k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Skupinová samomluva 4

Dan s Jirkou seděli v po­slední lavici a nudili se. Pro­fe­sor někde daleko vpředu za clonou kouře i ho­ri­zon­tem udá­lostí pa­náč­ko­val a vy­dá­val při tom sran­dovní zvuky. V jednu chvíli si hrál s křídou a hned poté cosi vy­řvá­val a gro­teskně ar­ti­ku­lo­val. Byla to bída. Za okny ča­ro­krásné parné od­po­ledne a ve třídě šedivá pus­tina zmí­taná mi­zer­nou nudou. Vte­ři­nová ru­čička sou­stavně zpo­ma­lo­vala a podle Da­no­vých let­mých odhadů, by se čas měl úplně za­sta­vit při­bližně za deset minut.

“Teď by pomohl jen výbuch, ex­ploze ply­no­vého po­trubí, která roz­metá jednu celou ulici na prach,” řekl Dan Jir­kovi a v ulici, která se táhla kolmo od školy přímo do útrob města, vy­buchlo ply­nové po­trubí. Roz­me­talo asfalt, ro­ze­rvalo domy a pak vše sym­pa­ticky vzpla­nulo.

“Ne­vší­mejte si toho,” řekl pro­fe­sor a s lad­ností lach­tana přešel zpět k tabuli. Za chvíli při­jeli po­žár­níci a zni­čili ohnivé peklo vodou.

Přišla ex­ploze, která měla být před­zvěstí ráje, přesto se si­tu­ace mírně zhor­šila.

Pak za­vo­nilo a na­stala pře­stávka. Beze změny – le­tar­gie.

Pak zase za­zvo­nilo, začala hodina. Bez změny – le­tar­gie.

Ani si ne­všimli vchá­ze­jící an­g­lič­ti­nářky. Byla to mladá a velice krásná pro­fe­sorka, se kterou by si to kdy­koli rádi roz­dali. Její ob­le­čení bylo pojaté značně mi­ni­ma­lis­ticky, kdy se množ­ství po­u­žité látky li­mitně blí­žilo nule a ne­mohlo za žád­ných okol­ností za­dr­žet příval jejích křivek. Když se Dan s Jirkou nudili a jako že se nudili často, do­ha­do­vali se spolu, kolik cen­ti­me­trů má v pase, ko­li­kátky má prsa a jestli jí má vy­ho­le­nou nebo ne. Byly to sa­mo­zřejmě na­prosto zcestné debaty, neboť tohle všechno na­prosto do­ko­nale znali a i kdyby ná­ho­dou za­po­mněli, což šlo jen velice ztěžka, sta­čilo se po­dí­vat a přes její tenké a prů­hledné ob­le­čení se vše dalo vyčíst jako z ka­ta­logu.

“Je to pěkná kurva.”

“Vím, vždyť už měla v po­steli dobrou po­lo­vinu stu­dentů.”

“A taky po­lo­vinu stu­den­tek.”

“Cože? Zo­pa­kuj mi to ještě jednou a velice pomalu!” Dan ne­vě­řil, tomu se právě slyšel.

“Ano, je to bi­s­e­xu­ální kurva.”

“Tak to je tedy síla. Skoro čtyři sta lidí z celý školy prošlo její po­stelí. A co pro­fe­soři a pro­fe­sorky?”

“To nevím, těžko říct. Z celého sboru bych ti­po­val, že by se mohla lízat tak s tou mladou češ­ti­nář­kou a s těma dvěma an­g­lič­ti­nář­kami. Všechno ostatní je stará garda, která pa­ma­tuje, když Žižka viděl na obě oči.”

“A vůbec, jak ses to do­zvě­děl?”

“Od Lenky, vyšla na ní řada. Pro­fe­sorka řekla, ať za ni zajde po vy­u­čo­vání do ka­bi­netu a tam si to roz­dali. Né, že by Lenka byla le­sbička, to ne, ale ne­mohla odolat. Tedy, ona ne­vě­děla, že má ta­ko­vé­hle sklony a tahle malá multi-or­gas­mická po­tyčka jí ote­vřela oči. Taky jí to dost zlepší známky.“

„No roz­hodně lepší mo­ti­vace než vý­chovný metody toho sta­rýho grázla ze zá­kladky.“

„Myslíš toho, jak mě půl hodiny řezal do hlavy a když ho začala bolet ruka tak mě začal mlátit za­hradní hadicí. A to jenom proto, že jsem za­po­mněl při­nést omlu­venku.“

„My jsme mu pak káleli na hroby jeho předků.“

„On zase sral na ty naše.“

„Holt tomu se říká sym­bi­óza,“ po­kr­čil Dan rameny.

„Nicméně po­dí­vej se na ní.“ ukázal Jirka na pro­fe­sorku an­g­lič­tiny, ale pak se za­mra­čil: „Teď mě napadá, jak je to možný, že na nás ještě ne­vy­šla řada na noc strá­ve­nou v jejím malém pod­krov­ním jedna plus jedna s vý­hle­dem na praž­ské stře­chy. Jak rád bych s ní opa­ko­vaně sou­lo­žil v ně­ja­kých bi­zar­ních po­lo­hách.“

„Za­jí­mavý je, že okruh by­tostí se kte­rými opa­ko­vaně bru­tálně sou­lo­žíš v bi­zar­ních po­lo­hách je velice malý. Dalo by se říct, že čítá jen je­di­nou osobu. A mám takový blbý tušení, že jsem to já.“

„Zabiju tě. Pří­sa­hám, že tě za tohle jednou sejmu krum­pá­čem do hlavy.“

„Ale to by už bylo po­druhý,“ od­po­vě­děl klidně Dan.

„Hele tohle nemá bu­douc­nost, padáme pryč.“

„Co tím myslíš? Vždyť právě začala hodina.“

„Nic se ne­stane, budeme se nutit a pak umřeme na na ra­ko­vinu prsu, prask­nou nám hlavy nebo nás zabije pa­da­jící hořák nebo tak něco. Už je to po­čtvrtý a za­čí­nám mít pocit deja-vu.“

„A já mám velice vy­chyt­ralý plán. Budeme před­stí­rat, že ty budeš každou chvíli rodit a musíš pryč, abys to někde vy­ho­dil a já jsem jako ně­ja­kej chlá­pek bez kte­rého se ten ne­u­vě­ři­telně ne­chutný proces plný křiku a krve ne­o­be­jde.“

„Hm… křik, krev, utr­pení a tělní te­ku­tiny… to zní velice lákavě, ale já bych se radši držel kon­venč­něj­ších plánů. Prostě bych zdrh­nul.“

Dan s Jirkou se zvedli a jed­no­duše odešli. Nikdo si jejich od­chodu ne­všiml a nikomu ne­chy­běli. (To byla ve sku­teč­nosti jen pře­tvářka. Pro­fe­sorka hned po tom, co se za nimi za­vřely dveře, bouchla flašku šam­paň­ského a začala vesele po­ska­ko­vat a divoce pálit ze svých dvou re­vol­verů do stropu. Ještě ten den jí zatkli a od­se­děla si tři měsíce ve vezení.)


„A co teď?“

„Budeme ob­cho­do­vat na burze.“

„Do toho nejdu, minule jsme skou­pila jed­na­pa­de­sát pro­cent akcií RWE Tran­gas, ale pak jsme do­stali žízeň a všechny je vy­mě­nili za skle­ničku horké čo­ko­lády, která navíc byla stu­dená.“

„V tom pří­padě při­chází na řadu kla­sický plán: chlast, drogy, zbraně, sex a násilí.“


Na ulici stálo po­divné in­di­vi­duum a hlá­salo: “Lidé celého světa spojte se. Mír a lásku.”

Dan a Jirka ho sra­zili k zemi a pak se mu chvíli sna­žili zlehka pro­kop­nout hrud­ník. “To by sta­čilo. Padáme.”

“Za jdeme do kasina, prej je tady někde jedno ile­gální.”

Chvilku blou­dili, ale našli svou zemi za­slí­be­nou pomocí de­tek­toru ile­gál­ních kasin, což byl ob­rov­ský pa­de­sát tun těžký stroj z černé oceli po­há­něný párou. Na konci špi­navé po­stranní uličky zel vchod do onoho po­chyb­ného pod­niku, zvláštní na něm bylo snad jen to, že nebyl vůbec nijak ozna­čen. Člověk by si až myslel, že jde o nějaké pra­choby­čejné skla­diště. Ale na­štěstí to nebyla ani zda­leka pravda.

Roz­ra­zili staré omšelé dře­věné na­hrubo ohob­lo­vané dveře la­ko­vané od­ha­dem na­po­sledy na jaře roku 1905. Sle­do­valo je při tom ne­pří­jemné oko kamery a tak na­sa­dili tvrdé výrazy, klo­bouky po­su­nuli do čela a začali si razit cestu hustým kouřem tabáku a ma­ri­hu­any. V po­kladně za­kou­pili ně­ko­lik málo žetonů za pa­dě­lané šeky a jako páni tvor­stva si vy­kra­čo­vali dál. Upro­střed hlavní míst­nosti stála ruleta a vzadu ně­ko­lik dal­ších vcelku bez­vý­znam­ných her téměř bez rizika.

Za chvi­linku si zvykli na ne­prů­střelný vzduch a od­ha­lili další vy­ba­vení kasina. U baru stál starý una­vený chlá­pek s pro­še­di­vě­lými vlasy, ale s pře­kva­pivě svěží jis­krou v očích. Byl to ná­jemný za­bi­ják, který si při­vy­dě­lá­val jako barman. Zrovna na­lé­val oči­vidně zá­mož­nému ma­fi­á­novi něco z lah­vičky se sym­bo­lem jedu a hoř­la­viny.

Pak se oto­čili do­prava a ne­vě­řili vlast­ním očím a uším. Uvi­děli pódium. A na něm docela ob­stoj­nou ma­ďar­šti­nou ra­po­vala opice.

“Bože můj! Kam jsme to vlezli?”

“Pů­jdeme k ruletě, tam bude aspoň trochu zábavy v tomhle domě smutku.”

Padlo ně­ko­lik ne­smy­slně ris­kant­ních sázek, ruleta se roz­to­čila a už se hrnuly první výhry. Večer po­kra­čo­val, ví­tězné tažení se roz­jíž­dělo a žetony se před nimi vršily ve vy­so­kých hro­ma­dách. Když potom oba vsa­dili všechno, co měli plus svoje led­viny a játra na trojku, celé kasino za­ta­jilo dech a čekalo, až ku­lička za­staví.

Padla tam trojka. Jsme mi­li­o­náři!

Ale stu­denti-pod­vod­níci se ne­za­čali se ra­do­vat, jen se sa­mo­zřej­mým vý­ra­zem, jako kdyby se jim to stá­valo každé druhé od­po­ledne a každou lichou středu, sle­do­vali kru­pi­éra lo­po­tí­cího se s žoky žetonů, od­kaš­lávali, znuděně si pro­hlí­želi nehty. Dan pak řekl: “Chceme ho­to­vost.”

“Pánové pro­miňte, ale vaše šeky jsou ne­kryté.”

Vy­ha­zo­vači si vy­hr­no­vali rukávy a výrazy v jejich tvá­řích se ne­zdravě zkři­vily.

“Prosím?”

“Šeky jsou ne­krytý.”

“Padáme.”

A zdr­hali. Pře­sko­čili ně­ko­lik stolů, od­ha­zo­vali židle z cesty, po­ra­zili ně­ko­lik znudě­ných mi­li­o­nářů, u dveří do­sáhli rych­losti zvuku, pro­le­těli ulič­kou a zví­řili mračna prachu. Pak se zezadu ozvalo ně­ko­lik vý­střelů. Střely letěly, do­hnaly Dana a Jirku. Chvíli oba stu­denti zá­vo­dili s le­tí­cími pro­jek­tily, ale pak kulkám došel dech a Dan s Jirkou utekli.


„A co teď?“

„Teď se bude pít.“

„Ale vždyť nás chtějí zabít.“

„O důvod víc, proč pít jako o život.“

Ro­ze­běhli se Prahou a začali svoje tažení po barech a hos­po­dách. Pra­vi­dla byla jed­no­du­chá: vypít, co se dá a pak utíkat na další metu. Za kaž­dého opi­lého Ja­ponce bylo pět bodů navíc. Mlátit po hlavě Asiaty, Čer­no­chy, cikány, Rusy, Fran­couze, skinhe­ady, členy krá­lov­ských rodin a cír­kevní hod­nos­táře je po šesti pivech nebo třech pa­ná­cích do­vo­leno, po dva­nácti pivech a šesti pa­ná­cích na­ří­zeno. Vy­ra­bo­vali ně­ko­lik hospod, vypili dvě vi­no­téky, utí­kali bez pla­cení.

„My jsme ne­u­vě­ři­telně sol­ventní man­žel­ská dvo­jice,“ sypal ze sebe Dan vláčná slova s mi­ni­mem ar­ti­ku­lace, když se už k večeru za­sta­vili v jednom z po­sled­ních ne­na­vští­ve­ných pod­niků. „My chceme vaše tři nej­dražší vína.“

„A na­lijte nám to do vel­kýho tupláku,“ do­pl­nil ho Jirka, za­tímco opile ob­jí­mal svého ka­ma­ráda kolem ramen a lehce na něj padal.

„A chceme k tomu brčka.“

Už je vy­ho­dili z ně­ko­lika barů, ale stále měli kam jít. I když se počet těchto míst ne­u­stále zmen­šo­val. Na­vi­go­vali se po­dobně jako tažní ptáci, tedy ve stylu: „vlít­neme tam.“ Také se řídili podle ur­či­tých znaků, které in­di­ko­valy, že danou in­to­xi­kační sta­nici už není vhodné na­vští­vit. Byla to třeba vy­mlá­cená okna, očou­zená torza zdí, trosky po vý­buchu gra­nátu, nebo jejich po­do­bizny s podti­tu­lem: „Neptat se, za­bí­jet!“ Svojí polohu vůči městu už ne­do­ká­zali úplně určit, pro­tože re­la­ti­vita jim pod­ra­zila nohy a sami by pří­sa­hali, že při svých pře­su­nech z místa A (tam, kde je už nemají rádi) do místa B (tam, kde je ještě ne­znají) se město po­hy­bo­valo kolem nich za­tímco oni stáli na místě. Ještě by do­ká­zali při­pus­tit, že s nimi hýbe nějaká ma­gická síla a oni se vzná­šejí kousek nad po­vr­chem nebo naopak malý kousek pod zemí, ale i to činili s nej­vět­šími ob­tí­žemi.

„Přišla mi zpráva.“

„Od koho?“

„Nevím, nemůžu to pře­číst. Jsou tam nějaký pís­mena nebo co. Ale už je to dlouho, přišla před ně­ko­lika ho­di­nama, už si to ne­pa­ma­tuju.“

„Na to se vy­kašli, stejně to ne­psala Anna a kdo­koli jiný ne­stojí za těch ně­ko­lik stisk­nu­tých tla­čí­tek. Navíc nám nesou naše Cha­teau de Yves ročník dva před Kris­tem.“

Blížil se k nim někdo, jehož funkci nebyli schopni přesně určit, ale pra­covně ho ozna­čili za 'chlapa, co nese tuplák vína s ně­ko­lika brčky'. Za ním se plí­žila skva­dra vy­ha­zo­vačů, kteří Danovi s Jirkou skrz závoj tě­ka­vých látek v jejich krev­ních ře­čiš­tích při­po­mí­nali ninji z feu­dál­ního Ja­pon­ska. Vy­hr­no­vali si rukávy a ne­ná­padně krou­žili kolem kluků jako supi. Všem bylo jasné, že se tady něco stane.

Dan s Jirkou půl hodiny na­sá­vali směs nej­lep­ších vín brčky. Jejich teorie, která ve zkratce říkala něco v tom smyslu, že kom­bi­nací třech skvostů vznikne něco nad­lid­sky chut­ného, ale v jejich hla­vách se tato jed­no­du­chá for­mu­lace na­táhla na ně­ko­lik minut křiku, pře­stře­lek a sou­loží, se ne­vy­pl­nila.

„A platit máte čím?“ zeptal se 'chlap, co při­nesl tuplák vína s ně­ko­lika brčky' tónem na­to­lik ne­ut­rál­ním, že z něj přímo jis­křilo ne­přá­tel­ství.

„Víno bylo vy­ni­ka­jící,“ pro­ho­dil Dan a pod­pí­ral si bradu rukou. Ko­or­di­nace pohybů se­lhala a hlava se mu svezla nej­prve na stůl, pak spadla Jir­kovi do klína a na­ko­nec se zří­tila na zem.

„Teď ne, Dane, ka­ma­ráde! Omluvte ho, on je…“ Jirka se na chvíli za­ra­zil a snažil se v opilé paměti vy­lo­vit co nejde­cent­nější termín. „On je tak na­dr­že­nej, že by vo­šukal i gorilu.“ S při­vře­nýma očima sle­do­val zeď za ml­ha­vou skvr­nou 'chlapa s vínem'. „A teď nám las­kavě při­neste re­vol­ver s jedním ná­bo­jem v komoře. Roz­hodli jsme se hrát ruskou ruletu, pro­tože nemáme ani korunu.“

'Chlap bez vína' luskl prsty a hned mu za zády stáli čtyři vy­ha­zo­vači.

„Dane, zla­tíčko, zvedej se, máme pro­blém.“

„Co?“ zvedl se za země a ro­ze­spale mrkal po ne­hyb­ných tvá­řích nad sebou. „Řekni jim, že ty schody jsem ne­po­blil já a nech mě spát.“

„Do prdele, oni nás chtějí zabít.“

Dan s při­vře­nými víčky po­hlédl nahoru a zeptal se: „Fakt nás chcete po­za­bí­jet, vy­tr­hat nám střeva a barák natřít naší krví a ji­nejma těl­níma te­ku­ti­nama?“

Pět ka­men­ných tvá­řích sou­hlasně po­ký­valo.

„A do hajlzu, padáme.“ Oba dva ve vte­řině vy­stříz­li­věli na­to­lik, že opět začali ovlá­dat své kon­če­tiny a svě­rače a vy­běhli z pod­niku na ulici.

„Kolik jsme pro­pili peněz?“

„Myslím, že ta částka při­bližně od­po­ví­dala hrubýmu ná­rod­nímu pro­duktu Spo­je­ných států od roku 1770 od roku 2000.“

„A to je hodně nebo málo?“

„Nejsem si jistej, ale kaž­do­pádně je to špatně.“

Uhá­něli dál a za patami měli ně­ko­lik os­t­rých chlapů. V běhu ze sebe Dan lo­po­til slova: „Ta zpráva! Už jsem si vzpo­mněl, kdo mi psal.“

„Je to teď dů­le­žitý? Stejně za chvíli budeme mít nohy v betoně.“

„Psala Anna Or­lov­ská. Prý by se s námi dneska ráda sešla. V tý hos­podě jak tam maj ty teplý pra­sata.“

„To mi říkáš až teď?“

„Počkej, ono je to ještě horší. Já jsem jí od­po­vě­děl, že tam při­jdeme, ale ve chvíli, kdy jsme začali pít, se mi to vy­kou­řilo z hlavy.“

„To mi ne­ří­kej ani ve srandě.“ Jirka se zdě­šeně za­sta­vil a nedbal přitom na ho­ničku a pro­ná­sle­do­vání.

„Ale my jsme tam do­o­pravdy přišli. O hodně poz­ději, nalitý jak dogy a na Annu jsme neměli ani po­myš­lení.“

„To bylo, když jsme se tam spolu trochu…?“

„Jo to bylo ono. Trochu víc… hodně moc… vlastně…“

„Ale mě se to líbilo.“

„Mě taky. Teď je tady jenom jedna jediná otázka: viděla nás tam?“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz