riel zůstal s nimi a já s Míou vy­klouzl ven do mrazu. Chvíli jsem čekal s fo­ťá­kem v ruce, sle­do­val lidi při­chá­ze­jící na hlavní akt, čekal na nějaký za­jí­mavý záběr a vy­svět­lo­val Míe, jak kom­bi­nací níz­kých clo­no­vých čísel, vysoké ISO cit­li­vosti, po­de­x­po­no­vání a víry v pevnou ruku dělat fotky ve špat­ném světle. Nic, co by stálo za po­zor­nost, se ne­stalo a skon­čil jsem s kartou plnou tmy a šumu.

V té době už za­čí­naly zdmi vib­ro­vat kytary Drif­to­ffu, za­pluli jsme dovnitř, zpo­čátku ochro­meni so­nic­kou la­vi­nou, pro­drali se davem do přední linie těsně vedle re­pro­duk­torů, tak blízko, až jsem cítil pohyb vzdu­chu z re­pro­be­den. Peo se v před­voji po­slu­chačů za­čí­nal bořit do hudby, oči za­vřené, kytary vib­ro­valy jeho duší, mladá krev s Anit se teprve za­čí­nala akli­ma­ti­zo­vat. Vzpo­mněl jsem si, jak jsme před lety s Peem a Ruby byli na Ro­settě ve stra­hov­ské Sed­mičce – všichni tři na tra­ma­dolu, nízké stropy hor­kého zpo­ce­ného kotle, obehnáni re­pro­duk­tory, texty se slé­valy do so­nické řeky, vy­řvá­vaná lyrika ztra­tila podobu slov a fun­go­vala jako další vrstva zvuku ve ochro­mu­jící zdi hudby. Ná­sle­du­jí­cího dne jsme se pro­brali do rána po­lo­syn­te­tic­kých opiátů – roz­lá­maní, na­hluchlí, ale spo­ko­jení.

„Po­tře­bu­jeme nějaký tra­ma­dol,“ otočil jsem se na Pea. Ten jen za­krou­til hlavou a po­kra­čo­val v sym­bi­óze s rytmem. „Ruby nemáš nějaký tra­ma­dol?“

Pro­hrábla kapsy těs­ných džín a vy­lo­vila jedno zmuchlané plato po 400 mi­li­gra­mech. Vra­zila si dvě kapsle mezi zuby a po­ba­veně zvedla koutky. Po­lí­bil jsem ji a vzal si svojí dávku. Oto­čila se na Anit, na­špu­lila rty a Anit na nic ne­če­kala, váš­nivě z ní vy­rvala svojí dávku s hé­do­nis­tic­kým in­stink­tem. „Pusu,“ za­huhlala Míe u ucha s kaps­lemi mezi zuby.

„Co?“

„Pusu,“ Ruby na­špu­lila rty, po­ba­vené vrásky ji tan­čily v kout­cích očí.

Mía se roz­hlédla po lidech okolo. Nikdo ji ne­vě­no­val příliš velkou po­zor­nost a tak si urvala svůj kus.

„Měla jsi někdy tra­ma­dol, kodein, hyd­ro­ko­don nebo morfin?“ ze­ptala se Ruby, rty se skoro do­tý­kala Míina ucha.

„Ne,“ od­po­vě­děla, oči jako vy­dě­šená laň za­chy­cená ve svět­lech je­dou­cího auta.

„Tak se při­prav, za třicet minut tě to kopne sa­me­to­vou botou,“ dodala Ruby na vy­svět­le­nou s fak­tic­kým cy­nis­mem dok­torů. „Pak ti dám další a pojede to naplno.“

Muž­stvo vy­pla­cené drogou, hudba a silná anal­ge­tika na nás začala pra­co­vat. Drif­toff v mnohém při­po­mí­nal Ro­settu. Šlo o mocnou kom­bi­naci post-metalu, post-hard­coru, post-rocku a dal­ších post-žánrů, na rozdíl od kla­sic­kých vel­kých jmen v oboru, nebyly tracky Ro­setty i Drif­to­ffu čistě in­stru­men­tální, ale měly texty. Ly­rická složka, vy­řvá­vaná, po­krou­cená a ma­xi­ma­li­zo­vaná, však pů­so­bila jako další úroveň zvuku na­vr­šená na ti­tán­ské kytary a basy, které v sym­bi­óze uná­šely po­slu­chače jako ne­u­ti­cha­jící tro­pická bouře, jako lavina, jako ze­mětře­sení v uších a neu­ro­no­vých cestách.

Ro­settu jsem si nikdy ne­u­ží­val z na­hrávky, dávala pro mě smysl jen naživo, kdy zvu­ková ka­tarze byla hma­ta­telná, kdy se sta­čilo roz­hléd­nout po ostat­ních duších uvěz­ně­ných v po­krou­ce­ných la­by­rin­tech a člověk po­cho­pil. Drif­toff fun­go­val stejně – me­cha­nika zdě­děná po ka­pe­lách, ze kte­rých po­vstal.

Ode­hráli jeden track a hned přešli na druhý. Ohléd­nul jsem se po naší pá­t­rací četě, ro­ze­seté v před­ním valu po­slu­chačů. Peo a Gab­riel v na­pja­tém svě­ráku, Ruby se s Anit pro­plé­tali v ne­e­xis­tu­jí­cím la­by­rintu a do­konce Mía byla uvnitř, v místě sle­pých cest, opřená jednou rukou o pul­zu­jící re­pro­duk­tor, v druhé ruce vy­tr­vale ubý­va­jící pivo, uvol­něná, vláčná, smysly na­špo­no­vané jako struny, uza­vřená v sou­kromé bub­lině. Ne­trou­fal jsem si od­had­nout, jestli se jí tahle hudba bude za­mlou­vat i zítra a jestli se k ní ještě někdy vrátí, ale vy­pa­dala, že teď se jí líbí a o víc tu nešlo, pře­čkat dnešek a pak se uvidí.

Za půl hodiny se k ní Ruby na­klo­nila a po­lí­bila ji další dávkou slasti. Ten­to­krát Mía ne­pro­tes­to­vala, vzala všechno, co letělo jejím směrem a vrá­tila se do zpo­ce­ných trosek vlast­ních smyslů.

O hodinu poz­ději Drif­toff jako pří­da­vek zahrál skladbu, která byla o mla­dí­kovi za­bi­tém po­li­cií v New Yorku. Po­dí­val jsem se na Míu a po její hnědé tváři sté­kala slza. Na­mí­řil jsem na tu perlu křiš­ťálu foťák a pár­krát stiskl spoušť. Mise do­kon­čena. Ve víc jsem nemohl doufat.

Zvuk ustal a my na­jed­nou stáli v mrazu Pan­kráce, pří­jemně omý­váni teplým mořem, tlu­mené hla­ho­lení hlasů na pozadí.

Ruby na­ru­šila křehké ticho. „A teď zase na cesty. Nočním vlakem do Ham­burku, od deseti ráno další stří­lení v ně­mec­kých to­vár­nách.“

„Pojedu s vámi,“ hlesla Anit.

„Proč?“

„Proč ne?“ od­vě­tila a dodala, že stejně nemá nic lep­šího na práci. Spán­ková de­pri­vace se za­čí­nala usa­zo­vat pod nehty.

Udě­lali jsme ještě pár fotek jeřábů ty­čí­cích se nad ro­ze­sta­vě­nou me­t­ro­polí s dlouho ex­po­zicí, zašli k Anit, na­rychlo se ospr­cho­vali a zase vy­ra­zili na cestu. Pár hodin ne­klid­ného spánku ve smr­du­tém vlaku na­pl­ně­ného těly při­po­mí­na­jící mrt­voly kon­tor­tistů.

Ráno v sedm jsme už byli na nohách, ne­do­čkavě po­stá­vali v uličce, civěli z po­o­tevře­ných oken, ne­chali si do tváří třís­kat ně­mecký ze­it­ge­ist a upí­jeli stu­de­nou LD50 kávu s namle­tým S36 pro efekt. S Peem jsme měli na ko­le­nou no­te­booky, pro­bí­rali jsme fotky, čis­tili karty, kon­t­ro­lo­vali ba­te­rie, na­rychlo je do­bí­jeli z vla­ko­vých zá­su­vek, a při­pra­vo­vali se na další den im­pro­vi­zo­vané ka­ta­strofy.

Na ná­draží nás nabral pří­zrak s Audi v barvě kamene a za chvíli jsme stáli před dalším sple­ten­cem in­dustri­ál­ních budov na okraji ci­vi­li­zace a ne­ko­neč­ných prů­mys­lo­vých zón, které bez pře­s­tání hučely na níz­kých frek­ven­cích zou­fal­ství. Stačil jeden pohled a moje nálada klesla na bod mrazu. Nikdy jsem se ne­do­zvě­děl, co se tam přesně vy­rá­bělo, ale jedno bylo jisté: Dělo se to velice rychle a pre­cizně, jako de­mon­strace nad­řa­ze­nosti in­dustri­ální su­per­vel­moci. Ne­do­sta­tek in­for­mací nám ne­va­dil, za­jí­mali jsme se o proces ne o pro­dukt.

U vchodu nás od­chytl nějaký Hanz, pozdra­vil an­g­licky s tím spe­ci­ál­ním ně­mec­kým pří­zvu­kem, který způ­sobí, že všechna slova zní pří­šerně afek­to­vaně.

„Su­per­highways of July,“ uvedla nás Ruby, za­tímco si s ním třásla rukou. „Přední foto-in­sti­tuce z Ma­tičky Me­t­ro­po­lis.“

Začal nás na­vá­dět po ko­ri­do­rech vy­ty­če­ných pro lidi, jako pě­šinky se pro­plé­taly mezi im­po­zant­ními me­cha­nic­kými stroji roz­to­div­ných tvarů, pro­porcí a funkcí.

„Chceme za­chy­tit in­dustri­ál­ního ducha starého kon­ti­nentu, umí­ra­jí­cího a v po­sled­ních kře­čích,“ pro­ho­dila Ruby směrem k Han­zovi, za­tímco hle­dáč­kem sle­do­vala svět kolem sebe a v plo­chách hrubého plechu, oce­lové šedi a os­t­rých hran hle­dala něco vi­zu­álně za­jí­ma­vého, co by se vešlo do rá­mečku fotky.

„Umí­ra­jí­cího?“ po­di­vil se prů­vodce a začal pro­tes­to­vat „Nikdy jsme na tom nebyli lépe. Díky zvý­šené au­to­ma­ti­zaci tu všechna výroba zů­stane. Za­tímco ostatní se sunou na východ, my jsme za­in­ves­to­vali do high-tech strojů a držíme si místní pozice.“

„Velice im­po­zantní,“ od­tu­šila Ruby, napůl pro Hanze a napůl pro sou­strojí, které uvěz­nila na po­vrchu CMOS sní­mače. Zá­věrka pár­krát spěšně za­cvakala.

Od vče­rejška jsme byli stále plas­tičtí a naše role se pomalu měnila. Minule jsme byli čistí po­zo­ro­va­telé, teď jsme začali kom­po­no­vat záběry agre­siv­něji, na­vi­go­vali jsme děl­níky v re­flex­ních vestách a oran­žo­vých přil­bách, tak aby dodali zá­bě­rům smysl, aby po­skytli pro­ti­váhu me­cha­nické re­pe­ti­ti­vitě. Možná, že jsme tak zra­dili ideály au­ten­ti­city, ale možná, že na nich ne­zá­le­želo. Možná, že měl Niel Postman pravdu a fo­to­gra­fie z pod­staty vy­tr­há­vala si­tu­aci z kon­textu. Možná, že ne­mů­žeme udělat fotku něčeho, co ne­e­xis­tuje, ale za­tra­ceně jsme se sna­žili.

Ruby si k sobě vzala Anit s bleskem a ve­li­kým soft­bo­xem a za­mě­řila se na děl­níky a bavila se fot­kami na kte­rých pro­mi­nentně fi­gu­ro­vala Anit. Trochu tak po­od­ha­lila oponu, jako kdyby od­dá­lila záběr a do rá­mečku fotky se do­stalo všechno vy­ba­vení kolem, všechna světla, ate­liér a konec kulis po­sta­ve­ných pro mo­delky a modely.

Pro­drali jsme se ho­di­nami to­várny, zmra­že­nými na plo­chách stovek záběrů a na­jed­nou jsme sta­nuli na střeše kom­plexu z šedého plechu. Otočil jsem se a přede mnou se roz­pro­střela kra­jina skladů, to­vá­ren a in­dustri­ál­ních staveb na které se řítilo pozdní slunce.

„Tohle je ale hnus,“ od­plivl si Peo.

„Za­jdeme na drink?“ nad­ho­dil jsem.

„Budeme to po­tře­bo­vat,“ od­tu­šil s očima při­bi­týma na oran­žový ro­ze­klaný ho­ri­zont.

Na cestě zpátky se do­sta­vily pro­blémy. Audi v barvě kamene měla po­ru­chu a zdr­žela nás skoro dvě hodiny. Do města jsme se do­stali až po setmění.

„Co teď?“ ptala se Mía, ale nikdo neměl žádný kon­krétní plán.

Obešli jsme pár barů, ale žádný z nich nás ne­za­u­jal na­to­lik, abychom mu vě­no­vali zbytek noci. Gab­riel sehnal pokoj v ne­da­le­kém hotelu, na re­cepci řekl, že jdeme točit porno, ale nikoho to příliš ne­trá­pilo. A přitom ta even­tu­a­lita vy­pa­dala celkem reálně, s při­hléd­nu­tím k pří­tom­nosti vel­kého množ­ství fo­to­tech­niky a Anit, která ze­vnějš­kem pů­so­bila, že v pár fil­mech pro do­spělé už hrála.

Pus­tili jsme topení naplno, ob­jed­nali si dva kýble ledu, vy­svlékli se skoro donaha a do půl­noci jsme po­le­há­vali na sra­že­ných po­ste­lích, mí­chali a pili Ma­nhat­tany a každou hodinu po­řá­dali ná­jezdy na místní tu­recké nebo pá­kistán­ské ve­čerky ve sna­hách do­pl­nit zásoby.

Pro­bu­dil jsem se až druhý den ve vlaku, kupé plně ob­sa­zeno členy naší pá­t­rací čety, u nohou spor­tovní taška po okraj na­pl­něná ple­chov­kami lev­ného ně­mec­kého piva, Anit s roz­ma­za­ným ma­ke­u­pem spala pod ruč­ní­kem nej­spíš ukra­de­ným z hotelu, Ruby se při­krý­vala ba­to­hem narva­ným ob­jek­tivy, Peo se mi opíral o rameno, Mía sklouzla skoro až na pod­lahu. Za půl hodiny se začali pro­bí­rat ostatní, ne­do­spalí, ale přesto po tom, co ote­vřeli oči, ne­mohli usnout.

„Kde to jsme?“ zeptal se Peo.

„Nevím přesně,“ od­po­vě­děl jsem ne­jistě.

„Ok,“ od­vě­til a začal se pro­ta­ho­vat.

Una­veni jsme vy­stou­pili někde ve Fran­cii, možná těsně za hra­nicí se spol­ko­vou re­pub­li­kou, možná hlu­boko ve vni­t­ro­zemí. Po­drob­nosti znal jen Gab­riel a nikdo z nás se po nich příliš ne­pí­dil. Rám­cově jsme tušili, co máme dělat a to sta­čilo. Věděli jsme jak fotit, po­tře­bo­vali jsme jen, aby nás někdo na­to­čil správ­ným směrem.

„Za­čí­náme v je­de­náct, čas na sní­dani,“ pro­ho­dil Gab­riel, pro­vá­děl nás uli­cemi ne­zná­mého města a po­bru­ko­val si u toho text písně The Pho­enix: „Hey young blood, doesn't it feel like our time is run­ning out?“

Při­stáli jsme v ma­lebné ka­várně za­říz­nuté v boční ulici. Gab­riel se plyn­nou fran­couz­šti­nou začal bavit s mladou ser­vír­kou, která měla ple­tené copy, a ob­jed­nal si bar­vi­tou a živou fran­couz­skou sní­dani. Oto­čila se na Ruby a ta si stro­jo­vou an­g­lič­ti­nou někoho, kdo stojí na kraji pro­pasti, po­ru­čila: „Velké silné černé kafe, ne­ztrá­cejte čas cukrem a mlékem, chleba, na­tvrdo vařená vejce, kýbl čer­stvé ze­le­niny, pa­priku, raj­čata, okurky, ředkvičky, pálivé pa­priky a k tomu jeden velký gin\tonic.“ Po­dí­vala se na Pea, ten jen ukázal na Ruby, pak na mě, ukázal jsem na Pea, pak mrkla na Anit, ta chvíli za­vá­hala, ale pak uká­zala na mě. Po­tra­vi­no­vou formu zou­fal­ství pro starou gardu, něco nor­mál­ního pro mladou krev.

Anit se oto­čila na Ruby: „Nemáš ná­ho­dou s sebou to, co jsi mi dávala na tom kon­certě? Je mi strašně.“

„To bude absti­nencí,“ za­chech­tala se čer­no­vláska. „Jak dlouho jsi s nikým ne­spala.“

„Tři dny.“

„To musí být rekord.“

Anit sou­hlasně při­kývla a vy­pa­dala, jako kdyby na sebe byla hrdá.

„Zkus tu ser­vírku, z té určitě něco bude,“ při­ho­dil Gab­riel.

Anit se na něj usmála a upra­vila si vý­střih.

Když jsme pla­tili, Anit se ser­vírky ze­ptala zcela bez obalu, jako vy­zý­vavá lov­kyně, která ví, za čím jde a před ničím se ne­za­staví: „Jsi na holky?“

Ser­vírka se na oka­mžik za­ra­zila, za­sko­čená. „Ne,“ od­po­vě­děla. „Ale,“ špitla po chvíli tiše, „jsem ote­vřená ná­vrhům.“

U stolu to za­hu­čelo. Anit vy­táhla pero z mé kapsy kalhot, na de­se­tieu­ro­vou ban­kovku na­čmá­rala svoje číslo. „Jsem ve městě celý den, ukážu ti, co a jak.“ Po­slala ji vzdušné po­libky a zmi­zeli jsme.

„Tohle je divné,“ smála se poz­ději v taxíku, když jsme pr­chali z be­ze­jmen­ného města vstříc in­dustri­ální pus­tině, „nikdy to nejde takhle snadno.“

Když jsme za­sta­vili na kraji obřího kom­plexu pro­ple­te­ných budov, Anit už divoce tex­to­vala se ser­vír­kou, o které jsme se poz­ději do­zvě­děli, že se jme­nuje Mo­nique, a vět­šinu dne strá­vila se­hnutá nad te­le­fo­nem a po­hih­ňá­vala se. Když ne­vě­no­vala po­zor­nost ko­mu­ni­kaci, zírala do střední vzdá­le­nosti s vý­ra­zem někoho, kdo kazí nad­chá­ze­jící ge­ne­raci a je na to za­tra­ceně hrdý.

Nebyla příliš uži­tečná, když jsme začali pro­lé­zat mi­k­ro­kos­mem, kde me­cha­nická ramena a pre­cizní stroje la­se­rem řezaly a li­so­valy hli­ní­kové pláty. Nej­spíš se tam vy­rá­běly šasi strojů, které budou vy­rá­bět jiné, lepší a ex­tra­va­gant­nější pří­stroje, které budou po­há­nět ne­ú­prosná kola ka­pi­ta­lismu, pro­dukce a budou po­há­nět růst růstu do ne­bý­va­lých výšin.

Gab­riel, když přebil na ma­nu­ální ob­jek­tivy, pod­lo­žil je horou marko kroužků a začal se vě­no­vat de­tai­lům, si vzpo­mněl na jednu pasáž z Burrou­gh­sovy Novy Ex­press: „Každý, kdo je za­měst­nán, pra­cuje na tom, aby učinil sama sebe za­sta­ra­lým a pře­ko­na­ným, a pro po­li­cii Novy to platí dvoj­ná­sob.“

„A co potom?“ zeptal jsem se ná­hon­čího. „Jak dlouho mys­líte, že tu vy­dr­žíte?“

„Pokud možno na­po­řád,“ od­po­vě­děl prů­vodce Fran­couz­sky se vzpur­ností v hlase.

„I potom, co přijde umělá in­te­li­gence?“

„Jen ať přijde. Albert Camus ji za­mlátí do prachu cesty,“ od­po­vě­děl okli­kou. „Chci ji vidět, až si uvě­domí, že všechno jedou skončí.“

„Hmm,“ po­ký­val jsem hlavou, ohro­men jeho klidem a se­be­jis­to­tou pevnou jako kámen.

Ruby v té době za­ne­vřela na ja­kou­koli do­ku­men­tární roli a začala po­u­ží­vat Míu jako mo­delku a stroje a to­várny jako pouhou tex­turu ate­li­éru. Ke konci dne Mía pó­zo­vala po­lo­nahá, jako křehká ebe­nová kráska v me­cha­ni­zo­va­ném krá­lov­ství ob­klo­pena ne­lid­skou kra­ji­nou. Sku­pinka děl­níku po­stá­vala opodál a civěla na ne­če­ka­nou scénu.

„NKP chce přesně tohle,“ lhal Peo s grácií prů­vodci. „Chtějí něco šo­ku­jí­cího, něco jako ránu do če­listi, jako dvě stě dvacet voltů přímo do žíly.“

Když jsme začali ig­no­ro­vat zadání a zá­věrky začaly divoce cvakat na zcela ne­sou­vi­se­jící fotky, na­jed­nou jsem pře­stal cítit in­dustri­ální tíhu, která mě zu­žo­vala po­sled­ních pár dnů. Skon­čili jsme, až když se začalo stmí­vat a směny se začaly stří­dat. Mía se ob­lékla, po­třásli jsme si rukama a uhá­něli zpátky do srdce města, na­la­děni na po­zi­tivní vlnu. Za­sta­vili jsme se v baru Le Désastre na jednu ba­te­rii Mar­tini koktejlů a zbytek zásob tra­ma­dolu. Za chvíli se tam uká­zala Mo­nique v čer­ných těs­ných šatech a rudé rtěnce, jako panna, která má být ten večer obě­to­vána na oltář zmu­to­vané bohyni Afro­ditě. Všichni jsme věděli, jak tenhle příběh skončí. Po­slední drink na cestu a Anit se s ní od­po­jila od zbytku čety a vydaly se na sou­kromé plí­žení směrem k po­steli ho­te­lo­vého pokoje, který jako vždy za­ří­dil pla­vo­vlasý Gab­riel.

Zbytek pá­t­rací čety vy­ra­zil do míst­ních klubů ob­sta­rat mocný sti­mu­lant S36, je­di­nou látku, která nás může udržet na nohách dal­ších pár dnů. Museli jsme vy­pa­dat jako ne­o­hra­baní agenti-no­váčci z pro­ti­dro­go­vého od­dě­lení, kteří se snaží na­ha­zo­vat první návnady.

„Nechci extázi, LSD, am­fe­ta­min, amyl, kokain, me­fedron. Nechci tyhle vaše ta­neční sračky,“ za­sle­chl jsem Ruby, když se sna­žila pře­kři­čet hudbu, „chci trochu skan­di­náv­ského S36, sub­stanci pro ro­zumné pra­cu­jící pro­fe­si­o­nály.“

„Ještě jednou potkám ta­ko­vého vola a uškr­tím ho jeho vlast­níma sře­vama,“ pro­ho­dila čer­no­vlasá di­vo­ška se sklony k agresi, když jsme se na­hý­bali nad bar a usr­ká­vali Boody Mary. Foťáky se nám stále hou­paly na krku.

„Co to je?“ zeptal se nějaký mladý Fran­couz, kte­rému mohlo jen stěží být víc jak osm­náct let, a uka­zo­val na zr­ca­dlovky.

Ruby na­rychlo vy­svět­lila naší si­tu­aci: Celý den fotíme a když si chceme trochu od­dech­nout, nikdo nemá na skladě to, co po­tře­bu­jeme. Mladík zvedl husté temné obočí a navedl nás přímo k velice dobře zá­so­be­nému stu­den­tovi me­di­cíny, který se po­tlou­kal v ka­ta­kom­bách klubu a čekal na hla­dové duše, které touží po in­ten­zitě a mo­men­tech ne­bý­valé kon­cen­t­race a zostře­ného vidění.

„A jak se vůbec jme­nu­ješ?“

„Marcel Ba­de­aux,“ od­po­vě­děl, když jsme se sunuli uli­cemi pod ro­ze­kla­ným svitem hvězd.

„To je náhoda,“ vy­prskla Ruby. „Tohle je Gab­riel Ba­de­aux. Nejste pří­buzní?“ Uká­zalo se, že šlo jen o shodu náhod. „Ať se stane cokoli,“ říkala s ne­bý­va­lou ur­gent­ností v hlase, když jsme stáli před ho­te­lem, „ničemu se nediv. A vypni si te­le­fon. Rychle. Žádné focení.“

Pak jsme vklouzli do pokoje, vzdu­chem za­zněla opa­ko­vaná salva „The war is won, before it's begun, re­le­ase the doves, surren­der love“ a sté­nání. Na po­steli Anit a Mo­nique, obě nahé, nohy pro­ple­tené v aktu tri­ba­dismu.

„Ne­nechte se rušit,“ hlesla Ruby, ale dívky si nás ve stavu in­ten­zivní bla­že­nosti a eu­fo­rie ne­vší­maly. „Jo, Mar­celi, tohle je Anit, naše ka­ma­rádka a tahle holka je jenom glo­ri­fi­ko­vaná ero­tická po­můcka, na ní ne­zá­leží.“ Plácla ji po zadku a vy­zví­dala: „Dáš si pivo?“ Vy­lo­vila ple­chovku lev­ného ně­mec­kého kvasu a s za­šumě­ním ji ote­vřela.

Marcel těkal očima po míst­nosti, pře­jíž­děl po­hle­dem z nás na holky a zpátky na nás, nic mu ne­do­chá­zelo, nic ne­dá­valo smysl, napil se a všechno mělo ještě méně smyslu. Roz­va­lo­vali jsme se v křeslech, ple­chovky v rukách, sle­do­vali ero­tický akt, ex­plo­zivní jako vy­so­ko­ok­ta­nový benzín.

„Anit ví, co dělá,“ na­klo­nil jsem se k Ruby a ta ener­gicky při­kývla. „Víš“, vy­svět­lo­val jsem Mar­ce­lovi, jako kdyby to mělo něčemu pomoci, „Anit se vy­spala s Ruby, s Gab­rie­lem, se mnou. S Míou ne, ale je to jen otázka času, s ní měla něco Ruby, a taky ne s Peem, pro­tože ten byl tou dobou v kómatu.“

„Co?“ Marcel se snažil zeptat, ale z úst ne­vy­šla žádná slova, jen údiv a plí­žící se panika.

V té chvíli Anit do­sáhla or­gasmu, bles­ková bouře za­žehla v jejím těle sérii slast­ných kon­trakcí, na­pří­mila se v po­steli, pro­hnula v zádech, za­klo­nila hlavu, ústa do „o “, obočí zkrou­cená v agonii malé smrti, oči pevně za­vřené. Když je s těžkým zpo­ce­ným od­de­cho­vá­ním ote­vřela, uvi­děla zbytek pá­t­rací čety, ne­u­brá­nila se úsměvu. „Ahoj Ruby,“ pro­ho­dila slastně, objala nohu Mo­nique a něžně ji po­lí­bila. „To už jste zpátky? Ne­chceš se k nám přidat?“

Ruby jen po­ba­veně za­krou­tila hlavou a začala se lá­do­vat S36 a roz­dá­vat pří­děly.

„Mo­nique, mon petit coco,“ le­da­bylé po­libky a pře­su­nuly svá těla do polohy 69, jako jin a jang, těla v per­fektní har­mo­nii chtíče. „Jich si ne­vší­mej.“ Po­kra­čo­vali v aktu, ne­teční k ne­ú­pros­nému světu a pu­b­liku.

„Jednu věc bys měl vědět,“ říkal jsem stále kon­ster­no­va­nému Mar­ce­lovi, „Anit je ne­na­sytná, neví, kdy pře­stat a vždycky může ještě jednou, a ještě a ještě. Jí nikdy ne­u­ta­háš.“

Když si pokoj podro­bil pokřik „Put on you war paint“, Peo se na mě na­klo­nil, ši­bal­sky se usmí­val a bodal prstem směrem k Anit a Mo­nique: „Myslíš na to, na co myslím já?“

„Nej­více umě­lecké porno na světě?“

„Přesně tak.“

Na­lá­do­vali jsme his­to­rické sklo: 100mm Tri­o­plan a 85mm Helios – dva staré ob­jek­tivy vy­hle­dá­vané pro­fe­si­o­nály a pozéry pro jejich aty­pický bokeh.

„Úsměv.“ Zá­věrka za­cvakala jako salva z pušky, za­ne­chala po sobě rány, které možná nikdy ne­zmizí.

Jakmile S36 pře­vzalo břit­kou kon­t­rolu nad našimi bled­nou­cími vě­do­mími, Ruby za­ve­lela k po­chodu. Ne­chali jsme pár le­sbic­kých mi­lov­nic pro­zkou­má­vat svá těla a vy­ra­zili do ulic. Chvíli jsme seděli v jednom baru vy­kro­je­ném do bru­ta­lis­tic­kého mo­no­litu, srkali černé rusy, než se Ruby oto­čila na dva chlápky vedle a začala je pro­vo­ko­vat ke rvačce. Za deset minut lezli ven na dlažbu vy­rov­nat si účty, Ruby je ve dve­řích skro­pila vo­jen­ským pe­p­řo­vým spre­jem, bez ce­re­mo­nií a beze cti, pár­krát je kopla do ledvin, když padli na kolena a škva­řila se jim kůže na tvá­řích, Peo ukradl pár záběrů a utí­kali jsme pryč.

„Jako za sta­rých časů,“ za­výskl jsem.

„Ne­skon­číme, dokud město není v pla­me­nech a my nejsme vy­hoš­těni ze země,“ chech­tala se ma­nicky Ruby.

Vzpo­mí­nám, že jsme se mihli ně­ko­lika dal­šími pod­niky a kluby, seděli pod dešt­ní­kem mo­no­tónní ta­neční hudby, sle­do­vali mladé a na­dr­žené kluky a holky ve stro­bo­sko­pech pod­zem­ních ka­ta­komb, vy­dá­vali jsme se za zá­stupce porno spo­leč­nosti na lovu ta­lentů, roz­dá­vali vi­zitky spo­leč­nosti ještě fa­leš­nější než po­těm­ki­nov­ská Su­per­highways of July, po­ři­zo­vali mug-shoty po­ten­ci­ál­ních kan­di­dátů a kan­di­dá­tek hla­do­vých po akci a pe­ně­zích.

„Tahle holka,“ Ruby divoce ges­ti­ku­lo­vala a uká­zala na Míu, „vypadá jako zla­tíčko, ale udělá všechno: le­sbické scény, anál, dvo­jitá a tro­jitá pe­ne­trace, do­konce čtve­řitá, orgie, DBSM, pis­sing. Před ničím se ne­za­staví, když jsou v tom prachy, a v prů­myslu vždycky platí, že za ex­trémní věci se platí ex­trémní cash.“

Na Mar­ce­lovi byla jasně vidět na­růs­ta­jící panika.

Pro­hnali jsme se dal­šími místy, seděli u barů, lel­ko­vali v ne­o­nech, hle­dali pří­stavy zá­pad­ních zemí, vy­dá­vali se za ofi­ci­ální fo­to­grafy ně­ja­kého elek­tro­nic­kého dua, chvíli jsme stáli na tri­buně před na­žha­ve­ným davem pře­vážně mla­dých dívek, jen pár let pře­pad­lých přes man­ti­nel pl­no­le­tosti, naplno si uží­va­jící hé­do­nis­tická léta, se zr­ca­dlov­kami v pozoru jsme po­bí­zeli hloučky dívek v před­ních řadách k ex­plo­zím di­vo­kosti pro kamery a ony upo­slechly s elek­tric­kou ode­vzda­ností.

Vrá­tili jsme se zpátky do ho­te­lo­vého pokoje plného sté­nání a slasti, vy­ba­veni ně­ko­lika lah­vemi Ta­nque­raye a ba­lí­kem East Im­pe­rial tonicu. Peo za­vo­lal na re­cepci, zvedl slu­chátko, zařval: „Akvá­rium, li­metky a brčka, rychle.“ Na­mí­chali jsme prů­mys­lové množ­ství G\T, seděli na po­steli na­sáklé potem a pře­mí­rou jiných těl­ních te­ku­tin, pro­ple­teni s nahou Anit a Mo­nique, srkali drink z dlou­hých slámek, The Pho­enix stále hrál v ne­ko­nečné smyčce, jako bubny na­chá­ze­jící apo­ka­ly­psy, jako volání po­slední slasti před koncem světa.

„Měli bysme skon­čit,“ pro­hlá­sil Gab­riel někdy, když ráno už nebylo jen blá­ho­vou ideou. „Musíme stih­nout další vlak.“

„Kolik máme času?“ zeptal se Peo.

„Třicet minut, max.“

„Kurva,“ zvedla hlavu Anit, na­jed­nou vy­tr­žená z dosud ne­pře­ru­šo­va­ného řetězu slasti. „Musím se umýt, smrdím jako fran­couz­ská kunda,“ dodala o od­str­čila Mo­nique.

„Ty tu přece můžeš zůstat.“

„Ani ná­ho­dou,“ od­sekla Anit.

Všech šest nás na­ská­kalo do veliké vo­do­pá­dové sprchy, očista od vče­rej­ších hříchů, za pár minut jsme zmi­zeli z pokoje a ne­chali v něm jen zma­te­ného Mar­cela a nahou Mo­nique do­jíž­dě­jící na vlně en­dor­finu. Nikdy před­tím se ne­po­tkali a na­jed­nou je svedla do­hro­mady ne­prav­dě­po­dobná bouře excesu a exu­be­rance.

„Co s nimi bude dál?“ za­pře­mýš­lel jsem nahlas s ná­zna­kem son­deru, když jsme se sou­kali do noč­ního kupé.

„Kdo ví? Koho to trápí?“ od­vě­til Peo lhos­tejně.

Pro­bu­dil jsem se ná­sle­du­jící den s tou zvláštní pa­ni­kou, která za­chvátí spáče vy­tr­že­ného po dvou ho­di­nách ze snů. Minutu jsem ne­chá­pal vůbec nic – kde jsem, kdo jsem, co tu dělám, proč, jak – nic ne­dá­valo una­vené mysli nejmenší smysl. Pod­laha kupé byla po­kryta prázd­nými ple­chov­kami, všichni ostatní byli už vzhůru, pokud vůbec spali, vnitřní stranu levého před­loktí jsem měl po­psa­nou te­le­fon­ními čísly.

„Jaká straš­livá noc pro pro­kleté,“ za­mumlal jsem, vzal Peovu ruku a sevřel ji v dla­ních. Po­tře­bo­val jsem něco zná­mého, co mě pro­vede tem­no­tou, nějaký totem, nějaký maják na Faru.

Posní­dali jsme S36 a rovnou se pře­su­nuli do to­vá­ren. Jakmile jsem uviděl ple­chové stěny ve­li­kých hal, opus­tila mě víra v lid­skost a hu­ma­nitu. Čekal nás další roz­lehlý la­by­ri­thian, obý­vaný stády me­cha­ni­zo­va­ných mi­no­taurů, zvrá­cené blu­diště zr­ca­del, de­hu­ma­ni­zo­vané zvláštně oká­za­lým způ­so­bem, jako kdyby na nás někdo křičel „tohle je peklo a nic lep­šího si ne­za­slou­žíme“. Ne­mu­sel jsem vidět, co je uvnitř, sta­čilo po­myš­lení a klesal jsem na mysli.

„Budu po­tře­bo­vat za­tra­ceně velký drink, abych na tohle za­po­mněl,“ po­mys­lel jsem si a jen, co jsem si podal ruku s naším ho­ná­kem, jsem se vy­zvra­cel na kraji sil­nice.

„Omluvte ho,“ vy­svět­lo­vala po­ho­tově Ruby, „místní jídlo nedělá dobře jeho špat­nému ža­ludku.“

Z focení jsem si ne­pa­ma­to­val skoro nic, stroje ustou­pily do pozadí, za­mě­řo­vali jsme se práci s lidmi, Anit, Mía a Gab­riel se stali modely a mo­del­kami a sta­rali se o lid­skou pro­ti­váhu chladné a pre­cizní oceli, oži­vo­vali ne­ú­prosné a de­pre­sivní pro­středí. Fotili jsme až do noci, kdy vy­haslo při­ro­zené světlo, tolik po­krou­cené a zvrá­cené.

A na­jed­nou jsme seděli v ma­lebné re­stau­raci, v ne­zná­mém městě, ne­jistí, v jakém státě se právě na­chá­zíme, jaký je plán dal­šího po­stupu a jestli má vůbec smysl po­kra­čo­vat, jestli by nebylo lepší opus­tit misi, za­po­me­nout na NKP, za­lo­žit krvavý Man­so­nov­ský kult a po­stu­pem času in­fil­tro­vat Dead Pe­a­sants a na­tla­čit se do dro­go­vého byz­nysu.

Na malou chvíli jsem, opřený o Pea, usnul. Oči jsem ote­vřel v jiném místě v jiném čase, v nějaké gro­teskní zvrá­cené vy­ši­nuté re­a­litě orgií, na kterou nikdo nebyl při­pra­vený, ale když přišla, všichni ji při­jali za svou. Měl jsem na sobě kar­ne­va­lo­vou masku a plnou akre­di­taci jako žur­na­lista z in­ves­ti­ga­tivní divize NKP, do po­sled­ního pís­mena pa­dě­la­nou. Konec římské říše se mi ode­hrá­val před očima, sou­lo­žící páry a sku­piny, kam jen až oko do­hlédlo, každý s každým ne­hledě na počet, věk, dobré mravy a se­xu­ální ori­en­taci. Tihle lidé museli vědět, že svět jednou skončí a mrdali jako krá­líci, po­slední pe­ne­trace před věč­ností, po­slední zá­chvěvy rozkoše, po­slední šance za­ku­sit za­ká­zané ovoce. Jestliže něco uka­zo­vali, byla to jis­tota, že lid­stvo zmizí v oblaku mor­finu a poté, co otěže pře­vezme umělá in­te­li­gence, na nás zbude jen hé­do­nis­mus a es­ka­pi­zmus a spi­rála sé­man­tické de­kon­strukce lid­ství. Za chvíli jsem za­hlédl Pea s kar­ne­va­lo­vou masku na tváři, no­ha­vice kalhot mokré od semene a va­gi­nální lubri­kace, mezi sou­lo­ží­cími těly na­šla­po­val velice opa­trně, po­hy­bo­val se pomalu, jako pří­ro­do­vě­dec, který zblízka sle­duje cho­vání vzác­ných ži­vo­či­chů a nechce je vy­pla­šit. „Po­dí­vej se na tohle zasrné zoo,“ vyhrkl, když mě uviděl.

Přišel jsem k sobě až na pro­sklené terase s vý­hle­dem na bli­ka­jící tro­jměstí. Opíral jsem se o dlouhý barový pult hra­jící všemi barvami. Ka­ta­to­nický stupor ustou­pil jako ranní mlha. Vedle mě seděl Peo, do půli těla vy­svle­čený, černá ru­ka­vice na le­vačce, te­to­vání na nahé kůži temně zářila na štíhlém těle, prsty si za­jíž­děl do čer­ných vlasů a zíral do ne­jas­ného bodu ve střední vzdá­le­nosti.

„Kde to jsem?“ vyhrkl jsem zdě­šeně, ne­jistý hra­nicí mezi re­ál­nou a vir­tu­ální re­a­li­tou.

„Vítej zpátky Adame,“ usmál se Peo, pro­bral se z tranzu a na­jed­nou pře­ky­po­val ener­gií. „Stručně: Gab­riel zjis­til, že se tady ve městě koná pře­hlídka módy, glo­mouru a fetiše. Po­da­řilo se nám dostat dovnitř, jako re­por­téři ma­ga­zínu Le Re­vol­ver De Verre, kteří někde cestou uho­řeli, chcípli ve veliké au­to­ne­hodě nebo tak něco.“

„Co je v plánu?“

Peo po­kr­čil rameny a za­škle­bil se: „Jako vždycky, vy­vo­láme roz­ruch a zmi­zíme těsně před tím než při­jede milice.“

Right on!

„Triko dolů,“ po­ru­čil na­jed­nou. „Jsme prý po­řádně na­brou­šený ma­ga­zín a musíme za­pad­nout mezi tuhle se­branku.“

Re­fle­xivně jsem pře­táhl šedý v-neck přes hlavu, od­ha­lil stará te­to­vání, tři díry po kul­kách v pravém boku, staré jizvy na před­lok­tích a pís­meno P navěky na levém třísle, ve stej­ném místě, kde Peo měl vy­te­to­va­nou černou hvězdu. Teprve pak jsem se otočil a roz­hlédl se po míst­nosti. „No-po-dí-vej-se-na-to! Je to jako výběh v zo­o­lo­gické za­hradě. Takhle skončí svět, ne vý­bu­chem, ale s kozama venku.“

Peo se za­chech­tal, vy­sko­čil, vytáhl mě na nohy jako ta­neč­ník a začali jsme se pro­dí­rat po­sád­kou baru na téhle zvrá­cené a po­krou­cené af­ter­party. Nikdy dřív jsem ne­vi­děl tolik skvě­lých exem­plářů ana­to­mic­kého per­fek­ci­o­nismu, spoře odění mladí muži s těly vy­te­sa­nými do podob řec­kých bohů, mra­mo­rové sochy svalů a po­hled­ných tváří, které donutí he­te­ro­se­xu­ální muže pře­mýš­let o al­ter­na­ti­vách, skoro nahé mladé ženy, které strá­vily mládí v po­si­lov­nách, žily na striktní dietě a když se pře­houply přes čáru ve velkém za­in­ves­to­valy do si­li­konu. Im­pre­sivní a pre­cizní těla.

„Tohle je pěkné.“ Klak, klak, klak, tlu­mené rach­tání zá­věrky.

Na okra­jích zor­ného pole jsem za­hlédl naše: Gab­riel bavil sku­pinku dívek někde u dru­hého baru, Mía po­se­dá­vala na trůně z gimpů v černém latexu a pila šam­paň­ské s pro­še­di­vě­lým chla­pem, Anit se bavila s uměle opá­le­nou čer­no­vlás­kou, sun­dala si pod­prsenku a žena si po­těž­ká­vala její prsa, která ani bez opory ne­změ­nila tvar, stále do­ko­nale oblá a pevná. Ruby na­vá­děla pár mo­de­lek pro fotku. Za­sle­chl jsem, jak na ně křičí bi­zarní a ne­mravné povely po­strá­da­jící zá­kladní lid­skou dů­stoj­nost.

Pro­bili jsme se na pro­tější stranu míst­nosti, do čela pro­sklené terasy v nej­vyš­ším patře ho­te­lo­véno mo­nu­mentu s vý­hle­dem na druhou stranu tro­jměstí. Někde na ho­ri­zontu jsem tušil černou jizvu to­vá­ren, které ze mě přes den vysály duši a na které jsem se teď vší silou snažil za­po­me­nout. Chvíli jsme jen seděli, mlčky, bez zby­teč­ných slov a po­zo­ro­vali hem­žení horké od­ha­lené kůže, prsty stále na spouš­tích, jako dva po­tá­pěči, kteří se ve zvonu boří do hlubin oceánu a čekají, až do­pad­nou do pra­starého or­ga­nic­kého bahna na dně. Nádech, jeden pár Mar­tini na po­sil­ně­nou, Ma­nhat­tan pro kuráž, gin\tonic na cestu, S36 pro udr­žení ži­vot­ních funkcí aspoň na pár dal­ších hodin, a už jsme se smáli, ma­ni­aci před­bí­ha­jící frontu na spa­sení.

Anit si na vzdá­le­ném baru dávala lajnu ko­ka­inu s ně­ko­lika mo­del­kami, které se v gla­mour byz­nysu po­hy­bo­valy už nějaký ten pátek a pro­mr­daly se skoro na vrchol. Nic, co by do­ká­zalo unik­nout tři­sta­mi­li­me­t­ro­vým ob­jek­ti­vům. Mía spolu s jedním mra­mo­ro­vým Ado­ni­sem zmi­zela z baru do niž­ších pater ho­te­lo­vých pokojů s lí­ta­cími dveřmi a nikdy ne­u­stla­nými po­ste­lemi. Gab­riel naplno vy­u­ží­val skan­dální re­pu­tace Le Re­vol­ver De Verre a vypadl z baru už před ně­ja­kou dobou. Po­tkali jsme ho až ráno, kdy se vy­no­řil z důl­ních šachet masa a or­gas­tické slasti. „Když jsi v Římě, dělej co Římané,“ pro­zpě­vo­val si.

„I když to za­hr­nuje ot­ro­kář­ství a zápasy v ko­lo­seu?“

„Jen pokud je to ne­zbytně nutné.“

Ruby me­zi­tím stihla zřídit zá­pas­nický ring a začala or­ga­ni­zo­vat krvavé sporty pro těžce pla­tící kli­en­telu. Ona vždycky měla smysl pro byznys, který se dá rychle po­sta­vit a ještě rych­leji strh­nout, když místní garda začne mít ná­mitky.

„Vidím,“ za­kři­čel jsem na ní přes hekání jejích ná­jem­ních reků, „že sis tu roz­jela slušný podnik.“

„Jak jinak po­kry­jeme ces­tovní ná­klady?“ od­vě­tila z trůnu lebek, černou pod­prsenku vy­cpa­nou sto­eu­ro­vými ban­kov­kami. „I když nám ty svině z NKP za­platí, pořád jsme v mínusu.“

„Ne­mys­líš, že jsme zašli už příliš daleko?“

„Podle mě jsme ne­za­šli dost daleko. Jen ty prachy se do toho pletou. Ne­chcete si taky dát jedno kolo v ringu?“

Za­krou­til jsem hlavou a Peo na to: „Dneska moje srdce touží se­ky­rou vy­ku­chat pár ohro­že­ných zvířat.“

Ruby se za­chech­tala. „Ty ne­ve­deme, ale to­muhle fešá­kovi můžete uříz­nout hlavu a nikdo si toho ani ne­všimne. Je jich tu kolem tolik, že o ně za­ko­pá­váš.“

Zů­stali jsme jen na pár fotek a pak se pře­su­nuli k hlav­nímu nervu tro­jice ba­ro­vých pultů svá­za­ných jako uzel. Fo­to­a­pa­ráty v rukách, vi­sačky Re­vol­veru při­pnuté na bra­dav­kách, s každým zá­bě­rem na­růs­talo svě­dec­tví o kri­mi­nální čin­nosti, která pře­kra­čo­vala všechny zákony starého kon­ti­nentu i hrubé obrysy zá­kladní lidské dů­stoj­nosti.

„S tím, co tu máme,“ nahnul jsem se k Peovi, „nás chytí na hra­ni­cích, vezmou to jako důkazy pro kri­mi­nální vy­šet­řo­vání a soudce nařídí, aby celé město vy­hla­dili ko­ber­co­vým bom­bar­do­vá­ním.“

„Lepší být opa­trný,“ při­kývl Peo.

Tam někde se ko­nečně vy­no­řil Gab­riel a začal nás na­há­nět a smě­ro­vat ven. Po­sbí­rali jsme pár svršků a vydali se do opa­trně svět­la­jí­cího rána na další vlak do dal­šího města. Nikdo ne­vě­děl kam přesně a po ně­ko­lika dnech chy­bě­jí­cího spánku se už ani ne­za­jí­mal proč. Možná, že nás stále hnalo zadání NKP, ale možná že už šlo jen o se­tr­vač­nost na trase in­ten­zivní se­be­de­strukce. Nikdo si nebyl jistý, do­konce ani Gab­riel, který do té doby vy­pa­dal, že má celou ope­raci pod palcem.

Ani v té chvíli se ne­do­sta­vil spánek, jen další hodiny ka­ta­to­nické paniky a noč­ního děsu. Byli jsme na nohou už příliš dlouho, pro nás už nebyl žádný od­po­či­nek, jediná cesta vedla ma­xi­mální rych­lostí vpřed, přímo do srdce bestie, ať už měla jak­koli podobu a ja­ký­koli význam. Miř ke hvězdám a když mineš čeká tě ne­ko­nečná prázd­nota kosmu. S tím bylo nutné po­čí­tat.

Po ro­ze­dnění v jiné zemi nás ale čekaly jen pro­blémy. Pře­jeli jsme za­stávku, museli jsme se proto na­rychlo vracet a na místo po­slední fo­to­re­por­táže jsme do­ra­zili pozdě. Ně­mecky mlu­vící chlap, který měl v očích cosi z os­t­rahy kon­cen­t­ráku, nás ne­chtěl pustit dovnitř. Pořád mrmlal něco o tom, že mu ne­při­pa­dáme do­sta­tečně dů­vě­ry­hodní a se­ri­ózní a měl nej­spíš pravdu. Nebyli jsme zrovna v nej­lep­ším stavu, ze­vnějšky po­dobní zom­biím.

„Jsme za­měst­nanci NKP, ty fa­šoune,“ kři­čela na něj Ruby, „jestli nás tam ne­pus­tíš, najedu sem s ná­kla­ďá­kem semtexu a celou tu tvojí fab­riku vy­ho­dím do vzdu­chu.“ Když se jí hlava na chvíli pře­stala vařit, od­plivla si: „Kraut věří jen roz­ka­zům vyšší moci, nemá vlastní ini­ci­al­tivu.“

Věci se také začaly hýbat v pozadí, síť kon­taktů se dala do pohybu, masivní kon­spi­race kolem nás začala ob­tá­čet svoje cha­padla, re­dak­toři NKP se od lidí z Le Re­vol­ver De Verre do­zvě­děli, že jsme se za ně vy­dá­vali a ne­šet­řili s jejich po­věstí a re­pu­tací a chtěli celou ope­raci utnout, než na­pácháme ještě více škod. Gab­riel za­vo­lal do NKP, popsal si­tu­aci a od­po­vědí mu bylo jen kryp­tické: „My víme.“

„A co tedy máme dělat?“

„Už nic,“ druhá strana linky za­vě­sila. Po­dí­val se na mě, Pea a Ruby a hledal radu.

„To je nor­mální,“ mávl jsem rukou. „Teď s nimi tak měsíc ne­bu­deme mluvit a pak si jako vždycky řek­neme o peníze.“

Našli jsme, že se v městě koná nějaká foto-pro­cházka a ve­třeli jsme se na ni, ale bez zájmu něco fotit, una­vení k smrti jsme jen vy­vo­lá­vali po­hor­šení, paniku a na­ru­šo­vali ve­řejný po­řá­dek. Ale stejně jsme za pár hodin skon­čili se se­bran­kou expatů v po­lo­au­to­ma­tické hos­podě, kde každý stůl byl vy­ba­vený vlastní pípou s ta­cho­me­t­rem a všechno se dalo ob­jed­ná­vat přes do­ty­kový dis­plej za­sa­zený do desky stolu. Ne­chali jsme si donést tři gin\toniky pro kaž­dého a kýbl ha­ba­nero pa­pri­ček, jen abychom vy­vá­žili bez­na­děj. Téměř vůbec jsme ne­vě­no­vali po­zor­nost zbytku osa­zen­stva – ně­ko­lika mužům dvacet něco, se­be­jis­tých, zces­to­va­lých, ener­gic­kých, nebo jen dob­rých lhářů, Ja­ponce se zla­tými zuby, která zcela ne­če­kaně uměla česky, éte­rické krásce od­ně­kud z ho­land­ských rovin, klonu Lorra­ine Kelly, chla­povi, který vy­pa­dal jako Slavoj Žižek, a právě byl na velice drahém útěku před něčím, co nikdy ne­zmí­nil a am­ba­sa­do­rovi viet­nam­ské ko­mu­nity na­ro­ze­nému ve vzdá­lené do­mo­vině, ale od­cho­va­nému starým kon­ti­nen­tem.

Po­zo­ro­val jsem je, letmo, přes okraj skle­nice na­pl­něné ledem a jejich hlasy stále víc při­po­mí­naly eklek­tický šum a za­čá­tek ně­ja­kých ša­man­ských ri­tu­álů za­ká­za­ných úmluvou vše­o­bec­ných lid­ských práv. Na­padlo mě, že co ne­vi­dět někomu vyrvou ještě te­pa­jící srdce z hrud­níku. V tom oka­mžiku se jeden z nich zeptal: „Odkud jste vy?“

Nikdo z nás dob­rých třicet vteřin ne­od­po­vě­děl. Na­ko­nec Ruby zvedla oči: „Z Čech.“

Po­kra­čo­val ve vý­sle­chu a ptal se, co děláme.

„Jsme pod­vod­níci,“ od­po­vě­děla jako někdo, kdo nikdy nechce podat ko­nečný ver­dikt a je při­pra­vený ver­bálně klič­ko­vat do sko­nání světa. „Una­vení pod­vod­níci.“

Vy­zví­dal dál.

„Stu­dent, stu­dentka, kurva, pro­bu­zený z kómatu, pro­gra­má­tor a já taky nej­spíš pro­gra­má­torka,“ uká­zala na Gab­riela, Míu, Anit, Pea, mě a na­ko­nec sebe.

Otázky utichly do zvuku tlu­me­ného bublání a zase jsem se vrátil do stavu po­lo­viční hi­ber­nace. Peo něco četl na te­le­fonu a línými roz­mách­lými gesty scrollo­val. Pak se na­jed­nou za­ra­zil, deset vteřin, dvacet, chytil mě za ruku, cítil jsem, jak se třese, po­dí­val se mi do očí a hlesl: „Dneska v Praze hrají Ma­y­be­shewill, po­slední turné na roz­lou­če­nou.“

Vy­sko­čil jsem na nohy. Nebylo třeba říkat nic víc, neměli jsme na vy­bra­nou. „Za jak dlouho?“

„Za­čí­nají v půl osmé, ale to je jen před­ka­pela. Takže možná v devět, možná o něco poz­ději. V Nodu mají prý už vy­pro­dáno, ale musíme to zkusit.“

Ruby se vy­houpla na nohy, z pod­prsenky vy­lo­vila pár sto­eu­ro­vých ban­ko­vek, při­plácla je na stůl. „Za­plaťte za nás.“

Zase jsme byli na nohách, plní ener­gie, měli jsme cíl, plán a od­hod­lání, přišlo zne­na­dání jako jiskry, které za­žeh­nou lesní požár, na­ve­dení na tra­jek­to­rii zpátky do Ma­tičky Me­t­ro­po­lis, na­lá­do­vaní do gra­vi­tač­ního praku. Nej­bliž­ším a nej­rych­lej­ším spo­je­ním byl vlak eu­ro­city, už čekal, když jsme se přihnali na ná­stu­piště, vběhli jsme dovnitř, dveře se za námi za­vřely a vy­stře­lil jako obří me­cha­nický pro­jek­til vstříc bu­douc­nosti.

Mía se ptala, proč tak spě­cháme, ale nikdo z nás jí to ne­do­ká­zal přesně vy­svět­lit. Naše důvody byly osobní, z velké části nos­tal­gické, za­ře­zané do neu­ronů a slu­cho­vých nervů příliš hlu­boko na to, aby se daly sdělit slovy, jazyk ne­do­ká­zal po­stih­nout tu ne­změr­nost a emoční ka­tarzi, jeden smysl nemohl plně vy­stih­nout jiný.

„Ma­y­be­shewill,“ Ruby to přesto zku­sila a spěšně vy­svět­lo­vala, „byla jedna z prv­ních post-rocko­vých skupin, na kterou mě Adam a Peo při­vedli někdy v roce 2009. Stála na sa­mot­ném za­čátku a teď se vydává na po­slední kon­certní šňůru před tím, než se nadobro roz­padne.“

Konec jedné éry.

Vlak za­sta­vil, sprint lehkým městem, dlažba se nám ob­tá­čela kolem po­drá­žek. Do Nodu jsme se přihnali chvíli po osmé hodině, dole v šatně jsme vy­há­zeli všechny zby­tečné krámy, Anit ze sebe strhla nou­zový kabát a jen v cha­trné bílé košili vy­běhla do patra, hlavní akt hrál už deset minut, Co-con­spi­ra­tors jsme ne­ná­vratně pro­pásli, na­há­něči u vchodu si nás pře­mě­řili po­hledy.

„Ve­jdeme se tam?“

„Jo, ještě tam máme místo,“ pro­ho­dili sto­icky.

Ruby z vý­střihu vy­lo­vila další sto­eu­ro­vou ban­kovku. „Menší nemám, drobné si nechte.“

Na­há­něči na sebe mrkli a při­kývli. Jeden z nich očima ukázal na zr­ca­dlovky a foťáky bez zr­ca­del, obe­pjaté kolem našich krků.

Ruby z kapsy vy­lo­vila vi­sačku s logem Le Re­vol­ver De Verre. Roh kar­tičky byl špi­navý od krve. „Jsme no­vi­náři,“ od­tu­šila, ne­če­kala na od­po­věď a za­plula do úzké temné chodby.

Na­jed­nou se před námi ro­ze­vřela míst­nost, horký sál plný kouře a zpo­ce­ných těl, zmra­že­ných v oka­mži­cích vý­buchů světla. Vešli jsme ve chvíli, kdy kon­čila klidná All Things Tran­si­ent a naplno se roz­jíž­děl ly­rický sample pod In Ano­ther Life, When We Are Cats: „Deal with it Sean. It's over. Rock and roll.“

Kapela se vy­no­řila z umě­lého dýmu, světla vy­buchla a za­nesla nás zpátky – mě, Pea a Ruby – do dob dávno ztra­ce­ných, do věku op­ti­mismu a na­i­vity, kdy jsme stu­do­vali na vysoké škole a začali spolu bydlet, do těch časů, které teď už při­po­míná jen hudba, kterou jsme v té době po­slou­chali. Ma­y­be­shewill byla jedna z těch kapel.

Ohlédl jsem se po Peovi. Stál při­mra­zený na místě v davu uná­še­ného roz­bou­ře­ným mořem a slzy se mu valily po tvá­řích. Ma­y­be­shewill na­po­sledy slyšel před tím, než skoro na rok upadl do kómatu. Vzal jsem ho kolem ramen a na chvíli jsem ho k sobě pevně při­tiskl. Ucítil jsem jeho ruku na pravém boku, kde jsem měl tři jizvy po kul­kách.

Ale hned potom začala Ac­co­la­des, dy­na­mická, ener­gická a op­ti­mis­tická a roz­cu­po­vala naší malou chvíli. Jiskra pře­sko­čila davem a pro­jela i námi, Ruby začala šílet, za­bo­řila se do davu a pro­bí­jela se do první linie, Gab­riel se rychle zo­ri­en­to­val v si­tu­aci a přidal svojí tě­les­nou tep­lotu do spo­leč­ného varu.

Anit a Mía stály pár kroků vzadu, v šoku, pře­kva­pené vis­ce­rální reakcí na hudbu, které sta­čilo pár minut na to, aby zcela ovládla těla a mysli všech po­slu­chačů. Nálada se na chvíli uklid­nila, ale moře zase začalo vřít, když se vzdu­chem ro­ze­zněla ne­ko­nečná stou­pa­jící Sanctu­ary, po které do nás praš­til kla­sický Cri­ti­cal Distance za­čí­na­jící letmým vy­brn­ká­vá­ním, které nás jen mělo při­pra­vit na bouři, ka­tarze byla ne­vy­hnu­telná, hrála si s námi jako hu­ri­kán, měla nás zcela v hrsti, jako loutky v rukou hu­deb­ního lout­káře.

Anit došla pro dva rychlé gin\tonicy, pak pro dva po­ma­lejší a teprve potom se do hudby také začaly pro­pa­dat. Zprvu pomalu a ne­ná­padně. Ale tak fun­guje vše­chen dobrý post-rock, vaří žábu pomalu, aniž by si toho všimla, a když je pak v exta­tic­kém varu, je už pozdě. Jediná cesta ven vede dovnitř.

Během In The Blind jsem je viděl, jak se vzadu po­hu­pují do rytmu, během drs­ných kytar To The Skies From A Hill­side, už stály vedle nás, po­hl­ceny ve vl­no­bití hlav a když se na ně začal sypat Not For Want Of Trying byly s hudbou za­jedno. Možná, že se v tu chvíli cítily stejně jako my v po­lo­vině minulé dekády. Možná ne. Ale na tom v ten oka­mžik ne­zá­le­želo. Byl to jed­no­tící moment, kdy jsme si všichni rovni a kdy si všichni ro­zu­míme na nějaké zví­řecí, pod­vě­domé úrovni, sjed­no­ceni jedním místem a jedním po­ci­tem, kdy všichni létáme. Pak na pozadí hudby začal vy­řvá­vat svoje li­ta­nie šílený mo­de­rá­tor Howard Beale z filmu Ne­twork a my s ním, slovo od slova. „Well, I’m not going to leave you alone. I want you to get mad!“ Peo se na mě po­dí­val a já za­chy­til jeho pohled. „All I know is that first you’ve got to get mad! You’ve gotta say 'I’m a human being, go­d­da­m­mit! My life has value!'“

Skladba skon­čila a Ma­y­be­shewill na­jed­nou zmi­zeli v kouři. Takhle to přece nemůže skon­čit, pro­hnalo se ko­lek­tivní myslí a dav začal skan­do­vat: „One more song, one more song.“ Za­hlédl jsem Anit a Míu, pěsti nad hlavou, při­dá­vali se do chóru chtíče, jako kola moc­ného stroje masa.

Jako encore při­dali Se­ra­phim & Che­ru­bimHe Films The Clouds Pt. 2, ze kte­rého mi po mra­zilo v zádech. „Takhle to tedy končí“, po­mys­lel jsem si, „křeh­kými a sláb­nou­cími tóny piána, které se snaží odolat do po­sled­ního oka­mžiku.“

Nádech, výdech a už jsme stáli na ulici před klubem.

„Anit, je u tebe volno?“ ze­ptala se Ruby.

„Pojďte,“ od­po­vě­děla, „všichni se tam ve­jdeme.“

Na cestě na nás začal do­lé­hat smutek a sklí­če­nost. Pomalu nám začalo do­chá­zet, že nám před očima právě skon­čila jedna epi­zoda, která se už nikdy ne­vrátí, jeden oheň nadobro uhasl. Jedna z našich prv­ních kapel žánru to za­ba­lila. Po­slední sbohem.

A jaké sbohem to bylo – vel­ko­lepá oslava lid­skosti a hu­ma­nity, upřímný moment souná­le­ži­tosti, možná po­vrchní, ale přesto po­vzbu­divý, který dával naději, že se do­ká­žeme vy­po­řá­dat se světem ta­ko­vým, jaký je, že se obe­jdeme bez excesu a es­ka­pi­zmu po­sled­ních dnů. Na­ko­nec možná pro­hra­jeme před silami ne­vy­hnu­telna, ale ne teď, ne tuto noc.

Všechno však nebylo ztra­ceno, jak uka­zo­val ne­dávný Drif­toff. Z trosek ně­ko­lika skupin po­vstalo nové se­sku­pení, plné života a ener­gie, které bude tajné po­sel­ství, s pla­men­nými hla­vami, šířit dál.

„Ne­za­jdeme ještě na jeden Ma­nhat­tan do Cen­zury?“ zeptal se Gab­riel v po­lo­vině cesty.

„Proč ne?“ pro­ho­dila Ruby a ve čtyři ráno jsme zase seděli v horké rohové kóji na­pl­něné po­lo­prázd­nými skle­ni­cemi, na­o­le­jo­va­nými knězi z Církve Omylů a řá­do­vými sestrami v bi­ki­nách, roz­pité De­mo­go­r­gony v rukách, vzdu­chem opět pul­zo­val The Pho­enix: „I m gonna change you like a remix. Then I'll raise you like a pho­enix.“

Za chvíli se v kóji ob­je­vil Gab­riel s dva­ceti Cai­pi­rinhami vy­sklá­da­nými na tácu. Vy­lo­žil je na stůl, natáhl se na ně­ko­lik kluz­kých du­chov­ních, otočil se na záda, po­hrá­val si s te­le­fo­nem, pak za­klo­nil hlavu, po­hlédl na Ruby a Pea: „Právě jsem se bavil s Re­vol­ve­rem. Shání pár lidí, kteří by po­kryli nej­větší ev­rop­ské orgie, které se konají někde v Gdaň­ských han­gá­rech.“

„Kdy?“ zeptal se Peo.

„Za hodinu musíme vy­ra­zit.“

„Ok, po­čí­tej se mnou,“ od­po­vě­děl. „Adame?“ Ospale jsem při­kývl. „Ruby?“ Palec nahoru. „Anit, tebe budeme na sto pro­cent po­tře­bo­vat, tvoje prsa a chy­bě­jící mo­rální zá­klady nám ote­vřou ne­jedny dveře.“ Anit s hranou nevolí při­kývla. „A co ty Mío?“

„Nic proti vám, ale někdy bych se taky měla ukázat ve škole. Tímhle tempem mě co ne­vi­dět vyhodí.“ Vláčně Mávla rukou. „Pojedu taky.“

Ob­jed­nal jsem po­slední šes­tici Mar­tini koktejlů, jako náboje do re­vol­veru, a svatí otcové a sestry se za nás opile mod­lili.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz