k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Sebenenávist

19. 10. 2003 — k47 (♪)

Znal jsem člo­věka, kterej se ne­ná­vi­děl. Sám sebe k smrti ne­sná­šel, za to že si zkazil život, sám sobě poslal život pod kytky. Ne, ne­u­mřel, žije dál, ale jeho dny jsou prázdné. Sice vy­pa­dal jako spo­ko­jený člověk, ale uvnitř se hrou­til. Na­po­sledy co jsem ho viděl stu­do­val na lyceu někde v Praze, bylo to tuším kousek od Sta­ro­máku. Ve škole se mu dařilo, patřil mezi ty lepší. Vedl jeden celkem dobrý a úspěšný web, psal tam po­vídky, básně, re­cenze a články. V adrese těch strá­nek byla za­kom­po­no­vaná jeho pře­zdívka. Jak si to jenom říkal? K… Ka.. Ke? Teď si ne­vzpo­menu, ale to je jedno. Pak hrával ta­ko­vou tu vá­leč­nou hru. A tak nějak vy­pa­dal na první pohled, ale uvnitř byl jiný. Nebyl spo­ko­jený, byl po­ko­řen sám sebou a ne­ná­vi­děl se. Zničil si život.

Mi­lo­val, ale nemohl jí to sdělit, nechal si to pro sebe a to ho ničilo. Ne­vy­znal se a to ho do­slova před očima ro­ze­bí­ralo.

Taky měl jeden velký osobní pro­blém, nikomu se o něm ne­svě­řil, ale když jsem ho po­slou­chal, mezi řádky jsem četl jeho pro­blém. Ne­zjis­til jsem co to ve sku­teč­nosti je, ale po­cho­pil jsem ve­li­kost tohoto pro­blému.

Tohle jsou ty velké sta­rosti za které se ne­ná­vidí, ale k tomu při­bý­valo mnoho malých, kaž­do­den­ních. Na pod­kladu vel­kých se­bez­ni­ču­jí­cích sku­teč­ností mu všechno při­pa­dalo k ničemu, zby­tečné dny plné nicoty. Po­hr­dal řádem a sku­teč­nostmi, v jeho očích to bylo k ničemu. Ne­sná­šel se, že si tohle způ­so­bil. Ale nejvíc ho sralo, že jeho „pro­blémy“ mohl vy­ře­šit dávno, dříve než na­staly. Sta­čilo by říct ně­ko­lik málo slov, ale nic se ne­stalo. Teď trpěl sám za sebe. Pro sebe. Trpěl pro něco co už nikdy ne­skončí.

Někdy si říkám, že to je pro něj dobře, že si to za­slouží. Dále si myslím, že on to taky ví.

A někdy mě na­padne, že vlastně trpět chce a nevidí jiné vý­cho­disko.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz