k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Protest

CC by-nc (via)

Poprvé ji uviděl na de­mon­straci v mrz­noucí Praze a za­mi­lo­val se na první pohled.


Jeden mi­ho­tavý oka­mžik a zas se ztra­tila mezi de­mon­stranty s mas­kami Guye Fawkse. Po­vstá­val na špič­kách prstů a marně pátral očima.

Davy v pohybu, na nohách, de­to­nace par­la­mentu v plánu na zí­t­řejší ráno nebo příští čtvr­tek, re­vo­luce v pod­statě ne­vy­hnu­telná. Tady se kovala bu­douc­nost, tady se slova pi­rát­ských mys­li­telů stře­tá­valy s as­fal­tem pod nohama roz­ho­ře­ných davů.

Ztra­tila se mu z očí, ale jeho svět se za tu chvíli změnil k ne­po­znání. Celý ten spek­tákl zmrz­lých tváří, bílých ob­láčků dechu a po­ska­ku­jí­cích lidí zmizel do pozadí, re­a­lita pů­so­bila jakoby ztlu­mená a zpo­ma­lené. Začal se pro­plé­tat davem, jako střela na­vá­děná pra­sta­rými in­stinkty ješ­tě­řího mozku, ale nemohl ji najít. Na­rá­žel jen do dal­ších a dal­ších online ak­ti­vistů, kteří se zne­na­dání zhmo­t­ňo­vali v ob­jek­tivní re­a­litě: mas­ko­va­ných anonů, ob­hájců síťové ne­utra­lity, lidí z ČSAF – jeden z nich měl epické vousy do po­lo­viny hrudi, li­ber­ta­ri­ánů po­hl­ce­ných duchem nové doby, kteří kázali evan­ge­lium vol­ného trhu a cel­ko­vého za­vr­žení lid­skosti a spo­le­čen­ských hodnot a dal­ších členů bar­vité se­branky.

Další pohled. Pár fotonů se od­ra­zil o jejích rtů a dopadl na jeho sít­nici. Vlasy v šátku, plas­tové brýle, pru­ho­vaná bunda, lesklý úsměv. A pak zas zmi­zela. Chtěl se ro­ze­běh­nout jejím směrem, ale byl uvěz­něn v moři ramen. Ná­silné myš­lenky, dav do­sa­ho­val bodu varu, elek­tri­zu­jící dy­na­mika tří tisíců myslí, které spo­jo­val spo­lečný zájem – svo­boda. Odvaha a op­ti­mis­mus. Věděli, že ne­mů­žou pro­hrát. Tady se rý­so­val odpor k au­to­ri­tám, tady vzni­kaly zá­rodky nového anar­chismu. Každý, kdo hlásal svo­bodu in­ter­netu byl anar­chista, aniž to tušil. Ne­chtěli do­mně­lou bez­peč­nost, ne­chtěli být ochrá­něni před ilu­zor­ním pi­rát­stvím, dět­skou por­no­gra­fií, or­ga­ni­zo­va­ným zlo­či­nem, te­ro­ris­mem nebo jiným z celé plejády do­mně­lých ne­bez­pečí. Ne­chtěli být chrá­něni před sebou samými, chtěli jenom svo­bodu. Odvaha a op­ti­mis­mus – jenom to sta­čilo, aby zví­tě­zili.

Síly starého světa ne­ro­zu­měly dnešku a těžily ze stra­chu a ti­chého ne­od­poru vět­šiny. K tomu aby vy­hrálo zlo, sta­čilo, aby dobro ne­dě­lalo nic. Všichni to věděli a viděli o krok dál. Věděli, že změna je ne­vy­hnu­telná.

Pro­slovy skon­čily, dav byl ve varu, v re­vo­luční náladě, pře­ska­ko­valy v něm elek­trické výboje. Byl čas se dát do pohybu a dostat pro­test do ulic.

De­mon­strace se jako mon­strum s ti­sí­cov­kami hlav začala ne­o­hra­baně otáčet, pře­va­lo­vat na trav­na­tém pro­storu mezi bu­do­vami a soukat do těs­ných ulic. Ně­ko­lik set metrů pe­ri­stal­tické chůze a opět ji za­hlédl. Stála na ob­rub­níku. Špičky bot ji omýval oceán roz­zu­ře­ných hlav.

Teď nebo nikdy. Na­mí­řil ně­ko­lik slov jejím směrem, ale ta se ztra­tila, když dav začal skan­do­vat. Sakra! Začal se držet dva kroky za ní, jako kdyby se nic ne­stalo. Nebyl v tomhle nijak zběhlý, nikdy si nebyl příliš jistý jak za­žeh­nout kon­ver­zaci. Snažil se od­vrá­tit myš­lenky od vlast­ního ne­ú­spě­chu, ne­schop­nosti a mizivé so­ci­ální ob­rat­nosti. Šel s prů­vo­dem dál. To byl přece jenom hlavní důvod, proč tu dneska byl – dát najevo své roz­hoř­čení a své před­stavy a pod­po­řit roz­ho­ření a před­stavy mnoha dal­ších, na­pl­nit jeden pár bot ide­o­lo­gické armády. To že nad ním pře­vzal kon­t­rolu jeho ješ­těří mozek přece nebylo dů­le­žité.

A pak všechno skon­čilo.

Po­slední kroky a po­slední minuty, de­mon­strace se začala roz­chá­zet. Zbě­sile kmital mezi říd­nou­cími sku­pin­kami pro­tes­tu­jí­cích, ale dívka se mu opět ztra­tila. Tak tohle je konec, můj jediný pří­teli, konec. Konec všech plánům a na­dě­jím, konec. Ne­ú­spě­chy za­ží­val tak často, že už je skoro ani ne­vní­mal. Ten sou­časný přidal na konec ros­tou­cího se­znamu a šel dál – na jídlo do nej­bližší re­stau­race.

Měli tam nar­váno. Zřejmě nebyl jediný z de­mon­strantů, kdo dostal hlad a/nebo žízeň. Jediné dvě volné židle byly u malého ku­la­tého stolku při­ra­že­ného k velké ho­dovní tabuli. Kolem vel­kého stolu hlučné osa­zen­stvo a veselé pří­běhy, u sto­lečku dva chla­píci – jeden menší, černé vlasy, druhý byl mnohem sil­nější, vy­ho­lená hlava, po­řádný pl­no­vous, plas­tové brýle, černá košile s krát­kým ruká­vem a ne­pří­tomně si po­hrá­val s prázd­ným platem léků. Oba měli na rukách pár te­to­vání.

„Je tady volno?“

„Tady sedí Mar­tina, ale ta druhá židle je volná,“ od­po­vě­děl a uka­zo­val při tom na ne­do­pi­tou skle­nici.

„Díky.“

Když si sedl, číšník při­nesl tři porce jídla z vroucí lávy a čaj z Yagé a Somy a hned ode­běhl. On pak čekal než si ho ob­sluha všimne a po­slou­chal oba stoly mezi které byl vklí­něn.

Z toho, co slyšel, poznal, že velký stůl určitě byl na de­mon­straci, ob­lo­žen nad­še­nými prvo-ak­ti­visty. Létali tam hla­sité his­torky, které nebyly úplně k věci. U malého stolu těžko říct, o něčem se bavili a on za­chy­til slova jako „anar­chis­tická spo­leč­nost“. Ne­do­ká­zal ale určit, jestli se to nějak týkalo pro­testů. Stoly se mezi sebou vůbec ne­ba­vily.

Zne­na­dání se na volné židli vedle něj ob­je­vila ona. Přihnala se jako šelest listí v jarním vánku. Oči těch dvou chla­píků se roz­zá­řily.

Sakra, co teď? po­mys­lel si. Srdce mu začalo divoce bušit. „Co budu dělat?“ Na ta­ko­véto si­tu­ace nebyl tré­no­vaný. Na­štěstí ne­vy­pa­dala, že by ho vůbec po­střehla. To mu dalo nějaký čas k dobru.

Začal mluvit s velkým stolem. Přes­něji řečeno jim začal skákat do řeči. Nejdřív to drhlo, ale pak si do sebe ozu­bená kola sedla a začal se s nimi trochu bavit. Když se do­stali k pro­tes­tům, pře­su­nul se k osa­zen­stvu malého stolku: „A vy jste tam taky byli?“

Ho­lo­hlavý chlá­pek zvedl oči: „Jo, byli,“ a hned se zas vrátil ke svým dvěma spo­leč­ní­kům.

No, tak takhle jsem to ne­plá­no­val, trpce se v duchu zasmál.

„Něco jsem od vás za­sle­chl a vy jste… anar­chisti?“ Snažil se chytit každé pří­le­ži­tosti, ale s jeho spo­le­čen­skou ob­rat­ností mrt­vého kraba a vý­řeč­ností škvá­ro­be­to­nové tvár­nice to nebylo lehké.

„Dalo by se to tak říct,“ od­po­vě­děl ten menší a na­to­čil se k němu.

Teď nebo nikdy. „Ale anar­chie… přece zna­mená… chaos, nebo ne?“

Chla­pík s pl­no­vou­sem na něj vrhl pohled, jako kdyby ho ho chtěl roz­trh­nout a jak si on po­mys­lel, tak nej­spíš měl sílu na to, aby to sku­tečně udělal. Ale pak se podr­bal ve vou­sech a od­po­vě­děl: "To lidem ob­vykle přijde na mysl a přitom ne­mů­žou být dál od pravdy. Ide­ální anar­chis­tická spo­leč­nost je pravý opak: vysoce or­ga­ni­zo­vaná a de­mo­kra­tická na všech úrov­ních včetně pra­co­višť a odmítá zá­stupce nebo vládce, kteří budou chtít víc a víc ne­le­gi­timní moci. Jsme svo­bodní lidé a svůj osud si do­ká­žeme řídit sami.

Za spo­jení s cha­o­sem, právem sil­něj­šího a ná­si­lím může hlavně punk. Anar­chie v pojetí pan­káčů zna­me­nala jenom to nej­horší. A přitom nikdy nesly­šeli o Kro­po­tki­novi, Ba­kuni­novi, Proud­ho­novi, So­re­lovi, Chom­skym nebo Gra­e­be­rovi. Neměli tušení, že cílem toho všeho je svo­boda, ať už jde o le­vi­cový anar­chis­mus, anar­cho-ka­pi­ta­lis­mus nebo krypto-anar­chis­mus."

„Krypto-co?“ vyhrkl on, pře­kva­pen tím, jakou dostal od­po­věď.

„Anar­chis­mus skrz kryp­to­gra­fii. Krypto umožní skry­tou ko­mu­ni­kaci a dis­tri­bu­o­va­nou ano­nymní kryp­to­měnu. A když budou všechny trans­akce uta­jené a ano­nymní, tak podle cypher-punků státy po­stupně ztratí schop­nost vy­bí­rat daně a ná­sledně všechnu moc i re­le­vanci. Možná se pak do­čkáme světa bez států nebo gi­gan­tic­kých kor­po­rací s ne­do­zír­nou mocí. Pro­blé­mem je kon­cen­t­race moci, která ne­vy­hnu­telně vede ke zne­u­žití a proto je sou­stře­dění moci zlo. Bylo by nej­lepší, kdyby se tahle kon­cen­t­race roz­měl­nila a všechnu moc drželi jenom jed­not­livci v něčem, co by při­po­mí­nalo P2P spo­leč­nost.“

Ta­ko­vouto reakci ne­če­kal a ne­vě­děl, co na to má od­po­vě­dět. Všiml si, že ona se k tomu vůbec ne­vy­ja­dřo­vala. To se ji nic z toho ne­tý­kalo? Nebo ji to ne­za­jí­malo? pře­mýš­lel a pak si uvě­do­mil, že s ní ještě ne­pro­mlu­vil ani slovo. Tohle nebylo v plánu. Uvízl ve vče­lích tan­cích a při­bli­žo­va­cích ma­né­vrech.

Dis­kuzi se zá­pa­lem vedli ti dva za­mra­čení chla­píci. Další slova se asympto­ticky stá­čela k Pro­blému a dalším krokům Glo­bální Ope­race, která naruší důvěru or­ga­ni­zací kon­cen­t­ru­jí­cích moc.

Musel uznat, že to všechno znělo za­jí­mavě, ale nic z toho neměl v plánu. Musel je zpo­ma­lit, aby se i ona do­stala ke slovu. Ale ne­na­padlo ho jak. Když si uvě­do­mil, že sedí hned vedle něj, pod­vě­domě ucítil její tě­lesné teplo. Srdce mu znělo v hlavě.

Pak se v re­stau­raci ob­je­vilo pár po­li­cajtů a zne­na­dání museli za­ví­rat. Pe­ri­stal­tické křeče starého světa.

„Dávali si na čas,“ pro­ho­dila ona k těm dvěma chla­pí­kům, když se re­stau­race začala rojit a všichni ve zmatku vy­klí­zeli pozice.

Jakmile se na­de­chl stu­de­ného ven­kov­ního vzdu­chu a už po­druhé ztrá­cel všechny naděje, z davu ho vy­lo­vil ho­lo­hlavý chlá­pek.

„Všim­nul jsem si, že jsi nic nejedl. Jestli chceš něco za­kous­nout, můžeš jít s námi. Máme na­mí­řeno do pod­niku kousek odsud.“

Při­kývl.

„Mi­mo­cho­dem, já jsem Adam.“

Pro­zra­dil mu svoje jméno.

„Do­hod­nuto.“

Tou dobou se už nad me­t­ro­polí kle­nula dlouhá tma.

On, ona, ti dva anar­chisté di­gi­tál­ního světa a pár prvo-ak­ti­vistů od ve­d­lej­šího stolu, kteří za­slechli, že mají v plánu někam jít a vnu­tili se k nim, vlezli do pří­zemní piz­ze­rie s kle­nu­tými cih­lo­vými stropy. Ti dva chla­píci ob­jed­nali kaž­dému čle­novi pá­t­rací čety velice silný Spe­ci­ální Nápoj a pro od­vážné pizzu s fe­fe­ron­kami za­ká­za­nými Že­nevskou kon­vencí. Oni dva si dali, ona taky. On nemohl chybět. Zbytek osa­zen­stva po­sle­chl pud se­bezá­chovy.

Jednou si kousl a už li­to­val. Na­štěstí Spe­ci­ální Nápoj do­ká­zal tišit pá­li­vou bolest.

Jedl stylem: kousl si, zaklel, napil se.

Ona se za­smála. Krásný zvuk, balzám pro jeho uši.

Sku­pinka se zmen­šila. Čím méně kolem bylo lidí, tím snad­něji se do­ká­zal otevřít. Také mu v tom po­má­hal al­ko­hol.

Vzdu­chem začaly létat his­torky. Nálada uvol­něná.

Ko­nečně se s ní začal bavit. Byl jako v ho­reč­kách a poz­ději si vůbec ne­do­ká­zal vy­ba­vit o čem mlu­vili. V hlavě mu zů­stala jenom vzpo­mínka, jak mu říkala, že natáčí re­kur­zivní meta-film – film o na­tá­čení sebe samého. Pak se oba za­smáli. Po­stupně od­str­čil všechny stra­nou a uza­vřel se v sou­kromé bub­lině slov pro dva.

Adam a jeho druh si sedli k ve­d­lej­šímu stolu a strašně se smáli. Za chvíli se vrá­tili s tvá­řemi kon­spi­rá­torů. Stěží si toho všiml. Všechnu po­zor­nost vě­no­val jenom ji. Okolí vnímal jenom mlhavě.

Všichni prvo-ak­ti­visté od ve­d­lej­šího stolu se po­stupně rozu­tekli. Kří­žová vý­prava se zten­čila a pře­su­nula se do jiné linie zákopů. Už jen on, ona a ti dva chla­píci.

V tiché zvu­ko­těsné části baru Cen­zura si dali skle­ničku na po­sil­nění. Chvíli se tam bavili s dalším člo­vě­kem, ze kte­rého se vy­klu­bal ma­ji­tel baru. Adam a jeho ka­ma­rád byli tou dobou už 60 hodin beze spánku a šli se uložit do stá­zo­vých kójí ukry­tých v tu­ne­lech pod městem.

On i ona se ztra­tili v šeru od­hluč­něné části a po­ví­dali si. On byl na adre­na­li­no­vém tripu. Na al­ko­hol neměl čas a za celý večer toho vypil jenom trochu.

V baru Repete si pak dali repete. Ob­jed­nal dva­krát Sin­ga­pore Sling a to do dneška ne­vě­děl, že takový koktejl vůbec exis­tuje.

A pak si pa­ma­to­val, jak ho noc vy­pla­vila do mra­zi­vých ulic a on řekl: „A tady bydlím,“ ukázal do tře­tího patra. „Malý prázdný byt.“

„Tak pů­jdeme,“ řekla a táhla ho do dveří.

Srdce mu bušilo. „Tak… tedy… pů­jdeme…“


Pře­táhl si triko přes hlavu a za­hle­děl se na ni. Ležela na po­steli na tváři stín obav a po­chyb­ností.

„Co se děje? Nějaký pro­blém?“

„Musím se ti s něčím svěřit,“ od­po­vě­děla velice pomalu. „Já nejsem holka. Já jsem crossd­res­ser, chlá­pek, který se pře­vlékl za žen­skou a jenom jsem zkou­šel, jak daleko můžu zajít, takže…“

„Já tom ne­vi­dím žádný pro­blém,“ pře­ru­šil ji.

Chvíle ticha.


2:47

Ležel na po­steli. Vedle něj ona spo­ko­jeně od­dycho­vala. Oba dva nazí. On, oči na­mí­řené do stropu, chvíle jasné mysli, chvíle zú­čto­vání. „To bylo něco. To-byla-jízda.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz