Sebenenávist

Znal jsem člověka, kterej se nenáviděl. Sám sebe k smrti nesnášel, za to že si zkazil život, sám sobě poslal život pod kytky. Ne, neumřel, žije dál, ale jeho dny jsou prázdné. Sice vypadal jako spokojený člověk, ale uvnitř se hroutil. Naposledy co jsem ho viděl studoval na lyceu někde v Praze, bylo to tuším kousek od Staromáku. Ve škole se mu dařilo, patřil mezi ty lepší. Vedl jeden celkem dobrý a úspěšný web, psal tam povídky, básně, recenze a články. V adrese těch stránek byla zakomponovaná jeho přezdívka. Jak si to jenom říkal? K… Ka.. Ke? Teď si nevzpomenu, ale to je jedno. Pak hrával takovou tu válečnou hru. A tak nějak vypadal na první pohled, ale uvnitř byl jiný. Nebyl spokojený, byl pokořen sám sebou a nenáviděl se. Zničil si život.

Miloval, ale nemohl jí to sdělit, nechal si to pro sebe a to ho ničilo. Nevyznal se a to ho doslova před očima rozebíralo.

Taky měl jeden velký osobní problém, nikomu se o něm nesvěřil, ale když jsem ho poslouchal, mezi řádky jsem četl jeho problém. Nezjistil jsem co to ve skutečnosti je, ale pochopil jsem velikost tohoto problému.

Tohle jsou ty velké starosti za které se nenávidí, ale k tomu přibývalo mnoho malých, každodenních. Na podkladu velkých sebezničujících skutečností mu všechno připadalo k ničemu, zbytečné dny plné nicoty. Pohrdal řádem a skutečnostmi, v jeho očích to bylo k ničemu. Nesnášel se, že si tohle způsobil. Ale nejvíc ho sralo, že jeho „problémy“ mohl vyřešit dávno, dříve než nastaly. Stačilo by říct několik málo slov, ale nic se nestalo. Teď trpěl sám za sebe. Pro sebe. Trpěl pro něco co už nikdy neskončí.

Někdy si říkám, že to je pro něj dobře, že si to zaslouží. Dále si myslím, že on to taky ví.

A někdy mě napadne, že vlastně trpět chce a nevidí jiné východisko.