povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 1. 2013

Protest

       
CC by-nc (zdroj)

Poprvé ji uviděl na demonstraci v mrznoucí Praze a zamiloval se na první pohled.


Jeden mihotavý okamžik a hned se ztratila mezi několika demonstranty s maskami Guye Fawkse. Povstání na špičkách prstů, detonace parlamentu v plánu na zítřejší ráno nebo příští čtvrtek. Revoluce v podstatě nevyhnutelná. Tady se kovala budoucnost, tady se myšlenky pirátských myslitelů střetávaly s asfaltem pod nohama rozhořených davů.

Ztratila se mu z očí, ale jeho svět se za tu chvíli změnil k nepoznání. Celý ten spektákl zmrzlých tváří, bílých obláčků dechu a poskakujících lidí zmizel do pozadí, všechno bylo jakoby ztlumené a zpomalené. Začal se proplétat davem, jako střela naváděná prastarými instinkty ještěřího mozku, ale nikde ji nemohl najít. Narážel jenom do dalších a dalších online aktivistů, kteří se znenadání zhmotňovali v objektivní realitě: maskovaných anonů, obhájců síťové neutrality, lidí z ČSAF - jeden z nich měl epické vousy do poloviny hrudi, libertariánů pohlcených duchem nové doby, kteří kázali evangelium volného trhu a celkového zavržení lidskosti a společenských hodnot a dalších členů barvité sebranky.

Další pohled. Pár fotonů se odrazil o jejích rtů a dopadl na jeho sítnici. Vlasy v šátku, plastové brýle, pruhovaná bunda, lesklý úsměv. A pak zase zmizela. Chtěl se rozeběhnout jejím směrem, ale byl uvězněn v moři ramen. Násilné myšlenky, dav byl ve varu, elektrizující dynamika tří tisíců myslí, které spojoval společný zájem - svoboda. Odvaha a optimismus. Věděli, že nemůžou prohrát. Tady se rýsoval odpor k autoritám, tady vznikaly zárodky nového anarchismu. Každý, kdo hlásal svobodu internetu byl anarchista, aniž to tušil. Nechtěli domnělou bezpečnost, nechtěli být ochráněni před iluzorním pirátstvím, dětskou pornografií, organizovaným zločinem, terorismem nebo jiným z celé plejády domnělých nebezpečí. Nechtěli být chráněni před sebou samými, chtěli jenom svobodu. Odvaha a optimismus - jenom to stačilo, aby zvítězili.

Síly starého světa nerozuměly dnešku a těžily ze strachu a tichého neodporu většiny. K tomu aby vyhrálo zlo, stačilo, aby dobro nedělalo nic. Všichni to věděli a viděli o krok dál. Věděli, že změna je nevyhnutelná.

Proslovy skončily, dav byl ve varu, v revoluční náladě, přeskakovaly v něm elektrické výboje. Byl čas se dát do pohybu a dostat protest do ulic.

Demonstrace se jako monstrum s tisícovkami hlav začala neohrabaně otáčet a převalovat na travnatém prostoru mezi budovami a soukat do těsných ulic. Několik set metrů peristaltické chůze a zase ji uviděl. Stála na obrubníku a špičky bot ji omýval oceán rozzuřených hlav.

Teď nebo nikdy. Namířil několik slov jejím směrem, ale ta se ztratila, když dav začal skandovat. Sakra! Začal se držet dva kroky za ní, jako kdyby se nic nestalo. Nebyl v tomhle nijak zběhlý, nikdy si nebyl příliš jistý jak zažehnout konverzaci. Snažil se odvrátit myšlenky od vlastního neúspěchu, neschopnosti a mizivé sociální obratnosti. Šel s průvodem dál. To byl přece jenom hlavní důvod, proč tu dneska byl - dát najevo svoje rozhořčení a svoje představy a podpořit rozhoření a představy mnoha dalších, naplnit jeden pár bot ideologické armády. To že nad ním převzal kontrolu jeho ještěří mozek přece nebylo důležité.

A pak všechno skončilo.

Poslední kroky a poslední minuty a Demonstrace se začala rozcházet. Zběsile kmital mezi řídnoucími skupinkami protestujících, ale nikde ji neviděl. Tak tohle je konec, můj jediný příteli, konec. Konec všech plánům a nadějím, konec. Neúspěchy zažíval tak často, že už je skoro ani nevnímal. Ten současný přidal na konec rostoucího seznamu a šel dál - na jídlo do nejbližší restaurace.

Bylo tam narváno. Zřejmě nebyl jediný z demonstrantů, kdo dostal hlad a/nebo žízeň. Jediné dvě volné židle byly u malého kulatého stolku přiraženého k velké hodovní tabuli. Kolem velkého stolu hlučné osazenstvo a veselé příběhy, u stolečku dva chlapíci - jeden menší, černé vlasy, druhý byl mnohem silnější, vyholená hlava, pořádný plnovous, plastové brýle, černá košile s krátkým rukávem a nepřítomně si pohrával s prázdným platem léků. Oba měli na rukách pár tetování.

"Je tady volno?"

"Tady sedí Martina, ale ta druhá židle je volná," odpověděl a ukazoval při tom na nedopitou sklenici.

"Díky."

Když si sedl, číšník přinesl tři porce jídla z vroucí lávy a čaj z Yagé a Somy a hned odeběhl. On pak čekal než si ho obsluha všimne a poslouchal oba stoly mezi které byl vklíněn.

Z toho, co slyšel, poznal, že velký stůl určitě byl na demonstraci, obložen nadšenými prvo-aktivisty. Létali tam hlasité historky, které nebyly úplně k věci. U malého stolu těžko říct, o něčem se bavili a on zachytil slova jako "anarchistická společnost". Nedokázal ale určit, jestli se to nějak týkalo protestů. Stoly se mezi sebou vůbec nebavily.

Znenadání se na volné židli vedle něj objevila ona. Přihnala se jako šlelest listí v jarním vánku. Oči těch dvou chlapíků se rozzářily.

Sakra, co teď? pomyslel si. Srdce mu začalo divoce bušit. "Co budu dělat?" Na takovéto situace nebyl trénovaný. Naštěstí nevypadala, že by ho vůbec postřehla. To mu dalo nějaký čas k dobru.

Začal mluvit s velkým stolem. Přesněji řečeno jim začal skákat do řeči. Nejdřív to drhlo, ale pak si do sebe ozubená kola sedla a začal se s nimi trochu bavit. Když se dostali k protestům, přesunul se k osazenstvu malého stolku: "A vy jste tam taky byli?"

Holohlavý chlápek zvedl oči: "Jo, byli," a hned se zas vrátil ke svým dvěma společníkům.

No, tak takhle jsem to neplánoval, trpce se v duchu zasmál.

"Něco jsem od vás zaslechl a vy jste... anarchisti?" Snažil se chytit každé příležitosti, ale s jeho společenskou obratností mrtvého kraba a výřečností škvárobetonové tvárnice to nebylo lehké.

"Dalo by se to tak říct," odpověděl ten menší a natočil se k němu.

Teď nebo nikdy. "Ale anarchie... přece znamená... chaos, nebo ne?"

Chlapík s plnovousem na něj vrhl pohled, jako kdyby ho ho chtěl roztrhnout a jak si on pomyslel, tak nejspíš měl sílu na to, aby to skutečně udělal. Ale pak se podrbal ve vousech a odpověděl: "To lidem obvykle přijde na mysl a přitom nemůžou být dál od pravdy. Ideální anarchistická společnost je pravý opak: vysoce organizovaná a demokratická na všech úrovních včetně pracovišť a odmítá zástupce nebo vládce, kteří budou chtít víc a víc nelegitimní moci. Jsme svobodní lidé a svůj osud si dokážeme řídit sami.

Za spojení s chaosem, právem silnějšího a násilím může hlavně punk. Anarchie v pojetí pankáčů znamenala jenom to nejhorší. A přitom nikdy neslyšeli o Kropotkinovi, Bakuninovi, Proudhonovi, Sorelovi, Chomskym nebo Graeberovi. Neměli tušení, že cílem toho všeho je svoboda, ať už jde o levicový anarchismus, anarcho-kapitalismus nebo krypto-anarchismus."

"Krypto-co?" vyhrkl on, překvapen tím, jakou dostal odpověď.

"Anarchismus skrz kryptografii. Krypto umožní skrytou komunikaci a distribuovanou anonymní kryptoměnu. A když budou všechny transakce utajené a anonymní, tak podle cypher-punků státy postupně ztratí schopnost vybírat daně a následně všechnu moc i relevanci. Možná se pak dočkáme světa bez států nebo gigantických korporací s nedozírnou mocí. Problémem je koncentrace moci, která nevyhnutelně vede ke zneužití a proto je soustředění moci zlo. Bylo by nejlepší, kdyby se tahle koncentrace rozmělnila a všechnu moc drželi jenom jednotlivci v něčem, co by připomínalo P2P společnost."

Takovouto reakci nečekal a nevěděl, co na to má odpovědět. Všiml si, že ona se k tomu vůbec nevyjadřovala. To se ji nic z toho netýkalo? Nebo ji to nezajímalo? přemýšlel a pak si uvědomil, že s ní ještě nepromluvil ani slovo. Tohle nebylo v plánu. Uvízl ve včelích tancích a přibližovacích manévrech.

Diskuzi se zápalem vedli ti dva zamračení chlapíci. Další slova se asymptoticky stáčela k Problému a dalším krokům Globální Operace, která naruší důvěru organizací koncentrujících moc.

Musel uznat, že to všechno znělo zajímavě, ale nic z toho neměl v plánu. Musel je zpomalit, aby se i ona dostala ke slovu. Ale nenapadlo ho jak. Když si uvědomil, že sedí hned vedle něj, podvědomě ucítil její tělesné teplo. Srdce mu znělo v hlavě.

Pak se v restauraci objevilo pár policajtů a znenadání museli zavírat. Peristaltické křeče starého světa.

"Dávali si na čas," prohodila ona k těm dvěma chlapíkům, když se restaurace začala rojit a všichni ve zmatku vyklízeli pozice.

Jakmile se nadechl studeného venkovního vzduchu a už podruhé ztrácel všechny naděje, z davu ho vylovil holohlavý chlápek.

"Všimnul jsem si, že jsi nic nejedl. Jestli chceš něco zakousnout, můžeš jít s námi. Máme namířeno do podniku kousek odsud."

Přikývl.

"Mimochodem, já jsem Adam."

Prozradil mu svoje jméno.

"Dohodnuto."

Tou dobou se už nad metropolí klenula dlouhá tma.

On, ona, ti dva anarchisté digitálního světa a pár prvo-aktivistů od vedlejšího stolu, kteří zaslechli, že mají v plánu někam jít a vnutili se k nim, vlezli do přízemní pizzerie s klenutými cihlovými stropy. Ti dva chlapíci objednali každému členovi pátrací čety velice silný Speciální Nápoj a pro odvážné pizzu s feferonkami zakázanými Ženevskou konvencí. Oni dva si dali, ona taky. On nemohl chybět. Zbytek osazenstva poslechl pud sebezáchovy.

Jednou si kousl a už litoval. Naštěstí Speciální Nápoj dokázal tišit pálivou bolest.

Jedl stylem: kousl si, zaklel, napil se.

Ona se zasmála. Krásný zvuk, balzám pro jeho uši.

Skupinka se zmenšila. Čím méně kolem bylo lidí, tím snadněji se dokázal otevřít. Také mu v tom pomáhal alkohol.

Vzduchem začaly létat historky. Nálada uvolněná.

Konečně se s ní začal bavit. Byl jako v horečkách a později si vůbec nedokázal vybavit o čem mluvili. V hlavě mu zůstala jenom vzpomínka, jak mu říkala, že natáčí rekurzivní meta-film - film o natáčení sebe samého. Pak se oba zasmáli. Postupně odstrčil všechny stranou a uzavřel se v soukromé bublině slov pro dva.

Adam a jeho druh si sedli k vedlejšímu stolu a strašně se smáli. Za chvíli se vrátili s tvářemi konspirátorů. Stěží si toho všiml. Všechnu pozornost věnoval jenom ji. Okolí vnímal jenom mlhavě.

Všichni prvo-aktivisté od vedlejšího stolu se postupně rozutekli. Křížová výprava se ztenčila a přesunula se do jiné linie zákopů. Už jen on, ona a ti dva chlapíci.

V tiché zvukotěsné části baru Cenzura si dali skleničku na posilnění. Chvíli se tam bavili s dalším člověkem, ze kterého se vyklubal majitel baru. Adam a jeho kamarád byli tou dobou už 60 hodin beze spánku a šli se uložit do stázových kójí ukrytých v tunelech pod městem.

On i ona se ztratili v šeru odhlučněné části a povídali si. On byl na adrenalinovém tripu. Na alkohol neměl čas a za celý večer toho vypil jenom trochu.

V baru Repete si pak dali repete. Objednal dvakrát Singapore Sling a to do dneška nevěděl, že takový koktejl vůbec existuje.

A pak si pamatoval, jak ho noc vyplavila do mrazivých ulic a on řekl: "A tady bydlím," ukázal do třetího patra. "Malý prázdný byt."

"Tak půjdeme," řekla a táhla ho do dveří.

Srdce mu bušilo. "Tak... tedy... půjdeme..."


Přetáhl si triko přes hlavu a zahleděl se na ni. Ležela na posteli na tváři stín obav a pochybností.

"Co se děje? Nějaký problém?"

"Musím se ti s něčím svěřit," odpověděla velice pomalu. "Já nejsem holka. Já jsem crossdresser, transvestita, chlápek, který se převlékl za ženskou a jenom jsem zkoušel, jak daleko můžu zajít, takže..."

"Já tom nevidím žádný problém," přerušil 'ji'.

Chvíle ticha.


2:47

Ležel na posteli. Vedle něj 'ona' spokojeně oddychovala. Oba dva nazí. On, oči namířené do stropu, chvíle jasné mysli, chvíle zúčtování. "To bylo něco. To-byla-jízda."


publikováno 14. 1. 2013

příbuzné články:
Horečka #1
Horečka #2
Horečka #3
Horečka #4
Digitální absolutismus

sem odkazují:
Podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná
Cenzurovat Bary?
Seznam povídek