k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Sen

4. 11. 2007 (aktualizováno 1. 1. 2008) — k47 (♪)

Každý sen se na­ko­nec roz­ply­nul a každá vzpo­mínka byla za­po­me­nuta. Stejně tak C., který prchal, ačkoli sám přesně ne­vě­děl před čím, skon­čil ztra­cen a za­po­me­nut v pekle Města.


Všechno začalo v době, kdy se pro­gra­má­tor C. s těž­kými du­šev­ními pro­blémy na­stě­ho­val do Hni­jící velrybí mrt­voly. „Velryba“ se pře­zdí­valo jed­nomu dě­si­vému síd­lišti na okraji Brna, které se do­slova roz­pa­dalo před očima.

Peněz měl sa­mo­zřejmě dost a mohl by si do­vo­lit mnohem lepší byd­lení, ale do ne­pří­z­ni­vého a de­pre­siv­ního pro­středí vy­so­kých be­to­no­vých krabic se uchý­lil proto, že se po­tře­bo­val ukrýt a měl pocit, že právě v ta­ko­vé­hle ne­o­by­va­telné výspě ci­vi­li­zace ho nikdo nebude hledat.

Hned první noc, kterou strá­vil na mat­raci v pokoji ozvěn bez ja­ké­ho­koli ná­bytku, jeho spánek pře­trhla noční můra. Pro­bu­dil se vý­kři­kem zmra­že­ným na rtech: „Koně!“ Mod­ravé ku­ličky zmrzlé vody do­padly na pod­lahu a roz­tříš­tily se stejně jako po­slední zbytky jeho du­šev­ního klidu.

Od té doby se nemohl zbavit dě­si­vého snu, kdy stále hla­si­těji slyšel zvuk při­bli­žu­jí­cích se kopyt. Ržání koní pomalu pře­chá­zelo do ne­lid­ského jekotu, který trhal ušní bu­bínky a re­zo­no­val lebkou.

Ná­sle­du­jící mučivé roky nikdy ne­do­ká­zal ne­za­mhou­řit oko. Až do ro­ze­dnění ležel na po­steli a svíjel se jako neu­ro­tický uz­lí­ček nervů. Za týden byl na­to­lik vy­čer­paný, že ně­ko­lik dnů nebyl scho­pen pohybu. Měl pocit, že se mu za­sta­vilo srdce a už dávno ne­dý­chá. Vy­haslé oči smě­řo­valy k pa­vu­či­nám u stropu.

„Musím s tím něco udělat!“ řekl si, když nabral síly, aby do sebe na­sy­pal do­sta­tek po­vzbu­zu­jí­cích prášků a koupil si pis­toli. Plně ji nabil a po­lo­žil ji na stolek vedle po­stele.

Zbraň poté za­pa­dala pra­chem.

„Nechci ji použít, ale co kdyby,“ říkal psy­cho­lo­gům, psy­chi­at­rům i jiným od­bor­ní­kům o další týden poz­ději, kdy se vy­dá­val za pro­fe­sora In­ko­gnita a snažil se zničit svou noční můru. Nosil dlouhý bez­barvý plášť a špi­navě kré­mový klo­bouk gan­gs­terů tři­cá­tých let. Oči ne­u­stále za­krý­val tma­vými brý­lemi – fo­to­no­vými štíty, které mas­ko­valy černé kruhy pod očima a děsivě ne­vy­spalý vzhled.

C  se dostal do péče nej­vět­ších ka­pa­cit ve všech mys­li­tel­ných obo­rech, kteří ho podro­bo­vali ana­lý­zám, zkou­mání, vy­šet­ře­ním, ka­tar­zím i jiným me­to­dám, dali mu prášky, uvá­děli ho do hypnózy a sna­žili se probít do pod­vě­domí a zlik­vi­do­vat ten straš­livý sen, který mu svíral mozek jako cho­bot­nice.

Ale nikdo z nich ne­u­spěl, věda si na něm vy­lá­mala zuby a všichni jenom ne­mo­houcně krčili rameny.

„A co s tím mám dělat?“

„Prostě s tím žijte.“

„Už ně­ko­lik měsíců jsem ani na jeden jediný oka­mžik ne­u­snul. Tímhle tempem za­ne­dlouho umřu!“

Po­kr­čení ramen a za­vr­tění hlavy. Bezmoc.

Pro­gra­má­tor C. mávl rukou a odešel.

Sen se s že­lez­nou pra­vi­del­ností vracel, při­chá­zel v oka­mži­cích ne­klid­ného mi­k­rospánku, který byl spíš před­zvěstí stavů rigor mortis a kradl se za ním i během bdě­losti. Nebylo možné vzdo­ro­vat. Přihnali se koně a vzali mu zdravý rozum. Pádili za ním i v ten den, kdy se mu vpro­střed noci pod okny pro­smýkla Bestie, spat­řil jenom stín, slyšel jenom šelest listů.

Ne­vi­děl víc než minutí a pohyb prachu.

Ně­ko­lik dal­ších dnů ležel na po­steli, ne­do­ká­zal se po­hnout, nemohl spát. Byl uvěz­něn v kleci vlast­ního těla. Na­má­havě se po­ku­sil po­sta­vit na nohy, ale po mar­ných po­ku­sech se zhrou­til zpět na pelest, mělce od­dycho­val, srdce tan­čilo di­vo­kým fib­ri­lač­ním tancem, ve spán­cích mu bušila kla­diva, hlava mu třeš­tila, prázdný ža­lu­dek se pře­klá­pěl a krou­til na hraně zá­vratě, pa­ra­ly­ticky zíral do ne­hyb­ného pro­storu břicha Velryby, víčka měl ztěž­klá únavou a ne­do­ká­zal jimi po­hnout. Ne­mr­kal a oči mu za­pa­daly pra­chem.

Na chvíli se mu za­sta­vilo srdce.

V na­prosto bdělém snu, který se mu mihl před ote­vře­nýma očima uviděl průvod za­bi­jáků v tma­vých uni­for­mách s čer­nými mas­kami na ob­li­čeji a au­to­ma­tic­kými zbra­němi v rukách.

Ve vzpo­mín­kách se mu ote­vřela průrva, po­hlédl do ní a uviděl dlouhé zvl­něné vlasy při­po­mí­na­jící dvě pís­mena S.

„Za­po­mněl jsem.“

po­slední válka

Pak vy­pukla ta ne­smy­slná válka, která stála mnoho životů a de­fi­ni­tivně zni­čila veš­keré ne­kom­pa­ti­bilní názory a ne­chala žít jen je­di­nou do­ko­na­lou pravdu. K na­sto­lení ráje přesto zbý­vala ještě dlouhá cesta. Spo­leč­nost byla vnitřně příliš roz­tříš­těná a proto musela být na­pra­vena.

Válka stále pro­bí­hala, hnala se napříč Asií a pomalu se blí­žila ví­těz­nému konci. Vzdá­lila se srdci Evropy, které se chys­talo na pře­ta­vení do ry­zejší podoby.

Prvním krokem bylo sa­mo­zřejmě zru­šení ja­kých­koli ná­bo­žen­ství. To se C. na­štěstí moc ne­tý­kalo a on nad tím jen ne­tečně mávl rukou. Spo­leč­ností, která stála na té správné straně a bylo jí sou­zeno přežít, se za­čí­naly šířit eu­fo­rické zá­chvěvy. Lidé zase za­čí­nali věřit ve světlé zítřky a slav­nou bu­douc­nost.

Pak začalo tajné mo­ni­to­ro­vání všech občanů Svo­bodné re­pub­liky a změna názorů a se­xu­ální ori­en­tace pomocí drog.

Eu­fo­rie se do­stá­vala do varu, z fronty při­chá­zely zprávy o dr­ti­vých ví­těz­stvích. Hr­di­nou médií se stal voják známý jako W.

Potom začala kon­t­rola médií a všech in­for­mač­ních zdrojů. Byli jme­no­váni první úřed­níci Mi­nis­ter­stva cen­zury.

Konec války se při­blí­žil na dosah ruky, lidé vyšli do ulic a ra­do­vali se. Ko­nečně na­de­šla doby po­slední a do­ko­nalé svo­body, která pře­trvá na věky věků!

Poté byl zpro­voz­něn obří Archiv. Byl to cen­t­rální sle­do­vací systém, který vy­hle­dá­val, shro­maž­ďo­val a in­de­xo­val veš­keré in­for­mace pro blaho lid­stva. Každý měl pří­stup k li­bo­vol­ným in­for­ma­cím, každá před­sta­vi­telná in­for­mace byla zcela ve­řejná.

„Na­stala in­for­mační de­mo­kra­cie!“ hlá­sili ve všech te­le­viz­ních zprá­vách. „Nastal in­for­mační ráj.“

Veš­kerá data, všechno vědění a každé dílo bylo pře­ne­seno od Ar­chivu a ori­gi­nální zdroje zni­čeny.

Pak ná­sle­do­valo tří­dění a cen­zura. Svo­bodná re­pub­lika věděla všechno, každý bit byl skla­do­ván v Ar­chivu. Ja­ké­koli vlast­nic­tví in­for­mací bylo za­ká­záno, pu­b­li­ko­vání a vy­hle­dá­vání in­for­mací jinde mimo Archiv se stalo trest­ným, činem s vy­so­kými po­stihy. Vznikl jediný in­for­mační zdroj plně pod kon­t­ro­lou Mi­nis­ter­stva cen­zury.

Kon­strukce Oka na sebe poté ne­ne­chala dlouho čekat. Oko bylo obří sle­do­vací za­ří­zení, které bylo schopno snímat ne­u­vě­ři­telně široké spek­trum vl­no­vých délek elek­tro­mag­ne­tic­kého záření. Každý signál, který ob­sa­ho­val data, byl za­chy­cen a vy­hod­no­cen. Když byl ana­ly­zo­ván jako ne­vhodný nebo ne­žá­doucí, byl jeho pů­vodce zničen nebo od­sou­zen k eli­mi­naci.

Oko mohlo snímat ra­di­ové vlny, mi­k­ro­vlny, in­fra­čer­vené záření, vi­di­telné světlo a mnoho dal­ších vl­no­vých délek a frek­vencí.

Z Oka se stal zlý sen, černá noční můra zkor­na­tě­lých tepen ci­vi­li­zace.

ne­za­po­meň!

Dříve byl C. pro­gra­má­to­rem a lin­gvis­tou, který se deset let snažil vy­tvo­řit pro­gram schopný ge­ne­ro­vat romány ne­ro­ze­zna­telné od běž­ných lid­ských děl. Dva­náct hodin denně, sedm dní v týdnu seděl u po­čí­tače a tesal bloky zdro­jo­vého kódu. Po­tře­bo­val jen klid a zá­had­ného me­ce­náše, který se nabídl, že jeho práci krá­lov­sky za­platí. Za každou hodinu práce mu platil sto euro a ne­nu­til C., aby uka­zo­val nějaké vý­sledky. „Nechte to uzrát, vy­pi­lu­jte to, do­táh­něte vaše dílo k nej­ry­zejší do­ko­na­losti,“ vždycky říkal me­ce­náš, když ho C. in­for­mo­val o díl­čích po­kro­cích.

Trochu ho mátlo, že na něj nijak ne­tla­čil a jenom platil za práci, ať už byla jak­koli ne­ú­spěšná. Ale nemohl si stě­žo­vat, stál před za­jí­ma­vým úkolem a zá­ro­veň ve­li­kou výzvou, která ho bavila a díky me­ce­nášovi neměl nouzi. Seděl proto do noci před po­čí­ta­čem a tvořil dílo svého života.

To se změ­nilo v oka­mžiku, kdy zcela ná­ho­dou na in­ter­netu potkal Eliss. Zpo­čátku s ní pro­ho­dil jenom pár slov a pak se od­po­jil. Její vir­tu­ální kopii potkal i druhý den na stej­ném místě.

Nikdy dřív o tom ne­pře­mýš­lel, ale během mi­nu­lých deseti let nikdy ne­pro­mlu­vil s je­di­ným člo­vě­kem mimo svého me­ce­náše, kte­rého ovšem neznal jménem. Trochu ho to vy­dě­silo, ale uvě­do­mil si, že teď tu má Eliss.

Od toho oka­mžiku se s ní bavil každý večer po práci a stával se stále méně sou­stře­dě­ným. Mi­nu­lých deset let se bez­mezně vě­no­val je­di­nému úkolu, ale teď byl roz­tě­kaný a s prací končil stále dřív.

„Tento týden je toho méně, ale stále mám veliké po­kroky,“ hlásil svému me­ce­náši.

„Ale to je vý­borné,“ od­vě­til on svým stále ve­se­lým hlasem. „Dů­le­žité je stále do­sa­ho­vat ur­či­tého pro­gresu, do­stá­vat se stále dál, pře­ko­ná­vat obtíže i když je to velice těžké, jde to pomalu a člo­věka to snadno zne­chutí. Hlavně vy­dr­žet a plně se sou­stře­dit na své dílo.“ Pří­jemně se usmál. „Ale jak se dívám, tento měsíc jste pra­co­val méně hodin.“

„Ano pane, poznal jsem Eliss.“

„Eliss? Eliss?“ hlou­bal, jako by se snažil vzpo­me­nout komu to jméno patří. „Aha Eliss!“ Usmál se a po­ký­val hlavou na zna­mení, že si vzpo­me­nul. „Hlavně na Eliss ne­za­po­meňte.“ Ne­zna­telně se za­mra­čil a dob­ro­myslně veselý ob­li­čej se pro­mě­nil na ne­jas­nou masku.

„Prosím?“

„Po­ví­dám, C.: Ne­za­po­meňte na Eliss.“

Druhý den v noci začaly kolem C-ova domu od­chá­zet ti sval­natí rváči s pis­to­lemi v ko­že­ných bun­dách.

Ve čtyři hodiny ráno ho vzbu­dily tiché hlasy před domem. Ne­zná­mým ja­zy­kem tiše předly hovory pod vy­haslou lampou. Nebe za­čí­nalo pomalu svět­lat z deh­tové černě do nej­tem­něj­ších od­stínů modré a den se v ne­zna­tel­ných názna­cích pro­bou­zel.

C  přišel k oknu a roz­hr­nul závěs. Z prv­ního patra spat­řil dva ra­me­naté chlapy v kšil­tov­kách, jak po­hy­bo­vali ob­rov­skými če­listmi boxerů a do­mlou­vali se po­divně tvrdou řečí. Jeden z nich se otočil a po­hlédl přímo do okna na C. V jeho očích se blýsklo.

C  dostal strach.

Přišlo ráno a s prvním vánkem od­neslo dva slí­diče od jeho prahu.

Byla neděle, stejně jako každý den v týdnu i ona byla pra­covní. Sedl si k po­čí­tači před ro­ze­psané zdro­jové kódy, ale nemohl se sou­stře­dit a ne­do­ká­zal psát. Ruce se mu třásly a hlavou mu pul­zo­val děs.

„Proč se to stalo? Komu jsem se zne­lí­bil?“

Dal si panáka whisky, aby za­po­mněl a pak si večer dával dal­šího, aby si do­ká­zal vzpo­me­nout.

>Eliss, po­dí­vej na tu fotku, co ti po­sí­lám< C. jako každý po­slední večer ote­vřel ko­mu­ni­kační kanál.

>Cos to udělal, C.?<

>Po­ví­vej se, ani chlup navíc!< ode­psal a zá­libně si hladil holou hlavu krou­ži­vými pohyby.

>Myslíš ani _vlas_ navíc

>Všechny chlupy padly také!<

>Proč jsi to udělal?<

>Říkal jsem si, že by bylo hezké vnést změnu do té kaž­do­denní rutiny.< Zalhal slovem a po­kra­čo­val: >A je to taky proto, abych otes­to­val ae­ro­dy­na­miku člo­věka vy­stře­le­ného ka­ta­pul­tem :)

Bál se. Je­di­nou jeho mo­ti­vací byl ne­jasný strach síd­lící v jeho nitru, který mu v pal­či­vých vý­bo­jích pro­lé­tá­val kon­če­ti­nami. Chtěl změnit svůj vzhled a rychle zmizet.

C  se nikdy ne­do­zvě­děl, jak Eliss vypadá ve sku­teč­nosti ani nesly­šel její hlas. Neměla žádný fo­to­a­pa­rát, kameru nebo mi­k­ro­fon, nic, co by mohlo za­chy­tit její podobu nebo její řeč. C. z toho bylo trochu smutno, ale vy­na­hra­zo­val to bo­ha­tou tex­to­vou ko­mu­ni­kací i když občas za­po­chy­bo­val. Uvě­do­mil si, že na druhé straně linky může být úplně kdo­koli, ale sta­čilo, aby ně­ko­lik vlíd­ných slov, pro­plulo svě­to­vou sítí a za­po­mněl na svoje po­chyby a na dálku slíbil ne­známé tváři krásné Eliss, že na ni nikdy ne­za­po­mene.

Ale on za­po­mněl.

Jed­noho večera se na­rychlo sbalil, opus­til dům a všechno nechal za sebou. Zmizel v pr­cha­vém oka­mžiku, kdy dva rváči před jeho domem po­le­vili v os­tra­ži­tosti a po­da­řilo se mu jim pro­klouz­nout mezi prsty. Utíkal do Brna, pro­tože tam někde měla být Eliss.

Jednou na­psala, že bydlí v tom městě, ale nikdy ne­u­vedla přes­nou adresu. A právě tam C. smě­řo­val – k je­di­nému zá­chyt­nému bodu, majáku upro­střed bouře. Ale ne­vě­děl nic, ne­vě­děl kde žije, ne­tu­šil jak vypadá. Byl zcela bez­mocný, uvěz­něný v kleci stej­ného města, bez mož­nosti na­vá­zání kon­taktu. Oba tam žili, dý­chali stejný vzduch, ale byli na­prosto ztra­ceni a od­lou­čeni; blou­dili ka­pi­lár­ními ulič­kami a te­pen­nými dál­ni­cemi be­to­nové me­t­ro­po­lis, ale nikdy se ne­mohli potkat.

Potom se do C-ových snů přihnali koně, začal utíkat a ona se ztra­tila ve vzpo­mín­kách.

Za­po­mněl.

Město

„Není čas. Dělej jenom to, co tě baví, dělej jenom to, co uznáš za vhodné a co má podle tebe smysl. Žiješ příliš krátce a ne­mů­žeš si vy­bí­rat. Méně slov a více činů! Roz­hodni se teď a nikdy toho ne­li­tuj!“ Řekl toho dne, kdy skon­čila válka a on sám byl plný mar­ného op­ti­mismu a do­konce na jeden sladký oka­mžik zavřel oči a usnul, ale pak se ocitl upro­střed bez­útěš­ného Města plného oz­bro­jenců bez tváří.

Ne­pa­ma­to­val si, jak se tam dostal. V paměti mu uvízla vzpo­mínka, jak sladce usíná a dru­hého dne ráno se pro­bouzí pří­jemně čilý. Pak se svět roz­ma­zal a zčer­nal a starý ce­lu­loi­dový fil­mový pásek jeho paměti se pře­trhl.

Pro­bu­dily ho až kapky pod­zim­ního deště, které do­pa­daly na jeho za­blá­ce­nou tvář. První vjem, který ucítil, byla ne­lid­ská bolest hlavy. Měl pocit, že se mu roz­padá lebka a drolí mozek. Ne­do­ká­zal se po­sta­vit na nohy a jen bez­mocně ležel na zemi. Krou­til se bo­lestí a rukama se snažil udržet kou­síčky hlavy po­hro­madě, aby se ne­roz­sko­čily po okolí. Ze všech sil křičel, ale jeho hlas mu zněl tak ne­při­ro­zeně ple­chově.

Pak zase omdlel a pro­bu­dil se vpro­střed noci. Bo­lesti čás­tečně ustou­pily a za­čí­nal pomalu po­ci­ťo­vat jak je slabý a hla­dový. Od­pla­zil se k nej­bližší stěně a opřel se o ni. Po­dí­val se po okolí, ale ne­do­ká­zal říct, kde se na­chází, ne­po­zná­val to místo. A ani si nebyl jist, zdali je stále v místě, kde omdlel. V prvním záblesku vědomí mu třeš­tící zvony v hlavě za­brá­nily po­střeh­nout okolí.

Ale teď C. seděl opřen u roz­padlé stěny v šedém vy­lid­ně­ném městě, které v sobě neslo stopy války na každém kroku: Díry po kul­kách, hro­mady sutě a vy­pá­lené budovy ze kte­rých zbý­vala jen zčer­nalá žebra trámů.

„Město bylo po­sti­ženo Válkou zřejmě už hodně dávno a teď je to jenom mrtvé místo bez života.“ po­mys­lel si, ale ne­vě­děl, jak moc se mýlil. Ve Městě se vy­sky­to­val život, různě děsivý a různě ne­bez­pečný. „Teď bych po­tře­bo­val vstřík­nout trochu lávy do žil,“ řekl si a stalo se. Jeho lávou byl adre­na­lin, zne­na­dání uvol­něný v oka­mžiku, kdy za­sle­chl kroky těž­kých bot a hlasy bez emocí, které se z dálky od­rá­žely v kleci holých stěn Města.

„Někde tady je sys­té­mový pa­ra­zit. Byl za­dr­žen a ozna­čen, ale pak unikl.“

„Jaké dostal číslo?“

„P122. Do­stali jsme příkaz ho vy­hle­dat a zabít. Má nějaké in­for­mace a nesmí uprch­nout.“ Ortel byl vyřčen. „Obe­jdeme Kráter směrem na sever, pro­hle­dáme CT a tam nás pak vy­zved­nou.“

Kroky ze­sí­lily o de­ci­bel a pak začaly pomalu sláb­nout a zmizet v la­by­rintu Města. Až dlou­hou chvíli poté, co se do ulic vrá­tilo mrt­volné na­pjaté ticho, se od­vá­žil po­hnout.

„Někdo uprchl a oni po něm jdou. Nemůžu to být já.“

Byl.

Vy­hr­nul si rukáv a na před­loktí našel vy­te­to­vané číslo P122.

Ukryl se v nej­bliž­ším domě. Hodiny se zne­hyb­něn stra­chem krčil v koutě a mlčky po­slou­chal rachot vr­tu­l­níků vysoko nad jeho hlavou. Dal­šího dne před setmě­ním vy­špl­hal po zbyt­cích zhrou­ce­ných schodů na plo­chou stře­chu budovy a roz­hlédl se. Uviděl malou část ne­změr­ného města, moře střech zalité po­sled­ními pa­prsky do­ha­sí­na­jí­cího slunce, které se vlnilo údolím, vysoké mra­kodrapy zalité slun­cem, prázdné po­tem­nělé sil­nice hlu­boko v prů­r­vách zá­stavby, mrtvé mosty a na­pravo Kráter – zčer­na­lou díru ve struk­tuře města, hro­mady hlu­šiny a ob­rov­ský roz­bitý be­to­nový hrob. Domy vzdá­lené od Krá­teru se zdály být v daleko lepším stavu než ulice, ve které se pro­bu­dil z ne­klid­ného snu do pal­čivé noční můry, ale přesto byly mrt­volně tiché a prázdné.

„Musím pryč, tohle město je vězení, tohle město je hrob.“

Na­jed­nou se od­ně­kud přihnal vr­tu­l­ník, řítil se ob­lo­hou přímo k němu, za vte­řinu dosedl na stře­chu a vy­ská­kali z něj oz­bro­jenci bez tváří s čer­nými mas­kami, v tma­vých uni­for­mách, zakutí do ke­ra­mic­kých plátů, s au­to­ma­tic­kými ka­ra­bi­nami v rukách. Ob­stou­pili ho.

Chlad­nou­cím vzdu­chem se s hu­ko­tem hnaly další tři he­li­kop­téry.

„Sys­té­mový pa­ra­zit P122, na­ří­zena eli­mi­nace.“

Pak se něco stalo. Hukot při­lé­ta­jící letky sílil, tro­jice se chys­tala na při­stání, ale na­jed­nou se ozvala rána, skří­pění kovu, náraz a výbuch. Půl­kruh oz­bro­jenců se zdě­šeně otočil a uviděl oheň ex­ploze.

„Pavouk za­ú­to­čil, budova 1729 oblast N13 “ řvali do in­ter­komů a za­tímco se spouš­těla hustá palba.

Ne­chá­pal co se děje, svět se míhal příliš rychle, zbraně ště­kaly, vr­tu­l­níky krou­žily kolem, spousta hluku a řevu. Pak náhle ticho, hlavně zbraní si od­dechly.

„Kde je? Kam zmizel?“ křičel jeden z bez­du­chých za­bi­jáků.

„Leze po stěně!“ výkřik do ticha.

Usly­šel něco jako ťapání oce­lo­vých nožek po be­to­no­vých des­kách. Vojáci se hnali ke kraji stře­chy. Pak náhle něco ob­rov­ského vy­sko­čilo do vzdu­chu a při­chy­tilo se na jeden letící vr­tu­l­ník. Ozvalo se me­cha­nické zavytí a spus­tila se palba.

Všiml si, co to je, uviděl to.

Pavouk vy­pa­dal jako hu­ma­no­idní bytost, ale byl ob­rov­ský, vysoký přes tři metry, masivní oce­lové mon­strum, po­dobné robotu. Ze zad mu vy­bí­halo osm oheb­ných me­cha­nic­kých cha­pa­del, kte­rými do­ká­zal sevřít vr­tu­l­ník a v je­di­ném oka­mžiku ho roz­trh­nout na dva kusy. Pustil se mrt­vého stroje, od­str­čil se, dopadl na zem na nohy, cha­padla se za­vl­nila a na­jed­nou v každém z nich a ve vlast­ních rukách držel ně­ja­kou zbraň, která byla spo­jena s jeho za­va­li­tým tělem ši­ro­kým po­dá­va­cím pásem. Spus­til dr­ti­vou palbu na deset směrů zá­ro­veň. Vr­tu­l­níky na obloze krou­žily kolem Pa­vouka a jejich po­sádky za­čí­naly žhavit pa­lubní zbraně. Palba sílila.

Všechno se se­běhlo v ně­ko­lika krát­kých chvil­kách. Poté, co jeho ob­klí­čení po­vo­lilo, upadl na zem a pozadu se plazil ke kraji stře­chy. Strach ho svíral svým le­do­vým stis­kem. Když byla druhá he­li­kop­téra za letu roz­tr­hána na kusy, po­dí­val se z okraje stře­chy dolů a uviděl kolony pan­cé­řo­va­ných aut dole u paty budovy.

„Zmizet, musím zmizet.“

Uviděl východ ze stře­chy dvacet metrů před ním, velice blízko smr­telně ne­bez­peč­ného me­cha­nic­kého obra. Zhlu­boka se na­de­chl, aby si dodal odvahy, sou­stře­dil se jen na ty vy­lo­mené dveře daleko vpředu. Zavřel oči a pak je ote­vřel. Na zemi před ním leželo tělo a vedle něj pis­tole. Vzal jí do ruky a na­jed­nou po­cí­til naději. Začala smr­telná sym­fo­nie olova a střel­ného prachu a on utíkal o život k čer­nému por­tálu.

Se­stu­po­val níž po prázd­ných zchát­ra­lých scho­diš­tích. Nad jeho hlavou zuřila palba a dole pod ním se na jednom ze scho­dišť ozýval dupot stovek párů bot. Při­vo­lané posily se hnaly na stře­chu.

„Hlavně ať mě ne­po­t­kají. Hlavně ať mě minou.“

Uviděl před sebou tvář pod maskou. Rána, světlo, tělo padá dolů po scho­dech. Pis­tole v jeho ruce vy­stře­lila. Ne­roz­hodl o tom on sám, stalo se to samo, byl to reflex, byl to zkrat. Na vte­řinu se za­sta­vil. Zvuky kroků pře­hlu­šily divoké rány jeho srdce. Nebyl čas. Pře­sko­čil mrtvé tělo a hnal se dál.

Se­stu­po­val níž, dvě patra pod sebou usly­šel hlasy a pohyb. Blí­žily se k němu. Teď nebo nikdy. Na­de­chl se a po­to­pil se do černé tmy. Za­sta­vil v nej­bliž­ším me­zi­patře, čekal a mířil do pro­storu před sebou. Oni ne­če­kali jeho, ně­ko­lik ran a dvě mrtvá těla chvá­ta­jí­cích vojáků padla k zemi. Ně­ko­lik vteřin mu­či­vého ticha. Ne­klidně se roz­hlédl a na­pravo od něj se čer­naly ote­vřené dveře do starého výtahu. Vlezl do něj. Běh po scho­dech. Za­cvakal na knof­líky, ale výtah se ani nehnul. Pěstí udeřil do klá­ves­nice a zaklel. Uviděl první černou masku a bles­kově na ní na­mí­řil, ale staré rezavé lano výtahu ne­vy­dr­želo tíhu času a pře­trhlo se. Kabina se za­ky­má­cela. Zne­jis­těl a roz­hlédl se kolem sebe. Odpor po­vo­lil a urvaná ka­binka se řítila pat­náct pater do hlu­biny prázd­nou šach­tou.

„Do prdele, tohle mě zabije, tohle ne­pře­žiju.“ Řítil se do hlubin a dělalo se mu zle. Hlavou mu blesklo: „Když dole nad­sko­čím, ne­za­bije mě to.“

Nad­sko­čil, ale příliš brzo. Klec výtahu s bouch­nu­tím do­padla do prachu čtvr­tého pod­zem­ního patra. Vy­pla­zil se z ple­cho­vých trosek, a zjis­til, že má zpře­lá­mané obě nohy, hlava mu třeští a má silné bo­lesti ža­ludku, pánve a páteře.

Ne­vě­děl, co má teď dělat. Ležel s bo­lestmi na pod­laze nej­hlub­šího skle­pení, ne­scho­pen pohybu. Roz­hlí­žel se kolem sebe a snažil se při­vyk­nout kryp­tické tmě. Tělem a hlavou mu pro­jely jehly bez­moci. V zá­chvatu zu­ři­vosti vy­stře­lil po­slední ránu z pis­tole, kterou stále držel v ruce. V pr­cha­vém záblesku světla spat­řil otvor vy­bou­raný ve stěně.

Plížil se kanály, me­ta­fo­ric­kými ko­ri­dory, které tvo­řily pod městem hustou síť a každý sektor ka­na­li­zace v sobě skrý­val jinou hrůzu. Hlavou mu stále znělo: „Nikdo z těch, kteří se do­stali do města, nikdy ne­na­šel cestu ven.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz