k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Sto roků čekání

— k47 (♪)

Byl tam Šedý Muž, bytost z ne­u­r­čité hrůzy za ba­ro­vým pultem, ne­do­pitý drink, hukot pří­strojů a výhled na vzdá­lený povrch pla­nety. Sto let sedal na stejné místo, den co den, sto­lička v barvě fa­leš­ného dřeva pomalu začala na­sa­ko­vat jeho šedí, za­tímco on se mračil a skrz skle­nici sle­do­val mraky, kon­ti­nenty a moře pla­nety, na kterou nikdy ne­do­stal po­vo­lení vstou­pit.

Uply­nulo sto let, než před něj někdo po­lo­žil malou šedou pi­lulku.

Ne­o­hlédl se. Vzal na­hrubo vy­li­so­va­nou tabletku, ně­ko­li­krát ji otočil ve ztvrd­lých prs­tech a za­hle­děl se do pís­mene Y vy­ry­tého do jejího po­vrchu.

„Říká se, že tahle věc dokáže za­pá­lit srdce kaž­dého po­zemš­ťana,“ pro­mlu­vil pomalu Šedý Muž a vzhlédl.

Na ve­d­lejší sto­ličce seděl mladík s ohnivě rudými vlasy, lokty se opíral o pult a usmí­val se. Když pro­mlu­vil, bílá záře zalila míst­nost. „Sto mi­li­gramů Drogy Y vy­vo­lalo re­vo­luci, dvě stě svrhlo dik­tá­tory, tři sta mi­li­gramů v krvi správ­ného člo­věka ničilo armády a čtyři stovky osvo­bo­zo­valy pla­nety po tuc­tech. Proto je to velice ne­le­gální.“ Zasmál se a po­kra­čo­val: „Nemůžu zrovna říct, že bych tu viděl někoho z našich a nechce se mi věřit, že zrovna v téhle ná­raz­ní­kové zóně pouští ex-po­zemš­ťany na povrch.“

Šedý Muž za­vr­těl hlavou. „Jen pár bý­va­lých ÍPéček, Exe­ku­torů a úřed­níků.“ V or­bi­tál­ním prs­tenci žilo ně­ko­lik stovek lidí, ale vět­šina z nich dělala ochranku míst­ním pře­kup­ní­kům, nebo jako praví by­ro­krati starého režimu za­u­jali svá stará místa v nové ko­rupční py­ra­midě. Pře­stali věřit, pře­stali čekat a pro­dali zbytky svojí duše s vel­ko­ob­chodní slevou.

„Je načase pro­bu­dit tenhle konec vesmíru,“ řekl mladík a pro­táhl si záda.

Šedý Muž spolkl piluku Drogy Y. Mladík ho ná­sle­do­val. Zavřel oči, ne­de­chl se a pak oba začali hořet.

„Jedině lidé, kteří sní, můžou něco do­ká­zat. A kdo sní víc, než ten kdo ztra­til všechno a zůstal mu jen ne­ko­nečný stesk po domově, žeano? Mi­mo­cho­dem, jme­nuji se Alexei Desya, ale ka­ma­rád mi může říkat Axel.“

V té době už byl Axel v pro­blé­mech. Jeho fa­lešná iden­tita byla pro­lo­mena a úřed­níci zjis­tili, že nejde o ob­chod­níka s uměním, ale o po­de­zře­lého, hle­da­ného a ne­bez­peč­ného piráta a re­vo­lu­ci­o­náře, na kte­rého měla ÍPéčka po­sví­ceno ještě na Zemi před tím, než ji nadobro opus­til. Za­blo­ko­vali vstup z portu do jeho lodi a po­slali za ním stádo amorf­ních kre­a­tur, je­jichž me­ta­bo­lis­mus mohl spa­lo­vat kyslík, dusík nebo ironii.

„Mám s sebou jenom la­se­rové ře­začky, které se mi po­da­řilo pro­pa­šo­vat přes scan­nery. Vzal jsem rovnou dvě pro případ, kdy­bych na­ra­zil na dob­rého člo­věka. Teď jak odsud pryč?“ vychr­lil Axel a mrkl na Šedého Muže. Ten ukázal někam napříč masou hu­čí­cího kovu. „Ne­zbývá než se pro­ře­zat ke svo­bodě čím­koli, co se nám po­staví do cesty. Jako ob­vykle.“

Pro­běhli ně­ko­lika ko­ri­dory, pro­lé­zali chodby po­kryté prů­mys­lo­vou špínou, nalevo slumy, na­pravo uby­tovny uprch­líků marně če­ka­jí­cích na po­vo­lení vstupu na pla­netu. Když za­slechli še­ve­lení ma­si­tých těl, jak se valí kli­ka­tými ulič­kami, začali řezat. Pro­pá­lili se stě­nami ně­ko­lika obyt­ných zón se­gre­go­va­ných podle rasy, počtu kon­če­tin a příjmů – chudí žili v ka­ná­lech, bohatí v ka­ná­lech s po­ko­jo­vou služ­bou.

V me­cha­nic­kých by­ro­kra­tech ze staré pla­nety se pro­bu­dilo něco z bývalé ne­ná­visti, když na mo­ni­to­rech viděli jedno z jejich, který se ne­ne­chal umlá­tit nos­tal­gií a ne­změr­ností kosmu. „Po­ho­to­vost. Ne­bez­pečný zlo­či­nec je na svo­bodě. Musí být za­sta­ven za každou cenu,“ ozý­valo se z tlam­pačů ve všech zná­mých ja­zy­cích. Me­cha­nický prs­te­nec ožil, drony a bez­peč­ností roboti se začali pro­bou­zet z di­gi­tál­ního spánku v boxech roz­trou­še­ných ve tři­ceti sedmi ti­sí­cích ki­lo­me­t­rech prs­tence.

„Mám dojem, že jsme bodli do vosího hnízda,“ za­chech­tal se Šedý Muž. Jedním z mnoha ve­d­lej­ších efektů Drogy Y byl ne­hy­noucí op­ti­mis­mus, schop­nost ode­zí­rat ze rtů i by­tos­tem, které nemají rty, vize bu­douc­nosti v pe­ri­fer­ním vidění a téměř smr­telná Touha.

Jak se začali pro­ře­zá­vat masem su­per­struk­tury a li­kvi­do­vat jed­noho robota za druhým, Šedý Muž cítil, jak z něho padají roky čekání, kdy me­cha­nicky spa­lo­val jeden den za druhým v naivní touze, že se něco změní, na­vzdory ne­zvrat­nosti kosmu a zase začal cítit naději. Bláz­ni­vou, ší­le­nou a ne­spou­ta­nou, bez smyslu, bez bu­douc­nosti, ale žhavou jako hořící ocel.

Když se do­stali k za­vřené bráně portu, začaly se kolem nich sta­ho­vat kruhy. Chod­bami se valily masivní čtyř­nohé stroje s la­se­ro­vými děly, které bez potíží do­ká­zaly pro­pá­lit křeh­kou sko­řápku dělící oby­va­tele prs­tence od prázd­noty vakua.

„Nej­kratší cesta k mojí lodi vede přes tuhle stěnu,“ vy­de­chl Axel a klouby na ruce po­kle­pal do tex­tury kovu. Bez odezvy. „Tuhle stěnu a trochu vesmíru.“ Otočil se na Šedého Muže a zeptal se s ne­če­ka­nou na­lé­ha­vostí v hlase: „Víš jak chutná vakuum?“

„Ne.“

„Za chvíli to poznáš,“ od­vě­til Axel, vy­to­čil la­se­ro­vou ře­začku na ma­xi­mální výkon a rych­lým po­hy­bem pa­prsku načrtl vě stěně ob­dél­ník. Chvíli se nic nedělo. „Chyť se mě,“ řekl Šedému Muži, „a po­řádně se drž a po­řádně se dívej, máš před sebou ma­xi­málně 15 vteřin vědomí.“ Jen co do míst­nosti vra­zily čtyř­nohé stroje, pod­laha se za­třásla, vakuum vy­ra­zilo čtverhranný otvor a vysálo je oba ven do prázd­noty vesmíru.

Šedý Muž na oka­mžik uviděl povrch za­po­vě­zené pla­nety v celé její modro-bílé kráse a pak sytě čer­ve­nou loď s ná­pi­sem Per­pe­tuum Mobile na boku. Axel mu při­tiskl rty na ucho a využil po­slední zbytek vzdu­chu v pli­cích jako pře­no­sové médium, aby za­šep­tal: „Byli bychom ještě lidé, kdy­bychom pře­stali snít?“ a pak oba ztra­tili vědomí.

V tom oka­mžiku Axe­lova loď ožila, její sen­zory roz­po­znaly jeho tělo, od­pou­tala se od kot­ví­cího háku, za­žehla ma­né­v­ro­vací motory, ote­vřela jeden vzdu­chový zámek, nasála dvě těla a za chvíli uhá­něla me­zihvězd­ným pro­sto­rem.

Šedý Muž nabyl vědomí až v kóji auto-docu. „Kde to jsme?“

„Ty jsi v za­ří­zení, které tě vy­spra­vilo od účinků kosmu.“ Od­po­vě­děl Axel s všu­dypří­tom­ným úsmě­vem. „Kdyby ses viděl: Rudé oči, vět­šina žil na po­vrchu těla po­praskaná, še­redně spá­lený.“

„Myslím: Kde se teď na­chá­zíme?“

„Na palubě Per­pe­tua Mobile na po­vrchu no­mád­ské pla­nety. Je tu opuš­těná zá­kladna, která dřív pa­t­řila pa­še­rá­kům a pi­rá­tům. Pár dnů tu po­čkáme, než se si­tu­ace uklidní. Mi­mo­cho­dem, po­dí­vej se ven. Cítíš to?“

„Je noc,“ od­vě­til Šedý Muž ma­látně.

„Přesně tak. Na osa­mo­ce­ných pla­ne­tách bez slunce noc nikdy ne­končí. Ale po­dí­vej se dolů, po­dí­vej se na zem. Cítíš to? Devět-celá-osm­de­sát-jedna-gé. Chtělo by to jednu celkem prů­měr­nou hvězdu a bylo by to jako doma.“ Axel si sedl na okraj auto-docu. „Tohle je moje skrýš, kde se vždycky scho­vá­vám před pro­ná­sle­do­vá­ním. Ale někdy sem za­le­tím jenom tak, abych cítil tu starou hroudu pod nohama. Je tu všechno pro pře­žití: re­ak­tor, bub­liny umělé at­mo­sféry, hyd­ro­po­nické farmy, tekutá voda, ge­o­ter­mální zdroj, pár sta­rých trans­port­ních lodí a lis na Drogu Y. Až na tu tmu by tady bylo celkem pří­jemně. Dost s nos­tal­gií, máme pár dnů na to si ji užít dosyta.“ Axel do­mlu­vil a natáhl ruku k Šedému Muži, aby mu pomohl vstát. „Byl jsi někdy v auto-docu?“

Šedý Muž za­vr­těl hlavou.

„Divný pocit, co? Mě už pár­krát sešil do­hro­mady z vět­ších či men­ších kusů, ale stejně si na to nikdy nemůžu zvyk­nout.“


Uply­nulo ně­ko­lik dnů, po lodích pro­ná­sle­do­va­telů ani stopy, sen­zory mlčely. „Je čas odejít, zmizet a nechat tuhle pla­netu na chvíli o samotě,“ pro­hlá­sil Axel.

Šedý Muž se však roz­hodl zůstat. Měl tu všechno, co po­tře­bo­val k pře­žití a k odletu, až se roz­hodne ko­nečně odejít. Odejít kam a proč se zatím ne­do­mýš­lel. Když se Per­pe­tuum Mobile jako rudá dýka za­bodlo do kosmu a zmi­zelo, ně­ko­lik dní jen ležel zády na holé zemi v bub­lině umělé at­mo­sféry a zíral do prázdna hvězd. Sto let čekání vedlo k tomuto oka­mžiku. Sto let, než ho někdo pro­bu­dil. Když mu bylo šest­náct ještě na staré pla­netě, měl šanci odejít se dvěma fo­to­grafy, kteří se přihnali do jeho života jako tor­nádo a zmi­zeli do hvězd během první vlny exodů. On odmítl, ně­ja­kou dobu zůstal, z po­sled­ního trans­portu sle­do­val, jak všechno zmi­zelo v obří ex­plozi ticha, a potom se sto let nic ne­stalo. Bez pro­středků, bez cíle, bez místa kam odejít, čekal v útro­bách or­bi­tál­ního hada, ztrá­cel naději a šedl. Co se může změnit? Ptal se pořád dokola sám sebe. Jak se můžeme dostat z téhle pasti? Ne­chtěl nic víc než druhou šanci. Na­ko­nec ji dostal spolu s jeho vlastní pla­ne­tou. Opět mo­bilní a opět mu hořela hlava.

Vy­ra­zil.

Sbalil si jen Axe­lovu la­se­ro­vou ře­začku a bednu ovoce, které při­po­mí­nalo li­metky, zásoby drogy Y, na­star­to­val jednu z lodí kdysi pa­t­řící pře­kup­ní­kům a začal kři­žo­vat kosmos. Jakmile se na sen­zo­rech ob­je­vila stopa cizího pla­vi­dla, na­sta­vil k němu kurz, vlezl si do tor­péda a nechal se vy­stře­lit do cizí lodě. Poté, co se vy­no­řil z oblaku kouře a po­krou­ce­ného kovu, vlast­níma rukama vy­vraž­dil po­sádku po­div­ných ha­do­vi­tých bestií a po­krytý jejich slizkou krví usedl na ve­li­tel­ský můstek.

„Sto roků v čekání mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí?“

Začal bu­do­vat svoje sou­kromé ml­čen­livé krá­lov­ství.

Mrtvým bes­tiím udělal pohřeb prv­ních as­t­ro­nautů a vy­há­zel jejich těla do mrazu vakua. Svojí starou loď za­přáhl do vleku a na­mí­řil kurz na temnou pla­netu. Cestou zpět za­chy­til stopu jiného pla­vi­dla a oka­mžitě začal vy­sí­lat nou­zový signál.

Cizí loď se po slo­ži­tém zpo­ma­lo­va­cím ma­né­vru při­blí­žila, ale její po­sádka po­div­ných bez­tva­rých kre­a­tur, které k pře­žití po­tře­bo­valy ne­pří­liš husou at­mo­sféru argonu a teroru, ne­mohla vstou­pit k němu na palubu.

„Nevadí,“ říkal si pro sebe Šedý Muž, když se soukal do ska­fan­dru, který nebyl při­způ­so­ben lidské ana­to­mii. Jeho ne­prak­tič­nosti ho ne­trá­pila. Ska­fandr měl in­te­gro­vaný pohon a v jedné ruce mohl držet la­se­ro­vou ře­začku. Víc ne­po­tře­bo­val. Pře­čer­pá­vací komora se na­pl­nila ni­co­tou, vzdu­chový zámek po­vo­lil a on se ocitl v kosmu. Před ním se rý­so­vala bledá si­lu­eta cizí lodi, která vy­slala ně­ja­kou zprávu. Šedý Muž ničemu ne­ro­zu­měl, pro­tože in­terní re­pro­duk­tory ska­fan­dru nebyly v mís­tech, kde se na­chá­zejí lidské uši. Jediné vlákno, které ho v tu chvíli pojilo k jeho pla­vi­dlu, byl na­pá­jecí kabel ře­začky. Pro­tože nebyl li­mi­to­ván ba­te­ri­emi, ale re­ak­to­rem motorů, mohl výkon laseru vy­to­čit mnohem víc.

Po chvíli plachtění ne­motorně na­ra­zil do stěny pla­vi­dla. Mag­ne­tické kotvy se při­sály na šedý kov. Další mumlání in­ter­komu. Ale Šedý Muž už nic nesly­šel. Jediné co vnímal, byl in­ten­zivní pa­prsek laseru, který po sobě ne­chá­val horkou roz­škle­be­nou jizvu.

Na­jed­nou ucítil, jak s sebou loď jemně škubla. „Sen­zory po­znaly na­ru­šení trupu a teď za­ví­rají pře­pážky,“ po­mys­lel si. „Ještě chvíli, ještě chvíli a…“ Šedý kov se v na­no­sekundě roz­škle­bil ven a ze zející díry vy­le­tělo pár těl. Šedý Muž jim za­má­val, ale nikdo z nich si před tím, než ztra­til ar­go­nové vědomí, ne­všiml jeho přá­tel­ského gesta.

Šedý Muž vlezl do díry a začal se pro­ře­zá­vat jednou pře­páž­kou za druhou. Z každé sekce vysál vesmír ně­ko­lik těl, ohlédl se za nimi a po­kra­čo­val dál. Jeho hlavní zbraní nebylo násilí samo o sobě, ale zpro­střed­ko­vaná ne­ú­pros­nost kosmu.

Na konci tažení opět usedl na ve­li­tel­ský můstek. Tedy aspoň tak, jak jen to bylo možné, pro­tože vy­ba­vení nebylo při­způ­so­beno stavbě lid­ského těla.

Na lodi ale ne­zů­stal sám. Jak se brzy do­zvě­děl z vý­stupu sen­zorů, jeden člen po­sádky se skryl v kon­t­ro­lo­vané at­mo­sféře spa­cích kójí. Mohl je vzdá­leně otevřít a stát se tak svr­cho­va­ným vlád­cem další hroudy po­krou­ce­ného kovu, ale jaký to mělo smysl? Bylo by to efek­tivní a rychlé, ale chy­bělo tomu srdce, chy­běla tomu zábava, chy­bělo tomu drama. A pokud mozek na­pá­jený Drogou Y něco po­tře­buje, jsou to právě tyto tři in­gre­di­ence.

V té době už umělá gra­vi­tace ne­fun­go­vala a on se v ne­prak­tic­kém ska­fan­dru musel do spa­cích kójí do­str­kat jak se dalo. Přes sklo zíral na vy­dě­še­nou po­tvoru dob­rých deset minut, než ji i s kójí na­lo­žil do zá­chran­ného pla­vi­dla a vy­stře­lil ji směrem, kde věřil, že se budou na­chá­zet vyšší formy života.

„Když jsem jim po­hro­zil la­se­rem, kdekdo se začal mi smáti.“


Axel se na temné pla­netě ukázal za ně­ko­lik měsíců. Po­tře­bo­val opra­vit Per­pe­tuum Mobile, po­ško­zené v tros­kách or­bi­tál­ního prs­tence hrou­tí­cího se k po­vrchu pla­nety.

„Byla to moje chyba. Na­jed­nou mě na­padlo: Kolik můžu udělat obletů prs­tence, než se zřítí na pev­ninu? Ne­do­šlo mi ale, že v něm ještě pořád vy­bucho­valy opož­děné nálože a tla­kové vlny se pře­ná­šejí mnohem lépe at­mo­sfé­rou, do které to celé padalo.“

Šedý Muž po­ký­val hlavou.

„Jedna ex­ploze smetla Per­pe­tuum Mobile, hodila ji na svah druhé nej­vyšší hory té pla­nety a na­jed­nou jsem byl ne­hybný a z nebe na mě padalo or­bi­tální smetí. Dostat se od­tam­tud byl zázrak.“

„Oprava nebude žádný pro­blém,“ řekl Šedý Muž, „je tu dost ná­hrad­ních dílů.“

„Před­po­klá­dám, že jich tu je víc, než když jsem odsud zmizel,“ zasmál se Axel. Jasný úsměv a oči v pla­me­nech. „Za­sle­chl jsem zmínky o jednom po­zemš­ťa­novi, který se dal na pi­rát­ství a pod vlivem drogy Y je ne­za­sta­vi­telný. Prý jako armáda jed­noho muže pře­padá a rabuje lodě s ta­ko­vou efek­ti­vi­tou, že se obchod v celém sek­toru skoro za­sta­vil.“

Šedý Muž opět po­ký­val hlavou.

„Slyšel jsem, že roz­pou­tal bitvu s ob­rov­ským křiž­ní­kem jen proto, že se do­zvě­děl, že mají na palubě jednu lahev ginu, která po­chází ze Země. Bitvu vyhrál, potom z křiž­níku vyřízl jeho gi­gan­tický motor, při­va­žil ho na svojí po­ško­ze­nou loď, od­le­těl někam do hlubin kosmu a po­sádku nechal uvěz­ně­nou čekat na pomoc.“

Šedý Muž znovu po­ký­val.

„Slyšel jsem, že sbíral celé ob­chodní kon­voje jako jablka. Sta­čilo, aby se ukázal a po­sádka se hned vzdala. Do­konce i roboti v plně au­to­ma­tic­kých lodích cítili děs. A ty, co ne­zvedli ruce hned, čekalo na­por­co­vání la­se­ro­vou ře­zač­kou nebo do­vo­lená ve vakuu.“

Šedý Muž zase po­ký­val.

„Slyšel jsem, že při­táhl obří la­se­rový kanón na orbitu pla­nety a žádal vý­kupné.“

Šedý Muž ještě jednou při­kývl.

„Slyšel jsem, že po­ra­zil celou armádu, když se uká­zalo, že jeho loď plu­jící pod bílou vlaj­kou s po­sel­stvím míru, byla po okraj na­lo­žená elek­tro­mag­ne­tic­kými ná­lo­žemi a vzniklá EMP vlna vy­řa­dila z pro­vozu všechna pla­vi­dla flo­tily.“ Axel se zhlu­boka na­de­chl. „Nesly­šel jsem jenom jednu věc: Proč to dělá?“

„Ukážu ti proč,“ od­po­vě­děl Šedý Muž a odvedl Axela na okraj bub­liny umělé at­mo­sféry. Stáli na hraně příkrého svahu a před nimi se roz­klá­dala ne­ko­nečná pole čer­ného kamene, stěží vi­di­telná pod mdlými hvězdami. Šedý Muž vy­stře­lil svět­lici a na­jed­nou se ve tmě začaly rý­so­vat obrysy pla­vi­del, lodí a korábů. Jak si Axe­lovy oči při­vy­kaly ho­ří­címu světlu, začal roz­po­zná­vat další a další lodě. Ne­ko­nečné pole pla­vi­del se táhlo od jed­noho ho­ri­zontu k dru­hému. Velká část z nich byla roz­bitá a roz­ře­zaná na kusy, bez motorů. Axel výjev mlčky sle­do­val a pomalu mu do­chá­zel rozsah ope­race, kterou tu Šedý Muž pro­vo­zuje zcela sám.

Od­le­těli na druhý konec bub­liny. Tam tem­nota skrý­vala ne­změrné pole obřích motorů, při­po­je­ných k síti re­ak­torů, na­mí­ře­ných k nebi. Kam až oko do­hlédlo, se nej­větší a nej­moc­nější po­honné jed­notky, jaké byly kdy vy­ro­bené, vzpí­naly k mi­ho­tavé prázd­notě kosmu, stovky metrů vysoké věže vy­sta­věné jedna vedle druhé jako vojáci armády če­ka­jící na povel k útoku.

„Tohle je Druhá Země, máš nový domov,“ pře­ru­šil Šedý Muž ticho, „a já ho odvezu tam, kam patří – jako třetí pla­netu našeho Slunce.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz