k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Stalker číslo 47

2. 12. 2008 (aktualizováno 16. 8. 2009) — k47 (♪)

Kaž­dého lze vy­sto­po­vat.

Na in­ter­netu není sou­kromí a ne­e­xis­tuje ano­ny­mita. Každý krok, každá na­vští­vená stránka, každé kli­kutí je za­zna­me­náno a ulo­ženo. Každý, kdo se vy­skytne na síti, chtě nechtě za­ne­chává stopy a ne­přímá vo­dítka. A právě tyto in­di­cie mohou být po­u­žity pro sle­do­vání osob a zís­ká­vání in­for­mací o jejich sou­kromí, aniž by byl po­ru­šen jediný zákon a pro­lo­meno jediné heslo.

A to je pod­stata in­ter­ne­to­vého stal­kingu – le­gální zís­ká­vání in­for­mací, které nejsou určeny vám.


Ten den nestál za nic. Vstá­val jsem chvíli po tom, co jsem šel spát a vůbec jsem neměl chodit do školy. To mi došlo už během první před­nášky, kdy jsem srkal svojí první ranní dávku ko­feinu z au­to­matu, abych na­hra­dil ab­sen­tu­jící spánek. Vždycky jsem na tom au­to­matu na­cvakal, co to šlo: kafe s mlékem a cukrem, ma­xi­mální síla nápoje, cukr navíc a mléko navíc. Kdyby tam byla tla­čítka: kokain navíc, bo­tu­lo­to­xin navíc a kyanid navíc, zmáčkl bych je taky. Po­tře­bo­val jsem vzpruhu, zdra­vou dávku cy­nismu do žil. Byl přede mnou celý úmorný den.

**

Do bytu jsem se una­veně při­pla­zil až po setmění. Dveře vrzly a na gauči seděl Peo a Ruby a za­mra­če­nýma očima hyp­no­ticky sle­do­vali ob­ra­zovky svých no­te­booků.

„Ahoj…“ chtěl jsem pozdra­vit, ale Peo – aniž by zvedl hlavu – mě umlčel: „Pšt! Teď ne! Ticho!“

„Co se děje?“ zeptal jsem se ne­chá­pavě, ale ne­do­stalo se mi žádné od­po­vědi.

„Máš něco?“ za­jí­mala se Ruby a na­klo­nila se k Peovi.

„Zatím nic. Žádná stopa.“

„Počkej, něco se ob­je­vilo v logu. Cha­tuje. Cha­tuje.“

„Co říká?“

„Blá­bolí. Píše, že je doma a nudí se. Post­nul odkaz na nějaký gu­est­book. Hej­to­val tam, IP sou­hlasí. Máme ho.“

„Jdeme,“ řekl Peo za­klapl víko laptopu a vy­houpl se na nohy.

Stoupl jsem si mu do cesty a rukama ho za­brz­dil: „Ne­chcete mi napřed říct, co se tady děje?“

„Lovíme spa­m­mera. Je mu pat­náct a myslí si o sobě, že je pan někdo. Však víš, jeden z těch kla­sic­kých na­du­tých, aro­gant­ních a lehce de­ment­ních blo­gerů. Bydlí kousek odsud, ne­stará se o šif­ro­vání, ale žije v iluzi, že na in­ter­netu je v ano­ny­mitě a hlavně: má ve­řejné IPčko.“

„No a?“

„A právě teď je doma. Zcela sám. A to zna­mená, že nastal čas ho na­vští­vit a vy­svět­lit mu pár věcí.“

„Ale jak si můžete být tak jistí, že je právě teď na sto pro­cent doma?“ za­po­chy­bo­val jsem.

„Před mi­nu­tou Twít­nul, před pěti mi­nu­tami změnil status na Fa­ce­booku, právě teď cha­tuje a před malou chvílí napsal zprávu na ně­ja­kém webu, který loguje a zob­ra­zuje plné IP adresy.“ Vy­svět­lo­val mi Peo vzru­šeně: „A je­li­kož se IP scho­duje s jeho pevnou ad­re­sou, která spadá do roz­sahu ISP, které po­sky­tuje jen ADSL, musí psát ze svého po­čí­tače doma. Nebo má nějaký stroj, který smys­lu­plně fej­kuje online ak­ti­vitu.“

„Říkej mi něco co nevím, stal­kere. Co všechno jste se o něm do­zvě­děli?“

„Všechno,“ od­po­vě­děla Ruby. „Email, všechny čtyři jeho pře­zdívky včetně té tajné, kterou po­u­žívá jenom, když balí holky na netu, oba dva emaily, IMko, jeho IP, pro­fily na soc-netech, fa­ce­book, lidé, spo­lu­žáci, twit­ter, jeho blog, ga­le­rii, ka­ma­rády i ne­ka­ma­rády, ob­lí­bené stránky. Víme s kým chodí, máme zma­po­va­nou jeho so­ci­ální síť a hlavně známe jeho IRL adresu. A ani to nebylo tak těžké. Na­stra­žili jsme past v podobě in­ze­rátu. Taky po­cho­pi­telně víme jak vypadá. Našli jsme my­ri­ády jeho fotek za po­slední dva roky. Na svůj blog dával fotky svého po­čí­tače a z odrazů v lesk­lých plo­chách jsme od­hadli jak vypadá jeho pokoj.“

„Pro­lo­mili jste se někam?“

„No, do­stali jsme se do jeho třídy na spo­lu­žá­cích,“ od­po­vě­děl Peo a na­sa­dil sa­mo­zřejmý výraz. „Jaké je jméno matky člo­věka XY bez háčků a bez čárek. Sta­tis­tický útok a hned jsme byli uvnitř. Ale nikam jinam jsme se ani ne­po­kou­šeli dostat, nejsem přece zlí stal­keři.“ Za­škle­bil se a dodal: „Dost nám taky pomohl Rubin fa­lešný soc-net.“

„Fa­lešný-co?“ po­dí­val jsem se ne­chá­pavě na oba dva.

„Ty o tom taky nevíš?“ zeptal se udi­veně Peo a za­tímco se Ruby smála, vy­svět­lo­val: „Ruby má už asi půl roku na Fa­ce­booku ně­ko­lik stovek fa­leš­ných iden­tit, o které se stará robot. Tihle nelidé a ně­ko­lik fa­ce­boo­kov­ských apli­kací, slouží jenom k tomu, aby na­va­zo­vali přá­tel­ství se sku­teč­nými lidmi a mohli se tak dostat do jejich sou­kromí. A přitom fun­gují úplně sa­mo­statně. V pod­statě jenom ko­pí­rují ak­ti­vitu jiných sku­teč­ných uži­va­telů, ale vypadá to tak uvě­ři­telně. Skoro se mi chtělo brečet do­je­tím, když mi ten poklad Ruby uká­zala. Navíc ně­které z těch fa­leš­ných iden­tit si vedou fa­lešné blogy a ana­lý­zou jejich pří­stu­po­vých logů jsme zjis­tili, že on ode­bí­ral RSSku jed­noho z nich,“ Peo zase zářil a na tváři měl tri­um­fální výraz.

„Taky nám pomohl, Adame, ten tvůj bláz­nivý stroj. V zá­zna­mech z Xcahtu a lidí jsme našli dva měsíce jeho gay-chatů. Četli jsme v něm jako v knize.“

„Ko­nečně se to k něčemu hodilo. Pů­vodně jsem to udělal jenom proto, abych měl ge­ne­rá­tor ná­hod­ných slov, pro­tože dis­kuze na ve­řej­ných cha­tech je jenom ne­po­u­ži­telný slovní salát. Pak mě začalo štvát, že to zabírá ta­ko­vého místa a teprve teď se ta snaha vrá­tila.“ A pak mě na­padlo: „Teď mě tak napadá, že na našich stro­jích běží spoustu ne­zá­vis­lých sys­témů, které dělají po­dobné věci: moje lo­ggo­vání pro­vozu na cha­tech, Rubin fa­lešný socnet a fa­lešná blo­go­sféra, au­to­ma­tické po­loin­te­li­gentní sta­ho­vače, Peův crawler Twit­teru, lámání hesel a cap­t­chy a pár dal­ších. Kdy­bysme všechno spo­jili do­hro­mady, byla by z toho la cosa nostra – naše věc. To musíme ještě pro­mys­let.“ Na­de­chl jsem se a zeptal se: „Jak dlouho ho sle­du­jete?“

Peo při­vřel oči a za­lo­vil v paměti: „Na stopě jsme mu necelý týden.“

„Cože? Vy se tady celou tuhle dobu bavíte na cizí účet a mě nic ne­řek­nete?“

„Jó-jó, už je to tady zase. Pan mám-příliš-mnoho-se­ri­ózní-práce-ale-přesto-udělám-hovno se ozval,“ od­po­vě­děla Ruby sar­kas­ticky, ale pak vy­pá­lila: „Jdeš s námi?“

„To si piš,“ od­po­vě­děl jsem roz­hodně. „Přece si nemůžu nechat ujít, až mu roz­bi­jete držku.“

„Ale my ho ne­bu­deme mlátit. Jenom ho pů­jdeme pozdra­vit a budeme mluvit v názna­cích. Něco jako, 'Dobrý den, tady in­ter­ne­tová po­li­cie.'

„Ne­platí už ná­ho­dou zákon, který může poslat stal­kery do chládku?“

„Ještě ne.“

Slova do­zněla, ale po­čí­tače dál běžely a za­zna­me­ná­valy in­for­mace o dal­ších stov­kách cizích lidí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz