povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

27. 4. 2007

Skupinová samomluva 3

       

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a cítili se mizerně. Vyhlídka konce hodiny byla nejistá a možnost spánku vzdálená. Dan málem pozvracel lavici a Jirka se snažil usnout. Nedařilo se.

V hlavách jim třeštilo.

“Bože, co jste včera dělali, pánové?” zeptal se profesor, “vypadáte strašlivě.”

“Našli jsme zbytky minulé noci.”

“A na co jste přišli?”

“Celou noc jsme pařili.”

“Bohužel,” dodal Jirka.

“Abych to upřesnil, byli jsme na severním pólu a pařili jsme celou polární noc.”

“S východem slunce začal ohňostroj.”

“Byl fantastický a trval celou věčnost.”

“Jen si to představte, my tam stáli, koukali na ohňostroj a kolem nás rotovalo slunce a rovnoměrně nás opékalo ze všech stran.”

“Pánové, co si o mě myslíte?”

“Jen to nejhorší.”

“Samozřejmě.”

“Ale to už by stačilo, pánové, když už nejste schopni vnímat, tak alespoň držte huby, parchanti.”

Za chvíli se ozvaly dvě rány, to když ztratili vědomí a jejich hlavy dopadly na lavici. Spali několik dalších hodin až, je probudila uklízečka. Jemně zatřásla s Danem, ale ten jen něco zamumlal. Zatřásla víc, on nic. Naštvala se a vzala ho po hlavě násadou mopu.

“No, no, proč tak prudce,” zabručel Dan, otevřel oči a pomrkával po prázdné třídě. “Ty vole, vstávej, je konec.”

I Jirka se probudil: “Co to, kurva, těch hodin. Padáme.”

A letěli. Razili si cestu davem lidí jako buldozer. Vlak odjížděl za deset vteřin. Sprintovali napříč budovou nádraží, odhazovali postávající cizince nalevo a napravo, přeskočili pár bezdomovců, na tabuli odjezdů vlak právě zmizel, přesto pádili dál, nedokázali zastavit, od podrážek jim odletovaly kusy podlahy smíšené s plameny, proletěli průchodem k nástupišti. Mašinfíra uvedl svůj stroj od pohybu a poměrně rychle se rozjížděl. Dan s Jirkou vyběhli schodiště a vlak jim zmizel z dohledu.

“Doprdele.”

“Nestihli jsme.”

“Nevadí, všechno je jednou poprvé.”

“Teď to teda vadí. Psala mi Ana Orlovská, chce se s námi sejít.”

“Fakt?”

“Jo.”

“Podívej se mi do očí. Jestli to není pravda, tak tě napěchuju práškama a dynamitem.”

“Divím se, že po těch letech a všem, co jsme jí udělali, napsala ona nám. Asi to chce.”

“Tak to je v hajlzu. Vlak ujel, další za půl hodiny a Ana nás čeká. Ukradneme letadlo, poběžíme rychleji než světlo. Prostě se tam nějak musíme dostat.”

Ale místo toho seděli na nástupišti, sledovali pohyb vteřinové ručičky na cifernících svých hodinek a modlili se za každou další sekundu, aby uběhla a aby se čas náhodou nezastavil.

Nestalo se. „Aspoň na tohle se můžeme spolehnout,“ poznamenal Dan, když přijížděl vlak. Brzdy zaskřípali, kluci nastoupili, zmizeli, amen.

“Pamatuješ si na včerjšek?”

“Mlhavě.”

“Teď se ti trochu rozjasní. Našel jsem fotky minulý noci.”

“Kde?”

“Tady, měl jsem je v kapse.”

Stačilo několik pohledů na fotografie vytištěné na nekvalitním papíře a uplynulý večer nabýval jasnějších obrysů.

Na prvním snímku seděli Dan a Jirka na autobusové zastávce .

“Bože můj, to jsem já. To ne! Proč bych si bral frak a co to...” (došel mu dech)

“A to je teprve začátek. Podívej, ještě se pořádně nesetmělo, lampy jsou stále zhasnuté. Mám se podívat na další?”

“Zkus to.”

Na dalším záběru seděli v autobuse a nad nimi na palubních hodinách červeně svítil čas 21:58. další fotka ukazovala, jak Dan v autobuse tančí, zatímco Jirka kousek dál tleská do rytmu. Na další fotce šli ulicí v každé ruce lahev.

„Koukám, že pijeme všechno, pokud je to whisky.“

“Nevypadá to zas tak strašně. Asi to byla jen téměř úplně obyčejná pařba.”

Ale další obrázek narušil jejich nezvyklý klid nezvykle moc. Připadalo jim to jako rána kladivem do slabin. Byl tam Jirka, Dan a nějaký bezdomovec či co. On ležel na chodníku a oni do něj kopali a mlátili holemi.

Další dvě fotky zdokumentovali bledé tělo a kaluž krve na chodníku ve světle lamp. Za chvíli začalo pršet, svlékli ho a tančili spolu nad mrtvolou.

“Bože, co to je? To jsme my? Kde sakra? Proč proboha?”

“Ale to asi nebude to nejhorší.”

Nebylo.

Na dalších fotografiích rozbíjeli okna, vykrádali auta, zmlátili několik autobusáků, ukadli tramvaj a uspořádali v ní velkou party, vykrádali banky, stříleli po lidech z revolverů. Pak přijeli policajti a Dan s Jirkou zdrhali. Rozbíjeli výlohy, zabíjeli toulající se psy, zmlátili dva bezdomovce, podpalovali domy až nakonec skončili na nějaké zapadlé buranské diskotéce. Několik snímků tančícího davu a pak najednou Eva. Stála tam opřená o pult. Teď všechno vypadalo jako sen a tohle jako skutečnost nebo naopak.

“Cože? Co tu dělá Eva?”

“Zavolala policajty.”

“Myslel jsem, že to bylo vzájemné.”

“Kdepak, ona mluvila o znásilnění.”

Zůstalo jen několik otisků rtěnky a řádění pokračovalo. Několik panáků ve snaze vytěsnit krev v těle alkoholem. jedna dvě dávky stimulujících drog a pár ran barmanovi, které zahájily velkou rvačku a spěšný útěk. Tam byla krásná fotka, jako oba běží v jedné ruce hůlku a druhou si přidržují cylindry a za nimi svítá.”

Na příštím snímku si sundavali fraky a zahazovali klobouky. Zůstali jen ve zkrvavených košilích.

“Ale víš, co by mě zajímalo?”

“Co?”

“Na všech fotkách jsme oba dva a to znamená, že nás musel někdo fotit. Kdo?”

Následující obrázky obsahovaly odpověď. Byly to snímky focené samospouští, na kterých byli všichni tři: Dan, Jirka a Ana Orlovská. Svlékali se, pak několik záběrů milování ve třech s ohňostrojem na temné ranní obloze a konec.

“Tak to byli zbytky minulé noci.”

“Spálíme je.”

„Jinak to nepůjde.“

Za chvíli se vzpomínky změnily na popel, dým a prach a najednou přestali komukoli vadit.


publikováno 27. 4. 2007

příbuzné články:
Skupinová samomluva 2
Skupinová samomluva 1
Skupinová samomluva 4
Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku
Světlo v zádech #2 - Kuřáci opia

sem odkazují:
#267
Seznam povídek
Epizody
Skupinová samomluva