k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Šestý den

16. 12. 2011 (před 7 lety) — k47 (♪)

Ikaros plach­til na kluzáku v podobě pta­čích křídel. Občas jimi mávl, aby nabral výšku, ale vět­šinu času jenom klouzal vzdu­chem. Chladný večer, jedna hodina letu nad oran­žo­vým mořem.

A pak při­stál na střeše mra­kodrapu upro­střed malého os­t­rova. Tiše dosedl na okraj stře­chy a jako ob­rov­ský pták složil svoje me­cha­nická křídla. Vy­čká­val. Kolem po­le­to­valy bez­pi­lotní le­touny – malé špi­o­nážní stroje s ka­me­rami a soft­warem na roz­po­zná­vání lid­ských ob­li­čejů a postav. Ale Ikara, díky jeho kří­dlům a pro­táhlé masce, která při­po­mí­nala zobák, ne­po­znali. Za deset minut stroje zmi­zely v hlu­bině, Ikaros se zvedl, ote­vřel dveře ve­doucí na stře­chu a začal se­stu­po­vat po nou­zo­vém scho­dišti, které se kli­ka­tilo celou bu­do­vou jako spi­rá­lová páteř.

Na­chá­zel se v patře 825 a musel se­stou­pit dva­náct pod­laží. Na zádech velký batoh do kte­rého se au­to­ma­ticky slo­žila jeho umělá křídla.

„Šestá akce, šestý krok k zítř­kům v pla­me­nech.“

Patro 813, byt číslo 811-1, lu­xusní mega-apartmán, který za­bí­ral velkou část tří pater téhle že­le­zo­be­to­nové bestie. Silné ob­vo­dové stěny, dvo­jité stí­nění, po­řádný pan­cé­řový krunýř.

Chodba plná ticha a šera. Čekal nějaké stráže. „Další, který neví, že se má bát.“

Z batohu vytáhl la­se­ro­vou ře­začku a la­se­rový rapír. Dva prů­mys­lové ná­stroje určené k řezání. Z obou dvou se táhl silný kabel do ba­te­rií v batohu.

Kout­kem oka za­hlédl, jak se na něj za­ost­řuje bez­peč­nostní kamera. Není čas.

Klekl si na zem, ře­začku při­ra­zil před­ním ochran­ným štítem dole ke stěně, ma­xi­mální výkon, zážeh. Rukou udělal velký oblouk, nad hlavu a pak zase dolů, černý kouř a štiplavý zápach, stiskl druhou spoušť, šok, ozvala se rána a zeď se vy­va­lila směrem od něho do míst­nosti.

Roz­pá­le­nou ře­začku nemohl udržet v ruce, po­vě­sil ji na opasek a pevně chytil svůj la­se­rový rapír – po­můcku zá­chra­nářů a hasičů ur­če­nou ke krá­jení vraků aut, oce­lo­vých plechů, stromů nebo be­to­no­vých stěn. Byla to jed­no­du­chá ru­ko­jeť s po­lo­pro­pust­ným zr­ca­dlem a silné kulaté „ostří“ se zr­ca­dly na konci. Po za­pnutí se ozvalo tlu­mené bzu­čení, když la­se­rový pa­prsek začal létat mezi zr­ca­dly a čekal na všechno, co se mu po­staví do cesty.

Vběhl do míst­nosti a slyšel zvuky me­cha­niky. „Tady se ote­ví­rají kra­bice.“

Byl tam, aby zabil jed­noho vý­znam­ného po­li­tika.

Po­ti­chu pro­bí­hal gi­gan­tic­kým bytem, šero a slabá záře z konce ru­ko­jeti rapíru. A na­jed­nou měl v hlavě do­ko­nalé ticho, žádné po­chyby, byl tady a teď a žil v tom pr­cha­vém zlomku času, kte­rému se říká pří­tom­nost. Měl cíl, měl úkol a už se nedalo couv­nout zpátky. Věděli o něm. Au­to­ma­tický bez­peč­nostní systém spus­til alarm a vte­řiny ubí­haly.

Pro­lé­tá­val bytem a za běhu ra­pí­rem řezal ná­by­tek na kusy, jako kdyby byl z papíru. Ta nád­hera, ta krása, ta leh­kost. Byl v eu­fo­rii, de­struk­tiv­ním tranzu a smál se, když kolem sebe šlehal la­se­rem a všechno kolem něj se roz­pa­dalo.

V jedné míst­nosti se po­o­tevřely dveře a vy­koukl z nich muž a hlaveň pis­tole. „Co se děje? Kdo to je?“ Ikaros rozkopl dveře, chlap se za­po­tá­cel a couvl dva kroky. Vběhl dovnitř, ohnal se ra­pí­rem a vysekl chla­povi velký kus masa z boku.

Zápach spá­le­niny ho na­pl­ňo­val ne­po­cho­pi­tel­nou ra­dostí. Další rána, la­se­rové ostří pro­jelo po­li­ti­ko­vým tělem jako nůž máslem. Aug­men­to­vaná ruka do­padla na pod­lahu. Po­slední tah a po­li­tik se roz­padl na dva kusy, roz­sek­nut napříč hrud­ní­kem. Pach seškva­ře­ného masa.

Věděl, že nemá čas. Vy­ra­zil z míst­nosti a pro­stor­ným in­te­ri­é­rem běžel k ve­li­kému oknu za kterým umí­ralo slunce.

Ve dve­řích za ním se ob­je­vilo ně­ko­lik ro­bo­tic­kých vy­ha­zo­vačů – hu­ma­no­id­ních hlí­da­cích botů, běžně ukli­ze­ných v boxech ro­ze­se­tých po celém apartmánu, kteří čekali na alarm. Proto musel spě­chat. Ve třech pa­t­rech po­li­ti­kova bytu jich mohlo být víc jak sto. Musel spě­chat. Hodil po nich jednu EMP nálož a vy­ha­zo­vači po­pa­dali po zemi. Od­pá­lil jim všechny jemné obvody, které věrně si­mu­lo­valy lid­ství. Ale vy­ha­zo­vači se au­to­ma­ticky pře­pnuli na pri­mi­tivní logiku odol­nou EMP. Z umě­lých lidí se staly umělé gorily, hnali se k němu jako zví­řata, na­rá­želi do stěn, ně­kteří po všech čtyřech. Ne­hro­zilo, že po něm budou stří­let, nou­zová logika byla příliš pri­mi­tivní a příliš zví­řecí. Chtěli ho jenom roz­sá­pat na kusy.

Nemohl jim utéct, za­sta­vil se, otočil a ohnal se ra­pí­rem. Jed­noho vy­ha­zo­vače roz­sekl napůl. Ale další po Ika­rovi skočil a srazil ho k zemi. Další vy­ha­zo­vači se na něj vrhli a sna­žili se ho roz­tr­hat jako dravá zvěř. Divoce kolem sebe mával ra­pí­rem a stroje kolem něj se začaly roz­pa­dat.

Zvedl se a cítil jak mu po čele stéká krev, špatně se mu dý­chalo a viděl roz­ma­zaně. Po­dí­val se na svojí le­vačku. Do masa měl vy­pá­le­nou černou hlu­bo­kou jizvu a nemohl po­hnout prsty. Sebral zbytek sil a běžel dál k pro­sklené stěna na konci míst­nosti. Po­sled­ních pár metrů. Do míst­nosti se hnali noví vy­ha­zo­vači. Další EMP nálož. V oka­mžiku, kdy zkra­to­val další vlnu botů, ře­zač­kou načrtl ně­ko­lik hor­kých čar do ne­prů­střel­ného okna, sklo po­vo­lilo. Udělal krok a zmizel. Padal pa­de­sát metrů, než se jeho umělá křídla au­to­ma­ticky roz­lo­žila a zase plach­til stu­de­ným vzdu­chem. Na ho­ri­zontu před ním se k nebi tyčil vrak lodi Pro­bi­tas Ty­ran­nus

Šestý den a šesté mrtvé mon­strum.

Další ko­rupcí pro­hnilý po­li­tik, oli­gar­cha, který ovlá­dal tře­tinu svě­to­vých médií a pátou nej­větší zbro­jovku světa, která jela naplno kvůli jeho in­va­zivní po­li­tice.

„Ne­po­tře­bu­jeme vládce, kteří vlastní na­prosto všechno, kteří píšou zákony na míru svým kon­glo­me­rá­tům, pro svůj pro­spěch, kteří jsou zvo­leni jenom proto, že ovlá­dají média a ko­mu­ni­kaci. My ne­po­tře­bu­jeme žádné vládce.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz