k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Rozhodnost

26. 6. 2006 — Ivan Bortel (♪)

Seděl ve své roz­lehlé kan­ce­láři s nohama vy­lo­že­nýma na stole tak, jak to dě­lá­val v po­slední době. Ne­vzpo­mněl si už, jak dlouho to trvá, jestli ně­ko­lik měsíců či ně­ko­lik let. Po­zo­ro­val vířící sloupce prachu od­ha­lené lou­čemi pozdně od­po­led­ního let­ního slunce, které mu svou čin­ností, ale­spoň si to právě teď myslel, při­vo­zo­valo stále větší apatii.

Zjis­til, že celý podnik fun­guje bez něj, že jen stačí, aby tu seděl. Každý má pocit, že o něm ví veš­keré in­for­mace. Každý se ho bojí. Kdysi to tak bylo, vše o všech věděl a věci jemu nelibé trestal. A přísně. Teď za něj vše udělá strach nebo lhos­tej­nost, které za­pří­či­nila do­ko­nalá by­ro­kra­cie vlastní jak jeho pod­niku, tak celému světu. Už jsem také její sou­částí, ne­ří­dím ji, jsem její dělník bez vztahu ke své práci, ke svému životu. Spíš otrok, který nemá nic na práci. Zasmál se s iro­nic­kou in­to­nací svému pro­ti­mluvu a uvě­do­mil si, že vůbec neví, proč se celý život hnal tak bez­hlavě za vy­so­kými cíli, které mu při­nesly jen nut­nost pří­tom­nosti ochranky.

V de­centní při­o­pi­losti způ­so­bené ře­za­vými pa­prsky slunce a sklen­kou drahé li­ho­viny hledal pří­činy svého do­sa­vad­ního sna­žení a ne­na­chá­zel nic ur­či­tého. Přišlo mu, že si pa­ma­tuje jen pocity – a to matně. Asi to byl vzdor. Jako mladík jsem přeci býval dobrák, možná trochu blbec. Ale všem to bylo jedno! Když jsem žádal, ať berou ohledy na ostatní, ne­chá­pali to. Nebyli zlí, jen to ne­chá­pali. Prostě se sami sobě od­ci­zili už jako děti. Mně se to po­da­řilo až teď, tudíž si to bo­hu­žel uvě­do­muji. Pou­smál se. „Ne­štvalo mě to, tak jsem se stal sviní, ale na­schvál. Chtěl jsem jim všem ukázat. Nebýt lhos­tejný, ale být par­chant.“ Mumlal si šeptem, aby si lépe uvě­do­mil své myšlénky.

" A měl jsem na to ide­ální pod­mínky", po­kra­čo­val v sa­mo­mluvě a na­padlo ho, jestli netrpí psy­chic­kou po­ru­chou, když celé měsíce, možná už roky den co den sám sobě nebo fik­tivní osobě vy­práví ten samý příběh. Možná se snažil najít vý­mluvu pro své sna­žení, pro svůj život, ač­ko­liv vý­čitky nikdy ne­po­cí­til. Měl vždy pocit, že veš­kerá ta svin­stva má ob­há­jená tím, že se kdysi zkou­šel chovat dle zásad, ale pro­středí mu to ne­do­vo­lilo, nabil si.

Tak otočil o sto osm­de­sát stupňů a měl na to ide­ální pod­mínky. Vládl tehdy totiž po­ně­kud sla­bo­my­slný a sti­ho­ma­mem sti­žený pre­miér, který býval boxer a jeho in­te­li­gence i schop­nosti od­po­ví­daly počtu ran do hlavy, které utržil. Toto bez­vládí do­vo­lilo nejen vznik jeho im­pé­ria, ale i roz­lo­žení cha­pa­del napříč celým státem, napříč všemi spo­le­čen­skými tří­dami. Ná­sled­kem tohoto období pro něj i teď, mnoho let po od­chodu sla­bo­du­chého ne­po­da­ře­ného pre­mi­éra, byly zákony jen cárem papíru do sběru, má-li eko­lo­gické cítění.

Vzal si ženu, která na jeho čin­nost nic ne­ří­kala, ovšem časem zjis­til, že neříká vůbec nic. Ovšem, že jen jemu. Tak se roz­vedli. od té doby ne­vi­děl ji ani děti, ke kterým si ne­do­ká­zal vy­pěs­to­vat jiný cit než lítost.

Teď neměl, co dělat. Mohl si za­vo­lat pod­daj­nou po­hled­nou pod­ří­ze­nou podle svého vkusu, jak to kdysi dě­lá­val. Ale ani to už ho ne­ba­vilo.

Zvedl slu­chátko a při­ká­zal: „Po­šlete mi Terezu, jestli má čas. Může bez kle­pání.“ A už věděl, že to udělá. Vyndal si pero a papír, roz­hodl se, že bude psát rukou, aby každý viděl, že to byl on.

Náhle a bez kle­pání se v kan­ce­láři ob­je­vila Tereza. Na tváři měla ob­vyklý výraz skrý­va­jící opo­vr­žení. „Víte“, začal, „po­zo­ruji vás už dlouho a nějak mi tu ne­se­díte. Jako jediná jste si tu ucho­vala cha­rak­ter a opráv­něně námi opo­vr­hu­jete.“ Na tváři se Tereze vy­rý­so­val kře­čo­vitý úsměv a on po­kra­čo­val: „Ne­pa­t­říte sem. Trpíte tu. Jako jediná opravdu něco děláte, ač­ko­liv ne­dě­láte vše, co chceme. Máte vý­po­věď. Jste jediná, koho si vážím, proto to dělám. Šel jsem celý život nahoru a teď nemám kam jít. Plavu na hla­dině a létat neumím. Už Vám nemám co říct. Zbytek zjis­títe sama. Časem. Ať se Vám daří. Rád bych Vám podal ruku, ale urazil bych Vás. S bohem.“ Tereze se ob­je­vil na tváři výraz, který už nic ne­skrý­val. Sou­citné a opo­vrž­livé po­cho­pení. Se sar­kas­tic­kým tónem se roz­lou­čila stej­nými slovy.

Vzal si pero a psal celé od­po­ledne. Psal vše – jména, data. Už se roz­hodl a to ho vy­he­co­valo k he­ro­ické ak­ti­vitě. Když dopsal, zničil všechny zá­znamy o Tereze a z ano­nym­ního účtu jí poslal sluš­nou su­mičku. Sbalil si kar­tá­ček na zuby, pastu a ručník a vy­pa­řil se ve­d­lej­ším vcho­dem. Vše s úsmě­vem na tváři.

S úsmě­vem na tváři musel do­nu­tit po­li­cii, aby ho vzala do vazby. Předal jí svou vý­po­věď, ale or­ga­nis­mus, který před lety vy­tvo­řil fun­go­val dál bez něj. Úsměv, který ho do­pro­vá­zel celý proces, ne­za­ko­lí­sal, přes­tože byl je­di­ným od­sou­ze­ným. Cítil se ko­nečně šťastně. Ale jeho cho­bot­nice, ten do­ko­nalý or­ga­nis­mus fun­go­val dál. Bez něj.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz