k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Slunce je vždy nové

29. 11. 2014 — k47 (♪)
CC by-sa (via)

Nos­tal­gie je pocit tesk­nění po něčem dávno ztra­ce­ném – něčem, co se může vrátit jen ve vzpo­mín­kách.


Začal podzim a já a Ruby jsme se pro­bu­dili v ne­vy­to­pené nocle­hárně. Uvnitř byla taková zima, že jsme si museli vlézt pod jednu deku a plně si vy­chut­ná­vat bu­douc­nost, kdy je všechno-jako-služba a kdy člověk platí jenom za to, co sku­tečně po­u­žívá. Teplo, stejně jako ochota per­so­nálu, byla za pří­pla­tek. Kdyby to bylo fy­zi­kálně možné, určitě by si účto­vali extra i za kyslík.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, za­tímco jsem vy­kaš­lával chuchva­lec ru­bi­ných čer­ných vlasů.

„Podle smradu někde na sever od hra­nice,“ pro­ho­dila Ruby a pro­táhla se, až jí za­praskala ramena. „Podle chutě nej­spíš v Polsku.“

Vzpo­mněl jsem si. Po tom, co jsme byli ve vlast­ním bytě pře­pa­deni, ně­ko­li­krát po­stře­leni, ocitli se na hraně smrti, Peo skon­čil v kómatu, Malej Marty beze stopy zmizel a Anit pře­bý­vala s těžkým trau­ma­tem v lé­čebně, jsme se vydali na cesty – já s po­ra­ně­nou nohou a Ruby s roz­sáh­lou amné­zií. Když už nebylo kam jít, proč nejít všude? 1 Před pár dny jsme pěšky pře­kro­čili hra­nici někde u Os­t­ravy a po­kra­čo­vali vy­tr­vale na sever. Proč ne? Carlos Ar­gen­tino Daneri se v Bor­gesově po­vídce Alef roz­hodl pře­bás­nit celý svět a začal psát verše o aus­tral­ských pus­ti­nách jenom proto, že někde začít musel. Tak proč ne­za­há­jit náš útěk ztečí Vra­ti­slavi.

Posní­dali jsme v jí­delně s plas­to­vými ubrusy a li­no­leem, které pís­kalo, i když po něm nikdo ne­cho­dil. Čtyři gre­pfru­ity roz­kro­jené na půl s vnitřky po­ma­za­nými mar­me­lá­dou 2 a kafe tak silné, černé a hořké, jak jen do­lo­vala slušná spo­leč­nost.

Ruby před sebou měla ote­vřený svůj černý omlá­cený no­te­book a hle­dala, co se děje ve městě. Chvíli očima kmi­tala po řád­cích, za­bru­čela a četla dál. „Třeba tu budou hrát nějaké za­jí­mavé kapely,“ za­mumlala. „Hmm, hrají tu nějací Ma­chi­nae Supre­macy.“ Ruby za­lo­vila ve zbyt­cích paměti, jako když se vítr žene nad spá­le­ným městem. „Není to ta sku­pina, kterou jste s Peem po­slou­chali?“

Při­kývl jsem.

„Hmm,“ udě­lala Ruby a sama pro sebe pře­hlás­ko­vala jméno kapely.

„V roce 2007 jedna jejich pís­nička svedla naše cesty do­hro­mady.“

„V tom pří­padě není co řešit,“ pro­hlá­sila Ruby roz­hodně, jako když mág pri­mi­tiv­ního kmene Yahuů vynáší kletbu. 3

„Kde hrají?“ zeptal jsem ne­o­chotně. „Ne­mu­síme se tady za každou cenu zdr­žo­vat.“

„Ehh,“ bru­čela Ruby, za­tímco očima sle­do­vala mo­ni­tor a pak prstem uká­zala směrem z okna: „Kousek tímhle směrem.“ Zvedla hlavu a usmála se, zcela naivně, bez ná­znaku sar­kasmu, ironie nebo zlé vůle, která pro ní byla tak ty­pická ve dnech před ztrá­tou paměti.

Při­kývl jsem a polkl ne­chut­nou kávu.


Před klubem Li­ver­pool jsme se uká­zali, až když se nad Pol­skem začaly roz­svě­cet lampy. Před vcho­dem stála fronta ně­ko­lika mla­dých chla­píků v čer­ných mi­ki­nách a jedna dívka. Pár zło­tých změ­nilo ma­ji­tele a už jsme s bílými pásky na zá­pěstí vchá­zeli dovnitř. Uvnitř jsme jed­nali jako vy­cvi­čená četa hloub­ko­vého prů­zkumu: Přihnali jsme se k baru. „Dva­krát gin/tonic,“ po­ru­čila Ruby an­g­licky, ale při po­hledu na frontu čer­ných triček se hned opra­vila: „Radši rovnou čty­ři­krát.“

Va­ri­ace metalu a tvrdší odrůdy rocku byly žánry, kde kra­lo­vala černá barva. Šlo o jediné místo, kde jsme mohli hrát hru: „Když uvidíš ba­revné triko, napij se“, ale zů­stali bychom stříz­liví a zkla­maní.

Tam někde, když jsme se opí­rali o kulatý sloup, mě začala pře­pa­dat nos­tal­gie a jakýsi starý ne­u­cho­pi­telný pocit. Všude kolem byli moji lidé, kteří přišli proto, že je spo­jo­vala jedna kapela, která mi kdysi po­há­něla krev v žilách dokud ji ne­vy­těs­nilo ne­ko­nečné vl­no­bití post-rocku.

Ma­chi­nae Supre­macy pro mě byla hudba dávné mi­nu­losti, kdy se ze mě a z Pea stali ne­od­dě­li­telní přá­telé, spo­jeni smut­kem a ne­od­vrat­ností osudu. 4 MaSu – jak sku­pině pře­zdí­vali její fa­noušci – ro­ze­zní­vala pře­divo re­a­lity v dobách, kdy se Peova sr­deční cho­roba začala zhor­šo­vat a já jsem se s ním vydal na bláz­ni­vou cestou pod ne­ú­pros­ným nebem starého kon­ti­nentu s vě­do­mím, že může být Peova po­slední. Tato myš­lenka nad námi visela jako Da­moklův meč, jako pro­kletí, jako Lo­vecraf­tovo kos­mické zlo, které se jed­noho dne musí pro­bu­dit.

Když Peo pro­dě­lal ex­pe­ri­men­tální ope­raci a byl na čas za­chrá­něn, začali jsme na hudbu Ma­chi­nae Supre­macy za­po­mí­nat, až se nám zcela vy­tra­tila z myslí. Vrá­tila se až teď, když ležel v kómatu kdesi v tep­nách Ma­tičky Me­t­ro­po­lis.

Možná, že přišel čas dát po­slední sbohem.


Na pódiu skoro hodinu řádila před­ka­pela, která bude ztra­cená dě­ji­nám, pro­tože její jméno, stejně jako všechny po­chyb­nosti, se mi vy­tra­tily z hlavy, jakmile na­stou­pili hlavní pro­ta­go­nisté večera.

Kdysi jsme jeli na jejich kon­cert do Švéd­ska – já, Peo a doktor Browback5 . Vydali jsme se tra­jek­tem na po­ma­lou cestu do Dark City – jejich do­mov­ského města Luleå. V té době měli na svě­domí jen alba Deus Ex Ma­chi­naeRe­de­e­mer, které jsem znal a mi­lo­val, a celý kon­cert hráli pouze z nich. O sedm let poz­ději ote­vřeli s no­věj­šími skladbami z poz­děj­ších alb, které pro mě před­sta­vo­valy ne­pro­bá­da­nou kra­jinu. Přesto jsem za­po­mněl na všechny po­chyby a spolu s Ruby jsme se stali otroky rytmů a dělali všechno, co dělají řádní lidé v po­dob­ných si­tu­a­cích: Kou­pili jsme si trika s logem kapely, v kotli do­stali ně­ko­lik loktů, při­vo­dili si na­mo­žení krční páteře, spolu s ostat­ními řvali refrény v míst­nosti, která při­po­mí­nala roz­pá­le­nou pec, na rukou pře­nesli ně­ko­lik crowd­sur­ferů, nesl jsem Ruby na ra­me­nou ob­klo­pen davem lidí, ze kte­rých lil pot, za­tímco jejich těla byla ovlá­dána hudbou. Na chvíli za­po­me­nout, že jsme lidé, na chvíli věřit neu­ro­nové vichřici muziky.

Jak se noc po­stupně pro­hlu­bo­vala, hudba se vra­cela k po­čát­kům. Jako každá kapela i MaSu měli jeden zá­sadní pro­blém: Lidé si je vět­ši­nou ob­lí­bili v dáv­no­věku, v po­čát­cích jejich dráhy, když byli o deset let mladší a všechna hudba zněla o deset let lépe a tolik pro ně zna­me­nala. A teď chtěli slyšet první alba a cítit se jako dřív.

Když se v závodu proti proudu času pro­pra­co­vali k Rogue World Asylum, oka­mžitě ná­sle­do­va­nou Through the lo­o­king glass z roku 2006, už jsem ne­ská­kal a ne­blb­nul. Stál jsem v bez­pečné zóně a jen po­slou­chal, nechal se ovívat rytmem a vzpo­mín­kami. Pa­ma­tuji si, jak se na mě Ruby po­dí­vala a kývla směrem k pódiu. Já jen za­krou­til hlavou a při­mra­žen po­slou­chal dál.

Chvíle ticha. Frontman Robert Stjärn­ström řekl do mi­k­ro­fonu: „Guys, we are almost done, but just one more thing,“ a pak se všude kolem mě ro­ze­znělo ky­ta­rové brn­kání, kterým začíná I Know the Reaper. Poz­ději jsem se do­zvě­děl, že v Ma­tičce Me­t­ro­po­lis na další za­stánce ev­rop­ského turné, prý pro­vedli rychlý ky­ta­rový sva­tební obřad přímo před diváky, ale tady a teď se roz­hodli hrát Re­a­pera. Tu první pů­vodní skladbu, která všechno začala.

Life was kinda scary when you are left behind All the loved ones lost to you Used to be so­mewhere You know you will follow too

Stál jsem ne­hybně v ne­ko­neč­ném zvuku a v očích se mi začaly dělat slzy.


Když jsme od­chá­zeli, za­sle­chl jsem polský roz­ho­vor mezi dvěma kluky v ty­pic­kém úboru fa­noušků metalu:

„Jejich hudba mi toho neříká tolik, co dřív.“

„Aspoň je to nos­tal­gie.“


  1. viz Vše se jednou stane ohněm
  2. Tak jak to měl (podle do­ku­men­tár­ního filmu Buy the Ticket, Take the Ride: Hunter S. Thomp­son on Film) rád Hunter S. Thomp­son.
  3. viz J. L. Borges – Bro­di­nov zpráva
  4. viz Neděle tři­nác­tého
  5. viz Ter­mi­na­lita ka­pi­toly #7 (Doktor Browback) a #9 (Proxy)
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz