povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

23. 8. 2007

Skupinová samomluva 4

       

Dan s Jirkou seděli v poslední lavici a nudili se. Profesor někde daleko vpředu za clonou kouře i horizontem událostí panáčkoval a vydával při tom srandovní zvuky. V jednu chvíli si hrál s křídou a hned poté cosi vyřvával a groteskně artikuloval. Byla to bída. Za okny čarokrásné parné odpoledne a ve třídě šedivá pustina zmítaná mizernou nudou. Vteřinová ručička soustavně zpomalovala a podle Danových letmých odhadů, by se čas měl úplně zastavit přibližně za deset minut.

“Teď by pomohl jen výbuch, exploze plynového potrubí, která rozmetá jednu celou ulici na prach,” řekl Dan Jirkovi a v ulici, která se táhla kolmo od školy přímo do útrob města, vybuchlo plynové potrubí. Rozmetalo asfalt, rozervalo domy a pak vše sympaticky vzplanulo.

“Nevšímejte si toho,” řekl profesor a s ladností lachtana přešel zpět k tabuli. Za chvíli přijeli požárníci a zničili ohnivé peklo vodou.

Přišla exploze, která měla být předzvěstí ráje, přesto se situace mírně zhoršila.

Pak zavonilo a nastala přestávka. Beze změny - letargie.

Pak zase zazvonilo, začala hodina. Bez změny - letargie.

Ani si nevšimli vcházející angličtinářky. Byla to mladá a velice krásná profesorka, se kterou by si to kdykoli rádi rozdali. Její oblečení bylo pojaté značně minimalisticky, kdy se množství použité látky limitně blížilo nule a nemohlo za žádných okolností zadržet příval jejích křivek. Když se Dan s Jirkou nudili a jako že se nudili často, dohadovali se spolu, kolik centimetrů má v pase, kolikátky má prsa a jestli jí má vyholenou nebo ne. Byly to samozřejmě naprosto zcestné debaty, neboť tohle všechno naprosto dokonale znali a i kdyby náhodou zapomněli, což šlo jen velice ztěžka, stačilo se podívat a přes její tenké a průhledné oblečení se vše dalo vyčíst jako z katalogu.

“Je to pěkná kurva.”

“Vím, vždyť už měla v posteli dobrou polovinu studentů.”

“A taky polovinu studentek.”

“Cože? Zopakuj mi to ještě jednou a velice pomalu!” Dan nevěřil, tomu se právě slyšel.

“Ano, je to bisexuální kurva.”

“Tak to je tedy síla. Skoro čtyři sta lidí z celý školy prošlo její postelí. A co profesoři a profesorky?”

“To nevím, těžko říct. Z celého sboru bych tipoval, že by se mohla lízat tak s tou mladou češtinářkou a s těma dvěma angličtinářkami. Všechno ostatní je stará garda, která pamatuje, když Žižka viděl na obě oči.”

“A vůbec, jak ses to dozvěděl?”

“Od Lenky, vyšla na ní řada. Profesorka řekla, ať za ni zajde po vyučování do kabinetu a tam si to rozdali. Né, že by Lenka byla lesbička, to ne, ale nemohla odolat. Tedy, ona nevěděla, že má takovéhle sklony a tahle malá multi-orgasmická potyčka jí otevřela oči. Taky jí to dost zlepší známky.“

„No rozhodně lepší motivace než výchovný metody toho starýho grázla ze základky.“

„Myslíš toho, jak mě půl hodiny řezal do hlavy a když ho začala bolet ruka tak mě začal mlátit zahradní hadicí. A to jenom proto, že jsem zapomněl přinést omluvenku.“

„My jsme mu pak káleli na hroby jeho předků.“

„On zase sral na ty naše.“

„Holt tomu se říká symbióza,“ pokrčil Dan rameny.

„Nicméně podívej se na ní.“ ukázal Jirka na profesorku angličtiny, ale pak se zamračil: „Teď mě napadá, jak je to možný, že na nás ještě nevyšla řada na noc strávenou v jejím malém podkrovním jedna plus jedna s výhledem na pražské střechy. Jak rád bych s ní opakovaně souložil v nějakých bizarních polohách.“

„Zajímavý je, že okruh bytostí se kterými opakovaně brutálně souložíš v bizarních polohách je velice malý. Dalo by se říct, že čítá jen jedinou osobu. A mám takový blbý tušení, že jsem to já.“

„Zabiju tě. Přísahám, že tě za tohle jednou sejmu krumpáčem do hlavy.“

„Ale to by už bylo podruhý,“ odpověděl klidně Dan.

„Hele tohle nemá budoucnost, padáme pryč.“

„Co tím myslíš? Vždyť právě začala hodina.“

„Nic se nestane, budeme se nutit a pak umřeme na na rakovinu prsu, prasknou nám hlavy nebo nás zabije padající hořák nebo tak něco. Už je to počtvrtý a začínám mít pocit deja-vu.“

„A já mám velice vychytralý plán. Budeme předstírat, že ty budeš každou chvíli rodit a musíš pryč, abys to někde vyhodil a já jsem jako nějakej chlápek bez kterého se ten neuvěřitelně nechutný proces plný křiku a krve neobejde.“

„Hm... křik, krev, utrpení a tělní tekutiny... to zní velice lákavě, ale já bych se radši držel konvenčnějších plánů. Prostě bych zdrhnul.“

Dan s Jirkou se zvedli a jednoduše odešli. Nikdo si jejich odchodu nevšiml a nikomu nechyběli. (To byla ve skutečnosti jen přetvářka. Profesorka hned po tom, co se za nimi zavřely dveře, bouchla flašku šampaňského a začala vesele poskakovat a divoce pálit ze svých dvou revolverů do stropu. Ještě ten den jí zatkli a odseděla si tři měsíce ve vezení.)


„A co teď?“

„Budeme obchodovat na burze.“

„Do toho nejdu, minule jsme skoupila jednapadesát procent akcií RWE Trangas, ale pak jsme dostali žízeň a všechny je vyměnili za skleničku horké čokolády, která navíc byla studená.“

„V tom případě přichází na řadu klasický plán: chlast, drogy, zbraně, sex a násilí.“


Na ulici stálo podivné individuum a hlásalo: “Lidé celého světa spojte se. Mír a lásku.”

Dan a Jirka ho srazili k zemi a pak se mu chvíli snažili zlehka prokopnout hrudník. “To by stačilo. Padáme.”

“Za jdeme do kasina, prej je tady někde jedno ilegální.”

Chvilku bloudili, ale našli svou zemi zaslíbenou pomocí detektoru ilegálních kasin, což byl obrovský padesát tun těžký stroj z černé oceli poháněný párou. Na konci špinavé postranní uličky zel vchod do onoho pochybného podniku, zvláštní na něm bylo snad jen to, že nebyl vůbec nijak označen. Člověk by si až myslel, že jde o nějaké prachobyčejné skladiště. Ale naštěstí to nebyla ani zdaleka pravda.

Rozrazili staré omšelé dřevěné nahrubo ohoblované dveře lakované odhadem naposledy na jaře roku 1905. Sledovalo je při tom nepříjemné oko kamery a tak nasadili tvrdé výrazy, klobouky posunuli do čela a začali si razit cestu hustým kouřem tabáku a marihuany. V pokladně zakoupili několik málo žetonů za padělané šeky a jako páni tvorstva si vykračovali dál. Uprostřed hlavní místnosti stála ruleta a vzadu několik dalších vcelku bezvýznamných her téměř bez rizika.

Za chvilinku si zvykli na neprůstřelný vzduch a odhalili další vybavení kasina. U baru stál starý unavený chlápek s prošedivělými vlasy, ale s překvapivě svěží jiskrou v očích. Byl to nájemný zabiják, který si přivydělával jako barman. Zrovna naléval očividně zámožnému mafiánovi něco z lahvičky se symbolem jedu a hořlaviny.

Pak se otočili doprava a nevěřili vlastním očím a uším. Uviděli pódium. A na něm docela obstojnou maďarštinou rapovala opice.

“Bože můj! Kam jsme to vlezli?”

“Půjdeme k ruletě, tam bude aspoň trochu zábavy v tomhle domě smutku.”

Padlo několik nesmyslně riskantních sázek, ruleta se roztočila a už se hrnuly první výhry. Večer pokračoval, vítězné tažení se rozjíždělo a žetony se před nimi vršily ve vysokých hromadách. Když potom oba vsadili všechno, co měli plus svoje ledviny a játra na trojku, celé kasino zatajilo dech a čekalo, až kulička zastaví.

Padla tam trojka. Jsme milionáři!

Ale studenti-podvodníci se nezačali se radovat, jen se samozřejmým výrazem, jako kdyby se jim to stávalo každé druhé odpoledne a každou lichou středu, sledovali krupiéra lopotícího se s žoky žetonů, odkašlávali, znuděně si prohlíželi nehty. Dan pak řekl: “Chceme hotovost.”

“Pánové promiňte, ale vaše šeky jsou nekryté.”

Vyhazovači si vyhrnovali rukávy a výrazy v jejich tvářích se nezdravě zkřivily.

“Prosím?”

“Šeky jsou nekrytý.”

“Padáme.”

A zdrhali. Přeskočili několik stolů, odhazovali židle z cesty, porazili několik znuděných milionářů, u dveří dosáhli rychlosti zvuku, proletěli uličkou a zvířili mračna prachu. Pak se zezadu ozvalo několik výstřelů. Střely letěly, dohnaly Dana a Jirku. Chvíli oba studenti závodili s letícími projektily, ale pak kulkám došel dech a Dan s Jirkou utekli.


„A co teď?“

„Teď se bude pít.“

„Ale vždyť nás chtějí zabít.“

„O důvod víc, proč pít jako o život.“

Rozeběhli se Prahou a začali svoje tažení po barech a hospodách. Pravidla byla jednoduchá: vypít, co se dá a pak utíkat na další metu. Za každého opilého Japonce bylo pět bodů navíc. Mlátit po hlavě Asiaty, Černochy, cikány, Rusy, Francouze, skinheady, členy královských rodin a církevní hodnostáře je po šesti pivech nebo třech panácích dovoleno, po dvanácti pivech a šesti panácích nařízeno. Vyrabovali několik hospod, vypili dvě vinotéky, utíkali bez placení.

„My jsme neuvěřitelně solventní manželská dvojice,“ sypal ze sebe Dan vláčná slova s minimem artikulace, když se už k večeru zastavili v jednom z posledních nenavštívených podniků. „My chceme vaše tři nejdražší vína.“

„A nalijte nám to do velkýho tupláku,“ doplnil ho Jirka, zatímco opile objímal svého kamaráda kolem ramen a lehce na něj padal.

„A chceme k tomu brčka.“

Už je vyhodili z několika barů, ale stále měli kam jít. I když se počet těchto míst neustále zmenšoval. Navigovali se podobně jako tažní ptáci, tedy ve stylu: „vlítneme tam.“ Také se řídili podle určitých znaků, které indikovaly, že danou intoxikační stanici už není vhodné navštívit. Byla to třeba vymlácená okna, očouzená torza zdí, trosky po výbuchu granátu, nebo jejich podobizny s podtitulem: „Neptat se, zabíjet!“ Svojí polohu vůči městu už nedokázali úplně určit, protože relativita jim podrazila nohy a sami by přísahali, že při svých přesunech z místa A (tam, kde je už nemají rádi) do místa B (tam, kde je ještě neznají) se město pohybovalo kolem nich zatímco oni stáli na místě. Ještě by dokázali připustit, že s nimi hýbe nějaká magická síla a oni se vznášejí kousek nad povrchem nebo naopak malý kousek pod zemí, ale i to činili s největšími obtížemi.

„Přišla mi zpráva.“

„Od koho?“

„Nevím, nemůžu to přečíst. Jsou tam nějaký písmena nebo co. Ale už je to dlouho, přišla před několika hodinama, už si to nepamatuju.“

„Na to se vykašli, stejně to nepsala Anna a kdokoli jiný nestojí za těch několik stisknutých tlačítek. Navíc nám nesou naše Chateau de Yves ročník dva před Kristem.“

Blížil se k nim někdo, jehož funkci nebyli schopni přesně určit, ale pracovně ho označili za 'chlapa, co nese tuplák vína s několika brčky'. Za ním se plížila skvadra vyhazovačů, kteří Danovi s Jirkou skrz závoj těkavých látek v jejich krevních řečištích připomínali ninji z feudálního Japonska. Vyhrnovali si rukávy a nenápadně kroužili kolem kluků jako supi. Všem bylo jasné, že se tady něco stane.

Dan s Jirkou půl hodiny nasávali směs nejlepších vín brčky. Jejich teorie, která ve zkratce říkala něco v tom smyslu, že kombinací třech skvostů vznikne něco nadlidsky chutného, ale v jejich hlavách se tato jednoduchá formulace natáhla na několik minut křiku, přestřelek a souloží, se nevyplnila.

„A platit máte čím?“ zeptal se 'chlap, co přinesl tuplák vína s několika brčky' tónem natolik neutrálním, že z něj přímo jiskřilo nepřátelství.

„Víno bylo vynikající,“ prohodil Dan a podpíral si bradu rukou. Koordinace pohybů selhala a hlava se mu svezla nejprve na stůl, pak spadla Jirkovi do klína a nakonec se zřítila na zem.

„Teď ne, Dane, kamaráde! Omluvte ho, on je...“ Jirka se na chvíli zarazil a snažil se v opilé paměti vylovit co nejdecentnější termín. „On je tak nadrženej, že by vošukal i gorilu.“ S přivřenýma očima sledoval zeď za mlhavou skvrnou 'chlapa s vínem'. „A teď nám laskavě přineste revolver s jedním nábojem v komoře. Rozhodli jsme se hrát ruskou ruletu, protože nemáme ani korunu.“

'Chlap bez vína' luskl prsty a hned mu za zády stáli čtyři vyhazovači.

„Dane, zlatíčko, zvedej se, máme problém.“

„Co?“ zvedl se za země a rozespale mrkal po nehybných tvářích nad sebou. „Řekni jim, že ty schody jsem nepoblil já a nech mě spát.“

„Do prdele, oni nás chtějí zabít.“

Dan s přivřenými víčky pohlédl nahoru a zeptal se: „Fakt nás chcete pozabíjet, vytrhat nám střeva a barák natřít naší krví a jinejma tělníma tekutinama?“

Pět kamenných tvářích souhlasně pokývalo.

„A do hajlzu, padáme.“ Oba dva ve vteřině vystřízlivěli natolik, že opět začali ovládat své končetiny a svěrače a vyběhli z podniku na ulici.

„Kolik jsme propili peněz?“

„Myslím, že ta částka přibližně odpovídala hrubýmu národnímu produktu Spojených států od roku 1770 od roku 2000.“

„A to je hodně nebo málo?“

„Nejsem si jistej, ale každopádně je to špatně.“

Uháněli dál a za patami měli několik ostrých chlapů. V běhu ze sebe Dan lopotil slova: „Ta zpráva! Už jsem si vzpomněl, kdo mi psal.“

„Je to teď důležitý? Stejně za chvíli budeme mít nohy v betoně.“

„Psala Anna Orlovská. Prý by se s námi dneska ráda sešla. V tý hospodě jak tam maj ty teplý prasata.“

„To mi říkáš až teď?“

„Počkej, ono je to ještě horší. Já jsem jí odpověděl, že tam přijdeme, ale ve chvíli, kdy jsme začali pít, se mi to vykouřilo z hlavy.“

„To mi neříkej ani ve srandě.“ Jirka se zděšeně zastavil a nedbal přitom na honičku a pronásledování.

„Ale my jsme tam doopravdy přišli. O hodně později, nalitý jak dogy a na Annu jsme neměli ani pomyšlení.“

„To bylo, když jsme se tam spolu trochu...?“

„Jo to bylo ono. Trochu víc... hodně moc... vlastně...“

„Ale mě se to líbilo.“

„Mě taky. Teď je tady jenom jedna jediná otázka: viděla nás tam?“


publikováno 23. 8. 2007

příbuzné články:
Skupinová samomluva 3
Skupinová samomluva 2
Skupinová samomluva 1
Světlo v zádech #2 - Kuřáci opia
Svědectví o chorobě

sem odkazují:
Instantní morové rány
Seznam povídek
Epizody
Skupinová samomluva