povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

16. 4. 2007

Skupinová samomluva 1

       

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a sledovali pohyb hodinových ručiček. Přišel jim až nesmyslně pomalý. Dan by klidně přísahal, že na začátku vyučovací hodiny trvala vteřina víceméně vteřinu a jak se přibližovalo zvonění, postupně se protahovala. Profesor, mluvící o teorii relativity a různé rychlosti času, jim to potvrdil.

Přesto po několika relativních letech zazvonilo. Třídu zaplavil obvyklý ruch přestávky a vzduchem začaly létat různé předměty: kousky křídy, papíry, tužky, plastové lahve zpola naplněné podivnou tekutinou, židle a sem tam i nějaká lavice.

Dan s Jirkou v pohodě seděli ve své lavici, zády opřeni o zadní stěnu třídy a vedli jeden ze svých veledůležitých rozhovorů.

„Chtěl bych si to rozdat s učitelkou Angličtiny. Na lavici v učebně jazyků. Sakra, jak já bych jí ukázal jak se používá jazyk.“

„Dáša mě zatraceně rajcuje. Dal bych si jí hned, kdyby to šlo…“

„No kdyby to šlo, tak teď jsem v učebně jazyků a strkám jí ho tam pěkně zezadu. Bože, jak já bych píchal.“

Dan a Jirka byli kamarádi, nejlepší možní kamarádi. I když by se občas mohlo zdát, že se jejich vztah překlápí do úplně jiných poloh, jsou stále jen kamarádi. Znají se už od školky, tedy celých dlouhých 13 let. V den, kdy se poznali, k sobě zkrátka přišli a řekli si, že budou kamarádi a zůstali jimi napořád. Už je nic nemohlo rozdělit, nastoupili jako prvňáčci do stejné třídy, oba dva se zamilovali do stejné holky, společně opakovali jeden ročník, teď žijí střídavě jeden u druhého. Defakto splynuli v jedno já, jakousi entitu nazývanou souhrně „Dan a Jirka.“ A nikdo nevěděl, kdo je kdo. Stala se z nich nerozlučná rovnocenná dvojka a nic je nemohlo rozpárat, ani ty neskutečně se vlekoucí vteřiny.

Navíc jsou si oba dva velmi podobní, pro nezkušeného pozorovatele k nerozeznání a jeden ví o tom druhém téměř vše, takže není problém, když Dan zaskočí za Jirku kamkoli: na úřad, za babičkou, na rande, málokdo si všimne rozdílu, jakéhokoli.

„Dane, to jsem ti ještě neřekl. Psala mi Anna.“

„Myslíš tamtu Annu Orlovskou?“ vyhrkl nevěřícně Dan.

„Jo, přesně tu.“

„Cože? Ona se s námi ještě baví? Nevěřím.“

„Asi nikoho nemá, tak chce zase dva,“ zasmál se Jirka.

„Nemám nic proti, jdeme do ní.“

Zároveň s otravným zvoněním na hodinu se jim v hlavách roztočil kolotoč vzpomínek na Annu Orlovskou. Nejdřív jako na děvčátko, do kterého se oba naráz zamilovali, pak o několik let později na nečekané setkání ve vlaku, následné chození s ní na střídačku zakončené tím nešťastným „záskokem“ po němž málem Jirka zabil Dana. Pak se to mezi mimi srovnalo a dlouho si z ní ukusovali na střídačku. Když zjistila, že jsou dva a ne jeden, s křikem a nadávkami se s nimi rozešla, ale teď si to očividně zase rozmyslela a chce je mít oba najednou.

„Myslíš, že z toho něco bude?“

„Já doufám, že jo,“ odpověděl Jirka a přitom sledoval vcházející angličtinářku – mladou upravenou krásnou profesorku s vlnitými hnědými vlasy.

„Ty vole, podívej na ní. To je kost.“

„Sice nemá takový kozy, ale já z ní nemůžu.“

„Ne, už to nevydržím, přihlásím se a šoupnu jí ho tam.“

„Jo, vohni jí před tabulí a rozjeď jí. Ale nezapomeň, že jsem druhej na řadě.“

Ale jako vždy k ničemu nedošlo a místo toho Dan s Jirkou jen sledovali téměř nehybnou vteřinovou ručičku, popoháněli jí a doufali, že dorazí do cíle dřív než pojdou nudou.

Fanfára, konec, vítězství, žijeme.

„Dneska jsme u mě,“ řekl Jirka a za chvíli už naskakovali do rozjíždějícího vlaku. Cestou přistoupila Míša s Janou. Jeli pouze na další zastávku, takže se stěží stihli pozdravit. Jen co se souprava rozjela a nechala holky daleko vzadu, Jirka prohodil: „Škoda, že už vědí, že nejsem žádný fotograf a ta zrcadlovka byla jen vypůjčená.

„Hlavně mi neříkej, že je pravda, co se povídá. To bych ti ani náhodou nevěřil.“

„Byl to kotel, co si budeme povídat. Nějak jsem to na nich poznal a pak už to jela ráz na ráz. A kdybys viděl lidi kole, jak čuměli.“

„Krása nesmírná!“

Vlak zastavil, vyskákali ze dveří a uháněli k Jirkovi domů. Byl to středně malý rodinný dům, přízemí + 1. patro, několik pokojů, garáž, letos nová střecha, do které konečně neteklo, (tržní cena několik málo milionů). Ten dům byl zajímavý snad jedině tím, že klíče neležely pod rohožkou. Ale tam všechna krása skončila, snad možná s výjimkou velké zahrady s malým rybníčkem a improvizovaným travnatým hřištěm na bagbinton. Jirka narovnal křivou cedulku s číslem popisným na vrátkách, ale stejně se nahnula, když Dan vrátka zabouchnul.

Dům byl prázdný, stejně jako lednička a tak rovnou zamířili do pokoje v 1. patře. Jednalo se velkou cimru, kde bydleli polovinu dní v roce, druhou polovinu zas u Dana. Batohy zahodili do kout, Jirka zapnul hi-fi a dopadli na letiště, které nahrazovalo postele.

„Nepřipadáš si jako buzík?“ zeptal se Dan ležíc zády na matraci, ruce složené pod hlavou.

„Někdy jo.“

„Vážně?“

„Například dneska.“

„Povídej.“

„Víš jak si Ivan navlík kolem krku ten popruh a uvázal z něj něco mezi kravatou a oprátkou? Nebudeš mi to věřit, ale v tu chvíli mě fakt nažhavil tak, že bych si to s nim klidně rozdal. Musel jsem se brzdit, abych na něj neskočil v půlce hodiny. Ale pak si to sundal a bylo po ptákách.“

„Bohudík.“

„Bohužel,“ opravil ho Jirka.

„Do lidí a do melounů nevidíš.“

„Nevadí, nevadí.“

„Kdy jdeme za Annou?“

„Za hodinu. Psala, že máme přijít ke hřišti.“

„To abych se začal chystat,“ řekl Dan, lehl si a zavřel oči. Za chvíli zařezával.

Jirka si pustil svůj oblíbený industrial, tak aby to dobře slyšel i v koupelně. Přesto Dana ze spánku neprobudil.

Jirka si vlezl do sprchy a v proudu vody si vzpomněl na neobvyklé znovusetkání s Annou. Už se několik roků neviděli. Dan s Jirkou ji pustili z hlavy a vydali se na trochu odlišnou cestu do pekel. Ale pak, když se Jirka netradičně vracel ze školy sám, se zčistajasna objevila. Už to mnohokrát vyprávěl, ale nikdo mu nechtěl věřit i když to byla pravda.

„Jedu takhle vlakem domů, vagón se kymácí, klimbám, oči zavřené, téměř spím. A najednou cítím v uličce těsně vedle sebe teplo něčí tváře. Za okamžik mě začala líbat, já jsem se bez špetky údivu napojil. Otevřu oči a na klíně mi sedí krásná holka, která se později ukázala jako Anna Orlovská. Nevím, co to do ní najednou vjelo, ale každopádně se mi to líbilo. Byla zatracená náhoda, že to byla právě ona.“

Jirka vylezl z koupelny umytý, oholený a plný optimismu.

Mezitím se Danovi zdál sen:

Na svahu stál interhotel, svítilo na něj slunce. Bydlel v něm Lazar a Kalderon. Anna Orlovská se dívala z okna, kouřila levné neznačkové cigarety a mávala přijíždějícím zákazníkům.

Setmělo se.

Lazar povídal: „Dneska nepůjdu spát a budu pařit. Ještě si užiješ.“ Do věže založil disk, posunul ovladač hlasitosti blízko k maximální hodnotě a odstartoval velikou párty. Až do čtyř hodin nenechal Kalderona spát.

Párty se rozrostla do několika veselých pokojů a pulzovala v nich. Kdyžse dav přelil zas do pokoje, kde začala pařba, Lazar uviděl, jak Kalderon sedí s Annou Orlovskou na gauči a něžně se mazlí. Hodiny tikli 04:15 a Dan se probudil.

Rozespale mrkal po pokoji, až zaostřil na Jirku, jak sedí na židli, nohy na stole, rukama podložená hlava a dívá se ven z okna.

„Někde tamhletím směrem je Šumava,“ ukázal ze židle prstem kamsi do svěží zeleně.

„Jo, jo, ten náš slavný interhotel, pařba přes celou noc a pak ten útěk k ránu. Nemůžu zapomenout.“

„Uděláme to stejně!“

První chvíli se nic nedělo.

Sprinteři na startu si zavazovali tkaničky.

Lazar vyrazil a Kalderon za ním. Běželi na náměstíčko, byl tam autobus, ale právě se rozjížděl. Rozrazili dveře, řidiče uzemnili svými doživotními jizdenkami (pochopitelně padělanými) a jeli za Annou. Když seděli v napůl prázdném voze a nechali se unášet na dle jízdního řádu desetiminutovou cestu, zdál se jim oběma stejný sen.

V něm šli po jakési silnici, asfalt byl hladký jako leštěný mramor a na krajích kvetly vrby. Mezi sebou vedli Annu Orlovskou. Z bezmračné oblohy zahřmělo a Anna zmizela. Oba dve se naráz probudili ze svého bdělého snu. Autobus zastavil. Konečná, vystupovat.

„Trochu hořká, zdá se.“

„Avšak kvete po svém v osobité kráse, vole.“

A zase spěšně vyrazili. Přeběhli přes náměstíčko, potkali Míšu s Janou, jak spolu šli držíc se za ruce.

„Miluju je, jsou tak skvělý párek.“

„A teď mi dovolte, abych vás prohlásil za ženu a ženu.“

„Polibte se.“

„Jirko, když jsi je dal dohromady, fakt si to spolu v tom vlaku rozdali?“

Jo, jo. Na takový tý plošině u dveří. Pak jsem jim poradil, že by si mohli jít lízat kundy na vlakové záchody. Nechtěl jsem z toho dělat veřejné porno.“

„He, jestli to s Annou nevyjde, tak se s tebou vyspím, přísahám.“

„No, nebylo by to poprvý.“

„Ale, ale, nekecej.“

Dorazili na hřiště a Anna nikde. Čekali půl hodiny, Anna nepřišla, psali zprávy, neodpovídala, volali, číslo neexistovalo.

Anna Orlovská se ztratila.


publikováno 16. 4. 2007

příbuzné články:
Skupinová samomluva 2
Skupinová samomluva 3
Skupinová samomluva 4
Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku
Světlo v zádech #2 - Kuřáci opia

sem odkazují:
No víte, já docela nestíhám.
Chyby...
Seznam povídek
Epizody
Skupinová samomluva