k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Skupinová samomluva 2

18. 4. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a sle­do­vali pohyb ho­di­no­vých ru­či­ček. Přišel jim až ne­smy­slně pomalý. Jirka by klidně pří­sa­hal, že na za­čátku vy­u­čo­vací hodiny trvala vte­řina ví­ce­méně vte­řinu, ale jak se při­bli­žo­valo zvo­nění, po­stupně se pro­ta­ho­vala. Pro­fe­sor, mlu­vící o teorii re­la­ti­vity a z ní ply­nou­cích dů­sledků, jako je různá rych­lost ply­nutí času, jim to po­tvr­dil. ale přesto po ně­ko­lika letech za­zvo­nilo, třídu za­pla­vil ob­vyklý ruch pře­stávky, vzdu­chem pro­le­tělo ně­ko­lik na­dá­vek a dvě šipky no­vo­ka­i­nem ře­za­ného kurare. Po­lo­vina osa­zen­stva třídy odešla do Las Vegas.

Dan s Jirkou v klidu seděli ve své lavici na konci třídy, zády opřeni o zadní stěnu a vedli jeden ze svých ne­dů­le­ži­tých roz­ho­vorů.

Jirka: “Dneska ráno jsem si vzpo­mněl na Anu Or­lov­skou. Už je to pár let, co jsme se viděli na­po­sledy.”

Dan: “Jo, jo. Ana. Hezká holka, škoda, že to prasklo.”

Jirka: “Hajzle.”

Dan: “No, no, no. Tak jsem jí vohnul jako první. To je toho.”

Dan a Jirka byli ka­ma­rádi, ka­ma­rádi na život a na smrt, ka­ma­rádi až za hrob. I když by se mohlo zdát, že se jejich vztah pře­klápí do úplně jiných poloh, jsou to stále jen ka­ma­rádi. Oba dva tyhle řeči ne­ná­vidí a oka­mžitě je tres­tají in­jekcí bo­tu­lo­to­xinu do slabin. Znají se už tři­náct let, což je za­tra­ceně dlouhá doba na to, aby se jejich přá­tel­ství roz­padlo. Pravda, prošli ně­ko­lika zkouš­kami ohněm, ale vždycky si našli cestu ven.Ne­do­ve­dou si před­sta­vit život jeden bez dru­hého, žijí spolu, stří­davě jeden u dru­hého. Lidé, kteří je znají, je po­va­žují za bratry a těm, kteří je ne­znají do­ko­nale splý­vají v jed­noho člo­věka. Jejich pevné přá­tel­ství ne­mohlo nic roz­pá­rat, ani ty ne­smy­slně se vle­koucí vte­řiny.

Navíc si jsou oba dva velmi po­dobní, téměř na­prosto ne­ro­ze­zna­telní a vědí o sobě úplně všechno, takže není pro­blém, když za sebe stří­davě za­ska­kují, třeba na úřad, za ře­di­te­lem, za ba­bič­kou, na rande, což také hojně vy­u­ží­vali v pří­padě Any Or­lov­ské. Jirka se s ní se­zná­mil, ale přišlo mu ne­smy­slné, aby si jí nechal pro sebe a začal se dělit s Danem. Ale on se trochu víc rozjel a po­sléze ho Jirka málem zabil. Ale ani to je ne­do­ká­zalo roz­dě­lit.

“Ty vole, po­dí­vej! Píše Ana Or­lov­ská.”

“Ukaž, co píše.”

“Chce se sejít.”

“S oběma?”

“Jo, přesně tak.”

“Asi nikoho nemá a tak chce radši dva na­jed­nou.”

“Nemám nic proti, jdeme do ní.”

Zá­ro­veň s otrav­ným zvo­ně­ním na další hodinu se jim v hla­vách roz­to­čil ko­lo­toč vzpo­mí­nek na Anu Or­lov­skou. Nejdřív na to malé krásné děv­čátko ve školce, pak o ně­ko­lik let poz­ději na zvláštní se­tkání ve vlaku, cho­zení na stří­dačku, ne­šťastný záskok, po kterém se roz­jela one-man show se dvěma herci. Ana se divila, co Jirka dokáže, ale ne­tu­šila, že má druhé já. Líbilo se jí to, klukům taky, ale jízda skon­čila v in­ter­ho­telu, kam po­zvala Jirku, ale přijel i Dan. Celou noc se pařilo a k ránu našel jeden dru­hého (dodneška nevědí kdo koho) s Anou. Jí to došlo a ná­sle­do­val spěšný útěk, Ana se dívala z okna, kou­řila levné ci­ga­rety, nad kopcem vy­chá­zelo slunce a sví­tilo na in­ter­ho­tel. O mnoho pater níž ze dveří vy­běhly dvě si­lu­etky a pádili z kopce. Její otec jim po­sí­lal pozdravy ze své ku­lov­nice. Běželi ně­ko­lik ki­lo­me­trů, chy­tili stopa a po rychlé jízdě vy­stou­pili až doma. To byla tečka za ka­pi­to­lou s názvem “Ana Or­lov­ská”. Ale teď si to oči­vidně roz­mys­lela a chce je mít oba na­jed­nou.

“Myslíš, že z toho něco bude?”

“Já doufám, že jo,” od­po­ví­dal Jirka a přitom sle­do­val vchá­ze­jící an­g­lič­ti­nářku – mladou krás­nou pro­fe­sorku.

“Ty vole, po­dí­vej na ní. To je do­ko­nalá kost.”

“To sice jo, ale nedá ti. Spíš by mě za­jí­malo, jak teď vypadá Ana.”

“Třeba ztloustla, začala strašně po­si­lo­vat, teď má ste­ro­i­dový bicáky, na rameni te­to­vání, pásku přes oko a je zá­vislá na ben­zo­di­a­ze­pinu, sco­po­la­minu, meska­linu, har­ma­linu, bu­fo­teinu, de­me­rolu, ben­zedrinu a di­hydro-oxy-he­ro­inu.”

“To snad ne.”

Během hodiny ještě do de­tailu pro­bí­raly Anu, jejího otce jehož ne­vě­domky vy­půj­če­nou ka­me­rou bylo na­to­čeno mnoho hodin porna. Byl to taky on, kde Jir­kovi na jeden den půjčil svojí zr­ca­dlovku. Jirka se pak vy­dá­val za umě­lec­kého fo­to­grafa a dal do­hro­mady Míšu s Janou.

Čas ne­če­kaně zrych­lo­val a hodina trvala pře­kva­pivě krát­kou dobu.

Za­zvo­nilo, pře­kva­pení, jdeme.

“Dneska jsme u mě,” řekl Dan a za chvíli už na­ska­ko­vali do roz­jíž­dě­jí­cího se vlaku. U dveří je při­ví­tal re­vi­zor a tak bez lístků utí­kali před po­ku­tou. Po­stupně byli za­hnáni na konec vlaku, neměli kam prch­nout, od­hod­lali se k od­váž­nému činu – vy­stou­pit na příští za­stávce. Jen, co se dveře ote­vřeli, vy­sko­čili ven a málem po­ra­zili Míšu s Janou na ná­stu­pišti. Na­rychlo se pozdra­vili, dveře se za­vřeli, vlak odjel.

“Další jede za půl hodiny.”

“Lepší čekat, než platit.”

“To kaž­do­pádně.”

Seděli v če­kárně a předli ne­ko­nečné sítě debat.

“Co si myslíš o Míše a Janě?”

“Nej­hezčí baby jsou vždycky le­sbičky.”

“Jenom aby taky Ana…”

“Toho bych se nebál.”

“A její otec, to byl fajn chlap.”

“Jo, dokud se na tebe ne­na­štval a ne­vy­hnal tě z domu ku­lov­nicí.”

“A když viděl, že jsem moc daleko na jistý zásah, tak na mě poslal psy.”

“Myslíš ty jeho telata?”

“Jo, přesně toho sto­ki­lo­výho za­bi­jáka. ale byla to mrcha. Ne­do­běhla mě a ne­za­kousla se, ale ani to ne­vzdal, prostě mi klusal za zády a já půl hodiny zdrhal jako ší­le­nej. Pak jsem ho ko­nečně se­třásl. ale víš koho jsem viděl u Evina otce?”

“Ne.”

“Naší an­g­lič­ti­nářku.”

“Tu se kterou sis to vždycky chtěl rozdat?”

“Jo přesně tu. Možná by to s ní vyšlo.”

“Ale to by ne­směla najít tu tvojí bás­ničku.”

“Se ti snad ne­lí­bila?”

“Jak to jenom říct? Byla tak in­timní, až se mi z ní dělalo šoufl.”

“Krása ne­smírná, při­jíždí vlak.”

“Na palubě se od­dá­vali re­la­xo­vání v rytmu ne­rov­ných kolejí.”

Vlak za­sta­vil, vy­ská­kali ze dveří a uhá­něli k Danovi domů. byl to žlutý dům s opa­da­nou omít­kou, obehnaný živým plotem, pří­zemí a pod­kroví, ně­ko­lik pokojů, patro křídla s garáží už ně­ko­lik let pře­sta­vo­váno na velký obývák. Bylo na něm za­jí­mavé jen to, že ačkoli vy­pa­dal, že každým dnem spadne, stále držel. Danův otec byl ne­do­stu­do­vaný ar­chi­tekt, který pra­cuje jako stav­by­ve­doucí a podle toho taky dům vypadá: velké plány, ale zatím nic. Dan roz­ra­zil vrátka, dveře, druhé dveře. Doma byla jen ba­bička, rodiče stále v práci. Oba jí pozdra­vili jako svou vlastní a cestou pře s kuchyň, kde na­brali po­třebné zásoby, za­mí­řili do svého pokoje. Vy­pa­dalo to tam skoro stejně jako u Jirky. Roz­lehlý pokoj, kte­rému do­mi­no­val po­čí­tač s velkou ob­ra­zo­vou a pře­di­men­zo­va­nou re­pro­sou­sta­vou. Stroj už běžel, Dan tam hodil ně­ja­kou hudbu, batohy za­ho­dili do kouta a při­stáli na le­tišti, které suplo­valo po­stele.

“A co ségra, že se ne­u­káže.”

V tom vešla od po­hledu se­dm­nác­ti­letá dívka ob­le­čená jen v kalhot­kách a cha­tr­ném tričku. Ro­ze­spale mrkala na své bratry a rukou se pro­bí­rala za­cu­cha­nými vlasy.

“Ha, my o ségře a ona za humny.”

“Čau brácho, čau brácho, mohli byste to ztlu­mit, strašně mě bolí hlava.”

“Jo, jo, sestřičko, jako by se stalo. Zase jsi včera moc pařila, co?”

“Hádej,” a odešla.

“Je hezká, myslíš, že je le­sbička?”

“Je jenom jediný způsob jak to zjis­tit.”

“Kdy jdeme za Anou?”

“Za hodinu. Psala mi, že mám přijít na hřiště.”

“To abych se začal chys­tat,” řekl Dal, lehl si, zavřel oči a za chvíli už za­ře­zá­val.

Jirka seděl na židli, nohy na stole, rukama po­de­přel hlavu, díval se z okna ven a na­slou­chal tlu­mené hudbě. Vzpo­mněl si ne ne­ob­vyklé se­tkání ve vlaku. Ne­tra­dičně se vracel ze školy sám, vagon se ky­má­cel, klim­bal, oči za­vřené, téměř spal. A na­jed­nou cítil těsně vedle sebe teplo něčí tváře. Na­no­sekundu poté se ho ta osoba dotkla rty a začala ho líbat. Bez špetky údivu se na­po­jil, ote­vřel oči a zjis­til, že mu na klíně sedí krásná holka. po úvod­ním in­ter­mezzu si sedla vedle něj a cho­vali se, jako kdyby spolu cho­dili už rok. A pak šli spo­lečně do parku, po­ví­dali si, jako kdyb se znali od­jak­živa a na­ko­nec pro­žili ro­man­tický večer. Až druhý den se do­zvě­děl, že ta dívka byla Ana Or­lov­ská, jeho “stará známá”, se kterou se předlouho ne­vi­děl a teď se se­tkali aniž by jeden dru­hého poznal. Jirka si pískal na dobrou náladu a op­ti­mis­mus.

Me­zi­tím se Danovi zdál sen:

Lazar chvíli te­le­fo­no­val a pak za­kři­čel jdeme. Spo­lečně s Kal­de­ro­nem vy­ra­zili. Pádili po sil­nici a cestách mezi horami, míjeli města, řeky i pře­hradní nádrže. Pře­běhli most, pře­sko­čili potok, zá­vě­rečné stou­pání a nad nimi se tyčil in­ter­ho­tel. Vklouzli dovnitř, setmělo se, vyšel měsíc, zase zmizel a oba dva zdr­hali pryč s prv­ními pa­prsky slunce. Z okna lim za paty do­padlo ně­ko­lik prázd­ných lahví, rány z ku­lov­nice a jiné zbytky di­vo­kého večera. ale oni jen zví­řili prach a byli doma. Znuděně leželi na gauči, venku tro­pické vedro a zpo­cené mouchy se chla­dili u ven­ti­lá­toru. Anna O. na­ře­dila vzpo­mínky trávou, dvěstě­pro­centní pá­len­kou a par­tič­kou ka­ma­rá­dek a bylo OK. Z re­pro­duk­torů hřměl rachot to­várny a jejích vý­rob­ních linek občas rozříz­nutý elek­tric­kou ky­ta­rou. Lazar s Kal­de­ro­nem ob­vo­lá­vali své známé, zdali by se ne­chtěli za­sta­vit na otočku v jejich po­steli 2+1. Někdo přišel a tak večer uply­nul v duchu sku­pi­nové zábavy na tři.

Druhý den ráno za­zvo­nil budík a Dan se pro­bu­dil.

Ro­ze­spale mrkal po pokoji až za­ost­řil na Jirku jak se roz­va­luje na židli a hledí z okna ven.

“Tímhle směrem je Šumava,” ukázal prstem do svěží zeleně.

“Ano, ano, jeden po­zvaný, dva hosté. Jak rychle jsme se tam hrnuli, tak rychle jsme pak zdr­hali.”

“Ale, že ten hos­ti­tel byl fé­ro­vej chlap.”

“Jen do chvíle, než zjis­til, že nemáme čím platit.”

“Ale pořád byl docela fajn.”

“I když nás hnal za ten kravál kolem čtvrtý hodiny ranní.”

“Kdo uteče vy­hraje.”

První chvíli se nic nedělo.

Sprin­teři se pro­ta­ho­vali.

Kal­de­ron vy­ra­zil a Lazar za ním. Běželi na ná­měs­tíčko, byl tam au­to­bus a právě se roz­jíž­děl. Na­ra­zili na za­vřené dveře a au­to­bus zmizel za za­táč­kou.

“Další jede za dvacet minut.”

“Nemáme tolik času. Po­bě­žíme zkrat­kou.”

Vy­ra­zili a za chvíli se do­stali na sil­nici s čer­s­tvě po­lo­že­ným as­fal­tem, po stra­nách kvetly vrby. Na­jed­nou se ozval vý­střel z pušky. Zazněl jako hrom.

“Že by bouřka?”

“Ale hovno.”

Běželi dál, minuli louku, kde ležela Míša s Janou na dece.

Za­bo­čili, přes pole, chvíli nic, pře­sko­čili plot, ko­nečně hřiště. A upro­střed stála Ana Or­lov­ská.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz