Slunce je vždy nové

Nostalgie je pocit tesknění po něčem dávno ztraceném – něčem, co se může vrátit jen ve vzpomínkách.

Začal podzim a já a Ruby jsme se probudili v nevytopené noclehárně. Uvnitř byla taková zima, že jsme si museli vlézt pod jednu deku a plně si vychutnávat budoucnost, kdy je všechno-jako-služba a kdy člověk platí jenom za to, co skutečně používá. Teplo, stejně jako ochota personálu, byla za příplatek. Kdyby to bylo fyzikálně možné, určitě by si účtovali extra i za kyslík.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, zatímco jsem vykašlával chuchvalec rubiných černých vlasů.

„Podle smradu někde na sever od hranice,“ prohodila Ruby a protáhla se, až jí zapraskala ramena. „Podle chutě nejspíš v Polsku.“

Vzpomněl jsem si. Po tom, co jsme byli ve vlastním bytě přepadeni, několikrát postřeleni, ocitli se na hraně smrti, Peo skončil v kómatu, Malej Marty beze stopy zmizel a Anit přebývala s těžkým traumatem v léčebně, jsme se vydali na cesty – já s poraněnou nohou a Ruby s rozsáhlou amnézií. Když už nebylo kam jít, proč nejít všude? ¹ Před pár dny jsme pěšky překročili hranici někde u Ostravy a pokračovali vytrvale na sever. Proč ne? Carlos Argentino Daneri se v Borgesově povídce Alef rozhodl přebásnit celý svět a začal psát verše o australských pustinách jenom proto, že někde začít musel. Tak proč nezahájit náš útěk ztečí Vratislavi.

Posnídali jsme v jídelně s plastovými ubrusy a linoleem, které pískalo, i když po něm nikdo nechodil. Čtyři grepfruity rozkrojené na půl s vnitřky pomazanými marmeládou ² a kafe tak silné, černé a hořké, jak jen dolovala slušná společnost.

Ruby před sebou měla otevřený svůj černý omlácený notebook a hledala, co se děje ve městě. Chvíli očima kmitala po řádcích, zabručela a četla dál. „Třeba tu budou hrát nějaké zajímavé kapely,“ zamumlala. „Hmm, hrají tu nějací Machinae Supremacy.“ Ruby zalovila ve zbytcích paměti, jako když se vítr žene nad spáleným městem. „Není to ta skupina, kterou jste s Peem poslouchali?“

Přikývl jsem.

„Hmm,“ udělala Ruby a sama pro sebe přehláskovala jméno kapely.

„V roce 2007 jedna jejich písnička svedla naše cesty dohromady.“

„V tom případě není co řešit,“ prohlásila Ruby rozhodně, jako když mág primitivního kmene Yahuů vynáší kletbu. ³

„Kde hrají?“ zeptal jsem neochotně. „Nemusíme se tady za každou cenu zdržovat.“

„Ehh,“ bručela Ruby, zatímco očima sledovala monitor a pak prstem ukázala směrem z okna: „Kousek tímhle směrem.“ Zvedla hlavu a usmála se, zcela naivně, bez náznaku sarkasmu, ironie nebo zlé vůle, která pro ní byla tak typická ve dnech před ztrátou paměti.

Přikývl jsem a polkl nechutnou kávu.

Před klubem Liverpool jsme se ukázali, až když se nad Polskem začaly rozsvěcet lampy. Před vchodem stála fronta několika mladých chlapíků v černých mikinách a jedna dívka. Pár złotých změnilo majitele a už jsme s bílými pásky na zápěstí vcházeli dovnitř. Uvnitř jsme jednali jako vycvičená četa hloubkového průzkumu: Přihnali jsme se k baru. „Dvakrát gin/tonic,“ poručila Ruby anglicky, ale při pohledu na frontu černých triček se hned opravila: „Radši rovnou čtyřikrát.“

Variace metalu a tvrdší odrůdy rocku byly žánry, kde kralovala černá barva. Šlo o jediné místo, kde jsme mohli hrát hru: „Když uvidíš barevné triko, napij se“, ale zůstali bychom střízliví a zklamaní.

Tam někde, když jsme se opírali o kulatý sloup, mě začala přepadat nostalgie a jakýsi starý neuchopitelný pocit. Všude kolem byli moji lidé, kteří přišli proto, že je spojovala jedna kapela, která mi kdysi poháněla krev v žilách dokud ji nevytěsnilo nekonečné vlnobití post-rocku.

Machinae Supremacy pro mě byla hudba dávné minulosti, kdy se ze mě a z Pea stali neoddělitelní přátelé, spojeni smutkem a neodvratností osudu. ⁴ MaSu – jak skupině přezdívali její fanoušci – rozeznívala předivo reality v dobách, kdy se Peova srdeční choroba začala zhoršovat a já jsem se s ním vydal na bláznivou cestou pod neúprosným nebem starého kontinentu s vědomím, že může být Peova poslední. Tato myšlenka nad námi visela jako Damoklův meč, jako prokletí, jako Lovecraftovo kosmické zlo, které se jednoho dne musí probudit.

Když Peo prodělal experimentální operaci a byl na čas zachráněn, začali jsme na hudbu Machinae Supremacy zapomínat, až se nám zcela vytratila z myslí. Vrátila se až teď, když ležel v kómatu kdesi v tepnách Matičky Metropolis.

Možná, že přišel čas dát poslední sbohem.

Na pódiu skoro hodinu řádila předkapela, která bude ztracená dějinám, protože její jméno, stejně jako všechny pochybnosti, se mi vytratily z hlavy, jakmile nastoupili hlavní protagonisté večera.

Kdysi jsme jeli na jejich koncert do Švédska – já, Peo a doktor Browback⁵ . Vydali jsme se trajektem na pomalou cestu do Dark City – jejich domovského města Luleå. V té době měli na svědomí jen alba Deus Ex Machinae a Redeemer, které jsem znal a miloval, a celý koncert hráli pouze z nich. O sedm let později otevřeli s novějšími skladbami z pozdějších alb, které pro mě představovaly neprobádanou krajinu. Přesto jsem zapomněl na všechny pochyby a spolu s Ruby jsme se stali otroky rytmů a dělali všechno, co dělají řádní lidé v podobných situacích: Koupili jsme si trika s logem kapely, v kotli dostali několik loktů, přivodili si namožení krční páteře, spolu s ostatními řvali refrény v místnosti, která připomínala rozpálenou pec, na rukou přenesli několik crowdsurferů, nesl jsem Ruby na ramenou obklopen davem lidí, ze kterých lil pot, zatímco jejich těla byla ovládána hudbou. Na chvíli zapomenout, že jsme lidé, na chvíli věřit neuronové vichřici muziky.

Jak se noc postupně prohlubovala, hudba se vracela k počátkům. Jako každá kapela i MaSu měli jeden zásadní problém: Lidé si je většinou oblíbili v dávnověku, v počátcích jejich dráhy, když byli o deset let mladší a všechna hudba zněla o deset let lépe a tolik pro ně znamenala. A teď chtěli slyšet první alba a cítit se jako dřív.

Když se v závodu proti proudu času propracovali k Rogue World Asylum, okamžitě následovanou Through the looking glass z roku 2006, už jsem neskákal a neblbnul. Stál jsem v bezpečné zóně a jen poslouchal, nechal se ovívat rytmem a vzpomínkami. Pamatuji si, jak se na mě Ruby podívala a kývla směrem k pódiu. Já jen zakroutil hlavou a přimražen poslouchal dál.

Chvíle ticha. Frontman Robert Stjärnström řekl do mikrofonu: „Guys, we are almost done, but just one more thing,“ a pak se všude kolem mě rozeznělo kytarové brnkání, kterým začíná I Know the Reaper. Později jsem se dozvěděl, že v Matičce Metropolis na další zastánce evropského turné, prý provedli rychlý kytarový svatební obřad přímo před diváky, ale tady a teď se rozhodli hrát Reapera. Tu první původní skladbu, která všechno začala.

Life was kinda scary when you are left behind All the loved ones lost to you Used to be somewhere You know you will follow too

Stál jsem nehybně v nekonečném zvuku a v očích se mi začaly dělat slzy.

Když jsme odcházeli, zaslechl jsem polský rozhovor mezi dvěma kluky v typickém úboru fanoušků metalu:

„Jejich hudba mi toho neříká tolik, co dřív.“

„Aspoň je to nostalgie.“

1. viz Vše se jednou stane ohněm
2. Tak jak to měl (podle dokumentárního filmu Buy the Ticket, Take the Ride: Hunter S. Thompson on Film) rád Hunter S. Thompson.
3. viz J. L. Borges – Brodinov zpráva
4. viz Neděle třináctého
5. viz Terminalita kapitoly #7 (Doktor Browback) a #9 (Proxy)