k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Průzkum

2. 12. 2003 (před 15 lety) — k47 (♪)

Kolem půl­noci je vzhůru 95% lidí. Jak jsem na to přišel? Vy­ply­nulo to z mého prů­zkumu:

Když jsem se pro­dí­ral skrz hory vše­mož­ných mož­ných i ne­mož­ných prů­zkumů ve­řej­ného mínění, trhu, názorů lidí na tohle nebo tamto, otázek co dělají tehdy nebo jindy a mnoho po­dob­ných ne­smyslů, na­ra­zil jsem na jeden fakt: Nikde se ne­psalo, jak jsou na tom lidi s ne­spa­vostí a v kolik hodin chodí spát.

Roz­hodl jsem se to na­pra­vit. Sa­mo­zřejmě jsem se ne­roz­hodl jen tak na­rychlo. Dlouho jsem o tom pře­mýš­lel. Po ně­ko­lika ho­di­nách jsem se utvr­dil o veliké dů­le­ži­tosti a prak­tič­nosti tohoto prů­zkumu. Jen po­važte, kolik by za tyto in­for­mace dali na­pří­klad te­le­vizní spo­leč­nosti. Věděli by v kolik hodin už vět­šina lidí spí a tedy od kolika mohou dávat ne­zá­živné pořady na které se stejně nikdo nedívá. Naopak by zjis­tili hra­nici, po kterou mohou te­le­vizní pro­gram nabít dob­rými pořady a re­kla­mami, což by zna­me­nalo veliké zisky.

Roz­hodl jsem se jednat. S vi­di­nou zisku jsem zos­no­val plán prů­zkumu. „Začnu v našem pa­ne­láku,“ řekl jsem si. Zpo­čátku to vůbec ne­vy­pa­dalo jako špatný nápad. Ale čas vý­zkumu kolem půl­noci, se poz­ději ne­u­ká­zal jako nej­lepší volba. Ale o tom jsem neměl nejmenší ponětí, byl jsem roz­hod­nut a nic na světě ne­mohlo moje nad­šení pro věc zmen­šit.

Hodiny u mě v pokoji odbyli půlnoc a já vy­ra­zil za po­zná­ním.

Vzal jsem to hezky od­spoda. Začal jsem v prvním patře. Zpo­čátku jsem byl ne­jistý. Ne­vě­děl jsem, jak mám slušně a jasně vy­já­d­řit svoje po­ža­davky. Za­zvo­nil jsem u prv­ních dveří. Vylezl ospalý muž a za­vr­čel: „Co chceš vo­travo?“.

Vy­já­d­řil jsem svoje po­ža­davky.

„Tady nikdo nespí, všichni jsou vzhůru, vzbu­dil jsi je.“

Po­dě­ko­val jsem a při­psal jsem si čtyři čárky do ko­lonky ne­spící. Tomu muži oči­vidně ke spánku mnoho ne­chy­bělo, ale přesto byl vzhůru. Vedl jsem ho tedy jako ne­spí­cího.

Takhle to po­kra­čo­val skrz všechna pod­laží a podél všech dveří. Reakce lidí byly roz­ma­nité. Jedni na­dá­vali, jiní na mě řvali, hu­lá­kali, kleli, ti vznět­li­vější mě hned chytli pod krkem nebo se mě po­ku­sili zbít. Nutno po­dotknout, že jim to moc nešlo. Oči­vidně nebyli ve skvělé formě, kdo by taky byl kolem půl­noci čilý? Další lidé jen tak po­stá­vali ve dve­řích a před mým po­hle­dem se po­ku­sili přejít do ko­lonky „spáči“, jiní klidně řekli pravdu a šli. Ně­kteří mi před nosem bouchly dveřmi. Pak jsem musel vý­sle­dek od­had­nout, proto je možná malá od­chylka.

Prošel jsem celý pa­ne­lák, od dveří ke dveřím. Zalezl k sobě do pokoje a všechno sečetl. Ne­sta­čil jsem se divit. Z mého prů­zkumu vy­ply­nulo: kolem půl­noci je vzhůru 95% lidí. Jeden starý pán, do­mov­ník a moji rodiče, které se mi ne­chtělo budit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz