k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Skupinová samomluva 1

16. 4. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a sle­do­vali pohyb ho­di­no­vých ru­či­ček. Přišel jim až ne­smy­slně pomalý. Dan by klidně pří­sa­hal, že na za­čátku vy­u­čo­vací hodiny trvala vte­řina ví­ce­méně vte­řinu a jak se při­bli­žo­valo zvo­nění, po­stupně se pro­ta­ho­vala. Pro­fe­sor, mlu­vící o teorii re­la­ti­vity a různé rych­losti času, jim to po­tvr­dil.

Přesto po ně­ko­lika re­la­tiv­ních letech za­zvo­nilo. Třídu za­pla­vil ob­vyklý ruch pře­stávky a vzdu­chem začaly létat různé před­měty: kousky křídy, papíry, tužky, plas­tové lahve zpola na­pl­něné po­div­nou te­ku­ti­nou, židle a sem tam i nějaká lavice.

Dan s Jirkou v pohodě seděli ve své lavici, zády opřeni o zadní stěnu třídy a vedli jeden ze svých ve­le­dů­le­ži­tých roz­ho­vorů.

„Chtěl bych si to rozdat s uči­tel­kou An­g­lič­tiny. Na lavici v učebně jazyků. Sakra, jak já bych jí ukázal jak se po­u­žívá jazyk.“

„Dáša mě za­tra­ceně raj­cuje. Dal bych si jí hned, kdyby to šlo…“

„No kdyby to šlo, tak teď jsem v učebně jazyků a strkám jí ho tam pěkně zezadu. Bože, jak já bych píchal.“

Dan a Jirka byli ka­ma­rádi, nej­lepší možní ka­ma­rádi. I když by se občas mohlo zdát, že se jejich vztah pře­klápí do úplně jiných poloh, jsou stále jen ka­ma­rádi. Znají se už od školky, tedy celých dlou­hých 13 let. V den, kdy se po­znali, k sobě zkrátka přišli a řekli si, že budou ka­ma­rádi a zů­stali jimi na­po­řád. Už je nic ne­mohlo roz­dě­lit, na­stou­pili jako prv­ňáčci do stejné třídy, oba dva se za­mi­lo­vali do stejné holky, spo­lečně opa­ko­vali jeden ročník, teď žijí stří­davě jeden u dru­hého. De­fakto sply­nuli v jedno já, ja­kousi entitu na­zý­va­nou sou­hrně „Dan a Jirka.“ A nikdo ne­vě­děl, kdo je kdo. Stala se z nich ne­roz­lučná rov­no­cenná dvojka a nic je ne­mohlo roz­pá­rat, ani ty ne­sku­tečně se vle­koucí vte­řiny.

Navíc jsou si oba dva velmi po­dobní, pro ne­zku­še­ného po­zo­ro­va­tele k ne­ro­ze­znání a jeden ví o tom druhém téměř vše, takže není pro­blém, když Dan za­skočí za Jirku kam­koli: na úřad, za ba­bič­kou, na rande, má­lo­kdo si všimne roz­dílu, ja­ké­ho­koli.

„Dane, to jsem ti ještě neřekl. Psala mi Anna.“

„Myslíš tamtu Annu Or­lov­skou?“ vyhrkl ne­vě­řícně Dan.

„Jo, přesně tu.“

„Cože? Ona se s námi ještě baví? Ne­vě­řím.“

„Asi nikoho nemá, tak chce zase dva,“ zasmál se Jirka.

„Nemám nic proti, jdeme do ní.“

Zá­ro­veň s otrav­ným zvo­ně­ním na hodinu se jim v hla­vách roz­to­čil ko­lo­toč vzpo­mí­nek na Annu Or­lov­skou. Nejdřív jako na děv­čátko, do kte­rého se oba naráz za­mi­lo­vali, pak o ně­ko­lik let poz­ději na ne­če­kané se­tkání ve vlaku, ná­sledné cho­zení s ní na stří­dačku za­kon­čené tím ne­šťast­ným „zá­sko­kem“ po němž málem Jirka zabil Dana. Pak se to mezi mimi srov­nalo a dlouho si z ní uku­so­vali na stří­dačku. Když zjis­tila, že jsou dva a ne jeden, s křikem a na­dáv­kami se s nimi ro­ze­šla, ale teď si to oči­vidně zase roz­mys­lela a chce je mít oba na­jed­nou.

„Myslíš, že z toho něco bude?“

„Já doufám, že jo,“ od­po­vě­děl Jirka a přitom sle­do­val vchá­ze­jící an­g­lič­ti­nářku – mladou upra­ve­nou krás­nou pro­fe­sorku s vl­ni­tými hně­dými vlasy.

„Ty vole, po­dí­vej na ní. To je kost.“

„Sice nemá takový kozy, ale já z ní nemůžu.“

„Ne, už to ne­vy­dr­žím, při­hlá­sím se a šoupnu jí ho tam.“

„Jo, vohni jí před tabulí a rozjeď jí. Ale ne­za­po­meň, že jsem druhej na řadě.“

Ale jako vždy k ničemu ne­do­šlo a místo toho Dan s Jirkou jen sle­do­vali téměř ne­hyb­nou vte­ři­no­vou ru­čičku, po­po­há­něli jí a dou­fali, že dorazí do cíle dřív než pojdou nudou.

Fan­fára, konec, ví­těz­ství, žijeme.

„Dneska jsme u mě,“ řekl Jirka a za chvíli už na­ska­ko­vali do roz­jíž­dě­jí­cího vlaku. Cestou při­stou­pila Míša s Janou. Jeli pouze na další za­stávku, takže se stěží stihli pozdra­vit. Jen co se souprava roz­jela a ne­chala holky daleko vzadu, Jirka pro­ho­dil: „Škoda, že už vědí, že nejsem žádný fo­to­graf a ta zr­ca­dlovka byla jen vy­půj­čená.

„Hlavně mi ne­ří­kej, že je pravda, co se povídá. To bych ti ani ná­ho­dou ne­vě­řil.“

„Byl to kotel, co si budeme po­ví­dat. Nějak jsem to na nich poznal a pak už to jela ráz na ráz. A kdybys viděl lidi kole, jak čuměli.“

„Krása ne­smírná!“

Vlak za­sta­vil, vy­ská­kali ze dveří a uhá­něli k Jir­kovi domů. Byl to středně malý ro­dinný dům, pří­zemí + 1. patro, ně­ko­lik pokojů, garáž, letos nová stře­cha, do které ko­nečně ne­teklo, (tržní cena ně­ko­lik málo mi­li­onů). Ten dům byl za­jí­mavý snad jedině tím, že klíče ne­le­žely pod ro­hož­kou. Ale tam všechna krása skon­čila, snad možná s vý­jim­kou velké za­hrady s malým ryb­níč­kem a im­pro­vi­zo­va­ným trav­na­tým hřiš­těm na bag­bin­ton. Jirka na­rov­nal křivou ce­dulku s číslem po­pis­ným na vrát­kách, ale stejně se na­hnula, když Dan vrátka za­bouch­nul.

Dům byl prázdný, stejně jako led­nička a tak rovnou za­mí­řili do pokoje v 1. patře. Jed­nalo se velkou cimru, kde byd­leli po­lo­vinu dní v roce, druhou po­lo­vinu zas u Dana. Batohy za­ho­dili do kout, Jirka zapnul hi-fi a do­padli na le­tiště, které na­hra­zo­valo po­stele.

„Ne­při­pa­dáš si jako buzík?“ zeptal se Dan ležíc zády na mat­raci, ruce slo­žené pod hlavou.

„Někdy jo.“

„Vážně?“

„Na­pří­klad dneska.“

„Po­ví­dej.“

„Víš jak si Ivan navlík kolem krku ten popruh a uvázal z něj něco mezi kra­va­tou a oprát­kou? Ne­bu­deš mi to věřit, ale v tu chvíli mě fakt na­žha­vil tak, že bych si to s nim klidně rozdal. Musel jsem se brzdit, abych na něj ne­sko­čil v půlce hodiny. Ale pak si to sundal a bylo po ptá­kách.“

„Bo­hu­dík.“

„Bo­hu­žel,“ opra­vil ho Jirka.

„Do lidí a do me­lounů ne­vi­díš.“

„Nevadí, nevadí.“

„Kdy jdeme za Annou?“

„Za hodinu. Psala, že máme přijít ke hřišti.“

„To abych se začal chys­tat,“ řekl Dan, lehl si a zavřel oči. Za chvíli za­ře­zá­val.

Jirka si pustil svůj ob­lí­bený in­dustrial, tak aby to dobře slyšel i v kou­pelně. Přesto Dana ze spánku ne­pro­bu­dil.

Jirka si vlezl do sprchy a v proudu vody si vzpo­mněl na ne­ob­vyklé zno­vuse­tkání s Annou. Už se ně­ko­lik roků ne­vi­děli. Dan s Jirkou ji pus­tili z hlavy a vydali se na trochu od­liš­nou cestu do pekel. Ale pak, když se Jirka ne­tra­dičně vracel ze školy sám, se zčis­ta­jasna ob­je­vila. Už to mno­ho­krát vy­prá­věl, ale nikdo mu ne­chtěl věřit i když to byla pravda.

„Jedu takhle vlakem domů, vagón se kymácí, klim­bám, oči za­vřené, téměř spím. A na­jed­nou cítím v uličce těsně vedle sebe teplo něčí tváře. Za oka­mžik mě začala líbat, já jsem se bez špetky údivu na­po­jil. Otevřu oči a na klíně mi sedí krásná holka, která se poz­ději uká­zala jako Anna Or­lov­ská. Nevím, co to do ní na­jed­nou vjelo, ale kaž­do­pádně se mi to líbilo. Byla za­tra­cená náhoda, že to byla právě ona.“

Jirka vylezl z kou­pelny umytý, oho­lený a plný op­ti­mismu.

Me­zi­tím se Danovi zdál sen:

Na svahu stál in­ter­ho­tel, sví­tilo na něj slunce. Bydlel v něm Lazar a Kal­de­ron. Anna Or­lov­ská se dívala z okna, kou­řila levné ne­znač­kové ci­ga­rety a mávala při­jíž­dě­jí­cím zá­kaz­ní­kům.

Setmělo se.

Lazar po­ví­dal: „Dneska ne­pů­jdu spát a budu pařit. Ještě si užiješ.“ Do věže za­lo­žil disk, po­su­nul ovla­dač hla­si­tosti blízko k ma­xi­mální hod­notě a od­star­to­val ve­li­kou párty. Až do čtyř hodin ne­ne­chal Kal­de­rona spát.

Párty se roz­rostla do ně­ko­lika ve­se­lých pokojů a pul­zo­vala v nich. Kdyžse dav přelil zas do pokoje, kde začala pařba, Lazar uviděl, jak Kal­de­ron sedí s Annou Or­lov­skou na gauči a něžně se mazlí. Hodiny tikli 04:15 a Dan se pro­bu­dil.

Ro­ze­spale mrkal po pokoji, až za­ost­řil na Jirku, jak sedí na židli, nohy na stole, rukama pod­lo­žená hlava a dívá se ven z okna.

„Někde ta­mhle­tím směrem je Šumava,“ ukázal ze židle prstem kamsi do svěží zeleně.

„Jo, jo, ten náš slavný in­ter­ho­tel, pařba přes celou noc a pak ten útěk k ránu. Nemůžu za­po­me­nout.“

„Udě­láme to stejně!“

První chvíli se nic nedělo.

Sprin­teři na startu si za­va­zo­vali tka­ničky.

Lazar vy­ra­zil a Kal­de­ron za ním. Běželi na ná­měs­tíčko, byl tam au­to­bus, ale právě se roz­jíž­děl. Roz­ra­zili dveře, řidiče uzem­nili svými do­ži­vot­ními jizden­kami (po­cho­pi­telně pa­dě­la­nými) a jeli za Annou. Když seděli v napůl prázd­ném voze a ne­chali se unášet na dle jízd­ního řádu de­se­ti­mi­nu­to­vou cestu, zdál se jim oběma stejný sen.

V něm šli po jakési sil­nici, asfalt byl hladký jako leš­těný mramor a na kra­jích kvetly vrby. Mezi sebou vedli Annu Or­lov­skou. Z bez­mračné oblohy za­hřmělo a Anna zmi­zela. Oba dve se naráz pro­bu­dili ze svého bdě­lého snu. Au­to­bus za­sta­vil. Ko­nečná, vy­stu­po­vat.

„Trochu hořká, zdá se.“

„Avšak kvete po svém v oso­bité kráse, vole.“

A zase spěšně vy­ra­zili. Pře­běhli přes ná­měs­tíčko, po­tkali Míšu s Janou, jak spolu šli držíc se za ruce.

„Miluju je, jsou tak skvělý párek.“

„A teď mi do­volte, abych vás pro­hlá­sil za ženu a ženu.“

„Po­libte se.“

„Jirko, když jsi je dal do­hro­mady, fakt si to spolu v tom vlaku roz­dali?“

Jo, jo. Na takový tý plo­šině u dveří. Pak jsem jim po­ra­dil, že by si mohli jít lízat kundy na vla­kové zá­chody. Ne­chtěl jsem z toho dělat ve­řejné porno.“

„He, jestli to s Annou ne­vy­jde, tak se s tebou vyspím, pří­sa­hám.“

„No, nebylo by to poprvý.“

„Ale, ale, ne­ke­cej.“

Do­ra­zili na hřiště a Anna nikde. Čekali půl hodiny, Anna ne­při­šla, psali zprávy, ne­od­po­ví­dala, volali, číslo ne­e­xis­to­valo.

Anna Or­lov­ská se ztra­tila.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz