k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Sedm roků samoty

12. 4. 2006 (aktualizováno 18. 4.) — k47 (♪)

(za­lo­ženo na sku­teč­ných udá­los­tech)

10 vteřin

Z rádia se ozvalo: „Pokusy zničit me­te­o­rit se­lhaly. Na Zem do­padne za deset vteřin.“

#10

„Pa­ne­bože pa­ne­bože 10 vteřin po­sled­ních 10 sakra do­pr­dele bože bože kde je musím to říct.“

Na nebi žhnula ohnivá koule a od­po­čí­tá­vala po­slední oka­mžiky světa. Ale on na to nedbal, vy­ra­zil z domu, pře­sko­čil branku a běžel dál, zbývá mu po­sled­ních 10 vteřin života a musí vy­ře­šit jednu věc, kterou chtěl udělat už dávno, ale nikdy ne­na­šel odvahu.

#9

„Musím ji vidět, musím ji vidět, musím ji vidět. Hned, hned, sakra rychle.“

Sprin­to­val ulicí kolem ryb­níka a nad hlavou mu zářila hvězda zkázy. Pod­ve­čer se změnil na nej­jas­nější po­ledne. Každým krokem urazil pět metrů své po­slední tra­jek­to­rie. Vzduch se začal za­hří­vat.

#8

„Moje hvězda, bílá labuť, kvě­tinka.“

Běžel ze všech sil, stal se z něj nej­rych­lejší člověk všech dob. Míjel školu kde se všichni žáci i uči­telé tla­čili u oken a vy­klá­něli se z nich a sle­do­vali ohnivé di­va­dlo na obloze. Neměli v očích strach, jen údiv. Všechno se se­běhlo tak rychle a sami si ještě ne­sta­čili uvě­do­mit hrůzu na­stalé si­tu­ace. Me­te­o­rit se zvět­šo­val, roz­pá­lil vzduch a vy­hla­dil stíny.

„Za chvíli tu bude, ale já ho před­běhnu. Před­běhnu i čas a pak… Sakra, na­po­sledy tě uvidím a řeknu ti…“

#7

„… že tě za­tra­ceně miluju.“

Byl od­hod­lán a nikdo na světě nemohl změnit jeho roz­hod­nutí. Pádil stále vpřed, ne­o­hlí­žel se, utíkal, běžel a na uli­cích okolo něj stáli jako sochy str­nulí lidé a hle­děli na ob­rov­ský rudý meteor a jen kout­kem oka v pe­ri­fer­ním vidění za­hlédli roz­ma­za­nou po­stavu běžce, který se pro­hnal kolem nich a zvýřil prach. Cítil oheň na obloze, cítil jak se kámen z vesmíru blíží, také ve spán­cích cítil tepání po­sled­ních vteřin naděje a zrych­lo­val nade všechny meze, stal se rych­lej­ším než světlo, do­ká­zal pře­ko­nat čas a vítr mu sviš­těl ve vla­sech a kolem uší.

#6

Pro­le­těl stro­mo­řa­dím a vyběhl do mír­ného ko­pečku s ro­ze­sta­vě­nými domy nalevo.

„Už tam budu, už jen ně­ko­lik vteřin, ně­ko­lik oka­mžiků. Proč jsem jí to neřekl nikdy před­tím, proč jsem ne­zpí­val pod jejím oknem, proč jsem ne­na­ku­po­val růže? Proč? Proč chci všechny pro­mar­něné šance dohnat teď – na konci věků? Musím odhnat všechny ty roky, teď nebo nikdy!“

Pro­mě­nil se v oh­ni­vou čáru, vy­stře­lený pro­jek­til, ří­ze­nou střelu a razil si tunel skrz opony hor­kého vzdu­chu. Do pla­menů oděný me­te­o­rit na obloze rostl každým oka­mži­kem.

#5

„Tak daleko, ještě je to tak daleko.“ Na zá­tylku cítil žár pa­da­jící hvězdy. „Dělej, přidej, teď nebo nikdy, po­lí­bím ji a zemřu. Proč teď? Není už pozdě? Za­tra­ceně pozdě? Teď nebo nikdy. Nikdy…“

Zatnul zuby a po­tla­čil při­chá­ze­jící pláč. Začal po­chy­bo­vat, ale běžel dál, od­hod­lání a naděje stále ještě pře­va­žo­valy. Žádná si­tu­ace není tak bez­na­dějná, aby za ni ne­stálo bo­jo­vat. Už ne­cí­til nohy a ne­dý­chal, ne­cí­til už vůbec nic, při­pa­dal si jen jako po­lo­mrtvá myš­lenka, která letí vzdu­chem.

#4

Bez dechu zaklel.

„Musím jí vidět, musím jí říct, že mi vy­rvala srdce z těla a po­žá­dám jí, aby mi ho vrá­tila. Po­sled­ním po­lib­kem před koncem světa. Sakra je tak krásná, fan­tas­tická, za­tra­ce­nej idiot, ne­sná­ším se. Shořím a se mnou celý svět! Včetně ní!“ Začal plakat. „Ale musím.“

Pro­lé­tá­val kra­ji­nou, kolem se míhala pole, stro­mo­řadí kolem cest i osa­mělé os­t­růvky lesů. Obloha změ­nila barvu na jasně oran­žo­vou, vzduch byl pro­tkán pro­vazci žáru, asfalt začal měk­nout.

Běžel a vpředu za mírným ko­peč­kem začaly pro­ku­ko­vat domy.

#3

Byl zou­falý. Nebál se ohnivé zkázy z nebe, ale děsil se mož­nosti, že se ne­od­hodlá udělat po­slední krok nebo jí ne­na­jde včas a me­te­o­rit do­padne dřív, než za­zpívá baladu o lásce. Po­hy­bo­val se už jen se­tr­vač­ností, přesto velice rychle.

„Už jsem blízko, za­tra­ceně blízko.“

#2

To je ona, to je ona, zhmot­něný sen, ne­u­vě­ři­telná kráska, okvětní lístek který ne­zvadá ani v ne­sne­si­tel­ném žáru.“

Spat­řil ji, jak mu v záři ohnivé zkázy běží na­proti.

„Jde mi na­proti, chce se se mnou potkat, chce mi něco říct, chce se nechat líbat v po­slední den. Sakra, sakra, je tak blízko. Takový kousek od cíle, jen pár kroků, pře­trhnu pásku a můžu se od­dá­vat pr­cha­vému ví­těz­ství.“

Jeho vůle za­ko­lí­sala, ža­lu­dek se mu začal ob­ra­cet, hlava se mu za­to­čila, ozvala se ti­ka­jící bomba v jeho nitru. Svěsil ramena, udělal pár na­má­ha­vých kroků a pak se za­sta­vil. Stál na sa­mot­ném konci své cesty, ale ne­na­šel odvahu na ten po­slední krok, stejně jako ti­síc­krát před­tím.

#1

Stál na místě a smutně ji po­zo­ro­val s vě­do­mím, že teď ji de­fi­ni­tivně ztra­til. Me­te­o­rit a jeho ohnivá křídla už pře­kryly vět­šinu oblohy, vzduch hořel, celé okolí po­to­pené do jasně oran­žo­vého světla. Padl na kolena a pro­klí­nal se, za­tímco roz­vl­něná si­lu­eta běžela proti němu, ale byla stále příliš daleko. Natáhl roz­tře­se­nou ruku do va­ří­cího se vzdu­chu a za­pla­kal. Teď už je pozdě. Hlavou mu pro­le­těly vzpo­mínky na mnoho pro­mr­ha­ných dní a nocí.

#0

Po­slední oka­mžik. Nula. Meteor dopadl. Ozvala se rána, země se roz­třásla, vzduch za­praskal. Ucítil světlo, ucítil žár, žhavé po­libky v roz­ho­du­jící vte­řině. Pak zvony a čer­nota. Vše smetla vlna tlaku, ohně a trosek. Nebylo nic, ani naděje.

Pak se pro­bu­dil a zjis­til, že si­tu­ace je mnohem horší: V ruce drží dopis a přesně před dva­ceti lety a jedním dnem vy­buchl Čer­no­byl.

Výbuch

Jme­no­val se Karel Ka­lan­dra. Na­ro­dil se ve stejný oka­mžik, kdy ex­plo­do­val čer­no­byl­ský re­ak­tor. Mohl to být osud, ale také to ne­mu­selo zna­me­nat vůbec nic. Přesto – bylo mu dvacet let a při­pa­dal si spíš jako jeden z jed­na­tři­ceti ra­di­ací vy­su­še­ných po­žár­níků, kteří hasili srdce čer­no­byl­ského re­ak­toru a pře­žili. Žil za­tra­ceně nudný život. Měl sice spoustu ko­níčků a zálib, avšak nic z toho ho ne­u­spo­ko­jo­valo. Doufal, že se něco změní, ale ne­stalo se nic. Jasně cítil, jak nu v hrud­níku a ve spán­cích tiká ča­so­vaná bomba. Věděl jak ji de­ak­ti­vo­vat, ale ne­u­dě­lal to.

Po­dí­vej, padá hvězda!

Všechno začalo před sedmi roky, kdy poprvé uviděl padat hvězdu. Za par­ného let­ního od­po­ledne pro­létla napříč ná­měs­tím. zprvu ne­vě­řil – myslel si, že je to jen fata mor­gána v horkém vzdu­chu, ale nebylo pochyb – zas mu začalo tlouct srdce.

Toho dne seděl v lavici a s pla­noucí hlavou řekl ka­ma­rá­dovi: „Po­dí­vej, padá hvězda.“ Za­mi­lo­val se.

Jme­no­vala se Kris­týna Če­di­čová a jakmile ji uviděl pro­padl do citu tak hlu­bo­kého, že ho nemohl zničit ani konec světa. Avšak nebyla to láska nijak šťastná. Byl to cit ne­o­pě­to­vaný a plný zou­fal­ství. On pro ni plál tajným pla­me­nem jas­něj­ším než slunce, ale ona byla od­mí­tavá a chladná jako žula. Doufal, že se něco změní, ale nedělo se nic. A tak pa­sivně seděl a od­po­čí­tá­val dny do ve­čírku na roz­lou­če­nou. Nebyla naděje, přesto doufal. Pře­tlak v hlavě a za­čí­na­jící ší­len­ství ze smutku mu vlé­valy do žil kvanta ener­gie, ale on je ne­do­ká­zal zkro­tit činem. Ka­lan­drova láska byla zou­falá a bez­vý­chodná, přesto skří­pal zuby a doufal, že se něco změní na roz­luč­ko­vém ve­čírku v po­slední den světa, který pro­žije se svojí láskou nebo skočí pod vlak.

Ve­čí­rek pod hvězdami

Ne­činně ležel na po­steli s rukama za hlavou, když v tom se cosi stalo. Vy­cí­til vib­race v mi­mosmys­lové ob­lasti, vy­tu­šil signál a roz­luš­til jeho zprávu ještě před tím, než k němu do­ra­zil.

Za de­se­tinu vte­řiny za­zvo­nil te­le­fon.

„Haló?“ zeptal se i když věděl, kdo volá.

„Přijď. Chybíš mi.“ Na druhé straně byla Kris­týna. Ve­čí­rek už začal a tohle byl roz­ho­du­jící moment.

Oka­mžitě vy­ra­zil, utíkal sil­ni­cemi rych­lostí blesku, letěl, téměř se ne­do­tý­kal vo­zovky, cítil vítr ve vla­sech – v té rych­losti pe­kelně stu­dený. Běžel, pádil, valil se, sprin­to­val s hu­ko­tem jako nad­zvu­kový letoun Con­corde-Ka­lan­dra, byl šťastný a ne­cí­til únavu. Stále zrych­lo­val, až se změnil na roz­ma­za­nou šmouhu.

Při­ří­til se před dům, kde všechno začne nebo skončí. Po­ma­linku ote­vřel vrátka, aby ná­ho­dou ne­vrzla a vkro­čil. Byl už pod­ve­čer a celá parta seděla v za­hrad­ním al­tánku po­rost­lém po­pí­na­vými kvě­ti­nami vo­ní­cími omam­nou exo­ti­kou. Všichni se smáli, jen Kris­týna tam seděla smutná, oči sklo­pené. Jakmile ho za­hlédla, roz­zá­řil se jí na tváři úsměv.

Vy­kro­čil k ní a chys­tal se něco říct, ote­vřel ústa, aby vy­tvo­řil první sla­biky fan­tas­tic­kého vy­znání lásky.

Neřekl však nic.

Pro­bu­dil se a zjis­til, že je ráno a vůbec nikde nebyl.

Zu­ři­vost

Pod vlak ne­sko­čil, ale změnil se. Z ti­chého a ne­ná­pad­ného chlapce se stalo po­lo­ší­lené mon­strum s mozkem zni­če­ným bez­vý­chod­nou láskou. Každé ráno vy­rá­žel na kole na cestu dlou­hou dvě stě ki­lo­me­trů, aby za­po­mněl a každý večer do úpl­ného vy­sí­lení po­si­lo­val, aby si zas vzpo­mněl. Nov pro­pla­kal, vrazil si pár facek, pro­klí­nal sám sebe a vy­ra­zil na další cestu od­ni­kud nikam. Stal se hro­motlu­kem, ne­vy­cho­va­ným sva­lov­cem, ší­len­cem bez mož­nosti spa­sení. Kris­týna mu pořád ležela v hlavě, ale on sám věděl, že se nic ne­změní, že se nikdy ne­od­hodlá k činu. A tak se dál po­tá­cel na hraně zu­ři­vosti, kvílel jako zvíře, rval si vlasy, na kole pod­ni­kal cesty rych­lostmi o kte­rých se mu před­tím jen zdálo a o půl­noci sepsal čtyři sta básní, aby je nad ránem spálil.

„Jsi ší­le­nec, chlape,“ ří­ká­val si a věděl, že je to bo­hu­žel pravda. „Kdyby to ten­krát ne­bouchlo, bůh ví, co by se teď dělo.“ Prav­dě­po­dobně nic.

Při­pa­dal si opuš­těný jako mrt­vola i když žil víc než kte­rý­koli jiný člověk. Na kole byl jako doma, jedině tak mohl zkro­tit motor ve svém srdci.

Po­slední stá­dium

Jed­noho dne zas roz­to­čil svůj stroj ší­len­ství na ma­xi­mální otáčky a jako střela vy­ra­zil na okružní jízdu za­po­me­nutí. Bez námahy vy­jíž­děl i ta nej­prudší stou­pání a ze svahů se řítil jako blesk. Do pedálů za­bí­ral tak mocně, že cítil, jak kola pod­hra­bá­vají a řetězy sté­nají. Lesní cesty byly pusté a bez lidí.

„Kdy­bych tady tak našel mrt­volu,“ zaklel a po­kra­čo­val dál.

Za ně­ko­lik minut vjel do malého měs­tečka. Na ná­městí po­stá­valo plno lidí. Konala se svatba. Ne­při­klá­dal tomu velkou dů­le­ži­tost, přesto se ohlédl na man­žel­ský pár vy­chá­ze­jící z rad­nice. V tom oka­mžiku se mu za­sta­vilo srdce. Ne­věs­tou byla jeho Kris­týnka. V hlavě se mu za­tmělo a cítil, jak nad sebou ztrácí kon­t­rolu. Zabral do pedálů tak silně, až pne­u­ma­tiky za­kví­leli a celý slav­nostní průvod zbyst­řil tím směrem, ale to se už hnal pryč za­sle­pen a roz­zu­řen bez­na­dějí, ještě zou­fa­lejší než ob­vykle.

Napsat dopis

Toho dne si uvě­do­mil, že takhle to dál nejde. Musí něco pod­nik­nout, musí napsat dopis. I když ne­če­kal, že se něco změní, vždyť už je vdaná, ale ale­spoň udělá tečku za svým pří­bě­hem smutku.

A tak si jednou, místo pra­vi­del­ného ší­len­ství o půl čtvrté ráno, sedl ke stolu a na cár nej­jem­něj­šího papíru napsal všechno, co měl v hlavě, vy­te­pal sedm roků lásky, samoty a ší­len­ství do slov a písmen. Nej­vět­ším spi­so­va­te­lům by tento úkol trval tisíce let, ale on byl hotov za je­di­nou hodinu. Stvo­řil čtyři listy prav­di­vého svě­dec­tví.

Ná­sle­du­jí­cího dne, přesně na své dva­cáté na­ro­ze­niny – 26. dubna pře­chá­zel před poš­tovní schrán­kou. Dlažba byla mokrá a všechny jeho kroky se roz­lé­haly ulicí. Roz­mýš­lel se, zda vhodí dopis do schránky a ukončí tak zni­ču­jící lásku.

Při­lo­žil psaní ke zdířce schránky, ale ruka mu po­vo­lila. „Teď ne, možná zítra.“

Nasedl na kolo a za zlomek času opus­til kužel světla pou­liční lampy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz