k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Spěchej!

30. 3. 2008 (před 11 lety) — k47 (♪)
zdroj CC by-nc

K. měl pocit, že z pa­lub­ního roz­hlasu za­sle­chl hlá­šení 'Nicota, ko­nečná sta­nice'. V ten oka­mžik se mu za­sta­vilo srdce.


„Ko­li­ká­tého je dneska?“

„Se­dm­nác­tého února dva tisíce osm.“


Dva stíny seděly na křeslech v pokoji se za­ta­že­nými ža­lu­zi­emi.

„Známe se dva roky a celou tu dobu se sna­žíme zjis­tit něco z mé mi­nu­losti, která je dost ne­jasná. Něco jsme se našli, máme vo­dítka a hrubé obrysy a k něčemu smě­řu­jeme. Ale už dlouho mě napadá, že jsme se nikdy ne­za­jí­mali o tebe. Za ty dva dlouhé roky jsi mi ne­po­vě­děl vůbec nic o tvém dří­věj­ším životě. Ne­tvr­díš, že trpíš amné­zií jako já, ale prostě jsi o těch dnech nikdy ne­mlu­vil. Vypadá to, jako kdyby to byl mrtvý čas, ne­e­xis­tu­jí­cích pět­a­dva­cet let.“

„Ne­vi­dím v tom pro­blém. Ty jsi chtěl svojí mi­nu­lost ob­je­vit, já tu svojí za­po­me­nout.“

„Chápu, ale po­cho­pi­telně mi to nedalo a po­zo­ro­val jsem, všímal si růz­ných věcí a dával si je do sou­vis­lostí a pomalu jsem do­stá­val určitý zne­po­ko­jivý obraz.“

„Kam tím míříš?“ zeptal se ne­klidně druhý stín.

„Ne­dávno jsem našel tuhle kazetu a pře­hrál si ji.“

Úder zvonu, salva děl, spáry děsu v zú­že­ných zor­nič­kách. Na chvíli za­vládlo ticho v pru­zích oran­žo­vého světla, které pro­ni­kalo spáry mezi listy ža­lu­zie.

„Dolehl na mě Ba­ro­nův stín,“ od­po­vě­děla černá si­lu­eta bez tváře.

„A co teď?“

„Už nic. Nikdy jsem neměl rád lou­čení, pro­tože jsem stejně věděl, že se někdy zase jednou shle­dáme. Ale teď to není pravda. Navždy sbohem, ka­ma­ráde.“

„Tu kazetu najdeš ve skříňce číslo 47 na Hlav­ním. Tak a teď snad už jenom popřát šťast­nou cestu.“

Jedna ze čer­ných siluet zmi­zela v moři slu­neč­ních pa­prsků do­ho­ří­va­jí­cího slunce.


„Sto­jíme na okraji pro­pasti, na konci světa.“


Zvonek se ro­ze­zněl ztich­lým bytem.

Mona T. od­lo­žila knihu a šla se po­dí­vat, kdo za ní přišel.

V před­síni se mihla kolem zr­ca­dla a na lesklé ploše se na chvíli uká­zaly od­lesky jejího půvabu, čer­ných vlasů a krásné spor­tovní po­stavy ob­le­čené jen do cha­tr­ného trička a roz­tr­ha­ných džín.

Po­dí­vala se kukát­kem na chodbu a uvi­děla od­vrá­ce­nou si­lu­etu muže v klo­bouku.

„Co byste rád?“ ze­ptala se přes dveře, aniž by z osoby spus­tila zrak.

„Dobrý den.“ Muž zvedl hlavu a po­hlédl do ka­lei­do­sko­pic­kého prů­zoru.

Na­jed­nou se krásné od­po­ledne pro­mě­nilo v mra­zi­vou po­lární noc. Slunce se roz­prsklo na černou in­kous­to­vou skvrnu na za­šedlé obloze.

„Do prdele!“ Mona T. uvi­děla jeho tvář a str­nula stra­chem. Ta bytost na druhé straně ba­ri­éry, ta věc, která mohla být stěží člo­vě­kem neměla nos, rty, uši, obočí, ani bradu. Jeho ob­li­čej byl jen zne­tvo­ře­nou amorfní hmotou, kterou na­ru­šo­valy pouze dvě zuřivě pla­noucí oči.

Roz­po­hy­bo­vala děsem pa­ra­ly­zo­vané svaly, od­sko­čila od dveří a do­padla na zem. Když se pozadu sunula před­síní, rychle od­de­cho­vala a ne­spouš­těla pohled z prů­chodu na chodbu, kde čekal ne­zvaný démon. Zády na­ra­zila na dveře do kou­pelny a na­jed­nou si uvě­do­mila, že je v pasti. V hlavě jí hučelo a srdce jí divoce pra­co­valo.

Za­bou­chání. Ně­ko­lik ran do vcho­do­vých dveří.

„Pusťte mě dovnitř!“ řekl zo­ha­vený ná­vštěv­ník sy­či­vým hlasem.

Strach se zmoc­nil celého jejího těla. Vy­třeš­těně sle­do­vala dveře a pře­má­hala se­vření le­do­vých spárů. Měla pocit, že se jí za chvíli za­staví srdce.

Dal­ších ně­ko­lik úderů do dveří. Každé bouch­nutí znělo jako tupá rána do puk­lého zvonu.

Mona T. z džín vy­táhla pis­toli. V ruce ucí­tila chlad oceli, ale v žilách jí ko­lo­vala krev daleko stu­de­nější. Dveře se za­třásly v pan­tech. Mon­strum na nimi zuřilo. Pře­má­hala ne­ko­nečně veliký odpor spouště a ten zlomek času jí na­jed­nou při­pa­dal jako ně­ko­lik sta­letí. Hlavou jí blesklo, že on teď vylomí dveře a vrhne se na ní s nožem v ruce nebo s jehlou tranqu.

Odpor ja­zýčku po­vo­lil a bicí me­cha­nis­mus byl spuš­těn. Vy­pá­lila osm rych­lých vý­střelů života a smrti do tušené si­lu­ety zne­tvo­ře­ného ci­zince na druhé straně por­tálu. Po­slední ranou za­sáhla zámek, ten se vy­lo­mil a dveře se s tichým vrz­nu­tím ote­vřely. Bytem se na­pnuly struny ml­čen­li­vého napětí.

Ticho.

Ještě ně­ja­kou dobu kře­čo­vitě mířila do pro­storu po­o­tevře­ných dveří, ale ne­stalo se nic. Ne­vi­děla žádné bez­vládné tělo, které se ská­celo na zem, ani žádné krvavé skvrny. Nic. Pří­zrak zmizel.

Čekala. Bytem se nesl tichý a vzdá­lený šum ulice a slabá chr­čivá me­lo­die rádia v obý­váku. Všechno na­je­dou znělo tak ne­při­ro­zeně a cize.

Čeká na mě. Musím zmizet. Řekla si za ně­ko­lik de­sí­tek ne­klid­ných vteřin. Vy­hlédla do chodby i z okna do ulice, ale ne­vi­děla nic; svět stále tepal ne­změ­ně­ným rytmem. Sba­lila si věci a s od­jiš­tě­nou pis­tolí v ruce opus­tila byt.


K. seděl v opuš­tě­ném vla­ko­vém kupé noč­ního spoje napříč Ev­ro­pou a byl za­sy­pán prázd­nými plas­to­vými ke­límky od kafe z au­to­matu. Na klíně měl po­lo­žený no­te­book s krytem po­le­pe­ným sa­mo­lep­kami a rych­lými neu­ro­tic­kými pohyby rukou psal na kla­vi­a­tuře toho stroje. Na ve­d­lejší se­dačku po­ho­dil svůj batoh narvaný zbra­němi a sil­nými dáv­kami nar­ko­tik.

Vlak se ne­kon­t­ro­lo­vaně řítil po­tem­ně­lými ko­ri­dory za­po­mnění. Za okny se míhaly černé kon­tury budov jedné z mnoha dávno ztra­ce­ných ev­rop­ských me­t­ro­polí po­kry­tých pra­chem.

Do kupé přišla mladá žena. „Co tady děláš Ká…“

K. oka­mžitě zvedl hlavu a s při­mhou­ře­nýma očima a po­hle­dem ne­vy­spa­lého za­bi­jáka, ji pře­ru­šil: „Ne­vy­slo­vuj celé moje jméno. K. úplně stačí. Taky se mi líbí El hombre in­vi­si­ble, ale to je po­ně­kud delší a zdr­žuje to kon­ver­zaci.“ Vychr­lil proudy slov, které na břeh vy­pla­vily ticho kla­pa­jí­cích kláves.

Nikdy ne­po­znala, kdy K. mluví vážně a kdy kolem ní splétá nitky svého ne­po­cho­pi­tel­ného ab­surd­ního humoru.

„No dobře,“ od­po­vě­děla a sedla si na­proti němu. „Už je šest hodin ráno a ty jsi pořád vzhůru.“

Po­dí­val se na ni s bláz­ni­vým úsmě­vem a in­somnic­kýma očima, ale ani na vte­řinu ne­pře­stal psát: „Už dva dny jsem nespal a ne­u­stále dělám tenhle pro­gram pro jednu za­kázku. Jsem na nohách už še­de­sát sedm hodin a myslím, že brzo umřu.“

„Proč to děláš?“

„Proč?! Všichni se ptají proč! Nemůžu se za­sta­vit. Když na chvíli pře­stanu, když dám prsty z klá­ves­nice, nebo jenom na chvíli vy­hlédnu z okýnka nebo si rukama pod­lo­žím hlavu, cítím, jak umírám, pod­vě­domě slyším tep vlast­ního srdce a tikání ča­so­vače roz­bušky v mé hlavě.“ Zhlu­boka se ne­de­chl a dodal: „Když jim tohle od­po­vím, řeknou mi, ať jdu spát. Ale to by mě právě zabilo.“

Ne­řekla nic, pro­tože znala K. už příliš dlouho a po­cho­pila jeho ší­len­ství.

„Není čas, není čas, prostě není čas. Vte­řina, kdy za­vá­háš je ztra­cená,“ ří­ká­val hned ráno po pro­bu­zení, kdy vy­stře­lil z po­stele, aby si šel za­bě­hat a trochu se ráno pro­táh­nout. Spal málo a nikdy ničeho ne­li­to­val.

K. byl trochu spi­so­va­te­lem, trochu pro­gra­má­to­rem, tvůrčí duší, ale hlavně byl na­prosto zbě­silý. Rád ces­to­val po světě, skoro vý­hradně vlakem, pro­tože se naučil v něm pra­co­vat. Zne­na­dání vy­rá­žel, vždy na­lehko a vždy velice im­pul­zivně. Ve tři ráno vzbu­dil svého ka­ma­ráda CS.: „Jedu do Paříže. Chceš jet se mnou?“ Vět­ši­nou sou­hla­sil.

Jediné, co nikdy nemohl vy­dr­žet, bylo čekání. Ne­sná­šel oka­mžiky, kdy stál za někým ve frontě a musel počat.

„Po­hněte sebou, já tady umírám!“ křičel na ne­po­hyb­livé davy. Nikdy nikoho ne­pus­til před sebe, nikdy nikomu nedal před­nost, nikdy nikomu ne­po­mohl. V jádru nebyl ne­zdvo­řilý, ale měl své ne­zlomné zásady z nichž jedna zněla: „Spě­chej! Není času nazbyt.“

„Ide­ální způsob pohybu velice blízce při­po­míná volný pád,“ ří­ká­val, když pro­bí­hal ne­hyb­nými davy lidí a klouzal se po po­hyb­li­vých pásech es­ka­lá­torů. Ne­u­stále spě­chal a když někdo namítl, že pouze spěchá do hrobu, K. mu oka­mžitě vrazil ránu.

Ona už dávno po­cho­pila, že má pravdu.

Na chvíli v kupé za­vládlo ticho pra­vi­del­ných spár kolejí. K. zvedl oči a na­jed­nou řekl: „Vzpo­mí­náš si na ty dva kluky: jeden s dredy a druhý takový ty­pický hezoun. Téměř ide­ální asx pro­to­typy. Ani nevím, jak se vlastně jme­no­vali. Víš koho myslím?“ K. udělal gesto, kdy udeřil pěstmi o sebe.

„Jo, vždyť díky nim tě Her­t­zmann málem za­stře­lil.“

„Ten člověk je taky pr­votřídně ne­pří­četný blázen. Jed­no­stranně zrušil náš pakt o ne­ú­to­čení a zase po mě jde a teď, když táhne s Bratry za jeden provaz, je mnohem ne­bez­peč­nější než kdy­koli před­tím. Nicméně oni dva jsou už mrtví, umřeli spolu s po­sled­ními na­dě­jemi to­ho­hle světa. Vzpo­menu si na ně a tuhne mi krev v žilách a zase znova cítím ty šílené elek­trické bouře v mojí hlavě. Oni dva byli jediní, kteří do­ká­zali pro­je­vo­vat lásku v téhle vy­haslé pus­tině a kde jsou teď? Byli uto­peni v moři před­sudků, inkvi­zi­toři je upá­lili na hra­nici. Dny po­sled­ních zbytků to­le­rance a sluš­nosti jsou pryč. Ostatní lidé, když sami ne­mů­žou zrych­lit, při­va­zují na kot­níky tem, kteří ještě můžou, těžké bal­vany, aby je aspoň na chvíli pro­boha zpo­ma­lili. Padáme pro­pastí a díváme se na odrazy vlast­ních po­lo­prů­hled­ných a mi­ze­jí­cích tváří v zr­ca­dlech, které jsou ve sku­teč­nosti jenom ole­jové skvrny v kaluži pod lampou, ve které ležíme – po­z­vra­cení, špi­naví, na dně a hni­jeme zaživa.“

„Jsi na dro­gách nebo co?“

„Ne jenom jsem dlouho nespal a blížím se stavu rigor mortis a po­sled­nímu stádiu zu­ři­vosti. Chci křičet, ale někdo mi zašil ústa a uvěz­nil mě v téhle stu­pidní cele. Kdo by tě pro­boha při­vá­zal k bombě, tu pak hodil nad Hi­ro­šimu a snažil se ti nalhat, že to s tebou myslí dobře. Napsal jsem pár veršů a ně­ko­lik od­stavců děsivé prózy, ale ne­po­máhá to.“

„Ty by sis měl někoho najít.“

K. se zúžily zor­ničky a na malou chvíli pře­stal psát. „Další kotvu, která jenom táhne ke dnu. Seru na to. To není pro mě. Znáš mě a víš jaký jsem. Víš, že mám sklony po ně­ja­kém čase uškr­tit kaž­dého, kdo se se mnou pokusí o ja­kou­koli formu sou­žití.“

„Měl bys to aspoň zkusit.“

„A ty bys měla pře­stat spát s Anet,“ od­vě­til K. se sar­kas­tic­kým úškleb­kem.

K. se po vět­šinu času udr­žo­val v kli­do­vém stavu pomocí tvůrčí práce, fy­zic­kého vy­čer­pání a vel­kých dávek nar­ko­tik. Stal se sar­kas­tic­kým ne­ná­vist­ným člo­vě­kem, kte­rému ne­dě­lalo pro­blém, za­ho­dit všechny svoje ka­ma­rády a všechny roky jejich vzá­jem­ného přá­tel­ství.

„Proč? Pro­boha proč?“ ptal se, když mu říkali, že by si měl víc vážit přá­tel­ství a po­dob­ných hodnot. „Teče mi do bot a nemám čas. Je třeba se zbavit všeho, co člo­věka brzdí. Běžím plnou rych­lostí proti stěně a náraz je za všech okol­ností smr­telný. Jak kon­krétně v tomhle pří­padě po­mů­žou ka­ma­rádi.“ Když na­mí­tali, že po něm zů­stane aspoň vzpo­mínka, nemohl za­sta­vit příval hoř­kého smíchu: „A k čemu mi je to do prdele dobrý? Ze nic ne­zů­stane a na tom mi záleží.“

Po­slední dobou u sebe K. ne­u­stále nosil svojí zbraň. Když se ho ptali proč, od­po­ví­dal, že by bez mrk­nutí oka za­bí­jel, kdyby bylo třeba. Pře­stá­valo mu zá­le­žet na lidech a ne­u­stále ak­ce­le­ro­val. Spával jen velice krátce a pra­co­val do úmoru. Když byl ve čtyři hodiny ráno k smrti una­vený a drogy pře­stá­valy účin­ko­vat, pustil hudbu, která ho drtila, která byla star­té­rem a ak­ce­le­rá­to­rem jeho ší­len­ství a za­čí­nal po­si­lo­vat. Už tři­krát se dostal do ne­moc­nice kvůli cel­ko­vému vy­čer­pání or­ga­nismu, když ho našli v bez­vě­domí, jak ležel hlavou na klá­ves­nici no­te­booku u ro­ze­psané po­vídky.

Ještě ten den ne­moc­nici opus­til a zase začal svůj se­be­de­struk­tivní rituál hy­perak­tiv­ních kre­a­tiv­ních křečí pod vlivem sti­mu­lantů.

„Nikdy a za žád­ných okol­ností se ne­za­sta­vím i když vím, že tohle je konec. Parta se roz­padá. Byly to skvělé dny mého mládí, ale všechno jednou končí. Těšilo mě, sbohem, šťast­nou cestu a díky za ty všechny krásné zá­žitky.“


„S Klen­d­rou je to špatný. Znám ho už dlouho a vím, co všechno vydrží a co všechno dokáže, ale tohle už příliš dlouho ne­pře­žije,“ říkal Carl, když se u něj za­sta­vila ne­klidná Mona T.

„Jak dlouho?“ ze­ptala se.

„Dávám mu ma­xi­málně týden.“


„Na­padlo tě někdy, že už je pozdě, že už jsi pře­kro­čil tu bílou čáru na pod­laze a už ne­mů­žeš couv­nout,“ ptal se CS., když v ne­moc­nici seděl u lůžka, kde ležel K. na pří­stro­jích a pro­bí­ral se k životu. „Na­padlo tě někdy, že jsi pro­mar­nil celý svůj život?“

„Říkám si to každý den. Však to sám znáš: Když to není hned, pak je to pozdě. Zítra už můžeme být dva metry pod zemí.“

K. byl trochu ak­ro­bat, ale stále mu při­pa­dalo, že nemůže na­dech­nout. K. byl vším, čím kdy chtěl být, ale stále cítil, že není nic. K. ha­lu­ci­no­val, vidět nebe nad hlavou a uvnitř byl trhán na kusy. K. byl člověk, který vždy chtěl létat.


„Zase se mi zdál ten sen, kdy jsem za­stře­lila svoje rodiče,“ říkala Mona T., když seděla s Carlem na la­vičce v parku. „A potom přišel ten chlap bez tváře.“

„Jde to s námi z kopce. Parta se roz­padá. Začalo to zmi­ze­ním Krist. Vzpo­mí­náš si na ten den? Na­jed­nou byla pryč. Dva dny jsme jí ne­chali čas, ale ani potom se ne­u­ká­zala. Ne­chali jsme jí hledat, ale nikdo jí už ne­vi­děl. Prostě se vy­pa­řila. Viděla jsi Čediče? On snad plakal. Kaž­do­pádně je od té doby úplně jiný člověk. Thor­ton odjel pryč a Bratři zve­dají kotvy. Navíc Lazar a Kal­de­ron jsou po­slední dobou pod tlakem. Člověk nemusí moc kom­bi­no­vat, aby si do­mys­lel, že se kolem nich sta­huje smyčka a po dlouhé době je ko­nečně začíná drtit tíha jejich mi­nu­losti. Při­padá mi, že další na ředě je Klen­dra.“

„To ne­mů­žeš říct.“ na­mítla Mona T., ale Carl jí opo­no­val.

„Můžu. Pa­ma­tuji si, jak mi ne­dávno říkal něco jako: Ten den bude krásný a šílený. Ko­nečně mi rupne v kouli a nechám si místo vlasů do lebky na­stří­let oce­lové dráty a potom adios, těšilo mě, sbohem a šá­te­ček. Všechny svoje ka­ma­rády a známý, všechnu tu špínu a přítěž, ty kotvy mýho života, všechno to nechám daleko za zády a zmizím někde v nar­ko­tic­kých tep­nách téhle ci­vi­li­zace pro­rostlé tumo­rem. A smál se. On se do­o­pravdy smál a bylo na něm vidět, že se těší. Rozluč se s ním, dokud je čas. Zítra už může být pozdě.


Bylo.


Odešla a když se za chvíli vrá­tila, byl nohama za­vě­šen za hranu úlož­ného pro­storu nad se­da­dlem. Bříšky prstů těsně dosáhl na klá­ves­nici a téměř ro­bo­tic­kými pohyby ne­u­stále psal.

Ne­chá­pavě se na něj po­dí­vala a on jí od­po­vě­děl stejně ne­chá­pa­vým po­hle­dem.

Za oka­mžik se zeptal: „Kde tenhle vlak končí?“

„Prag.“

„Město prachu a špíny.“ Po­vzdech. „Byl bych rád, kdyby se za­cyklil v ne­ko­nečné smyčce a věčně blou­dil po své uza­vřené tra­jek­to­rii. Ale to jsou jenom blá­hové sny.“

Na­dechla se a začala smíř­li­vým tónem: „K. je mi to líto…“

„Nech toho. Dobře víš, že tě ne­ná­vi­dím.“ V jeho hlase nebyl vztek ani zloba, byla to jen slova po­ra­že­ných. „Ne­ná­vi­dím všechny lidi kolem sebe. Na­prosto všechno, co mě ob­klo­puje. Prosím, ne­vy­klá­dej si to špatně. Ty přece dobře víš, že už tady nebudu dlouho. Jed­noho dne se seberu a vy­padnu odsud a ten den,“ polkl prach ve vy­schlých ústech, „ten den přijde za­tra­ceně brzo.“

V duchu se pou­smála, ale to ještě ne­vě­děla, že se to zítra do­o­pravdy stane.


Ča­so­prostor vla­ko­vého kupé do­ra­zil k osmé hodině ranní. Slunce se špl­halo po obloze vzhůru a za­há­nělo noční děsy. Přesto se kolem K. držela po­slední tma vče­rejší noci. Ani na malou chvíli ne­u­snul a rudýma očima stále hyp­no­ticky sle­do­val dis­plej svého no­te­booku. Mrkal jen velice zřídka, srdce mu bilo pomalu a tě­lesná tep­lota kle­sala ke dva­ceti pěti stup­ňům Celsia.

Vstou­pila do kupé, sedla si vedle K. a aniž by čekala, až jí bude vě­no­vat po­zor­nost, řekla: „Před čím vlastně utí­káme? Tady a teď, já a ty a taky CS a všichni ostatní? Před čím se vlastně sna­žíme zdrh­nout?“

„Ne­mů­žeš přelstít smrt, ale můžeš umřít, když to budeš zkou­šet – ob­razně řečeno. Každý má nějaký ten svůj důvod.“ Od­po­vě­děl K. aniž by vzhlédl. „Kaž­dého z nás na­ko­nec do­že­nou jeho démoni.“

„Ještě něco jsem ti chtěla říct, ale radši to vy­ří­dím až poz­ději.“

Odešla.


Už nikdy nebude žádný poz­ději, žádný zítra. Dneska všechno končí. Už léta pře­mýš­lím, co bych dělal po­slední den života, kdy­bych věděl, že zítra umřu, že teď je úplně po­slední šance dohnat ztra­cená léta a vy­ří­dit věci, které mám v hlavě ně­ko­lik sta­letí, staré plány za­pa­dané pra­chem. Teď mi došlo, že bych měl dělal to, co dělám vždycky a jsem re­la­tivně klidný, ačkoli vím, že za se­dm­de­sát let je po mě. Není v tom rozdíl. Teď nebo nikdy; teď nebo nikdy! Roz­ho­du­jící je to, co udělám teď. Nikoli jenom v ten po­slední oka­mžik, kdy se sčí­tají ne­spla­cené dluhy, ale v každé chvíli mého života, každé za­tra­cené pi­ko­sekundě. Vždycky jsem si říkal, že zítra je příliš vzdá­lený časový ho­ri­zont a vůbec se ho ne­mu­sím dočkat. Kolik věcí se ztra­tilo a ne­vy­ře­šilo jenom proto, že je někdo od­lo­žil na další den a pak na další a na další a pak na všechno za­po­mněl, vzpo­mínky za­pa­daly pra­chem a en­t­ro­pie je pro­mě­nila v šum?

Všechno je pryč, po­slední sbohem, už není síla vzdoru.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz