k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Skupinová samomluva 3

27. 4. 2007 — k47 (♪)

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a cítili se mi­zerně. Vy­hlídka konce hodiny byla ne­jistá a mož­nost spánku vzdá­lená. Dan málem po­z­vra­cel lavici a Jirka se snažil usnout. Ne­da­řilo se.

V hla­vách jim třeš­tilo.

“Bože, co jste včera dělali, pánové?” zeptal se pro­fe­sor, “vy­pa­dáte straš­livě.”

“Našli jsme zbytky minulé noci.”

“A na co jste přišli?”

“Celou noc jsme pařili.”

“Bo­hu­žel,” dodal Jirka.

“Abych to upřes­nil, byli jsme na se­ver­ním pólu a pařili jsme celou po­lární noc.”

“S vý­cho­dem slunce začal oh­ňostroj.”

“Byl fan­tas­tický a trval celou věč­nost.”

“Jen si to před­stavte, my tam stáli, kou­kali na oh­ňostroj a kolem nás ro­to­valo slunce a rov­no­měrně nás opé­kalo ze všech stran.”

“Pánové, co si o mně mys­líte?”

“Jen to nej­horší.”

“Sa­mo­zřejmě.”

“Ale to už by sta­čilo, pánové, když už nejste schopni vnímat, tak ale­spoň držte huby, par­chanti.”

Za chvíli se ozvaly dvě rány, to když ztra­tili vědomí a jejich hlavy do­padly na lavici. Spali ně­ko­lik dal­ších hodin až, je pro­bu­dila uklí­zečka. Jemně za­třásla s Danem, ale ten jen něco za­mumlal. Za­třásla víc, on nic. Na­štvala se a vzala ho po hlavě ná­sa­dou mopu.

“No, no, proč tak prudce,” za­bru­čel Dan, ote­vřel oči a po­mr­ká­val po prázdné třídě. “Ty vole, vstá­vej, je konec.”

I Jirka se pro­bu­dil: “Co to, kurva, těch hodin. Padáme.”

A letěli. Razili si cestu davem lidí jako bul­do­zer. Vlak od­jíž­děl za deset vteřin. Sprin­to­vali napříč bu­do­vou ná­draží, od­ha­zo­vali po­stá­va­jící ci­zince nalevo a na­pravo, pře­sko­čili pár bez­do­movců, na tabuli od­jezdů vlak právě zmizel, přesto pádili dál, ne­do­ká­zali za­sta­vit, od po­drá­žek jim od­le­to­valy kusy pod­lahy smí­šené s pla­meny, pro­le­těli prů­cho­dem k ná­stu­pišti. Ma­šin­fíra uvedl svůj stroj od pohybu a po­měrně rychle se roz­jíž­děl. Dan s Jirkou vy­běhli scho­diště a vlak jim zmizel z do­hledu.

“Do­pr­dele.”

“Ne­stihli jsme.”

“Nevadí, všechno je jednou poprvé.”

“Teď to teda vadí. Psala mi Ana Or­lov­ská, chce se s námi sejít.”

“Fakt?”

“Jo.”

“Po­dí­vej se mi do očí. Jestli to není pravda, tak tě na­pě­chuju práš­kama a dy­na­mi­tem.”

“Divím se, že po těch letech a všem, co jsme jí udě­lali, na­psala ona nám. Asi to chce.”

“Tak to je v hajlzu. Vlak ujel, další za půl hodiny a Ana nás čeká. Ukrad­neme le­ta­dlo, po­bě­žíme rych­leji než světlo. Prostě se tam nějak musíme dostat.”

Ale místo toho seděli na ná­stu­pišti, sle­do­vali pohyb vte­ři­nové ru­čičky na ci­fer­ní­cích svých ho­di­nek a mod­lili se za každou další sekundu, aby uběhla a aby se čas ná­ho­dou ne­za­sta­vil.

Ne­stalo se. „Aspoň na tohle se můžeme spo­leh­nout,“ po­zna­me­nal Dan, když při­jíž­děl vlak. Brzdy za­skří­pali, kluci na­stou­pili, zmi­zeli, amen.

“Pa­ma­tu­ješ si na včerj­šek?”

“Mlhavě.”

“Teď se ti trochu roz­jasní. Našel jsem fotky minulý noci.”

“Kde?”

“Tady, měl jsem je v kapse.”

Sta­čilo ně­ko­lik po­hledů na fo­to­gra­fie vy­tiš­těné na ne­kva­lit­ním papíře a uply­nulý večer na­bý­val jas­něj­ších obrysů.

Na prvním snímku seděli Dan a Jirka na au­to­bu­sové za­stávce .

“Bože můj, to jsem já. To ne! Proč bych si bral frak a co to…” (došel mu dech)

“A to je teprve za­čá­tek. Po­dí­vej, ještě se po­řádně ne­setmělo, lampy jsou stále zhas­nuté. Mám se po­dí­vat na další?”

“Zkus to.”

Na dalším záběru seděli v au­to­buse a nad nimi na pa­lub­ních ho­di­nách čer­veně svítil čas 21:58. další fotka uka­zo­vala, jak Dan v au­to­buse tančí, za­tímco Jirka kousek dál tleská do rytmu. Na další fotce šli ulicí v každé ruce lahev.

„Koukám, že pijeme všechno, pokud je to whisky.“

“Ne­vy­padá to zas tak strašně. Asi to byla jen téměř úplně oby­čejná pařba.”

Ale další ob­rá­zek na­ru­šil jejich ne­zvyklý klid ne­zvykle moc. Při­pa­dalo jim to jako rána kla­di­vem do slabin. Byl tam Jirka, Dan a nějaký bez­do­mo­vec či co. On ležel na chod­níku a oni do něj kopali a mlá­tili holemi.

Další dvě fotky zdo­ku­men­to­vali bledé tělo a kaluž krve na chod­níku ve světle lamp. Za chvíli začalo pršet, svlékli ho a tan­čili spolu nad mrt­vo­lou.

“Bože, co to je? To jsme my? Kde sakra? Proč pro­boha?”

“Ale to asi nebude to nej­horší.”

Nebylo.

Na dal­ších fo­to­gra­fi­ích roz­bí­jeli okna, vy­krá­dali auta, zmlá­tili ně­ko­lik au­to­bu­sáků, ukadli tram­vaj a uspo­řá­dali v ní velkou party, vy­krá­dali banky, stří­leli po lidech z re­vol­verů. Pak při­jeli po­li­cajti a Dan s Jirkou zdr­hali. Roz­bí­jeli výlohy, za­bí­jeli tou­la­jící se psy, zmlá­tili dva bez­do­movce, pod­pa­lo­vali domy až na­ko­nec skon­čili na nějaké za­padlé bu­ran­ské dis­ko­téce. Ně­ko­lik snímků tan­čí­cího davu a pak na­jed­nou Eva. Stála tam opřená o pult. Teď všechno vy­pa­dalo jako sen a tohle jako sku­teč­nost nebo naopak.

“Cože? Co tu dělá Eva?”

“Za­vo­lala po­li­cajty.”

“Myslel jsem, že to bylo vzá­jemné.”

“Kdepak, ona mlu­vila o zná­sil­nění.”

Zů­stalo jen ně­ko­lik otisků rtěnky a řádění po­kra­čo­valo. Ně­ko­lik panáků ve snaze vy­těs­nit krev v těle al­ko­ho­lem. jedna dvě dávky sti­mu­lu­jí­cích drog a pár ran bar­ma­novi, které za­há­jily velkou rvačku a spěšný útěk. Tam byla krásná fotka, jako oba běží v jedné ruce hůlku a druhou si při­dr­žují cylin­dry a za nimi svítá.”

Na příš­tím snímku si sun­da­vali fraky a za­ha­zo­vali klo­bouky. Zů­stali jen ve zkr­va­ve­ných ko­ši­lích.

“Ale víš, co by mě za­jí­malo?”

“Co?”

“Na všech fot­kách jsme oba dva a to zna­mená, že nás musel někdo fotit. Kdo?”

Ná­sle­du­jící ob­rázky ob­sa­ho­valy od­po­věď. Byly to snímky focené sa­mo­spouští, na kte­rých byli všichni tři: Dan, Jirka a Ana Or­lov­ská. Svlé­kali se, pak ně­ko­lik záběrů mi­lo­vání ve třech s oh­ňostro­jem na temné ranní obloze a konec.

“Tak to byli zbytky minulé noci.”

“Spá­líme je.”

„Jinak to ne­pů­jde.“

Za chvíli se vzpo­mínky změ­nily na popel, dým a prach a na­jed­nou pře­stali ko­mu­koli vadit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz