k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Říkávala mu, že má krásné oči

23. 5. 2012 — k47 (♪)
CC by-nd (via)

Přišel ke dveřím. Mi­ni­a­turní scan­ner du­hovky ukrytý v rámu mu po­hlédl do očí. Chvíli se nic nedělo.

„Nej­spíš mě na­pá­lil“, po­mys­lel si, „dal mi něco, aby mě bolely oči, ne­o­pe­ro­val a jenom sbalil prachy.“

Scan­ner za­cvakal a dveře se po­o­tevřeli. Byl to zvuk pra­sta­rých zr­ca­dlo­vek, sa­mo­zřejmě umělý, měl na­vo­dit známý pocit. Ve scan­neru nebyly žádné me­cha­nické sou­částky, jenom stu­dené CCD oči.

Vklouzl do bytu. Mo­derní mi­ni­ma­lis­tický apartmán, ně­ko­lik míst­ností vy­te­sa­ných do boku re­zi­denč­ního sta­lag­mitu. Všechno bílé a ne­při­ro­zeně čisté. Lesklý ná­by­tek, kvě­tiny s bílými květy i listy. Jako kdyby vstou­pil do jiného světa. Obývák, lož­nice. Čekal, že tu ještě pořád někde bude jejich za­rá­mo­vaná fotka.

Nebyla.

„Na staré časy se prý nikdy ne­za­po­míná“, po­mys­lel si, „ale na mě za­po­mněla za­tra­ceně rychle.“ Ne­pří­tomně ote­vřel zá­suvku s ob­le­če­ním a rukou projel její obsah. Nic kon­krét­ního ne­hle­dal. Jenom se pro­chá­zel jejím bytem, pro­plou­val šťast­nými roky. Chtěl si při­po­me­nout dny, kdy ještě byli spolu a skrytě doufal, že najde důkaz, že je jí to přece líto. Ne­na­šel nic, jenom mo­derně ste­rilní byt v duchu tech­no­lo­gické neo-re­ne­sance.

Vrátil se do obý­váku a sedl na gauč. Bílá kůže. Ze stěny na něj zíral veliký černý ob­dél­ník te­le­vize, ne­při­ro­zený ar­te­fakt v tomhle sně­ho­vém pa­vi­lonu. Tušil pole kamer za­sa­ze­ných do rámu ob­ra­zovky. Za­dí­val se na ně a ob­ra­zovka se roz­sví­tila. „Zapíná se po­hle­dem těch správ­ných očí. Žádná hesla, žádná otisky, jenom scan­nery duho­vek. Svět je na nich po­sta­ven, svět je z nich po­sta­ven. Každý den člověk pro­dělá ně­ko­lik stovek scanů a ani o tom neví. Mi­ni­a­turní kamery ukryté v rámech dveří a stě­nách v úrovni očí ne­u­stále ově­řují, že jsme těmi, kým jsme byli před chvílí. Aspoň, že to někdo ví. Pro­tože si sám nejsem jistý,“ po­vzde­chl si.

Prů­lo­mové roz­hod­nutí přišlo před deseti lety, kdy se svět zbláz­nil ještě o něco víc a soud roz­hodl, že člověk může oče­ká­vat sou­kromí jenom ve svém domově a jakmile opustí dveře nebo hra­niční router, je vydán na pospas ne­pře­tr­ži­tému sle­do­vání. Už si ani ne­pa­ma­to­val čím to odů­vod­nili ten­to­krát. Když scan­nery duho­vek a lé­ta­jící roboti s ka­me­rami začali šířit uli­cemi měst jako ra­ko­vina, chtěl odjet do Evropy, kde ještě zů­stá­valy po­slední zbytky pří­čet­nosti tohoto světa. Avšak v té době žil s ní a ona chtěla zůstat.

Zůstal a sle­do­val, jak se scan­nery šíří všude. Prý dělaly spo­leč­nost bez­peč­nější. Na­hra­zo­valy hesla, cer­ti­fi­káty i fy­zické zámky. Nikdo s sebou ne­no­sil klíče, ale každý u sebe měl vlastní pár očí. Tedy až do chvíle, kdy přišly umělé du­hovky, které se mohly li­bo­volně měnit. Na­jed­nou člověk mohl být kým­koli nebo taky nikým.

Obraz du­hovky v prin­cipu nebyl dobrým heslem, fun­go­val jako sdí­lené heslo, které člověk musí po­u­ží­vat všude. Silnou strán­kou byla pevná vazba na jed­noho člo­věka a ne­mož­nost pa­dě­lání. Ale to s pří­cho­dem mor­fu­jí­cích duho­vek vzalo za své a stačil jediný pohled, aby kamera člo­věku ukradla duši. Tech­no­lo­gie se chytli tajné služby a zlo­činci, takže byla ob­ra­tem za­ká­zána a svět si zase užíval fa­leš­ného pocitu bez­pečí. Ale pan­do­řinu skříňku už nebylo možné zavřít a ope­race se pro­vá­děly zcela ru­tinně lidmi z pod­světí. Sta­čily peníze a půl­ho­dina pod chi­rur­gic­kým ro­bo­tem.

Tam si on po­ří­dil svůj pár umě­lých amé­bic­kých duho­vek a na­jed­nou se před ním ote­vřel celý její svět. Mohl se pro­hra­bo­vat jejími maily, fot­kami, celým jejím ži­vo­tem. Na­ra­zil na ně­ko­lik zpráv od dok­tora, před­mět: on­ko­lo­gické vy­šet­ření. Na­jed­nou mu za­tr­nulo. Tohle se nikdy neměl do­vě­dět, ale nemohl si pomoci. Jednou rukou sáhl na klá­ves­nici, která ležela na zemi u gauče, druhou na svůj te­le­fon. Zko­pí­ro­vat, všechno. Jeho tělo po­slou­žilo jako drát mezi jejím a jeho světem.

„Tady už nemám, co dělat,“ řekl si. „Všechny od­po­vědi najdu v jejích datech.“

Přenos do­kon­čen.

Zvedl se a odešel.

U dveří se na něj senzor na­po­sledy za­hle­děl a poznal její oči.

Ale jakmile se otočil, byl už někdo jiný.


vy­řa­zeno:

a pomalu mu do­chá­zelo, jak moc jsme všichni v hajzlu, když jsme se zcela svě­řili do rukou jedné tech­no­lo­gie.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz